Šelmy

řád savců

Šelmy (Carnivora, z latinského carō, carnis = „maso“ a vorāre = „žrát“) jsou různorodý řád zahrnující okolo 296 druhů placentálních savců v 16 čeledích.[1] Hlavní potravu většiny šelem tvoří maso, některé (například kočkovití) jsou téměř výhradními masožravci, jiné (například medvědovití) jsou všežravci. Hyenka hřivnatá a mnoho dalších druhů se živí hmyzem. Někdy je jako čistě býložravá šelma označována panda velká, jejíž stravu tvoří z drtivé části bambusové listí, nicméně i ona se příležitostně živí hlodavci, hmyzem a rybami; je tedy všežravcem.[2] Šelmy identifikujeme podle charakteristického tvaru lebky a podle chrupu s typickými špičáky a řezáky.

Jak číst taxoboxŠelmy
Stratigrafický výskyt: střední eocén (-42 mil.) - současnost
alternativní popis obrázku chybí
Zástupci šelem
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Bowdich, 1821
Čeledi
Sesterská skupina
luskouni (Pholidota)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

AnatomieEditovat

ObecnéEditovat

Šelmy se co do velikosti velmi liší (lasice kolčava může vážit jen několik desítek gramů, zatímco hmotnost medvědů ledních a hnědých mnohdy výrazně přesahuje půl tuny a váha samce rypouše sloního může být až okolo čtyř tun), ale sdílí několik podstatných znaků, které je předurčují k loveckému stylu života. Typická šelma je rychlá a hbitá (pro ploutvonožce to platí jen ve vodě) s ostrými zuby a drápy, má vynikající sluch, zrak a čich. V oku je odrazová vrstva, tapetum lucidum, která umožňuje vidět ve tmě.

Kočkovité šelmy kromě geparda mají zatahovací drápy a tak si je udržují ostré. Ostatní šelmy mají drápy většinou tupější a nezatažitelné, často je používají k hrabání. Masožravé šelmy mají velmi dobře vyvinuté trháky, jinak je tomu u šelem všežravých a býložravých.

 
Levhart mandžuský trhá kus masa

ČelistEditovat

Čelisti u většiny šelem jsou mohutné plné ostrých zubů, uzpůsobené pro efektivní zabíjení, ale i porcování kořisti. Variabilita v síle čelistního stisku je napříč skupiny Carnivora značně vysoká.[3] Dolní čelist je k lebce připojena válcovitým kloubem, takže se může pohybovat jen nahoru a dolů. Pro mocný stisk ostrých špičáků mají vyvinutý spánkový sval, který dosahuje nejvyšší účinnosti při otevřené tlamě. Stoličky a třenové zuby bývají uspořádané do trhákového komplexu, zuby do sebe při skusu dokonale zapadají. Pro trhání používají hlavní žvýkací sval. Chrup je heterodontní (rozrůzněný), počet zubů je 28 – 48, podle druhu.[4]

KostraEditovat

Dravé druhy šelem se adaptovaly k rychlému pohybu, který potřebují k pronásledování kořisti. Páteř je velmi pružná, nohy dlouhé, klíční kost značně redukovaná, aby dala větší prostor pro pohyb lopatek. Některé zápěstní kůstky jsou srostlé (scaphoid a lunatum), čímž umožňují delší krok a zvýšení rychlosti běhu. Radius a ulna jsou volné, bez srůstu a redukcí.

SpolečnostEditovat

Některé šelmy žijí samotářsky, jiné se spojují do párů. Další se slučují do všemožných skupin. Například lví smečky mají poměrně složitou strukturu, skládají se z několika sobě příbuzných rodin. Lvi, mnohé psovité šelmy a někteří další žijí ve smečkách, společně pečují o mladé, spolupracují při lovu a vůbec spolu tráví většinu času.

LovEditovat

Šelmy patří na vrchol potravního řetězce. Některé druhy loví ve smečkách, jiné osamoceně. K lovu využívají své ostré smysly a velmi často na kořist zaútočí z úkrytu. Některé šelmy se ke kořisti připlíží a kořist uštvou během na dlouhé trati, případně loví skokem po krátkém sprintu. Způsob usmrcení oběti je různý podle druhu šelmy, kočkovití se zakousnou do šíje a snaží se poškodit míchu, případně prokousnou krk a tím kořist udusí. Psovití naproti tomu obětí prudce třesou, až ji zlomí vaz. Oproti tomu lasičky prokousnou kořisti lebku, tuto techniku lovu používá i jaguár. Šelmy často loví zvířata, jež jsou větší než ony samy.

Šelmy od útlého mládí rozvíjejí své bojové schopnosti. Mláďata si spolu často hrají a tím se učí zjišťovat sílu protivníka.

Lvi obvykle loví ve smečkách, když se chtějí zmocnit velkého zvířete, tak se samice plíží v rojnici až do vzdálenosti pár desítek metrů, při tom se snaží kořist obklíčit. Po krátkém útoku se snaží skolit zvíře na zem a prokousnout mu hrdlo. Dospělí samci se lovu ve smečce účastní jen málokdy.

KomunikaceEditovat

Šelmy mezi sebou navzájem komunikují a to jak pachovými značkami tak i signály. Pachové značky většinou používají k vymezování teritorií, ale i k vyhledávání potenciálního partnera. Když se šelmy potkají, používají ke komunikaci různé pozice a gestikulace, dokonce i výrazy v obličeji hrají roli. Hlasové projevy používají k předávání různých sdělení jako je vstřícnost k partnerovi nebo hrozba nepříteli.

Systém šelemEditovat

Dříve se šelmy dělily do dvou oddělených řádů: šelmy (Carnivora) a ploutvonožci (Pinnipedia). Skutečně se šelmy z těchto dvou řádů na první pohled liší. Ale při bližším prozkoumání se přišlo na to, že ploutvonožci jsou vlastně šelmy, které se specializovaly na vodní život. Pravděpodobně vznikly z předků společných s medvědovitými.

Podřád: psotvární (Caniformia)

Podřád: kočkotvární (Feliformia)

Význam šelem v příroděEditovat

Většina šelem se řadí k sekundárním konzumentům, to znamená, že se živí jinými konzumenty. Velké šelmy jsou dokonce vrcholovými konzumenty, v dospělosti nemají přirozené protivníky a stojí na vrcholu potravní pyramidy. Šelmy udržují ekologickou rovnováhu mezi býložravci a vegetací (více viz zpětná vazba kořisti a dravce). Tedy pokud dojde k přemnožení býložravců s negativními dopady na vegetaci, šelmám se daří dobře a rychleji se množí a omezují stav býložravců. A naopak, pokud se přemnoží šelmy, poklesne množství kořisti (býložravců) a snižují se následně i stavy šelem.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Alexandre Hassanin, Géraldine Véron, Anne Ropiquet, Bettine Jansen van Vuuren, Alexis Lécu, Steven Goodman, Jibran Haider & Trung Thanh Nguyen (2020). Evolutionary history of Carnivora (Mammalia, Laurasiatheria) inferred from mitochondrial genomes. bioRxiv, 2020.10.05.326090. doi: https://doi.org/10.1101/2020.10.05.326090
  2. Giant Panda Facts. Live Science. Dostupné online [cit. 2018-05-19]. 
  3. Dickinson, E.; et al. (2021). Evaluating bony predictors of bite force across the order Carnivora. Journal of Morphology. doi: https://doi.org/10.1002/jmor.21400
  4. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Šelmy, s. 230. 
  5. Pandy malé [online]. BioLib.cz [cit. 2009-10-10]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat