Otevřít hlavní menu
Kanibalismus je v přírodě poměrně rozšířený
Kanibalka – Leonard Kern, 1650

Kanibalismus je požírání jedinců vlastního druhu. Autofágie je pak pojídání sebe sama.

Obsah

Původ názvuEditovat

Původ názvu je odvozen od jména středoamerického kmene Karibů, kde byl rituální kanibalismus významnou součástí jejich animistického náboženství.

Kanibalismus v živočišné říšiEditovat

Kanibalismus se vyskytuje v přírodě nejčastěji u dravých živočichů, kteří mohou například požírat své zraněné druhy. Velmi zajímavým případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodých žraloků, kdy embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých druhů se může kanibalismus vyskytovat v rámci rodiny. Například samec medvěda ledního i jiných šelem může často ulovit své vlastní mládě. Samice některých psovitých druhů zase mohou požírat svá mláďata v případě svého vlastního ohrožení. Kanibalismus se vyskytuje i u hlodavců, např. u myší. U členovců se vyskytují případy, že samička po s páření sežere samečka (sklípkani a další pavouci, kudlanky atd.). Požírání vlastních mláďat je nazýváno pedofágie nebo kronismus. U ptáků, zvláště dravců sov, napadají silnější jedinci své slabší sourozence. V případě nedostatku potravy je zpravidla usmrtí a sežerou. Toto “bratrovražedné” chování se někdy označuje jako kainismus. Ve farmových chovech kuřat bažantů i domácí drůbeže se vyskytuje oštipování peří slabších kuřat silnějšími. Pokud jedno kuře najednou začne oštipovat celá skupina, může dojít k jeho usmrcení. Zvláště nebezpečné je oštipování kolem řiti, které může snadno vyvolat krvácení. Kuřata na krev v tomto případě reagují obdobně jako piraně - svého druha rychle uklovou a sežerou. Jsou známy i případy kanibalismu mezi domácími prasaty, chovanými ve velkých farmách s mnoha tisíci kusy pohromadě. Méně se ví, že i v domácím chovu někdy prasnice sežere čerstvě narozená selata, zvlášť pokud je předtím náhodou zalehla.

Kanibalismus u lidíEditovat

 
Kanibalismus v Brazílii na rytině od Theodora de Bry na základě svědectví Hanse Stadena, který zde žil v zajetí roku 1557

Kanibalismus u lidí se označuje jako antropofágie neboli lidojedství. Praktikovali jej i neandrtálci.[1][2] V lidské společnosti byl v minulosti praktikován rituální kanibalismus (např. pozření srdce nepřátelského bojovníka bylo vnímáno jako získání části fyzické a duševní síly, kterou disponoval); jeho stopy byly výrazně zachyceny i na našem území u populací střední doby bronzové např. v únětické kultuře. Ne vždy se tedy kanibalismus vyvíjel u komunit v oblastech s omezenými zdroji vhodné masité potravy, ale mohl mít spíše rituální motivaci. Ještě i v novověku byl v Evropě kanibalismus přítomen například jako léčebný prostředek.[3] V moderní společnosti byl kanibalismus prakticky vymýcen, známy jsou jen případy zapříčiněné hladem (obléhání, hladomor) a výjimečné činy některých vyšinutých jedinců. V oblastech málo zasažených západní kulturou se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 20. století, jako například na Papui-Nové Guineji. Provozovali ho patrně i někteří afričtí diktátoři 20. století, např. Jean-Bédel Bokassa a Idi Amin, ale i vojáci Charlese Taylora.[4] Jeden z nejpozdnějších případů kanibalismu ve společnosti byl pozorován v Severní Koreji během rozsáhlého hladomoru mezi lety 1995 a 1997 a znovu v roce 2013.[5][6]

V moderní společnosti se kanibalismus vyskytuje ojediněle a je považován za závažný zločin spojený s duševní patologií. Někteří z největších sériových vrahů 20. století kanibalismus praktikovali (např. Andrej Čikatilo).

Tradiční rozšíření kanibalismuEditovat

 
Kanibalská hostina na Vanuatu v Melanésii

V extrémních situacích, kdy kanibalismus představuje jedinou možnost přežití, se vyskytuje i v jiných oblastech, kde se nejedná o běžnou praxi.

Důvody pro kanibalismusEditovat

 
Kanibalismus v Rusku během hladomoru v roce 1921

Příčiny lidského kanibalismu by se daly rozdělit do několika skupin:

  1. konvence (u rituálního kanibalismu), např. víra v převzetí síly poraženého bojovníka a jeho důsledné zničení,
  2. duševní porucha (u masových vrahů apod.),
  3. nezbytnost pro přežití při kritickém nedostatku jiné potravy - hladomor, obležené město nebo havárie letadla nebo ztroskotání lodi v pustině.

Japonský historik Kyubara Džicudo dělí lidský kanibalismus do pěti méně zřetelných kategorií:[7]

Zdravotní důsledkyEditovat

Závažným důsledkem kanibalismu je, že usnadňuje přenos některých nemocí – příkladem může být nemoc kuru (prionová porucha), velice rozšířená mezi papuánskými kanibaly; ta prakticky vymizela poté, co byl u nich kanibalismus potlačen.

Obecně organismus totiž nemusí mít schopnost zpracovat veškerý materiál přijatý s potravou: některé látky se do něj buď vůbec nevstřebají, nebo jsou sice přijaty např. do krve, ale pak jsou zpravidla buď metabolizovány, nebo vyloučeny. Ovšem některé zůstávají v těle nezpracovány a bez mechanismu jejich vyloučení se mohou hromadit (olovo, priony) a následně i škodit. Konkrétně lidský organismus nemá evolučně dánu schopnost zpracovat všechny látky z lidského těla, není na takovou potravu adaptován.

Kanibalismus v kultuřeEditovat

Kanibalismus byl v různých společnostech sociální normou. Vyskytuje se také v řadě mýtů a legend. Například Kronos či slovanská baba Jaga. Za symbolický kanibalismus se považuje i pojídání eucharistie.[8]

Populární kulturaEditovat

Jedním z nejznámějších kanibalů, jenž se v populární filmové a knižní kultuře objevil, byl jistě dr. Hannibal Lecter, fiktivní sériový vrah z knih T. Harrise a filmů, kde dr. Lectera ztvárnil Anthony Hopkins.

Dr. Lecter (také hrabě Hannibal Lecter, neboť původem dr. Lecter pochází z litevské šlechtické rodiny) byl původně psychiatr, který vraždil některé své pacienty a následně je pojídal. Ovšem sám sobě vinu nepřiznává, tvrdí, že zabíjel jen ty, co si to zasloužili (pedofilové, násilníci…) a tím, že je jedl, prokazoval své pohrdání jimi.

Po několika vraždách byl ovšem chycen a uvězněn v léčebně v Baltimore. Nikdy jej však nedokázali psychicky vyšetřit (sám se tomu bránil) a policie dokonce využívala jeho služeb při chytání dalších vrahů.

Kanibalismus na českém územíEditovat

Na našem území byly na několika místech objeveny kosterní pozůstatky nesoucí stopy rituálního kanibalismu. Jedná se například o tzv. knovízskou kulturu[9] či únětickou kulturu.[10] V moderní době se pak jednalo o následující případy:

  • Kohnův mlýn: V roce 1926 byl odhalen případ skupiny asociálních jedinců pod vedením manželů Dvořáčkových, kteří měli o několik let dříve umlátit dva své spolubydlící v Kohnově mlýně v Třebíči. Během vyšetřování se objevila informace, že skupina zavraždila několik židovských emigrantů. Jejich maso sami zčásti konzumovali, ale také rozprodávali třebíčským obyvatelům. Ačkoliv se dva členové skupiny k tomuto činu doznali, nebyla nalezena žádná těla, jelikož všechny ostatky skupina naházela do řeky Jihlavy. Případ se tak k soudu nikdy nedostal, ačkoliv se podle jedné z výpovědí mohlo jednat až o 7 obětí. O případu se psalo i v zahraničním tisku.[11][12]
  • Josef Kulík: Během vojenské služby se v roce 1963 nestihl vrátit z "opušťáku" a stal se tak z něj prakticky dezertér. V Rosicích nad Labem objevil odstavený železniční vagón, ve kterém se ukryl. Do něj se 29. července vypravila dvojice chlapců ve věku 6 a 9 let. Kulík je ve vagónu zavraždil sekerou, jejich těla otevřel, vyjmul některé orgány, které si pak na starých pohřebních věncích opekl a snědl. O několik dní později byl dopaden a odsouzen k trestu smrti.
  • Ladislav Hojer: Sériový vrah, který ze sexuálních pohnutek zavraždil 5 žen. Jedné ze svých obětí vyřízl pohlavní orgány, které doma uvařil ve slané vodě a pokusil se je sníst s hořčicí. Pokrm mu nechutnal a i s hrncem ho vyhodil. V roce 1986 byl popraven.
  • Ralf Huse: Německý občan, který navázal kontakt s několika romskými rodinami z Bílenic na Klatovsku, aby od nich kvůli sexuálnímu uspokojení mohl odkupovat jejich moč a exkrementy. Huse často trávil čas ve společnosti jejich dětí. V roce 1994 unesl dvanáctiletou dívku z jedné z rodin, zavraždil jí, z její ruky vyřízl kus masa, který zkonzumoval a tělo odhodil do Třemošenského rybníka. V Německu byl odsouzen na 10 let. Tvrdil, že po smrti chce být také sněden.[13][14]

Známí kanibalovéEditovat

Dopadení a usvědčení kanibalové, přesněji antropofágové:

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. http://phys.org/news/2016-07-evidence-neanderthal-cannibalism-northern-europe.html - Researchers discover the first evidence of Neanderthal cannibalism in northern Europe
  2. http://phys.org/news/2016-12-caves-neanderthals-cannibals.html - The caves that prove Neanderthals were cannibals
  3. http://www.national-geographic.cz/detail/medicinsky-kanibalismus-v-evrope-44970/ Archivováno 25. 1. 2014 na Wayback Machine - Medicínský kanibalismus v Evropě
  4. http://www.denik.cz/ze_sveta/taylor_vojaci_kanibalismus.html
  5. https://archive.is/20120529121016/www.washingtonpost.com/ac2/wp-dyn/A41966-2003Oct3?language=printer
  6. http://ampontan.wordpress.com/2009/05/12/cannibalism-and-torture-part-of-everyday-life/
  7. Mass Consumption: Consumerism, Capitalism and Cannibalism Archivováno 7. 7. 2011 na Wayback Machine, časový kód 19:29
  8. http://www.uq.edu.au/crossroads/Archives/Vol%206/Issue%201%202012/Vol6Iss112%20-%207.Washington%20(p.46-57).pdf - Julie Washington: The Magical Power of Cannibalism
  9. Upéct a sníst člověka bylo znamení vyspělé civilizace, tvrdí archeolog. iDNES.cz [online]. 2013-04-12 [cit. 2017-09-13]. Dostupné online. 
  10. Upéct a sníst člověka bylo znamení vyspělé civilizace, tvrdí archeolog. iDNES.cz [online]. 2013-04-12 [cit. 2017-09-13]. Dostupné online. 
  11. PEJČOCH, Ivo. Masarykovy vražedkyně. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2015. ISBN 978-80-87567-81-4. S. 124 -130. 
  12. HORA, Josef. Kanibalové v Třebíči. Skandál chtěla mladá republika ututlat. iDNES.cz [online]. 2019-03-23 [cit. 2019-04-28]. Dostupné online. 
  13. Stopy od mrtvé prostitutky vedly do Německa. iDNES.cz [online]. 2005-03-02 [cit. 2017-09-13]. Dostupné online. 
  14. STACH, Jan; KUČERA, Miroslav. Zločin dostal mat. 1. vyd. Praha: Epocha, 2005. 196 s. ISBN 80-86328-65-1. S. 40 - 48. 

LiteraturaEditovat

  • Kanibalové vraždící monstra, Autor: Martingalová Moira, Nakladatelství: XYZ, ISBN 80-87021-24-X, Vyšlo: 09/2006, Překlad: Kamil Petrák

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat