Pád Konstantinopole

Tento článek je o dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Další významy jsou uvedeny na stránce Obléhání Konstantinopole.

Pád Konstantinopole do rukou Osmanských Turků, v nějž vyústilo obležení z roku 1453 (trvalo od 2. dubna do 29. května), představuje definitivní zánik Byzantské říše a okamžik, kdy se Osmanská říše stala v Evropě velmocí ovládající Balkán a východní Středomoří. Bitva byla poměrně jednostrannou záležitostí.

Dobytí Konstantinopole Osmanskou říší
konflikt: Byzantsko-osmanské války
{{{alt}}}
Vstup Mehmeda II. do Konstantinopole, Fausto Zonaro
trvání: 2. duben29. květen 1453
místo: Konstantinopol (dnes Istanbul)
výsledek: definitivní zánik Byzantské říše
změny území: Osmanští Turci obsazují poslední zbytky byzantského území a z Konstantinopole se stává nové hlavní město sultanátu.
strany
Osmanská říše Osmanský sultanát
Coat of arms of the Serbian Despotate.svg Srbský despotát (pouze podpora)
velitelé
Osmanská říše Mehmed II.
Osmanská říše Çandarlı Halil
Osmanská říše Zagan Paša
Osmanská říše Sulejman Baltoghlu
Osmanská říše Karaca Paša
Osmanská říše Hamza Bej
Osmanská říše Hasan z Ulubatu
Byzantská říše Konstantin XI.
Byzantská říše Loukas Notaras
Byzantská říše Theophilos Palaiologos
Byzantská říše Demetrios Kantakuzenos
Janovská republika Giovanni Giustiniani †
Janovská republika Maurizio Cattaneo
Janovská republika Bartolomeo Soligo
Benátská republika Gabriele Trevisano
Benátská republika Girolamo Minotto
Benátská republika Iacobo Contariniego
Benátská republika Alviso Diedo
Papežský stát kardinál Isidor
Osmanská říše Orhan Çelebi
Kastilská koruna Don Francisco de Toledo †

síla
dle posledních výzkumů a
osmanských archivů:
Osmanská říše 50 000–80 000 mužů
  • z toho 5 000–10 000 janičářů
  • asi 70 děl (14 velkého
    a 56 menšího kalibru),
    75 veslic, 31 galér

Coat of arms of the Serbian Despotate.svg 1 500 jezdců

dobové odhady:
100 000–160 000 mužů
200 000–300 000
90–126 lodí

až 12 000 řeckých a 2 000
dobrovolníků ze Západu
převážně z Janova a Benátek:
Byzantská říše 7 000–12 000
Janovská republika cca 700, 5 lodí
Benátská republika cca 800, 5 lodí
Benátská republika 3 krétské lodě
Papežský stát 200 lučistníků
od kardinála Isidora
Osmanská říše 600, 26 lodí
Sicilské království několik lodí a
mužů neznámého počtu
Aragonská koruna oddíl Katalánců neznámého počtu, 1 loď
Anconská republika 1 anconská loď
Provensálské hrabství 1 provensálská loď
ztráty
značné ztráty,
přesný počet neznámý
4 000 padlých vojáků a civilistů,
30 000 odvedeno či zotročeno

Byzantská říše byla v této době již jen tragickým zbytkem kdysi mocného impéria a byzantský císař, který ovládal pouze bezprostřední okolí svého města, byl před ní de facto vazalem tureckého sultána. Hlavní příčinou (nebo spíš záminkou) ukončení příměří mezi Osmany a Byzancí a finálního útoku Turků na město, byl osmanský princ Orhan Çelebi sídlící tou dobou v Byzanci. Sultán Murad II. posílal každoročně 3 000 zlatých do Byzance pro vydržování svého panství v okolí Strumy, kterou ale fakticky spravoval Orhan. V roce 1440 byl Orhan jediným následníkem na osmanský trůn, avšak v roce 1451 po smrti Murada nastoupil na trůn místo něj Muradův syn Mehmed II. Když se pak byzantský císař Konstantin XI. připomněl dopisem Mehmedovi, že má pokračovat v placení příslušné sumy s tím, že Orhan je jedním z dalších uchazečů o jeho trůn, Mehmed to pojal jako záminku k útoku na Konstantinopol.

Francouzská miniatura obléhání Konstantinopole z 15. století

V srpnu 1452 dokončili Turci výstavbu Rumelijské pevnosti, a to i přesto, že se ji Byzantinci pokoušeli několikrát sabotovat, či minimálně zdržet. Nová pevnost na dohled od Zlatého rohu byla jasným symbolem neodvratnosti ofenzívy a obléhání. Císař proto nařídil zavřít brány a připravit se na úder. Konstantin XI. si byl vědom závažnosti situace a hlavně faktu, že se již sama Byzanc, tvořící v podstatě jen samotná Konstantinopol a několik velmi vzdálených malých držav, sama neubrání. Císař se proto marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků a nepomohlo mu, ani že přistoupil na formální obnovení jednoty pravoslaví s Římem (tzv. Florentskou unii). Tvrdil, že jako v dobách silné Byzance, kdy se podařilo Araby zatlačit s pomocí křížových výprav, by nyní podobná akce dokázala zastavit mnohem agresivnější Turky. Celkem připlulo z italských středomořských států jen několik galér a oddíl žoldnéřů pod vedením slavného janovského kapitána Giustinianiho. Giustinianiho 700 mužů představovalo velice cennou pomoc, ale sami o sobě nemohli stačit. Také Orhan se dobrovolně účastnil obrany města, spolu s tureckými přeběhlíky. Nechal postavit další hradby okolo moře; ty však Turci také zbourali, když pronikli do města.

Navzdory naprosto nedostatečnému počtu obránců vzdorovala Konstantinopol poměrně dlouho, což svědčí jak o urputné obraně, tak o kvalitě konstantinopolského opevnění. Nakonec však Turci přece jen pronikli za hlavní hradby. Stalo se tak poté, co byl Giustiniani raněn a opustil své stanoviště na hradbách, což obránce silně demoralizovalo. Konstantin zahynul krátce po pádu hradeb za bojů uvnitř města a jeho smrt definitivně zlomila odpor byzantských vojáků, kteří tak přišli krátce po sobě o oba hlavní velitele. Giustinianiho odvezli jeho muži na poslední chvíli na jedné z galér, ale v červnu zemřel na následky zranění (patrně na sněť). Orhan se snažil utéct v převleku za řeckého mnicha, ale byl zajat a popraven.

GalerieEditovat

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat