Mezinárodní svaz ochrany přírody

mezinárodní organizace

Mezinárodní svaz ochrany přírody (anglicky International Union for Conservation of Nature, IUCN) je mezinárodní organizace zaměřená na uchování přírodních zdrojů. Byla založena v roce 1948 a má sídlo ve švýcarském Glandu u Ženevského jezera. IUCN spojuje 83 států, 108 státních institucí, 766 nevládních organizací, 81 mezinárodních organizací a kolem 10 000 odborníků a vědců z celého světa.[1]

Mezinárodní svaz ochrany přírody
Logo mezinárodní organizace IUCN
Logo mezinárodní organizace IUCN
IUCN-Headquarters.jpg
ZkratkaIUCN
Vznik5. října 1948
Typmezinárodní nevládní organizace (INGO)
Právní formamezinárodní organizace
Účeluchování přírodních zdrojů
SídloRue Mauverney 28, 1196 Gland, Switzerland
MístoŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
Úřední jazykfrancouzština, angličtina, španělština
LídrInger Andersenová (* 1958)
Zaměstnanců1 100
OceněníCena kněžny asturské za svornost (1988)
Oficiální webwww.iucn.org
Poznámkyje aktivní na sociálních sítích Facebook a Twitter
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data můžou pocházet z datové položky.

PosláníEditovat

Posláním IUCN je ovlivňovat, podporovat a pomáhat společnostem po celém světě v ochraně celistvosti a rozmanitosti přírody a zajišťovat, že jakékoli využívání přírodních zdrojů bude spravedlivé a ekologicky udržitelné.[1]

HistorieEditovat

První generální ředitel UNESCO, Sir Julian Huxley, který si přál postavit UNESCO na vědečtějších základech, zorganizoval kongres, na kterém měla vzniknout nová ekologická instituce, která by sloužila tomuto účelu.[2] Na tomto prvním kongresu konaném ve francouzském Fontainebleau 5. 10. 1948 se shodlo 18 vlád, 7 mezinárodních organizací a 107 národních organizací ochrany přírody na založení zastřešující instituce a podepsalo ustavující akt International Union for the Protection of Nature.[2]

Od tohoto začátku bylo převažující strategií nové instituce zkoumat a propagovat vzájemně výhodná ochranná opatření, která budou vyhovovat jak zastáncům hospodářského rozvoje, tak pomáhat lidem a státům lépe chránit jejich flóru a faunu.[2]

Organizace vždy zdůrazňovala nutnost respektovat potřeby místních obyvatel, aby mohli převzít budoucí dlouhodobé cíle ve svých místních oblastech:[2] Chráněná území a ohrožené druhy budou nejlépe chráněny, jestliže jejich ochranu budou místní obyvatelé považovat za svůj zájem. Práce s místními lidmi a nikoli proti nim se stala hlavní zásadou IUCN.[3]

Na tomto principu byla založena Strategie zachování světa (World Conservation Strategy) (1980). IUCN v ní jasně deklarovala svůj zájem na dialogu se zastánci hospodářského rozvoje. Dostalo se jí pozitivního mezinárodního ohlasu a zajistila IUCN podporu řady sponzorů, kteří sami nebyli schopni otevřít dialog v rozvojových zemích, ani neměli pocit, že OSN a mezinárodní banky se hodlají v takovém dialogu efektivně angažovat.[2]

IUCN se rozšířila do mnoha zemí světa a má k dispozici služby mnoha odborníků-dobrovolníků, kteří poskytují rady a konzervační služby na místní úrovni. Síť výborů a regionálních poradních orgánů se rozšiřuje do stále většího počtu zemí.[2]

Následuje přehled některých dat klíčových pro růst a rozvoj této organizace:[2]

  • 1956: Jméno změněno z International Union for the Preservation of Nature (IUPN, Mezinárodní svaz za zachování přírody) na International Union for the Conservation of Nature and Natural Resources (IUCN, Mezinárodní svaz ochrany přírody a přírodních zdrojů)
  • 1959: UNESCO se rozhodlo sestavit mezinárodní seznam přírodních parků a obdobných rezervací a generální tajemník OSN požádal IUCN, aby tento seznam připravila
  • 1961: Po více než desetiletí problémů s financováním organizace se přední osobnosti vědy i podnikatelské sféry (včetně Sira Juliana Huxleyho) rozhodli založit doplňkový fond (World Wildlife Fund, WWF), který se zaměří na vztahy s veřejností a zvyšování podpory ochrany přírody
  • 1969: IUCN získává grant Fordovy nadace, který jí umožňuje podstatně rozšířit svůj mezinárodní sekretariát
  • 1972: UNESCO přijímá Konvenci o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a IUCN je požádána, aby zajistila sledování a vyhodnocování po technické stránce
  • 1974: IUCN se zasazuje o získání souhlasu svých členů s Konvencí o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divokých rostlin a zvířat (CITES), jejíž sekretariát původně sídlil v IUCN
  • 1975: Nabývá účinnosti Konvence o mokřadech mezinárodní důležitosti (Ramsar) a její sekretariát je spravován ze sídla IUCN
  • 1980: IUCN (spolu s Programem životního prostředí Spojených národů) a WWF spolupracují s UNESCO na vydání Světové strategie ochrany (přírody a památek)
  • 1982: Valné shromáždění OSN přijímá Světovou chartu ochrany přírody, připravenou IUCN
  • 1990: Organizace začala používat název World Conservation Union („Světový ochranářský svaz“), ale ponechala si zkratku IUCN
  • 1993: IUCN (spolu s Programem životního prostředí OSN a s WWF) vydává Caring for the Earth („Péče o Zemi“)
  • 2008: Organizace přestala používat název World Conservation Union a vrátila se k International Union for Conservation of Nature

Organizační strukturaEditovat

Svaz má tři složky: své členské organizace, svých 6 vědeckých komisí a svůj profesionální sekretariát.[1]

ČlenovéEditovat

Svaz sdružuje jak státy, tak nevládní organizace. Členové určují postoje Svazu, definují jeho globální pracovní program a volí jeho Radu (srovnatelnou s představenstvem společnosti) na Světovém ochranářském kongresu IUCN. Členské organizace se sdružují do národních a regionálních výborů.[1]

Členové IUCN z České republikyEditovat

KomiseEditovat

Sedm komisí sleduje stav světových přírodních zdrojů, poskytuje IUCN know-how a poradenství v ochranářských otázkách:[1]

Komise pro správu ekosystémůEditovat

Commission on Ecosystem Management (CEM): CEM poskytuje odborné poradenství k zacházení s přírodními i lidmi upravenými ekosystémy. V květnu 2008 měla 400 členů a vedla ji předsedkyně Hillary Masundire.[5][6]

Komise pro vzdělávání a komunikaciEditovat

Commission on Education and Communication (CEC): CEC prosazuje strategické využívání komunikace a vzdělávání zainteresovaných osob o udržitelném využívání přírodních zdrojů. V květnu 2008 měla 500 členů a vedl ji předseda Keith Wheeler a místopředsedkyně Juanita Castaño.

Komise pro environmentální, ekonomickou a sociální politikuEditovat

Commission on Environmental, Economic, and Social Policy (CEESP): CEESP poskytuje odborné znalosti a poradenství k hospodářským a sociálním faktorům a jejich vlivům na ochranu a udržitelné využívání biologické rozmanitosti. V květnu 2008 měla 500 členů a vedl ji předseda Taghi Farvar.

Komise pro zákony o životním prostředíEditovat

Commission on Environmental Law (CEL): CEL rozšiřuje legislativu o životním prostředí, vyvíjí nové právní koncepty a nástroje a pomáhá společnostem ve využívání legislativy pro ochranu a udržitelný rozvoj. V květnu 2008 měla 800 členů a vedla ji předsedkyně Sheila Abed.

Komise pro přežití druhůEditovat

Species Survival Commission (SSC): SSC radí Svazu s technickými aspekty zachování druhů a mobilizuje síly na ochranu těch druhů, kterým hrozí vyhubení. Vydává Červený seznam ohrožených druhů IUCN. V květnu 2008 bylo jeho členy přes 7000 odborníků na ohrožené druhy a biodiverzitu z celého světa, předsedkyní byla Holly Dublin.

Světová komise pro chráněná územíEditovat

World Commission on Protected Areas (WCPA)

SekretariátEditovat

Členové a komise spolupracují s placeným sekretariátem, který tvoří přes 1100 zaměstnanců v 62 zemích. Generální ředitelkou je od ledna 2015 ekoložka a ekonomka Inger Andersen. (Od 2. ledna 2007 byla generální ředitelkou Julia Marton-Lefèvre — světově uznávaná odbornice, která v USA a ve Francii studovala historii, ekologii a plánování životního prostředí. Na postu vystřídala ekologa Achima Steinera, který se v červnu 2006 stal výkonným ředitelem Programu životního prostředí OSN (UNEP).)

Hlavní výstupyEditovat

Mezi nejvýznamnější produkty a služby IUCN patří:

  • Kategorizace chráněných území (kategorie IUCN)
  • Červený seznam IUCN ohrožených druhů

Kategorie chráněných území IUCNEditovat

Komise pro chráněná území definovala následující mezinárodní kategorie chráněných území[7]:

Ia – Přísná přírodní rezervace (Natural Reserve)Editovat

Oblast země nebo moře obsahující mimořádné nebo reprezentativní ekosystémy, geologické nebo fyziologické vlastnosti a/nebo druhy. Je přístupná primárně pro vědecký výzkum a sledování životního prostředí.[7]

Ib – Divočina (Wilderness)Editovat

Rozsáhlá oblast původní nebo jen lehce pozměněné země a/nebo moře, která si zachovává svůj přírodní charakter, bez trvalého nebo významného osídlení, která je chráněna a spravována tak, aby se uchovala v nedotčeném přírodním stavu.[7]

II – Národní park (National Park)Editovat

Přírodní oblast země a/nebo moře, určená k: i. ochraně ekologické integrity jednoho nebo více ekosystémů pro současnou i pro budoucí generace; ii. vyloučení využívání neslučitelného s účely ochrany daného území; iii. poskytování duchovních, vědeckých, vzdělávacích, rekreačních a návštěvnických možností, které musí být slučitelné s ochranou životního prostředí a kultury.[7]

III – Přírodní památka (National Monument)Editovat

Oblast obsahující jeden nebo více specifických přírodních nebo přírodně-kulturních rysů, které mají mimořádnou nebo jedinečnou hodnotu spočívající v jejich vzácnosti, reprezentativních či estetických kvalitách nebo kulturním významu.[7]

IV – Místo výskytu druhu (Habitat)Editovat

Oblast země nebo moře, kde dochází k aktivním zásahům správy území za účelem ochrany přirozeného prostředí a uspokojení potřeb konkrétních druhů.[7]

V – Chráněná krajinná oblast (Protected Landscape/Seascape)Editovat

Oblast země, případně pobřeží a moře, kde letitou interakcí člověka a přírody vznikla krajina významné estetické, ekologické nebo kulturní hodnoty, často s vysokou biologickou rozmanitostí. Pro ochranu, správu a vývoj takové oblasti je důležité zachování zmíněné interakce člověka s přírodou v její tradiční podobě.[7]

VI – Oblast ochrany přírodních zdrojů (Managed Resource Protected Area)Editovat

Oblast obsahující převážně nezměněné přírodní systémy, spravovaná tak, aby se zajistila dlouhodobá ochrana a správa biologické rozmanitosti za současného udržitelného využívání přírodních produktů a služeb k uspokojení potřeb komunity.[7]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků International Union for Conservation of Nature na anglické Wikipedii a World Commission on Protected Areas na anglické Wikipedii.

  1. a b c d e IUCN [online]. ©2019 [cit. 2008-05-01]. Dostupné z: https://www.iucn.org/
  2. a b c d e f g CHRISTOFFERSEN, Leif E. IUCN: A Bridge-Builder for Nature Conservation. In: Green Globe Yearbook of International Co-operation on Environment and Development 1997. Oxford (UK): Oxford University Press, 1997, s. 59–69. ISBN 0-19-823348-5. Dostupné také z: http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.512.1461&rep=rep1&type=pdf
  3. CHRISTOFFERSEN, Leif E. IUCN: A Bridge-Builder for Nature Conservation. In: Green Globe Yearbook of International Co-operation on Environment and Development 1997. Oxford (UK): Oxford University Press, 1997, s. 61. ISBN 0-19-823348-5. Dostupné také z: http://citeseerx.ist.psu.edu/viewdoc/download?doi=10.1.1.512.1461&rep=rep1&type=pdf
  4. IUCN Members. In: IUCN [online]. ©2019 [cit. 12. 1. 2019]. Přístup z: https://www.iucn.org/about/members/iucn-members
  5. IUCN - Commissions. cms.iucn.org [online]. [cit. 2009-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-16. 
  6. IUCN - Commission Chairs. cms.iucn.org [online]. [cit. 2009-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-09-16. 
  7. a b c d e f g h BADMAN, Tim, BOMHARD, Bastian. World Heritage and Protected Areas 2008 Edition [online]. IUCN [cit. 2008-09-07]. S. 2. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-17. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat