Otevřít hlavní menu

Tlingitové (Tlingit, Kološ) jsou etnická skupina severoamerických indiánů žijící na západním pobřeží Kanady a Aljašky. Jsou to typičtí zástupci kultury severozápadního pobřeží.

Náčelník Tlingitů Anotkloš (Taku), fotografie z roku 1913

NázevEditovat

Vlastní název Tlingit znamená „Lid přílivu a odlivu“. Zastaralý název Kološ, který pro ně používali především ruští kolonisté Aljašky. pochází aleutského kulut'ruaq „ti s ozdobami ve rtech“ .

JazykEditovat

Tlingitský jazyk je zařazován do jazykové rodiny na-dené, mezi nimiž má izolované postavení. V současné době jím hovoří asi 15 000 osob a je vyučován i na školách. Nejblíže příbuzný je mu dnes již prakticky vymřelý jazyk Eyaků, kteří žijí severněji na pobřeží Aljašky.

RozšířeníEditovat

Tlingité dosud žijí na svém kmenovém území, od severní části Britské Kolumbie po pobřeží střední Aljašky a na přilehlých Alexandrových ostrovech. Jejich střediskem je zejména Sitka, kde sídlí kmenová rada a další organizace.

Získávání potravyEditovat

Hlavním zdrojem potravy byl pro Tlingity sezónní, ale velmi vydatný rybolov v době tahu lososů. Kromě šesti druhů tichomořských lososů lovili i halibuty, korušky a jiné ryby. Z moře získávali i další potravu v podobě mlžů, ježovek, krabů i mořských řas. Na souši sbírali bobule, kořínky a cibulky rostlin i vejce mořských ptáků. Lov měl jen doplňkový charakter, nejčastější kořistí byli lachtani, baribalové, jeleni a kamzík bělák. Zdrojem potravy byly i velryby, na rozdíl od sousedních Mahaků a Nútků je však Tlingitové nelovili, zpracovávali jen uhynulé nebo na pobřeží uvízlé jedince.

ObydlíEditovat

Tlingitové žili usedle. Po většinu roku obývali vesnice, tvořené dlouhými domy z hrubě tesaných prken se sedlovou střechou a štítem zdobeným malbami a totemovými sloupy. Totemové sloupy však často stávaly i stranou od obydlí. V každém domě žili příslušníci jednoho matrilineárního rodu se svými otroky, které získávali v bojích se sousedními skupinami, hlavně Cimšjany a Sališi. Vnitřní zařízení domu tvořilo jedno nebo více ohnišť, palandy na spaní a dřevěné bedny, v nichž byly ukládány oděvy i zásoby jídla. Místa na palandách u vchodu byla vyhrazená dětem a otrokům, nejváženější lidé spali v zadní části domu.

Řemesla a uměníEditovat

ŘezbářstvíEditovat

Z řemesel bylo nejvýznamnější řezbářství, k němuž patří i výroba totemových sloupů. Pomocí seker a teslic z kamene, mědi a paroží vyřezávali až 50 metrů vysoké totemové sloupy, ale i drobné předměty denní potřeby - lžíce, dýmky, krabičky či rukojeti nožů. Mistrovským dílem byly i jejich kánoe, dlabané z celých kmenů jedle douglasky nebo cedru. Mohly měřit 30 - 60 metrů, byly bohatě zdobené malbou i řezbou a pádlovalo se na nich vestoje. Znali dokonce i jednoduché lodní plachty z hustě tkaných rohoží, které zřejmě převzali od příbuzných Haidů. Tlingitové na těchto kánoích podnikali plavby podél celého severozápadního pobřeží nebo na Ostrovy královny Charlotty, podle neověřených zpráv cestovali v minulosti za obchodem i do Asie, na Kamčatku či Sachalin. Vytvoření významného uměleckého díla si v minulosti cenili stejně jako zásluh získaných v boji.

Textilní výroba a oděvEditovat

Tlingité znali tkaní na jednoduchém vertikálním stavu. Z vlny kamzíka běláka, psích chlupů a jemných proužků lýka tkali pláště a pokrývky zvané podle jedné skupiny Tlingitů chilcat (čilkatské pokrývky). Měly černobílou, případně černožlutou barevnost a byly zdobeny obrazy zvířat - kosatky, krkavce, orla nebo medvěda (jejichž zobrazení najdeme i na totemových sloupech). K oděvu dále patřila kožená nebo tkaná tunika, kožené legíny, mokasíny a kónický klobouk pletený ze smrkových kořínků. Muži i ženy měli propíchnuté uši a nosní přepážku, v nichž nosily ozdoby z perleti nebo leštěné mědi. Oblíbené bylo rovněž tetování, především u mužů. Jeho vzory byly podobné jako na pokrývkách.

ObchodEditovat

Tlingitové už před příchodem bělochů vynikali jako obchodníci, artiklem směnného obchodu byly zejména vlněné pláště, kánoe a rybí tuk, ale znali i skutečná platidla - perleťové ulity ušní a měděné šítky.

Společenský systémEditovat

Navzdory tomu, že neznali zemědělství dosáhli Tlingitů stupně vysoce organizované otrokářské společnosti. Tlingitská společnost se primárně dělila na dvě exogamní moiety Orly a Krkavce. Nezávislé na tomto dělení bylo sekundární rozdělení na přibližně 20 teritoriálních klanů kwáans (např. Chilkatové, Yakutatové, Sitkové aj.). Příslušnost k moietám i ke klanům byla matrilineární. O výchovu dětí se kromě matky starali dědeček a strýcové z matčiny strany, otec i s dětmi hrál, ale nevychovával je. Funkce náčelníků byly dědičné a vytvářely v rámci společnosti uzavřenou třídu, jakousi obdobu šlechty. Náčelníci používali vlastnické značky, jimiž označovali své domy, kanoe či loviště ryb a často je nosili vytetované na těle. Každý dlouhý dům měl navíc dědičnou rodinu "správců", kteří v něm měli vedoucí postavení a soudní pravomoc.

NáboženstvíEditovat

Náboženstvím Tlingitů byl původně šamanismus, později převzali od bělochů křesťanství, většinou pravoslavní, v průběhu konce 19. a počátku 20. století někteří přešli i protestantským církvím. Podobně jako ostatní severozápadní indiáni pořádali v zimním období Tlingitové slavnosti potlač (z toho potlach českých trampů), při nichž náčelníci vystavovali na odiv své bohatství a hostili obyvatele sousedních vesnic. Předvádění bohatství se však někdy zvrhlo i v okázalé ničení vlastního majetku a nabýval podobu jakési soutěže v pohrdání majetkem mezi hostitelem a jeho hosty. Tehdy také propouštěli na svobodu otroky a probíhaly slavnosti iniciace mladých mužů a dívek. Při těchto slavnostech se pořádala představení tanců a zpěvů, spojená s šamanskými rituály. Uplatnily se při nich i nádherné vyřezávané masky zvířat a duchů, z nichž některé byly otevírací nebo dvojité. Tanečník mohl masku rychle rozevřít, takže se pod ní objevila maska druhá nebo tanečníkova vlastní tvář. Takto mohli tanečníci sehrát i mýty, v nichž se lidé proměňují ve zvířata a naopak. Uctívaní duchové: Hromový pták, Vydří muž Koošda a Krkavec Jélk (často nesprávně označovaného jako Havran), který byl nenapravitelným šibalem, šprýmařem, ale zároveň i stvořitelem světa a kulturním hrdinou.

HistorieEditovat

Tlingitové žijí na svém území podle odhadu archeologů až 10 000 let. Roku 1741 byli objeveni expedicí Vituse Beringa. Koncem 18. stol. s nimi navázala styk Rusko-americká společnost Grigorje Šelichova, jejíž nákupčí od Tlingutů vykupovali kožešiny mořských vyder. Zároveň mezi nimi začali Rusové šířit pravoslavné křesťanství. Roku 1799 založil ředitel Rusko-americké společnosti Alexandr Baranov na ostrově Sitka stejnojmennou pevnost, která se stala základem vznikající kolonie Ruská Amerika. Tlingité se v průběhu 19. století proti kolonistům často bouřili, nejvýznamnější byla válka náčelníka Katleana z roku 1802. Tlingité byli vynikající válečníci. Do boje si muži oblékali dřevěné přílby a krunýře z tuhé kůže nebo dřevěných tyček. Ze zbraní byly oblíbené nože, kyje, luky a šípy. Jedním z důvodů, které způsobily prodej Aljašky Spojeným státům roku 1867, byla neschopnost Rusů řešit neustálá povstání Tlingitů.

V současnostiEditovat

Současnou populaci tvoří asi 15 200 osob, z nichž většina vedle angličtiny ovládá i tlingitský jazyk. Pracují často ve dřevozpracujícím či rybářském průmyslu. Jsou mezi nimi i vynikající umělečtí řezbáři, sochaři a návrháři, vycházející z tradičního umění.

LiteraturaEditovat

  • Benedictová, Ruth, Kulturní vzorce. Praha: Argo, 1999.
  • Lévi-Strauss, Claude, Cesta masek. Praha: Dauphin, 1996.
  • Lévi-Strauss, Claude, Myšlení přírodních národů. Praha: Dauphin, 1996.
  • Lévi-Strauss, Claude, Strukturální antropologie 1-2, Praha: Argo, 2006-2007.
  • Makásek, Ivan, Totemy a indiáni severozápadního pobřeží Pacifiku. Praha, 2010.
  • Šolc, Václav, Indiánské historie. Praha: Československý spisovatel, 1989.
  • Zelený, Mnislav, Indiánská encyklopedie. Indiáni tří Amerik. Praha: Albatros, 1994.