Otevřít hlavní menu

Aloys Prinz von und zu Liechtenstein (18. listopadu 1846 Vídeň25. března 1920 Vídeň) byl rakouský šlechtic z rodu Lichtenštejnů a rakousko-uherský, respektive předlitavský konzervativní politik, zastánce sociálních reforem, později předák Křesťansko-sociální strany.

Aloys von Liechtenstein
Aloys von Liechtenstein
Aloys von Liechtenstein

Poslanec Říšské rady
Ve funkci:
1878 – 1889
Ve funkci:
1891 – 1911

Poslanec Dolnorakouského zem. sněmu
Ve funkci:
1896 – ???

Člen Panské sněmovny
Ve funkci:
1911 – ???

Předseda Křesťansko-sociální strany
Ve funkci:
1910 – 1918
Předchůdce Karl Lueger
Nástupce Johann Nepomuk Hauser
Stranická příslušnost
Členství Liechtensteinův klub
Křesťansko-sociál. str.

Narození 18. listopadu 1846
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 25. března 1920 (ve věku 73 let)
Vídeň
RakouskoRakousko Rakousko
Rodiče Franz Joachim Liechtenstein a Ewa Józefina Julia Potocka
Příbuzní Alfred von und zu Liechtenstein (sourozenec)
Alma mater Vídeňská univerzita
Profese politik a vojenská osoba
Commons Kategorie Aloys von Liechtenstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Příbuzenstvo
otec Franz de Paula von Liechtenstein
matka Julia Potocki
manželka Hanna von Liechtenstein
bratr Alfred von Liechtenstein
strýc Alois II. z Lichtenštejna
strýc Friedrich Prinz von Liechtenstein
bratranec Jan II. z Lichtenštejna
bratranec František I. z Lichtenštejna

Obsah

ŽivotEditovat

RodinaEditovat

Pocházel z vlivné a rozvětvené šlechtické rodiny Lichtenštejnů. Jeho otec byl Franz de Paula von und zu Liechtenstein (1802-1887) a matka Julia Potocki (1818-1895). Jeho bratr byl politik Alfred von und zu Liechtenstein (1842-1907). Jeho bratranec byl kníže Johann II. von Liechtenstein (1840-1929).[1]

Princ Aloys von Liechtenstein v roce 1878 ovdověl. Znovu se oženil a jeho ženou se stala 30. května 1890 Hanna, dcera dvorního stříbrníka Josefa Carla Klinkosche. Hanna von Liechtenstein (* 1848) zemřela 31. ledna 1925[2] ve svém bydlišti[3] v Badenu u Vídně a je pohřbena na Badenském hřbitově Svaté Heleny.[4]

Mládí, studium a diplomatická kariéraEditovat

Vystudoval práva na Vídeňské univerzitě. Roku 1868 nastoupil do Rakousko-uherské armády, ale již následujícího roku se stal diplomatem. Od roku 1870 pracoval na vyslanectví v Mnichově. V roce 1871 byl přesunut na diplomatickou misi do Londýna. Zde se poprvé setkal se sociální otázkou a navázal kontakty s křesťanskými sociálními reformátory. Od roku 1872 pak působil jako diplomat v Berlíně. Zde ho ovlivnilo téma sporu církve a státu v tehdejším Německém císařství. Svou diplomatickou službu ukončil roku 1873 jako legační tajemník.[1]

Nástup do politikyEditovat

Následně se věnoval veřejnému a politickému životu v Rakousku-Uhersku. Navázal kontakt se sociálním reformátorem Karlem von Vogelsangem (1818-1890) a angažoval se v katolickém hnutí.[1]

V roce 1878 dodatečně nastoupil do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde reprezentoval velkostatkářskou kurii v Salcbursku. Poslanecký slib složil 22. října 1878.[5] V parlamentu se rychle stal jedním z předáků německorakouské konzervativní pravice. Na sjezdu konzervativců v Linci roku 1880 podporoval sjednocení pravice, která pak po následující dekádu tvořila silnou provládní složku v rámci takzvaného železného kruhu pravice (vláda Eduarda Taaffeho).[1] Mandát obhájil ve volbách do Říšské rady roku 1879, kdy byl tentokrát zvolen za kurii venkovských obcí ve Štýrsku, obvod Hartberg, Weiz atd.[5]

V Říšské radě spolu s ním zasedal i jeho bratr Alfred von und zu Liechtenstein. Oba v listopadu 1881 utvořili sněmovní frakci nazvanou Liechtensteinův klub (oficiálně Klub středu), která podobně jako Hohenwartův klub působila na konzervativní pravici, ale měla více katolické, centristické, sociálně reformní zabarvení.[6][7]

Odmítl zároveň návrhy sociálních demokratů na spojení, třebaže si i nadále udržoval kontakty s představiteli socialistického dělnického hnutí. Jako vlivný provládní politik se zasadil o sociální legislativu zaměřenou na zlepšení životních a pracovních podmínek dělnictva. Byl proto nazýván Rudým princem (Roter Prinz).[1] Stále pokračoval v poslanecké dráze. Zvolen byl i ve volbách do Říšské rady roku 1885 (za týž volební obvod a kurii ve Štýrsku jako v předchozím funkčním období.[5]

Přestup ke křesťanským sociálůmEditovat

Stále si udržoval své katolické, konzervativní hodnoty v duchu papeže Lva XIII. (1810-1903). V roce 1888 navrhl školskou reformu, která obnovovala konfesijní charakter předlitavského školství a částečně revidovala liberální reformy z 60. a 70. let. Čelil za to kritice levice. V souvislosti s touto polemikou prodělal politický posun.[1] Na schůzi Říšské rady 3. prosince 1889 oznámil rezignaci na poslanecký mandát.[5] Do Říšské rady se pak vrátil ve volbách roku 1891, nyní ovšem nikoliv za alpské konzervativní volební obvody, nýbrž za městskou kurii ve Vídni (XVI. – XIX. městský okres). Zároveň přestoupil k rodící se Křesťansko-sociální straně Karla Luegera (1844-1910), která byla antisemitsky a populisticky orientovaná, ale zároveň kombinovala katolické hodnoty se sociálním reformismem. Patřil mezi několik prvních poslanců této nové politické formace, jejíž vliv v následujícím období rostl. V roce 1896 byl za tuto stranu rovněž zvolen do Dolnorakouského zemského sněmu (od roku 1906 zde zastával post zemského maršálka, předsedy zemského sněmu).[1] Na Říšské radě obhájil za křesťanské sociály post ve volbách roku 1897 (městská kurie, XVI.-XIX. vídeňský okres) a poslancem zůstal za stejný volební obvod i po volbách roku 1901.[5]

Na počátku 20. století patřil spolu s Karlem Luegerem a Albertem Gessmannem k hlavním politikům Křesťansko-sociální strany a strůjcům jejích mimořádných volebních úspěchů. Výrazně se to projevilo při volbách do Říšské rady roku 1907, po nichž křesťanští sociálové uzavřeli dohodu s německorakouskými klerikály a vznikl tak jednoznačně nejsilnější parlamentní klub. Aloys von Liechtenstein jako dlouhodobý zastánce integrace katolických sil tento vývoj aktivně podporoval a dokonce zamýšlel vybudovat nadnárodní celorakouskou stranu tohoto typu, která by zahrnula i podobně smýšlející voliče neněmeckých etnik.[1] Úspěch katolického tábora roku 1907 byl významný i vzhledem k faktu, že šlo o první volby podle všeobecného a rovného volebního práva (bez kurií a váženého voličského hlasu). Sám Aloys von Liechtenstein byl v těchto volbách opětovně zvolen (za 29. volební obvod v Dolních Rakousích) a usedl pak v jednotném parlamentním klubu Křesťansko-sociální sjednocení. Na Říšské radě zasedal až do konce funkčního období, tedy do roku 1911.[5]

Když roku 1910 zemřel Karl Lueger, stal se Aloys von Liechtenstein novým předsedou Křesťansko-sociální strany. Ve volbách do Říšské rady roku 1911 ale strana neuspěla a Liechtenstein neobhájil poslanecký mandát.[1] Roku 1911 byl povolán do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady), ale z důvodu onemocnění se stále více stahoval do pozadí.[8]

Závěr životaEditovat

Během první světové války zastával bezpodmínečně vlastenecké, prohabsburské a provládní stanovisko. Snažil se o založení nového politického listu Die Monarchie (později Das Neue Reich). Koncem války rezignoval na předsednický post ve straně i na pozici zemského maršálka v Dolních Rakousích.[1]

Zemřel roku 1920. Je pochován v čestném hrobu na Vídeňském ústředním hřbitově (skupina 32 A, číslo 54).

DíloEditovat

  • Über Interessenvertretung im Staat. 1877 (O zastoupení zájmů v státě)
  • Die soziale Frage. 1877 (Sociální otázka)
  • Österreich-Ungarns äußere Politik. 1916 (Zahraniční politika Rakouska-Uherska)
  • Österreichs neue politische Organisation. 1916 (Nové politické uspořádání Rakouska)

+ četné články v časopisech

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c d e f g h i j Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 5. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Liechtenstein, Aloys Prinz von und zu (1846-1920), Politiker, s. 203. (německy) 
  2. [Prinzessin Hanna Liechtenstein†.] Neue Freie Presse, 1. února 1925 ÖNB/ANNO AustriaN Newspaper Online
  3. Lokales. Prinzessin Hanna Liechtenstein gestorben. Badener Zeitung, 4. února 1925 ÖNB/ANNO AustriaN Newspaper Online
  4. Kleine Chronik. [Todesfälle.] Neue Freie Presse, 3. února 1925 ÖNB/ANNO AustriaN Newspaper Online
  5. a b c d e f Databáze stenografických protokolů a rejstříků Říšské rady z příslušných volebních období, http://alex.onb.ac.at/spa.htm.
  6. Linzer Volksblatt, 25. 11. 1881, s. 1.
  7. Národní listy, 25. 11. 1881, s. 1.
  8. Liechtenstein Biographisches Lexikon zur Geschichte Südosteuropas, s. 34.

LiteraturaEditovat

  • Banauch, Maria: Prinz Aloys von und zu Liechtenstein. Stationen im Leben eines ungewöhnlichen Politikers, diplomová práce na Vídeňské univerzitě, Vídeň 1997.