Otevřít hlavní menu
Dajákové v „dlouhém domě“ na Borneu

Lovci lebek jsou lidé, kteří zabitým nepřátelům usekávají hlavy a odnášejí je jako vítězné trofeje nebo předmět kultu. V určitém období byl lov lebek rozšířen ve většině světových kultur. Trofejí může být vybělená lebka nebo naopak stažená, vyčiněná a zmenšená kůže z hlavy - tsantsa. Alternativou k lovu lebek je skalpování.

Obsah

AsieEditovat

 
Vystavené hlavy domorodců na Tchaj-wanu zabitých Japonci při potlačování povstání roku 1930

Nejobávanějšími asijskými lovci lebek byli patrně Nágové ze severovýchodní Indie, u nichž tato praktika zanikla až kolem roku 1960. Kočovníci ve stepích Střední Asie a východní Evropy, např. Hunové, Pečeněhové, Seldžukové či Mongolové vyráběli z horní části lebek poražených nepřátel (zvláště jejich vůdců) poháry na pití, mnohdy zdobené drahými kovy. Nádoby z lebek se vyskytovaly také v Indii, Tibetu a islámském světě. Ze známých osobností tímto způsobem skončila např. lebka kyjevského knížete Svjatoslava Igoreviče nebo uzbeckého chána Šejbániho. Hlavy poražených nepřátel stínali a sbírali také japonští samurajové, k jejich válečnické výbavě patřila dokonce zvláštní síťová taška na nepřátelské hlavy. Stejná praxe se vyskytovala i ve starověké Číně v období vlády dynastií Šang a Čou, zde však záhy zanikla. V Japonsku naproti tomu přežila až do 19. století. Po celé Asii bylo v minulosti rozšířeno vystavování hlav popravených zločinců či odpůrců jako výstraha. V nejextrémnější formě se jednalo o celé věže z lebek, které nechal stavět například mongolský dobyvatel Timur Lenk. Podobné metody používali za svého teroru v Kambodži 70. letech 20. století také Rudí Khmerové.

EvropaEditovat

Ve starověku byl lov lebek znám také na území Evropy. Podle antických autorů jej praktikovali hlavně Skythové, kteří prováděli také skalpování. Keltové a v menší míře zřejmě také Germáni přinášeli hlavy zabitých nepřítel jako oběti bohům a zdobili jimi kultovní místa. Lov lebek byl snad původně znám i v antickém Řecku. Svědčí o tom báje o Pelopovi, jehož tchán Oinomaios zabíjel nápadníky své dcery Hippodamie a jejich lebky vystavoval na kůlech před svým palácem. Jako pozůstatek lovu lebek lze chápat i vystavování hlav poražených nepřátel a později také popravených zločinců ve středověké a raně novověké Evropě a Asii. Zde však už převládla funkce výstrahy či zastrašování nad významem trofeje nebo posvátného předmětu. Určitou spojitost s lovem lebek snad mají i barokní kostnice, u nás např. v Sedlci u Kutné Hory, vyzdobené ornamenty nebo dlážděním z lebek.

Indonésie, Austrálie a OceánieEditovat

V této oblasti byl lov lebek široce rozšířen a na některých ostrovech především v Melanésie a Indonésie přežil takřka do současnosti. Na Papui-Nové Guineji a přilehlých ostrovech Melanésie (Fidži, Šalamounovy ostrovy, Nové Hebridy) byl rituální lov lebek často spojen i s kanibalismem. Lebky zabitých nepřátel zde často sloužily jako fetiše plodnosti, které měly přinést úrodu polím a plodnost ženám vítězných bojovníků. V oblasti Polynésie byli obávanými lovci lebek zvláště novozélandští Maorové, kteří lebkami zdobili své domy a posvátná místa. Široce byl lov lebek donedávna rozšířen také na ostrovech Indonésie. Prosluli jím zejména Dajákové z Kalimantanu (především Ibanové v Sarawaku), Toradžové z ostrova Sulawesi a Batakové ze Sumatry. Lebky zabitých nepřátel ukládali indonéští domorodci v podstřeší společných domů, nebo jimi zdobili jejich průčelí. Dajakové kromě lidských lebek "sbírali" také lebky ulovených orangutanů. Lov lebek praktikovali až do počáku 20. století také domorodci na Tchaj-wanu nebo Igoroti na Filipínách.

AmerikaEditovat

V minulosti byl lov lebek (nebo jeho alternativy) rozšířen u většiny indiánských etnik. Praktikovali ho i příslušníci těch nejvyspělejších předkolumbovských civilizací v Peru: Chavín, Nazca a Močikové i v Mezoamerice: Mayové, Toltékové, ale zejména Aztékové, kteří měli ve svých městech tzompanli - dřevěné „věšáky“, pokryté hlavami zabitých nepřátel a obětovaných zajatců. V Severní Americe byl lov lebek záhy vytlačen „úspornějším“ skalpováním, udržel se zde jen u usedle žijících kmenů Severozápadního pobřeží, především Kwakiutlů, Haidů a Tlingitů. V Amazonii indiáni ze skupin Chívarů a Mundurukúů dodnes praktikují lov hlav, i když v jejich případě je trofejí tsantsa.