Otevřít hlavní menu
Lumírovci (1879)
J. Zeyer – J. V. Sládek – J. Vrchlický

Jako lumírovci bývá označována skupina spisovatelů 70. a 80. let 19. století sdružující se okolo časopisu Lumír. Společně s ruchovci tvořili novou generaci spisovatelů, která přebírala vliv po odcházejících májovcích. Jejich největší snahou bylo povznést českou literaturu na evropskou úroveň.

Dobový kontextEditovat

Poslední třetina 19. století se vyznačovala aktivizací kulturního života v českých zemích. Roku 1881 (1883) bylo otevřeno Národní divadlo, 1882 byla Univerzita Karlova rozdělena na část českou a německou, vznikají nová nakladatelství (např. r. 1871 nakladatelství Jan Otto, r. 1872 nakladatelství J. R. Vilímka) a vychází množství almanachů (např. r. 1868 almanach Ruch, r. 1871 Anemonky r. 1878 nový almanach Máj). Do středu veřejného zájmu se opět dostávají Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský.

CharakteristikaEditovat

Cílem lumírovců bylo přiblížit české písemnictví vyspělým evropským literaturám. Prostřednictvím překladů (především z románské literatury) uváděli do české literatury evropské trendy, jak tematické tak formální.

Literárně hodně experimentovali, objevují se u nich například dosud v české literatuře neobvyklé básnické formysonet, gazel, rondel. Neztotožňovali se s požadavkem, že literatura má především sloužit národu. Filosofickým základem jejich tvorby se stala myšlenka, že lidstvo se neustále vyvíjí k humanitě.

PředstaviteléEditovat

Dělení spisovatelů na májovce, ruchovce a lumírovce je pouze orientační a často zjednodušující. Kniha Panorama české literatury mezi lumírovce a jejich epigony řadí následující spisovatele:[1]

Částí své tvorby:

Spor mezi ruchovci a lumírovciEditovat

K vymezování obou skupin spisovatelů došlo na základě sporu, který zažehla Eliška Krásnohorská svou statí Obraz novějšího básnictví českého (Časopis národního muzea, 1877).[2] V ní se dovolává básníka ryze národního. Jeho opak pak vidí ve Vrchlickém. Malíř Soběslav Pinkas naopak o dva roky později kritizoval Hálka, české literatuře vytkl její uzavřenost a vyzdvihl lumírovce. V následných sporech se počala profilovat škola kosmopolitní (lumírovci) a škola národní (ruchovci).

Související článkyEditovat

ReferenceEditovat

  1. MACHALA, Lubomír; PETRŮ, Eduard. Panorama české literatury. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 1994. 552 s. ISBN 80-85839-04-0. S. 141–146. 
  2. PROKOP, Vladimír. Literatura 19. a počátku 20. století (od romantiků po buřiče): pro výuku literatury na středních školách. 1. vyd. Sokolov: O.K.-Soft, 2000. 72 s. ISBN 80-238-5357-0. S. 40.