Medvěd lední

lední medvěd

Medvěd lední (Ursus maritimus), označovaný též jako medvěd polární, je velký druh medvěda typický pro severní polární oblast. Druh popsal anglický námořník Constantine John Phipps v roce 1774. Oproti ostatním medvědům využívá užší ekologickou niku, na níž se výborně adaptoval tělesnými vlastnostmi uzpůsobenými na nízké teploty, na pohyb na sněhu, po ledu a v neposledním řádě na plavání v chladné vodě. Živí se zejména lovem, přičemž jeho hlavní kořistí jsou tuleni (Phocidae), zdržující se při okrajích mořského ledu. Není-li potravy dostatek, žije ze své tukové rezervy a je schopný hladovět po dobu několika měsíců.

Jak číst taxoboxMedvěd lední
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Podřád psotvární (Caniformia)
Čeleď medvědovití (Ursidae)
Rod medvěd (Ursus)
Binomické jméno
Ursus maritimus
Phipps, 1774
Rozšíření medvěda ledního
Rozšíření medvěda ledního
Synonyma
  • Ursus eogroenlandicus
  • Ursus groenlandicus
  • Ursus jenaensis
  • Ursus labradorensis
  • Ursus marinus
  • Ursus polaris
  • Ursus spitzbergensis
  • Ursus ungavensis
  • Thalarctos maritimus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V kohoutku může měřit až 1,6 metru, délka těla činí přibližně 2,5 metru a stojí-li na zadních nohou, dosahuje výšky okolo 2,4–3,3 metru. Samec může vážit 300–800 kg (výjimečně i více) a největší hmotnosti dosahuje obvykle před začátkem období zimního klidu (tedy zcela vykrmený).[2] V současné době bývá považován za nejtěžší dravé zvíře žijící na souši. Údajně největší doposud známý exemplář dosáhl váhy 1002 kg a vzpřímený mohl být vysoký kolem 3,5 metru.[3][4][5] Samice jsou výrazně menší a váží okolo 150–300 kg, jsou-li březí až 500 kg.[6][3]

Období páření probíhá od konce března do začátku června. Samice je gravidní 6,5–9 měsíců, ale prodělává takzvanou utajenou březost, kdy se nejprve pozastaví vývoj oplozeného vajíčka a posléze znovu obnoví v příhodnou dobu, zpravidla v srpnu nebo září. Medvíďata se rodí slepá a hluchá, o hmotností 450 až 900 gramů. Ve věku 4–5 měsíců jsou již schopna pozřít tuhou stravu a až do stáří 2–3 let sbírají zkušenosti od své matky. Do pohlavní zralosti se dostanou při dovršení čtvrtého až šestého roku života. Lední medvěd se ve volné přírodě jen zřídka dožije více než 25 let, přesto bylo u jednoho nalezeného mrtvého jedince odhadnuto staří okolo 32 let.[7] V zajetí se samice medvěda ledního dožila úctyhodných 43 let a 10 měsíců.[6]

Na základě nekompletních studií odborníci usuzují, že v přírodě žije okolo 22 000–31 000 jedinců.[8] Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) jej od roku 2006, v roce 2008 a po poslední uvedené studii z roku 2015 vede jako zranitelný druh[8], a to především na základě nejisté budoucnosti s ohledem na možné či už působící hrozby způsobené člověkem, nebo vzniklé v důsledku ekologických změn.[9][10]

Rozšíření a početnostEditovat

 
Lední medvěd při tzv. driftování

Lední medvědi se pohybují prakticky po celé Arktidě, primárně podél polárního ledového obalu a jen vzácněji v blízkosti severního pólu. Přirozeným prostředím jsou pro ně bloky ledových ker, okraje břehů a otevřené vody, tvořící vzájemnou kombinaci (viz polynie). V nepříznivém období, při letním tání, jsou nuceni pobývat i na pevnině.[11] V zimě je lze spatřit až na jihu Kanady v zamrzlém Jamesovu zálivu. Podobně se v období migrace stahují do blízkosti kanadského města Churchill v provincii Manitoba, kde vyčkávají, než zamrzne Hudsonův záliv.[12] Do Churchillu se na tuto podívanou každým rokem sjíždí stovky turistů. Vlivem takzvaného driftování na ledových masivech je může mořský proud či poryv větru zanést daleko na jih, a tak byli spatřeni například až v Norsku.

Celkově se tedy medvěd lední rozšířil do oblasti Dánska (Grónsko), Norska (Špicberky, Jan Mayen, Medvědí ostrov), Ruska (Země Františka Josefa, Nová země – proslulá testy jaderných zbraní v letech 1955 až 1990, které mohly mít negativní vliv na genetiku zdejších medvědů[13], Severní země, Novosibiřské ostrovy, Wrangelův ostrov, Kamčatka, Anadyrský záliv), USA (Aljaška, okolí Yukonu, Labrador) a Kanady. Všechny zmíněné státy jednotně spolupracují pod záštitou dohody, v níž se společně shodují na důležitosti zachování a ochrany přeživší populace medvěda ledního, a zároveň přislíbily spolupráci v oblasti výzkumu. Ilegální lov je kontrolován příslušnými úřady.[3][8][14][15] Vzácně se může objevit na severu Finska či na Islandu. Konkrétně na Island se občas dostává z Grónska a z bezpečnostních a finančních důvodů je zde zabíjen.[16]

Mezinárodní svaz ochrany přírody od roku 2015 uvádí, že k poklesu dochází asi u tří z celkem 19 známých regionálních populací. Jednu subpopulaci vědci označili za rostoucí, šest za stabilní a posledních devět za blíže nespecifikované, neboť není k dispozici dostatek údajů. Na základě těchto nekompletních studií biologové usuzují, že v divoké přírodě žije okolo 22 000–31 000 jedinců.[8][17][18][19]

Vzhledem k očekávané ztrátě biotopu v důsledku klimatických změn je medvěd lední uveden v úmluvě CITES (oficiálně již od roku 1975), v příloze II (obchodování je na mezinárodní úrovni omezeno a podřízeno dozoru)[9][10], a podle IUCN jde o zranitelný druh.[8] Nejen Světový fond na ochranu přírody (WWF) naznačuje, že lední medvěd je důležitým indikátorem změn v arktickém ekosystému. Studie této šelmy může tak pomoci odhalit, jak nebezpečná je, nebo může být proměna zdejšího prostředí. V otázce globálního oteplování je proto považován za vlajkový druh. S touto tématikou je obecně úzce spojován a zrovna tak je častým terčem zájmu médií, coby odstrašující případ. Nicméně sdělovací prostředky, převážně pak masmédia, mají tendenci ve svých tvrzeních přehánět a namísto faktů upřednostňují spíše senzaci.[20][18][21][22][23] Například na Špicberkách (Norsko) na začátku roku 2020 odborníci evidují nadprůměrný nárůst mořského ledu.[24] Za zmínku jistě stojí i to, že k roku 2015 zde žilo přibližně o 42 % více jedinců, než tomu bylo v roce 2004.[24] To ale nemění nic na tom, že tato šelma čelí mnoha různým hrozbám (viz kapitola Ohrožení).

TaxonomieEditovat

 
Lední medvěd se přímo adaptoval na život v chladné Arktidě.

Lední medvěd je členem rodu Ursus (medvěd) a řadí se do čeledi Ursidae (medvědovití). Od ostatních savců řádu Carnivora (šelmy) se tento rod robustních šelem rozdělil před asi 38 miliony let.[25]

Fylogenetický strom vytvořený na základě fosilních nálezů dokazuje, že nejblíže příbuzný medvědovi lednímu je medvěd hnědý (Ursus arctos). S tímto druhem sdílí hned několik společných znaků, například podobnou chemicko-biologickou strukturu mozku nebo je hostitelem stejných střevních parazitů (např. Toxascaris transfuga).[26] Objevené fosílie a genetický výzkum (mitochondriální DNA) naznačuje, že se od medvěda hnědého samostatně oddělil asi před 300–150 tisíci let, pravděpodobně kvůli změně klimatu.[27] Podrobná analýza jaderné DNA zase prokázala, že se mohl vyvinout daleko dříve, údajně už před 600 000 let.[28] Ovšem nejnovější výzkum založený na analýze kompletních genomů prozradil, že se jeden od druhého oddělil asi před 400 000 let.[29] Kosterní pozůstatky dále prozradily, že se podoba jeho stoliček oproti příbuznému druhu změnila na ty, které jsou typické pro masožravce (medvěd hnědý je všežravec). Stalo se tak přibližně v období před 20–10 tisíci lety.[30] Za nejstarší dochovanou fosílii medvěda ledního se považuje nález dolní čelisti dospělého samce z roku 2004 na Špicberkách, jejíž stáří se datuje do doby před 130–110 tisíci lety.[27][15]

Asi v polovině 19. století byl lední medvěd řazen do vlastního rodu Thalarctos, z čehož sešlo poté, co byly nalezeny důkazy o křížení s medvědy hnědými, objasňující druhovou evoluční divergenci.[27] Získal tak zpět původní vědecký název Ursus maritimus, který již navrhrl C. J. Phipps. Hybrid vzniklý křížením s poddruhem grizzly se nazývá pizzly.[31][32][33] Na základe této skutečnosti by mohl být medvěd lední s medvědem hnědým natolik blízce příbuzný, že by se mohlo jednat o poddruh. Jejich vzájemné morfologické a fenotypické rozdíly však tuto možnost vylučují.[15][27]

Některé starší studie vycházející z původních popisů dělily populaci této šelmy na dva poddruhy: medvěd lední americký (Ursus maritimus maritimus) a medvěd lední sibřiský (Ursus maritimus marinus). Nicméně naprostá většina odborníků v současnosti (2019) toto rozdělení neuznává a považuje medvěda ledního za monotypický druh.[34][35][36]

NomenklaturaEditovat

Lední medvěd tráví více než polovinu svého života na mořském ledě a na základě této skutečnosti nese i vědecké jméno; poprvé jej popsal anglický důstojník královského námořnictva Constantine John Phipps roku 1774 a přiřadil mu vědecké jméno latinského původu Ursus maritimus, v překladu námořní či mořský medvěd, právě na základě jeho biotopu a způsobu života.[37] Protože je doslova závislý na plovoucích ledových krách, považuje se druh za mořského savce.

Fyzické vlastnostiEditovat

 
Lední medvěd má velmi dobře vyvinutý čich
 
Medvěd lední má celkem 34–42 ostrých zubů a obzvláště výrazné jsou jeho velké a ostré špičáky
 
Lední medvěd dokáže uplavat stovky kilometrů a pod vodní hladinou vydržet až tři minuty

Medvědi jsou vůbec největší žijící suchozemští predátoři planety. V čele mezi všemi druhy se umístil medvěd lední, který dosahuje až čtyřikrát větší hmotnosti než lev. Co se týče velikosti a fyzické síly, v těsném závěsu se nacházejí medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis) a medvěd kodiak (Ursus arctos middendorffi), poddruhy medvěda hnědého (Ursus arctos).[38][39][40]

Tělo medvěda ledního je velké a podsadité, podobné medvědovi hnědému. Hlava je relativně menší, avšak delší než hlavy většiny medvědů. Předozadní délka lebky samce je 353–412 mm, samice 311–380 mm.[41] Krk je protáhlý. Oblé uši jsou v poměru k hlavě malé, při nízkých teplotách jsou tedy lépe chráněné před mrazem. Oči má malé, tmavě hnědé až černé.[41] Černý čenich medvěda ledního je za jasného dne viditelný dalekohledem až na vzdálenost několika kilometrů. Uvádí se, že medvědi číhající na tuleně si v některých případech čenich zakrývají přední tlapou, aby je neprozradil. Patrně se však jedná o obecně rozšířený mýtus, který nebyl vědeckými pozorováními potvrzen.[41][42] Ocas je velmi krátký, obvykle 7–13 cm, výjimečně až 21 cm.[41][43][44] V kohoutku může dospělý medvěd měřit až 1,6 metru.[6] Stojí-li na zadních nohou, měří okolo 2,4–3,3 metru. Dospělý samec dosahuje hmotnosti 300–800 kg a délky těla kolem 2 až 2,5 metru (počítaje od nosu po špičku ocasu), ve výjimečných případech až 3 metry.[41][45] Samice je výrazně menší, váží zhruba 150–300 kg[41] (je-li březí až 500 kg) a její tělo nebývá delší jak dva metry. Hmotnost se dosti liší mezi různými populacemi a u konkrétních jedinců značně kolísá i v průběhu roku. Samci nejčastěji váží mezi 390 a 650 kg, samice většinou 200 až 260 kg.[46][47] Medvěd lední je proto jedním z nejpatrnějších v otázce pohlavního dimorfismu u savců. Údajně doposud největší exemplář, samec s hmotností 1002 kilogramů, byl nalezen a zastřelen v Kotzebueově zálivu na západním pobřeží Aljašky v roce 1960. Stál-li by tento medvěd na zadních nohou, vysoký by byl kolem 3,5 metru.[6][3][4][5][46][48] Tento exemplář je nyní vystaven na letišti v Anchorage.[49] O hmotnosti až 1000 kg zcela vykrmeného medvěda před obdobím klidu píše i německý zoolog Josef H. Reichholf.[2]

Dostupné údaje získané ze studií naznačují, že druh nyní nedosahuje takových rozměrů jako ve 20. století. V provincii Ontario zkoumala řada výzkumníků téměř tisíc medvědů ledních a tato studie publikovaná v časopise Arctic Science ukázala, že mezi lety 19842009 klesla průměrná váha samce o 45 kg, samice o 31 kg. Kromě nižší tělesné hmotnosti mají medvědi i menší lebky.[50][51] Pravděpodobným viníkem je měnící se klima (medvěd je zcela závislý na mořském ledě).[50][51] Pokud se populace nachází na jižněji položených místech, je očividně náchylnější na změnu svého prostředí.[51]

Medvěd lední má celkem 34–42 ostrých zubů. Obzvláště výrazné jsou jeho mohutné, kónické (kuželovité) špičáky, dosahující korunkové délky až 50 mm (počítaje od části čnějící z dásně). Větší rostou především samcům.[11] Na rozdíl od jiných druhů medvědů je chrup medvěda ledního vhodně uzpůsobený k chytání kořisti a trhání masa, daleko méně pak k rozmělňování vegetace.[11] Jak medvěd roste, s každým rokem se v jeho zubech vytváří tenké vrstvy cementu, díky kterým se může určit stáří zvířete. Zubní vzorec dospělého jedince obvykle vypadá takto: I 3/3, C 1/1, P 4/4, M 2/3.[11] Nicméně někdy mohou chybět jeden až dva přední, rudimentární, premoláry (třenové zuby).[41]

 
Lední medvěd na snímku termovize

Medvědí kůže je černá a lépe tak vstřebává teplo, medvíďata mají kůži růžovou. Jeho srst má obvykle bílý vzhled, vlivem oxidace může však vypadat nažloutle, hnědě až šedě. Za bílým vzhledem srsti stojí optický jev (tzv. lom světla), ve skutečnosti je ale čirá (průhledná), chlupy jsou tedy bez pigmentu.[6] Jeho kožešina je výborným izolačním materiálem, ledního medvěda lze proto jen těžko zachytit termovizí. Má poměrně široké přední tlapy, na kterých mají samci výrazně dlouhé chlupy. Ty přestávají růst po dovršení asi 14 let a pravděpodobně nosí známky vyspělosti, na které mohou reagovat i samice v případě výběru potenciálního partnera.[52] Podobně důležitou roli hraje například lví hříva. Mohutné tlapy s plochou o průměru až 35 cm (30 cm přední, 35 cm zadní) jsou přizpůsobené k chůzi po sněhu a díky nim se i při své větší váze nezaboří. Účelné jsou také při plavání. Disponují více jak pěticentimetrovými drápy, které jsou zakřivené, velmi ostré a podobně jako jeho zuby vyvinuté k uchopení kořisti, nebo k udržení se na kluzkém povrchu.[44][53]

Medvěd lední je velmi obratný, silný a mrštný. Navíc je to velmi zdatný plavec, ze všech druhů medvědů je pobytu ve vodě nejlépe fyziognomicky uzpůsoben (oči blízko horního obrysu hlavy, soustředění svalové hmoty do zadní části těla).[54] Dokáže v kuse plavat i několik dní a urazit přitom stovky kilometrů (zaznamenaným rekordem je 687 km v Beaufortově moři).[43][55] Ve vodě se pohybuje rychlostí okolo 5 až 10 km/h. Umí se i potápět a pod vodní hladinou setrvat až tři minuty. Nechává při tom oči otevřené a nozdry uzavřené. Rovněž dokáže vyšplhat na téměř kolmé kry nebo dovede přeskočit až čtyřmetrové díry v ledu. Pokud je medvěd lední donucen okolnostmi, dokáže běžet rychlostí údajně až 30–40 km/hod[56], avšak jen na krátkou vzdálenost. Brzy medvěda taková zátěž unaví, proto dává přednost pomalejšímu pohybu tempem 3 až 6,5 km/h.[57][58]

Lední medvěd má skvěle vyvinutý čich. Je kupříkladu schopen zaznamenat pachovou stopu tuleně pohřbeného metr pod sněhem ve vzdálenosti více než jednoho kilometru.[59] V případě rozkládající se mrtvoly, například velryby, je pach nepochybně intenzivnější a ucítit ji může na mnohem delší vzdálenost. Stejně tak snadno vyhledá doupata tuleňů nacházející se více než jeden metr pod sněhem. Citlivým sluchem si pomáhá při hledání potravy tak, že naslouchá odrazům vody o tvrdý led, aby našel vhodné místo k jeho rozbití. Na okraji štěrbiny pak číhá na tuleně. Je schopný slyšet frekvence v rozmezí 20–25 000 Hz.[3] Zrak je slabší, podobný lidskému.[15][54]

Není-li dostatek potravy, je schopný díky své tukové rezervě hladovět po dobu několika měsíců. Polovinu jeho tělesné váhy tvoří právě tuk a díky přizpůsobenému oběhovému systému mu nedělá problém ani vyšší hladina cholesterolu.[60] Tato tuková tkáň dosahuje tloušťky okolo 10 centimetrů a dobře jej chrání i před mrazivými teplotami. Patrně hůře snáší teploty vyšší než 10 °C a může se dostat do stavu přehřátí.[58]

Biologie a ekologieEditovat

 
Medvěd lední u vody, zjevně číhající na kořist

Lední medvědi žijí většinou samotářsky, ale spatřit lze i nepříbuzné dospělé, kteří si společně hrají a také nocují. Po většinu dne hledají potravu, za kterou jsou schopni denně putovat i několik desítek kilometrů.[40] Jedná se o šelmy s největším rozsahem teritorií vůbec. Jejich velikost se pohybuje od cca 8 500 km2 až po zhruba 600 000 km2, přičemž v pobřežních oblastech bývá domovský okrsek menší než na zamrzlém oceánu.[43] Teritorialita ve smyslu obrany svého území před konkurenty vlastního druhu však u nich v zásadě neexistuje.[54] Aktivita medvědů se může měnit v průběhu roku. Nejaktivnější jsou zpravidla během jara (případně i v létě), po zimě, kdy doplňují vyčerpané tukové zásoby.[61] Samci v kanadské Arktidě využívají k shánění potravy přibližně 25 % svého času na jaře a 40 % svého času v létě.[3] V zimě žijí medvědi ze svých tukových zásob, které nashromáždili během arktického léta.[2] Informace o činnosti šelem v letních měsících se mohou lišit; některé jiné autority se totiž přiklání k tomu, že v letním období jsou medvědi obvykle pasivní (spíše jen odpočívají nebo se porůznu toulají), nezávisle na tom, zda jsou nebo nejsou dotčeni klimatickými změnami. Podle nich jsou znovu čilejší až s příchodem podzimu.[61] Případně hladoví jednoduše proto, že v některých oblastech (např. pro populaci na západě Hudsonova zálivu) není k dispozici dostatek kořisti, obvykle se však živí alespoň mršinami nebo rostlinnou potravou.[15][62] Pakliže jsou podmínky mírnější, aktivní mohou být i v zimě, ale obecně se ji jen snaží přečkat a před nepříznivými podmínkami se schovávají v úkrytech (obzvláště samice s mláďaty).[2][3][61] Po zimním období dosahují medvědi lední často nejnižší hmotnosti, neboť právě tehdy – během nejdrsnějšího, mrazivého období – ztrácí nejvíce energie a přicházejí tak o své zásoby tuku.[61]

Na jaře, v období tání, je schopen v hojném počtu krmit se vedle ostatních souputníků na mršině velryby, přičemž se neprojevuje teritoriálním chováním. V jednom případě se u mrtvého kytovce nacházelo až 180 medvědů.[63]

PotravaEditovat

Medvěd lední je ze všech medvědů nejvíce specializovaný na masitou stravu, trávící ústrojí má k tomu přímo uzpůsobené.[40][43][54][64] Maso je obecně vysoce energetická a dobře vstřebatelná potrava. Živí se převážně lovem a jeho nejčastější kořistí bývají tuleni (Phocidae), především pak tuleň kroužkovaný (Pusa hispida) a tuleň vousatý (Erignathus barbatus), v menší míře i tuleň obecný (Phoca vitulina) a tuleň grónský (Pagophilus groenlandicus).[41][58][65] Soustředí se především na jejich mláďata.[45] Přikrčený na okraji ledové kry dokáže i hodiny vyčkávat, než se potenciální kořist ukáže nad hladinou.[64] Případně mu nedělá problém prorazit svou obrovskou silou silnější vrstvu ledu a ulovit kořist ze zdánlivého bezpečí doupěte. Tu pak mohutně kousne nebo udeří do oblasti hlavy, případně krku, a síla tohoto skusu nebo úderu může být tak velká, že doslova rozdrtí lebku zvířete. Usmrceného tuleně pak silnými čelistmi odtáhne na souš. V opačném případě na tuleně číhá ve vodě, podobně jako krokodýl, zatímco se ploutvonožec vyhřívá na souši (resp. ledové kře). Ve správný okamžik jej strhne pod vodu a usmrtí[66][67], nebo ho překvapí tím, že mu zatarasí cestu k vodě.[45] Ze své kořisti zkonzumuje kůži, tuk i vnitřnosti. Naráz je schopný sežrat až 70 kg masa, průměrně asi 10 kg. Jeho výkal je dlouhý přibližně 12 cm.[44]

 
Lední medvěd s kořistí

Pro ledního medvěda je snadné vypátrat i jinou možnou kořist, protože má velmi dobře vyvinutý čich. Je přizpůsobivým oportunistou[68], který kromě obvyklých tuleňů loví i jiné ploutvonožce (Pinnipedia), jako například čepcola hřebenatého (Cystophora cristata), vzácněji mrože ledního (Odobenus rosmarus), v jehož případě se zaměřuje především na mladé jedince,[69] a dále menší kytovce (Cetacea), především běluhu severní (Delphinapterus leucas) a narvala jednorohého (Monodon monoceros).[70] Je-li možnost, zmocní se i delfínů (Delphinidae).[71][72] Rovněž často se však živí mršinami a nepohrdne ani mrtvolou velryby. Během letních měsíců může být pro medvěda složitější sehnat dostatečné množství potravy, proto žere i různé druhy bobulí, mech, mořské řasy nebo chaluhy. V nevyhovujících podmínkách loví taktéž pozemní savce (Mammalia), např. zajíce běláky (Lepus timidus) nebo mladé a nemocné pižmoně (Ovibos moschatus) či soby (Rangifer tarandus), nebo opeřence (Aves).[44][70] Na suchozemskou kořist se nicméně zaměřuje vzácně z důvodu velké energetické spotřeby při jejím lovu.[73]

Nezbytný pro medvěda je pravidelný přísun tekutin. Pije několikrát denně, často pak vodu z odtátých ledovců, nebo pojídá sníh. Pokud přijímá stravu bohatou na tuk, potřeba vody se výrazně snižuje, neboť je získávána metabolismem tuků.[15][74]

Dokáže hladovět mnoho měsíců (4 až 8) a spoléhat při tom na nahromaděné tukové rezervy.[43]

 
Řeč těla: 1. v klidu, 2. posuzování situace, 3. při krmení

Ve výjimečných případech má medvěd lední sklon ke kanibalismu. Především tak činí dlouho hladovějící samci, kteří se v bezvýchodné situaci nezdráhají zabít i samici s mláďaty. Kvůli stresu z nedostatku potravy se navzdory svému silnému rozmnožovací pudu zachová zcela odlišně, staví na první místo sebe sama a vítězí tedy pud sebezáchovy. Napadnout a sežrat můžou i jiného slabšího samce.[75][76][77][78] S tímto chováním nemají nic společného klimatické změny – podobné útoky byly zaznamenány v dávné historii a jsou považovány za běžný jev. Pravděpodobně však může docházet k většímu množství případů, pakliže šelma bude nadále přicházet o svá loviště (resp. životní prostor). Za tento problém je zodpovědná též rozpínající se lidská civilizace a s tím spojená průmyslová aktivita.[78][79][80][81]

Přirození nepřáteléEditovat

Jako jedna z největších šelem nemá lední medvěd na souši svého přirozeného nepřítele. Jedinými nepřáteli jsou lidé nebo jiní lední medvědi.[6] Při okrajích jeho teritoria mu může být konkurentem medvěd grizzly (Ursus arctos horribilis), který, ač menší, má v případných střetech o potravu obvykle navrch.[82][83][84] Meziročně se velikost teritoria výrazně mění vlivem proměnlivosti krajiny.[58] Ve vodě pro něj ve zcela výjimečných případech představují nebezpečí mroži, kteří se mohou ohnat ostrými kly a tak ho poranit či dokonce zabít.[41][43][69] Do střetu se může případně dostat s kosatkou dravou (Orcinus orca), která by ho zřejmě dokázala i zabít, nicméně dosud nebyl zaznamenán případ predace kosatky na medvědovi.[85]

Rozmnožování, epigamieEditovat

Medvěd lední nežije v trvalém páru, není monogamní, proto je u něj vždy prioritní naleznout partnera. S námluvami začíná asi v polovině února a zpravidla do půlky května se páry utvoří. Mladým pohlavně dospívajícím jedincům (do 6 let) se období hledání může prodloužit až do června, případně se říjným chováním projevují i v úplně jinou dobu, v takovém případě však většinou k oplození nedochází. Shromažďují se obvykle na místech, kde se hojně vyskytují tuleni, tedy jejich běžná potrava. Medvědi mají tendenci vracet se na přibližně stejná jim známá místa, nebo blízké okolí. K nalezení jeden druhého jim pomáhá dokonalý čich a záměrně ponechané pachové stopy. Samice proto často močí a svůj pach dále roznáší za pomoci předních tlap, kterými se předtím dotýkala své vulvy. Několik dní před pářením samice přestává přijímat potravu a vnější část pohlavních orgánů se jí nápadně zvětšuje. Samec dokáže putovat za družkou klidně několik dní, přičemž může urazit i více než 100 kilometrů. Při tomto pochodu většinou nežere. Samice si svého partnera pečlivě vybírá.[3][15][11][58]

 
Souboj ledních medvědů

Konkurence mezi samci je vysoká, neboť každý rok se může pářit jen necelých 30 % samic, které se již nestarají o potomky z předešlých let.[15][40] Možná to je důvodem, proč jsou samci oproti samicím znatelně mohutnější, musí totiž o jejich přízeň často bojovat. Sejde-li se pak u jedné samice více samců, slabší z nich se buďto předem vzdá, nebo dochází k soubojům. Při konfrontaci se soupeři z uctivé vzdálenosti pozorují a případně zastrašují. Upřený pohled z očí do očí znamená hrozbu, proto submisivní jedinec hlavu odvrací. Pokud medvěd nemá v plánu zaútočit, zůstává stát s upřeným pohledem na místě. Zdvižená hlava druhého medvěda může však souboj vyprovokovat. Oba se postaví na zadní nohy, hlasitě řvou a slintají. Mají široce otevřenou tlamu, cení zuby a jeden druhého se může pokusit hryznout. Hlavní zbraní medvěda jsou jeho mohutné tlapy s více jak pět centimetrů dlouhými drápy. Údery jsou často mířeny na hlavu, hruď nebo břicho. Svou nezměrnou sílou dokáže sokovi rozpárat kůži a servat maso, často také přijde medvěd o ucho, oko nebo zuby. V porovnání s člověkem se může statný dospělý medvěd prezentovat silou až 10krát větší, než jakou disponuje průměrný dospělý muž o váze asi 80 kg.[3][11][15][40][57]

Samotné párování již nalezených dvojic, při kterém se pouze registrují a z kratší vzdálenosti pozorují, probíhá asi jeden týden. Odvážnější samec dotírá na samici dříve, ovšem pokud se samice ještě necítí připravena, dá to najevo jasnými výhružnými signály, například tak, že vycení zuby, kousne jej nebo se posadí na zadek. Teprve až bezprostřední přiblížení doprovázené očicháváním značí brzké spáření. Samec družce olizuje obličej, uši, slabiny a nakonec pohlavní orgány. Při páření se samec nachází na zádech samice, objímá předními tlapami břicho a hlavu má položenou na jejím hřbetě. Samotná kopulace trvá asi 10–40 minut a samec při ní několikrát ejakuluje. V pauze ze samice nesleze, drží stejnou pozici a olizuje jí uši. Kopulace se v průběhu dne může 10–15krát opakovat. O potomky se stará pouze samice a svého otce mláďata prakticky nikdy nepoznají. Zajímavostí také je, že mláďata z jednoho vrhu nemusí mít stejného otce (samice se může pářit s vícero samci).[3][11][15][86]

Březost, péče o mláďata, dožitíEditovat

 
Samice s mláďaty

Samice zabřezne v průběhu března až června.[58][43] Gravidní bývá 6,5–9 měsíců, ale prodělává utajenou březost, tzv. embryonální diapauzu,[41][43] kdy se nejprve pozastaví vývoj oplozeného vajíčka a posléze znovu obnoví v příhodnou dobu, zpravidla v srpnu nebo září. Matka se během těchto asi čtyř měsíců řádně krmí a může přibrat i více než 200 kg. Od zhruba poloviny listopadu do ledna, poté co si samice vyhrabou ve sněhu doupě na zimu, rodí obvykle dvě mláďata v jednom vrhu (výjimečně pouze jedno, nebo až čtyři medvíďata).[6][43][58] Zasněžené stěny brlohu působením medvědího teplého dechu zledovatí, díky čemuž se uvnitř doupěte udržuje příhodná stabilní teplota (okolo 18 °C, ale stoupne i přes 20 °C). Mláďata si medvědice navíc přidržuje tlapami ve svém kožichu, neboť se rodí pokryta jen krátkou měkkou srstí, bezzubá, slepá, hluchá a navíc poměrně malá: měří necelých 30 cm a váží 450 až 900 gramů (velikostí se podobají morčeti). Medvědice se o potomky stará po dobu maximálně tří let a v začáteční fázi upadají některé z nich do hibernace, která však nespočívá v nepřetržitém spánku, ale zpomaluje jejich tepovou frekvenci z obvyklých 46 na asi 27 úderů za minutu.[3][11][39][58][87]

Malý medvědi rostou poměrně rychle. Během prvního měsíce od narození střídavě spí a krmí se, začínají se jim postupně otevírat oči a o pár týdnů později už vidí a chodí.[88] Téměř po celou tuto dobu jsou ukryta v brlohu. Samice je krmí vlastním výživným mlékem s vysokým procentem tuku a proteinů, průměrně obsahuje 30–40 % tuku.[89] Koncentrace se může výrazně měnit v závislosti na její kondici a také jeho hodnota rapidně klesá v období, kdy je potomkům více než jeden rok a konzumují masitou stravu. S příchodem jara opouští asi dvou až tříměsíční mláďata bezpečí doupěte a postupně si začínají hrát, zbystřují a trénují tak své smysly. Jejich váha se pohybuje okolo 10–12 kg. Brzy se naučí také plavat. Ve věku 4–5 měsíců pozřou již tuhou stravu a sama lovit začnou už v jednom roce, ovšem znatelně úspěšní bývají až okolo druhého roku života. Zkušenosti od své matky sbírají asi do stáří 2–3 let, nicméně například v Hudsonově zálivu jsou mláďata ponechána osudu už při dovršení jednoho a půl roku života. V konečné fází chovu samice medvíďata opustí a často je od sebe musí doslova odehnat, přičemž se projevuje podobně jako při střetu s dospělým medvědem. Zmatení potomci zprvu své matce nerozumí, avšak patřičně vystrašení ji brzy přestanou pronásledovat. Než se medvíďata vydají zcela vlastní cestou, mohou ještě týdny až měsíce zůstat spolu, přičemž se mezi sebou dělí i o potravu. Nejpozději je odloučí pohlavní zralost. Lední medvědi pohlavně dospějí asi v 4.–6. roce života.[11] Kritickým obdobím je pro medvědy první rok života; data shromážděná v letech 2001 až 2006 ukázaly, že jej nemusí přežít 57 %[90], nebo údajně až 60 % mláďat.[86] Nedostatek potravy a nízká hmotnost potomka či slabší kondice matky a její nedostatečná zkušenost, to jsou ve zkratce hlavní příčiny neúspěchu.[3][15][91]

Ve volné přírodě se mohou dožívat maximálně 25 až 30 let,[6][41][43] přičemž průměrný věk dospělých je 15 let, nebo dokonce jen 8 let. Často jde navíc o poměrně optimistické odhady; během let 1971 až 1979 bylo v Kanadě zdokumentováno celkem 193 medvědů a jen zhruba 10 % z nich, 15 jedinců, dosáhlo věku alespoň 9 let. V zajetí žijí v průměru dvakrát déle než v přírodě, jak dokazuje i jedna statistika ke dni 13. září 2009 v rámci evropských zoo: z 306 chovanců bylo 90 medvědům 20–29 let, 19 medvědům 30–39 let a dva jedinci byli staří 40–41 let. V USA, v detroitské zoo, se samice medvěda ledního dožila rekordních 43 let a 10 měsíců.[6][11][92]

OhroženíEditovat

V historii byli lední medvědi pronásledováni původními domorodci, a to zejména kvůli kůži, podkožnímu tuku, zubům (amulety) a možnému zdroji obživy (zajímavostí je, že játra ledního medvěda jsou pro člověka i psy toxická, neboť obsahují příliš velké množství vitamínu A, a jejich požití tak zpravidla vyvolá nebezpečnou hypervitaminózu). Ve 20. století docházelo již k intenzivnějšímu lovu za účelem komerčního využití různých částí jejich těla, ale často šlo také jen o pouhý rekreační, trofejní lov. Tento vliv člověka spolu s využívanou leteckou a pozemní dopravou natolik narušoval životní prostor medvědů, až došlo k dramatickému poklesu populace (v letech 19501960 žilo odhadem 5000 až 10 000 jedinců).[93][94] Od roku 1973, po společné dohodě států na jejichž území se medvěd lední nachází (Dánska, Norska, Ruska, USA a Kanady), je lov těchto šelem omezen[95] (sportovní lov může stát údajně v přepočtu téměř tři čtvrtě milionu korun[96]), pracuje se na kontrole či ochraně jejich stanovišť a došlo k posílení v oblasti výzkumu. Na základě těchto opatření populace medvěda ledního vzrostla, přibližně na 22 000–31 000 jedinců.[8][97] Přesto jej Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN), který ho vyhodnocuje od roku 1965, vede jako zranitelný druh (nejnovější hodnocení pochází z roku 2015), na základě nejisté budoucnosti s ohledem na novodobé hrozby. V úmluvě CITES je zapsán téměř od počátku vzniku této dohody v roce 1973 (platná od roku 1975) do přílohy II, což znamená, že obchod se zvířetem a částmi jeho těl je povolen jen za určitých podmínek.[8][9][10] Řada odborníků doporučuje umístit medvěda ledního do přílohy I.[9][10][92]

 
Lední medvěd zkoumající pevnost ledu

Moderní a relevantní hrozbou je například expandující průmyslová aktivita (těžba ropy a zemního plynu) a zvýšená frekvence lodní, pozemní či letecké dopravy, a to z hlediska omezování, narušování i znečisťování biotopu šelmy. Navíc zde roste riziko ekologické katastrofy. Rovněž nebezpečný je rozmach turismu, a také ilegální lov medvědů porušující různě stanovené normy v jednotlivých státech. Standardy se jako takové neustále mění přibližně od druhé poloviny 20. století, a to na základě nových na sobě nezávislých studií řešících otázku, na kolik ovlivňuje legální hon na medvědy přeživší populaci v daných regionech. Nelze opomenout, že pro původní obyvatele je lov medvědů kulturní záležitostí a mnohdy též zdrojem živobytí. V Kanadě lovce při jeho sportovním honu doprovází domorodí Inuité, jakožto, trochu paradoxně, medvědí strážci. Každým rokem je usmrceno přibližně 700 až 800 medvědů, což představuje 3–4 % populace. Navíc je jen ve východním Rusku ročně zabito 100–200 medvědů ilegálně. Přesto odborníci tvrdí, že nejsou jednotlivé populace (subpopulace) ohroženy. V období od roku 2001 do roku 2016 se každý rok vyvezlo do zahraničí 70–712 kůží, 30–122 lebek a až 2689 zubů, a v témže období také 47 živých dospělých medvědů a 88 mláďat. Kanada je hlavní exportní zemí.[8][92][98]

Na základě rychle rostoucí průměrné teploty v arktické oblasti došlo během tohoto století k výraznému úbytku mořského ledu a předpoklady jsou takové, že bude-li tento trend pokračovat, dojde k rozsáhlé ztrátě jejich životního prostředí a tím ke snížení stavu populace (rapidně poklesla například v oblasti Beaufortova moře[99][100]). V případě, že ledová pokrývka zcela zmizí, vědci spekulují, že může dojít i k postupnému vymírání druhu.[101][102][103] Ztrátou stanoviště bude pravděpodobně medvěd lední hladovět, nebo bude přinejmenším podvyživený a nedostatečně zásoben tukem. Návazně na to může být ohrožena porodnost či úspěšnost v odchovu mláďat. Takováto změna klimatu neznamená výhradně jen proměnu citlivého geotopu, ale může dojít i k rozšíření stálých nebo úplně nových patogenů a tedy k výskytu nových infekčních chorob. Navíc se pobřežní oblasti vlivem ustupujícího arktického ledu otevírají ostré konkurenci hnědých medvědů (Ursus arctos) nebo medvědů grizzly (Ursus arctos horribilis). Přitom na takové podmínky (na život v Arktidě) je přizpůsoben výhradně medvěd lední.[8] Skutečnost, že se útočiště ledních medvědů geograficky zmenšuje, znamená, že se následkem toho častěji dostávají i do kontaktu s lidmi.[104] Na mnoha místech je přítomna takzvaná medvědí hlídka, doprovázející především skupiny turistů, která se stará jak o bezpečnost lidí, tak i samotných medvědů. V bezvýchodné situaci mohou ovšem nebezpečnou šelmu zastřelit a tím její počty mírně regulovat.[105] V Ruském souostroví Nová Země došlo počátkem roku 2019 k invazi desítek medvědů ledních. Nacházeli se v těsné blízkosti obydlených oblastí a mnoho z nich se také pokoušelo navštívit lidské příbytky. Příslušné úřady byly nuceny vyhlásit stav nouze a učinit další nutné kroky pro bezpečí lidí i medvědů (například proběhla instalace nového oplocení v okolí škol). Za touto, od roku 1983 údajně ojedinělou situací, se dle odborníků skrývá dopad změny klimatu.[106][107][108]

Výzkumy, včetně studie pod vedením české bioložky Violy Pavlové, poukázaly na další možnou hrozbu pro medvědy lední, tedy na přítomnost toxických látek narušující jejich hormonální rovnováhu. V organismu grónských a špicberských medvědů koluje poměrně velké množství polychlorovaných bifenylů (PCB), ke kterým se pravděpodobně dostali při konzumaci jejich obvyklé potravy – již kontaminovaných tuleňů. Tyto látky se užívaly v barvách, lacích či transformátorech už ve 30. letech 20. století a po roce 1960 se ukázalo, že se dostávají do životního prostředí. Takové chemikálie v přírodě přetrvávají desetiletí a ovlivnit mohou plodnost samic, nebo kvalitu samčích spermií.[109][110]

Vztah s lidmiEditovat

 
Hokejový brankář Justin Peters, v dresu amerického týmu Charlotte Checkers, na jejichž logu je vyobrazen medvěd lední
 
Znak Grónska, na kterém se nachází medvěd lední

Domorodá kulturaEditovat

V kultuře domorodých obyvatel (Inuitů, Něnců, Čukčů či Jupiků) zaujímá medvěd lední významnou roli více než 2500 let. Na Čukotském poloostrově byly nalezeny asi 1500 let staré jeskynní malby, na kterých je vyobrazen. Traduje se, že stavbou iglú a lovem tuleňů se zdejší národy částečně inspirovaly od dovedností této medvědovité šelmy. Medvěd lední figuruje taktéž v řadě legend, v kterých je zobrazován jako mocný a s člověkem úzce spřízněný tvor. Není divu, že zdolání medvěda bylo známkou odvahy či síly, a dlouho se o takto schopném lovci mluvilo. Často ještě dnes padá za oběť různým náboženským rituálům. Domorodí Něnci věřili, že talisman v podobě špičáku vyjmutého z čelistí medvěda ledního ochrání jeho nositele před jinými medvědy. Pro Inuity je druh posvátným zvířetem a v jejich jazyce se nazývá Nanuk. Toto slovo bylo převzato a používá se jako další název pro mražený mléčný výrobek (zmrzlinu). Když jej uloví, uctí jeho duši například tím, že ve svém příbytku věší medvědí kůži a vybrané vnitřnosti, a k tomu přikládají různé dary; zbraně a lovecké nástroje, jde-li o samce, jehly a škrabky, pokud jde o samici.[11][98][111][112]

Medvěd lední jako symbolEditovat

Potravinářský průmysl: medvěd lední je hlavní postavou několika známých značek v potravinářském průmyslu, například:

Heraldika: Grónsko, autonomní součást Dánského království, má ve znaku ledního medvěda na modrém podkladu. Podobně jej má ve znaku Čukotský autonomní okruh, což je administrativní část Ruska, a zde je vyobrazen z profilu, stojící na všech čtyřech nohách, před mapkou a na fialovém podkladu.

Mince: medvěd lední je pravidelně vyobrazen na kanadské bimetalické dvoudolarové minci, na tzv. toonie, na její rubové straně. První verze vznikla v roce 1996 a autorem této rubové strany je kanadský umělec Brent Townsend, který navrhl design: „Lední medvěd na začátku léta, na ledové kře“.[114]

Sport: medvěd lední nechybí ani ve sportu. Jeho podobu má ve znaku německý hokejový tým Eisbären Berlin[115] hrající nejvyšší tamní hokejovou ligu, a rovněž americký Charlotte Checkers[116] působící v AHL. V roce 1988 se stal také maskotem zimních olympijských her v Calgary.[117]

Významné dny: dne 27. února se slaví Mezinárodní den medvěda ledního, který upozorňuje na skutečnost, že se jedná o ohrožený druh. Obzvláště zoologické zahrady často s tímto významným dnem koordinují a pořádají společenské akce, jejichž součástí je osvěta.[118][119][120]

Útoky na člověkaEditovat

Na rozdíl od jiných druhů medvědů, zvětří-li člověka medvěd lední, považuje jej za potenciální kořist.[121] Vzhledem k řídkému osídlení Arktidy a historicky ojedinělé interakci s člověkem, nevykazuje lední medvěd instinktivní (plaché) chování a tak může být blízké setkání s touto šelmou rizikové.[54][122] Jako schopný lovec a druh nejvíce specializovaný na masitou stravu je o to nebezpečnější.

 
Kanadská dvoudolarová mince z rubové strany, na které je vyobrazen medvěd lední na ledové kře

Jeden z posledních smrtelných útoků se stal v červenci roku 2018. K incidentu došlo v severní Kanadě (v nejsevernějším teritoriu Nunavut), kde se nacházel muž se dvěma dětmi při rekreačním rybaření. Neozbrojený jednatřicetiletý otec se šelmě hrdinně postavil, ve snaze uchránit své potomky. Na následky svých zranění sice podlehl, avšak dětem se nic nestalo. Medvěd byl nakonec zastřelen jinou dospělou osobu nacházející se v inkriminované době opodál, přilákanou děním incidentu.[123] V této oblasti již v roce 1999 zabil lední medvěd ženu, která zde tábořila.[124]

K tragické události došlo také v srpnu 2011 na Špicberkách, kde napadl hladový lední medvěd skupinu turistů. Při tom zabil 17letého chlapce a čtyři další lidi zranil.[124] Na těchto místech roku 2015 napadla šelma i českého turistu, který zde s dalšími členy výpravy stanoval. Díky rychlé reakci kolegyně, která na medvěda vystřelila, byl sedmatřicetiletý muž zachráněn, ale hospitalizován s ošklivým poraněním na hrudi a v oblasti hlavy.[125]

Přes výše uvedené příklady jsou útoky ledních medvědů velmi vzácné. Organizace Human-Polar Bear Conflict Group zdokumentovala mezi lety 18702014 asi 73 útoků, při kterých 20 lidí přišlo o život. Největší nebezpečí představují vyhladovělí samci. Samice se do křížku s lidmi dostávají jen velmi zřídka a napadení ve většině případů souvisí s ochranou mláďat.[124][126]

Chov v zajetíEditovat

 
Enrichment medvěda ledního v Zoo Praha

Celosvětově první úspěšný odchov mláděte v zajetí se podařil v roce 1942 v Zoo Praha. Jednalo se o samici, která dostala jméno Ilun.[127] Odchov ledních medvědů v zajetí je mimořádné složitý a má nízkou úspěšnost. Obtížnost je dána vysokou mortalitou mláďat během dne porodu (pravděpodobnost, že mláďata zahynou těsně po narození, je až 53,4 %).[15][128] Údaje o měnící se početnosti medvědů ledních v zoologických zahradách mezi lety 1980 až 2011 ukázaly, že úspěšnost odchovů se pohybovala v rozmezí od 20 do 35 %, výjimečně překročila 50 % a pouze dvakrát dosáhla 75 % (v období od roku 2003 do roku 2007). Po roce 2011 úspěšnost odchovu znovu klesla na 40 %.[129] Dále světové statistiky uvádějí, že méně něž 8 % mláďat se dožije věku jednoho roku.[129] Samice se často odmítá o mláďata starat, nebo je sama usmrtí. Další velkou komplikací, když mládě přežije, je umělé dokrmování. Mléko ledních medvědů se složením naprosto zásadně liší od mléka kravského a dalších kopytníků. Plnohodnotná náhrada medvědího mléka je v podmínkách zoo velice problematická.[130][131][132]

V Evropě byli v roce 2018 chováni přibližně v pěti desítkách zoo, nejvíce v Německu a Rusku.[133] V současné době chová lední medvědy Zoo Brno a Zoo Praha, a obě se proslavily úspěšnými odchovy. V minulosti je chovaly i další české zoo: Zoo Děčín, Zoo Dvůr Králové, Zoo Liberec, Zoo Ostrava, Zoo Plzeň a Zoo Zlín.[133]

Na Slovensku byli v minulosti chováni v Zoo Bojnice (do roku 1992, kdy byl do zahraničí exportován poslední medvěd, samice Linda).[134] Přechodně pak i v Zoo Bratislava.[135]

FotogalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2020.2. 9. července 2020. Dostupné online. [cit. 2020-07-11]
  2. a b c d REICHHOLF; Josef a kolektiv. Medvěd lední (Thalarctos maritimus). Průvodce přírodou, Savci. Ikar, 1996. s. 142
  3. a b c d e f g h i j k l All About Polar Bears | SeaWorld Parks & Entertainment. seaworld.org [online]. [cit. 2019-06-29]. Dostupné online. 
  4. a b New Chukchi Sea polar bear survey – exciting preliminary results [online]. polarbearscience, 2013-03-10 [cit. 2019-07-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b SCHUBERT, Blaine W.; SOIBELZON, Leopoldo H. The Largest Known Bear, Arctotherium angustidens, from the Early Pleistocene Pampean Region of Argentina: With a Discussion of Size and Diet Trends in Bears. Journal of Paleontology. 2011/01, roč. 85, čís. 1, s. 69–75. Dostupné online [cit. 2019-07-31]. ISSN 0022-3360. DOI:10.1666/10-037.1. 
  6. a b c d e f g h i GUNDERSON, Aren. Ursus maritimus (polar bear). Animal Diversity Web [online]. 2009 [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. WRIGLEY, Robert. The Oldest Living Polar Bear. www.polarbearsinternational.org [online]. 2008-06-26 [cit. 2018-02-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  8. a b c d e f g h i WIIG, O., a kol. Ursus maritimus. IUCN Red List of Threatened Species [online]. 2015 [cit. 2019-02-16]. Dostupné online. 
  9. a b c d SELLHEIM, Nikolas. Cites and the Polar Bear [online]. The Polar Connection, 2019-08-24 [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b c d U.S. Fish & Wildlife Service. Proposal to Transfer the Polar Bear to CITES Appendix I, 2012 [online]. [cit. 2019-9-14] Dostupné online
  11. a b c d e f g h i j k STIRLING, Ian. Polar Bears. University of Michigan: Ann Arbor, 1988. Dostupné online. ISBN 978-0-472-10100-9. 
  12. FENDRYCHOVÁ, Simona. Oceány se oteplují, ledních medvědů ubývá. Přicházejí o kry, na kterých si loví potravu. Aktuálně.cz [online]. 2017-01-14 [cit. 2017-01-15]. Dostupné online. 
  13. KHALTURIN, Vitaly I.; RAUTIAN, Tatyana G; RICHARDS, Paul G., William S. Leith. A Review of Nuclear Testing by the Soviet Union at Novaya Zemlya, 1955--1990. Science and Global Security. 2005, roč. 1955–1990, čís. 1, s. 1–42. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. ISSN 0892-9882. DOI:10.1080/08929880590961862. 
  14. Polar Bear. National Wildlife Federation [online]. [cit. 2019-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. a b c d e f g h i j k l CHAMILLOVÁ, Marie. Reprodukční chování medvěda ledního. Brno, 2010 [cit. 2019-9-13]. 41 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce Zdeněk Řehák. Dostupné online.
  16. Killing polar bears in Iceland “only logical thing to do”. Iceland Monitor [online]. 2016-07-18 [cit. 2019-08-04]. Dostupné online. 
  17. Polar Bear (Ursus maritimus) | WWF-Canada. www.wwf.ca [online]. [cit. 2019-07-05]. Dostupné online. 
  18. a b Polar Bear | Species | WWF. World Wildlife Fund [online]. [cit. 2019-07-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-05. (anglicky) 
  19. Summary of polar bear population status per 2019. pbsg.npolar.no [online]. IUCN/SSC Polar Bear Specialist Group, 2019 [cit. 2019-08-04]. Dostupné online. 
  20. STIRLING, Ian. The importance of polynyas, ice edges, and leads to marine mammals and birds. Journal of Marine Systems. 1997-01-01, roč. 10, čís. 1, s. 9–21. Dostupné online [cit. 2019-08-03]. ISSN 0924-7963. DOI:10.1016/S0924-7963(96)00054-1. 
  21. Záběry vyhublého medvěda obletěly svět. Bylo to ale trochu jinak. Novinky.cz [online]. [cit. 2019-08-04]. Dostupné online. 
  22. Polar bears and climate change: What does the science say?. Carbon Brief [online]. 2015-03-04 [cit. 2019-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. CUMMINS, Eleanor. Is That Starving Polar Bear Dying From Climate Change? Probably Not.. Slate Magazine [online]. 2017-12-12 [cit. 2019-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. a b Svalbard Norway now has more polar bear habitat than it did two decades ago [online]. 2020-03-01 [cit. 2020-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. MASUDA, Ryuichi; PECON-SLATTERY, Jill; NAKAGOME, Shigeki. Unequal Rates of Y Chromosome Gene Divergence during Speciation of the Family Ursidae. Molecular Biology and Evolution. 2008-07-01, roč. 25, čís. 7, s. 1344–1356. Dostupné online [cit. 2019-06-29]. ISSN 0737-4038. DOI:10.1093/molbev/msn086. (anglicky) 
  26. WAITS, Lisette P.; TALBOT, Sandra L.; WARD, R. H. Mitochondrial DNA Phylogeography of the North American Brown Bear and Implications for Conservation. Conservation Biology. 1998, roč. 12, čís. 2, s. 408–417. Dostupné online [cit. 2019-06-29]. ISSN 1523-1739. DOI:10.1111/j.1523-1739.1998.96351.x. (anglicky) 
  27. a b c d LINDQVIST, Charlotte; SCHUSTER, Stephan C.; SUN, Yazhou. Complete mitochondrial genome of a Pleistocene jawbone unveils the origin of polar bear. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2010-03-16, roč. 107, čís. 11, s. 5053–5057. PMID: 20194737 PMCID: PMC2841953. Dostupné online [cit. 2020-07-01]. ISSN 0027-8424. DOI:10.1073/pnas.0914266107. PMID 20194737. (anglicky) 
  28. redakce ČRo Leonardo. Dlouhá historie ledních medvědů. Plus [online]. 2012-04-23 [cit. 2019-06-29]. Dostupné online. (česky) 
  29. WANG, Jun; WILLERSLEV, Eske; NIELSEN, Rasmus. Population Genomics Reveal Recent Speciation and Rapid Evolutionary Adaptation in Polar Bears. Cell. 2014-05-08, roč. 157, čís. 4, s. 785–794. PMID: 24813606. Dostupné online [cit. 2019-08-04]. ISSN 0092-8674. DOI:10.1016/j.cell.2014.03.054. PMID 24813606. (English) 
  30. KURTÉN, Björn. The evolution of the Polar Bear, Ursus maritimus Phipps. University of Helsinki (UH-Viikki). 1964. Dostupné online [cit. 2019-06-29]. ISSN 0001-7299. (anglicky) 
  31. MILMAN, Oliver. Pizzly or grolar bear: grizzly-polar hybrid is a new result of climate change. The Guardian. 2016-05-18. Dostupné online [cit. 2019-09-16]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  32. Zrodil se pizzly. Nebo nanulak? | Věda. Lidovky.cz [online]. 2006-05-15 [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. (česky) 
  33. V Arktidě se zrodil pizzly, nešťastné dítě klimatické katastrofy. iDNES.cz [online]. 2015-12-07 [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  34. List of Marine Mammal Species & Subspecies - Society for Marine Mammalogy. web.archive.org [online]. 2015-01-06 [cit. 2019-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  35. PAETKAU, D.; AMSTRUP, S. C.; BORN, E. W. Genetic structure of the world’s polar bear populations. Molecular Ecology. 1999, roč. 8, čís. 10, s. 1571–1584. Dostupné online [cit. 2019-09-10]. ISSN 1365-294X. DOI:10.1046/j.1365-294x.1999.00733.x. (anglicky) 
  36. ITIS Standard Report Page: Ursus maritimus. www.itis.gov [online]. [cit. 2019-09-10]. Dostupné online. 
  37. KOŘÍNEK, Milan. druh medvěd lední Ursus maritimus Phipps, 1774. www.biolib.cz [online]. BioLib [cit. 2019-06-30]. Dostupné online. 
  38. BRADFORD, Alina. Polar Bear Facts. Live Science [online]. 2014-11-25 [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. 
  39. a b Polar Bear Facts. Animal Facts Encyclopedia [online]. [cit. 2019-07-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  40. a b c d e Polar Bear. International Association for Bear Research and Management [online]. [cit. 2019-08-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. a b c d e f g h i j k DEMASTER, Douglas P.; STIRLING, Ian. Ursus maritimus. Mammalian Species. 1981-05-08, čís. 145, s. 1-7. Dostupné online [cit. 2020-06-23]. ISSN 0076-3519. DOI:10.2307/3503828. (anglicky) 
  42. Myth Busters - Polar Bears International. polarbearsinternational.org [online]. [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. 
  43. a b c d e f g h i j HUNTER, Luke; BARRETT, Priscilla. A Field Guide to the Carnivores of the World. London, Cape Town, Sydney, Auckland: New Holland and Panthera, 2011. S. 132. 
  44. a b c d GIBSON, Chris. Zvířata Evropy : nový kapesní atlas. Praha: Slovart, 2005. 224 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7391-000-6, ISBN 80-7391-000-4. OCLC 228497630 S. 86. 
  45. a b c BOUCHNER; Miroslav. Medvěd lední (Thalarctos maritimus). Kapesní atlas savců. 1982. s. 132
  46. a b DEROCHER, A. E.; WIIG, Ø. Postnatal growth in body length and mass of polar bears (Ursus maritimus) at Svalbard. Journal of Zoology. 2002-03, roč. 256, čís. 3, s. 343–349. Dostupné online [cit. 2020-06-09]. ISSN 0952-8369. DOI:10.1017/s0952836902000377. 
  47. KINGSLEY, Michael C. S. Fitting the von Bertalanffy growth equation to polar bear age–weight data. Canadian Journal of Zoology. 1979-05-01, roč. 57, čís. 5, s. 1020–1025. Dostupné online [cit. 2020-06-09]. ISSN 0008-4301. DOI:10.1139/z79-130. 
  48. Polar Bear Ursus maritimus. web.archive.org [online]. U.S. Fish & Wildlife Service, 2008-06-05 [cit. 2019-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  49. CARWARDINE, Mark. Book of animal records. [s.l.]: [s.n.], 2013. Dostupné online. ISBN 978-1-77085-269-3, ISBN 1-77085-269-7. OCLC 848150117 
  50. a b REGEHR, Eric; AMSTRUP, Steven. Polar Bear Population Status in the Southern Beaufort Sea. U.S. Geological Survey Open-File Report 2006-1337 [online]. 2006 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  51. a b c KASSAM, Ashifa. Polar bears losing weight as Arctic sea ice melts, Canadian study finds. The Guardian. 2016-04-05. Dostupné online [cit. 2019-06-29]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  52. WIIG, Øystein; ANDERSEN, Magnus; DEROCHER, Andrew E. Sexual Dimorphism of Polar Bears. Journal of Mammalogy. 2005-10-20, roč. 86, čís. 5, s. 895–901. Dostupné online [cit. 2019-02-09]. ISSN 0022-2372. DOI:10.1644/1545-1542(2005)86[895:SDOPB2.0.CO;2]. (anglicky) 
  53. 10 Facts About the Polar Bear. Owlcation [online]. [cit. 2019-09-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. a b c d e HERÁŇ, Ivan. Medvědi a pandy. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. 155 s. (Zvířata celého světa). OCLC 39578772 
  55. ROSEN, Yereth. Polar bears can swim vast distances, study finds. Reuters. 2012-05-01. Dostupné online [cit. 2016-12-23]. 
  56. DEROCHER, Andrew E.; WIIG, Øystein; BANGJORD, Georg. Predation of Svalbard reindeer by polar bears. Polar Biology. 2000-09-22, roč. 23, čís. 10, s. 675–678. Dostupné online [cit. 2020-06-09]. ISSN 0722-4060. DOI:10.1007/s003000000138. 
  57. a b Polar Bear Characteristics: Fur, Skin, Paws, Claws, and Weight - Polar Bears International. polarbearsinternational.org [online]. [cit. 2019-07-05]. Dostupné online. 
  58. a b c d e f g h AMSTRUP, Steven C. Polar bear, Ursus maritimus. Baltimore: Johns Hopkins UP, 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-8018-7416-1. S. 587-610. Chapter 27 in the second edition of Wild Mammals of North America. Edited by George A. Feldhamer, Bruce C. Thompson, and Joseph A. Chapman. 
  59. SOCHA, Vladimír. Kdo na to má nos: Šestice živočichů s výjimečným čichem. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2020-03-11 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  60. VEIGAS, Jennifer. Why do fat polar bears have healthy hearts?. ABC Science [online]. 2014-05-09 [cit. 2019-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. a b c d Polar bears out on the sea ice eat few seals in summer and early fall [online]. polarbearscience, 2015-02-09 [cit. 2020-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. DEROCHER, Andrew E.; WIIG, Øystein; ANDERSEN, Magnus. Diet composition of polar bears in Svalbard and the western Barents Sea. Polar Biology. 2002-06, roč. 25, čís. 6, s. 448–452. Dostupné online [cit. 2020-06-24]. ISSN 0722-4060. DOI:10.1007/s00300-002-0364-0. 
  63. Whale-eating polar bears have dwindling food source: study. news.cgtn.com [online]. [cit. 2019-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. a b Arctic Bears. web.archive.org [online]. Nature PBS, 2008-06-16 [cit. 2019-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  65. DEROCHER, Andrew, a kol. Diet composition of polar bears in Svalbard and the western Barents Sea. Polar Biology [online]. 2002 [cit. 2019-09-10]. DOI: http://dx.doi.org/10.1007/s00300-002-0364-0. Dostupné online. (anglicky) 
  66. DYCK, M. G.; ROMBERG, S. Observations of a wild polar bear (Ursus maritimus) successfully fishing Arctic charr (Salvelinus alpinus) and Fourhorn sculpin (Myoxocephalus quadricornis). Polar Biology. 2007-11-01, roč. 30, čís. 12, s. 1625–1628. Dostupné online [cit. 2019-07-05]. ISSN 1432-2056. DOI:10.1007/s00300-007-0338-3. (anglicky) 
  67. AMSTRUP, Steven C., a kol. Forecasting the Range-wide Status of Polar Bears at Selected Times in the 21st Century. web.archive.org [online]. USGS Science Strategy to Support U.S. Fish and Wildlife Service Polar Bear Listing Decision, 2007-10-25 [cit. 2019-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  68. ROUTTI, Heli; WELKER, Jeffrey M.; THIEMANN, Gregory W. Geographical Area and Life History Traits Influence Diet in an Arctic Marine Predator. PLOS ONE. 2016-05-19, roč. 11, čís. 5, s. e0155980. Dostupné online [cit. 2019-09-16]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0155980. PMID 27196700. (anglicky) 
  69. a b WALEED. PolarBearFacts.net [online]. 2018-01-04 [cit. 2019-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. a b DEROCHER, E. Andrew; WIIG, Øystein; ANDERSEN, Magnus. Diet composition of polar bears in Svalbard and the western Barents Sea. Polar Biology. 2002-06-01, roč. 25, s. 448–452. Dostupné online [cit. 2017-12-11]. DOI:10.1007/s00300-002-0364-0. (anglicky) 
  71. Polar bears eat dolphins as Arctic warms. www.theguardian.com, 2015. [online]. [cit. 2019-09-16]. Dostupné online.
  72. Lední medvědi začali požírat delfíny. Přispělo i globální oteplování. iDNES.cz [online]. 2015-06-14 [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. 
  73. OSKIN, Becky. Hunting on Land Can't Help a Hungry Polar Bear. livescience.com [online]. 2015-04-01 [cit. 2020-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. BECHSHOFT, Thea. Do Polar Bears Drink Water? - Polar Bears International. polarbearsinternational.org [online]. 2019-04-24 [cit. 2020-06-24]. Dostupné online. 
  75. AMSTRUP, Steven C.; STIRLING, Ian; SMITH, Tom S. Recent observations of intraspecific predation and cannibalism among polar bears in the southern Beaufort Sea. Polar Biology. 2006-04-27, roč. 29, čís. 11, s. 997. Dostupné online [cit. 2019-06-30]. ISSN 1432-2056. DOI:10.1007/s00300-006-0142-5. (anglicky) 
  76. SCHWEINSBURG, R. E.; LARSEN, Thor; TAYLOR, Mitchell. Observations of Intraspecific Aggression and Cannibalism in Polar Bears (Ursus maritimus). ARCTIC. 1985-01-01, roč. 38, čís. 4, s. 303–309. Dostupné online [cit. 2019-06-30]. ISSN 1923-1245. DOI:10.14430/arctic2149. (anglicky) 
  77. DYCK, M. G.; DALEY, K. J. Cannibalism of a Yearling Polar Bear (Ursus maritimus) at Churchill, Canada. www.jstor.org, 2002. Sv. 55, č. 2, s. 190-192. [online]. [cit. 2019-09-16]. Dostupné online. (anglicky)
  78. a b Exclusive Video: Polar Bear Cannibalizes Cub. National Geographic News [online]. 2016-02-23 [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  79. WOLCHOVER, Natalie. Is Global Warming Driving Polar Bears to Cannibalism?. livescience.com [online]. 2011-12-15 [cit. 2020-03-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. LIBERATORE, Stacy. Polar bears turning to CANNIBALISM because of climate change. Mail Online [online]. 2020-02-27 [cit. 2020-03-21]. Dostupné online. 
  81. BROWNLEE, Alison. Climate change not to blame for polar bear cannibalism. www.nationalpost.com. 2009-12-08. Dostupné online [cit. 2019-09-09]. ISSN 1486-8008. (anglicky) 
  82. O´HARRA, Doug. Polar bears, grizzlies increasingly gather on North Slope. Anchorage Daily News [online]. 2005-04-01 [cit. 2016-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  83. WHITE, Patrick. Grizzly sightings in polar bear territory inspire talk of ultimate ursine fight. Th Globe and Mail Canada. 2010-02-23. Dostupné online [cit. 2020-07-02]. 
  84. ROSEN, Yereth. At North Slope bone pile, small grizzlies dominate bigger polar bears. Anchorage Daily News [online]. 2015-12-03 [cit. 2020-07-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. Do Killer Whales Eat Polar Bears – Polar Bears vs Killer Whale [online]. Zoologist, 2017-12-01 [cit. 2019-03-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  86. a b Polar Bear Reproduction - Polar Bear Facts and Information. www.polarbear-world.com [online]. [cit. 2020-03-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. BRUCE, David S.; DARLING, Nancy K.; SEELAND, Katheleen J. Is the polar bear (Ursus maritimus) a Hibernator?: continued studies on opioids and hibernation. Pharmacology Biochemistry and Behavior. 1990-03-01, roč. 35, čís. 3, s. 705–711. Dostupné online [cit. 2019-07-05]. ISSN 0091-3057. DOI:10.1016/0091-3057(90)90311-5. (anglicky) 
  88. AMSTRUP, Steven C. The Natural History of an Arctic Oil Field. Chapter 7 - Polar Bear. Příprava vydání Joe C. Truett, Stephen R. Johnson. San Diego: Academic Press, 2000. Dostupné online. ISBN 978-0-12-701235-3. DOI:10.1016/b978-012701235-3/50009-x. S. 133–157. (anglicky) DOI: 10.1016/B978-012701235-3/50009-X. 
  89. polar-bear. www.biologicaldiversity.org [online]. [cit. 2019-02-09]. Dostupné online. 
  90. Fewer polar bear cubs surviving, study finds. NBC News [online]. 2006-11-16 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. RAMSAY, M. A.; STIRLING, Ian. Reproductive biology and ecology of female polar bears (Ursus maritimus). Journal of Zoology. 1988-04, roč. 214, čís. 4, s. 601–633. Dostupné online [cit. 2020-02-06]. ISSN 0952-8369. DOI:10.1111/j.1469-7998.1988.tb03762.x. 
  92. a b c DOLLINGER, Peter. Eisbär; Haltung im Zoo / Bedeutung für den Menschen / Gefährdung und Schutz. www.zootier-lexikon.org [online]. 2019 [cit. 2020-02-06]. Dostupné online. 
  93. HEMMSTOCK, Annie. The Polar Bear. Mankato, Minnesota: Capstone Press, 1989. 56 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7368-0031-0. 
  94. BRUEMMER, Fred. World of the polar bear. Minocqua, WI: North Word Press, 1989. 166 s. Dostupné online. 
  95. Eisige Zeiten für Eisbären. Pro Wildlife [online]. 2005-03-28 [cit. 2019-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  96. DOYLE. New book explores the fascinating cultural history of polar bears. Canadian Geographic [online]. 2016-10-20 [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. IUCN Red List says global polar bear population is 22,000 – 31,000 (26,000) [online]. polarbearscience, 2015-11-19 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  98. a b The Inuit Legend of Nanuk [online]. PolarBearHabitat, 2015-01-15 [cit. 2019-08-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-07. (anglicky) 
  99. jaz. Lední medvědi vymírají. Potravu jim bere globální oteplování, varují vědci. Aktuálně.cz [online]. 2015-09-14 [cit. 2016-11-24]. Dostupné online. 
  100. BROMAGHIN, Jeffrey F.; MCDONALD, Trent L.; STIRLING, Ian. Polar bear population dynamics in the southern Beaufort Sea during a period of sea ice decline. Ecological Applications. 2015, roč. 25, čís. 3, s. 634–651. Dostupné online [cit. 2019-08-02]. ISSN 1939-5582. DOI:10.1890/14-1129.1. (anglicky) 
  101. KLICNAR, Filip. VIDEO: Vyzáblý medvěd na pokraji smrti. Odraz změn klimatu, míní experti. iDNES.cz [online]. 2017-12-10 [cit. 2017-12-11]. Dostupné online. 
  102. MOLNÁR, Péter K.; DEROCHER, Andrew E.; THIEMANN, Gregory W. Predicting survival, reproduction and abundance of polar bears under climate change. Biological Conservation. 2010-07-01, roč. 143, čís. 7, s. 1612–1622. Dostupné online [cit. 2019-06-28]. ISSN 0006-3207. DOI:10.1016/j.biocon.2010.04.004. (anglicky) 
  103. STIRLING, Ian; DEROCHER, Andrew E. Possible Impacts of Climatic Warming on Polar Bears. Arctic. 1993, roč. 46, čís. 3, s. 240–245. Dostupné online [cit. 2019-08-02]. ISSN 0004-0843. 
  104. Next up from climate change: More polar bears on land, potentially running into humans. Washington Post [online]. [cit. 2019-08-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  105. Lední medvěd napadl muže z výletní lodi. Šelmu zastřelila medvědí hlídka. Blesk.cz [online]. 2018-07-28 [cit. 2019-06-10]. Dostupné online. 
  106. BENNETTS, Marc. Russian islands declare emergency after mass invasion of polar bears. The Guardian. 2019-02-11. Dostupné online [cit. 2019-08-07]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  107. A ‘mass invasion’ of polar bears is terrorizing an island town. Climate change is to blame.. Washington Post [online]. [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  108. ket. Ruská Nová země v pohotovosti. Odlehlý region čelí „invazi“ ledních medvědů. ČT24 [online]. Česká televize, 2019-02-10 [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. (česky) 
  109. PAVLOVA, Viola; NABE-NIELSEN, Jacob; DIETZ, Rune. Field Metabolic Rate and PCB Adipose Tissue Deposition Efficiency in East Greenland Polar Bears Derived from Contaminant Monitoring Data. PLOS ONE. 2014-07-08, roč. 9, čís. 8, s. e104037. Dostupné online [cit. 2020-07-01]. ISSN 1932-6203. DOI:10.1371/journal.pone.0104037. PMID 25101837. (anglicky) 
  110. HAAVE, Marte; ROPSTAD, Erik; DEROCHER, Andrew E. Polychlorinated biphenyls and reproductive hormones in female polar bears at Svalbard.. Environmental Health Perspectives. 2003-4, roč. 111, čís. 4, s. 431–436. PMID: 12676595 PMCID: PMC1241424. Dostupné online [cit. 2019-08-31]. ISSN 0091-6765. PMID 12676595. 
  111. Native American Indian Polar Bear Legends, Meaning and Symbolism from the Myths of Many Tribes. www.native-languages.org [online]. [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. 
  112. Polar Bears in Popular Culture - Polar Bear Facts and Information. www.polarbear-world.com [online]. [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. 
  113. The Story of the Coca-Cola Polar Bears. The Coca-Cola Company [online]. [cit. 2019-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. 2 Dollars Coins | The Royal Canadian Mint. www.mint.ca [online]. [cit. 2020-06-09]. Dostupné online. 
  115. Eisbären Berlin. www.eisbaeren.de [online]. [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. (německy) 
  116. The Official Site of the Charlotte Checkers - Charlotte Checkers Hockey - gocheckers.com. gocheckers.com [online]. [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  117. Calgary 1988 Mascot(s) Hidy and Howdy | History & Photos. International Olympic Committee [online]. 2018-03-07 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. International Polar Bear Day - February 27th! - Polar Bears International. polarbearsinternational.org [online]. [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  119. KUŠOVÁ, Tereza. Jedno z nejkrásnějších zvířat na světě má právě svůj den. Novinky.cz [online]. 2011-02-27 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. 
  120. Mezinárodní den ledních medvědů. Zoo Brno [online]. Zoo Brno, 2016-02-27 [cit. 2019-08-06]. Dostupné online. (česky) 
  121. COWDEN, Adam. Reasons to Fear the Polar Bear [online]. Heave Media, 2013-02-04 [cit. 2019-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. RAMACHANDRAN, Arjun. Frozen with fear: stranded teen v polar bears. The Sydney Morning Herald [online]. 2009-11-10 [cit. 2019-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  123. Man killed by polar bear 'died a hero,' cousin says. CBC News [online]. 2018-07-04 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  124. a b c Canadian man killed in rare polar bear attack [online]. 2018-07-04 [cit. 2019-06-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  125. Českého turistu na Špicberkách napadl lední medvěd. Zachránila ho kolegyně. iROZHLAS [online]. 2015-03-19 [cit. 2019-06-10]. Dostupné online. (česky) 
  126. WILDER, James M.; VONGRAVEN, Dag; ATWOOD, Todd. Polar bear attacks on humans: Implications of a changing climate. Wildlife Society Bulletin. 2017, roč. 41, čís. 3, s. 537–547. Dostupné online [cit. 2020-07-01]. ISSN 1938-5463. DOI:10.1002/wsb.783. (anglicky) 
  127. Stručná historie. Zoo Praha [online]. [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (česky) 
  128. Brněnská zoo smutní - Cora svá medvíďata sežrala. ČT Televizní studio Brno [online]. 2010-11-24 [cit. 2020-06-11]. Dostupné online. (česky) 
  129. a b Zooreport. Zoo Brno [online]. [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. (česky) 
  130. V pražské zoo uhynulo lední medvídě, máma je pak sežrala. iDNES.cz [online]. 2008-12-08 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  131. Lední medvědice Cora byla mámou jen pár dní, obě mláďata sežrala. iDNES.cz [online]. 2010-11-24 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  132. Zoo chystá porod. Snad tentokrát nebude imaginární. www.bystrcnik.cz [online]. [cit. 2011-11-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-04. 
  133. a b www.Zootierliste.de. zootierliste.de [online]. [cit. 2019-01-03]. Dostupné online. 
  134. Krátke obzretie sa za chovom medveďa bieleho | Národná zoo Bojnice [online]. [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. (slovensky) 
  135. Lední medvěd Umca odjel do bratislavské zoo - Novinky.cz. www.novinky.cz [online]. 2009-11-05 [cit. 2020-01-28]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • DEROCHER, E. Andrew. Polar Bears: A Complete Guide to Their Biology and Behavior. Johns Hopkins University Press, USA, 2012. 264 stran, ISBN13: 978-1421403052 (en)
  • CHAMILLOVÁ, Marie. Reprodukční chování medvěda ledního. Brno, 2010 [cit. 2019-9-13]. 41 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce Zdeněk Řehák. Dostupné online.
  • SALE, Richard. A Complete Guide to Arctic Wildlife. Firefly Books, Kanada, 2012. 464 stran, ISBN13: 978-1770851290 (en)
  • SALE, Richard & MICHELSEN, Peter. Wildlife of the Arctic. Princeton University Press, USA, 2018. 304 stran, ISBN13: 978-0691180540 (en)
  • STIRLING, Ian. Polar Bears: The Natural History of a Threatened Species. Fitzhenry & Whiteside Ltd, Canada, 2011. 330 stran, ISBN13: 978-1554551552 (en)
  • STIRLING, Ian. Polar Bears. The University of Michigan Press, USA, 1999. 232 stran, ISBN 13: 978-0472081080 (en)
  • STRUZIK, Edward. Arctic Icons: How the Town of Churchill Learned to Love its Polar. Fitzhenry & Whiteside, USA, 2014. 312 stran, ISBN13: 978-1554553228 (en)

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat