Agnolo Bronzino

italský malíř

Agnolo di Cosimo (17. listopadu 1503 Monticelli23. listopadu 1572 Florencie), známý jako Il Bronzino, nebo Agnolo Bronzino byl italský manýristický malíř z Florencie.

Agnolo Bronzino
Alessandro Allori, santissima trinità, 1567-1571 circa, ritratto dei maestri, bronzino.jpg
Rodné jméno Agnolo di Cosimo di Mariano
Narození 17. listopadu 1503
Florencie
Úmrtí 23. listopadu 1572 (ve věku 69 let)
Florencie
Národnost Italové
Zaměstnavatelé Francesco Maria I della Rovere, Duke of Urbino
Cosimo I. de Medici
Funkce dvorní malíř (od 1537)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Venuše, Kupid a Čas - Alegorie Touhy, 1540-1545, National Gallery, Londýn

Bronzino ve službách vévody Cosima I. z rodu Medici tvořil fresky, oltářní obrazy, alegorické a mytologické scény. Největší věhlas však získal svými chladně elegantními portréty vznešených členů medicejského dvora. Podobně jako další malíři té doby, vynikal Bronzino neobyčejným vzděláním a sečtělostí. Velmi dobře znal soudobé autory, stejně tak jako Danta či Petrarcu. Sám skládal básně a byl členem florentské akademie. Původ jeho přezdívky Bronzino není znám, může však souviset s malířovou tmavou pokožkou, která mohla být takto zbarvená následkem Addisonovy choroby, nemoci nadledvin.

Život a díloEditovat

Florencie a PesaroEditovat

Bronzino byl žákem malíře Raffaellina del Garbo, nicméně největší vliv na něj měl významný florentský pozdně renesanční malíř Jacopo Pontormo, který se stal dokonce jeho adoptivním otcem. S Pontormem maloval v letech 1522–1525 fresku v kartouze Galluzzo nedaleko Florencie, v letech 1535–1536 ve vile Medici v Careggi a mezi lety 1538–1543 ve vile Medici v Castellu. Kromě toho pracoval na náboženských a mytologických obrazech, které navzdory značné originalitě, vycházely z díla jeho učitele Pontorma. V roce 1530 ho získal pro svůj dvůr v Urbinu vévoda Francesco Maria I. della Rovere. Pro vévodu tvořil zejména mytologické a alegorické fresky pro jeho vilu Imperiale u Pesara. Ve službách dalšího vévody z rodu della Rovere, uměnímilovného Guidobalda II., namaloval kromě efektního portrétu také skvostné plátno Apollón a Marsyas.

 
Agnolo Bronzino - Eleonora z Toleda (1543), Šternberský palác Národní galerie

Dvorní malíř MedicejskýchEditovat

V roce 1533 se vrátil Bronzino zpět do Florencie, kde získal u medicejského dvora prestižní funkci dvorního malíře. Společensky obratný malíř patřil hned od začátku k nevelkému okruhu intelektuálů, literátů a umělců, kteří začali pracovat na státní propagandě vládnoucího vévody Cosima I. Od roku 1537 se stal členem malířské společnosti svatého Lukáše a vstoupil do florentské akademie. Kromě let 1546–1547, kdy na náklady vévody studova dílo Michelangela v Římě a ročního pobytu v Pise už Florencii nikdy neopustil. Stejně jako další malíři ve službách evropských renesančních panovníků pracoval kromě obrazů i na složitých ceremoniálních inscenacích medicejského dvora. Proslulé byly například jeho dekorace a efemérní architektury při příjezdu budoucí velkovévodovy manželky Eleonory Toledské (1522–1562). Jako scénograf pracoval Bronzino i na jejich svatbě v roce 1539, která byla pojatá, jako velkolepá divadelní inscenace.

Kromě toho se podílel na výzdobě velkovévodských sídel. V interiéru Palazzo Vecchio vymaloval pro kapli velkovévodkyně výjevy ze Starého zákona. Pro Eleonoru Toledskou namaloval také řadu dalších náboženských obrazů. V letech 1540–1555 pracoval na kartonech pro florentskou manufakturu na tapisérie, ze kterých bylo utkáno 16 scén ze života Josefa Egyptského. Ve stejné době maloval četné oltářní obrazy pro florenstské kostely a alegorické obrazy přímo pro vévodu, z nichž vyniká slavná Alegorie Touhy, určená jako diplomatický dar pro francouzského krále Františka I.

PortrétyEditovat

Bronzino proslul nejvíce už ve své době jako vynikající a vyhledávaný portrétista. Kromě četných portrétů velkovévody Cosima I. a jeho manželky, pracoval na podobiznách jejich dětí, členů dvora a významných florenťanů – básníků, spisovatelů a hudebníků. Velké množství virtuózních portrétů se dochovalo v četných kopiích a dílenských replikách, na kterých pracovala řada dalších malířů pod Bronzinovým dohledem. Mezi jeho nejznámější spolupracovníky patřili Lorenzo di Bastiano Zucchetti nebo Giovanni Maria Butteri. Zcela zvláštní postavení měl v jeho dílně malíř Alessandro Allori, jeho nejlepší následovník a později také adoptivní syn. Tak jako v dalších případech, se Bronzinovy portréty rodiny Medici stávaly vzácným státním darem dalším panovnickým rodinám.

Jeho portréty jsou většinou zobrazovány na pozadí architektury, která vyjadřuje jejich sociální portrétovaných. Chladné, odměřené a jakoby vzdálené tváře se nevyznačují psychologickou hloubkou, ale přesným popisem jejich podoby. Bronzino je mistrem látek a drapérií, jejichž kompozici se učil snad z obrazů Hanse Holbeina. Odměřenost portrétovaných osob je znásobena zvláštním světlem a lokálně pojatými barvami.

Náboženské obrazyEditovat

Bronzino proslul během své kariéry jako autor četných oltářních obrazů a obrazů s církevními náměty. Náboženské scény stály u začátků jeho oslnivé kariéry. Jeho rafinované kompozice za použití vytříbené ikonografie provázela bravůrní malířská technika, výrazně ovlivňující malířské prostředí florentského manýrismu – typické pro něj byly mramorově sošné postavy a jásavé barvy. Takový je i oltářní obraz Oplakávání Krista z roku 1545, který objednal jako diplomatický dar velvyslanec císaře Karla V. kardinál Nicolas se Granvelle pro Zanchini Kapelle v kostele Santa Croce.

V roce 1572 byl Bronzino jmenován konzulem florentské akademie; zemřel o necelý měsíc později 23. listopadu 1572. Pohřben je ve florentském kostele San Cristoforo.

Externí odkazyEditovat