Dub

rod rostlin z čeledi bukovitých
Tento článek je o biologickém rodu. Další významy jsou uvedeny na stránce Dub (rozcestník).

Dub (Quercus) je rod rostlin z čeledi bukovité. Duby jsou stálezelené nebo opadavé, jednodomé, často dlouhověké dřeviny se střídavými jednoduchými listy a nenápadnými květy v jehnědách, které jsou opylovány větrem. Plody jsou žaludy dozrávající v prvním nebo až ve druhém roce. Duby jsou rozšířeny především v mírných a subtropických oblastech severní polokoule, v Americe a Asii však zasahují i do tropů. Celý rod zahrnuje asi 450 druhů a je to druhově nejbohatší rod stromů severní polokoule; největší počet druhů se vyskytuje v Severní Americe a ve východní Asii. V Česku je původních 7–8 druhů dubů, nejběžnější jsou dub letní a dub zimní. Další, cizokrajné druhy dubů se pěstují jako okrasné dřeviny, severoamerický dub červený se vysazuje i do lesních porostů. Lesní porost, v němž převažuje dub, se nazývá doubrava nebo dubina. Co do etymologie je slovo dub všeslovanské, původu zřejmě praevropského.[1]

Jak číst taxoboxDub
Větévka dubu s typickými laločnatými listy
Dub Gambelův (Quercus gambelii)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád bukotvaré (Fagales)
Čeleď bukovité (Fagaceae)
Rod dub (Quercus)
L., 1753
Druhy
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Typovým druhem je dub letní (Quercus robur). Nejstarší makrofosilie (otisky listů, žaludy) byly nalezeny v Grónsku, Kanadě a Japonsku a jsou datovány do středního eocénu, mikrofosilie (pylová zrna) jsou ještě starší, z pozdního paleocénu. Určování dubů v terénu je často obtížné, neboť jsou jednak morfologicky dosti proměnlivé, jednak se mezi sebou běžně kříží, včetně vytváření plodných zpětných kříženců a přechodných forem.

Duby patří mezi nejdůležitější hospodářské dřeviny severní polokoule. Dubové dřevo je tvrdé, velmi trvanlivé a používalo se po staletí k výrobě trámů, podlah, nábytku i sudů. Z borky dubu korkového je získáván korek. Žaludy jsou v mnohých oblastech důležitou složkou potravy zvířat a případně i lidí. V bylinném léčení se využívá mladá kůra dubu letního, obsahující množství tříslovin. Mohutné staré duby jsou ozdobou a chloubou mnoha parků a zámeckých zahrad, mnoho jich je také chráněno jako památné stromy. Velký význam má dub též v pohanském náboženství a heraldice. U Indoevropanů byl stromem tradičně zasvěceným bohům hromovládcům, jako byli slovanský Perun, severský Thór, keltský Taranis nebo řecký Zeus. Ve velké úctě jej měli staří Slované, Germáni, Keltové, ale též některé národy Kavkazu.

PopisEditovat

Duby jsou dlouhověké, jednodomé, pomalu rostoucí opadavé nebo stálezelené stromy, řidčeji i keře, s tvrdým dřevem. Borka bývá hluboce brázditá nebo podélně odlupčivá. Zimní pupeny jsou vejcovité, s okrouhlým či hranatým průřezem, nahloučené při koncích větévek a kryté několika až mnoha střechovitě se překrývajícími šupinami. Letorosty mohou být lysé, nebo naopak chlupaté až plstnaté, stejně jako lícní i rubová strana listů. Listy jsou střídavé, jednoduché, s většinou opadavými nenápadnými palisty (vytrvalé nitkovité palisty má dub cer). Čepel listů je nejčastěji laločnatá, řidčeji celistvá se zubatým okrajem nebo celokrajná, měkká nebo kožovitě tuhá. Žilnatina je zpeřená, s postranními žilkami buď paralelními, nevětvenými a běžícími až k listovému okraji, nebo větvenými a spojujícími se před dosažením listového okraje. Kořen je v mládí kůlovitý, později vytváří mohutnou, hluboko sahající soustavu kosterních horizontálních a vedlejších vertikálních kořenů; díky tomu plní v lesních porostech důležitou zpevňovací úlohu.[2][3] Silná borka, hluboký kořenový systém a dobrá výmladnost stromy dobře chrání před lesními požáry.[4]

Květy jsou drobné, uspořádané v jednopohlavných květenstvích nahloučených nejčastěji při bázi letorostů. Samčí květenství jsou převislé (nicí) jehnědy s kalichovitým, čtyř až sedmilaločným okvětím a nejčastěji se šesti (2 až 12) tyčinkami s tenkými nitkami. Samičí květenství jsou chudokvěté jehnědy nebo strboulky, vyvíjející se v paždí listů blíže konci větévky, přisedle nebo na delších či kratších stopkách. Na bázi samičího květu je miskovitá číška. Okvětí je nejčastěji šestilaločné, plodolisty a čnělky bývají tři, výjimečně šest. Květy jsou opylovány větrem. Plodem je nažka (označovaná též jako oříšek) podepřená zveličelou dřevnatou číškou a nazývá se žalud. Plody dozrávají v prvním nebo až ve druhém roce. Klíčení je podzemní (hypogeické).[2][5] Základní chromozómové číslo rodu je x=12.[6] Převážná většina dubů je diploidních, přirozená polyploidie je velmi vzácná.[7][8]

RozšířeníEditovat

Rod dub zahrnuje asi 450 druhů, část z nich hybridogenního původu.[9] Původní areál rozšíření rodu zahrnuje mírné až subtropické pásmo severní polokoule s nehojnými přesahy do hor tropického pásma. Je to druhově nejbohatší rod stromů severní polokoule.[10] Největší počet druhů se vyskytuje v Severní Americe a ve východní Asii.

 
Řídké dubové háje (Oak savannas) v Kalifornii

V Americe duby zasahují i do Střední Ameriky, jediný druh (Quercus humboldtii) roste v Jižní Americe, v kolumbijských Andách; vůbec nejvíce druhů, kolem 160, roste v Mexiku.[11] Na východě Severní Ameriky je mnoho druhů dubů součástí druhově bohatých, opadavých i stálezelených smíšených lesů, na západě jsou obvyklé především v sušších horských oblastech. Nízké a keřovité druhy jsou jednou ze složek křovinné vegetace amerického jihozápadu zvané chaparral, velké množství druhů roste v suchomilných lesích Velké pánve a Mexické vysočiny společně s borovicemi nebo jalovci nebo v lesostepních doubravách, tzv. „oak savannas“ amerického západu a středozápadu.[12] V Asii přesahují duby i do tropické jihovýchodní Asie, kde rostou v primárních lesích v nadmořských výškách 0 až 3350 metrů; opadavé druhy vévodí lesům severní Číny, mnoho stálezelených dubů roste v horských lesích S´-čchuanu a Jün-nanu i v nižších polohách Himálaje. Stálezelené dubové lesy smíšené se šácholany, skořicovníky nebo borovicemi se vyskytují též ve východní Asii a v Japonsku.[13][14]

 
Středomořská doubrava ve Španělsku

V Evropě je původních okolo 23 taxonů dubů, z nichž většina roste ve Středomoří (a také v severní Africe). V téměř celém Středomoří je rozšířen dub kermesový (Q. coccifera), který v křovinatých porostech makchie rostoucích na místě původních středomořských lesů (tvrdolistých doubrav) nahrazuje původní dub cesmínovitý (Q. ilex). Další druhy mají již omezenější areály výskytu. V západním Středomoří je to dub korkový (Q. suber), na Pyrenejském poloostrově dub alžírský (Q. canariensis), dub portugalský (Q. faginea), dub pyrenejský (Q. pyrenaica) a duby Q. lusitanica nebo Q. cerrioides, ve východním Středomoří roste dub balkánský (Q. frainetto), dub trojský (Q. trojana), dub sivozelený (Q. pedunculiflora, respektive Q. robur subsp. pedunculiflora), dub šupinatý (Q. macrolepis, respektive Q. ithaburensis subsp. macrolepis) nebo dub Hartwissův (Q. hartwissiana). Dále se v Itálii a na přilehlých ostrovech vyskytuje dub Q. congesta a na Sicílii Q. sicula.[15] V kontinentální Evropě jsou dub zimní (Quercus petraea), méně často i dub letní (Quercus robur) a další druhy dubů základní složkou acidofilních a teplomilných doubrav a dubohabřin, na půdu a živiny náročný dub letní je jednou z kosterních dřevin tvrdých luhů. Daleko do východní Evropy a Střední Asie zasahují druhově bohaté lesostepní doubravy (v Evropě s dubem letním či dubem šípákem), xerickým lesům ve vyšších polohách Hyrkánské provincie na jih od Kaspického moře dominuje dub velkokvětý (Q. macranthera).[16]

Česká republikaEditovat

 
Chudá acidofilní doubrava v Evropě

V české květeně je původních 7–8 druhů dubů. Na většině území Česka rostou dub zimní a dub letní; hlavním vegetačním pásmem výskytu dubů jsou zde nížiny a pahorkatiny, tedy oblasti v průměru s vyšší teplotou a nižšími úhrny srážek.[17] Pouze v nejteplejších oblastech Česka roste dub pýřitý čili šípák (Quercus pubescens), na jižní Moravu zasahuje svým areálem dub cer neboli dub slovenský (Quercus cerris) a snad i dub balkánský neboli uherský (Quercus frainetto). Dále jsou rozlišovány dva druhy blízce příbuzné dubu zimnímu, a to dub žlutavý (Quercus dalechampii) a dub mnohoplodý (Quercus polycarpa), odlišit je však dokáže jen specialista a některými autory je taxonomický význam těchto druhů zpochybňován. Podobně je tomu u dubu jadranského (Quercus virgiliana), který je blízce příbuzný dubu pýřitému. Dub sivozelený (Quercus pedunculiflora) je blízce příbuzný dubu letnímu a aktuálně považovaný za pouhý jeho poddruh, jeho výskyt na území Česka i Slovenska je však velmi pochybný.[2] Příležitostně zde zplaňují různé introdukované druhy dubů, především severoamerický dub červený (Quercus rubra), jehož šíření nabývá mnohde až invazního charakteru.[18]

Přirozené zastoupení dubu v českých lesích by činilo zhruba 19,5 %, vlivem přeměny většiny nížinných doubrav v zemědělskou půdu je však jeho podíl daleko menší: Národní inventarizace lesů za období 2011–2015 uvádí údaj 7,8 %, přičemž nejvyšší zastoupení je v Praze a Jihomoravském kraji, nejnižší na Vysočině a v Karlovarském kraji.[19] Výraznější zvyšování podílu dubů coby klimaticky i biologicky odolných dřevin s velkou druhovou a genetickou diverzitou je v české přírodě doporučováno v souvislosti s probíhající klimatickou změnou a prohlubujícími se epizodami sucha; v nejteplejších oblastech jižní Moravy se počítá i s větším rozšířením teplomilných druhů balkánského (a dále do budoucna snad i mediteránního) původu.[20][21]

Ohrožené druhyEditovat

Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN jsou vedeny jako kriticky ohrožené celkem 4 druhy dubů: Quercus graciliformis a Quercus hinckleyi z jižního Texasu, Quercus boyntoniiAlabamy a Quercus mulleri z Mexika. V kategorii ohrožené druhy je zařazeno dalších 23 druhů, pocházejících ze Severní Ameriky (z USA a Mexika).[22] V Česku je veden jako silně ohrožený dub cer a jako ohrožený dub pýřitý, který je chráněn též podle zákona.[23][24]

Ekologické interakceEditovat

 
Veverka se žaludem

Většina dubů jsou silně světlomilné dřeviny, jen nemnohé druhy dokážou růst i v polostínu; v hustě zapojeném lesním porostu nezmlazují a časem ustupují konkurenčně zdatnějším stinným dřevinám. Jejich další ekologické nároky jsou značně rozmanité: některé vyžadují hluboké, humózní, živinami bohaté půdy (typicky třeba dub letní), jiné dobře rostou i na chudších a sušších půdách či dokonce na extrémních stanovištích suchých skal a štěrků. Vyloženě mokré půdy vyhledává jen málo druhů (např. dub bahenní, dub lyrovitý), k vápnomilným druhům patří dub šípák, dub libanonský nebo velkokvětý.[25] Při pokácení je většina druhů nadána dobrou pařezovou výmladností, čehož se využívalo při tradičním pařezinovém lesním hospodaření. Vzhledem k jejich světlomilnosti jim svědčí také výběrová těžba a lesní pastva.[20]

Žaludy dubů vyhledává ke konzumaci celá řada savců, např. prase divoké, plši a veverky. Duby také poskytují potravu celé škále různých druhů hmyzu. Listím se živí housenky řady denních i nočních motýlů, v Česku je to např. obaleč dubový (Tortrix viridana), bourovec dubový (Lasiocampa quercus), ostruháček česvinový (Satyrium ilicis), ostruháček dubový (Neozephyrus quercus), bourovčík toulavý (Thaumetopoea processionea), hřbetozubec Milhauserův (Harpyia milhauseri), stužkonoska úskopásná (Catocala promissa), některé zobonosky a mnohé jiné. V živém dřevě se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo), v odumřelých částech žijí larvy tesaříka dubového (Plagionotus arcuatus) či tesaříka rudého (Pyrrhidium sanguineum).[26] V trouchu dubových stromů se vyvíjejí larvy roháče obecného (Lucanus cervus).[27]

 
Hálky na dubu

Existuje i mnoho škůdců a parazitů dubu: Hálky na listech či větévkách tvoří různé žlabatky, zejména žlabatka duběnková (Andricus kollari), žlabatka dubová (Cynips quercus-folii), žlabatka penízková (Neuroterus numismalis), žlabatka hrášková (N. quercusbaccarum), žlabatka šišticová (Andricus foecundatrix) či žlabatka kalichová (Andricus quercuscalicis), dále i mnozí vlnovníci a červci. V korunách často vyrůstá poloparazitická rostlina ochmet evropský (Loranthus europaeus), obvyklou parazitickou houbou je pstřeň dubový.[20]

Vztahy mykorhizy budují duby s vícero druhy hřibů (hřib dubový, hřib královský, hřib plavý, hřib koloděj), ryzců (ryzec zlatomléčný, ryzec dubový) a muchomůrek (muchomůrka zelená), s některými kozáky a dalšími houbami. Jedná se o mykorhizu ektotrofní, kdy houbová vlákna nepronikají do samotných buněk kořenů. Významnými houbami asociovanými s dubem jsou rovněž lanýže.[20][27]

Taxonomie a systematikaEditovat

 
Quercus lamellosa, řazený do sekce Cyclobalanopsis

Klasické taxonomické systémyEditovat

Rod dub patří mezi taxony, které popsal Carl Linné ve své knize Species plantarum z roku 1753; zařadil do něho 14 tehdy známých druhů ze Starého i Nového světa. Další popsané druhy přibývaly v 19. a 20. století. První systematické uspořádání rodu do 10 sekcí a dále na duby Starého a Nového světa pochází ze 30. let 19. století (John C. Laudon) a posléze následovala další, která se od sebe často i velmi výrazně lišila. Důvodem pro tuto různost je jednak morfologická proměnlivost mnoha druhů, jednak fakt, že mnohé morfologické rysy se vyvinuly konvergentně u různých zástupců v různých geografických regionech. Dosud nejpřijímanější morfologicky orientovaná pojetí uveřejnili Aimée A. Camusová (1936–1954, 2 podrody, 6 sekcí), Otto K. A. Schwarz (1936, 4 podrody) a Kevin C. Nixon roku 1993; rod je v něm členěn do dvou podrodů Cyclobalanopsis a Quercus, a ten dále do tří sekcí: Protobalanus, Lobatae a všeshrnující sekce Quercus. Podrod Cyclobalanopsis dosud je v různých zdrojích někdy pojímán i jako samostatný rod.[28][29]

FylogenetikaEditovat

 
Quercus chrysolepis
 
Větévka dubu ceru s listem a dobře patrnými vytrvalými nitkovitými palisty kolem pupenů

Molekulární výzkumy v rostlinné systematice po roce 2000 dosavadní morfologické pojetí zpochybnily. Všemi dosavadními studiemi bylo především jednoznačně odmítnuto vyčleňování sekce Cyclobalanopsis do samostatného podrodu či dokonce rodu. Místo toho se ukazuje rozdělení rodu na dvě monofyletické větve s platností podrodu a celkově 8 podřazených vývojových kladů. Sesterským taxonem je monotypický rod Notholithocarpus, s jediným druhem rostoucím v Kalifornii a jižním Oregonu.[30] Současná fylogenetická klasifikace rodu dub je následující:[29]

Podrod Quercus – opadavé i stálezelené duby převážně Nového, ale též Starého světa

Podrod Cerris – výhradně Eurasie a severní Afrika

  • sekce Cyclobalanopsis – kolem 90 druhů stálezelených dubů rozšířených výhradně v tropické a subtropické Asii. Číšky žaludů jsou charakteristické šupinami tvořícími soustředné kruhy.
  • sekce Ilex – asi 35 druhů rozšířených v Evropě (převážně ve Středomoří) a v severní Africe, jako dub cesmínovitý, kermesový a další. Převážně stálezelené, listy často s ostnitými zuby, endokarp žaludu plstnatý.
  • sekce Cerris – 10–12 druhů v Eurasii a severní Africe, např. dub korkový, dub libanonský, dub špičatolistý nebo dub cer[29][31][32]

Určování dubů v terénu je často obtížné, neboť jsou jednak morfologicky dosti proměnlivé, jednak se mezi sebou běžně kříží, včetně vytváření plodných zpětných kříženců a přechodných forem. Mnoho drobných druhů dosud není uspokojivě prozkoumáno a rovněž uspořádání uvnitř jednotlivých navržených sekcí vyžaduje další studium. Kolem taxonomického statusu jednotlivých morfologických forem a synonym panuje řada nejasností, i počet druhů uváděných v různých zdrojích se z tohoto důvodu výrazně rozchází.[20][29]

EvoluceEditovat

Nejstarší fosilní nálezy přiřazené k rodu dub jsou datovány do pozdního paleocénu a jejich stáří určeno na zhruba 55 milionů let; makrofosilie (listy, žaludy) pak byly nalezeny na všech třech kontinentech, kde se duby vyskytují, a datují se do středního eocénu. Na oblast původu rodu existují různé teorie. Jedna z nich předpokládá jeho vznik v jihovýchodní Asii a odtud následné šíření jednak západním směrem do Evropy a dále severoatlantickým pevninským mostem na východ Severní Ameriky, jednak přes Beringovu šíji na západ Ameriky. Druhá počítá s širokou přítomností původních dubů ve smíšených lesích po celé severní polokouli a následnou speciací po oddělení kontinentů, což by vysvětlovalo i nápadnou vikarizaci druhů (i většiny sekcí) mezi Amerikou a Eurasií. Dle fosilních nálezů je zřejmé, že rod prodělal bouřlivou speciaci následkem klimatických změn v oligocénu a miocénu; předpokládá se, že ve středním miocénu již existovala většina recentních druhů.[33]

VyužitíEditovat

DřevoEditovat

 
Řez kmenem dubu letního

Duby jsou z hlediska zdroje kvalitního dřeva jedny z nejdůležitějších stromů severní polokoule. Dřevo většiny druhů, převážně však těch řazených mezi „bílé duby“, je tvrdé, těžké, houževnaté, pevné a velmi trvanlivé, dobře odolává hmyzu a dobře se opracovává i lepí. Má úzkou, světle šedou běl a šedohnědé jádro, dobře znatelné letokruhy a cévy, dřeňové paprsky na příčném řezu vytvářejí lesklé plošky zvané zrcadélka.[34] Používalo se po staletí k výrobě nosných trámů, podlah, parket, nábytku i sudů, v raném novověku byly z dubového dřeva stavěny též těžké válečné lodě. Díky obsahu tříslovin je velmi trvanlivé ve vlhku a ve vodě, což je výhodou u vodních konstrukcí. Se svou dobrou opracovatelností je oblíbeno i v řezbářství. Dřevo tzv. červených dubů je měkčí a co do odolnosti i kvality poněkud horší; málo trvanlivá je též běl dubu, proto se zpravidla odstraňuje. Před zpracováním je vhodné provést vymytí tříslovin z řeziva pomocí deště.[34][35][36] Ceněný je též tzv. subfosilní dub neboli dřevo dubových kmenů a větví nalézaných v rašeliništích a ve vrstvách štěrkopísku. Vlivem reakce tříslovin ve dřevě s železitou vodou nabývá toto dřevo nahnědlých až modročerných odstínů a občas obsahuje úzké stříbřité pruhy.[37]
Alkoholické nápoje, zrající v sudech z dubového dřeva, získávají nezaměnitelnou příchuť označovanou jako barrique, při uzení má dubové dřevo velkou výhřevnost a výraznou hořce kouřovou vůni. Užívalo se ho též pro výrobu dřevěného uhlí či přímo jako paliva. Z borky dubu korkového, pocházejícího ze západního Středomoří, je získáván korek. Za tímto účelem se dnes tento dub pěstuje v klimaticky příhodných oblastech celého světa.[38]

 
Jedlé žaludy dubu cesmínovitého

Žaludy, kůra a listyEditovat

Žaludy obsahují množství škrobu, sacharidů, rostlinných olejů a tříslovin, u většiny druhů však mají svíravou či přímo hořkou chuť.[7] Poživatelné a lidmi konzumované žaludy mají např. středomořský dub cesmínovitý (Quercus ilex), indický Q. glauca, íránský Q. persica a severoamerické Q. emoryi a Q. semecarpifolia. Používají se pražené nebo se melou jako přísada do mouky, z hořčích se připravovaly kávové náhražky.[38] Žaludy slouží také jako krmivo pro hospodářská zvířata, odedávna se jejich výživové hodnoty využívalo při lesní pastvě prasat. Z dubů jsou získávány třísloviny a kůra a listy byly používány k vyčiňování kůží. Velké množství tříslovin obsahují také duběnky, hálky vznikající na listech dubů po nakladení vajíček do pupenu dubu žlabatkou. Hálky na listech dubu hálkového (Quercus infectoria) z jihozápadní Asie obsahují až 70 % tříslovin a jsou prodávány jako halepské duběnky; z některých druhů duběnek se v minulosti vyráběl duběnkový inkoust.[38]

 
Plantáž dubu korkového

Lékařství a léčitelstvíEditovat

V bylinném léčitelství se využívá zejména mladá kůra dubu letního, případně i jiných lokálně rostoucích druhů, získávaná na jaře z mladých větví a tenkých dubových kmínků, méně často též jeho na podzim sklízené a oplodí zbavené žaludy. Po usušení, v případě žaludů upražení, se surovina obvykle mele na prášek. Získaná droga obsahuje množství tříslovin, katechiny, fytoncidy, kyselinu ellagovou, kvercetinovou a další látky, např. glukokinin. Podává se vnitřně ve formě odvaru jako adstringens při průjmech a zánětech sliznic a trávicího ústrojí, užívána je také zevně k oplachům a koupelím při nadměrném pocení, popáleninách, omrzlinách či k zastavení krvácení.[39][40] Extrakt z hálek výše zmiňovaného dubu hálkového má prokázané antibakteriální efekty, především proti grampozitivním bakteriím a tradičně byl používán pro ústní hygienu.[41] Dub je také zastoupen v Bachově květové terapii jako esence číslo 22.[42]

Okrasné dřevinyEditovat

 
Podzimní zbarvení dubu šarlatového

Duby patří k nejvýznamnějším dřevinám pro sadovnické a krajinářské výsadby, jejich mohutné staré exempláře jsou ozdobou a chloubou mnoha parků a zámeckých zahrad. Duby lze použít jako solitéry, které získávají na kráse především s věkem, do kulisových skupinových výsadeb, jako alejové stromy, tradičně se jimi osazují též hráze a břehy rybníků. Kromě domácích druhů a jejich okrasných kultivarů je v ČR pěstován zejména severoamerický dub červený, který je místy vysazován i do lesních porostů. V Evropě se pěstuje již od 17. století. Z dalších druhů se častěji pěstuje např. dub balkánský, dub bahenní a další. V parcích a arboretech se lze setkat s některými nápadnými cizokrajnými duby, jako je např. dub celokrajný (Q. imbricaria) s celokrajnými listy bez laloků, dub libanonský s kopinatými zubatými listy nebo dub dvoubarevný (Q. bicolor) s listy na rubu bělavými. Některé v Česku pěstované duby jsou stálezelené, např. dub Turnerův (Q. ×turneri).

 
Výjev z amerického Jihu: koloniální sídlo s alejí dubů virginských

Mnoho starých dubů je chráněno jako památné stromy; letité duby virginské s rozložitou korunou a visícími tilandsiemi jsou ikonickým výjevem starého amerického Jihu. Listí některých druhů se na podzim zbarvuje do nápadných barevných odstínů: do jasně šarlatově červených např. dub šarlatový nebo dub bahenní, do nahnědle nebo oranžově červené dub červený nebo dub bílý, žluté listy má na podzim dub cesmínolistý nebo dub černomořský.[25]

Symbolický a kulturní významEditovat

NáboženstvíEditovat

 
Asi 400 let starý dub v Gojauském leseLitvě s rekonstruovanými starými modlami[43]

Dub je u Indoevropanů tradičně zasvěcen hromovládným bohům: slovanskému Perunovi a baltskému Perkunovi, jejichž jména můžou být právě od výrazu pro tento strom odvozena, řeckému Diovi, jenž měl svůj posvátný dub v Dodóně, římskému Jupiterovi a Martovi[44] nebo germánským hromovládcům, jako je Thór. V severské mytologii však najdeme také duby zasvěcené Ódinovi. Častý je motiv, že hromovládce s oblibou sesílá blesky na duby; že blesky skutečně nejčastěji udeří právě do dubu, je doloženo i empiricky.[45] Dubové dřevo bylo v řecké, římské a germánské kultuře užíváno k rozdělávání živého ohně, jemuž byla přisuzována svatost a ochranná moc.[46]

Symbolické postavení dubu u Indoevropanů se projevuje taktéž v jazykové rovině. V první řadě jde o výrazy vycházející z praindoevropského kořene *dóru („strom“), jež v některých jazycích označují nikoliv jakýkoliv strom, ale konkrétně dub, který je sémanticky spojen s představou síly, tvrdosti, odvahy, zdraví a v germánských jazycích také věrnosti a pravdivosti. Druhým praindoevropským kořenem je *pérkwus („dub“), jenž se však také odráží v různých výrazech pro doubravu či horu, obzvláště zalesněnou. Z tohoto kořene je také odvozeno rekonstruované praindoevropské jméno hromovládce *Perkwunos, které se ozývá ve slovanském Perun, baltském Perkunas, severském Fjörgynn, snad i védském Pardžanja, a ve jménech několika dalších mytických postav. Jméno lze přeložit jak jako „dubový, pán dubu“, tak jako „horský, pán hory“, případně „bijící (pán)“, přičemž je možné, že *pérkwus („dub“) znamenalo původně „strom, do kterého bije (hrom), strom zasvěcený bijícímu“. Stejný kořen je však často také zdrojem výrazů pro borovici.[47][48][46]

Podobný význam jako u Indoevropanů má také kult dubu u kavkazských Gruzínců a Abchazů.[48]

KeltovéEditovat

 
Staré vykotlané duby byly u starých národů považovány za sídlo lesních duchů a objektem uctívání

Dub je spojován s keltskými kněžími – druidy, jejichž jméno je vykládáno jako „dubový zřec“, jiní badatelé však souvislost mezi tímto slovem a dubem odmítají.[49] Podle Plinia staršího měli tento strom v obzvláštní úctě, konali v dubových hájích své slavnosti a vysoce si cenili „jmelí“ na dubu rostoucího (z botanického hlediska tedy pravděpodobně ochmetu evropského).[50] Římské prameny spojují dub s galským Jupiterem, čímž je snad myšlen Taranis.[46] Cil Dara – „dubový kostel“, dnešní Kildare – je názvem kláštera, který byl založen svatou Brigitou, pravděpodobnou dědičkou irské bohyně Brigid.[49]

SlovanéEditovat

Související informace naleznete také v článku Kult stromů u Slovanů.

Slované tradičně ctili posvátné duby zasvěcené Perunovi, velké úctě se těšily především stromy zasažené bleskem či jinak poznamenané živly. Slovanská úcta k dubu se dochovala hluboko do novověku, například ještě v 18. století zmiňuje ukrajinský církevní hodnostář Feofan Prokopovič, že je třeba zakazovat křesťanům zpívat pod duby modlitby. Jihoslované v obcích bez kostela konali pod dubem církevní i svatební obřady a přinášeli zde zvířecí oběti, například voly a berany.[51] Dubu a jeho dřevu či listí byly přikládány magické vlastnosti jako ochrana domů před hromem; pálení dubového listí mělo přivolávat vítr, dubové věnce zavěšené na kravské rohy měly dobytku zajistit sílu a zdraví. Taktéž bylo dubu užíváno v magickém léčitelství, například věšením věcí nemocného na strom či zaklínáním nemoci do něj. Často byl dub vysazován při narození dítěte, především chlapce.[51][52]

 
Posvátný strom poznamenaný křížem – tzv. zapis – bývá v srbském lidovém křesťanství často dub

Historicky je znám dub na ostrově Chortice na Dněpru, který zmiňuje Konstantin Porfyrogennétos.[52] Byli mu obětováni kohouti, chléb a maso a okolo něj či do jeho kmene zaráženy střely. V Polsku byl ctěn Święty Dąb u Čenstochové a znám byl též dubový háj zasvěcený bohu Provenovi ve Starigradu, dnešním městě Oldenburg in Holstein. Archeologové také nalezli nedaleko Kyjeva, v blízkosti ústí Desny do Dněpru, téměř deset metrů vysoký dub, do něhož bylo zaraženo devět kančích čelistí. Kanec nejspíše symbolizoval sílu.[52][51]

HeraldikaEditovat

Dub je národním stromem Německa, Velké Británie, Spojených států, Lotyšska,[53] Litvy[54], Španělska, Polska, Srbska[55] a neoficiálně též Estonska.[56] Často se objevuje jako heraldická figura v erbech regionů a měst; bývá zobrazován buď jako celý stylizovaný strom, nebo jen jeho části, obvykle žaludy, listy nebo větev s obojím. Ve znaku symbolizuje sílu, věrnost, pevnost a vytrvalost.[57]

GalerieEditovat

Vybraní zástupciEditovat

Amerika

Evropa

Asie

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: SPN, 1968. ISBN 80-0423715-0. S. 142. 
  2. a b c SLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 2. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-1089-0. 
  3. MZD v lesích a lesnická legislativa. Lesnická práce - nakladatelství a vydavatelství [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. (česky) 
  4. Managing fire in oak savannas. oaksavannas.org [online]. [cit. 2020-03-06]. Dostupné online. 
  5. Flora of China: Quercus [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. general-datas. oaks.of.the.world.free.fr [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. 
  7. a b Flora of North America: Quercus [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. DZIALUK, A.; CHYBICKI, I.; WELC, M. Presence of Triploids among Oak Species. Annals of Botany. 2007-05-01, roč. 99, čís. 5, s. 959–964. Dostupné online [cit. 2020-02-22]. ISSN 0305-7364. DOI:10.1093/aob/mcm043. (anglicky) 
  9. Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky) 
  10. GRÍMSSON, Fridgeir. Cretaceous and Paleogene Fagaceae from North America and Greenland: evidence for a Late Cretaceous split between Fagus and the remaining Fagaceae.. Acta Palaeobotanica. 2016, čís. 56(2). 
  11. SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton: Princeton University Press, 2003. ISBN 0691116946. (anglicky) 
  12. Geography of Oak Savannas. oaksavannas.org [online]. [cit. 2020-03-06]. Dostupné online. 
  13. STEENIS, C. (ed.). Flora Malesiana. Vol. 7 (2). Leiden, Niederlands: Foundation Flora Malesiana, 1971. ISBN 90-01-31814-2. (anglicky) 
  14. Holarctis – Východoasijská oblast – Japonsko-korejská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  15. Flora Europaea [online]. Royal Botanic Garden Edinburgh [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. Holarctis – Íránsko-turanská oblast – Hyrkánská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-02-24]. Dostupné online. 
  17. is.muni.cz [online]. [cit. 2020-02-21]. Dostupné online. 
  18. PYŠEK, Petr. Catalogue of alien plants of the Czech Republic (2nd edition):checklist update, taxonomic diversity and invasion patternsNepůvodní flóra České republiky: aktualizace seznamu druhů, taxonomická diverzita a průběh invazí [online]. Preslia 84, 2012 [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 
  19. Národní inventarizace lesů
  20. a b c d e MUSIL, Ivan; MÖLLEROVÁ, Jana. Listnaté dřeviny 1. Přehled dřevin v rámci systému rostlin krytosemenných.. Praha: Česká zemědělská univerzita, 2005. S. 27 a násl.. 
  21. NOVÁK, Jiří. Využití dubů při adaptaci lesů ČR na změnu klimatu:pěstování a hospodářská úprava lesa. Strnady: Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, 2017. 
  22. The IUCN Red List of Threatened Species. IUCN Red List of Threatened Species [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. 
  23. KAPLAN, Zdeněk; DANIHELKA, Jiří; KOUTECKÝ, Petr. Distributions of vascular plants in the Czech Republic. Preslia. 2017-06, roč. 89, čís. 2, s. 115–201. Dostupné online [cit. 2020-02-22]. ISSN 0032-7786. DOI:10.23855/preslia.2017.115. 
  24. Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  25. a b HIEKE, Karel. Praktická dendrologie, sv. 2. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. S. 307–328. 
  26. HRBEK, Jan. Tesaříkovití (Cerambycidae) České republiky [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. 
  27. a b ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2020-02-17]. Dostupné online. 
  28. Flora of China: Cyclobalanopsis [online]. Dostupné online. 
  29. a b c d DENK, Thomas; GRIMM, Guido W.; MANOS, Paul S. An updated infrageneric classification of the oaks: review of previous taxonomic schemes and synthesis of evolutionary patterns. bioRxiv. 2017-07-31, s. 168146. Dostupné online [cit. 2020-02-17]. DOI:10.1101/168146. (anglicky) 
  30. Quercus Portal. quercusportal.pierroton.inra.fr [online]. [cit. 2020-02-23]. Dostupné online. 
  31. Oaks of the World: Classification [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Quercus Portal. quercusportal.pierroton.inra.fr [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  33. Quercus Portal. quercusportal.pierroton.inra.fr [online]. [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. 
  34. a b Esco [online]. [cit. 2020-02-24]. Dostupné online. 
  35. Red Oak | The Wood Database – Lumber Identification (Hardwood) [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. White Oak | The Wood Database – Lumber Identification (Hardwood) [online]. [cit. 2020-02-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. WAGERFUHR, R. Dřevo. Obrazový lexikon. Praha: Grada Publishing, 2002. ISBN 80-247-0346-7. 
  38. a b c VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6. 
  39. JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A. Herbář léčivých rostlin 1. díl. Praha: Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-365-0. 
  40. KORBELÁŘ, Jaroslav; ENDRIS, Zdeněk. Naše rostliny v lékařství. Praha: Avicenum, 1981. S. 130. 
  41. BASRI, Dayang Fredalina; TAN, Liy Si; SHAFIEI, Zaleha. In Vitro Antibacterial Activity of Galls of Quercus infectoria Olivier against Oral Pathogens. Evidence-Based Complementary and Alternative Medicine [online]. 2012 [cit. 2020-03-03]. DOI: https://doi.org/10.1155/2012/632796. Dostupné online. (anglicky) 
  42. SCHEFFER, Mechthild. Bachova květová terapie. [s.l.]: Pragma, 1994. 
  43. - Gamtos paveldo objektai - Lietuvosgamta.lt [online]. [cit. 2020-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. LUGEROVÁ, Lucie. Martův kult v antickém Římě. Olomouc, 2015. Magisterská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta Katedra historie. Vedoucí práce Ivana Koucká. s. 39. Dostupné online.
  45. ADMINLP. O nebezpečí zásahu bleskem. Lesnická práce - nakladatelství a vydavatelství [online]. [cit. 2020-03-03]. Dostupné online. (česky) 
  46. a b c WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 28, 240-242, 248-250, 267, 495. 
  47. MALLORY, James; ADAMS, Douglas Quentin. Encyclopedia of Indo-European Culture. Abingdon: Routledge, 1997. ISBN 978-1884964985. S. 598. 
  48. a b GAMKRELIDZE, Thomas V.; IVANOV, Vjačeslav V. Indo-European and the Indo-Europeans: A Reconstruction and Historical Analysis of a Proto-Language and a Proto-Culture. Berlin – New York: Mouton de Gruyter, 1995. ISBN 978-3110147285. S. 526. 
  49. a b MACKILLOP, James. Keltské bájesloví. Praha: Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-881-5. S. s. 55, 119. 
  50. Plinius starší. Naturalis historia, kniha XVI., kapitola 95 [online]. Perseus Digital Library [cit. 2020-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. a b c VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 143. 
  52. a b c TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 108. 
  53. Archivovaná kopie. www.sharelatvia.lv [online]. [cit. 2015-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-23. 
  54. Symbols of Lithuania (Anthem, Flag, Coat of Arms) « True Lithuania. www.truelithuania.com [online]. [cit. 2020-02-23]. Dostupné online. 
  55. OBRAZEM: Strom jako symbol národa. TÝDEN.cz [online]. 2014-05-09 [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. (česky) 
  56. Archivovaná kopie. www.maaturism.ee [online]. [cit. 2015-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-23. 
  57. PALIVEC, Viktor. Heraldická symbolika. Praha: Genealogická a heraldická společnost, 1978. Dostupné online. S. 37. 

LiteraturaEditovat

  • HEJNÝ, Slavomil; SLAVÍK, Bohumil. Květena ČR. Svazek 2. Praha: Academia, 1990. ISBN 80-200-1089-0. S. 21–35. 
  • NOVÁK, Jiří. Využití dubů při adaptaci lesů ČR na změnu klimatu : pěstování a hospodářská úprava lesa : certifikovaná metodika. Strnady: Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, 2017. 
  • BURIÁNEK, Václav. Metodická příručka k určování domácích druhů dubů : certifikovaná metodika. Strnady: Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti, 2013. 
  • LOGAN, William B. Oak: The Frame of Civilization. New York, London: W.W. Norton, 2005. ISBN 0-393-04773-3. (anglicky) 
  • ROYSTON, Angela. Life Cycle of an Oak Tree. Oxford: Heinemann Library, 2000. ISBN 0-431-08391-6. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat