Lichtenštejnové
Lichtenštejnové (či německy (von) Liechtenstein) je knížecí rod panující v Lichtenštejnsku a vlastnící další značný majetek zejména v Rakousku, dříve i na Moravě. Pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II., podle časopisu Forbes je nejbohatším evropským panovníkem s odhadovaným majetkem 4,5 miliard dolarů[1]. Lichtenštejnové vlastní v Rakousku asi 15 000 hektarů pozemků.
Lichtenštejnové (Liechtenstein) | |
![]() | |
Země |
![]() ![]() ![]() |
---|---|
Mateřská dynastie | Lichtenštejnové |
Tituly | Knížata |
Zakladatel | Hugo z Lichtenštejna |
Rok založení | 1136 |
Současná hlava | Hans Adam II. |
Větve rodu | Lichtenštejnská (Murau zvaná štýrská), rohravská a petronellská |

PůvodEditovat
Jméno se odvozuje od názvu hradu Liechtenstein v dolním Rakousku, jižně od Vídně (nyní katastr obce Maria Enzensdorf). V okolí tohoto rodového hradu a na severovýchodní hranici Dolních Rakous měli první Lichtenštejnové pozemky.
Nepřetržitá linie předků Lichtenštejnů započala Jindřichem I. (zemřel roku 1265 nebo 1266), jenž od krále Přemysla Otakara II. za věrnost v boji získal v polovině 13. století panství okolo Mikulova na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví. Získání tohoto panství mělo veliký politický význam, protože tím rodina získala rozsáhlý územní majetek na území Moravského markrabství, respektive (později) i dalších zemí Koruny české. Rod se trvale usadil na Moravě a ve Slezsku (slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska se stávají trvalou součástí lichtenštejnského rodového erbu). Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován a do roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky s centry v Lednici a Valticích. Až do roku 1620 nezastávali žádný zemský úřad.
Dějiny roduEditovat
13. až 16. stoletíEditovat
Význam tohoto panství se měl projevit roku 1394, když Jan I. z Lichtenštejna, hofmistr, který téměř 30 let řídil vládní záležitosti habsburského vévody Albrechta III., se stal obětí mocensko-politických záměrů Habsburků a upadl v nemilost. Byl donucen, i se svou rodinou, vzdát se části rodinného majetku, a to především panství jižně od Dunaje. V následujících desetiletích rodina usilovala o upevnění dolnorakouského panství skrze znovunabytí, a také rozšiřovala zejména panství (dnes) jihomoravských Valtic.
Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve, lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Obě poslední linie však v příštích generacích vymřely, čímž rodina přišla o mnoho hodnotného majetku. Další rozdělení se událo na počátku 16. století, když se smlouvou z roku 1504 vytvořily linie steyreggská, valtická a mikulovská. Z nich přežila pouze valtická. Tentokrát se však členové dobře promyšlenými rodovými zákony postarali o to, aby zbytečně nepřišli o majetek vymřelých linií, ale aby tyto přešly na pokračující větve.
Významné osobnostiEditovat
Mezi významné členy rodu patřili:
- baron Hartmann II. z Lichtenštejna (1544–1585), sběratel knih, umění a kuriozit
- Karel z Lichtenštejna, který roku 1599 konvertoval ke katolictví, o devět let později dosáhl knížecího titulu a roku 1614 mu bylo uděleno Opavské vévodství. Patřil k nejvýznamnějším oporám trůnu a v době českého stavovského povstání stál pevně na straně císaře Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé hoře se z pověření císaře stal zemským místodržícím v Čechách a získal Krnovské knížectví. Velice aktivně organizoval císařskou odplatu na českých stavech a stál také v čele mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce, údajně pak byl sám císař Ferdinand II. překvapen rozsahem a na evropské poměry mimořádnou tvrdostí celého procesu vedeného Lichtenštejnem.[zdroj?] Díky tomuto bezprecedentnímu procesu pak Lichtenštejnové získali obrovské množství zkonfiskovaných majetků a panství. Karel byl také členem finančního konsorcia (společně s Albrechtem z Valdštejna, Pavlem Michnou z Vacínova, Janem de Witte a Jakubem Baševim), které znehodnotilo českou minci (razili znehodnocenou tzv. „dlouhou minci“), za níž pak členové konsorcia nakupovali levně konfiskované statky v českých zemích. Důsledkem ražby dlouhé mince pak byl také státní bankrot v roce 1623.
- Jan Josef I. (1760–1836), poslední kníže Svaté říše římské, proslul jako polní maršál v napoleonských válkách
MajetekEditovat
Téměř polovinu svého majetku získali Lichtenštejnové během pobělohorských konfiskací v 17. století.[2]
Ve druhé polovině 17. století spadala pod Lichtenštejny celá jedna pětina poddaných Moravského markrabství. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[3]
Lichtenštejnská knížata dodnes patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům, především díky bankovnímu podnikání. Do roku 1945 vlastnili rozsáhlé statky i v českých zemích (Kostelec nad Černými lesy, Kounice), především na Moravě (Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny, Zábřeh na Moravě), ve Slezsku např. Krnov a známé paláce v Olomouci a dva paláce v Praze. Rodinná hrobka Lichtenštejnů se nachází ve Vranově u Brna při tamním poutním kostele Narození Panny Marie. Lichtenštejnská knížata také dosud užívají titul vévodů opavských a krnovských.
Výčet lichtenštejnského územního vlastnictví k roku 1914Editovat
- Lednice / Eisgrub na Moravě v roce 1249 získal Jindřich z Lichtenštejna darem o rozloze 2846 ha.
- Rabensburg / Ranšpurk v Dolním Rakousku v roce 1385 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 6839 ha.
- Valtice (Valčice) / Feldsberg v Dolním Rakousku (dnes na Moravě) v roce 1395 získal Jan sňatkem o rozloze 5601 ha.
- Wilfersdorf v Dolním Rakousku v roce 1436 získal Kryštof z Lichtenštejna dědictvím o rozloze 1930 ha.
- Úsov / Aussee na Moravě v roce 1597 získal Karel I. z Lichtenštejna sňatkem o rozloze 7725 ha.
- Bučovice / Butschowitz na Moravě v roce 1597 získal Maxmilián z Lichtenštejna sňatkem o rozloze 14 310 ha.
- Plumlov / Plumenau na Moravě v roce 1602 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 12 961 ha.
- Pozořice / Posoritz na Moravě v roce 1604 získal Maxmilián z Lichtenštejna sňatkem 14 695 ha.
- Opava / Troppau ve Slezsku v roce 1614 získal Karel I. z Lichtenštejna v léno 9621 ha.
- Krnov / Jägerndorf ve Slezsku v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna.
- Moravská Třebová / Mährisch Trübau na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna o rozloze 6268 ha.
- Zábřeh / Hohenstadt na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 6993 ha.
- Branná / Goldenstein na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 9538 ha.
- Ruda nad Moravou / Eisenberg na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 5451 ha.
- Uhříněves / Aurinowes v Čechách v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 8219 ha.
- Lanškroun / Landskron v Čechách v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 6195 ha.
- Uherský Ostroh / Ungarisch Ostra na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 7233 ha.
- Kostelec nad Černými lesy / Schwarzkosteletz v Čechách v roce 1623 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 9775 ha.
- Břeclav / Lundenburg na Moravě v roce 1638 získal Karel Eusebius z Lichtenštejna koupí o rozloze 7177 ha.
- Rumburk / Rumburg v Čechách v roce 1681 získal Antonín Florián z Lichtenštejna koupí o rozloze 2564 ha.
- Šternberk / Sternberg na Moravě v roce 1695 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 9772 ha.
- Karlovec / Karlsberg na Moravě v roce 1699 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 4541 ha.
- Schellenberg v Lichtenštejnsku v roce 1699 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí.
- Judenau-Baumgarten v Dolním Rakousku v roce 1701 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna o rozloze 1523 ha.
- Vaduz v Lichtenštejnsku v roce 1712 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí 189 ha.
- Kounice / Kaunitz v Čechách v roce 1760 získala Marie Terezie Savojská rozená z Lichtenštejna koupí o rozloze 2712 ha.
- Rataje / Rattay v Čechách v roce 1764 získala Marie Terezie Savojská koupí o rozloze 3687 ha.
- Radim / Radim v Čechách v roce 1783 získal Alois I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 3292 ha.
- hrad Liechtenstein (Feste) – hrad v Dolním Rakousku v roce 1807 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 1628 ha.
- Schottwien v Dolním Rakousku v roce 1824 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 3460 ha.
- Fischhorn – hrad v Solnohradu / Salcbursko v roce 1862 získala Žofie z Lichtenštejna dědictvím 4597 ha.
Spory Lichtenštejnů o majetek na území České republikyEditovat
Majetek rodu Lichtenštejnů byl zčásti zabrán v rámci pozemkové reformy v období první československé republiky, už v roce 1921 se nacházelo u Jana II., knížete z Liechtenštejna v záboru:
- Moravská Třebová: Trnávka, Suchý Dvůr (Městečko Trnávka), Roztání, Umírázka (Unerázka, Bezděčí u Trnávky) a Útěchov;
- Bučovice: Mouřínov, Nemochovice a Nemotice;
- Zábřeh: celé panství;
- Úsov: celé panství;
- Černý Kostelec: Komorec (dvůr u Barchovic),[4] Bohumil (dvůr a hájovna u Jevan) a Tismice;
- Lanškroun: Horní a Dolní Libchavy, Dlouhá Třebová, Parník a Dobrouč—Scheibe;
- Plumlov: Krumsín a Ptení;
- Křtiny: Pozořice, Kovalovice a Šumice;
- Uherský Ostroh: Hluk, Kobořice a Kunovice;
- Břeclav a Lanžhot: celý velkostatek;
- Šternberk: celý velkostatek;
- Kounice: Tejnice (Týnice), Mochov, Velké a Malé Nehvizdy, Černíky, Tlustovousy, Horoušany a Vyšerovice;
- Radim: Tatce a Třebovle-Broučkov;
- Rataje: Nový Dvůr (dvůr Rataje nad Sázavou) a Kozojedy (dvůr Rataje nad Sázavou);
- Uhříněves: Škvorec a Zděbrady (dvůr Zděbrady u Říčan);
- Rumburk: celé panství; Krnov: celé panství.[5]
- Hostim-Boskovštejn: celé panství, které po Rudolfu z Lichtenštejna v roce 1908 zdědil Ferdinand Trautmannsdorff, ale při zahájení pozemkové reformy v roce 1921 byl stále uváděn jako majitel Rudolf z Lichtenštejna[6]
Dohoda o Liechtensteinských lesích - 50.000 ha stát, 50.000 Liechtenstein. Státní pozemkový úřad jednal již delší dobu s knížetem Liechtensteinem o dohodu v pozemkové reformě a nyní dohodu s ním uzavírá. Podle této dohody zůstalo by v majetku knížete z Liechtensteinu asi 50.000 hektarů lesní půdy. Stejnou výměru asi 50.0000 hektarů převzal by pozemkový úřad. Pokud jde o jednotlivé velkostatky Leichtensteinské, pozemkový úřad by převzal hlavně velkostatky na Moravě, a to Uherský Ostroh, Krumlov, Bučovice a Mor. Třebovou, všechny v plném rozsahu. V Čechách převzal by pozemkový úřad celý velkostatek Rataje. Ostatní Liechtensteinské lesní velkostatky v Čechách, Koloděje, Uhříněves a Černý Kostelec, zůstaly by knížeti Leichtensteinovi. O přidělení velkostatků, které převezme pozemkový úřad, bude rozhodnuto později, na velké části jich má však zájem stát.—Polední list, 22.01.1930[7]
Po roce 1945 byl zkonfiskován veškerý lichtenštejnský majetek v Čechách i na Moravě pro příslušnost k německé národnosti, ačkoli se rod podle historika Petra Maška neangažoval pronacisticky, spíše naopak.[8] Na druhé straně panující lichtenštejnský kníže František Josef II. nabídl spolupráci Sudetoněmecké straně a profitoval ze spolupráce s německými okupačními úřady.[9][2]
Ohledně záboru byl spor mezi knížetem Janem II. a Státním pozemkovým úřadem rozhodnut Nejvyšším soudem tak, že majetek liechtensteinský není vyjmut ze záboru. Soud odmítl námitky knížete, že jeho rodový majetek představuje appertinenci suverénního knížectví Lichtenštejnského a dodal, že i kdyby tomu tak bylo, přesto by se na tyto majetky záborový zákon vztahoval.[10]
V roce 1946 Československo zkonfiskovalo lichtenštejnský majetek, který se nacházel na území Československa, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a to i přesto, že v době druhé světové války rodina měla lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem. Tehdejší kněžna Elsa byla navíc židovského původu. Přesto byla stížnost knížete 21. listopadu 1945 správním soudem v Bratislavě zamítnuta, kdy tento souhlasil s názorem žalovaného správního orgánu, že „je všeobecně známou skutečností, že kníže je "osobou německé národnosti" ve smyslu Dekretu č. 12.“
Konfiskační rozhodnutí se kníže Hans Adam II. pokusil napadnout před soudy Spolkové republiky Německo, avšak byl neúspěšný. Postup německých soudů schválil nakonec rozsudkem ze dne 12. července 2001 i Evropský soud pro lidská práva.[11]
Větve rodu LichtenštejnůEditovat
Štýrská větev rodu (Murau)Editovat
Hospodářské zázemí štýrských Lichtenštejnů tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg.
- Oldřich z Lichtenštejna (1200–1275) – básník a minesengr ze štýrské větve rodu Murau, která ještě ve 13. století zanikla (jeho předky a potomky viz Ulrich z Lichtenštejna)
- Otto z Lichtenštejna-Murau v roce 1348 koupil hrad Seltenstein u Klagenfurthu
- Ota († 1340) získal panství Dürnstein
- Rudolf († po 1343) – potomci převzali Liechtenstein a Frauenburg
- Linhart z Lichtenštejna-Murau († 1436/7). Po vymření majetek přešel na spřízněný rod Stubenbergů.
- Mikuláš († 1499/1500) rozšířil majetek o Weinburg, Treffen a Seltenheim ležící v Korutanech
- Ota († 1564) měl s Benignou († 1579), dcerou Jiřího z Lichtenštejna-Steyreggu 9 dětí.
- Kryštof († 1580) byl poslední majitelem panství Murau. S jeho vdovou Annou Neumannovou ze Wasserleonburgu získal panství Jiří Ludvík ze Schwarzenbergu. Jeho potomkům patří Murau dodnes.
- Zikmund Ota († 1619)
- Konrád
- Konrád, pohrobek († asi 1646/7)
- Anna, manžel Jiří ze Stubenbergu, roku 1665 vymřela štýrská linie rodu definitivně
- Ota († 1564) měl s Benignou († 1579), dcerou Jiřího z Lichtenštejna-Steyreggu 9 dětí.
- Mikuláš († 1499/1500) rozšířil majetek o Weinburg, Treffen a Seltenheim ležící v Korutanech
- Linhart z Lichtenštejna-Murau († 1436/7). Po vymření majetek přešel na spřízněný rod Stubenbergů.
- Otto z Lichtenštejna-Murau v roce 1348 koupil hrad Seltenstein u Klagenfurthu
Větev rodu Liechtenstein-RohrauEditovat
- Dietrich z Lichtenštejna-Rohrau (1230–1258) a jeho syn
Mikulovská větevEditovat
- Jindřich I. z Lichtenštejna (1233–1265)-zakladatel samostatné větve rodu. Roku 1249 získal lénem hrad Mikulov s Drnholcem.
- 1. manželka Diemuth/Dyrnda
- Bedřich I. z Lichtenštejna († asi1310, manželka Anežka z Himpeku († po 1310
- 2. manželka Mechthilda !† po 1265, synové
- Fridrich I. (1265–1278), manželka Anežka z Hirperka, jejich syn
- Hartneid I. (1266–1277)
- Liechtenstein z Liechtensteinu a Perchtoldsdorfu. V letech 1170/80 je uváděn jako vlastník Biedermannsdorfu šlechtic tohoto přídomku.[12]
- Jindřich II. z Lichtenštejna (1265–1314)-vládce Lichtenštejnska a Mikulova, jeho manželka Petrissa/Petruše ze Zelkungu (†1318
- Hartneid II. z Liechtensteinu, Mikulova a Lednice (1301–1349/50), manželka Agnes/Anežka (von Heinzel ?) († 1353). Jindřichův vnuk Hartneid (1310–1349) rozšířil lichtensteinské panství na Moravě o Lednici a Děvičky.
- Jindřich III. (*asi 1350)
- Jindřich IV. (1350–1381)
- Jiří I. (1350
- Bartoloměj
- Jan I. (1358–1398) z Liechtensteinu, Mikulova a Valtic, 1. manželka Anežka z Klingenbergu († před (1387), 2. manželka Kateřina z Pottendorfu, 3. manželka Alžběta z Puechheimu († 1408). Jan získal v Dolních Rakousích Mistelbach, Valtice/Feldsberg a Riegelsdorf.
- Katharina/Kateřina († 1397), manžel Reinprecht z Walsee († 1422)
- Hartneid II. z Liechtensteinu, Mikulova a Lednice (1301–1349/50), manželka Agnes/Anežka (von Heinzel ?) († 1353). Jindřichův vnuk Hartneid (1310–1349) rozšířil lichtensteinské panství na Moravě o Lednici a Děvičky.
- Jindřich II. z Lichtenštejna (1265–1314)-vládce Lichtenštejnska a Mikulova, jeho manželka Petrissa/Petruše ze Zelkungu (†1318
- Albrecht von Saint Petronell (1234–1285), jeho potomci vymřeli již na počátku 14. století
- Hartneid III. (1353/1358-1377), manželka Anna ze Šternberka
- Matěj I. (1380–1399)
- Jiří III. (1383–1419) – tridentský biskup a kardinál
- Jan II. (1386–1412), manželka Anežka z Kuenringu
- Jan IV. (1412–1427), Mikulov, Drnholec, Břeclav, manželka Hedwiga z Pottendorfu
- Oldřich (1412–1427)
- Markéta
- Jindřich V. (1386–1418), manželka Anna ze Zalkingu)
- Kryštof II. (1418–1445), manželka Anna z Puchheimu
- Jiří IV. (1418–1444), manželka Hedvika z Pottendorfu
- Jan V. (1446–1475) // oba letopočty chybně - zemř. 1473, a těžko se narodil 1446, jestliže se ženil v roce 1449, viz Perchta z R //, manželka Perchta z Rožmberka "Bílá Paní" († 1476)
- Jindřich VII. (1446–1485), zvaný "Kulhavý", manželka Anežka ze Stahrenberka
- Jiří VI. (1480–1548), manželka Mandaléna z Pollheimu
- Anna, manžel Jan VI. z Lichtenštejna na Mikulově
- Zuzana, manžel Jiří Hartman z Lichtenštejna na Valticích
- Benigna, manžel Otto z Lichtenštejna
- Marta, 1. manžel Jan z Lomnice a Meziříčí, 2. manžel Dietmar z Losenu
- Eliška († 1517), Manžel Jiří z Pottendorfu
- Erazim (1483–1524)
- Jiří VI. (1480–1548), manželka Mandaléna z Pollheimu
- Kryštof III. (1446–1506), manželka Amálie ze Stahrenberka
- Volfgang I. (1475–1525), manželka Jonoisib ze Schaumburku
- Jan VI. (1500–1552), 1. manželka Anna z Lichtenštejna, 2. manželka Esthera z Ditrichštejna
- Jiří VII. (1535–1579)
- Volfgang II. (1536–1585)
- Jan VII. († 1567)
- Magdaléna, 1. manžel Albert z Kuenringu. 2. manžel Adam Wolf z Krajku
- Jenovéfa, 1. manžel Jan z Boskovic, 2. manžel Jindřich z Donína
- Hartman IX. (1544–1585)
- Jan VI. (1500–1552), 1. manželka Anna z Lichtenštejna, 2. manželka Esthera z Ditrichštejna
- Linhart I. (1482–1534), manželka Kateřina z Boskovic
- Linhart II. Kryštof IV. († 1558), 1. manželka Kateřina z Gutenštejna, 2. manželka Anna Gorocká)
- Volfgang I. (1475–1525), manželka Jonoisib ze Schaumburku
- Jiří V. (1447–1484) – zakladatel větve valtické. manželka Anežka z Eckartsau
- Hartman I. († 1540), 1. manželka Amálie z Hohenlohe, 2- manželka Jana z Mainberka
- Jiří Hartman I. (1513–1562), 1. manželka Amálie z Hohenlohe, 2. manželka Jana z Neuburku
- Jan Kryštof VI. Šebestián (1515–1543)
- Hartman I. († 1540), 1. manželka Amálie z Hohenlohe, 2- manželka Jana z Mainberka
- Hartneid III. (1353/1358-1377), manželka Anna ze Šternberka
- Lichtenštejnové ze Steyreggu – vymřeli roku 1548
- Lichtenštejnové z Mikulova – vymřeli roku 1691
- Lichtenštejnové z Valtic – vládnoucí rod Lichtenštejnského knížectví
Vládnoucí větev roduEditovat
Jiří V. (†1483), manželka Anežka z Krcova.
Hartman I. (asi 1475–1542), 1. manželka hraběnka Amálie z Hohenlohe, 2. manželka Johana z Mainburku.
Jiří Hartmann I. (1513–1562), manželka Zuzana z Lichtenštejna na Mikulově.
Hartmann II. (1544–1585), manželka hraběnka Anna z Ortenburku, synové:
kníže Karel I. (30. července 1569–12. února 1627), syn Hartmana II. (1544–1585) manželka Maria Anna z Boskovic.
- Gundakar z Lichtenštejna (1580–1658), syn Hartmanna (1544–1585), 1. manželka hraběnka Anežka Východofríská, 2. manželka Alžběta Lukrécie, vévodkyně slezská na Těšíně; syn Hartman (1613–1686).
kníže Karel Eusebius (11. dubna 1611–3./5. února 1684), syn Karla I. (1569–1627), manželka Johana Beatrix Ditrichštejnová.
- Filip Erasmus (1664–1704), syn Hartmanna (1613–1686)
kníže Antonín Florian (28. května 1656–11. října 1721), syn Hartmana (1613–1686), manželka Eleonora Barbora, hraběnka z Thunu, syn:
kníže Jan (Hans) Adam I. (30. listopadu 1657–16. června 1712), manželka Erdmunda Marie Tereza Ditrichštejnová
kníže Josef Jan Adam (27. května 1690–17. prosince 1732, syn Antonína Floriana (1656–1721), 1. manželka princezna Gabriela z Lichtenštejna, 2. manželka hraběnka Marianna z Thunu. 3. manželka hraběnka Marianna Oettingenská ze Spielnerku, 4. manželka hraběnka Marianna Kottulinská
kníže Jan Nepomuk Karel (8. července 1724–22. prosince 1748), syn Josefa Jana Adama (1690–1732), manželka hraběnka Marie Josefa Harrachová, bez potomků.
kníže Josef Václav (9. srpna 1696–10. února 1772), syn Filipa Erasma (1664–1704), manželka princezna Anna Marie z Lichtenštejna, hraběnka z Thunu, bez potomků.
kníže František Josef I. (19. listopadu 1726–18. srpna 1781), syn Emanuela (1700–1771), manželka hraběnka Marie Leopoldina ze Šternberka
- Karel Boromej Josef (1730–1789), syn Emanuela (1700–1771) a rakouský polní maršál, manželka princezna Marie Eleonora Oettingenská ze Spielberku (1745–1812)
kníže Alois I. Josef (4. května 1759–24. března 1805), syn Františka Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Karolína z Manderscheidtu-Blankenheimu, bez potomků.
kníže Jan Josef I. (27. června 1760–20. dubna 1836), syn Franze Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Josefa Sofie z Fürstenberka-Weitra, synové Alois Josef II. (1796–1858), a František Jáchym Josef (1802–1887)
kníže Alois Josef II. (25. května 1796–12. listopadu 1858), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Františka Kinská, hraběnka z Vchynic a Tetova, synové Jan II. (1840–1929) a František I. (1853–1938)
- Karel Jan (1803–1871), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka Rosalie, hraběnka z Grünu a Schönfeldu, nominován na panovníka Lichtenštejnského knížectví (1806–1813).
- František Jáchym Josef (1802–1887, syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Julie Potocká, syn Alfred Alois z Lichtenštejna (1842–1907).
kníže Jan II. (5. října 1840–11. února 1929), syn Aloise Josefa II. (1796–1858), bez potomků.
kníže František I. (28. srpna 1853–25. července 1938), syn Aloise Josefa (1796–1858), manželka Elsa von Gutmann, baronka Erös z Bethenvalva, bez potomků.
- Alfred Alois (1842–1907), syn Františka Jáchyma Josefa (1802–1887), manželka Jindřiška z Lichtenštejna, syn Alois (1869–1955).
- Alois (1869–1955), syn Alfreda Aloise (1842–1907), manželka rakouská arcivévodkyně Alžběta Amálie, syn František Josef II. (1906–1989).
kníže František Josef (16. srpna 1906–13. listopadu 1989), syn Aloise (1869–1955), manželka Gina Wilczeková, syn Hans (Jan) Adam II. Pius narozen 1945.
kníže Hans (Johann) Adam II. Pius (narozen 14. února 1945), syn Františka Josefa II. (1906–1989), manželka Marie Aglae Kinská z Vchynic a Tetova.
- Alois Filip (narozen 1968), manželka vévodkyně Sofie Bavorská
- Josef Václav (narozen 24. května 1995), syn Aloise Filipa (narozen 1968)
ErbEditovat
Původně měli zlatočerveně dělený štít, v 16. století se objevuje čtvrcený erb s polepšením, od roku 1709 je znak totožný se znakem jejich knížectví. Srdeční štítek je shodný s původním erbem, v prvním poli má slezskou orlici, ve druhém zelenou routovou korunu pokosem na zlatých a černých pruzích, ve třetím poli znak Opavska, ve špici krnovský lovčí roh, ve čtvrtém poli harpyji (orla s dívčí hlavou), což je symbolem Východního Fríska.
OdkazyEditovat
ReferenceEditovat
- ↑ https://www.forbes.com/sites/luisakroll/2011/04/27/europes-richest-royals/#1958b64036c8
- ↑ a b „Bůh, kníže, Morava“, Lichtenštejnsko, knížectví moravské. Česká televize [online]. 30. dubna 2012. Dostupné online.
- ↑ VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 306.
- ↑ Cesty a památky. www.cestyapamatky.cz [online]. Start:2008- [cit. 2019-10-06]. Dostupné online.
- ↑ Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 10.06.1921, s. 2. ISSN 1805-0905.
- ↑ Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 10.06.1921, s. 2. ISSN 1805-0905.
- ↑ Kramerius, Polední list, 22.01.1930, s. 5.. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-10-13]. Dostupné online.
- ↑ MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené vyd. Praha: Mladá fronta, 2003, 330 p. ISBN 80-204-1049-X.
- ↑ Lichtenštejni znovu žádají majetek v Česku. Novinky.cz [online]. 21. května 2014. Dostupné online.
- ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1928, sp. zn. R II 28/28, publ. ve Vážného sbírce pod č. 7751/1928.
- ↑ Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci níže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, č. 42527/98.
- ↑ Wikipedie Biedermannsdorf
LiteraturaEditovat
- FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 1. Wien: Wilhelm Braumüller, 1868. 512 s., [3] archy. (německy)
- FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 2. Wien: Wilhelm Braumüller, 1877. 408 s., [3] archy. (německy)
- FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 3. Wien: Wilhelm Braumüller, 1882. 426 s., VI příl. (rodokmeny). (německy)
- HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Liechtensteinové, s. 88-89.
- HORÁK, Ondřej. Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Praha: Libri, 2010. 288 s. ISBN 978-80-7277-457-9.
- JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. 215 s. ISBN 978-80-7277-490-6.
- JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.
- ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8.
- Wanger, Harald: Die regierden Fürsten von Liechtenstein. Nové aktualizované vydání (asi v roce 2004) s podporou knížecí kulturní rady. Vydavatelství Frank P. van Eck. ISBN 3-905501-22-8
Související článkyEditovat
- Seznam českých, moravských a slezských šlechtických rodů
- Pohřebiště lichtenštejnských panovníků
- Vranovsko-křtinský lichtenštejnský areál
- Lednicko-valtický areál
Externí odkazyEditovat
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Lichtenštejnové na Wikimedia Commons
- z Liechtenšteina ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
- Jiří J. K. Nebeský – Znak Lichtenštejnů v 17. století
- Horák, Ondřej: Lichtenštejnové mezi konfiskací a vyvlastněním. Příspěvek k poválečným zásahům do pozemkového vlastnictví v Československu v první polovině dvacátého století. Brno 2007. Online verze disertační práce