Wikipedie

Antonín Sova

český básník a spisovatel

Antonín Sova (26. února 1864 Pacov[1] – 16. srpna 1928 Pacov) byl český básník, spisovatel a 1. ředitel Městské knihovny v Praze[2].

Antonín Sova, dr. h. c.
Antonín Sova jako maturant píseckého gymnázia v roce 1885.
Antonín Sova jako
maturant píseckého gymnázia
v roce 1885.
Narození26. února 1864
Pacov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí16. srpna 1928
(ve věku 64 let)
Pacov
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníPacov
PseudonymIlja Georgov
Povoláníspisovatel, básník, knihovník, novinář a překladatel
Národnostčeská
Významná dílaZ mého kraje
Pankrác Budecius, kantor
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Antonin Sova v roce 1922
Antonín Sova

RodinaEditovat

Jeho otec Jan Sova (1827–1910) byl venkovským učitelem a regenschorim. Od roku 1855 učil v jihočeském Pacově, kde se 11. 11. 1862[3] oženil s Josefou Skalickou (1837–1878). Zde se také 26. února 1864 na místním zámku narodil Antonín Sova.

Roku 1866 se rodina přestěhovala do blízkého Lukavce. Otec byl prvním básníkovým učitelem i v oblasti umění, zejména hudby. Citově však byl Sova vázán více k matce – její smrt[4] a otcův nový sňatek (1879) se Sabinou Dvořákovou (1852) patřily k intenzivním zážitkům, jež se později objevily v několika spisovatelových dílech.[5]

Antonín byl nejstarší, měl čtyři vlastní sourozence, z nichž se dožila dospělého věku jen Marie Fořtová (1870–1957) a osm nevlastních sourozenců, z nichž se dožil dospělého věku jen nejmladší Rudolf (1890). V listopadu 1900 se oženil s Marií Kovaříkovou (1883), se kterou měl syna Jana (1901–1945). Roku 1921 se rozvedli.

ŽivotopisEditovat

Velký význam pro Sovovo básnické zrání mělo lukavecké přátelství se sestrami básníka Jaroslava Vrchlického, které mu přiblížily poezii lumírovců. Gymnázium Sova studoval nejprve v Pelhřimově, Táboře a od roku 1880 v Písku, kde v polovině 80. let maturoval. První básnické příspěvky otiskl ještě za středoškolských studií pod pseudonymem Ilja Georgov a Valburga Turková.

Po maturitě odešel do Prahy studovat práva, ale zanedlouho musel pro nedostatek finančních prostředků studií zanechat a vrátit se domů. Roku 1892 navštívil Itálii. S pomocí básníka Adolfa Heyduka, s nímž se seznámil v Písku, a Jaroslava Vrchlického se roku 1886 uchytil v Ottově slovníku naučném a o rok později nastoupil místo písaře-protokolisty ve zdravotním referátu pražského magistrátu. V letech 1898–1920 byl ředitelem pražské Městské knihovny. V této funkci byl vyslán roku 1901 na exkurzi do knihoven v Německu a Belgii.

Aktivně se účastnil práce ve spolku beletristů Máj a v literárním odboru Umělecké besedy. Roku 1895 podepsal kolektivní vystoupení spisovatelů a publicistů manifest České moderny. Od Filozofické fakulty Univerzity Karlovy obdržel čestný doktorát dr. h. c.[6]

Těžká choroba (s největší pravděpodobností syfilis[7]), která se u Sovy projevila již před světovou válkou, mu nakonec znemožnila volný pohyb. Zemřel 16. srpna 1928 v Pacově.

DíloEditovat

Jeho dílo bylo ovlivněno dobovými uměleckými směry realismem, symbolismem a impresionismem. V pozdější době se soustředil na přírodní a subjektivní lyriku. Jeho přírodní lyrika je spojena s jihočeským krajem, jeho milostná poezie je psána písňovou formou.

Sova svými díly útočil proti společnosti a dával najevo protispolečenské postoje celé mladé generace. V jeho dílech se zároveň objevuje vlastenectví a hledání morálních a společenských hodnot.

PoezieEditovat

  • Realistické sloky (1890) – realistická sbírka
  • Květy intimních nálad (1891) – impresionistická přírodní lyrika, náladové obrazy, obrazy české krajiny, vizuální dojem, do krajiny promítá své duševní stavy [8]
  • Z mého kraje (1893) – básnický portrét rodného kraje, Pacovska a Lukavecka [9]
  • Soucit i vzdor (1894) – básně z roku 1891-1894 [10]
  • Zlomená duše (1896) – symbolistická sbírka, mladá generace, rozpor mezi snem a skutečností, v tomto díle se A. Sova rozchází se společností, psáno volným veršem [11]
  • Vybouřené smutky (1897) – symbolistická sbírka [12]
  • Údolí nového království (1900) [13]
  • Ještě jednou se vrátíme (1900) – kniha veršů z r. 1892-1899, symbolistické dílo [14]
  • Dobrodružství odvahy (1906) [15]
  • Lyrika lásky a života (1906) [16]
  • Zápasy a osudy (1910) [17]
  • Žně (1913) [18]
  • Kniha balladická (1915) [19]
  • Zpěvy domova (1918) – vlastenecká poezie, reakce na 1. světovou válku, odpor k válce, obavy o osud národa, přimknutí k základním hodnotám – rodině, tradici a české krajině [20]
  • Krvácející bratrství – Rozjímaní ranní i navečerní (1920) – dvojsbírka obsahující jak sociální a občanskou lyriku plnou budovatelského patosu první republiky, tak intimní meditativní verše [21]
  • Básníkovo jaro (1921) [22]
  • Jasná vidění (1922) [23]
  • Básně nesobeckého srdce (1922) [24]
  • Naděje a bolesti (1924) [25]
  • Drsná láska (1927) [26]
  • Hovory věcí (1929) – posmrtně vydaný soubor básní, editor Arne Novák [27]
  • Za člověkem (1930) – posmrtně vydaný soubor básní, editor Arne Novák [28]

PrózaEditovat

  • Próza (1898), povídky [29]
  • Ivův román (1902), román [30]
  • Povídky a menší črty (1903), povídky [31]
  • Výpravy chudých (1903), román [32]
  • O milování, lásce a zradě I, II (1908), povídky [33]
  • Tóma Bojar (1910), román [34]
  • Pankrác Budecius, kantor (1916), novela o venkovském kantorovi z konce 18. století
  • Koloběh starostí a jiné povídky (1920), povídky
  • Kasta živořících a jiné prózy (1924), povídky

Odraz v kultuřeEditovat

Sovovu poesii zhudebnila řada českých skladatelů, mezi nejvýznamnější patří písňový cyklus Vítězslava Nováka Údolí nového království.

Antonínu Sovovi, a zejména jeho přírodní lyrice se věnuje humoristická a sarkastická skladba Antonín Sova české hardcore-folkové skupiny Jananas.[35]

Jeho báseň Pastorale ze sbírky Vybouřené smutky zhudebnila alternativní folková skupina Zrní.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ DigiArchiv SOA v Třeboni – ver. 21.07.06. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2021-07-10]. Dostupné online. 
  2. ↑ PhDr. Zdeňka Čermáková, Městská knihovna v Praze 1891–1991. Praha 1991
  3. ↑ DigiArchiv SOA v Třeboni – ver. 21.07.06. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2021-07-10]. Dostupné online. 
  4. ↑ DigiArchiv SOA v Třeboni – ver. 21.07.06. digi.ceskearchivy.cz [online]. [cit. 2021-07-10]. Dostupné online. 
  5. ↑ AUTORSKÝ KOLEKTIV. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Kapitola Antonín Sova, s. 241. 
  6. ↑ KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945. Praha: Orbis, 1946. 1018 s. S. 738–747. 
  7. ↑ Syfilis je věčná, Týden 4. 6. 2007
  8. ↑ SOVA, Antonín. Květy intimních nálad [online]. Praha: Aventinum, 1925 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  9. ↑ SOVA, Antonín. Z mého kraje [online]. Praha: F. Šimáček, 1892 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  10. ↑ SOVA, Antonín. Soucit i vzdor [online]. Praha: Hejda a Tuček, 1911 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  11. ↑ SOVA, Antonín. Zlomená duše [online]. Praha: Hejda & Tuček, 1903? [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  12. ↑ SOVA, Antonín. Vybouřené smutky [online]. Praha: Hejda & Tuček, 1903? [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  13. ↑ SOVA, Antonín. Údolí nového království [online]. Praha: Melantrich, 1937 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  14. ↑ SOVA, Antonín. Ještě jednou se vrátíme [online]. Praha: Grosman a Svoboda, 1900 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  15. ↑ SOVA, Antonín. Dobrodružství odvahy [online]. Praha: Aventinum, 1924 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  16. ↑ SOVA, Antonín. Lyrika lásky a života [online]. Praha: Melantrich, 1937 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  17. ↑ SOVA, Antonín. Zápasy a osudy [online]. Praha: Melantrich, 1937 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  18. ↑ SOVA, Antonín. Žně [online]. Praha: Hejda & Tuček, 1913 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  19. ↑ SOVA, Antonín. Kniha baladická [online]. Praha: Melantrich, 1937 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  20. ↑ SOVA, Antonín. Zpěvy domova [online]. Praha: Hejda & Tuček, 1918 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  21. ↑ SOVA, Antonín. Krvácející bratrství [online]. Praha: Hejda & Tuček, 1920 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  22. ↑ SOVA, Antonín. Básníkovo jaro [online]. Praha: Melantrich, 1936 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  23. ↑ SOVA, Antonín. Jasná vidění [online]. Praha: Melantrich [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  24. ↑ SOVA, Antonín. Básně nesobeckého srdce [online]. Praha: Melantrich, 1936 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  25. ↑ SOVA, Antonín. Naděje i bolesti [online]. Praha: Melantrich, 1936 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  26. ↑ SOVA, Antonín. Drsná láska [online]. Praha: Melantrich, 1937 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  27. ↑ SOVA, Antonín. Hovory věcí [online]. Praha: Melantrich, 1938 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  28. ↑ SOVA, Antonín. Za člověkem [online]. Praha: Melantrich, 1938 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  29. ↑ SOVA, Antonín. Prosa [online]. Praha: H. Kosterka, 1880-1900 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  30. ↑ SOVA, Antonín. Ivův román [online]. Praha: Hejda & Tuček, 190- [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  31. ↑ SOVA, Antonín. Povídky a menší črty [online]. Praha: Hejda & Tuček, 1903 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  32. ↑ SOVA, Antonín. Výpravy chudých [online]. Praha: Ot. Štorch-Marien, 1924 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  33. ↑ SOVA, Antonín. O milkování, lásce a zradě [online]. Praha: Aventinum, 1927 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  34. ↑ SOVA, Antonín. Tóma Bojar [online]. Praha: Aventinum, 1926 [cit. 2021-10-11]. Dostupné online. 
  35. ↑ Dostupné online.

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Sova&oldid=21238995“