Surikata

Surikata (také hrabačka surikata, promyka surikata, Suricata suricatta) je denní pospolitě žijící promykovitá šelma.

Jak číst taxoboxSurikata
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Podtřídaživorodí (Theria)
Nadřádplacentálové (Placentalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Podřádkočkotvární (Feloidea)
NadčeleďHerpestoidea
Čeleďpromykovití (Herpestidae)
Rodsurikata (Suricata)
Desmarest, 1804
Binomické jméno
Suricata suricatta
(Schreber, 1776)
výskyt surikaty (znázorněn žlutě)
výskyt surikaty (znázorněn žlutě)
Poddruhy
  • Suricata suricatta iona
  • Suricata suricatta marjoriae
  • Suricata suricatta suricatta
Některá data mohou pocházet z datové položky.

VýskytEditovat

Surikata obývá skalnaté i písčité oblasti jihozápadní Afriky.

Základní údajeEditovat

Hmotnost
600 až 975 g
Délka těla
25 až 35 cm
Délka ocasu
17 až 25 cm
Výška
až 35 cm

VzhledEditovat

Na obličeji a na spodu těla jsou surikaty hnědé, svrchu stříbrnohnědé, na hřbetě mají osm tmavších pruhů, tmavé kroužky kolem očí a tmavou špičku štíhlého ocasu.

Stavba tělaEditovat

Surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy. Když se postaví na dvě tlapky, podepírá se dlouhým ocasem.

PotravaEditovat

Potrava surikaty se skládá z hmyzu (termiti, kobylky nebo saranče), pavouků a ze štírů (surikaty jsou imunní vůči jejich jedu); z menších obratlovců (hadi, ještěrky nebo hlodavci); také však z kořenů nebo z cibulek rostlin. Surikaty loví malé savce, plazy, malé ptáky a pochutnají si i na hmyzu, hlavně na sarančatech.

Rozmnožování a vývinEditovat

Březost trvá 11 týdnů a v doupěti se ve zvláštní komoře vyložené trávou rodí 2 až 5 mláďat.

Mláďata se rodí slepá, začínají vidět až od 10–14 dnů. Dominantní samice brzy opět zabřezne, proto se o její dřívější mláďata musí starat ostatní členové kolonie. První čtyři týdny žijí mláďata v noře a živí se mateřským mlékem, které však nemusí být jen od jejich matky, ale i od jiné samičky ze skupiny, které se mléko tvoří. V tomto období jsou velmi zranitelná, jestliže mláďata objeví konkurenční skupina, zabije je. Nedlouho po tom, co mláďata vyjdou poprvé z nory, jdou se skupinou na první lov.

Společenský životEditovat

Surikaty tvoří kolonie až o třiceti členech, které žijí v podzemní soustavě nor, které dříve vyhrabaly zemní veverky. Kolonii vévodí dominantní pár, který jediný se smí rozmnožovat. Když přece jen zabřezne nějaká jiná samice, záleží na dominantním páru, zda a kolik mláďat přežije. Dominantní samička může zabít mláďata jiné samičky, aby zabezpečila přežití vlastních mláďat. Většinou však dominantní samička vyžene jinou březí samičku. Osamělá vyhnaná samička nemá velké šance na přežití. Buď o mláďata přijde nebo po porodu opustí vlastní mláďata, o které se nedokáže sama postarat. Její mláďata také můžou zabít surikaty z jiné skupiny, případně se sama může stát obětí dravce. Může i zahynout na následky podvýživy a podchlazení. Samička bez mláďat má šanci připojit se zpět k původní rodině. Někdy se spojí s osamělými samci a založí novou rodinu.

Brzy ráno vylézají surikaty z nor, posedají a sluní se (v noci klesá teplota na poušti k nule), poté vyhledávají potravu.

BiotopEditovat

Suchá savana, polopouště a pouště.

Hlídka proti dravcůmEditovat

V době, kdy většina členů kolonie hledá potravu, někteří jedinci z kolonie jsou pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Surikata dobře vidí do dálky, hůře už na blízko.

Hlídky stojí vzpřímené na vyvýšeninách nebo keřích, odkud v případě nebezpečí vydávají varovné pištění nebo kvokání. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují větší ohrožení, po kterém se surikaty ihned ukryjí do nor.

Chov v zooEditovat

Surikata je velmi častým chovancem zoo. V rámci Evropy se jedná přibližně o 500 zařízení.[2] V Česku se jedná o většinu tradičních zoologických zahrad[3]:

Dále se jedná i o několik dalších licencovaných zoo[2]:

Z dalších zařízení lze zmínit Biopark Gymnázia Teplice. Na Slovensku je tento druh chován v šesti zoo, včetně Zoo Bojnice, Zoo Bratislava, Zoo Košice a Zoo Spišská Nová Ves[2], tedy všech tamních tradičních zoo.

Chov v Zoo PrahaEditovat

Surikaty byly dovezeny do Zoo Praha v souvislosti s výstavbou a otevřením pavilonu Africký dům v roce 2001[4]. Jednalo se o pět jedinců ze Zoo Brno.[5] Expozice se nachází v předpolí tohoto pavilonu v horní části zoo. Současná skupina je v zoo od roku 2009.[2] Ke konci roku 2018 byl chován jeden pár těchto zvířat. V březnu 2019 byli přivezeni dva samci ze Zoo Jihlava. Mládě se narodilo v únoru 2020[6] a pět dalších následovalo v květnu téhož roku.[7]

GalerieEditovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.1. 25. března 2021. Dostupné online. [cit. 2021-04-07]
  2. ↑ a b c d www.Zootierliste.de. zootierliste.de [online]. [cit. 2019-02-15]. Dostupné online. 
  3. ↑ Ročenka Unie českých a slovenských zoologických zahrad 2017
  4. ↑ Surikata - lexikon zvířat. www.zoopraha.cz [online]. [cit. 2019-02-15]. Dostupné online. 
  5. ↑ Obyvatelé Panoramatu a Afrického domu. Trojský koník. 2002, čís. 1, s. 10. 
  6. ↑ Přírůstky. www.zoopraha.cz [online]. [cit. 2020-03-13]. Dostupné online. 
  7. ↑ Přírůstky. www.zoopraha.cz [online]. [cit. 2020-06-24]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Surikata&oldid=20147728“