Norek evropský

druh savce z rodu lasice

Norek evropský (Mustela lutreola) je středně velký zástupce rodu lasice (Mustela) z čeledi lasicovitých. Je někdy označován za evropského endemita,[2] nicméně původně žil i v části západní Asie. Obývá převážně lesy (případně lesostepi) v části Španělska, Francie, Rumunska, Ukrajiny, Estonska a Ruska. Jde o semiakvatický druh, jenž žije vždy v blízkosti vodního zdroje, přičemž preferuje potoky a menší řeky, v poněkud menší míře pak rybniční oblasti, mokřady a břehy velkých řek. Vzhledově jde o klasickou lasicovitou šelmu, tělo má dlouhé, nohy kratší, mezi prsty se nachází malé plovací blány. Na délku měří asi 40 až 60 cm (včetně ocasu) a váží obvykle 0,4 až 1,2 kg, nejtěžší jedinci mohou mít až 1,5 kg. Samci bývají větší než samice. Má jemnou, krátkou a hustou srst hnědé barvy v odstínech od červenohnědé po černohnědou. Spodní část těla bývá někdy mírně světlejší, avšak nejde o pravidlo. Brada, horní ret a čumák (nos ne) jsou bílé, přičemž bílá barva může vytvářet i skvrny na krku a hrudi.

Jak číst taxoboxNorek evropský
norek stojí předními tlapkami na pařezu a je vyfocen z pravého boku
Stupeň ohrožení podle IUCN
kriticky ohrožený
kriticky ohrožený druh[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád šelmy (Carnivora)
Čeleď lasicovití (Mustelidae)
Rod lasice (Mustela)
Binomické jméno
Mustela lutreola
(Linné, 1761)
Rozšíření norka evropského k roku 2015
Rozšíření norka evropského k roku 2015
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jde o samotářského a teritoriálního živočicha, páry se sdružují jen v době rozmnožování, což bývá obvykle na jaře. Žije v norách budovaných v blízkosti vody. Vyznačuje se většinou noční a soumračnou aktivitou, avšak dokáže být činný i během dne. Loví různé menší živočichy, kteří žijí ve vodě či v její blízkosti, především vodní hlodavce, ryby, korýše, obojživelníky, hmyz, měkkýše a v menší míře i plazy a ptáky. V případě hojnosti kořisti si dělá zásoby, jež zužitkovává především v zimním období. Samice vrhá průměrně 4 mláďata po asi jedenapůlměsíční březosti. Dožívá se maximálně 10 let. Jeho hlavním přirozeným nepřítelem je vydra říční (Lutra lutra), introdukovaným soupeřem pak norek americký (Neovison vison).

Norek evropský je kriticky ohrožený druh. Jeho stavy se nejpozději od 19. století výrazně snižují, zmizel z asi 90 % původního areálu výskytu, konkrétně z celkem 19 států. Příčiny tohoto jevu nejsou zcela zřejmé, pravděpodobně za tím stojí několik faktorů: úbytek a znečištění stanovišť, lov, kompetice s norkem americkým, nemoci, případně hybridizace s tchořem tmavým (Mustela putorius), jenž je jeho nejbližším příbuzným. V Česku vyhynul už koncem 19. století a ani zde není jasné proč.[3][4][5][6]

Taxonomie, fylogenezeEditovat

 
Fylogenetický strom lasicovitých podle C. Law et al. (2018)[7]

Norka evropského poprvé vědecky popsal a zařadil Carl Linné pod odborným názvem Viverra lutreola v roce 1761. Později byl přesouván do jiných rodů, buď k vydrám (Lutra) anebo do samostatného „norčího“ rodu Lutreola. V roce 1912 byl přeřazen mezi lasice do rodu Mustela a ačkoliv došlo k opakovaným pokusům řadit norky do zvláštního rodu (či podrodu) Lutreola, většina vědců tuto klasifikaci neuznává. Názor, že vytváří svůj vlastní podrod ve sporném rodu tchoř (Putorius) je izolovaný a obecně neuznávaný.[8][9] V rámci čeledi lasicovití (Mustelidae) spadá norek evropský do podčeledi Mustelinae. Jeho nejbližšími příbuznými jsou tchoř tmavý, tchoř stepní, tchoř černonohý a kolonok, dle výzkumu mitochondriální DNA je stupeň podobnosti genetického materiálu 97 až 99 %.[10] S tchořem tmavým se i prokazatelně kříží, ačkoliv oba druhy jsou jasně definované.[9] Naopak norek americký alias mink je geneticky (podobnost mtDNA výbavy je jen 88 %)[10] a morfologicky dosti odlišný a mezi oběma norky není možná hybridizace.[8] Nesdílí spolu ani rod, mink je řazen do rodu Neovison.[11] Vzájemná podobnost těchto druhů je dána nejspíše konvergencí. K oddělení norka evropského od linie vedoucí k tchořům došlo ve spodním pleistocénu, přibližně před 2 miliony let.[7] Fosilní nálezy této šelmy jsou dosti vzácné a mladé a podporují tím tvrzení (založené na zkoumání DNA) o relativně novém původu druhu a/nebo jeho hybridizaci s tchoři.[9] Diploidní počet chromozómů je 38, což je číslo typické pro lasicovité (více než 60 % druhů) a v rozptylu pro rod Mustela (38–44), zatímco norek americký má chromozómů 30.[10][12]

 
Norek evropský v Réserve Zoologique de Claviac (Francie)

PoddruhyEditovat

Hlavní taxonomické autority uvádí celkem 6 až 7 poddruhů norka evropského:[8][13][14]

  • Mustela lutreola biedermanni Matschie, 1912 – Francie, Španělsko;
  • Mustela lutreola binominata Ellerman & Morrison-Scott, 1951 – pravděpodobně synonymum pro M. l. turovi;
  • Mustela lutreola cylipena Matschie, 1912 – část jihovýchodní a severovýchodní Evropy, střední Evropa;
  • Mustela lutreola lutreola Linnaeus, 1761 – nominátní poddruh, sever evropské části Ruska, Finsko;
  • Mustela lutreola novikovi Ellerman & Morrison-Scott, 1951 – východní Evropa (Bělorusko, Ukrajina, Estonsko, východ Lotyšska, západní Rusko);
  • Mustela lutreola transsylvanica Éhik, 1932 – jihovýchodní Evropa (Rumunsko, Moldavsko, Bulharsko, bývalá Jugoslávie);
  • Mustela lutreola turovi Kuznecov, 1939 – východní Ukrajina, jihozápadní Rusko.

EtymologieEditovat

Jméno „norek“ pochází nejspíše z praslovanštiny a vzniklo odvozením ze slova „noriti“ – „nořit“. Souvisí s tím, že šelma se často noří do vody.[15] Možný je i původ ze slova „nora“.[16] Z východoslovanského norica je převzato nejspíše i německé Nerz (Nörz), z něhož je zpětně přejato středočeské „norc“, „norec“. Ostatní slovanské jazyky mají jméno podobné (norka, nurka, norok ad.).[15] Anglické jméno mink je nejspíše odvozeno ze skandinávských jazyků, v nichž slovo označovalo „smrduté finské zvíře“.[17] Francouzský a španělský název je vison, jenž byl původně použit pro norka amerického a následně i na jeho vzdáleného evropského příbuzného.[18] Estonsky se nazývá naarits.[19]

 
Detail hlavy norka evropského

VýskytEditovat

Až do 19. či počátku 20. století žil na většině území Evropy, od Španělska na západě po Ural na východě. Nevyskytoval se v severní (Skandinávie) a jižní části Evropy a na Britských ostrovech. Jeho areál zasahoval i do Asie, konkrétně do pánve řeky Ob a severního podhůří Kavkazu. Výskyt ve Francii a ve Španělsku je relativně čerstvý, první pozorování tohoto druhu zde spadají do 19. století (Francie), případně do poloviny 20. století (Španělsko).[20][21] Nicméně právě do doby objevení se norka na jihozápadě Evropy spadá i jeho mizení z ostatních lokalit. Postupně vyhynul v těchto státech: Bělorusko, Bulharsko, Černá Hora, Česko, Chorvatsko, Finsko, Gruzie, Kazachstán, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Moldavsko, Německo, Nizozemí, Polsko, Rakousko, Slovensko, Srbsko, Švýcarsko. Současné (stav k roku 2016) rozšíření sestává z několika fragmentovaných a navzájem izolovaných oblastí. Na západě jde o spojité území v západní Francii a severním Španělsku. Jihovýchodní hranici výskytu tvoří delta Dunaje v Rumunsku. Ve východní Evropě je potvrzen ostrůvkovitý výskyt v Rusku a na jihozápadní Ukrajině. V Estonsku došlo k úspěšné reintrodukci druhu na ostrov Hiiumaa. Severní hranici rozšíření představuje velmi řídká populace žijící v severozápadní části Archangelské oblasti.[20]

Výskyt v ČeskuEditovat

O výskytu v Česku existují jen kusé informace. Je zjevné, že už v 19. století, odkud pochází prakticky všechny dochované zprávy, pozorování a odlovy, žil tento druh na území Česka v malých počtech a na nemnoha lokalitách. Celkem šlo o asi 3 % českého území, přičemž se jednalo především o mokřady, rybniční oblasti a břehové pánve středních a dolních toků řek nižších a středních nadmořských výšek.[22] Většinou se udává, že poslední norek u nás byl chycen do pasti (zastřelen) v roce 1896 u Jindřichova Hradce a uložen do sbírek Národního muzea.[22][23] Nicméně existuje ještě zpráva o zabití jednoho jedince v okolí Hranic na Moravě v roce 1898[24], literární údaje z Českobudějovicka, Křivoklátska, Rokycanska, Blanenska (všechny okolo r. 1900) a nepotvrzená pozorování z Vlašimska (1917 či 1918, případně 1927) a Jihlavska (1927).[25] V posledních případech se ovšem mohlo jednat o záměnu s norkem americkým, neboť již tehdy mohla některá zvířata tohoto druhu uniknout z kožešinových farem.[22]

PopisEditovat

Norek evropský se svým zjevem řadí mezi klasické lasicovité šelmy. Má dlouhé tělo, relativně krátké končetiny, krátkou, plochou ale poměrně rozměrnou hlavu a ocas kratší než polovina délky těla (obvykle 40 % délky). Tělo je ovšem kompaktnější a ne tak štíhlé jako například u kolonoka či hranostaje. Na nohách má plovací blány (na zadních vyvinutější).[8][26] Srst je krátká, hustá a lesklá.[26] Na většině povrchu těla má tmavě hnědou barvu, často s červenavým nádechem. Odstín může být někdy velmi tmavý, černohnědý. Čumák, brada a horní i spodní ret jsou zbarvené bíle. Výjimečně se bílé skvrnky nacházejí i na hrdle, hrudi a tlapkách. Zimní srst je světlejší, hustší a delší než letní, nicméně tento rozdíl není tak zřetelný jako u čistě zemních druhů lasicovitých.[8][21] Zubní vzorecI 3/3, C 1/1, P 3/3, M 1/2 = 34 zubů.[27]

 
Lebka norka evropského

RozměryEditovat

Norek evropský měří od čumáku po kořen ocasu od 28 do 45 cm a ocas má délku 12 až 19 cm. Průměrná délka samců je 37 cm, samic 35 cm, délka ocasu je u obou pohlaví přibližně stejná (údaje z východní Evropy).[8] Kondylobazální délka lebky (nejpřednější okraj mezičelisti až zadní okraj týlních výběžků) je 54 mm až 68 mm, její zygomatická šířka (největší šířka na jařmových obloucích) 30 až 36 mm.[28][21][8] Hmotnost samic se nejčastěji pohybuje od 0,4 do 0,9 kg, samci váží obvykle 0,7 až 1,5 kg.[29] Sedm samců odchycených ve Francii vážilo od 650 g do 1005 g, dvě samice vážily 505 g a 580 g.[21] Rozsáhlá data (74 odchycených jedinců) získaná během mnohaletého (2003 až 2011) zkoumání norků v deltě Dunaje ukázala, že samice zde váží od 380 g do 600 g a samci od 450 g do 1250 g.[30] Rozměry se můžou v čase i vyvíjet, což ukazují údaje z Běloruska z let 1986 až 1996. Průměrná hmotnost samic zde nejprve dosahovala 537 g a samců 864 g, po deseti letech se zvýšila u samic na 667 g a samců na 977 g. Délka za tu dobu narostla asi o 1,5 cm. Pravděpodobným důvodem tohoto zvětšení populace byla invaze norka amerického a v jejím důsledku selekce silnějších a větších jedinců norků evropských.[31] Porodní váha v zajetí držených samic (zoo Tallinn) může být i přes 900 gramů.[32]

Srovnání s norkem americkým a tchořem tmavýmEditovat

Srovnání podobných druhů lasicovitých
 
norek evropský
 
norek americký
 
tchoř tmavý

Norek americký (mink) je většinou poněkud delší a těžší. Má delší lebku s většími a jinak tvarovanými očnicemi a sluchovými dutinami (auditory bullae). Rozdíly existují i ve stavbě chrupu, především u horních premolárů. Horní ret minka má bílou barvu jen vzácně.[21] Jeho srst je delší a hustší.[8] Celkově je poněkud lépe přizpůsoben životu ve vodě a je zdatnější plavec.[33]

Tchoř tmavý má jinak zbarvenou srst, pesíky jsou černé a podsada světle šedá (krémová), celkové zbarvení není tak uniformní, zvláště na hlavě. Má rozměrnější čelisti a třenové zuby, lebka je méně zploštělá. Tchoř bývá v průměru nevýrazně těžší.[21][28] Relativní velikost mozkovny má menší než norek.[34]

Ekologie a chováníEditovat

StanovištěEditovat

Typickým biotopem norka evropského jsou menší vodní toky nejlépe v lesích a v menší míře lesostepích do nadmořské výšky 1120 metrů.[20] Důležité je, aby v zimě nezamrzaly celé a zvíře mělo možnost i v těchto měsících využívat vodu jako zdroj obživy. Ovšem i s případným ledovým pokryvem na celém vodním zdroji je schopen si poradit, zvláště má-li k dispozici dostatek kořisti, což mohou být například nahromaděné hibernující žáby. Relativně méně často norci žijí v povodí velkých řek a při pobřeží stojatých vod (glaciálních jezer, rybníků). Další obyvatelný habitat představují různé mokřady.[8] Šelmy se téměř výhradně pohybují v blízkosti vody a jen zřídka jsou od ní k zastižení ve větší vzdálenosti než 100 metrů.[20] Při březích řek si hloubí nory, případně využívají ty již vybudované jinými živočichy, například hryzci.[35] Nory mají jeden až dva tunely, v průměru měří 8 až 10 centimetrů, na délku 1,4 až 1,5 metru a ústí do komory, jež má asi půl metru v průměru a bývá vystlaná suchou trávou, mechem, peřím nebo myší srstí, ovšem vystlání občas chybí. Vchod může být pod úrovní vodní hladiny. Někdy jsou nory budovány v kořenovém systému stromů, v dutinách kmenů, popadaných větvích, kupách rákosí či v mlází. Poblíž vchodu se často nachází „latrína“ a zbytky potravy. Norci používají i různé dočasné úkryty.[8] Dle dat z Baskicka získaných v letech 2001 a 2002 se zdejší norci při užívání habitatu chovají oportunisticky, nicméně preferují řidší lesní porost při březích řek a vegetaci tvořenou ostružiním.[36] V deltě Dunaje využívají místní mokřadní, rákosový ekosystém, přičemž jim nevadí ani krajina modifikovaná člověkem.[30]

Chování, teritorialitaEditovat

 
Nutnou podmínkou k životu norka evropského je blízkost vodního zdroje.

Norek evropský je mimo období rozmnožování samotář. Ve svém teritoriu se pohybuje kdykoliv během dne, ale obvykle převládá aktivita noční či soumračná.[8][37] Dle dat z Baskicka zde norkové pro svou činnost preferují čas mezi 18. hodinou a 7. hodinou ranní, svou roli hraje i to, zda je období rozmnožování (samci pak bývají obecně aktivnější).[37] Během zimy, především ve východní Evropě, je jeho aktivita výrazně utlumena. Není výjimkou, že tráví i několik dní v řadě v noře nebo v tunelech pod sněhovou pokrývkou, zpoza níž nevylézá. Naopak na podzim a na jaře bývá nejčinorodější. Většinu svého času tráví pohybem a vyhledáváním potravy ve svém teritoriu, velmi často po břehu nebo přímo ve vodě. Na jaře k tomu přidává vyhledávání partnera k rozmnožování a zvláště samec často putuje na dlouhé vzdálenosti (4 až 7 km).[8][38] Vyhovuje mu pošmourné počasí a drobný déšť.[39] Jeho pohyby jsou rychlé. Dokáže velmi dobře plavat a potápět se. Ponoření mohou trvat 1 až 2 minuty, pod vodou pak šelma uplave 10 až 20 metrů. Mezi ponory mu stačí k nadechnutí 2 až 3 vteřiny. V případě nebezpečí se schovává do vody, přičemž nad hladinu vystrčí jen čumák. Další možnosti je úkryt v husté vegetaci nebo pod stromy. Šplhání norkovi moc nejde, v nouzi je nicméně schopen vylézt až 4 metry vysoko na strom.[8]

Velikost teritoria závisí na hojnosti potravy. Nejmenší domovská území mají rozlohu asi 0,12 až 0,14 km2, ta s chudšími potravními zdroji 0,6 až 1 km2.[8] Výjimečně pak můžou mít rozlohu 6 až 10 km2.[40] Teritoria mají obvykle protáhlý tvar od délce 250 metrů až 11 km, jde v zásadě o příbřežní oblast části toku řeky, případně břehy rybníků či jezer.[8][28] Území samců bývají větší než samic.[28]

PotravaEditovat

Norci jsou typičtí masožravci, kteří se za kořistí vydávají především za soumraku či svítání a v noci. Počínají si velmi aktivně a loví živočichy žijící či vyskytující se v blízkosti vody či přímo v ní. Jedná se o ryby, obojživelníky, korýše, hlodavce (především hryzce a ondatry, ale i různé myšovité), zajícovce, hmyzožravce, plazy, hmyz, měkkýše a vodní ptáky.[8][21][28] Konkrétní složení potravy pak závisí na nabídce toho konkrétního teritoria a na ročním období.[41] Například v Estonsku významně klesal podíl savců v potravě na jaře, ptáků v létě a korýšů na podzim.[42] Data ze Španělska z let 1989 až 1997 ukazují, že norci zde nejvíce konzumují malé hlodavce (36,8 %, z nich nejvíce myšici křovinnou), dále ryby (30,6 %) a ptáky (17,8 %). Poměrně malé procento tvoří obojživelníci (3,2 %), korýši a hmyz (dohromady 3,2 %), ovoce (3,8 %) a lidmi vyprodukovaný potravinový odpad (3,8 %).[P 1][43] V zemích bývalého Sovětského svazu představují nejčastější složku potravy drobní hlodavci, hlavně hraboši (36 %), ryby (28,8 %), raci (26,7 %), následuje vodní hmyz (19,8 %) a žáby (17 %).[8][44] V mokřadech povodí řeky Kamy požírají norci především ryby (35 %), následované hlodavci (29,5 %), obojživelníky (18,1 %), ptáky (4,5 %) a hmyzem (3,4 %).[8] V deltě Dunaje tvoří hlavní složku potravy nejspíše ryby, nicméně zde zatím chybějí údaje z detailnějšího průzkumu.[30] Jako hlavní potravní konkurent norka evropského se obvykle uvádí norek americký. I když potravní překrytí u obou druhů bezpochyby existuje,[44] údaje z Estonska z 80. let 20. století ukazují, že nemusí být velké. Norek evropský zde jednoznačně preferoval ryby (cca 70 %), zatímco norek americký obojživelníky (cca 65 %). U norka evropského následovali obojživelníci (30 %), korýši (20 %), hmyz (15 %) a pak teprve savci (12 %), pořadí dalších druhů potravy u norka amerického byli savci (28 %), ryby (27 %), hmyz (17 %) a ptáci (8 %).[42] Denní spotřeba potravy se pohybuje od 140 do 180 gramů, ovšem norek je schopen zabít i živočichy vážící přes 1 kg, a když má možnost, loví do zásoby. Byly objeveny „spižírny“ s 10 až 15 kg ryb.[8] Zásobní kořist tvoří poměrně často i žáby.[21]

Rozmnožování a vývojEditovat

Samice přicházejí do říje obvykle mezi koncem března a začátkem června (někdy se udává i únor)[28][35]. Jejich pohlavní orgány se nápadně zvětší a získají růžovou barvu (u norka amerického k tomu nedochází). Samci, jimž v té době dozrávají spermie, začnou opouštět svá doupata a jejich nejbližší okolí a vydávají se na mnohdy dlouhé výpravy, při kterých hledají partnerku. Nejběžnější a nejúspěšnější dobou pro rozmnožování je duben. Při pozorování chování norků v zajetí (zoo Tallinn) se ukázalo, že samci, kteří měli zájem se pářit a následně plodili potomstvo, reagovali na říjný pach samic mlaskáním, flémováním a otíráním se o zdroj vůně.[45] Délka páření bývá udávána v rozmezí 15 minut až 3 hodin, přičemž kopulace probíhá několikrát denně.[8][21] Březost trvá 35 až 48 dní (nejčastěji okolo 43 dní), nicméně v kožešinových farmách se může prodloužit na 71 až 76 dnů.[28][32] Odložená nidace nebyla u norka evropského zaznamenána. Samice následně rodí 1 až 8 mláďat, nejčastěji je to 3 až 5, přičemž průměrný počet mláďat se může mírně lišit v závislosti na oblasti a také podle toho, zda jde o údaje ze zajetí či volné přírody.[32] Obvykle dochází k vrhům začátkem června. Novorozené samičky měří v průměru 72 mm a váží 7,6 g, samečci 74 mm a 8,4 g. Mláďata začínají vidět po 30 až 36 dnech, sluch se jim rozvíjí o něco dříve. Ve věku 20 až 25 dnů začínají konzumovat i jinou stravu než mléko. Stálý chrup jim naroste po 60 až 72 dnech a přibližně v téže době začínají sama aktivně lovit a jsou samicí odstavena. Ve věku 70 až 84 dnů se osamostatňují. Jak samci tak samice pohlavně dospívají obvykle v 9 až 10, nejpozději v 11 měsících.[8][21][28][35] Délka dožití v zajetí je asi 10 let, v přírodě není známa.[28][46]

HybridizaceEditovat

Norek evropský se může křížit s tchořem tmavým. Hybridi jsou v ruskojazyčném prostředí nazýváni chor'-tumak nebo chonorik.[8][47] V minulosti byla tato hybridizace asi poměrně běžná, od 20. století je ve volné přírodě vzácná a typicky k ní dochází pouze tam, kde norci evropští sice žijí, ale jejich populace je nízká a má klesající tendenci. V průměru jde o jednoho jedince (rozptyl 0,2 až 2) na sto čistokrevných norků. I v místech s hojnou sympatricky žijící populací obou šelem představují kříženci většinou méně než 3 %.[8] Hybrid má špatně definovanou obličejovou masku, světlou srst na uších, šedožlutou podsadu a dlouhé, tmavě hnědé pesíky. Kříženci jsou větší než běžní norci evropští a mají větší uši.[47] Jejich rozměry se pohybují na horní hranici rozměrů tchořů. Samci váží 1120–1746 g a měří 41–47 cm na délku, jedna změřená samice měla 742 g a na délku měřila 37 cm. Preferencí ekologické niky a stravou jsou na pomezí obou druhů, jejich potravní návyky rovněž závisejí na ročním období. V teplých měsících preferují žáby, v chladnějším období pak hlodavce a žáby. Na rozdíl od norků téměř neloví raky (data z Běloruska z 80. a 90. let 20. století).[48] Bývají poměrně agresivní. Samci jsou nejspíše sterilní, samice se mohou dále množit.[47]

 
Vydra říční je větší a silnější příbuzný, jenž dokáže norky evropské i zabíjet.

Nepřátelé, konkurenti, nemociEditovat

Tradičním nepřítelem a konkurentem norka evropského je vydra říční. Toto nepřátelství je zčásti eliminováno odlišnou preferencí biotopu, například že vydry nemají rády zarostlé vodní plochy. Vydry vytlačují slabší norky ze svých teritorií a existuje množství případů, kdy je i zabily.[8][49] Zavlečeným soupeřem a nepřítelem je norek americký, který je poněkud větší, agresivnější, rychleji se rozmnožuje a na společných územích norka evropského vytlačuje a nahrazuje. Tchoř tmavý také dokáže norka evropského zabít a představuje jistou konkurenci. Dalšími nepřáteli jsou někteří orli a velké sovy, případně lišky.[5][8][21]

Promořenost norků parazitickými červy dosahuje nejméně 56 %, případně okolo 77 % či 80 %.[8][21][50] Bylo u nich zjištěno celkem 27 druhů červů z toho 14 druhů motolic, 2 druhy tasemnic a 11 druhů hlístic, převážně škrkavek.[24] Podobně jako mnohé další lasicovité jsou napadáni hlísty rodu Skrjabingylus, jež jim perforují nosní kosti. Mezi známé exoparazity patří několik druhů klíšťat.[21] Postihuje je norčí virová aleutská nemoc (Aleutian Mink Disease Virus), ale její vliv na zdraví a případná role v úbytku populace nejsou zatím přesně prozkoumány. Předběžná pozorování naznačují, že infikovaná zvířata virus obvykle nijak zásadně netrápí.[51]

OhroženíEditovat

 
Norek evropský na finské známce vydané v roce 1982. O deset let později byl v této zemi pozorován naposledy

Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí norka evropského od roku 2011 jako kriticky ohrožený druh.[20] Úbytek populace či přímo mizení této šelmy z mnohých zemí Evropy začalo nejpozději v 19. století a zrychlilo se ve 20. století. Nejstarší data o tomto procesu pocházejí z Německa. Zde došlo k vymření této šelmy již v polovině 19. století. Do konce 19. století pak norek vyhynul ve Švýcarsku, Rakousku, nejpozději do poloviny 20. století v dalších zemích střední Evropy a v Bulharsku. Ve většině pobaltských zemí a ve Finsku prošla populace největším úpadkem okolo poloviny 20. století a poslední jedinci zde byli pozorováni v 90. letech 20. století. Úpadek druhu v Bělorusku a Estonsku nastal jednoznačně v souvislosti se šířením norka amerického, poslední desítky či nízké stovky jedinců zde nicméně přežívaly ještě v 90. letech 20. století. Podobná situace nastala i v Rusku, na Ukrajině, v Rumunsku, Moldavsku, kde došlo k rychlému poklesu populace zejména od poloviny 20. století. Důvody mizení této šelmy nebyly dosud uspokojivě vysvětleny. Vědci se shodnou, že za tím stojí nejspíše kombinace několika příčin, přičemž je často velmi obtížné určit, která vlastně hrála klíčovou roli.[25][6][5][20][22] Původními hlavními faktory byla nejspíše ztráta stanovišť a nadměrný lov, od druhé poloviny 20. století se jako zásadní příčina jeví kompetice ze strany norka amerického.[5]

Ztráta stanovišťEditovat

V 19. a 20. století byly v mnoha evropských zemích učiněny výrazné zásahy do krajiny, měnila se říční koryta, stavěla vodní díla, mizela původní říční vegetace. Další roli hrál zřejmě i rozvoj zemědělství spojený s melioracemi. Toto vše velmi negativně ovlivňovalo život norků evropských, kteří vyžadují specifický biotop a jsou citliví na jeho změny.[5][19]

Nadměrný lovEditovat

Norek evropský čelil přibližně do 60. let 20. století masivnímu lovu kvůli své kožešině. Údaje o počtech zabitých nejsou úplné, nicméně například v Sovětském svazu bylo každoročně loveno 40–60 tisíc jedinců, přičemž maximem bylo 75 tisíc. Ve Finsku se ve 20. letech 20. století každoročně chytilo asi 3 tisíce zvířat, v Rumunsku to bylo asi 10 tisíc ještě v 60. letech.[5] K lovu se používali psi (ideálně lajky) a různé druhy pastí. Zkušený lovec byl schopen za sezónu chytit 30 až 100 jedinců.[8] Začátkem 21. století lov prakticky ustal, jak z důvodu ochrany, tak kvůli velmi nízkým stavům norka evropského, poptávku po kožešinách jednoznačně saturuje norek americký. V některých oblastech Ruska je norek evropský v malých počtech nezáměrně chytán jako vedlejší úlovek při odchytu minka.

Kompetice s norkem americkýmEditovat

Norek americký se jako chovné zvíře na evropských kožešinových farmách začal objevovat ve 20. letech 20. století a velmi záhy docházelo i k únikům těchto zvířat do volné přírody. Skutečně rozsáhlý chov nastal od 50. let 20. století. Norci američtí postupně v mnoha zemích Evropy vytvořili ferální (polodivokou) populaci. Jejich početnost se lokálně výrazně zvýšila po akcích některých skupin ochránců přírody, jejíž členové minky z různých farem hromadně vypouštěli. V Sovětském svazu byli do přírody v 70. letech 20. století vysazeni zcela záměrně z důvodu zajištění populace kožešinových zvířat pro lov.[52] Z celkem 20 400 minků oficiálně vypuštěných do roku 1971 bylo 4000 přímo do habitatu fragmentované a řídnoucí populace norka evropského. Navíc z obrovské populace chované na sovětských farmách (k roku 1973 bylo evidováno 4,9 milionu zvířat v 146 zařízeních) dlouhodobě unikalo množství jedinců nezáměrně.[20] Mink je v průměru větší než norek evropský, není tak náročný na habitat, je univerzálnější, mírně agresivnější a má i poněkud větší rozmnožovací schopnosti. Všechny tyto faktory vedou k tomu, že v přímém soutěžení o potravní zdroje a stanoviště bývá prakticky vždy úspěšnější a norka evropského z dané oblasti vytlačí (či nepřímo vyhubí).[5][52] Neexistuje doklad o tom, že by oba druhy dokázaly dlouhodobě koexistovat na jednom místě.[20] Podle dat z Běloruska (1980 až 2000) je zřejmé, že i dočasné soužití s minkem může mít negativní podíl na zdraví norka evropského tím, že se u něj zvýší promořenost vnitřními parazity.[50]

Další možné důvodyEditovat

Jako další možné příčiny úpadku populace jsou zmiňovány různé nemoci (například aleutská nemoc,[6] případně jiná neznámá choroba[2]), znečištění, hybridizace a kompetice s tchoři, úbytek raků a jiné kořisti, otravy, usmrcování na silnicích, případně místně rozsáhlá predace kupříkladu ze strany lišek. Někdy se uvádí, že toto mizení druhu je přirozený proces. Všechny tyto faktory mohou mít vliv především na lokální úrovni.[25][5][20]

PopulaceEditovat

 
Hustou vegetací porostlé břehy delty Dunaje představují jedno z posledních útočišť pro norka evropského.

Velikost populace tohoto druhu se poměrně špatně odhaduje, především v místech, kam se rozšířil i norek americký a může dojít k záměně obou taxonů. Následující údaje vycházejí ze zprávy Mezinárodního svazu ochrany přírody z roku 2016, jež má ovšem data z roku 2015 a starší. Populace ve Španělsku byla odhadována na asi 500 jedinců z větší části žijících v povodí řeky Ebro. Počet norků ve Francii byl velmi nízký, řádově stovky kusů, přičemž druh zde může být už na hranici vymření. V Rumunsku a částečně na Ukrajině v deltě Dunaje může žít přibližně 1000 až 1500 zvířat. Jedná se pravděpodobně o nejživotaschopnější populaci vůbec. Nespecifikovaný počet zvířat obývá i ústí Dněstru. Odhady ruské populace z let 2003 a 2006 hovořící o asi 20 000 jedincích jsou považovány za nespolehlivé a nejspíše výrazně nadsazené.[20] Nejnovější odhady z Ruska (2015-2017) předpokládají silně fragmentovanou populaci čítající stovky či nanejvýše tisíce jedinců.[53] Na estonském ostrově Hiiumaa žije méně než 100 rozmnožování schopných jedinců.[20]

OchranaEditovat

Norek evropský je chráněn ve všech oblastech svého výskytu (v Rusku se ovšem smí stále lovit[53]). Existuje několik ochranných institucí, programů či iniciativ, jež se snaží pečovat o populace ať už v zajetí či volně žijící. V Estonsku jde o European Mink EEP (European Endangered Species Programme) fungující pod záštitou zoo v Tallinnu. Tato zoo chová více než 100 zvířat (stav k roku 2017) a má na starosti chovnou knihu, dalších 25 institucí je k programu přidruženo.[54] Z Česka je zapojena Zoo Děčín, kde se nachází jeden norek (v roce 2020), Zoopark Chomutov, kde v roce 2017 žili dva jedinci, a Stanice Pavlov, v níž se šelmu daří i množit.[55][54][56][57] Celkový počet zvířat patřící pod tento program je 267 (stav k roku 2017), která pocházejí z 22 zakladatelů.[6][10][58] V roce 2000 byla v Estonsku založena pokusná populace na ostrově Hiiumaa, kterou se zatím daří držet na přibližně stabilní výši, ačkoliv úmrtnost byla zpočátku velká a dosahovala až 67 %. Ve Španělsku existuje devět chovných center s asi 47 zvířaty (stav k roku 2017), jež pocházejí z 10 zakladatelů.[10] V Německu došlo k pokusům o reintrodukci zvířete v Sársku (2006) a Dolním Sasku (2010).[20] V Dolním Sasku v jezeře Steinhuder Meer existuje možnost, že se malá populace uchytila, ačkoliv mnoho zvířat krátce po reintrodukci uhynulo (oběti dopravních nehod, predace, neznámé příčiny).[59] Pokusy zřídit životaschopnou populaci na ostrovech dálného východu (Iturup a Kunašir) se nejspíše nezdařily, resp. výsledek není znám, nicméně koncem roku 2016 se podařilo fotopastí na Kunaširu zdokumentovat dva jedince.[20][54][60] Rusové ovšem zřídili další chovné centrum v Ilmenské přírodní rezervaci (Ильменский заповедник; východní svahy Jižního Uralu), kam v roce 2010 umístili skupinu 30 zvířat a odchov se zde zatím daří.[53]

Jednou z hlavních podmínek udržení populace a případné reintrodukce druhu je důsledná kontrola (a nejlépe vyhubení) hlavního konkurenta a nepřítele norka evropského a to norka amerického. Například před reintrodukcí na ostrov Hiiumaa byla zlikvidována veškerá místní populace minka.[20][61] Uvažuje se také, že se shromáždí a zmrazí sperma norčích samců pro případnou umělou inseminaci. Tato metoda se uplatnila při reintrodukci tchoře černonohého.[61]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Údaje o zastoupení kořisti mohou přesáhnout 100 %, neboť se jedná o podíl určité kořisti vztažený na množství vzorků, přičemž jeden vzorek obvykle obsahuje více druhů živočichů. Například z padesáti vzorků (trus, obsah žaludku) byly v 60 % z nich nalezeny zbytky hlodavců, ve 40 % ryby, ve 30 % obojživelníci, ve 20 % korýši, v 10 % členovci.

ReferenceEditovat

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2020.3. 10. prosince 2020. Dostupné online. [cit. 2020-12-28]
  2. a b STAŇKOVÁ, Hana. Neprozkoumané "zvíře Evropy". R Plus [online]. 2007-01-23 [cit. 2020-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  3. GAISLER, Jiří; DUNGEL, Jan. Atlas savců České a Slovenské republiky. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-1026-2. S. 92. 
  4. KOŘÍNEK, Milan. druh norek evropský Mustela lutreola (Linnaeus, 1761) [online]. BioLib [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. 
  5. a b c d e f g h MARAN, Tiit; HENTTONEN, Heikki. Why is the European mink, Mustela lutreola disappearing? - A review of the process and hypotheses. Annales Zoologici Fennici. April 1995, roč. 32, čís. 1, s. 47–54. Dostupné online. 
  6. a b c d HOOD, Glynnis A. Semi-aquatic Mammals: Ecology and Biology. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2020. 504 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4214-3880-1. (anglicky) Google-Books-ID: 3MlSzQEACAAJ. 
  7. a b LAW, Chris J.; SLATER, Graham J.; MEHTA, Rita S. Lineage Diversity and Size Disparity in Musteloidea: Testing Patterns of Adaptive Radiation Using Molecular and Fossil-Based Methods. Systematic Biology. 2017-05-31, roč. 67, čís. 1, s. 127–144. Dostupné online [cit. 2020-12-28]. ISSN 1063-5157. DOI:10.1093/sysbio/syx047. 
  8. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa GEPTNER, V. G.; NAUMOV, N. P., a kol. Mammals of the Soviet Union. Volume II, Part 1b - Carnivora (Weasels; additional species). Washington, D.C.: Smithsonian Institution Libraries and National Science Foundation, 2001. 848 s. Dostupné online. S. 1078–1106. 
  9. a b c DAVISON, Angus; GRIFFITHS, Huw I.; BROOKES, Rachael C. Mitochondrial DNA and palaeontological evidence for the origins of endangered European mink, Mustela lutreola. Animal Conservation. 2000, roč. 3, čís. 4, s. 345–355. Dostupné online [cit. 2020-11-20]. ISSN 1469-1795. DOI:10.1111/j.1469-1795.2000.tb00119.x. (anglicky) 
  10. a b c d e SKORUPSKI, Jakub. Fifty Years of Research on European Mink Mustela lutreola L., 1761 Genetics: Where Are We Now in Studies on One of the Most Endangered Mammals?. Genes. 2020/11, roč. 11, čís. 11, s. 1332. Dostupné online [cit. 2020-12-28]. DOI:10.3390/genes11111332. PMID 33187363. (anglicky) 
  11. Mammal Species of the World: SPECIES Neovison vison [online]. www.departments.bucknell.edu [cit. 2020-12-28]. Dostupné online. 
  12. AMSTISLAVSKY, S; LINDEBERG, H; AALTO, J. Conservation of the European Mink ( Mustela lutreola ): Focus on Reproduction and Reproductive Technologies. Reproduction in Domestic Animals. 2008-08, roč. 43, čís. 4, s. 502–513. Dostupné online [cit. 2020-11-17]. DOI:10.1111/j.1439-0531.2007.00950.x. (anglicky) 
  13. ITIS Standard Report Page: Mustela lutreola. www.itis.gov [online]. [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. 
  14. Mammal Species of the World: SPECIES Mustela lutreola [online]. www.departments.bucknell.edu [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. 
  15. a b HAVLOVÁ, Eva. České názvy savců. Historicko-etymologická studie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. S. 144–145. 
  16. REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 2. vyd. Praha: Leda, 2012. S. 414. 
  17. mink | Origin and meaning of mink by Online Etymology Dictionary. www.etymonline.com [online]. [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Vison - definition, etymology and usage, examples and related words. www.finedictionary.com [online]. [cit. 2020-11-21]. Dostupné online. 
  19. a b MARAN, Tiit. Conservation biology of the European mink, Mustela lutreola (Linnaeus 1761): decline and causes of extinction: abstract ; 15 (Tallinna Ülikooli loodusteaduste dissertatsioonid: analüütiline ülevaade). Tallinn: [s.n.], 2007. 38 s. Dostupné online. ISBN 978-9985-58-468-2. 
  20. a b c d e f g h i j k l m n MARAN, Tiit, et al. Mustela lutreola. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2016 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. DOI:10.2305/iucn.uk.2016-1.rlts.t14018a45199861.en. 
  21. a b c d e f g h i j k l m YOUNGMAN, Phillip M. Mustela lutreola. Mammalian Species. 1990-10-23, čís. 362, s. 1–3. Dostupné online [cit. 2020-11-17]. ISSN 0076-3519. DOI:10.2307/3504269. (anglicky) 
  22. a b c d ANDĚRA, Miloš. Co víme o zániku norka evropského v České republice. Živa. 2011, čís. 5, s. 251–252. Dostupné online. 
  23. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Norek evropský, s. 280. 
  24. a b HERÁŇ, Ivan. Zvířata celého světa - 9. Kunovité šelmy. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1982. S. 177. [dále jen Heráň 1982]. 
  25. a b c ANDĚRA, Miloš; GAISLER, Jiří. Savci České republiky. 2. vyd. Praha: Academia, 2019. 286 s. S. 241–242. 
  26. a b Heráň 1982, s. 24
  27. Heráň 1982, s. 18
  28. a b c d e f g h i HUNTER, Luke; BARRETT, Priscilla. A Field Guide to the Carnivores of the World. 1. vyd. London etc.: Panthera, New Holland, 2011. S. 180, 216, 233. 
  29. Heráň 1982, s. 184
  30. a b c MARINOV, Mihai E.; KISS, János Botond; TOMAN, Aleš, et al. Monitoring of European Mink (Mustela lutreola) in the Danube Delta Biosphere Reserve – Romania, 2003-2011. Current status and setting of goals for the European Mink conservation. Scientific Annals of the Danube Delta Institute. 2012, čís. 18, s. 69–74. Dostupné online [cit. 2020-11-29]. ISSN 2247-9902. DOI:10.7427/DDI.18.07. 
  31. SIDOROVICH, V.; KRUUK, H.; MACDONALD, D. W. Body size, and interactions between European and American mink (Mustela lutreola and M. vison) in Eastern Europe. Journal of Zoology. 1999, roč. 248, čís. 4, s. 521–527. Dostupné online [cit. 2020-11-17]. ISSN 1469-7998. DOI:10.1111/j.1469-7998.1999.tb01051.x. (anglicky) 
  32. a b c KIIK, Kairi; MARAN, Tiit; NEMVALTS, Kristel. Reproductive parameters of critically endangered European mink ( Mustela lutreola ) in captivity. Animal Reproduction Science. 2017-06, roč. 181, s. 86–92. Dostupné online [cit. 2020-12-12]. DOI:10.1016/j.anireprosci.2017.03.019. (anglicky) 
  33. LODÉ, T. Comparative measurements of terrestrial and aquatic locomotion in Mustela lutreola and M. putorius. Zeitschrift für Säugetierkunde [online]. 1999 [cit. 2020-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Heráň 1982, s. 72
  35. a b c SHALU, Tuteja. Mustela lutreola (European mink). Animal Diversity Web [online]. 2001 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ZABALA, J.; ZUBEROGOITIA, I. Habitat use of male European mink (Mustela lutreola) during the activity period in south western Europe. Zeitschrift für Jagdwissenschaft. 2003-03-01, roč. 49, čís. 1, s. 77–81. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 1439-0574. DOI:10.1007/BF02192015. (anglicky) 
  37. a b GARIN, I.; AIHARTZA, J.; ZUBEROGOITIA, I. Activity pattern of European mink (Mustela lutreola) in Southwestern Europe. Zeitschrift für Jagdwissenschaft. 2002-06, roč. 48, čís. 2, s. 102–106. Dostupné online [cit. 2020-11-17]. ISSN 0044-2887. DOI:10.1007/BF02193548. (anglicky) 
  38. Heráň 1982, s. 118
  39. Heráň 1982, s. 131
  40. Heráň 1982, s. 121
  41. Heráň 1982, s. 100
  42. a b MARAN, T.; KRUUK, H.; MACDONALD, D. W. Diet of two species of mink in Estonia: displacement of Mustela lutreola by M. vison. Journal of Zoology. 1998-06, roč. 245, čís. 2, s. 218–222. Dostupné online [cit. 2020-11-17]. ISSN 0952-8369. DOI:10.1111/j.1469-7998.1998.tb00093.x. (anglicky) 
  43. PALAZÓN, Santiago; RUIZ-OLMO, J.; GOSÀLBEZ, J. Diet of European mink (Mustela lutreola) in Northern Spain. Mammalia. 2004-01-01, roč. 68, čís. 2-3. Dostupné online [cit. 2020-11-17]. ISSN 0025-1461. DOI:10.1515/mamm.2004.016. 
  44. a b Heráň 1982, s. 102
  45. KNEIDINGER, Nadja; NAGL, Astrid; KIIK, Kairi. The individual courtship behaviour of male European mink (Mustela lutreola) is a good indicator for their breeding success. Applied Animal Behaviour Science. 2018-08, roč. 205, s. 98–106. Dostupné online [cit. 2020-11-17]. DOI:10.1016/j.applanim.2018.05.007. (anglicky) 
  46. Heráň 1982, s. 152
  47. a b c Khonorik. Hybrids between Mustelidae. Russian Ferret Society. artgivotnih.s2m2.ru [online]. [cit. 2020-12-10]. Dostupné online. 
  48. SIDOROVICH, Vadim E. Findings on the ecology of hybrids between the European mink Mustela lutreola and polecat M. putorius at the Lovat upper reaches, NE Belarus. SMALL CARNIVORE CONSERVATION The Newsletter and Journal of the IUCN/SSC Mustelid, Viverrid & Procyonid Specialist Group [online]. IUCN, April 2001 [cit. 2020-12-10]. Dostupné online. 
  49. Heráň 1982, s. 163
  50. a b ANISIMOVA, E. I. Study on the European mink Mustela lutreola helminthocenoses in connection with the American mink M. vison expansion in Belarus: Story of the study and review of the results. Helminthologia. December 2004, roč. 41, čís. 4, s. 193-196. Dostupné online. 
  51. MAÑAS, Sisco; GÓMEZ, Asunción; ASENSIO, Victoria. Prevalence of antibody to aleutian mink disease virus in European mink (Mustela lutreola) and American mink (Neovison vison) in Spain. Journal of Wildlife Diseases. 2016-01, roč. 52, čís. 1, s. 22–32. Dostupné online [cit. 2020-11-28]. ISSN 0090-3558. DOI:10.7589/2015-04-082. (anglicky) 
  52. a b European Mink Project | WildCRU [online]. [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (English) 
  53. a b c KISELEVA, Natalia. V. The current state of the European mink in Russia [online]. 2017 [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. 
  54. a b c MARAN, Tiit; FIENIEG, E.; SCHAD, K. Long-term Management Plan for the European mink (Mustela lutreola) European Endangered Species Programme (EEP) [online]. Tallinn Zoological gardens, 2017 [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. 
  55. Norek evropský [online]. www.zoodecin.cz [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. 
  56. RÁZL, Ondřej. V Pavlově se narodila čtyři mláďata norků evropských. www.regionvysocina.cz [online]. 2014 [cit. 2020-12-30]. Dostupné online. (česky) 
  57. VIDEO: Norci z Pavlova jdou do světa. i-Vysočina.cz [online]. 2015-03-06 [cit. 2020-12-30]. Dostupné online. (česky) 
  58. Euroopa naarits - European Mink. www.lutreola.ee [online]. [cit. 2020-12-19]. Dostupné online. 
  59. BETGE, Fanny. Eine Untersuchung zur Raum- und Habitatnutzung von Europäischen Nerzen (Mustela lutreola) am Steinhuder Meer / vorgelegt von: Fanny Betge. Wien: Universität für Bodenkultur Wien, 2015. 113 s. Dostupné online. (německy) 
  60. European mink news. Newsletter 2017. 2017. Dostupné online. 
  61. a b KARÁTH, Kata. Scientists think they can save the European mink—by killing its ruthless rivals. Science | AAAS [online]. 2017-08-16 [cit. 2020-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 

LiteraturaEditovat

  • GEPTNER, V. G.; NAUMOV, N. P., a kol. Mammals of the Soviet Union. Volume II, Part 1b - Carnivora (Weasels; additional species). Washington, D.C.: Smithsonian Institution Libraries and National Science Foundation, 2001. 848 s. Dostupné online. S. 1078–1106. 
  • HERÁŇ, Ivan. Zvířata celého světa - 9. Kunovité šelmy. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1982. 208 s. 

Externí odkazyEditovat

  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu norek evropský na Wikimedia Commons
  •   Taxon Mustela lutreola ve Wikidruzích
  • ANDĚRA, Miloš. Co víme o zániku norka evropského v České republice. Živa. 2011, čís. 5, s. 251–252. Dostupné online. 
  • POLEDNÍKOVÁ, Kateřina; POLEDNÍK, Lukáš; BERAN, Václav. Norek americký – opravdový nepřítel?. Živa. 2018, čís. 5, s. 282–284. Dostupné online. 
  • Norek evropský [online]. Zoo Děčín [cit. 2020-12-22]. Dostupné online. 
  • Norek evropský [online]. Zoopark Chomutov [cit. 2020-12-31]. Dostupné online. 
  • Zvířata k adopci: norek evropský [online]. Stanice Pavlov [cit. 2020-12-31]. Dostupné online. 
  • Alka Wildlife: Norek evropský [online]. Alka Wildlife [cit. 2020-12-22]. Dostupné online. 
  • Jak probíhá záchrana norka evropského [online]. Fórum ochrany přírody [cit. 2020-12-22]. Dostupné online.