Sophia Lorenová

italská herečka

Sophia Lorenová, nepřechýleně Loren, rodným jménem Sofia Costanza Brigida Villani Scicolone (* 20. září 1934 Řím) je italská filmová herečka, která se v 60. letech 20. století stala hvězdou světové kinematografie, stejně tak byla považována za sexuální symbol.

Sophia Lorenová
Sophia Lorenová v roce 1959
Sophia Lorenová v roce 1959
Rodné jménoSofia Villani Scicolone
Narození20. září 1934 (87 let)
Řím ItálieItálie Itálie
Aktivní roky1950–
Manžel(ka)Carlo Ponti (19572007)
DětiCarlo Ponti a Edoardo Ponti
PříbuzníAnna Maria Villani Scicolone (sourozenec)
Alessandra Mussolini (synovec)
Romano Mussolini (švagr)
Významné roleCesira / Horalka
Filumena Marturano / Manželství po italsku
Oscar
Nejlepší herečka v hlavní roli
1962 Horalka
Čestná cena Akademie
1991 – Celoživotní přínos světové kinematografii
Zlatý glóbus
Cena Cecila B. DeMille
1995 – Celoživotní přínos světové kinemtagrafii
Zlatý medvěd
Čestný zlatý medvěd
1994 – Celoživotní přínos světové kinematografii
Cena BAFTA
Nejlepší neanglicky mluvící herečka v hlavní roli
1962 – Horalka
César
Čestný César
1991 – Celoživotní přínos světové kinematografii
Grammy
Nejlepší namluvené album pro děti
2004 – Prokofiev: Peter and the Wolf/Beintus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V roce 1996 obdržela Řád zásluh o Italskou republiku (OMRI), a sice jeho druhý nejvyšší stupeň (z pěti) s titulem Rytíř velkokříže (Cavaliere di Grand Croce). Od roku 1991 je také nositelkou francouzského Řádu čestné legie.

Přestože se v roce 1966 rozhodla získat francouzské občanství, aby se mohli ona a filmový producent Carlo Ponti legálně po jeho rozvodu vzít, pro svět filmových fanoušků se stala symbolem italského filmu. V roce 1960 získala Oskara za svou roli v De Sicově filmu Horalka. Jejím nejčastějším filmovým partnerem byl známý italský herec Marcello Mastroianni. V roce 1991 také obdržela Oscara za celoživotní herecké dílo.

ŽivotopisEditovat

 
Sophia Lorenová, Nůž v ráně (1962)
 
Sophia Lorenová ve filmu Krásná mlynářka z roku 1955

DětstvíEditovat

Sophia Villani Scicolone se narodila jako nemanželské dítě 20. září 1934 v Římě.[1] Její matkou byla Romilda Villani (1910–1991), učitelka hry na klavír a příležitostná filmová herečka. Otec Riccardo Scicolone byl stavební inženýr urozeného původu. Dceru Sophii sice uznal za vlastní, ale s její matkou se odmítl oženit. K tomu napsala Loren ve své autobiografii, že je oprávněna nazývat se markýzou z Licata Scicolone Murillo. Romilda Villani zůstala s dcerou bez dostatečného finančního zajištění. Sofia Villani, jak se tehdy jmenovala, se s otcem setkala třikrát, když jí bylo pět let, poté v sedmnácti letech a v roce 1976, když umíral a kdy mu odpustila, ale nezapomněla mu, že opustil matku.[2][3] Její rodiče spolu měli ještě jednu dceru. Její sestra Maria se narodila v roce 1938. Jako dospělá se provdala za Alessandra Mussoliniho, čtvrtého syna bývalého italského diktátora Benita Mussoliniho. Měla také dva nevlastní bratry z otcovy strany, jménem Giuliano a Giuseppe Scicolone.[4] Romilda, Sofia a Maria žily u babičky v Pozzuoli poblíž Neapole.

Během 2. světové války bylo pobřeží a muniční továrna v Pozzuoli často bombardováno spojenci. Během jednoho z náletů, když se Sofia se sestrou běžely ukrýt do krytu, ji trefila střepina a zranila na bradě. Poté se rodina přestěhovala do Neapole k příbuzným. Po válce se Sofia s rodinou vrátila do Pozzuoli. Její babička Luisa udělala z obývacího pokoje hospodu a prodávala domácí třešňový likér. Její matka Romilda hrála na piano, sestra Maria zpívala a Sophia obsluhovala stoly a myla nádobí.

Stala se terčem posměchu nejen kvůli svému nemanželskému původu, ale i kvůli nezvykle vysoké, vyhublé postavě (měla přezdívku „Párátko“). Před světem utíkala do biografu, kde dokázala prosedět celý den. Toužila se stát herečkou, ale nejen kvůli slávě a bohatství, nýbrž aby mohla projevovat emoce a realizovat se tvůrčím způsobem.

KariéraEditovat

 
21letá Sophia Lorenová v době natáčení filmu Chléb, láska a…

Ve čtrnácti letech byla vybrána v soutěži krásy mezi 12 „princezen moře“. Součástí ocenění byla také jízdenka na vlak do Říma. Tam brzy na to odjela s matkou, aby měla příležitost dostat se k filmu. Ve svých 16 letech hrála jednu z otrokyň ve velkofilmu Quo Vadis (1951). V Římě zůstala i po dokončení filmu, ale nebylo vůbec jednoduché najít si živobytí. Kromě drobných příležitostí u filmu, pracovala jako modelka pro časopisy. Vedle klasické reklamní fotografie se velmi vítaným příjmem stala práce pro tehdejší fotoromány. To byl v poválečné Itálii velice populární formát publikace. Jednalo se vlastně o fotografický komiks, kde byly za sebou v sekvenci kladené fotografie scén a do komiksových bublin umístěny dialogy aktérů. Ve svých vzpomínkách herečka vděčně zmiňuje tuto práci jako důležitou příležitost k procvičení herectví. Při této příležitosti také dostala své první umělecké jméno: Sophia Lazzaro. Jméno bylo inspirováno její nevšední krásou, která podobně jako v biblickém příběhu podle producentů mohla křísit mrtvé. Měla v tomto uměleckém formátu nevídaný úspěch, a proto se 5. dubna 1953, ve chvíli loučení s fanoušky, objevila na titulní straně časopisu Sogno její fotografie spolu s textem: „Nezapomenutelná představitelka mnoha a mnoha fotopříběhů se nechala zlákat k filmu. Sofia ale nikdy na čtenáře Sogno magazínu nezapomene a posílá jim své nejvroucnější sbohem.“

V rámci snahy o uplatnění v Římě se účastnila také řady soutěží krásy. Problém byl v tom, že dle jejích vzpomínek uváděla porotu často svou zvláštní charakteristickou tváří do rozpaků. Velký nos, výrazné rty, to všechno dohromady ohromovalo, ale zároveň jaksi nezapadalo do správných šablon. Proto vlastně nikdy nezvítězila, ale často se umísťovala jako druhá a nebo získala speciální cenu poroty. V soutěži Miss Řím, kde skončila opět druhá, si jí všiml o 20 let starší producent Carlo Ponti. Byl její osobností uhranutý, ale zároveň zrazovaný kameramany, kteří ji na zkouškách zpočátku považovali za nevhodnou pro kameru. Carlo jí dokonce decentně naznačil možnost plastické operace kvůli jejímu velkému nosu, ale o tom nechtěla herečka, hrdá na svůj přirozený zjev, ani slyšet. Nakonec Ponti uvěřil v její talent a pomohl jí získávat menší role.

Často byl problém najít pro Sophii Loren (již druhý pseudonym, zvolený kvůli západnímu publiku) vhodnou roli, protože zcela odpovídala představám o italské ženě. V Hollywoodu nechtěla hrát podřadné role. Po natočení filmu Pýcha a vášeňCary Grantem a Frankem Sinatrou se jí dostalo skutečně velkých rolí. Také zde natočila snímek Houseboat s Cary Grantem a získala dobré kontakty i přátelství. Jedním z jejích přátel se stal Grant, který jí nabízel i manželství. I když s ním měla aféru, odmítla jeho nabídku, protože věřila v budoucnost vztahu s Carlem Pontim. Ten byl však ženatý a italské právo neumožňovalo tehdy kvůli odporu římskokatolické církve legální rozvod. Byla to Pontiho první manželka Giuliana Fiastri, která později navrhla, aby si všichni tři změnili občanství na francouzské a ve Francii se Ponti s ní legálně rozvedl. Ponti se pak oženil s Lorenovou.

Mezi její přínosy světové kinematografii patří mnoho filmů režiséra Vittoria de Sicy, za jehož Horalku získala v roce 1962 Oscara jako herečka v hlavní roli (první v neanglicky mluveném filmu).

Dále hrála v filmech s Marcellem Mastroiannim (např. Manželství po italsku, Včera, dnes, zítra, Slunečnice, objevila se i po boku Clarka Gablea, Paula Newmana, Petera O'Toola, Richarda Burtona, Marlona Branda nebo Gregoryho Pecka. Hrála také v posledním filmu Charlieho Chaplina Hraběnka z Hongkongu, během jehož natáčení se spřátelili. Ačkoli neměla žádné herecké vzdělání, byla to právě její přirozená živočišnost, kterou režiséři i diváci vyhledávali.

SoukromíEditovat

 
Sophia Lorenová, Londýn, 2009

Je vdovou po italském filmovém magnátovi Carlu Pontim (19122007), který působil jako producent v italském filmu. Zažili společně hned dvě svatby. První svatba v září 1957 byla anulována kvůli nezapsanému rozvodu Carla Pontiho s jeho předchozí ženou. Podruhé byli řádně sezdáni 9. dubna 1966.

Bolestnou ránou do soukromého života byly dva potraty, které prodělala, než se jí narodili synové Carlo (nar. 1968) a Edoardo (nar. 1973).

Je tetou italské političky Alessandry Mussoliniové – Sophiina sestra Anna Maria si vzala Romana Mussoliniho, nejmladšího syna diktátora Benita Mussoliniho.

Žije v Kalifornii, po smrti Pontiho sama, a herectví se nevěnuje, i když společenských akcí se občas účastní. I přes svůj vysoký věk se stala titulní tváří kalendáře Pirelli na rok 2007.

V roce 2016 získala čestné občanství Neapole, a jak sama říká 'V Římě jsem se narodila náhodou. Vždy jsem se považovala za Neapolitánku.'[5]

Filmografie (výběr)Editovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sophia Loren na anglické Wikipedii.

  1. EnciclopediaTreccani. Sophia Loren profile [online]. Treccani.it [cit. 2010-03-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. "Interviews of a Lifetime" (1991) – Barbara Walters with Sophia Loren.
  3. CARR, Jay. Sophia Loren Now Appearing in 'El Cid', she remains a very human icon. Boston Globe. 22 August 1993. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-11-15. (anglicky) 
  4. Sophia Loren Archives – Chronicles [online]. Lorenarchives.com [cit. 2010-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Sophia Lorenová získala čestné občanství Neapole, Deník.cz, 4. 7. 2016

LiteraturaEditovat

  • Hotchner, A.E.: Sophia Loren (životopis)

Externí odkazyEditovat