Otevřít hlavní menu
Wikipedie

Lichtenštejnové

Lichtenštejnové (či německy (von) Liechtenstein) je knížecí rod panující v Lichtenštejnsku a vlastnící další značný majetek zejména v Rakousku, dříve i na Moravě. Pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II., podle časopisu Forbes je nejbohatším evropským panovníkem s odhadovaným majetkem 4,5 miliard dolarů[1]. Lichtenštejnové vlastní v Rakousku asi 15 000 hektarů pozemků.

Lichtenštejnové
(Liechtenstein)
Coat of arms of Liechtenstein.svg
země České království, Rakousko-Uhersko, Lichtenštejnsko
mateřská dynastie Lichtenštejnové
tituly Knížata
zakladatel Hugo z Lichtenštejna
rok založení 1136
současná hlava Hans Adam II.
větve rodu Lichtenštejnská (Murau zvaná štýrská), rohravská a petronellská
O jiné rodině podobného jména pojednává článek Lichtenštejn-Kastelkornové.
Hrad Liechtenstein v dolním Rakousku
Vlajka Lichtenštejnska
Zámek Valtice, hlavní sídlo rodiny Lichtenštejnů do roku 1945

PůvodEditovat

Jméno se odvozuje od názvu hradu Liechtenstein v dolním Rakousku, jižně od Vídně (nyní katastr obce Maria Enzensdorf). V okolí tohoto rodového hradu a na severovýchodní hranici Dolních Rakous měli první Lichtenštejnové pozemky.

Nepřetržitá linie předků Lichtenštejnů započala Jindřichem I. (zemřel roku 1265 nebo 1266), jenž od krále Přemysla Otakara II. za věrnost v boji získal v polovině 13. století panství okolo Mikulova na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví. Získání tohoto panství mělo veliký politický význam, protože tím rodina získala rozsáhlý územní majetek na území Moravského markrabství, respektive (později) i dalších zemí Koruny české. Rod se trvale usadil na Moravě a ve Slezsku (slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska se stávají trvalou součástí lichtenštejnského rodového erbu). Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován a do roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky s centry v Lednici a Valticích. Až do roku 1620 nezastávali žádný zemský úřad.

Dějiny roduEditovat

13. až 16. stoletíEditovat

Význam tohoto panství se měl projevit roku 1394, když Jan I. z Lichtenštejna, hofmistr, který téměř 30 let řídil vládní záležitosti habsburského vévody Albrechta III., se stal obětí mocensko-politických záměrů Habsburků a upadl v nemilost. Byl donucen, i se svou rodinou, vzdát se části rodinného majetku, a to především panství jižně od Dunaje. V následujících desetiletích rodina usilovala o upevnění dolnorakouského panství skrze znovunabytí, a také rozšiřovala zejména panství (dnes) jihomoravských Valtic.

Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve, lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Obě poslední linie však v příštích generacích vymřely, čímž rodina přišla o mnoho hodnotného majetku. Další rozdělení se událo na počátku 16. století, když se smlouvou z roku 1504 vytvořily linie steyreggská, valtická a mikulovská. Z nich přežila pouze valtická. Tentokrát se však členové dobře promyšlenými rodovými zákony postarali o to, aby zbytečně nepřišli o majetek vymřelých linií, ale aby tyto přešly na pokračující větve.

Významné osobnostiEditovat

 
Lichtenštejnský palác (Malostranské náměstí) na pražském Malostranském náměstí (dnes budova HAMU)
 
Karel I z Lichtenštejna, místodržící v Čechách
 
Rodová hrobka ve Vranově u Brna

Mezi významné členy rodu patřili:

  • baron Hartmann II. z Lichtenštejna (1844-1585), sběratel knih, umění a kuriozit
  • Karel z Lichtenštejna, který roku 1599 konvertoval ke katolictví, o devět let později dosáhl knížecího titulu a roku 1614 mu bylo uděleno Opavské vévodství. Patřil k nejvýznamnějším oporám trůnu a v době českého stavovského povstání stál pevně na straně císaře Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé hoře se z pověření císaře stal zemským místodržícím v Čechách a získal Krnovské knížectví. Stál také v čele mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce, údajně však byl také ten, kdo snížil původní počet odsouzených. Karel byl také členem finančního konsorcia (společně s Albrechtem z Valdštejna, Pavlem Michnou z Vacínova, Janem de Witte a Jakubem Baševim), které znehodnotilo českou minci (razili znehodnocenou tzv. „dlouhou minci“), za níž pak členové konsorcia nakupovali levně konfiskované statky v českých zemích. Důsledkem ražby dlouhé mince pak byl také státní bankrot v roce 1623.
  • Jan Josef I. (1760–1836), poslední kníže Svatzé mříše římské, proslul jako polní maršal v napoleonských válkách

MajetekEditovat

Téměř polovinu svého majetku získali Lichtenštejnové během pobělohorských konfiskací v 17. století.[2]

Ve druhé polovině 17. století spadala pod Lichtenštejny celá jedna pětina poddaných Moravského markrabství. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[3]

Lichtenštejnská knížata dodnes patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům, především díky bankovnímu podnikání. Do roku 1945 vlastnili rozsáhlé statky i v českých zemích, především na Moravě (Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny, Zábřeh na Moravě), ve Slezsku např. Krnov a známé paláce v Olomouci a dva paláce v Praze. Rodinná hrobka Lichtenštejnů se nachází ve Vranově u Brna při tamním poutním kostele Narození Panny Marie. Lichtenštejnská knížata také dosud užívají titul vévodů opavských a krnovských.

Výčet lichtenštejnského územního vlastnictví k roku 1914Editovat

Spory Lichtenštejnů o majetek na území České republikyEditovat

Majetek rodu Lichtenštejnů byl zčásti zabrán v rámci pozemkové reformy v období první československé republiky. Po roce 1945 byl zkonfiskován veškerý lichtenštejnský majetek v Čechách i na Moravě pro příslušnost k německé národnosti, ačkoli se rod podle historika Petra Maška neangažoval pronacisticky, spíše naopak.[4] Na druhé straně panující lichtenštejnský kníže František Josef II. nabídl spolupráci Sudetoněmecké straně a profitoval ze spolupráce s německými okupačními úřady.[5][2]

Ohledně záboru byl spor mezi knížetem Janem II. a Státním pozemkovým úřadem rozhodnut Nejvyšším soudem tak, že majetek liechtensteinský není vyjmut ze záboru. Soud odmítl námitky knížete, že jeho rodový majetek představuje appertinenci suverénního knížectví Lichtenštejnského a dodal, že i kdyby tomu tak bylo, přesto by se na tyto majetky záborový zákon vztahoval.[6]

V roce 1946 Československo zkonfiskovalo lichtenštejnský majetek, který se nacházel na území Československa, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a to i přesto, že v době druhé světové války rodina měla lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem. Tehdejší kněžna Elsa byla navíc židovského původu. Přesto byla stížnost knížete 21. listopadu 1945 správním soudem v Bratislavě zamítnuta, kdy tento souhlasil s názorem žalovaného správního orgánu, že „je všeobecně známou skutečností, že kníže je "osobou německé národnosti" ve smyslu Dekretu č. 12.“

Konfiskační rozhodnutí se kníže Hans Adam II. pokusil napadnout před soudy Spolkové republiky Německo, avšak byl neúspěšný. Postup německých soudů schválil nakonec rozsudkem ze dne 12. července 2001 i Evropský soud pro lidská práva.[7]

Větve rodu LichtenštejnůEditovat

Štýrská větev rodu (Murau)Editovat

 
Zámek Murau a farní kostel

Hospodářské zázemí štýrských Lichtenštejnů tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg.

Větev rodu Liechtenstein-RohrauEditovat

Mikulovská větevEditovat

1. manželka Diemuth/Dyrnda
2. manželka Mechthilda !† po 1265, synové

Vládnoucí větev roduEditovat

 
Zámek Vaduz, Lichtenštejnsko

Jiří V. (†1483), manželka Anežka z Krcova.

Hartman I. (asi 1475–1542), 1. manželka hraběnka Amálie z Hohenlohe, 2. manželka Johana z Mainburku.

Jiří Hartmann I. (1513–1562), manželka Zuzana z Lichtenštejna na Mikulově.

Hartmann II. (1544–1585), manželka hraběnka Anna z Ortenburku, synové:

kníže Karel I. (30. července 1569–12. února 1627), syn Hartmana II. (1544–1585) manželka Maria Anna z Boskovic.

Maxmilián (1578–1643), syn Hartmana II. (1544–1585), manželka Kateřina z Boskovic.
Gundakar z Lichtenštejna (1580–1658), syn Hartmanna (1544–1585), 1. manželka hraběnka Anežka Východofríská, 2. manželka Alžběta Lukrécie, vévodkyně slezská na Těšíně; syn Hartman (1613–1686).

kníže Karel Eusebius (11. dubna 1611–3./5. února 1684), syn Karla I. (1569–1627), manželka Johana Beatrix Ditrichštejnová.

Hartmann (1613–1686), syn Gundakera (1580–1658), manželka Alžběta Sidonie, hraběnka ze Salmu a Reifferscheidtu, synové:
Filip Erasmus (1664–1704), syn Hartmanna (1613–1686)

kníže Antonín Florian (28. května 1656–11. října 1721), syn Hartmana (1613–1686), manželka Eleonora Barbora, hraběnka z Thunu, syn:

kníže Jan (Hans) Adam I. (30. listopadu 1657–16. června 1712), manželka Erdmunda Marie Tereza Ditrichštejnová

kníže Josef Jan Adam (27. května 1690–17. prosince 1732, syn Antonína Floriana (1656–1721), 1. manželka princezna Gabriela z Lichtenštejna, 2. manželka hraběnka Marianna z Thunu. 3. manželka hraběnka Marianna Oettingenská ze Spielnerku, 4. manželka hraběnka Marianna Kottulinská

kníže Jan Nepomuk Karel (8. července 1724–22. prosince 1748), syn Josefa Jana Adama (1690–1732), manželka hraběnka Marie Josefa Harrachová, bez potomků.

kníže Josef Václav (9. srpna 1696–10. února 1772), syn Filipa Erasma (1664–1704), manželka princezna Anna Marie z Lichtenštejna, hraběnka z Thunu, bez potomků.

Emanuel (1700–1771, syn Filipa Erasma (1664–1704), bratr Josefa Václava (1696–1772)

kníže František Josef I. (19. listopadu 1726–18. srpna 1781), syn Emanuela (1700–1771), manželka hraběnka Marie Leopoldina ze Šternberka

Karel Boromej Josef (1730–1789), syn Emanuela (1700–1771) a rakouský polní maršál, manželka princezna Marie Eleonora Oettingenská ze Spielberku (1745-1812)

kníže Alois I. Josef (4. května 1759–24. března 1805), syn Františka Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Karolína z Manderscheidtu-Blankenheimu, bez potomků.

kníže Jan Josef I. (27. června 1760–20. dubna 1836), syn Franze Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Josefa Sofie z Fürstenberka-Weitra, synové Alois Josef II. (1796–1858), a František Jáchym Josef (1802–1887)

kníže Alois Josef II. (25. května 1796–12. listopadu 1858), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Františka Kinská, hraběnka z Vchynic a Tetova, synové Jan II. (1840–1929) a František I. (1853–1938)

Karel Jan (1803–1871), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka Rosalie, hraběnka z Grünu a Schönfeldu, nominován na panovníka Lichtenštejnského knížectví (1806–1813).
František Jáchym Josef (1802–1887, syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Julie Potocká, syn Alfred Alois z Lichtenštejna (1842–1907).
 
Kámen k 40 letům vlády Johanna II. na Černokostelecku

kníže Jan II. (5. října 1840–11. února 1929), syn Aloise Josefa II. (1796–1858), bez potomků.

kníže František I. (28. srpna 1853–25. července 1938), syn Aloise Josefa (1796–1858), manželka Elsa von Gutmann, baronka Erös z Bethenvalva, bez potomků.

Alfred Alois (1842–1907), syn Františka Jáchyma Josefa (1802–1887), manželka Jindřiška z Lichtenštejna, syn Alois (1869–1955).
Alois (1869–1955), syn Alfreda Aloise (1842–1907), manželka rakouská arcivévodkyně Alžběta Amálie, syn František Josef II. (1906–1989).

kníže František Josef (16. srpna 1906–13. listopadu 1989), syn Aloise (1869–1955), manželka Gina Wilczeková, syn Hans (Jan) Adam II. Pius narozen 1945.

kníže Hans (Johann) Adam II. Pius (narozen 14. února 1945), syn Františka Josefa II. (1906–1989), manželka Marie Aglae Kinská z Vchynic a Tetova.

Alois Filip (narozen 1968), manželka vévodkyně Sofie Bavorská
Josef Václav (narozen 24. května 1995), syn Aloise Filipa (narozen 1968)

ErbEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Lichtenštejnska.

Původně měli zlatočerveně dělený štít, v 16. století se objevuje čtvrcený erb s polepšením, od roku 1709 je znak totožný se znakem jejich knížectví. Srdeční štítek je shodný s původním erbem, v prvním poli má slezskou orlici, ve druhém zelenou routovou korunu pokosem na zlatých a černých pruzích, ve třetím poli znak Opavska, ve špici krnovský lovčí roh, ve čtvrtém poli harpyji (orla s dívčí hlavou), což je symbolem Východního Fríska.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ https://www.forbes.com/sites/luisakroll/2011/04/27/europes-richest-royals/#1958b64036c8
  2. ↑ a b „Bůh, kníže, Morava“, Lichtenštejnsko, knížectví moravské. Česká televize [online]. 30. dubna 2012. Dostupné online. 
  3. ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 306. 
  4. ↑ MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené vyd. Praha: Mladá fronta, 2003, 330 p. ISBN 80-204-1049-X.
  5. ↑ Lichtenštejni znovu žádají majetek v Česku. Novinky.cz [online]. 21. května 2014. Dostupné online. 
  6. ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1928, sp. zn. R II 28/28, publ. ve Vážného sbírce pod č. 7751/1928.
  7. ↑ Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci níže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, č. 42527/98.
  8. ↑ Wikipedie Biedermannsdorf

LiteraturaEditovat

  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 1. Wien: Wilhelm Braumüller, 1868. 512 s., [3] archy. (německy) 
  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 2. Wien: Wilhelm Braumüller, 1877. 408 s., [3] archy. (německy) 
  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 3. Wien: Wilhelm Braumüller, 1882. 426 s., VI příl. (rodokmeny). (německy) 
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Liechtensteinové, s. 88-89. 
  • HORÁK, Ondřej. Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Praha: Libri, 2010. 288 s. ISBN 978-80-7277-457-9. 
  • JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. 215 s. ISBN 978-80-7277-490-6. 
  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6. 
  • ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. 
  • Wanger, Harald: Die regierden Fürsten von Liechtenstein. Nové aktualizované vydání (asi v roce 2004) s podporou knížecí kulturní rady. Vydavatelství Frank P. van Eck. ISBN 3-905501-22-8

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lichtenštejnové&oldid=17625010“