Otevřít hlavní menu

Alfonsina Storniová

argentinská básnířka, spisovatelka

Alfonsina Storniová (29. května 1892 Sala Capriasca25. října 1938 Mar del Plata) byla španělsky píšící argentinská básnířka narozená ve Švýcarsku v italské rodině. Je řazena k modernismu.

Alfonsina Storni
AlfosinaStorni.jpg
Narození 29. května 1892
Lugano District
Úmrtí 25. října 1938 (ve věku 46 let)
Mar del Plata
Příčina úmrtí tonutí
Místo pohřbení La Chacarita Cemetery
Podpis Alfonsina Storni – podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Narodila se v italsky mluvící rodině v kantonu Ticino, jediném kantonu ve Švýcarsku, kde se mluví italsky. Její otec krátce před jejím narozením otevřel pivovar v argentinském městě San Juan. Roku 1896, v jejích čtyřech letech, rodina odešla do Argentiny, aby tak následovala otce a jeho obchodní zájmy. Roku 1901 se usadili ve městě Rosario.

V roce 1907, ve svých patnácti, se Alfonsina připojila ke kočovné divadelní společnosti. Za rok se vrátila k matce, která se mezitím rozvedla s Alfonsininým otcem. Začala také studovat učitelský seminář. Zároveň začala přispívat do několika novin (Mundo Rosarino, Monos y Monadas, Mundo Argentino). Roku 1912 odešla do Buenos Aires, aby zde v anonymitě velkoměsta porodila nemanželského syna. Živila se pak jako učitelka, posléze i prodavačka, stále ale také publikovala v novinách (Caras y Caretas).

Roku 1916 publikovala první verše v literárním časopise La Nota, který vedl Emin Arslan, a vzápětí vydala svou první básnickou sbírku La inquietud del rosal. Díky tomu se seznámila s okruhem dalších argentinských spisovatelů, zejména José Enrique Rodó a Amado Nervo jí byli blízcí. Její sbírka z roku 1920 nazvaná Languidez získala i některé literární ceny, přesto Alfonsina nakonec odešla do uruguayského Montevidea. Zde se pohybovala v okruhu spisovatelů jakými byli Juana de Ibarbourouová nebo Horacio Quiroga. Učila v Montevideu literaturu na Escuela Normal de Lenguas Vivas a vydávala další sbírky, mezi nimiž vynikla Ocre z roku 1925, mnohem více realistická než v argentinském období a také silně feministická.

Vnitřní neklid (a možná i počínající psychické problémy) a nespokojenost s malým ohlasem na dílo jí nakonec přiměl odejít do Evropy. Zde opět změnila styl a přidala silný erotický nádech, zejména ve sbírkách Mundo de siete pozos (1934) a Mascarilla y trébol (1938). Ani zde se úspěch ale nedostavil, a tak se vrátila do Argentiny, kde roku 1938 spáchala sebevraždu utopením. Romantická legenda tvrdila, že pomalu nakráčela do oceánu a nechala se pohltit vlnami, ve skutečnosti však skočila do moře z vlnolamu.