Otevřít hlavní menu

Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus) je myšice asi stejně velká jako myš domácí. Ve starší odborné literatuře byla označována jako myš lesní,[2] což svádí k záměně s myšicí lesní – jinou velmi příbuznou a velmi podobnou myšicí.

Jak číst taxoboxMyšice křovinná
alternativní popis obrázku chybí
Myšice křovinná
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Nadtřída čtyřnožci (Tetrapoda)
Třída savci (Mammalia)
Řád hlodavci (Rodentia)
Čeleď myšovití (Muridae)
Rod myšice (Apodemus)
Binomické jméno
Apodemus sylvaticus
(Linné, 1758)
Rozšíření myšice křovinné v Česku
Rozšíření myšice křovinné v Česku
Některá data mohou pocházet z datové položky.

RozšířeníEditovat

Obývá skoro celou kontinentální Evropu kromě severní Skandinávie a Finska. Žije i na Islandu a na středomořských ostrovech. V Asii proniká až do Číny, Mongolska a severní Indie. Vyskytuje se také v severozápadní Africe.[3]

 
Přední zuby myšice křovinné

Výskyt v ČREditovat

Myšice křovinná je jedním z našich nejběžnějších drobných savců.[3] Žije na prakticky celém českém území od nížin až po subalpinské pásmo hor – např. v Krkonoších až do téměř 1500 m n. m.

Stavba tělaEditovat

Tato myšice váží 13-38 g.[4] Dosahuje délky těla 75–110 mm; ocas je o něco kratší (70–105 mm).[3] Je na něm 150–180 rohovinových kroužků. Má velké ušní boltce, šedohnědý, lehce nahnědlý kožíšek, na břiše špinavě bílý, přičemž hranice přechodu barev mezi boky a břichem není ostrá. Mívá také žlutou skvrnu na hrdle, která je však oproti myšici lesní menší a nezasahuje na přední končetiny.

VýskytEditovat

Obývá světlé a suché lesy, křovinatá místa na krajích polí, křoviny podél vod, ale také parky a okraje měst a vesnic.[5] Žije i v horách především v křovinatých místech podél cest. V zimě se přestěhovává k lidským obydlím (pokud jsou blízko), nebo přímo do nich.

Vyskytuje se i v centrech velkoměst.[3] Jako tzv. pionýrský druh je jedním z prvních savců osidlující zdevastované nebo naopak rekultivované plochy (smetiště, opuštěné lomy, výsypky dolů apod.).

Způsob životaEditovat

Myšice křovinná velmi dobře šplhá i skáče – většinou se pohybuje rychlými skoky.[5] Dovede také plavat. Za potravou se vydává po setmění.

Žije v málo organizovaných společenstvích. Skupinám dominuje dospělý samec, jehož relativně velké teritorium překrývá teritoria většiny podřízených samic.[3]

PotravaEditovat

Živí se hlavně semeny – často konzumuje zásoby zrní. Potravu doplňuje některými drobnými plody, kořínky, hmyzem i dalšími bezobratlými – umí např. nahlodávat ulity hlemýžďů a vykusovat jejich těla.[5] Živočišná složka u ní tvoří významnější podíl především na jaře a v létě.[3] Zelené části rostlin požírá jen málo.

Často si dělá zásoby, například pecek třešní. Zimu stejně jako ostatní myšice nepřespává a dožívá se až 3 let.

RozmnožováníEditovat

Staví si hnízdo v noře, kterou si vyhrabává nejčastěji v měkkých půdách. Doupě má 2 až 3 východy. Někdy se však hnízdo nachází na zemi.

Samice vrhá mimo zimní období až třikrát ročně 2 až 9 mláďat (obvykle 4–7). Ta se rodí holá a slepá; váží 1–2 g.[3] Od 6. dne se jim pokrývá hřbet šedohnědou srstí a po několika dalších dnech světlejší srstí i břicho. Ve 12 dnech jim rostou přední zuby; oči se jim otvírají po 12–14 dnech.[5]

NepřáteléEditovat

Myšici v Česku loví draví ptáci a sovy, ale i krkavcovití. Ze savců jsou to především drobné lasicovité šelmy, ale např. i lišky.[5]

ReferenceEditovat

  1. Červený seznam IUCN 2018.1. 5. července 2018. Dostupné online. [cit. 2018-08-09]
  2. HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Myšice křovinná, s. 171. 
  3. a b c d e f g ANDĚRA, Miloš; HORÁČEK, Ivan. Poznáváme naše savce. Praha: Sobotales, 2005. Kapitola Myšice křovinná, s. 144. [dále jen ANDĚRA, HORÁČEK]. 
  4. ANDĚRA, Miloš. Profil taxonu [online]. BioLib [cit. 2011-08-03]. Kapitola myšice křovinná. Dostupné online. 
  5. a b c d e HANZÁK, Jan; VESELOVSKÝ, Zdeněk. Světem zvířat. I. díl – Savci. Praha: Albatros, 1975. Kapitola Čeleď: Myšovití, s. 232-233. 

Externí odkazyEditovat