Eugène Ionesco

francouzský dramatik a básník

Eugène Ionesco [ežen jonesko] (26. listopadu 1909, Slatina, Rumunsko28. března 1994, Paříž) byl francouzský dramatik a básník rumunského původu. Byl jedním z hlavních představitelů a zakladatelů absurdního dramatu; zároveň patří k jeho nejhranějším autorům.

Eugène Ionesco
Eugène Ionesco (1993)
Eugène Ionesco (1993)
Rodné jménoEugen Dimitri Ionescu
Narození26. listopadu 1909
Slatina
Úmrtí28. března 1994 (ve věku 84 let)
14. pařížský obvod
Místo pohřbeníHřbitov Montparnasse
Povolánídramatik, spisovatel, básník, literární kritik, autor deníků, ilustrátor a grafik
Alma materBukurešťská univerzita
Fraţii Buzeşti National College
Národní kolej Karla I. v Craiově
Kolej svatého Sávy
Tématamúzické umění, literární činnost, drama a poezie
Významná dílaThe Chairs
Rhinoceros
The Killer
The New Tenant
Plešatá zpěvačka
OceněníRakouská státní cena za evropskou literaturu (1971)
Cena Jeruzaléma (1973)
Řád za zásluhy v oblasti umění a věd
Prix du Brigadier
komandér Řádu umění a literatury
… více na Wikidatech
Politická příslušnostTransnacionální radikální strana
Manžel(ka)Rodica Ionesco (od 1936)
VlivySamuel Beckett
Franz Kafka
Alfred Jarry
Ion Luca Caragiale
Tristan Tzara
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob na hřbitově v Montparnasse

Životopis editovat

V literatuře se občas vyskytuje chybný rok Ionescova narození 1912,[1] správný je 1909. Jeho otec byl rumunský advokát, matka byla dcerou francouzského železničního inženýra. V roce 1913 se rodina odstěhovala do Paříže. Za 1. světové války odjel Ionescův otec do Rumunska, odkud se už nevrátil a s manželkou se rozvedl. Spolu se svou sestrou žil Eugéne ve Francii až do roku 1925. Sourozenci se v uvedeném roce museli vrátit k otci do Rumunska, protože soud je přiřkl jemu.[2] V letech 1929–1934 studoval na univerzitě v Bukurešti. Roku 1936 se oženil s Rodicou Burileanu, kterou poznal na studiích. Měli spolu dceru Marii-France (* 1944). V roce 1942 se mu podařilo dostat se do Francie, tentokrát natrvalo.

Ionesco nebyl mezi pařížskými levicovými kruhy příliš oblíben. Hra Nosorožci bývala vykládána jako alegorie na komunistické režimy, vycházela však z jeho zkušenosti se šířením propagandy fašismu.[3]

Od roku 1960 publikoval v novinách Le Figaro úvahy, v nichž kritizoval totalitu jako takovou. Jako jeden z prvních francouzských intelektuálů odsoudil Invazi vojsk varšavského paktu do Československa v roce 1968. Konkrétně se to stalo v článcích Československo? Jediná země v Evropě, která si zaslouží nezávislost (11. listopadu 1968) a Od Prahy po Londýn samá hanba (14. dubna 1969). V důsledku toho byly v Československu překlady jeho knih vyřazeny z knihoven a hry se nesměly provozovat.[4]

Ionesco je pochován na pařížském hřbitově Montparnasse.

Literární dílo editovat

Na jeho prvních dílech je patrný vliv dadaismu, kdy bojuje proti logice světa a řeči. Patrné je to už v jeho rané hře Plešatá zpěvačka. Inspirací mu zde byla učebnice angličtiny. Její nesmyslný text, absurdní rozhovory, nesouvisející věty apod. daly vzniknout tzv. tragédii řeči. Herci zde místy mluví podle této učebnice, nevede se žádná smysluplná konverzace. Tato hra bývá hrána jako komedie, občas i jako fraška. Autor však tvrdí, že původní pocit, který ho vedl k napsání této hry, byl spíše tragický než komický. Ve hře Židle je jeviště zaplněno prázdnými židlemi, na něž postupně usedají neviditelné osoby. Jediní viditelní, Stařenka a Stařeček, s nimi vedou rozhovor. Hru uzavírá příchod Řečníka, jehož úkolem má být předání Stařečkova poselství o smyslu života.

Později Ionesco došel k názoru, že svět je plný utrpení a fanatismu, proto se v jeho hrách objevuje tragická a bezradná vize světa. Svět se pro něj stal jakýmsi gigantickým strojem, který ničí člověka a z tohoto stavu je jediným východiskem humor. To ho vedlo k tvorbě tzv. „antiher“ a absurdnímu dramatu. Tato díla je třeba chápat jako memento proti osamění, ale i politické zvůli.

Dramata editovat

  • Plešatá zpěvačka – 1950, česky 1964
  • Pozdravy – 1950
  • Budoucnost je ve vejcích čili Všeho je třeba ke stvoření světa – 1951
  • Lekce – 1951
  • Židle – 1952
  • Oběti povinností – 1953
  • Amadeus aneb Jak se ho zbavit – 1954
  • Jakub aneb Podrobení – 1954
  • Nový nájemník – 1955
  • Kuba neboli podrobení – 1955
  • Budoucnost je ve vejcích – 1957
  • Improvizace Almy neboli Pastýřův chameleon – 1958, česky 1964
  • Scéna ve čtyřech – 1959
  • Nenajatý vrah – 1959, česky 1964
  • Nosorožci – 1959, česká premiéra 1960
  • Král umírá – 1962, česky 1964
  • Chodec vzduchem – 1963
  • Hlad a žízeň 1964, česká premiéra 1968
  • Vybíjená – 1970
  • Macbett – 1972, česká premiéra 1991
  • Tenhle strašný bordel! – 1973
  • Cesta k mrtvým – 1980

Romány a povídky editovat

  • Fotografie plukovníka – sbírka povídek, 1962
  • Samotář – román, 1973

Eseje, publicistika, deníky, rozhovory editovat

  • Střípky deníku – 1967, česky 1997
  • Minulá přítomnost, přítomná minulost - 1968
  • Protijedy – 1977
  • Mezi životem a snem – 1996

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. Uhlířová, Eva, Vývoj jedné konfese, in: Eugène Ionesco, Hry, Orbis, Praha 1964, s. 275.
  2. Údaj na webu absurdnidrama.wz.cz, přístup 16. 2. 2019. absurdnidrama.wz.cz [online]. [cit. 2019-02-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-08. 
  3. SNYDER, Timothy. Tyranie : 20 lekcí z 20. století. [s.l.]: [s.n.] 116 s. ISBN 978-80-7432-838-1. S. 62. 
  4. Našinec, Jiří, Eugéne Ionesco a nesnesitelná těžkost bytí, in: Ionesco, Eugéne, Samotář, Aurora, Praha 2000, str. 168–169, ISBN 80-7299-001-2.

Související články editovat

Externí odkazy editovat

6. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce:
Jean Paulhan
19701994
Eugène Ionesco
Nástupce:
Marc Fumaroli