Otevřít hlavní menu

Borovice

rod jehličnatých dřevin
Tento článek je o rodu rostlin. Další významy jsou uvedeny na stránce Borovice (rozcestník).

Borovice (Pinus) je rod stálezelených jehličnatých stromů, popřípadě keřů, z čeledi borovicovité (Pinaceae). Se zhruba 110 druhy jde o největší rod čeledi. Stejně jako ostatní zástupci čeledi borovicovitých se přirozeně vyskytují výhradně na severní polokouli (výjimkou je Pinus merkusii, jež na Sumatře zasahuje i na polokouli jižní). Areál rozšíření rodu je velikýː rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, někde vystupují až k horní hranici lesa či nad ní. Pochází pravděpodobně ze Starého světa, maxima druhového bohatství ovšem dosahuje v Severní a Střední Americe, další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a oblast Himálaje. V Evropě se vyskytuje 12–13 původních druhů, z toho 9–10 dvoujehličných a 3 pětijehličné. Vesměs jde o silně světlomilné, konkurenčně slabé stromy s velmi malými nároky na kvalitu půdy, které jsou schopny dobře snášet nejrůznější stanoviště; mnohé plní roli pionýrských dřevin. Některé severoamerické i středomořské druhy jsou velmi dobře adaptovány na lesní požáry, jak dokládají již fosilní nálezy. Mezi borovice patří i nejstarší žijící organismy na Zemiː některé exempláře borovice dlouhověké (Pinus longaeva) jsou prokazatelně staré více než 4 800 let.

Wikipedie:Jak číst taxoboxBorovice
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení nahosemenné (Pinophyta)
Třída jehličnany (Pinopsida)
Řád borovicotvaré (Pinales)
Čeleď borovicovité (Pinaceae)
Rod borovice (Pinus)
L., 1753
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Druhy původní v ČR:
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rod se taxonomicky dělí na dva podrodyː Pinus neboli „tvrdé borovice“, se 2–3, výjimečně 5 nebo až 8 jehlicemi ve svazečku s vytrvalou pochvou, dvěma cévními svazky, průduchy rozloženými rovnoměrně po všech stranách jehlice a na hřbetních šupinách šišek s výrazným „pupkem“ (umbo), a Strobus neboli „měkké“ borovice, obvykle s 3 nebo 5 jehlicemi ve svazečku s opadavou pochvou, s jedním cévním svazkem, průduchy převážně na vnitřní straně jehlice a pupkem (umbo) umístěným na konci semenné šupiny šišky. Evolučně se vyvinul již v období spodní křídy.

Borovice patří mezi hospodářsky nejdůležitější jehličnaté dřeviny. Především poskytují kvalitní, měkké až středně tvrdé, snadno opracovatelné dřevo, využitelné ke stavebním účelům i na výrobu nábytku. Využívá se též pryskyřice, obsahující množství aromatických terpenických látek. Jehličí a kůra mají mnoho vitamínů a byly v různých oblastech světa využívány jako při výrobě potravin, stejně jako jedlá semena některých druhů, známá jako piniové či „cedrové“ oříšky. Velký význam mají borovice též v zahradní architektuře jako okrasné stromy a keře, oblíbené jsou také jako vánoční stromky.

Obsah

EtymologieEditovat

Český název borovice je odvozen ze slova bor, což bylo původní označení pro borový, ale asi i obecně jehličnatý les, značí tedy strom rostoucí v boru (podobnou etymologii má též borůvka). Slovní základ je všeslovanský a pochází z praslovanštiny, paralely má též v starogermánských jazycích (např. staroanglicky bearu – les, staroislandsky bǫrr – strom); prapůvod zřejmě směřuje k indoevropskému *bhar- „hrot, štětina“, přeneseně tedy jehličnatý strom. Odborným názvem je latinské slovo Pinus, jímž Římané označovali právě borovice, jeho základ lze vystopovat k praindoevroskému *pīt- („pryskyřice“).[1][2][3]

CharakteristikaEditovat

Habitus a růstEditovat

Některé borovice dorůstají do výšky přes 70 m (borovice LambertovaPinus lambertiana, borovice těžkáPinus ponderosa) a průměru kmene 2 metry, několik málo druhů má naopak habitus vysloveně keřovitý, např. borovice kleč (Pinus mugo), borovice zakrslá (Pinus pumila) nebo borovice vrcholová (Pinus culminicola). Koruna bývá v mládí válcovitá, později kulovitá, oválná nebo rozprostřená. Kůra je v mládí šupinovitá, ve stáří vytváří silnou rozbrázděnou borku; u některých druhů (borovice Bungeova) se kůra i v dospělém věku odlupuje v plátech jako u tisu červeného nebo platanu. Větvení u stromových druhů je monopodiální, s jedním průběžným kmenem, který může být rovný a přímý, nebo nejrůzněji pokroucený; větve vyrůstají v nepravidelných pseudopřeslenech.[4]Kořenový systém je většinou kůlovitý (výjimkou je např. vejmutovka), se silným hlavním kořenem a mnoha postranními kořeny, které mohou sahat do značných hloubek (uvádí se 2–3 metry, na nepříznivých substrátech, na skalách apod. ale až 12 metrů). Na nepříznivých stanovištích se vyvíjí pouze podpovrchové postranní kořeny, které však mohou např. u borovice těžké zasahovat až 46 metrů od stromu. Borovice si tedy dokáží opatřit vodu i ze značně vzdálených zdrojů, která je pro jiné dřeviny nedostupná.[5][6]

Borovice patří mezi dlouho žijící dřeviny. Nejstarší exempláře borovice dlouhověké ve White Mountains v Kalifornii mají prokazatelný věk přes 4800 let, což z nich činí nejstarší žijící jedince na světě (organismy, jejichž věk se odhaduje na desetitisíce let, jako je topolový porost PandoUtahu nebo skandinávský smrk Old Tjikko, jsou obnovující se klony).[7][8] Věk přes 1000 let byl prokázán i u dalších druhů ze sekce Balfourianae, stejně jako u borovice bělokmenné, ohebné nebo u evropské borovice Heldreichovy, jednoho z nejstarších evropských stromů.[9] Většina ostatních druhů borovic se dožívá věku v rozmezí zhruba 200–600 let.[5]

Jehličí a pupenyEditovat

 
Borovice kadidlová (Pinus taeda)ː jehlice po třech ve svazečku s vytrvalou pochvou

Olistění borovic nabývá čtyř různých podob. Semenáčky klíčí 3–24 děložními lístky; mladí jedinci zhruba do tří let věku mají primární, jednotlivě stojící jehlice (tedy ještě nikoli ve svazečcích) umístěné spirálovitě okolo letorostu. Katafyly jsou drobné, nefotosyntetizující kopinaté lístky vyrůstající na letorostech; po několika letech opadávají a zanechávají drobné jizvičky. Konečně dospělé jehlice vyrůstají na krátkých výhoncích (brachyblastech) z blanité pochvy, a to ve svazečcích obvykle po 2–5, výjimečně i po 1 nebo po 6–8.[5] Nabývají různé délky (podle druhu), od 2–3 cm (borovice Banksova) až po více než 40 cm (borovice Engelmannova, borovice bahenní). Mohou být tuhé a ostře pichlavé, nebo naopak hedvábně měkké, s průduchy umístěnými buď ve světlejším proužku na vnitřní straně jehlice (podrod Strobus), nebo rovnoměrně po všech stranách jehlice. Obvykle bývají chomáčovitě nahloučeny na letorostech; svazečky jehlic borovice tuhé (Pinus rigida) však vyrůstají i přímo na kmeni. Na stromě vytrvávají nejčastěji 3–6 let, výjimkou však nejsou i jehlice přetrvávající několik desítek let.[6]

Pupeny jsou zpravidla vejčité, špičaté a pryskyřičné, kryté šupinami. S výjimkou několika málo druhů (borovice lesní, borovice tuhá) není u rodu vyvinuta zmlazovací schopnost, po poškození nebo řezu tedy nedokáží regenerovat; chybějící vzrůstný vrchol nahrazují ohnutými bočními větvemi (tzv. bajonety).[6]

Generativní orgányEditovat

 
Koneleta – samičí šištice v prvním roce

Samčí, prašníkové šištice jsou nejčastěji žluté nebo růžové, nahloučené na letorostech v paždí podpůrných šupin brachyblastů; tyčinky mají plochou nitku a dvě prašná pouzdra. Pylová zrna mají vzdušné váčky a jsou rozšiřována větrem na velké vzdálenosti. Samičí šištice vyrůstají po 1–3, ojediněle ve větším počtu, na krátkých stopkách hned pod vrcholovým pupenem. Po opylení upadá pylové zrno často do roční dormance a samičí šištice se mění v tzv. konelety, drobné útvary velikosti zhruba lískového oříšku na nazpět ohnuté stopce. Teprve druhý rok pylové zrnko vyklíčí a nastává oplození, po němž konelety dalších 15–16 měsíců dozrávají v dřevnaté šišky se semeny, které se po dozrání většinou hygroskopicky otevírají. Výjimkou jsou např. šišky borovice limby a některých dalších druhů, které opadávají neotevřené, popř. šišky tzv. serotinní, které zůstávají na stromě neotevřené po mnoho let a otevírají se při požárech. Semena leží po dvou na semenných šupinách; u některých druhů mají křídlo, které je buď pevně přirostlé, nebo volně objímavé, může být ale také vyvinuto pouze rudimentárně nebo úplně chybět. Okřídlená semena pro šíření využívají vítr, těžká a velká bezkřídlá semena jsou rozšiřována zvířaty, která je vyhledávají a konzumují. Klíčí většinou téhož roku, u některých druhů však přeléhají.[10][5]

Velikost šišek je velmi různorodá: od několika cm až po 60 cm (borovice Lambertova). Hmotnost šišky je např. u borovice Coulterovy (Pinus coulteri) více než 2 kilogramy. Dle druhů nabývají různého tvaruː mohou být téměř kulovité, vejcovité, rohlíčkovité nebo dlouze válcovité. Na abaxiální (vnější) straně semenných šupin je obvykle štítek (apofýza), uprostřed něho, a nebo na jeho okraji pak tzv. pupek (umbo, přírůstek prvního roku), který může být opatřen dlouhou osinou nebo pevným a ostrým trnem.

Obvyklá ploidie rodu je 2n = 24.[10]

Rozšíření a ekologieEditovat

 
Porost borovice dlouhověké ve White Mountains, USA

Borovice se stejně jako ostatní zástupci čeledi borovicovitých přirozeně vyskytují výhradně na severní polokouli (výjimkou je Pinus merkusii, jež na Sumatře zasahuje i na polokouli jižní). Areál rozšíření rodu je velikýː rostou od oblasti severských lesů přes mírný pás a subtropy až do hor tropů, od mořské hladiny až do výšek 4000 m n. m. V mnoha oblastech tvoří dominantu lesních porostů, někde vystupují až k horní hranici lesa nebo i nad ní. Maximum druhového bohatství je v Severní a Střední Americe (USA, Mexiko, Guatemala, Kuba), kde rostou přibližně dvě třetiny všech taxonů; další bohatou oblastí je východní Asie, Indočína a Himálaj. V Evropě se vyskytuje 12–13 autochtonních druhů, 9–10 dvoujehličných a 3 pětijehličné. Oblast původu taxonu je nejistá, ale pravděpodobně se jedná o Starý svět.[11] Jako hospodářské dřeviny jsou borovice pěstovány, mnohdy v plantážních monokulturách, i v oblastech mimo svůj původní areál, též na jižní polokouli včetně Austrálie a Nového Zélandu, kam byly introdukovány (masivně např. borovice paprsčitáPinus radiata). U více než 20 druhů se uvádí invazní potenciál (v ČR např. borovice vejmutovka poškozující vzácné reliktní bory v NP České Švýcarsko).[4][12] Poměrně dobře snáší znečištěné ovzduší a průmyslové exhalace, proto patří k dřevinám celosvětově často pěstovaným v městském prostředí.[6]

 
Háj borovice halepské ve Středomoří

Vesměs jde o silně světlomilné stromy, s dosti malými nároky na kvalitu půdy. Jsou schopny dobře snášet půdy chudé, písčité a kamenité, stejně jako exponovaná suchá a skalnatá stanoviště; některé druhy se však přizpůsobí i vlhčím až bažinatým podmínkám. Preferují obvykle kyselejší půdy, vesměs jsou ale generalisty schopnými přizpůsobit se danému substrátu; jen málo druhů je vápnomilných (např. borovice černá nebo Heldreichova).[6] Mnohé patří mezi pionýrské dřeviny. Díky své nenáročnosti na vláhu a živiny plní nezastupitelnou úlohu při zalesňování neplodných půd, v půdoochranných výsadbách a rekultivacích.[5]

Druhem s největší ekologickou amplitudou (a také areálem) je borovice lesní, která je coby pionýrská dřevina schopná osídlit širokou škálu biotopů od skalních výchozů přes písčiny, rašeliniště, slatiniště a vřesoviště až po hadcové podloží; tvoří též důležitou součást skandinávské a západosibiřské tajgy. Dalšími borovicemi rostoucími v severské tajze jsou borovice sibiřská a zakrslá (Sibiř) nebo borovice Banksova a pokroucená (Kanada). Borovice kleč a její příbuzné druhy tvoří porosty nad horní hranicí lesa v evropských pohořích. Ve Středomoří jsou borovice jako pinie, přímořská nebo halepská součástí tvrdolisté vegetace přizpůsobené suchým a horkým létům, podobně jako borovice v suchomilné vegetaci na jihozápadě USA a v Mexiku. V horách severoamerického západu porůstají horské hřebeny a svahy na méně úrodných půdách. Rozsáhlé jehličnaté lesy s uplatněním borovic pokrývají jihovýchod a středojih Spojených států amerických, další druhy rostou ve smíšených lesích severovýchodu a Appalačských hor. V zapojených smíšených klimaxových lesích se ovšem dlouhodobě uplatní pouze několik málo druhů schopných snášet alespoň částečné zastínění, jako borovice vejmutovka (Pinus strobus); ostatní se proti konkurenci prosazují pouze tam, kde je potlačena nepříznivými životními faktory (sucho, minimum živin) a nebo pravidelně likvidována požáry. Obvyklými doprovodnými rostlinami borovic jsou méně náročné světlomilné duby, břízy, jeřáby, jalovce, modříny, široká škála vřesovcovitých (vřes, borůvky ad.), v chladnějších severských oblastech též keřovité vrby.[5]

Ekosystémové vztahyEditovat

 
Borové lesy v New Jersey na východě USA

Jako většina ostatních dřevin formují borovice mykorhizní vztahy s lesními houbami. Jedná se o ektomykorhizu, častými symbionty jsou muchomůrky, ryzce, holubinky či hřiby (hřib smrkový, hřib borový a další); škodit mohou naopak václavky nebo hnědák Schweinitzův.[12] Semena borovic poskytují potravu mnoha živočichům, ať jsou to ptáci (křivky, datlovití nebo ořešník kropenatý, specializující se na šišky borovice limby), hlodavci (veverky, plši, různí myšovití), doplňkově i některé šelmy (kuna, norek, sobol). Například semeny borovice sibiřské (Pinus sibirica) se v tajze živí až 30 druhů živočichů, na nichž dál přímo závisí i predátoři v složitých ekosystémových vazbách. Mladé borové jehličí je požíráno spárkatou zvěří (v Americe např. losy), ptáky (tetřev hlušec) a housenkami mnoha druhů hmyzu. Mezi obvyklé škůdce borovic patří bekyně mniška, lýkohubi, kůrovci (rod Dendroctonus) či obaleči, napadány mohou být také rostlinnými parazity a poloparazity jako jmelí a další příbuzné druhy z čeledi santálovitých. Oslabené dřeviny jsou náchylné na poškození houbovými patogenyː Sphaeropsis sapinea způsobuje chřadnutí a prosychání borovic, Mycosphaerella pini, Lophodermium seditiosum a příbuzné druhy pak vážné onemocnění sypavku, škodí též různé druhy rzí (rez vejmutovkováCronartium ribicola) a cenangií.[5]

Adaptace na oheňEditovat

 
Jedinec borovice bahenní (Pinus palustris) v trávové fázi růstu

Mnohé severoamerické i středomořské borovice jsou velmi dobře adaptovány na lesní požáry, díky kterým se coby světlomilné dřeviny dokáží udržovat v porostu; v prostředí bez pravidelných požárů ze stanoviště ustupují, neboť se v zastínění těžko zmlazují. Fosilní nálezy přitom ukazují, že mimořádná schopnost nakládat s ohněm provází borovice od samého počátku jejich evoluce.[4] K těmto adaptacím patří např. tlustá kůra, která menším požárům odolá a strom dokáže přežít (borovice těžká), nebo serotinní šišky, které se otevírají a vysemeňují až při vysokých teplotách indukovaných právě ohněm, což semenáčkům zajišťuje prostředí vyčištěné od konkurenčních rostlin (borovice Banskova, borovice pokroucená, Pinus muricata). Další druhy mají spící očka skrytá pod kůrou, která se po jejím ohoření probudí a strom znovu obrazí (Pinus echinata, Pinus brutia, Pinus canariensis a další).[13] Další pozoruhodnou adaptací je tzv. trávové stadium růstu, kdy terminální růstový pupen mladého stromku je ukryt pod hustým chomáčem přízemně rostoucích dlouhých jehlic, takže rostlina spíše než strom připomíná velký trs trávy. Při požáru trs jehlic sice ohoří, ovšem hlavní pupen je ochráněn; ohořelé jehlice jsou poté nahrazeny novými. Toto trávové stadium trvá u mladých jedinců ve stáří zhruba 1–7 let (ojediněle až 20 let) a strom při něm neroste do výšky, ale buduje hlubokou a důkladnou síť kořenů, shromažďuje živiny a vyčkává na dobré podmínky, například na dostatek světla (kupříkladu po požáru a likvidaci konkurence ohněm); teprve potom zahájí rychlý růst do výšky a vytvoří si silnou, ohnivzdornou borku. Trávová etapa byla pozorována u borovice Elliottovy variety densa (Pinus elliottii var. densa), borovice bahenní (Pinus palustris), borovice Montezumovy (Pinus montezumae), borovice pavejmutky (Pinus pseudostrobus) a druhů Pinus engelmannii, Pinus merkusii a Pinus tropicalis.[14][15]

Taxonomie a evoluceEditovat

 
Fosilní šiška nespecifikovaného druhu borovice z podrodu Pinus, stáří 49,5 milionu let

Rod Pinus platně popsal Carl Linné ve svých Species plantarum z roku 1753, přičemž do něho zahrnul i všechny tehdy známé jedle, modříny a smrky; ty byly později jinými autory vyděleny do samostatných rodů.[16] Systematická klasifikace rodu Pinus se rovněž v čase proměňovalaː byl dělen na více rodů nebo naopak byly navrhovány různé další podrody (např. Ducampopinus odpovídající zhruba sekci Parrya v podrodu Strobus), které však nebyly molekulárními genetickými studiemi fylogeneze borovic potvrzeny. Měnil se také počet jednotlivých sekcí a podsekcí a zařazení některých problematických druhů; fylogenetické studie konce 20. a 21. století se však již v zásadě shodují na podobě a monofyletičnosti podrodů a sekcí uvedených v přehledu níže.[4]

Borovice patří mezi vývojově staré taxony, fosilní záznamy udávají existenci rodu již před 130–140 miliony let, tedy ze spodní křídy. Do konce křídy bylo už dokončeno i rozdělení na oba podrody Pinus a Strobus, což časově odpovídá dalším generickým párům čeledi (např. Abies a Keteleeria nebo Larix a Pseudotsuga).[17] Vývojově původnější z obou podrodů je Strobus; jeho bazální větví, a tedy nejprimitivnějšími recentními borovicemi, je sekce Parrya, v níž nalezneme řadu druhů s unikátními vlastnostmi v rámci rodu (např. jediná jehlice ve svazku u Pinus monophylla, dvoudomost u Pinus johannis). Oba podrody jsou monofyletické, až na výjimky jasně morfologicky rozlišitelné a geneticky od sebe vzdálené přibližně stejně jako některé jiné rody v čeledi, což by umožňovalo brát je i jako dva samostatné rody, nicméně vzhledem k jasné monofyletičnosti celého rodu Pinus (v širokém smyslu) a nomenklatorickým obtížím případného přejmenovávání zůstávají i nadále pojímány na subgenerické úrovni. Sesterským taxonem je pravděpodobně smrk (Picea) nebo Cathaya; pro dosavadní nedostatek silných fylogenetických důkazů doporučují Liston a Piněro ve své studii z roku 2003 vnímat tyto tři druhy zatím jako blíže nevyřešený trichotomický klad.[11] [18]

Systematický přehled recentních druhůEditovat

Borovice se dělí na dva podrody: Pinus a Strobus.[4] Rozlišováno je 110–114 recentních druhů, počet v literatuře popisovaných taxonů je však větší, neboť mnohé jsou v různých zdrojích pojímány jako samostatné druhy, v jiných jen jako poddruhy nebo varianty. Borovice je navíc jedním z rodů, v němž stále probíhá speciace (vznik nových druhů) a další druhy jsou průběžně popisovány (např. laoská borovice větromilná v roce 2006, za samostatný druh definitivně potvrzena 2010).[19] Snadno dochází také k spontánním hybridizacím. Lektotypem rodu je borovice lesní (Pinus sylvestris).[20]

Následující seznam druhů je převzat ze stránek Gymnosperm Database[4] a revidován podle dalších studií.[11] České názvy jsou uváděné podle stránek Biolib.cz[21] a Botany.cz.[19]

Podrod PinusEditovat

Též Diploxylon či „tvrdé borovice“, cca 70 druhů. Obvykle 2–3, výjimečně 5 nebo až 8 jehlic ve svazečku s vytrvalou pochvou. Na jehlicích dva cévní svazky, průduchy rozloženy víceméně rovnoměrně po všech stranách jehlice. Na hřbetních šupinách šišek je výrazný „pupek“ (umbo).

Podrod StrobusEditovat

 
Borovice Bungeova (Pinus bungeana) s typicky odlupčivou borkou

Též Haploxylon či „měkké“ borovice, cca 40 druhů. Obvykle 3 nebo 5 (někdy i 1 nebo 2) jehlic ve svazečku s opadavou pochvou, jehlice s jedním cévním svazkem, průduchy převážně na vnitřní straně jehlice. Pupek (umbo) umístěn na konci semenné šupiny.

Význam a využitíEditovat

Pryskyřice a siliceEditovat

 
Pryskyřičný kanálek v jehlici borovice – mikroskopický snímek

Na aromatickou pryskyřici jsou bohaté všechny druhy borovic, využívány jsou však mnohem více druhy „tvrdých borovic“, tedy z podrodu Pinus, jako středomořská borovice přímořská, kalábrijská nebo halepská, severoamerické borovice Elliotova a bahenní nebo asijská borovice dlouholistá. Pryskyřice se využívala jednak mechanicky pro utěsňování a impregnaci lodí, dále jako zdroj terpentýnu, který byl spolu se svým destilačním zbytkem (kalafunou) výchozí surovinou pro množství dalších produktů, jako laky, rozpouštědla k ředění barev, insekticidní přípravky, gumy, tiskové barvy atd. Ze dřeva borovice černé prosyceného pryskyřicí se na Balkáně vyráběly louče na svícení.[22] Pryskyřice borovice halepské je v Řecku přidávána do bílého vína, nazývaného retsina.[23]

Borová silice obsahuje celou řadu terpenických látek, jako alfa a beta pinen, limonen, kamfen, felandren, geraniol, linalool, borneol a další. Má zklidňující a antibakteriální účinky a užívá se v aromaterapii i v lékařství, především jako součást různých antirevmatických, průduškových, hojivých a masážních mastí, ke koupelím, potírání a inhalacím při nachlazení a chorobách dýchacích cest, stejně jako při různých nervových problémech. Éterické oleje se destilují především z borovice lesní a z kosodřeviny (kleče).[24][25]

Dřevo, jehličí a kůraEditovat

 
Dřevo borovice lesní

Borovice poskytují kvalitní dřevo s širokým spektrem využití; vedle smrku jsou nejpoužívanějším jehličnatým stromem v dřevařském průmyslu. Vzhledem k velkému druhovému bohatství a proměnlivosti borovic existují značné rozdíly i v charakteristice jejich dřeva; obecně vzato je měkčí až středně tvrdé, dobře opracovatelné, avšak silně pryskyřičné, s výraznou kresbou letokruhů; bělové dřevo je světle krémové až okrové, jádrové v odstínech oranžové, načervenalé a hnědé. Pro vysoký obsah pryskyřice velmi dobře hoří. Dřevo tzv. „tvrdých borovic“ (Pinus) je tvrdší (z často průmyslově využívaných druhů více např. borovice kadidlová nebo bahenní, méně např. borovice těžká, Jeffreyova, lesní či černá), s hrubší strukturou a výraznějšími letokruhy, zatímco u „měkkých borovic“ (Strobus) je dřevo měkké, málo odolné, s jemnou strukturou a méně výraznými letokruhy; nejvyužívanějšími měkkými borovicemi jsou vejmutovka, borovice Lambertova a borovice pohorská. Dřevo se používá na výrobu nábytku, na okna a dveře včetně rámů, na trámoví, podvaly a „polštáře“ pod podlahy, též jako stavební dřevo či na výrobu buničiny. Proti smrku se hůře natírá, lakuje, lepí a moří, při nevhodném ošetření časem modrá.[26][27]

Ze stavebního hlediska je díky vysokému obsahu pryskyřice odolné proti vlivu vlhkosti – osvědčuje se v prostředí se střídajícím se suchem a vlhkem.[28] Jeho nevýhodou je vyšší křehkost a menší pružnost, i proto se nedoporučuje používat na konstrukční prvky namáhané ohybem.[28] Vadou dřeva je, že se z něho po čase uvolňují suky.[28]

Kůra borovic obsahuje antioxidační látky, flavonoidy, třísloviny a množství vitamínů a byla konzumována např. americkými indiány po celá staletí. Vyrábí se z ní též léčivo Pycnogenol, jako prostředek proti kurdějím byla využívána ruskými kozáky na Sibiři a Dálném východě.[29] Jehličí se využívá na podestýlky, mulče nebo k balení zboží, z dlouhých, pevných a ohebných jehlic borovice karibské se v Nikaragui pletou ozdobné rohože a koše.[24]

SemenaEditovat

 
Cookie s piniovými semínky

Semena borovic jsou jedlá a u druhů s velkými semeny po staletí sloužila lidem jako vydatný zdroj potravy, neboť mají značnou výživovou hodnotu, srovnatelnou s mnoha druhy ořechů, jako jsou pekany, kešu, arašídy či vlašské ořechy. Obsahují množství bílkovin, sacharidů, tuků, vitamínů (B, E, K) a minerály jako hořčík, draslík, mangan a zinek.[30] V gastronomii je lze využívat mnoha způsobyː syrové nebo pražené, do salátů a dezertů blízkovýchodní kuchyně, na zdobení pečiva nebo mleté do kaše; jsou též neodmyslitelnou součástí italského pesta.[31]

Ve Středomoří se už od antických dob využívala semena borovice pinie, tzv. piniové oříšky; jejich pozůstatky byly nalezeny i ve vykopávkách Pompejí. Dalšími významnými eurasijskými druhy „jedlých“ borovic jsou borovice limba, borovice zakrslá a borovice sibiřská, z jejíchž semen (v Rusku nazývaných „kedrové ořechy“[32][Pozn. 1]) se též lisuje jedlý olej, a dále borovice korejská nebo borovice Gerardova. V Severní Americe má jedlá semena např. borovice těžká či borovice Coulterova; nejvýznamnější úlohu však hraje v této oblasti skupina zhruba 13 druhů borovic rostoucích na jihozápadě USA a v Mexiku, lokálně zvaná „piñónes“. K nejdůležitějším patří borovice jedlá, borovice limbovitá, Pinus monophylla, Pinus johannis, Pinus remota a další; odnepaměti byly využívány místními indiánskými kmeny jako jedna ze základních potravin.[24]

Semena některých variant borovice Armandovy, která někdy bývají přimíchána v nekvalitních prodávaných směsích (převážně z Číny), mohou však způsobit ztrátu či změnu vnímání chuti (tzv. Pine Nut Syndrome), kdy je chuť veškerých konzumovaných potravin po dobu několika dnů až týdnů přebita podivnou kovovou pachutí.[33][34]

Okrasné zahradnictvíEditovat

 
Exotický vzhled borovice Montezumovy v parku v Sheffieldu

Borovice patří pro svou nenáročnost, vytrvávající jehličí a atraktivní habitus k oblíbeným okrasným dřevinám a pro tyto účely bylo vyšlechtěno množství kultivarů. Uspořádání koruny je zpravidla měkčí, vzdušnější a živější než u jiných jehličnanů, např. smrku či jedle, esteticky zajímavé mohou být pokroucené větve nebo rezavě oranžový kmen u borovice lesní. Dobře se uplatňují v zahradních i krajinářských úpravách, jako solitéry nebo ve skupinách. Dobře harmonují např. s břízami, duby, jalovci, různými vřesy, akátem, hlohem a dalšími listnáči s malebnými korunami. Zakrslé a poléhavé keřovité druhy se hodí pro výsadbu do nádob, na balkóny, terasy nebo skalky.[6]

Ve středoevropských podmínkách patří k nejčastěji pěstovaným stromům borovice lesní, borovice černá nebo americká borovice vejmutovka, vzácněji potom např. borovice těžká nebo himálajská. V menších zahradách se uplatní málo vzrůstné až keřovité druhy jako blatka, kleč, kultivary borovice osinaté s typickými kapičkami pryskyřice na jehlicích a osinatými šiškami nebo pomalu rostoucí borovice pokroucená či hustokvětá. Po celém Středomoří je rozšířena borovice pinie poskytující žádaný stín svou široce deštníkovitou korunou.[4]

Mnohé druhy borovic jsou oblíbené jako vánoční stromky, v Evropě především borovice lesní a stále více i borovice černá; v konkurenci jedliček však v ČR tvoří pouze asi 10 procent trhu.[35] Některé druhy, jako asijské borovice drobnokvětá, zakrslá a Thunbergova nebo americké borovice zakrslá a ohebná, jsou s oblibou využívány pro tvorbu bonsají.[24]

Kulturní a spirituální významEditovat

 
Buddha sedící pod borovicí – čínská malba z počátku 20. století

Jako jiné stálezelené jehličnany platily i borovice v mírných a chladných oblastech světa za symbol naděje a znovuzrození přírody v zimním období, v období zimního slunovratu byly zdobeny nebo byly páleny jejich smolnaté větévky a pryskyřice na ochranu obydlí proti zlým silám zimy (např. v německém Slezsku nebo na Sibiři). V antickém světě byly borovice považovány za sídla dryád, nymf a zasvěcovány božstvům jako Pan, Dionýsos nebo samotný Zeus. Nymfa Pitys (srov. etymologii slova Pinus) byla dle řecké pověsti proměněna v borovici a kapky pryskyřice, jež roní poraněný strom, byly považovány za její slzy.[24]

Významnou úlohu hrály tzv. „jedlé borovice" (limby, piňony) coby zdroj základní potravy v různých domorodých kulturách. Například u Apačů nebo Navajů pálení pryskyřice borovice jedlé (Pinus edulis) provázelo iniciační rituály mladých mužů; kolébky se zemřelými dětmi byly umísťovány do koruny mrtvé borovice, naopak na živé větve byly věšeny použité kolébky dětí, které jim úspěšně odrostly. Původní obyvatelé Sibiře přisuzovaly velkou duchovní sílu borovici sibiřské (Pinus sibirica), vědomy si její mimořádné důležitosti pro potravní ekosystém tajgy; ústřední roli hraje tento strom též coby tzv. „zvonící cedr"[Pozn. 1] ve stejnojmenném směru ruského rodnověří.[24][32]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. a b Některé druhy borovic jsou v ruštině nazývány jako „cedry"ː například Сибирский кедр – borovice sibiřská, Корейский кедр – borovice korejská a další. Jedná se o tradiční pojmenování, jež nemá žádnou oporu v taxonomii a nelze je tedy nikterak zaměňovat s botanickým rodem cedr (Cedrus). Přesto se s tímto označením („sibiřské cedry") lze někdy setkat i v českém prostředí.

ReferenceEditovat

  1. HOLUB, Josef; LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: SPN, 1968. ISBN 14-268-78. S. 102. 
  2. Where Are You From? - Credo Reference [online]. credoreference.com. Dostupné online. 
  3. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: LEDA, 2001. ISBN 80-85927-85-3. S. 86. 
  4. a b c d e f g Pinus (pine) description - The Gymnosperm Database. www.conifers.org [online]. [cit. 2017-11-01]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g MUSIL, Ivan; HAMERNÍK, Jan. Lesnická dendrologie 1ː Jehličnaté dřeviny. Praha: České zemědělská univerzita, 2003. S. 45–78. 
  6. a b c d e f HIEKE, Karel. Praktická dendrologie, sv. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1978. ISBN 07-082-78. S. 106-130. 
  7. Pinus longaeva (Great Basin bristlecone pine) description - The Gymnosperm Database. www.conifers.org [online]. [cit. 2018-12-16]. Dostupné online. 
  8. "World's Oldest Living clonal tree, 9550 years old, Discovered In Sweden".Science Daily. Archived from the original. Šablona:Citation error. https://www.sciencedaily.com/releases/2008/04/080416104320.htm. 
  9. Pinus heldreichii (pino loricato) description - The Gymnosperm Database. www.conifers.org [online]. [cit. 2018-12-16]. Dostupné online. 
  10. a b Skalická A. (1988): Pinus L. – borovice. – In: Hejný S., Slavík B., Chrtek J., Tomšovic P. & Kovanda M. (eds), Květena České socialistické republiky 1, p. 289–308, Academia, Praha.
  11. a b c d Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2007-08-24 [cit. 2018-11-06]. Dostupné online. 
  12. a b ANTL, Tomáš. Význam mykorhizní symbiózy v invazivnosti borovice vejmutovky (diplomová práce). Praha: Univerzita Karlova, Fakulta přírodovědecká, 2014. S. 25. (anglicky) 
  13. How Trees Survive and Thrive After A Fire - National Forest Foundation. www.nationalforests.org [online]. [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. 
  14. Grass Stage — The Longleaf Alliance. longleafalliance.org [online]. [cit. 2018-12-17]. Dostupné online. 
  15. Interactive Dendrology Grass Stage. projects.ncsu.edu [online]. [cit. 2018-12-18]. Dostupné online. 
  16. Abies (fir) description. www.conifers.org [online]. [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. 
  17. LIN, Ching-Ping; HUANG, Jen-Pan; WU, Chung-Shien. Comparative Chloroplast Genomics Reveals the Evolution of Pinaceae Genera and Subfamilies. Genome Biology and Evolution. 2010, roč. 2, s. 504–517. PMID: 20651328 PMCID: PMC2997556. Dostupné online [cit. 2018-12-21]. ISSN 1759-6653. DOI:10.1093/gbe/evq036. PMID 20651328. 
  18. Liston, A., Gernandt, D.S., Vining, T.F., Campbell, C.S. and Piñero, D. (2003). MOLECULAR PHYLOGENY OF PINACEAE AND PINUS. Acta Hortic. 615, 107–114 (anglicky)
  19. a b PINUS ANEMOPHILA Businský – borovice větromilná / borovica | BOTANY.cz [online]. [cit. 2018-12-21]. Dostupné online. 
  20. Tropicos | Name - Pinus L.. www.tropicos.org [online]. [cit. 2018-11-06]. Dostupné online. 
  21. ONDREJ.ZICHA(AT)GMAIL.COM, Ondrej Zicha;. BioLib: Biological library. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-12-21]. Dostupné online. 
  22. Musil (2003), s. 59
  23. Retsina | Znalec vín. www.znalecvin.cz [online]. [cit. 2018-12-13]. Dostupné online. 
  24. a b c d e f CIESLA, William M. Non-wood Forest Products of Conifers. Řím: FAO, 1998. Dostupné online. ISBN 92-5-104212-8. 
  25. PODLECH, Dieter. Léčivé rostliny. Praha: Slovart, 2002. ISBN 80-7209-412-2. S. 200. 
  26. Pine Wood: An Overall Guide | The Wood Database [online]. [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. S.R.O, COMINT. Borovice. Lesy České republiky, s. p. [online]. [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. (česky) 
  28. a b c KUKLÍK, Petr. Dřevěné konstrukce. Praha: Česká technika – Nakladatelství ČVUT, 2005. 188 s. ISBN 80-01-03310-4. Kapitola 2.1.1 Jehličnaté dřeviny, s. 24. 
  29. АЛЕКСАНДРОВ, Вадим Александровин. Россия на дальневосточных рубежах (вторая половина XVII в.). 1. vyd. Москва: Наука, 1969. S. 145. (rusky) 
  30. Food Composition Databases Show Foods -- Nuts, pine nuts, dried. ndb.nal.usda.gov [online]. [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. 
  31. PRÍMA-RECEPTÁŘ.CZ, 2018. Príma receptář.cz [online]. 2013-07-26 [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. (česky) 
  32. a b PINUS CEMBRA subsp. SIBIRICA (Du Tour) Krylov – borovice (limba) sibiřská / borovica | BOTANY.cz [online]. [cit. 2018-12-21]. Dostupné online. 
  33. Pozor na piniové oříky. Levné směsi vám ochromí chuťové buňky. iDNES.cz [online]. 2011-03-04 [cit. 2018-12-14]. Dostupné online. 
  34. The Great Pine Nut Mystery. The Great Pine Nut Mystery [online]. [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. Ceny vánočních stromků se letos nezmění. Nejprodávanější jedle bude do 900 korun | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz [online]. 2017-11-29 [cit. 2018-12-16]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • BUSINSKÝ, Roman; VELEBIL, Jiří. Borovice v České republice. Průhonice: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, 2011. ISBN 978-80-85116-90-8. 
  • MIROV, Nicholas T.; HASBROUCK, Jean. The story of pines. Bloomington: Indiana University Press, 1976. ISBN 0-253-35462-5. (anglicky) 
  • MIROV, Nicholas T. The genus Pinus.. New York: The Ronald Press, 1967. (anglicky) 
  • FARJON, Aljos. A Handbook of the World´s Conifers.. Boston: Brill, 2010. ISBN 978-90-04-17718-5. (anglicky) 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat