Otevřít hlavní menu

Existencialismus (někdy chybně existencionalismus) je filosofický a umělecký směr, který vznikl po první světové válce v Německu. K rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským představitelům ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se existencialismus stal velice populární i módní filosofií, což často vedlo k zjednodušení a zjemnění myšlenek tohoto směru.

FilosofieEditovat

Filosofie tohoto směru se opírá o tzv. filosofii existence, čímž navazuje na některé myšlenky F. Nietzscheho, dánského myslitele S. Kierkegaarda (duchovní předchůdce: osobní víra a vědomí absurdity), E. Husserla a M. Heideggera, který k tomuto směru někdy bývá, ne zcela přesně, řazen (odmítá označení své filosofie za filosofii existence).

LiteraturaEditovat

Existencialismus výrazně ovlivnila literatura, některé myšlenky přímo pocházejí z ruské literatury (F. M. Dostojevskij), zajímavé je i ovlivnění F. Kafkou (jeho povídkou Proměna, ve které se člověk bez důvodu promění v odporného členovce a poté jen živoří a pomalu umírá zavřen ve svém pokoji, všem odporný).

Základní rysyEditovat

Tento směr, respektive jeho propagátoři, neměli jednotné názory, některé myšlenky si i protiřečí, jiné se vzájemně vylučují, proto lze říci, že v existencialismu lze rozlišit několik základních proudů. Tyto proudy uznávaly některé společné myšlenky a cíle, ale ani o nich nelze tvrdit, že by byly vykládány jednoznačně. Východiskem mu byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti i dějinného vývoje, člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní ego, plný úzkosti, pocitu nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti[zdroj?]. V takové „nicotě“ se potom člověk pokouší překonat své zoufalství, dobírá se sebepoznání a sebeuskutečnění, volí si svými činy své bytí jako svobodu, protože člověk je takový, jakého sám sebe chce mít a jakým se činí. Politicky výrazní existencialisté tíhli většinou doleva, ale jejich filosofické názory jsou poměrně pesimistické. Domnívali se, že existence předchází podstatu. Byl kladen velký důraz na aktivitu vůči budoucnosti a sobě, to je dovedlo k odmítnutí víry v Boha a tím i křesťanské morálky. Tvrdili, že jediná jistota tohoto světa je smrt[zdroj?].

Zajímavé jsou i názory některých existencialistických filosofů na svobodu, o níž si mysleli, že člověk je k ní prakticky donucen (odsouzen), musí stále mezi něčím volit a vybírat.

Ve svých spisech se zabývali především otázkami existence a tím rozvinuli myšlenky společné pro všechny proudy spojené s tímto hnutím. Existenci považovali za velice individuální stav, který nelze odvodit z ničeho vyššího. Člověk se tedy teprve musí stát tím, čím je, nelze ho vysvětlit věčnými, předem formujícími kategoriemi.

Často dochází ke zdůraznění lidské aktivity, svobody a s ní spojené absolutní odpovědnosti za své rozhodování a konání. Někteří existencialističtí autoři kladou důraz na mezní situace. Časté jsou též nezvyklé, místy až provokativní reakce na některé společenské situace.

Z těchto myšlenek vyplynula závislost bytí na čase, která je pro existencialismus zásadní.

DěleníEditovat

Existuje mnoho způsobu, jak lze dělit existencialismus. Obvyklé je dělení podle země (německý, francouzský apod.).

Dále se existencialismus často dělí na:

  1. teistický – menšinový, téměř se neprosadil ve Francii, vlivný byl však v Německu, Itálii, o něco méně v USA
  2. ateistický – tento směr vyznávali nejznámější představitelé, např. A. Camus a J.-P. Sartre.

Samotný Jean-Paul Sartre rozdělil existencialismus na křesťanský (G. Marcel, K. Jaspers) a ateistický (M. Heidegger, J.-P. Sartre).

PředstaviteléEditovat

OdkazyEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat