Křovinná vegetace

biotop, jehož dominantní složkou jsou keře

Křovinná vegetace je druh biotopu, v jehož rostlinné složce dominují keře. Může se vyskytovat přirozeně, nebo jako výsledek lidských změn či opakovaných závažných disturbancí v krajině. Mohou být trvalým a stabilním společenstvem v místech, kde stanovištní podmínky (především sucho, mělká chudá půda, časté požáry nebo mráz) neumožňují vzrůst stromů. Jinde jsou pouhým sukcesním stadiem v přechodu od travinného společenstva k lesnímu a pro svou trvalou existenci potřebují režim občasného zmlazení průřezem, případně vykácením. V různých klimatických a vegetačních pásech mohou nabývat nejrůznějších podob, od hustých, neprůchodných, až 8 metrů vysokých porostů po řídké, roztroušené skupiny nízkých keříků v polopouštních a arktických oblastech. Přechody mezi jednotlivými formacemi jsou neostré, na okrajích křoviny zpravidla plynule přecházejí do lesního porostu nebo do lesostepní či stepní vegetace. Mohou kolem nich být vyvinuty i květnaté bylinné lemy.

Pohled na stráň porostlou trnkovým houštím
Trnkové houští ze svazu Berberidion vulgaris

V kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci jako zdroj potravy a úkrytu pro drobné živočichy. Na porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých. Významný je také jejich protierozní, půdoochranný a vodohospodářský vliv na okolní krajinu. Jejich porosty zpevňují svahy a říční břehy, pomáhají při zadržování srážek a slouží jako větrolamy. Coby součást lesního pláště přispívají ke zvýšené stabilitě lesů. Křoviny v krajině, zejména kolem frekventovaných komunikací, zachytávají prach, snižují hluk a zvyšují vzdušnou vlhkost. V neposlední řadě je důležitá též jejich funkce krajinotvorná a estetická, využívaná v krajinářské a sadovnické tvorbě, pro kterou keřovité porosty skýtají mnohočetné využití.[1]

Člověku porosty křovin odedávna přinášely též hmotný prospěch v podobě sběru drobných plodů (slívy, bezinky, lískové oříšky, šípky) a hub, lapání drobného ptactva (čižba), řezání pružných vrbových a lískových prutů nebo palivového a řezbářského dřeva. Živelně bující neprostupná změť často trnitých výhonů může však zároveň být lidmi vnímána jako zanedbaná a neupravená. Mnoho cenných krajinných křovisek bylo zničeno při scelování zemědělských pozemků ve 20. století, další naopak přirozeně vznikají při opuštění dříve využívaných pozemků.[2]

Dobře vyvinutá a druhově bohatá křovinná společenstva mají svou hodnotu i z hlediska ochrany přírody; naopak jednotvárné křoviny složené z několika málo dominantních druhů keřů, doprovázené porosty ovsíku, třtiny nebo běžných ruderálů, jsou projevem degradované lokality. Takových v české krajině přibývá, přitom jsou například i běžné vysoké mezofilní křoviny paradoxně řazeny mezi zranitelné biotopy. Ačkoli se jejich plocha za posledních 50 let několikanásobně zvýšila, zároveň až o 75 % poklesla druhová diverzita a biotická kvalita těchto porostů. Na vině je kromě přirozených sukcesních procesů na neudržovaných lokalitách a šíření nepůvodních druhů též špatně nastavený ochranářský systém, ruderalizace a eutrofizace ze splachů hnojiv nebo zalesňování pozemků monokulturami hospodářských dřevin.[3][4]

Ekologická funkce křovinEditovat

 
Ptactvu poskytují křoviny hojnost potravy

kulturní krajině mají křoviny významnou ekologickou funkci, především pokud se jedná o druhově bohaté, vícepatrové porosty věkově, prostorově i tvarově diferencované, obsahující prosvětlené i zastíněné, dostatečně husté partie. Na dobře vyvinuté porosty křovin je vázána celá řada živočichů, jak obratlovců, tak bezobratlých, kterým poskytují dostatek možností k úkrytu, obživě, hnízdění, lovu a dalším životním aktivitám. V české krajině jsou to z brouků například střevlíci, z obojživelníků a plazů ropuchy, slepýši nebo užovka stromová, ze savců například řada druhů myšic, rejsci, zajíci, ježci a různé lasicovité šelmy. Mezi nejhojněji zastoupená patří společenstva ptáků: hnízdí zde třeba různé pěnice, zvonci, slavíci, červenky, konopky, drozd brávník, budníček menší, strnad obecný, linduška úhorní, dudek a další. Typickými obyvateli trnitých křovin jsou ťuhýci, ukrývají se v nich též větší hrabaví ptáci jako bažanti, koroptve nebo křepelky. Z rostlin mohou křoviny být biotopem i pro některé vzácnější orchideje, například vstavač nachový, vstavač bledý, některé kruštíky, tořiče nebo okrotice; doprovodná bylinná společenstva mohou zahrnovat druhy luční, lemové, hájové, ruderální i typicky křovinné. Řada druhů keřů je medonosných. Vyskytují se zde také mnohé druhy hub, jako jsou například májovky, podtrnky, smrže, kačenky nebo strmělky, případně i bedly.[1][5][6]

Fytocenologická klasifikace křovinEditovat

 
Oleandrové křoviny porůstající říční vádí v suchých středomořských oblastech (fytocenologická třída Nerio-Tamaricetea)

Fytocenologická klasifikace křovin se liší v závislosti na autorském pojetí. Jedná o vegetaci jdoucí napříč několika fytocenologickými třídami a zahrnující množství řádů a svazů. Většina evropských mezofilních a suchých křovin nelesního prostředí je v české literatuře řazena do třídy Rhamno-Prunetea; v evropském prostoru (databáze EuroVeg projektu European Vegetation Survey) jí odpovídá široká třída Crataego-Prunetea. Dále se zde oproti monografii Vegetace ČR rozlišuje samostatná třída Robinietea pro polopřirozenou a antropogenní vegetaci pasek, bezových houštin a akátin. Západoevropské ostružiníkové křoviny jsou v EuroVegu řazeny do samostatné třídy Lonicero-Rubetea plicati. [7][8]

Vřesoviště a kyselá keříčkovitá společenstva s jalovci se řadí do třídy Calluno-Ulicetea, zahrnující v českém pojetí též smilkové trávníky; vrbové křoviny podél říčních toků do třídy Salicetea purpureae spolu se společenstvy měkkého luhu a tamaryškových pobřežních křovin jižní Evropy; mokřadní vrbiny do třídy Alnetea glutinosae spolu s olšinami; klečová vegetace hor pak do samostatné třídy Roso pendulinae-Pinetea mugo a subalpínské vrbové nebo březové křoviny do třídy Betulo carpaticae-Alnetea viridis. Další fytocenologické třídy zahrnující křovinnou vegetaci v Evropě jsou například Quercetea ilicis (řád Pistacio lentisci-Rhamnetalia alaterni pro středomořskou makchii), Cisto-Lavanduletea stoechadis a Ononido-Rosmarinetea pro garrigue, Nerio-Tamaricetea pro středomořské křoviny kolem na léto vysychajících řečišť nebo Loiseleurio-Vaccinietea pro acidofilní alpínskou a arktickou vegetaci nízkých, převážně vřesovcovitých keříčků; té na bohatších vápencových substrátech Alp, Apenin a Dinarid odpovídá keříčková vegetace lýkovců, pěnišníků a nízkých jehličnanů ze třídy Rhododendro hirsuti-Ericetea carneae.[7][8]

Křovinná společenstva v české příroděEditovat

Listnaté křovinyEditovat

 
Nízká lesostepní křovina s kvetoucí mandloní nízkou

Nízké a suché stepní křoviny

Druhově často monodominantní porosty nízkých, obvykle nápadně kvetoucích, klonálně se rozrůstajících keřů, v nichž převládají třešeň křovitá, mandloň nízká nebo růže (např. růže bedrníkolistá nebo rozvolněné polykormony růže keltské), mimo území ČR i některé tavolníky nebo čimišníky. Řadí se do svazu Prunion fruticosae. V bylinném patře převládají suchomilné a světlomilné druhy stepí a suchých lesních lemů (šalvěj luční a hajní, třemdava bílá, kakost krvavý, smldník jelení, válečka prapořitá). Vyskytují se v sušších a teplejších pahorkatinách ve stepní a lesostepní zóně střední až východní Evropy, a to jak ve stepních lokalitách, tak i na člověkem vytvořených biotopech, jako jsou vinice, meze či pastviny. Sukcesí se mohou dál měnit na vysoká křovinná společenstva, v české kulturní krajině proto pro své trvalé udržení zpravidla vyžadují nějakou formu ochranářského programu.[9]

Mezofilní a suché vyšší křoviny nelesního prostředí

Vegetace svazu Berberidion vulgaris je v českém prostředí nejrozšířenějším typem křovin v otevřené krajině. Zahrnuje obvykle husté, vysoké a obtížně prostupné křoviny se složitou prostorovou a často i vertikální strukturou. Tyto křoviny často vyrůstají v liniích podél cest, na mezích a v polních remízkách nebo jako lesní pláště. Některá jejich společenstva jsou primární a dlouhodobě stabilní, jiná vznikají sukcesí na opuštěných plochách vzniklých v důsledku lidské činnosti nebo ladem ležící půdě a pokud nejsou zmlazována průběžným vyřezáváním, pak sukcesí také časem zanikají. Jejich bylinný podrost je díky nadbytku živin z opadaných listů, větévek a plodů či pozůstatků po hnízdní a predační aktivitě živočichů tvořen převážně nitrofilními druhy rostlin, na prosvětlenějších okrajových místech též s hájovými druhy; v hustých a silně zastíněných vnitřcích porostů pak rostou jen kořenové výmladky keřů a některé mechy.[10]

 
Teplomilnější křovina s kalinou tušalajem

Mnohé keře tvořící tato společenstva jsou výrazně trnité či ostnité a mají tendenci k expanznímu klonálnímu šíření, například trnky, svída krvavá, ptačí zob a vyšší keřovité růže, převážně z okruhu růže šípkové a růže vinné. Jiné keře naopak vytvářejí kompaktní polykormony nebo i stromovité formy, například hlohy, líska obecná, brslen evropský nebo řešetlák počistivý. Ze stromů je častý javor babyka, habr, vyskytují se zde též mnohé ovocné dřeviny jako nejrůznější zástupci rodu Prunus (slivoně, třešně), jabloně, hrušeň polnička. V teplých oblastech tvoří významnou složku teplomilné keře dřín jarní, dřišťál obecný, kalina tušalaj či višeň mahalebka a bylinná složka je tvořena druhy přiléhajících suchých lemů a teplomilných doubrav; podél nížinných řek do nich naopak vstupuje vlhkomilná střemcha obecná a zmlazující dřeviny tvrdého luhu, v nějž se takové křoviny mohou časem změnit. Skalní křoviny se skalníky, jalovcem, jeřábem mukem (a mimo ČR v Alpách a Karpatech též s muchovníkem vejčitým) porůstají plochy primárního bezlesí na skalních ostrožnách a svazích a jako takové jsou sukcesně dlouhodobě stabilní.[11][10]

 
Křoviny na ruderálních stanovištích a výsypkách jsou zpravidla pouze dočasným sukcesním stadiem

Mezofilní křoviny pasek a lesních světlin
Společenstva svazu Sambuco-Salicion capreae osídlují převážně lesní mýtiny, porostní mezery v cyklické obnově lesa i holiny vzniklé po kalamitních událostech jako kůrovcová těžba či rozsáhlé polomy; dále je nalezneme v průsecích, na suťových svazích i v lesních pláštích. Optimum mají ve středních nadmořských výškách. Někdy kolonizují i antropogenní biotopy jako rumiště, ruiny staveb, staré průmyslové areály, odvaly a dna lomů, haldy a výsypky. Převládají zde lesní mezofilní keře jako bez červený, ostružiník maliník, zimolez pýřitý nebo černý, růže převislá, a dále mladé pionýrské stromy (břízy, osiky, vrba jíva, jeřáb ptačí a zmlazující jedinci okolního lesního porostu). Z bylin se vyskytují lesní, mýtinné a lemové druhy, často mezofilního až nitrofilního charakteru (typicky např. vrbovka úzkolistá, starček vejčitý, sadec konopáč). Sukcesí cílových lesních dřevin tyto křoviny brzy zanikají, některé stínomilnější druhy keřů mohou dále přetrvávat v keřovém patře lesa. Tato vegetace má značný význam pro zachování půdní mikroflóry, potravní řetězce živočichů i jako ochrana pro stínomilné klimaxové dřeviny lesa.[12]

Ostružiníkové křoviny

Velmi charakteristická společenstva jsou tvořena různými druhy ostružiníků. Jsou to obvykle monodominantní, konkurenčně silné, hustě propletené, vzhledem k množství odumřelých ostnitých prýtů uvnitř zcela neprostupné porosty různé výšky. Podle ekologických nároků jednotlivých taxonů se vyskytují jednak v lesním prostředí na pasekách, světlinách podél lesních cest, v lesních lemech a pláštích či v lemech vlhčích mokřadních vrbin ve vyšších polohách, jednak i mimo les na mezích a travnatých stráních, náspech, mezích a rumištích v ruderálních podmínkách lidských sídel. Systematicky jde o obtížně klasifikovatelnou a doposud málo prozkoumanou vegetaci především vzhledem k nesmírné taxonomické složitosti rodu Rubus. Středoevropská vegetace tohoto typu se řadí obvykle do svazu Pruno-Rubion radulae; velmi hojné a typově pestré jsou ostružiníkové křoviny především v atlantické západní Evropě.[13]

 
Ruderální sídelní křovina s mnoha nepůvodními druhy včetně lián

Nitrofilní křoviny ruderálních stanovišť

Do svazu Aegopodio-Sambucion nigrae se řadí křoviny na antropogenních a ruderálních stanovištích s vysokým obsahem dusíku. Může jít o samostatné porosty bezu černého, které typicky zarůstají staré opuštěné komposty, výsypky, skládky, hnojiště, ve volné přírodě pak remízky eutrofizované splachy hnojiv. Tyto křoviny rostou ale často též jako tzv. městská nová divočina, kde se k bezu černému bohatě přidávají druhy nepůvodní a zplanělé, jako jsou šeříky, kustovnice, tavolníky, zimolez tatarský, štědřenec odvislý, hlohyně šarlatová, škumpa orobincová, různé keřovité slivoně, ze stromů doplněné javorem jasanolistým, pajasanem žláznatým, třešněmi, jasany, ořešáky nebo akáty. Neprostupnost křovin je umocněna mnoha dřevitými či bylinnými liánami (posed bílý, loubinec pětilistý, plamének plotní, opletka čínská). Bylinné patro je v hustých porostech chudé a omezené většinou na běžné nitrofyty (kopřiva dvoudomá, svízel přítula, vlaštovičník větší, měrnice černá, kuklík městský a další), v hustě zastíněných partích zcela zaniká.[14]

 
Horské lavinové křoviny s břízou pýřitou

Subalpínské listnaté křoviny
Společenstva svazu Salicion silesiacae, rostoucí v okolí horní hranice lesa, udržovaná ve stabilním stavu blokované sukcese převážně vlivem lavin, které neumožňují přechod k lesu. Vyskytují se zde opadavé listnaté keře s pružnými větvemi a dobrou regenerační schopností, jako jsou bříza karpatská, vrba slezská, meruzalka skalní, zimolez černý, růže převislá nebo střemcha obecná skalní, případně keřovité formy jeřábu ptačího, z bylin vysokohorské druhy travin a kvetoucích rostlin (havez česnáčková, kýchavice Lobelova, některé hořce). V Česku se tato společenstva vyskytují jen ve vysokých polohách hercynských a karpatských pohoří, podobná rostou v Alpách, Karpatech i v pohořích Sibiře.[15]

 
Křoviny na pohyblivých štěrkových lavicích řek

Vrbové křoviny na březích řek

Rozlišujeme porosty keřovitých vrb svazu Salicion eleagno-daphnoidis (vrba šedá, lýkovcová, nachová a jiné) a židoviníku německého na štěrkových lavicích divočících řek, tedy takových, které se vytvářejí a přesouvají při modelaci říčního koryta prudkým spádem vody. Zdejší dřeviny mají hluboký kůlovitý kořen a dobrou regenerační schopnost, díky kterým se na tomto proměnlivém terénu jsou schopny dlouhodoběji udržet. Ostatní rostlinná vegetace, k níž patří vlhkomilné byliny (vrbovky, sadce, netýkavky, devětsily, řeřišnice) a trávy (třtina rákosovitá aj.), je povodněmi opakovaně udržována v počátečních stadiích sukcese. V Česku se tento biotop vyskytuje pouze v Moravskoslezských Beskydech a patří k těm ohroženým, převážně kvůli změně hydrologických poměrů po regulaci řek a následným sukcesním procesům směrem ke stromovým olšinám. Často bývá též zasažen invazí nepůvodních křídlatek.[16][4]

 
Křovitý porost vrby popelavé

Břehové křovité porosty vrb na hlinitých březích volněji tekoucích, nedivočících řek jsou oproti tomu tvořeny převážně vrbou trojmužnou, košíkářskou nebo křehkou a patří do svazu Salicion triandrae. Často bývají prorostlé liánami jako chmel otáčivý či opletník plotní a mají též hustě zapojené bylinné patro tvořené vlhkomilnými a nitrofilními druhy.[17]

Mokřadní vrbiny

Vrbové křoviny se vyvíjejí také na zamokřených stanovištích, jako jsou rašeliniště a slatiniště; patří do svazu Salicion cinereae. Mokřadní společenstva porůstá především vrba popelavá, vrba ušatá nebo vrba pětimužná, která může nabývat charakteru jak keře, tak stromu; doprovodnými keři mohou být krušina olšová, vzácněji také tavolník vrbolistý. Tyto křoviny zarůstají též neudržované zamokřené louky a zavodněné příkopy podél cest. Na přemokřených lokalitách jsou sukcesně stabilním společenstvem, jinde postupně přecházejí ve stromové porosty olšin. Bylinné patro je v hustě zapojených porostech většinou vyvinuto jen chudě.[18]

Křoviny s převahou jehličnanůEditovat

Jalovcové pastviny a vřesoviště

 
Jalovcový pasínek v přírodní památce Uherská, okres Vsetín

Rozvolněné, místy i téměř zapojené porosty jalovce obecného doprovázené formacemi travinných nebo keříčkovitých společenstev. Jedná se převážně o druhotná společenstva vzniklá odlesněním a po staletí udržovaná extenzivní pastvou nebo i sečí ve stavu prosvětlené mozaiky. Při opuštění pastvy a ponechání ladem lokality obvykle zarůstají náletem vysokých křovin a stromů a světlomilné jalovce z nich ustupují. Může jít o společenstva jak na vápnitých, úživných půdách s širokolistými válečkovými trávníky a množstvím orchidejí, jako v karpatské části republiky (beskydské pasínky), tak i o kyselá stanoviště mezi smilkovými trávníky, kde je jalovec doprovázen keříčky brusnic, vřesu, mateřídoušky a acidofilními travami.[19]

Horská klečová vegetace (kosodřevina)

Keřovité porosty borovice kleče (svaz Pinion mugo) nad horní hranicí lesa, obvykle na chudých silikátových půdách. Kleč může být doprovázena jeřábem ptačím, břízou karpatskou, zakrslými smrky nebo drobnými keříky borůvek, v Alpách a Karpatech též olší zelenou nebo různými pěnišníky. Z bylin se vyskytují horské acidofilní traviny, kapradiny, plavuně i různé kvetoucí byliny (podbělice alpská, různé hořce).[20]

Vybraná křovinná společenstva ve světěEditovat

Mírné klimaEditovat

 
Jarní šibljak v Srbsku s kvetoucím trnovcem

Vřesoviště – porosty nízkých keříků vřesu a příbuzných druhů na kyselých, neúživných či degradovaných půdách, často doprovázené nenáročnými jehličnany, jako jsou borovice nebo jalovce; obvyklé v severozápadní a střední Evropě.

Šibljak – teplomilné křoviny Balkánu podobné makchii (pseudomacchie), ale bez účasti vyloženě středomořských xerofilních druhů; typickými zástupci jsou zimostráz vždyzelený, ruj vlasatá, trnovec Kristův, zmarlika Jidášova, šeřík obecný, reliktní zlatice Forsythia europaea, dub pýřitý, jasan zimnář, keřovité podkovky (Hippocrepis) nebo liány z rodů svidina (Periploca) a smldinec (Dioscorea). Vznikají degradací či vykácením původních převážně teplomilných doubrav a představují stadium pomalého sukcesního návratu směrem k lesu.

Křoviny Patagonie – převládají zástupci bobovitých (rod Adesmia), hvězdnicovitých a sporýšovitých, doplnění kaktusy a trávami.[21]

 
Středomořská makchie brzy na jaře

Mediteránní a subtropické klimaEditovat

Makchie – vysoké, husté až neprostupné křoviny ve Středomoří vzniklé převážně vykácením původních tvrdolistých doubrav a následnou degradací půd. Na většině území dlouhodobě stabilní, neboť návrat vegetace k lesu již není možný. Další degradací, okusem apod. vznikají nízké křoviny zvané garrigue, frygana nebo matorral.

Chaparral – druhově bohaté a sukcesně stabilní společenstvo Kalifornie a severozápadního Mexika, suchých oblastí s častými požáry.

Fynbos – druhově bohaté společenstvo nízkých keřů v jižní Africe, tvořené převážně vřesovci, lanovcovitými a proteovitými rostlinami na živinami extrémně chudých substrátech.

 
Matorral v Chile

Chilský matorral – úzký pruh území ve středním Chile zahrnuje porosty tvořené tvrdolistými keři rodů litrea, mydlokor, různými kaktusy, broméliemi nebo palmami Jubaea chilensis, na sušších místech též akáciemi nebo naditci (Prosopis), s bohatým podrostem kvetoucích geofytů.[22]

Kwongan (též mallee) – druhově bohaté nízké křoviny jihozápadní Austrálie, adaptované na sucho, požáry a chudé písčité půdy. Rostlinnou skladbu tvoří tuhé, drobnolisté dřeviny převážně z čeledí proteovitých, myrtovitých (blahovičníky, kajeputy) a bobovitých, s mnoha unikátními endemity například mezi masožravými rostlinami. Biotop je též domovem mnoha vačnatců a dalších typických zástupců australské fauny.[23][24]

 
Trnitá křovina na jihu Madagaskaru

Trnité křoviny jižního Madagaskaru – vyskytují se na jihozápadě Madagaskaru, v oblasti se suchým klimatem a chudými půdami. Jedná se o husté a vysoké porosty suchomilných, drobnolistých dřevin, často sukulentů; pozoruhodná je zde jednak neobyčejně vysoká míra endemismu, jednak množství ekologických adaptací a bizarních morfotypů rostlinstva. Typickými zástupci jsou akácie, myrhovníky, trnité kapary, dřevnatějící trnité pryšce, několik druhů baobabů a stromů z rodu moringa nebo celá endemická čeleď Didiereaceae. Porosty jsou prostoupené liánami rodu Cissus nebo Adenia. Jde o unikátní společenstvo zařazené do konzervačního projektu Global 200 organizace WWF.[25]

Sukulentní křoviny Makaronézie – v závětrných, a tedy suchých polohách ostrovů, obsahují mnoho druhů keřovitých sukulentních pryšců, kaciby a mnoho místních endemitů[26]

Suché polopouštní klimaEditovat

 
Suché polopouštní křoviny Velké pánve v USA

Nama Karoo – řídká a nízká polopouštní vegetace jižní Afriky a Namibie, často tvořená sukulenty, např. z čeledi kosmatcovitých, nebo opadavými akáciemi

Mulga – řídké porosty suchomilných akácií v australském vnitrozemí

Mezquital – nízké suché porosty tvořené bobovitými keři rodů Prosopis, Vachelia a jinými akáciemi, cicimkem Ziziphus obtusifolia, břestovci nebo aloisií A. gratissima, kterými prorůstají opuncie či vysoké trávy; vyskytuje se na východě Mexika a v jižním Texasu

Křoviny Mexické vysočiny – vysoké zastoupení kaktusů, akácií, trnitých pryšců, agáve, keřovitých hvězdnicovitých, březulovitých ad.[27]

Křovité stepi Velké pánve – tvořené převážně keřovitými pelyňky (Artemisia tridentata, Artemisia arbuscula), suchomilnými keříky hvězdnicovitých (např. Chrysothamnus), růžovitých (Purshia) nebo chvojníkovitých, které mohou být ve vyšších polohách doplněny borovicemi a jalovci, v nižších pak suchomilnými travinami.[28]

Horské tropické klimaEditovat

 
Vlhké páramo v Kolumbii

Páramo – vysokohorská vegetace And nad hranicí lesa; v nižších polohách (3000–3500 m n. m.) tvořená keřovitými cesmínami, vřesovci, hvězdnicovitými a bobovitými, a typicky také velkými růžicovitými broméliemi; ve vyšších polohách přechází v travnaté pláně. Křovinné formace s mnoha druhy hvězdnicovitých rostlin se vyskytují též v navazujících biotopech zvaných puna a jalca.[29]

Lomas – ostrůvky mlžné vegetace na jinak vyprahlých svazích peruánských a chilských And u pobřeží Pacifiku, tvořená keřovitými pryšci, broméliemi a kaktusy, trnitým bobovitým keřem Tara spinosa nebo porosty trsnatého vytrvalého čistce Stachys pannosa.[30]

Arktické klimaEditovat

Keříčková tundracirkumpolárně rozšířená vegetace v tundrových oblastech Eurasie a Severní Ameriky. Dominují zde nízké porosty brusnic, pěnišníků, bříza zakrslá, vřesovcovité keříčky rodu kasiope nebo různé druhy trpasličích vrb (laponská, borůvkovitá, vlnatá, arktická a další), doplněné lišejníky nebo některými odolnými plavuněmi (plavuníky či vranečky).

Krajinářské a sadovnické využitíEditovat

 
V oblastech s mediteránním klimatem se k rekultivacím užívají keřovité akácie, které se mohou invazně šířit do volné krajiny

Krajinotvorná a estetická funkce různých křovinných porostů je bohatě využívána v krajinářské a sadovnické tvorbě, pro kterou keře v různých podobách skýtají mnohočetné využití. Ve volné, průchozí krajině jde o nejrůznější aleje, remízky, pozemkové meze a zarůstající agrární valy, často liniového charakteru podél přírodních koridorů a cest. Mohou též zarůstat různé skládky a výsypky, využívat se při rekultivačních úpravách krajiny, budování větrolamů, biokoridorů a biocenter nebo k zazeleňování dálničních náspů. Mezi útvary uměle vznikající sadovnickými zásahy člověka patří živé ploty (jehličnaté i listnaté), kulisové či půdopokryvné pasáže plazivých kultivarů, stejně jako i efektní okrasné výsadby nápadně kvetoucích nebo barevně olistěných parkových solitérů či skupin. K oblíbeným polopřirozeným či přírodu napodobujícím zahradním biotopům patří různá vřesoviště, alpinka nebo zahradní klečoviště. Zahradní jezírka mohou naopak obrůstat pravidelně seřezávané keříky vrb.[31]

 
Parkové využití křovin

V českých, potažmo středoevropských podmínkách je při výběru sadovnicky vhodných keřů třeba brát do úvahy především jejich nároky na vláhu a světlo, u nepůvodních kultivarů dřevin též jejich odolnost vůči mrazu. Chladné podmínky vyšších poloh dobře snášejí jehličnaté keře (jalovce, tisy), líska, většina svíd nebo vrb; vyloženě teplomilné jsou naopak pestře kvetoucí kultivary exotů, jako jsou šácholany, ibišky, tamaryšky, komule, ptačí zoby či rhododendrony. Mezi keře odolné vůči suchu patří různé čimišníky, janovce, štědřenec odvislý nebo i některé růže, dále též druhy introdukované z Mediteránu jako levandule, svatolína, rozmarýn nebo tamaryšek. Některé druhy jsou vápnomilné (například dřín, dřišťál, hlohyně nebo kaliny), jiné naopak silně acidofilní (například hortenzie nebo většina čeledi vřesovcovitých jako vřesovce nebo azalky). K výrazně kvetoucím parkovým solitérám či skupinám patří magnolie, pustoryly, šeříky, zlatice, tavolníky či vzrůstné kultivary sadových růží. Do živých plotů se naopak hodí dřeviny spíše méně vzrůstné, ale bohatě obrážející při řezu, například skalníky, ptačí zob, pámelník bílý nebo zimostráz (Buxus), z jehličnatých keřů nejrůznější cypřišky, jalovce a zeravy. Při výsadbách ve volné krajině je vždy doporučeno využívat stanovištně a geograficky původní druhy dřevin.[31]

Křoviny v české legislativěEditovat

Křovinná vegetace coby rozptýlená krajinná zeleň je v české legislativě definována jako dřevina rostoucí mimo les, tedy "stromy a keře, jejich skupiny či liniové prvky, které rostou na nelesních pozemcích", a jako taková je chráněna zákonem č. 114/1992 Sb. (Zákon o ochraně přírody a krajiny). Podle prováděcí vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 189/2013 Sb. je pro mýcení více než 40 m² křovin třeba žádat o povolení příslušného úřadu. Často bývá též součástí zákonných nebo registrovaných významných krajinných prvků (VKP), například jako meze, remízky, terasy, lemy okolo solitérních stromů a podobně.[32]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b Gajárek, Martin: Ornitocenózy liniových porostů křovin rostoucích na lesních okrajích a mimo les. Závěrečná práce, Mendelova univerzita, Brno 2012
  2. LIPSKÝ, Zdeněk. Nová divočina v české kulturní krajině II. Geografické rozhledy. 2010, roč. 19, čís. 5, s. 22–23. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-02-19. 
  3. PŘÍRUČKA HODNOCENÍ BIOTOPŮ. [s.l.]: AOPK, 2008. S. 233–237. 
  4. a b CHYTRÝ, Milan, a kol. Červený seznam biotopů České republiky [online]. Praha: AOPK ČR, 2020 [cit. 2020-07-01]. Dostupné online. 
  5. RAJMONOVÁ, Lenka. Význam remízků a jejich ekologických vlastností pro ptáky v intenzivně obhospodařované zemědělské krajině. (bakalářská diplomová práce). vyd. Praha: Přírodovědecká fakulta UK, 2019. 
  6. MIKŠÍK, Michal. Poznáváme jarní houby. [s.l.]: Grada, 2013. ISBN 8024784661. S. 45–56. 
  7. a b European Vegetation Classification. www.synbiosys.alterra.nl [online]. [cit. 2020-05-26]. Dostupné online. 
  8. a b Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-05-26]. Dostupné online. 
  9. Prunion fruticosae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  10. a b Mezofilní a suché křoviny nelesního prostředí / Berberidion. Portál české flóry (flora.upol.cz) [online]. Univerzita Palackého [cit. 2020-05-30]. Dostupné online. 
  11. Berberidion vulgaris | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  12. Sambuco-Salicion capreae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  13. Rhamno-Prunetea | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-05-24]. Dostupné online. 
  14. Aegopodio podagrariae-Sambucion nigrae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  15. Salicion silesiacae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  16. Salicion elaeagno-daphnoidis | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  17. Salicetum triandrae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. 
  18. Salicion cinereae | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. 
  19. Formace jalovce obecného (Juniperus communis) na vřesovištích nebo vápnitých trávnících (5130). www.biomonitoring.cz [online]. [cit. 2020-05-26]. Dostupné online. 
  20. Pinion mugo | Pladias: Databáze české flóry a vegetace. pladias.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  21. Holantarctis – Chilsko-patagonská oblast – Patagonská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  22. Holantarctis – Chilsko-patagonská oblast – Středochilská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-02-06]. Dostupné online. 
  23. NACC - Northern Agricultural Catchments Council [online]. 2015-05-19 [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. BRADSHAW, Don; LAMBERS, Hans. Australia's south west: a hotspot for wildlife and plants that deserves World Heritage status. The Conversation [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. Paleotropis – Madagaskarská oblast – Jihomadagaskarská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  26. Holarctis – Makaronésie – Kanárská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  27. Holarctis – Madreanská oblast – Provincie Mexické vysočiny | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  28. Holarctis – Madreanská oblast – Provincie Velké pánve | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  29. Central Andean Ecosystems. terrestrial-biozones.net [online]. [cit. 2020-06-24]. Dostupné online. 
  30. Neotropis – Andská oblast – Peruánsko-severochilská provincie | BOTANY.cz [online]. [cit. 2020-01-26]. Dostupné online. 
  31. a b PAVLAČKOVÁ, Katarína; PAVLAČKA, Roman. Zahradní architektura pro každého. Brno: Computer Press, 2003. 128 s. ISBN 80-7226-603-9. 
  32. S.R.O, VIZUS CZ. Dřeviny rostoucí mimo les. AOPK ČR [online]. [cit. 2020-06-10]. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • CHYTRÝ, Milan, (ed.). Vegetace České republiky, sv. 4. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2299-8. (většina křovinných a lesních společenstev)
  • CHYTRÝ, Milan, (ed.). Vegetace České republiky, sv. 2. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1769-7. (synantropní křoviny)
  • CHYTRÝ, Milan, (ed.). Vegetace České republiky, sv. 1. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1462-7. (keříčková společenstva)
  • CHYTRÝ, Milan, a kol. Katalog biotopů České republiky. 2.. vyd. [s.l.]: Agentura pro ochranu přírody a krajiny, 2010. ISBN 978-80-87457-03-0. 
  • SÁDLO, Jiří. Vegetace křovin třídy Rhamno-Prunetea v České republice. disertační práce. vyd. Průhonice: Československá akademie věd, 1991. 

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat