Kunašir (rusky Кунаши́р / Kunašír; japonsky 国後島 Kunaširi - tó) je nejzápadnější kurilský ostrov. Administrativně náleží do ruské Sachalinské oblasti. Průliv Nemuro jej odděluje od japonského ostrova Hokkaidó, jemuž se Kunašir přibližuje na 16 km. Ostrov je součástí Jižních Kuril, o něž vede Japonsko s Ruskem dlouhodobý spor.

Kunašir
Кунашир (ruština)
Část ostrova s městem Južno-Kurilsk
Část ostrova s městem Južno-Kurilsk
Kunašir
Kunašir
Kunašir, Sachalinská oblast
StátRuskoRusko Rusko
• oblastSachalinská oblast
Topografie
Rozloha1 490 km²
Zeměpisné souřadnice
Délka123 km
Šířkado 30 km
Nejvyšší vrcholŤaťa (1819 m n. m.)
Osídlení
Největší sídloJužno-Kurilsk
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rozloha ostrova je asi 1 490 km². Stejně jako ostatní velké kurilské ostrovy má protáhlý tvar (délka asi 123 km, šířka do 30 km). Vznikl spojením 4 sopek, z nichž nejvyšší jsou Ťaťa (1 819 m n. m.) a Ruruj (1 485 m) v severní části. Výsledkem jejich činnosti jsou jezera a termální prameny, místní obyvatelé díky nim mohou využívat geotermální energii. Na části ostrova byla v roce 1984 vyhlášena Kurilská přírodní rezervace (Курильский заповедник).

Centrem ostrova je Južno-Kurilsk (japonsky historicky Rujóbecu), největší město a přístav celého souostroví. Nejdůležitějším hospodářským odvětvím je rybolov a zpracování ryb.

EtymologieEditovat

Název ostrova pochází z ainštiny a v překladu znamená černý ostrov, což odkazuje na jeho temnou přírodu (jehličnaté lesy, tmavou půdu a dominantní černou sopku Ťaťa).[1]

HistorieEditovat

Nejstarší obdobíEditovat

Původními obyvateli ostrova jsou Ainuové. V oblasti Sernovodskoje byla objevena keramika stará nejméně 5 tisíc let, typická pro raný a střední neolit ostrova Hokkaidó.

Rusko-japonské soupeřeníEditovat

Existují spory o to, zda na Kunaširu byli dříve Rusové nebo Japonci. Podle japonských zdrojů dorazili Rusové na ostrov až dlouho po Japoncích. Japonci tvrdí, že již v 17. století patřil Kunašir do knížectví Macumaje. Podle japonských zdrojů podnikli Japonci v roce 1635 expedici, podle níž vznikla v roce 1644 mapa Kunaširu a Iturupu.[2] Podle názoru většiny vědců ale Japonci nepodnikli na sever expedici, pouze získali o ostrovech informace od domorodců na Hokkaidó, kteří udržovali styky s domorodci na ostrovech a dovedli jim ostrovy popsat.[2]

V roce 1643 byl Kunašir prozkoumán nizozemskou expedicí Maartena de Vries, která vytvořila mapu a popis nejjižnějších Kurilských ostrovů, včetně Kunaširu. Holanďané se ale domnívali, že Kunašir stejně jako Iturup jsou jen poloostrovy Hokkaidó a Urup je již součástí Ameriky.

Na počátku 18. století se u Kunaširu začali objevovat ruští kozáci. Dle jejich poznatků Kunašir s největší pravděpodobní nebyl oficiálním územím Japonska, žily zde svobodné kmeny domorodců. Ostrov v roce 1713 navštívil objevitel Ivan Kozyrevskij, který popsal jak Kunašir, tak Hokkaidó. Popsal ve své zprávě, že v Kunaširu jsou velmi bohatí lidé, kteří se neliší od obyvatel jiných ostrovů a není mu známo, že by záviseli na městě Matmaj.[3] Matmaj byla zkomolenina města Macumue, které bylo na severu Hokkaidó a podle tohoto města Rusové celé Hokkaidó nazývali Matmaj nebo Macumue.

Od roku 1731 začali místní Ainuové platit daň knížectví Macumaji.[3] V roce 1754 založil obchodník Hidaja Kjubej první japonskou obchodní stanici na jihu Kunaširu. Ve stejný rok byly na Kunašir odeslány úředníci z knížectví Macumaj, aby prováděli administrativní kontrolu a dohled nad obchodem a rybolovem.[3]

V roce 1755 Ainuové na Kunaširu zaplatili Rusům naturální daň v kožešinách, tzv. jasak. Rusové to považují za důkaz, že ostrované tím uznali ruskou nadvládu nad svou zemí.

V roce 1769 kozácký setník a objevitel Ivan Čjornyj popsal, že na Kunaširu je japonská pevnost a japonské vojsko.

Japonci na Kunašir posílali pracovat domorodce z Hokkaidó, kteří tam žili v nepřirozeně přeplněných táborech, odloučeni od rodin. Podmínky pro přesídlování a práci Ainuů byly tak tvrdé, že se hovoří o genocidě domorodců ze strany Japonska. V roce 1789 proto vypuklo povstání Ainuů proti Japoncům. Z Hokkaidó bylo na Kunašir posláno 260 vojáků, kteří povstání potlačili. 37 vůdců povstání bylo popraveno.

V roce 1811 prováděl ruský kapitán Vasilij Michajlovič Golovnin hydrografický průzkum jižních Kuril. U Kunaširu na jeho loď střílela děla z tamní japonské pevnosti. Golovnin byl Japonci zajat a spolu s dalšími dvěma důstojníky a čtyřmi ruskými námořníky strávil více než dva roky v japonském zajetí.[2] Po tomto tzv. Golovninově incidentu Rusové na dlouho ztratili o Kunašir zájem.

Japonské obdobíEditovat

Smlouva o obchodu a plavbě mezi Japonskem a Ruskem podepsaná 7. února 1855 stanovila hranici mezi Urupem a Iturupem jako hranice mezi Ruskem a Japonskem, Kunašir se tak oficiálně stal součástí Japonska. V roce 1883 byli domorodí Ainuové v rámci japonizace ostrova přesídleni na ostrov Šikotan.[4] Do začátku druhé světové války byl Kunašir zcela integrován do Japonska. Pobřeží ostrova bylo poseto více než 80 rybářskými osadami, které sbíraly mořské řasy a lovily lososa a kraby. Existovaly zde konzervárenské továrny, těžily se zde kovy a chovala hospodářská zvířata.

Dne 1. září 1945 se na ostrově vylodila sovětská vojska, kterým se místní japonská armáda bez boje vzdala.[5]

Od roku 1946Editovat

V důsledku druhé světové války byl Kunašir v roce 1946 připojen k RSFR a od roku 1991 je součástí Ruska jako nástupnické země SSSR.

HospodářstvíEditovat

Hlavním průmyslovým odvětvím je rybolov a zpracování ryb. Na ostrově funguje Mendělejevova geotermální elektrárna, která poskytuje ostrovu teplo a elektřinu. Na ostrově jsou také budovány vojenské objekty a základny, včetně autonomních vojenských základen s rozvinutou sociální infrastrukturou.[6]

V lednu 2022 byl na Kunaširu otevřen závod na zpracování rybího odpadu, který byl dříve likvidován. Závod ročně vyrobí 5000 tun rybí moučky a 3000 tun rybího tuku.[7]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Kunashir Island na anglické Wikipedii a Кунашир na ruské Wikipedii.

  1. REPUBLIKA, Sputnik Česká. Drsná krása nejjižnějšího kurilského ostrova Kunašir. Sputnik Česká republika [online]. 20181215T1342+0100 [cit. 2022-01-24]. Dostupné online. 
  2. a b c Покорение мохнатых | Публикации | Вокруг Света. www.vokrugsveta.ru [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. (rusky) 
  3. a b c LEE, Seekwoo. Boundary and Territory Briefing. 1. vyd. Durham: University of Durham, 2001. 
  4. ПРОКОФЬЕВ, M.M. ЯПОНСКИЕ УЧЕНЫЕ - ИССЛЕДОВАТЕЛИ ЮЖНОГО САХАЛИНА И КУРИЛЬСКИХ ОСТРОВОВ (КОНЕЦ XIX - ПЕРВАЯ ПОЛОВИНА XX ВВ.). www.kuriles-history.ru [online]. [cit. 02.10.2021]. Dostupné online. 
  5. ВОЕННАЯ ЛИТЕРАТУРА --[ Военная история ]-- Краснознаменный Тихоокеанский флот. militera.lib.ru [online]. [cit. 2021-10-02]. Dostupné online. 
  6. На нескольких островах Южных Курил, на которые претендует Япония, будет построено 150 российских военных объектов. NEWSru.com [online]. 2014-04-18 [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (rusky) 
  7. На Курилах открыли цех по переработке рыбных отходов. www.korabel.ru [online]. [cit. 2022-01-23]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazyEditovat