Henry Kissinger

americký politik

Henry Alfred Kissinger (rodným jménem Heinz Alfred Kissinger, 27. května 1923 Fürth29. listopadu 2023 Kent, Connecticut) byl americký diplomat, politik, historik, mediální komentátor a politolog německého a židovského původu. V letech 1969–1975 působil jako poradce pro národní bezpečnost s účastí v Národní bezpečnostní radě a v letech 1973–1977 byl ministrem zahraničních věcí ve vládách prezidentů Richarda Nixona a Geralda Forda. Za spoluúčast při diplomatických jednáních ohledně války ve Vietnamu mu byla v roce 1973 udělena Nobelova cena za mír, která vzbudila kontroverze, když také rozhodoval o intenzivním bombardování Severního Vietnamu, které mělo zemi přimět k ukončení války.[1]

Henry Kissinger
Henry Kissinger, cca 1973
Henry Kissinger, cca 1973
56. ministr zahraničních věcí USA
Ve funkci:
22. září 1973 – 20. ledna 1977
PrezidentRichard Nixon
Gerald Ford
PředchůdceWilliam P. Rogers
NástupceCyrus Vance
8. poradce pro národní bezpečnost
Ve funkci:
20. ledna 1969 – 3. listopadu 1975
PrezidentRichard Nixon
Gerald Ford
PředchůdceWalt Rostow
NástupceBrent Scowcroft
Stranická příslušnost
ČlenstvíRepublikánská strana

Rodné jménoHeinz Alfred Kissinger
Narození27. května 1923
Fürth
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Úmrtí29. listopadu 2023 (ve věku 100 let)
Kent, Connecticut
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
Místo pohřbeníArlingtonský národní hřbitov
Národnostamericko-židovská
ChoťAnn Fleischerová (1949–1964)
Nancy Maginnesová (1974–2023)
RodičeLouis Kissinger a Paula Sternová
PříbuzníWalter Kissinger (sourozenec)
Alma materCity College of New York
Harvardova univerzita
Profesediplomat, akademik
Náboženstvíjudaismus
OceněníBronzová hvězda (1945)
Guggenheimovo stipendium (1965)
Osoba roku Financial Times (1972)
Osobnost roku časopisu Time (1972)
Nobelova cena za mír (1973)
… více na Wikidatech
PodpisHenry Kissinger, podpis
Webová stránkawww.henryakissinger.com
CommonsHenry Kissinger
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jako podporovatel tradicionalistických realistů sehrál v letech 1969 až 1977 významnou roli v zahraniční politice Spojených států amerických. Během tohoto období se snažil o zmírnění napětí mezi USA a Sovětským svazem, zajistil otevřenější vztahy s Čínskou lidovou republikou a v roce 1973 vyjednal Pařížské dohody, kterými ukončil zapojení americké armády ve válce ve Vietnamu. Jeho politika vyvolávala znepokojení, která souvisela například se zapojením zpravodajské služby CIA při státním převratu v Chile, nebo s podporou Pákistánců, kteří během Bangladéšské války za nezávislost v roce 1971 páchali mnoho válečných zločinů, včetně genocidy.[2]

Kissingerův odkaz se stal v americké politice polarizujícím tématem. Zejména v odborné obci byl kritizován za přehlížení válečných zločinů Američanů se spojenci, kvůli pragmatickému přístupu v politice představovaného tzv. reálpolitikou.[3][4][5][6] Stal se také zakladatelem vlivné konzultační společnosti Kissinger Associates se sídlem v New Yorku[7] a autorem politických a historických literárních děl.

Soukromý život

editovat

Dětství a mládí

editovat

Kissinger se narodil jako Heinz Alfred Kissinger v bavorském městě Fürth do židovské rodiny.[8] Otec Louis Kissinger (1887–1982) byl gymnaziální učitel a jeho matka Paula (1901–1998) byla žena v domácnosti. Henry měl také mladšího bratra Waltera. Příjmení Kissinger rodina získala v roce 1817, když si je zvolil prapraděda Meyer Löb, který působil v lázeňském městě Bad Kissingen.[9] Heinz hrál v dorosteneckém týmu fotbalového klubu SpVgg Fürth.[10] Roku 1938 uprchla celá rodina včetně mladého Heinze do Londýna a později až do New Yorku, kde získal Kissinger americké občanství a změnil si jméno na Henry.

Studium a povolání do armády

editovat

Po krátké adaptaci v New Yorku nastoupil na střední školu Washington Heights nacházející se v horní části Manhattanu. Tato část New Yorku byla hlavním střediskem německé židovské komunity. Přestože se velmi rychle přizpůsobil místnímu prostředí, problémy mu působil jeho silný akcent, který ho psychicky srážel a měl vliv na jeho introvertní chování.[11] Po absolvování střední školy začal studovat účetnictví na City College of New York. Přestože se vzdělával dálkově, ve škole exceloval. Studium na vysoké škole musel přerušit roku 1943, kdy byl naverbován během 2. světové války do americké armády. [12]

Manželství a rodina

editovat

Kissinger se v roce 1949 oženil s Annou Fleischerovou, která byla rovněž německou emigrantkou židovského původu. Z tohoto manželství se narodily děti David a Elisabeth. Manželství skončilo rozvodem roku 1964. Podruhé se oženil o 10 let později s Nancy Maginnesovou. Od sňatku spolu žili střídavě v Kentu v Connecticutu a v New York City.[13] Syn David Kissinger byl ředitelem americké mediální společnosti NBCUniversal a od roku 2005 byl hlavou produkční firmy Conaco.[14]

Politická kariéra

editovat

Počátek kariéry

editovat

Po studiích na Harvardu, kde obdržel v roce 1954 titul Ph.D., zůstal na univerzitě jako profesor v oboru mezinárodních vztahů až do roku 1971. V roce 1955 byl jmenován zpravodajem Rady zahraničních vztahů, amerického think tanku v otázkách americké zahraniční politiky a mezinárodních vztahů.[15] Tehdy se také seznámil s republikánským politikem Nelsonem Rockefellerem z vlivné podnikatelské rodiny. Od té doby tak politicky patřil k tzv. Rockefellerovým republikánům, jak se v 60. letech v USA říkalo příznivcům Nelsona Rockefellera.

Poradce pro otázky národní bezpečnosti

editovat
 
Kissinger, čínský vůdce Mao Ce-tung a premiér Čou En-laj během jednání o sblížení s Čínou počátkem 70. let

V 60. letech se Kissinger stal Rockefellerovým zahraničněpolitickým poradcem a podporoval jej při jeho neúspěšné kandidatuře na prezidenta USA v letech 1964 a 1968. Jeho služeb využívali nejen republikáni, ale i demokraté, jako například John F. Kennedy, který ho jmenoval poradcem Rady pro národní bezpečnost, což je orgán sloužící pro vypracování návrhů dlouhodobých strategií. V této funkci setrval i za vlády Lyndona B. Johnsona. V listopadu roku 1968 zvítězil v prezidentských volbách Richard Nixon, který Kissingera s nástupem do úřadu 20. ledna 1969 jmenoval poradcem pro národní bezpečnost.

Už od roku 1969 se pokoušel zlepšit vztahy mezi USA a SSSR. Snažil se prosadit nový druh politiky, tzv. détente neboli uvolňování.[16] Vrcholem této politiky se stal podpis první sovětsko-americké smlouvy s názvem SALT 1 o omezení počtu strategických protiraketových zbraní. K podpisu smlouvy došlo při návštěvě Richarda Nixona v Moskvě, která se konala v květnu roku 1972.[17] V letech 1971 až 1972 se Kissinger pokoušel o urovnání vztahů mezi Spojenými státy a Čínskou lidovou republikou. V této souvislosti se často používá termín tzv. pingpongová diplomacie, což je označení pro aktivity americké a čínské diplomacie v 70. letech minulého století. V roce 1971 podnikl dvě cesty do Číny a v únoru roku 1972 poprvé navštívil Čínu i americký prezident Richard Nixon. Díky těmto aktivitám tak došlo k normalizaci vztahů mezi USA a Čínou, které za společného potenciálního nepřítele považovaly Sovětský svaz.[18]

Ministr zahraničí

editovat
 
Kissinger, indonéský prezident Suharto a americký prezident Gerald Ford v Jakartě 6. prosince 1975, den před indonéskou invazí na Východní Timor
 
Kissinger a chilský prezident Augusto Pinochet v roce 1976

V období řešení čínsko-amerických vztahů začal Kissinger také jednat o ukončení války ve Vietnamu s Le Duc Thuem (člen politického byra a tajemník ústředního výboru Vietnamské strany pracujících). Dne 27. ledna 1973 byly podepsány pařížské dohody o ukončení války a znovunastolení míru ve Vietnamu a dva měsíce od jejího podepsání se americká vojska stáhla z Jižního Vietnamu. Mezníkem v Kissingerově kariéře byl rok 1973, kdy jej 22. září prezident Richard Nixon jmenoval 56. ministrem zahraničních věcí USA.[19][20]

V roce 1973 došlo k tzv. Jomkipurské válce mezi Izraelem a Egyptem se Sýrií trvající 20 dní. S pomocí finanční podpory USA Izrael zvítězil a na toto vítězství zareagovaly arabské státy OPECu a vyhlásily embargo na vývoz ropy do USA a všech ostatních zemí, které Izrael podporovaly. Kissinger se účastnil mírového jednání a velmi se angažoval v otázce urovnání arabsko-izraelského konfliktu. Přesvědčil Izrael, aby stáhl své vojáky z okupovaného Sinajského poloostrova. Následně státy OPECu zrušily embargo na vývoz ropy do USA.

Po aféře Watergate, kdy byl Nixon obviněn z pokynů ke vloupání svých pěti spolupracovníků do centra Demokratů z června 1972, podal třicátý sedmý prezident USA demisi.[21] Novým prezidentem se tak stal dosavadní viceprezident Gerald Ford. I přes změnu prezidentů Kissinger stále uplatňoval svoji politiku détente vůči SSSR. Pokračoval v jednání se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Na základě těchto dohod mezi Gromykem a Kissingerem byla v roce 1975 v Helsinkách připravena celoevropská konference o bezpečnosti a spolupráci. Na této konferenci byly uznány teritoriální a politické poměry v Evropě, jakožto výsledek 2. světové války, a tím pádem byl SSSR uznán nejmocnějším státem v Evropě. Sovětský svaz ale musel na konferenci přijmout představy Západu o lidských právech a základních svobodách ve formě tzv. třetího koše Závěrečného aktu. V roce 1976 prezidentské volby vyhrál Jimmy Carter, a tak oválnou pracovnu Bílého domu opustil nejen prezident, ale těsně po něm opustil svou vládní funkci i Kissinger. Novým ministrem zahraničních věcí se stal Cyrus Vance.[22]

V prosinci 1975 se indonéský prezident Suharto setkal s Kissingerem a americkým prezidentem Fordem v Jakartě, kde diskutovali o plánované indonéské invazi na Východní Timor. Ford i Kissinger dali jasně najevo, že vztahy USA s Indonésií zůstanou i nadále pevné a proti invazi a anexi Východního Timoru nebudou mít žádné námitky.[23]

Kissinger byl spojován s mnoha dalšími kontroverzní kroky v americké zahraniční politice během studené války, například zapojení do vojenského převratu v Chile v roce 1973 a podpora vojenské diktatury pod vedením Augusta Pinocheta, podpora vojenské junty v Argentině během období špinavé války, bombardování Kambodže, podpora Pákistánu během války za nezávislost Bangladéše a genocidy bengálského obyvatelstva,[24] nebo zapojení do Operace Kondor v Jižní Americe.[25]

Po skončení kariéry

editovat
 
Kissinger a americký viceprezident Joe Biden v roce 2009
 
Kissinger a německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2017

Kissinger však i po opuštění nejvyšších funkcí zůstal vlivnou postavou nejen americké, ale i světové politiky a začal působit jako soukromý konzultant. Také se stal členem několika různých skupin, jako je např. skupina mocných zvaná „Bilderberg“ nebo Rada pro zahraniční vztahy.[26]

Začal se také věnovat psaní svých vlastních memoárů. Prostřednictvím těchto děl se mu podařilo výrazně zviditelnit a povznést svou pověst klíčového amerického politika, ale také interpretovat ve svůj prospěch většinu sporných okamžiků své diplomatické éry.

I dlouho po ukončení politické kariéry se vyjadřoval k různým situacím ve světové politice a mnoho osobností od politiků až po prezidenty si k němu „chodilo pro rady“. Kissinger byl i například přítelem a rádcem demokratické prezidentské kandidátky Hillary Clintonové.[27]

Po skončení kariéry se rozhodl vrátit ke své staré k lásce – k fotbalu. Byl členem organizačního výboru mistrovství světa ve fotbale v roce 1994 a vůdčí osobností, která usilovala o kandidaturu na uspořádání této velké sportovní akce v USA také v roce 2018. Jeho snaha však tentokrát nebyla úspěšná.[28]

Novinář Christopher Hitchens v roce 2001 vydal knihu The Trial of Henry Kissinger, v níž z pozice stylizovaného žalobce představil Kissingerův podíl na řadě údajných válečných zločinů ve Vietnamu, Kambodži, Laosu, Bangladéši, Chile, na Kypru či ve Východním Timoru. Sám Hitchens se ostatně pokusil Kissingera přivést před soud.[29][30][31]

Vyznamenání a ocenění

editovat

Státní vyznamenání

editovat

Ocenění

editovat
  • V roce 1972 se stal Osobností roku časopisu Time.[42]
  • V roce 1973 byl oceněn spolu s vietnamským generálem a diplomatem Le Duc Thuem Nobelovou cenou za mír za svou spoluúčast na vzniku pařížských dohod, které umožnily stažení amerických vojsk z války ve Vietnamu. Le Duc Tho cenu však odmítl přijmout s odvoláním na fakt, že ve Vietnamu dosud nebylo míru dosaženo a ozbrojený konflikt nadále pokračuje.[43] Kissinger peněžní zisk spojený s udělením ceny daroval charitě a později se nabídl, že cenu vrátí, čímž reagoval na další severovietnamskou ofenzívu v roce 1975.
  • V roce 1976 se stal Kissinger úplně prvním čestným (nehrajícím) členem basketbalového týmu Harlem Globetrotters.[44]
  • Roku 1980 vyhrál Národní knižní cenu v kategorii historie za jeho první svazek knihy „Roky v Bílém domě“.[45]
  • V roce 1998 se stal čestným členem německého fotbalového klubu SpVgg Greuther Fürth z jeho rodného města.[46]
  • V roce 2000 získal Thayerovu cenu od špičkové vojenské akademie West Point. Cena je pojmenována po Sylvanu Thayerovi, který byl jedním z „otců“ americké akademie.[47]
  • Roku 2002 se stal členem Mezinárodního olympijského výboru.[48]
  • V říjnu roku 2013 získal cenu Henryho A. Grunwalda za služby veřejnosti.[49]

Literární dílo

editovat

V čestině vyšla část jeho děl:

Tři části Kissingerových pamětí

editovat

Politická literatura

editovat

Reference

editovat
  1. Třaskavé Nobelovy ceny za mír: Ocenění Henryho Kissingera, Jásira Arafata i Baracka Obamy. Plus [online]. 2016-10-07 [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  2. Bangladéš poslal na smrt dva vůdce islámské strany za válečné zločiny. iDNES.cz [online]. 2014-11-02 [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  3. Henry Kissinger: Realpolitik and Kurdish Genocide. The Kurdistan Tribune [online]. 2013-03-24 [cit. 2023-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-18. (anglicky) 
  4. ACKERMAN, Spencer. Henry Kissinger, War Criminal Beloved by America's Ruling Class, Finally Dies. Rolling Stone [online]. 2023-11-30 [cit. 2023-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-01-30. (anglicky) 
  5. Protesters heckle Kissinger, denounce him for ‘war crimes’. The Times of Israel [online]. 2015-01-30 [cit. 2023-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-12-22. (anglicky) 
  6. NEVIUS, James. Does Hillary Clinton see that invoking Henry Kissinger harms her campaign?. The Guardian [online]. 2016-02-13 [cit. 2023-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-30. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  7. Henry A. Kissinger. Henry A. Kissinger [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  8. ISAACSON, W.: Kissinger: A Biography, New York: Simon & Schuster, 1992, s. 20. ISBN 978-0-671-66323-0
  9. Henry Kissinger. Reflex.cz [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  10. Die Chronik der SpVgg Greuther Fürth [online]. [cit. 20. 1. 2017]. Dostupné z WWW: http://www.greuther-fuerth.de/chronik Archivováno 3. 2. 2017 na Wayback Machine.
  11. PINKER, S.: Jazykový instinkt, Praha: Dybbuk 2009, s. 333. ISBN 978-80-7438-006-8
  12. ISAACSON, W.: Kissinger: A Biography, New York: Simon & Schuster, 1992, s. 38. ISBN 978-0-671-66323-0
  13. Henry Kissinger, horoscope for birth date 27 May 1923, born in Fürth, with Astrodatabank biography. Astro-Databank [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  14. David Kissinger, horoscope for birth date 31 July 1961, born in Boston, with Astrodatabank biography. Astro-Databank [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  15. BROŽ, I. Diplomaté. Praha: Epocha, 2004, s. 572. ISBN 80-86328-55-4.
  16. AMERICKÁ POLITIKA DÉTENTE [online]. Občanský institut [cit. 2023-05-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-05-27. 
  17. BROŽ, I. Diplomaté. Praha: Epocha, 2004, s. 575. ISBN 80-86328-55-4.
  18. BĚLOVSKÁ, N. 40 let od ‘pingpongové diplomacie‘, která přispěla ke sblížení USA s Čínou. Český rozhlas [online], 12. dubna 2011. [cit. 21. 1. 2017], Dostupné online
  19. BROŽ, I. Diplomaté. Praha: Epocha, 2004, s. 577. ISBN 80-86328-55-4.
  20. Představitel reálpolitiky Kissinger se dožívá 100 let. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  21. GADDIS, J., L., Studená válka. Slovart, 2006, s. 141. ISBN 80-7209-843-8
  22. BROŽ, I. Diplomaté. Praha: Epocha, 2004, s. 588. ISBN 80-86328-55-4.
  23. Ford, Kissinger and the Indonesian Invasion, 1975–76 [online]. Redakce Burr William. December 6, 2001 [cit. 2016-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne February 14, 2016. 
  24. BASS, Gary. Blood Meridian. The Economist. September 21, 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne September 19, 2013. 
  25. GRANDIN, Greg. Kissinger's Shadow: The Long Reach of America's Most Controversial Statesman. [s.l.]: Metropolitan Books, 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne May 11, 2023. ISBN 978-1-62779-449-7. S. 151. 
  26. The World’s Most Powerful and Secret Group, Explained. Time [online]. 2016-06-09 [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Hillary and Henry: Clinton's Relationship With Kissinger. ABC News [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Henry Kissinger se vrací do fotbalu. iSport.cz [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. 
  29. WILBY, Peter. Christopher Hitchens obituary. The Guardian. 2011-12-16. Dostupné online [cit. 2023-12-01]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  30. HRW: Community: Review of The Trial of Henry Kissinger. www.hrw.org [online]. [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. 
  31. HITCHENS, Christopher. Kissinger Declassified. Vanity Fair [online]. Duben 2004 [cit. 2023-12-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-09-04]. Dostupné online. 
  33. GERHARD, P., WOOLLEY, J.P.: Gerald R. Ford: "Remarks Upon Presenting the Presidential Medal of Freedom to Henry A. Kissinger," January 13, 1977. [online] Gerhard Peters and John T. Woolley, The American Presidency Project. [cit. 20. 1. 2017]. Dostupné online Archivováno 3. 3. 2016 na Wayback Machine.>
  34. https://web.archive.org/web/20180720081345/https://knightsofrizal.org.ph/about-us/knights-of-rizal/
  35. Archivovaná kopie. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-01. 
  36. Postanowienie Prezydenta Rzeczypospolitej Polskiej z dnia 14 lutego 1997 r. o nadaniu orderu.. prawo.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2019-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-11. 
  37. [cit. 2023-11-30]. Dostupné online. (ukrajinsky) 
  38. WWW.FG.CZ, 2015, FG Forrest, a s. Seznam vyznamenaných. Pražský hrad [online]. [cit. 2019-09-04]. Dostupné online. 
  39. Bayerischer Verdienstorden: Startseite. www.bayerischer-verdienstorden.de [online]. [cit. 2019-10-03]. Dostupné online. 
  40. ALTMAN, Yair. Kissinger, Mehta awarded Israel's Presidential Medal. Ynetnews. 2012-02-09. Dostupné online [cit. 2023-05-27]. (anglicky) 
  41. Söder überreicht Orden: Kissinger feiert 100. Geburtstag in Fürth. bild.de [online]. 2023-06-21. Dostupné online. (německy) 
  42. TIME Magazine Cover: Henry Kissinger and Richard Nixon - July 26, 1971. TIME.com [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. The Nobel Peace Prize 1973. NobelPrize.org [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. 1976 - Globetrotters Name An Honorary Member To The Team, Bestowing The Honor To Dr. Henry Kissinger. [online], Harlemglobetrotters.com, 2016, [cit. 20. 1. 2017]. Dostupné z WWW: http://www.harlemglobetrotters.com/1976-globetrotters-name-honorary-member-team-bestowing-honor-dr-henry-kissinger Archivováno 2. 2. 2017 na Wayback Machine.
  45. National Book Awards 1980. National Book Foundation [online]. [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. Was macht eigentlich… [online]. 2022-05-27 [cit. 2023-11-30]. Dostupné online. (německy) 
  47. HASSLER, Becky. Dr. Henry A. Kissinger Receives Thayer Award [online]. 2000-09-13 [cit. 2023-05-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. Mr Henry Kissinger, [online]. Olympicgames.com, [cit. 20. 1. 2017]. Dostupné online
  49. Henry A. Grunwald Award for Public Service, [online], Lighthouse International. [cit. 20. 1. 2017] Dostupné online Archivováno 2. 2. 2017 na Wayback Machine.>

Literatura

editovat
  • SYRUČEK, Milan. Kissinger ve službách Bílého domu. [s.l.]: Mladá fronta, 1985. 264 s. 
  • SYRUČEK, Milan. Henry Kissinger: bůh či d̕ábel diplomacie. Praha: Epocha, 2004. 400 s. ISBN 80-86328-48-1. 
  • LORD, Winston. Kissinger podle Kissingera: úvahy o diplomacii, strategickém výhledu a umění vést. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: Books & Pipes Publishing, 2020. 240 s. ISBN 978-80-7485-210-7. 
  • Niall Ferguson: Kissinger 1923-1968: The Idealist. New York, Penguin Press 2015, ISBN 978-1-59420-653-5
  • Seymour Hersh: The Price of Power: Kissinger in the Nixon White House. 1983.
  • Holger Klitzing: The Nemesis of Stability. Henry A. Kissinger’s Ambivalent Relationship with Germany. Trier : WVT 2007, ISBN 978-3-88476-942-3

Externí odkazy

editovat