Vladař (titul)

německý titul

Vladař (německy Regierer) byl specificky a výlučně český titul nejvyšší zemské šlechty, který označoval správce nedělitelného majetku v rámci rodu. Tomuto správci, jenž byl zároveň hlavou rodiny, ostatní členové rodu podléhali. Protože byl titul vladaře panovníkem potvrzován jen velmi zřídka a vždy pouze nejvýznamnějším knížecím, hraběcím a panským rodům, představoval zároveň nesmírně prestižní ocenění, které v českých poměrech dávala svému nositeli prakticky knížecí důstojnost.

Původ a význam titulu a institutuEditovat

Hospodářský významEditovat

Česká středověká a předbělohorská šlechta se oproti šlechtě západoevropské vyznačovala tím, že neznala princip dědické primogenitury, který byl v rozporu se zemským právem. Všichni synové proto dědili otcův majetek vždy rovným dílem, což mělo často za následek úplného rozdrobení a zánik velkých rodových majetků během jedné či dvou generací. Ve snaze tomu zabránit se ujala instituce tzv. nedílu, tedy společné správy majetku všemi mužskými členy rodu. Nedíly ale neměly ochranu ze strany zemského práva a každý nedílový vlastník mohl rodinu požádat o vyplacení či udělení svých pozemků. K tomu ostatně nezřídka docházelo, pokud mezi spoluvlastníky nepanovala shoda. Předbělohorské české země znaly jen jedinou obdobu pobělohorského fideikomisu, a to institut vladařství, přes sto let ovšem držený výlučně v rukách hlavy rodu Rožmberků. Vladařství znamenalo, že vladař byl správcem rodinného majetku, z nějž jednotlivým členům rodiny vyplácel rentu a sám nemohl s majetkem nakládat svévolně. Vladařství se také dědilo v primogenituře, novým vladařem se tedy stával vždy prvorozený dospělý syn předchozího vladaře, příp. existovaly právní nástroje pro výběr vladaře, pokud by předchozí podmínka nemohla být splněna (pokud např. vladař zemřel bezdětný, dědil hodnost bratr či synovec apod.). Pozdější fideikomisy fungovaly na podobném principu, ovšem nenavazovaly na vladařství, nýbrž šlo o import západoevropského práva. Fideikomisy byly navíc chráněny přímo panovníkem. V předbělohorských Čechách byl institut vladařství oproti fideikomisům záležitostí spíše křehkou. Na rožmberském dominiu, dlouho jediném českém vladařství došlo např. roku 1519 k rozdělení majetku formálnímu vladařství navzdory. Opětovné spojení dominia se zdařilo především díky postupnému vymírání jednotlivých bratrů.[1]

Společenský významEditovat

Hodnost vladaře dávala svému nositeli také mimořádné postavení v rámci českého panstva. Hlava rožmberského rodu, která se tak titulovala od roku 1418, tedy od časů Oldřicha II. Za vladařství Voka II. v roce 1493 získali Rožmberkové tento titul oficiálně a rožmberské vladařství dostalo platnost zemského zákona. Titul vladaře od té doby dával hlavě rožmberského rodu přednost nejen v rámci rodu, ale před všemi českými panskými rody. Dokladem toho byla i knížecí titulatura: Vysoce urozený (německy Hoch- und Wohlgeboren), zatímco čeští páni byli pouze Urození (Wohlgeboren).[2] Rožmberkové si žárlivě střežili své postavení, což se projevilo především ve sporu o postavení Viléma z Rožmberka s Jindřichem IV. z Plavna, který se snažil získat přednost v českém panském stavu z titulu purkrabího míšeňského, k němuž se vázal i titul říšského knížete.[3] Výlučnost vladařství vymírajících Rožmberků však byla porušena již v roce 1608, když titul vladaře svého domu získal Karel z Lichtenštejna spolu s knížecím titulem. Přesto se však prestiž titulu vladaře udržela i po Bílé hoře, kdy několik českých aristokratů získalo titul knížete a čestný predikát Vysoce urozený byl za zásluhy udílen i bez vladařství během celého 17. století hrabatům a pánům[4] (říšská hrabata ho nakonec měla od roku 1715 udělen paušálně).[5] Prestiž vladařství ukazuje příklad Viléma Slavaty, který se prezentoval jako dědic odkazu Rožmberků a titul si nechal Ferdinandem II. udělit,[6] ačkoli "Vysoce urozený" a nadto hrabě, byl již od roku 1621.[7]

Čeští vladařiEditovat

Rakouský genealog Karl Friedrich von Frank zmiňuje také titul Vladař Domu mikulovského, který údajně byl udělen r. 1624 spolu s knížecím titulem Františkovi, kardinálu z Ditrichštejna a vázán na mikulovské panství.[17] Dostupná česká literatura ovšem takové vladařství nezaznamenává[18] a navíc uvádí, že Ditrichštejn nechal v roce 1634 zřídit v Mikulově majorátní fideikomis,[19] což by jako vladař již učinit nemusel.

Zvláštností českých vladařství je skutečnost, že ač se jedná o specificky českou hodnost, nebyly všechny vladařské diplomy vydány v české dvorské kanceláři a tedy z pravomoci českého krále. Obě vladařství Martiniců, vladařství Albrechta z Valdštejna, Lobkoviců i nejisté vladařství Ditrichštejnů vydala říšská dvorská kancelář a de iure tak jde o tituly Svaté říše římské. Vladařství Lichtenštejnů ztvrdil výnos osobní kanceláře Matyáše Habsburského, který v dané době byl nezpochybnitelným panovníkem toliko v obojích Rakousích a na Moravě. Pouze vladařství Rožmberků, Slavatů a Černínů, které bylo ostatně postupně přenášeno z jednoho rodu na druhý, vždy vystavila kancelář z působností pro země Koruny české.

ReferenceEditovat

  1. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie: (1500-1700). 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2004. 1060 s. ISBN 80-7106-312-6. S. 133-134. 
  2. MAŤA, Svět české aristokracie.., s. 64-65
  3. PÁNEK, Jaroslav. Zápas o vedení české stavovské obce v polovině 16. století (knížata z Plavna a Vilém z Rožmberka 1547-1556). Československý časopis historický. 1983, roč. 31, čís. 6, s. 855-884. 
  4. MAŤA, Svět české aristokracie.., s. 72
  5. SCHMIDT, Friedrich Georg August. Beiträge zur Geschichte des Adels und zur Kenntniss der gegenwärtigen Verfassung desselben in Teutschland. 1. vyd. Svazek 1. Braunschweig: Schulbuchhandlung, 1794. 2 svazky (205 s.). Dostupné online. S. 89. (německy) Psáno švabachem. 
  6. a b MAŤA Svět české aristokracie.., s. 97
  7. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 5. Addenda at Corrigenda. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974. 288 s. S. 13. (německy) Titulu a predikátu se dočkal 10. dubna 1621. 
  8. FRANK I..., s. 114
  9. KOUŘIL, Miloš (ed) et al. Documenta Bohemica bellum tricennale illustrantia. Tomus III, Der Kampf des Hauses Habsburg gegen die Niederlande und ihre Verbündeten: Quellen zur Geschichte des Pfälzisch-Niederländisch-Ungarischen Krieges 1621-1625. 1. vyd. Praha: Academia, 1976. 309 s. S. 190 (č. 417 a 418). 
  10. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 3. K-N. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1972. 5 svazků (310 s.). S. 151. (německy) 
  11. KASÍK, Stanislav; MŽYKOVÁ, Marie; MAŠEK, Petr. Lobkowiczové: dějiny a genealogie rodu.. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2002. 239 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 124. 
  12. MAŤA, Petr. Zrození tradice (slavatovské vyústění rožmberského a hradeckého odkazu) in Poslední páni z Hradce. Příprava vydání Václav Bůžek. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1998. 554 s. (Opera historica: sborník Historického ústavu Jihočeské Univerzity; sv. 6). Dostupné online. ISBN 80-7040-267-9. S. 513-552, zde s. 525. 
  13. Jednalo se o Jaroslava Bořitu z Martinic, Adama ml. z Valdštejna a Maxmiliána z Trauttmansdorffu.
  14. Leopoldův mladší bratr, Jan Karel, který roku 1712 umírá jako poslední mužský potomek svého rodu, se nároků na vladařství vzdal.
  15. DOERR, August von. Der Adel der böhmischen Kronländer; ein Verzeichnis derjenigen Wappenbriefe und Adelsdiplome welche in den Böhmischen Saalbüchern der Adelsarchives im k.k. Ministerium des Innern in Wien eingetragen sind. Excerpirt von August von Doerr. 1. vyd. Prag: František Řivnáč, 1900. 372 s. Dostupné online. S. 200. (německy) 
  16. JUŘÍK, Pavel. Dominia pánů z Hradce, Slavatů a Czerninů. 1. vyd. Praha: Libri, 2010. 351 s., ISBN: 978-80-7277-444-9, s. 234; KOBLASA, Pavel. Czerninové z Chudenic: stručné dějiny rodu a schematismus rodových panství. České Budějovice: Historicko-vlastivědný spolek, 2000. 34 s., ISBN: 80-238-6408-4., s. 6
  17. FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918.. 1. vyd. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967. 5 svazků (290 s.). S. 231. 
  18. Např.: ŽUPANIČ, Jan, STELLNER, František a FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Vyd. 1. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s., [54] s. barev. obr. příl., ISBN: 80-86493-00-8.; JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 419 s. ISBN: 978-80-7277-403-6; BALCÁREK, Pavel. Kardinál František Ditrichštejn: 1570-1636: gubernátor Moravy. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2007. 255 s., viii s. barev. obr. příl. Osobnosti českých a moravských dějin; sv. 5. ISBN:  978-80-86829-30-2.
  19. BALCÁREK..., s. 169