Mona Lisa

obraz od Leonarda da Vinci
Tento článek je o obrazu Leonarda da Vinciho. Další významy jsou uvedeny na stránce Mona Lisa (rozcestník).

Mona Lisa, též označovaná La Gioconda (portrétovaná žena se pravděpodobně jmenovala Lisa del Giocondo), je patrně nejslavnější portrét všech dob, který na počátku 16. století (přesněji v letech 15031506, někdy se uvádí 1517) během svého florentského pobytu namaloval Leonardo da Vinci.

Mona Lisa
Mona Lisa, by Leonardo da Vinci, from C2RMF retouched.jpg
Autor Leonardo da Vinci
Rok vzniku 15031506 (1517)
Technika Olej na topolové desce
Rozměry 77 × 53 cm
Umístění Louvre, Paříž

Jde o malbu olejem na dřevo topolu s využitím techniky sfumato o rozměrech 77 × 53 cm. Žena na obraze sleduje diváka s nenapodobitelným, tajuplným úsměvem, který se stal předmětem mnoha pověstí a spekulací. V současnosti je tento obraz vystaven v pařížském Louvru.

HistorieEditovat

Leonardo da Vinci Monu Lisu dodělával do roku 1517.[zdroj?] Autor si toto své dílo přibalil mezi svá zavazadla,[1] když v roce 1516 nuceně opouštěl Řím po udání svých spolupracovníků. Leonardo před svou smrtí prodal Monu Lisu francouzskému králi Františku I., na jehož pozvání do Francie přijel, za poměrně vysokou částku 4000 zlatých dukátů.

Významnou roli pro celosvětovou známost obrazu sehrála až krádež obrazu z Louvru v srpnu roku 1911.[2] Původně z ní byli podezíráni stoupenci umělecké moderny – např. básník Guillaume Apollinaire, který byl dokonce zatčen, nebo Pablo Picasso, který musel k výslechu. Skutečným zlodějem byl dělník-zasklívač obrazů, zaměstnanec Louvru Vincenzo Peruggia, který nejprve dva roky schovával obraz ve svém pokoji v Paříži, a pak dostal Monu Lisu až do Florencie, kde ji nabídl ke koupi antikváři Alfrédu Gerimu. Ten kontaktoval ředitele florentské galerie Giovanniho Poggia kvůli potvrzení pravosti. Ti uvědomili policii a Peruggia byl při svém naivním prodeji (přenechal obraz antikváři k expertíze a čekal na peníze v hotelu) zatčen. Obraz byl následně několik týdnů vystavován ve Florencii a začátkem roku 1914 byl slavnostně vrácen do Louvru. Za krádež dostal Peruggia trest pouhých 7 měsíců, hájil se patriotstvím a tím, že chtěl vrátit obraz zpět do Itálie. Kromě údajného patriotství zloděje existují další hypotézy ohledně motivů krádeže, přičemž v pozadí mohly státy i další osoby.[zdroj?]

Dnes obraz vlastní francouzská vláda a je vystaven v Louvru v Paříži. V průběhu historie byl však obraz nejprve na zámku Fontainebleau a později ve Versailles. Po Velké francouzské revoluci byl umístěn v Louvru krom doby, kdy byl pověšen v ložnici samotného Napoleona.

PopisEditovat

ModelEditovat

Kdo stál Leonardovi pro tento obraz modelem, je do dnešní doby předmětem dohadů. Tradičně se uvádí Lisa del Giocondo, žena florentského obchodníka Francesca del Giocondo. Zmiňuje se o ní první Leonardův životopisec Giorgio Vasari. Tento názor zastává i odborník z knihovny německé univerzity v Heidelbergu Armin Schlechter, a to na základě nálezu rukopisné poznámky na okraji knihy florentského úředníka Agostina Vespucciho z října 1503. Ital, který patřil mezi známé da Vinciho, přirovnává ve svých zápiscích renesančního velikána ke starověkému řeckému malíři Apelléovi a zmiňuje o něm, že právě pracuje souběžně na třech malbách, z nichž jedna je portrét Lisy del Giocondo.[3] Další teorie je, že portrétovanou ženou je Leonardova matka.[4]

Rysy dílaEditovat

Da Vinci na portrétu Mony Lisy představil hned několik převratných postupů:

  • „Šířka záběru“ použitá v obrazu (tedy zobrazení přibližně horní poloviny těla) se do té doby nepoužívala – osoby byly zobrazeny buď celé, nebo jen jejich busty.
  • Tehdejší středověcí portrétisté malovali převážně z profilu; malba z poloprofilu (částečně z profilu, částečně en face) na počátku 16. století až na výjimky používaná nebyla. Nezvyklé v té době též bylo, aby postava na portrétu udržovala s divákem „oční kontakt“, jak tomu v případě Mony Lisy je.
  • Pozadí za Monou Lisou je rozostřené. V soudobých malbách bylo naopak vše stejně ostré. Navíc čím je na obraze pozadí vzdálenější, tím je rozostřenější a mdlejší. V pozadí je také možno vidět něco jako armagedon neboli konec světa. Vyskytuje se na něm několik mostů a větší vlny, poblíž je vidět několik sopek, za nimi jsou útesy.
  • Do té doby zdaleka nejprokreslenější stínování a tónování, související s technikou sfumato.
  • Vysoká anatomická věrnost (ruce).
  • Do té doby neviděné detaily, např. v tkanině šatů.

Další rysy díla:

  • Krajina za Monou Lisou je fantaskní; horizonty z levé a pravé strany jsou na výrazně rozdílné úrovni a je fyzicky téměř nemožné, aby se za zády Mony Lisy mohly spojit.[1]

ZajímavostiEditovat

  • V místě, kde deska (z topolového dřeva) praskla, má Mona Lisa nad hlavou zelený vertikální proužek. Podklad i barva se vydrolily; neexistuje technologie, která by původní barevný charakter díla nahradila v otázce pigmentů, ze kterých je barva, pojidla, či techniky.
  • V roce 2006 se objevila další z teorií objasňující „tajemný úsměv“ Mony Lisy: kanadští vědci došli k závěru, že úsměv patří ženě po porodu. Důvodem je nalezení stopy původní malby na obraze, kde má Mona Lisa přes tvář tenký šátek, který nosívaly florentské ženy před porodem a krátce po něm.[5]
  • Z obrazu údajně byla kdysi odříznuta dvojice sloupů terasy, které původně postavu rámovaly.[1]

Kopie z Museo del PradoEditovat

 
Restaurovaná kopie La Gioconda v Museo del Prado, Madrid. Předpokládá se, že malbu vytvořil učeň ve stejné době jako originál

V lednu 2012 Museo del Prado v Madridu oznámilo, že téměř dokončilo restauraci kopie malby od žáka Leonarda. Tato kopie je dlouho známa, ale po odstranění černého nánosu barvy z 18. století se ukázalo, že obraz není jen obyčejnou kopií. Na obraze jsou totiž provedeny i stejné změny jako u originálu, což nasvědčuje tomu, že malba byla s největší pravděpodobností namalována v přítomnosti samotného mistra. Kopie ukazuje mnohem víc detailů a to, že modelem byla krásná mladá žena. Na originálu vypadá Mona Lisa starší, protože je obraz poškozen a vrstva laku ztmavla.[6][7] Tato kopie lépe osvětluje, jak portrét původně vypadal v době vzniku, předtím než lak na malbě v průběhu času zežloutl a popraskal.[8][9]

ReferenceEditovat

LiteraturaEditovat

  • Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Leonardo – Mona Lisa, J. Pelcl, Praha 1911
  • Donald Sassoon: Mona Lisa – historie nejslavnějšího obrazu na světě, BB art, Praha 2004, ISBN 80-7341-273-X
  • Dieter Sinn: Mona Lisa – „La Gioconda“, Lidové nakladatelství, Praha 1980
  • (anglicky) Terence Harold Robsjohn-Gibbings: Mona Lisa's mustache – a dissection of modern art, Alfred A. Knopf, New York 1947
  • Mladá Fronta Dnes 18. září 2004 – příloha Víkend

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat