Otevřít hlavní menu

Gaius Plinius Secundus, známý též jako Plinius Maior, česky Plinius Starší, (23 Novum Comum24. srpna 79 Stabie) byl římský válečník a filosof, autor nejvýznamnější přírodovědné encyklopedie starého Říma, Naturalis historia (dokončeno roku 77), která měla 37 svazků.

Plinius starší
Grande Illustrazione del Lombardo Veneto Vol 3 Plinio Secondo 300dpi.jpg
Narození 23
Como
Úmrtí 24. srpna 79 (ve věku 55–56 let)
Stabie
Příčina úmrtí sopečná erupce
Povolání spisovatel, historik, advokát a přírodovědec
Národnost Římané
Témata filosofie, přírodní vědy a geografie
Významná díla Naturalis Historia
Děti Plinius mladší
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
synovec Plinius mladší

Obsah

ŽivotEditovat

Do Říma přišel okolo roku 35. Nejprve se vzdělával a pak nastoupil k vojsku. V roce 47 se zúčastnil úspěšného boje proti germánským Chaukům. Byl také u stavby kanálu mezi Mázou a Rýnem. Během vojenské služby rovněž napsal svou první práci - o používání zbraní při jízdě na koni. Nejspíše se zúčastnil i tažení proti germánským Chattům v roce 50. Války s Germány pak byly tématem jeho dvacetidílné práce Bella Germaniae.

Po návratu do Říma se pod vlivem Seneky mladšího vrhl na filozofii. Pracoval též jako advokát. Za Vespasiána se vrátil do státních služeb, pracoval zhruba jako diplomat, takže jezdil po římských periferiích - navštívil Galii, Hispánii i území dnešní Belgie. Císař Vespasián mu nakonec přidělil funkci prefekta římského loďstva.

Zemřel, když se jako velitel římského loďstva v Misenu pokoušel se svými loďmi evakuovat obyvatelstvo přímořských sídlišť ohrožených erupcí Vesuvu a prováděl pozorování výbuchu (šlo o onu slavnou erupci, která pohřbila Pompeje). Patrně se nadýchal jedovatých plynů, neboť tělo bylo nalezeno bez zranění. Na jeho počest se dodnes i v odborných kruzích silná erupce vulkánu nazývá "pliniovská".[1]

Adoptoval svého synovce, který je znám jako Plinius mladší.

DíloEditovat

  • De iaculatione equestri, popisuje zde zážitky mladého důstojníka jízdy.
  • Bella Germaniae, 20 knih o válkách s Germány.
  • A fine Aufidii Bassi, 31 knih, jedná se o pokračování díla jiného historika A. Bassa, jehož dílo možná končilo rokem 31 (smrt Gaia). Plinius na tyto dějiny navázal a pokračoval do roku 71.
  • Dubii sermonis libri octo, gramatické dílo, kde se zabýval spornými latinskými tvary.
  • Studiosus, dílo o rétorice.
  • Naturalis historia, 37 knih, jediné dílo které se zachovalo. Jedná se o encyklopedii přírodních věd (jednotlivé díly se zabývají jednotlivými vědami). Tato encyklopedie se neopírá o vlastní studium přírody, ale pouze o studium jiných literárních pramenů. Dokončena byla v roce 77 a věnována Titovi. Původně měla pouze 36 svazků, ale další prací přibyl poslední díl, který vydal až jeho synovec Plinius mladší po jeho smrti. Toto dílo bylo pro Evropu hlavním pramenem poznání o přírodě až do humanismu.

ReferenceEditovat

  1. Plinius Gaius Secundus | BOTANY.cz. botany.cz [online]. [cit. 2018-05-29]. Dostupné online. 

Externí odkazyEditovat