Seznam knížat z vůle českých králů

seznam

Tato stránka obsahuje seznam knížat a knížecích rodů, které získaly svůj titul z pravomoci některého z českých králů.

ÚvodEditovat

Knížecí titul byl prvním titulem vyšší šlechty, který se v Českých zemích vydělil z jednotného panského stavu. Původně náležel jen příslušníkům panujících či dříve panujících dynastií, např. Přemyslovcům či slezským knížatům z rodu Piastovců. Od dob Karla IV. jej získávali výjimečně také někteří přední duchovní hodnostáři království. Prvním nově povýšeným světským knížetem z pravomoci českého krále, konkrétně Jana Lucemburského, byl roku 1318 Mikuláš II. Opavský, z nelegitimní větve Přemyslovců. Jeho titul byl spojen se zřízením Opavského vévodství (knížectví) z části Moravy. Světské knížecí hodnosti v období středověku se většinou vázaly na nějaké konkrétní knížectví, nejčastěji ve Slezsku. Až do roku 1627 a do vydání Obnoveného zřízení zemského neměly stavovské orgány Českého království a jeho vedlejších zemí za povinnost přiznávat jakékoli jiné tituly než ty udělené z pravomoci českého panovníka. Po roce 1627 byly v Čechách uznávány také tituly udělené panovníky Svaté říše římské, včetně titulů knížecích. Přesto si mnoho rodů usazených v Čechách požádalo o vydání zvláštního českého titulu. V případě titulů knížecích někdy udělení hodnosti české dokonce předcházelo říšskou. Nové tituly již většinou nebyly vázány na nějaké knížectví v rámci zemí Koruny české a panství knížat v Českých zemích se svým statusem nelišila od panství ostatní členů panského stavu. Přesto i nadále existovaly nepočetné výjimky (Albrecht z Valdštejna, Eggenberkové). Zdaleka ne všechna knížata, která byla v Čechách usazená a vlastnila zde inkolát, měla také udělený český knížecí titul. Díky platnosti říšských titulů na českém území se bez výslovně českého titulu obešla. V jednotlivých zemích habsburské monarchie vydávaly šlechtické diplomy (tedy i knížecí) příslušné zemské kanceláře a obdobně říšské tituly, resp. jejich diplomy, byly expedovány z kanceláře říšské. V roce 1749 Marie Terezie nechala sloučit českou a rakouskou dvorskou kancelář a v důsledku toho začaly být udílené od roku 1753 šlechtické tituly platné jak v Českých, tak v Rakouských dědičných zemích. Knížecí titul ovšem představoval výjimku, protože jej v podstatě nebylo možné udělit z pravomoci rakouského arcivévody, který byl oficiálně rakouským leníkem a jehož práva byla vymezena privilegiem maius.[1] To, že v raném nověku byla hodnost rakouského panovníka a římského císaře téměř vždy v jedněch rukou, na věci nic neměnilo. Navíc si řada rodů požádala o udělení výslovně českého knížecího titulu, což bylo v diplomu také zmíněno, i když titul samozřejmě platil jak v Českých, tak v Rakouských zemích. I po roce 1749/1753 tak přetrvával český knížecí titul. V dobách Marie Terezie existovala navíc zavedená praxe, podložená i právní úpravou, podle které nesměli poddaní habsburského panovníka požádat o říšský šlechtický titul, dokud neobdrželi titul stejné výše z rukou panovníka dědičných zemí a diplom z jejich spojené kanceláře.[2] Poslední výslovně české šlechtické diplomy byly vydány počátkem 19. století, poslední knížecí diplom pak roku 1808. Od roku 1806 byla v monarchii zřízená jednotná knížecí hodnost Rakouského císařství a knížata, povýšená v průběhu 19. století, již proto obdržela rakouský knížecí titul. Nižší šlechtické hodnosti pro celé Rakouské císařství vznikly teprve v roce 1812.[1] České království se lišilo od Svaté říše římské i od pozdějšího Rakouského císařství v tom, že Obnovená zřízení stanovovala přednost vévodů před knížaty. Tato přednost se projevovala v praxi při pořadí zemských stavů např. na zemském sněmu či soudu, v úřadech nebo při korunovacích českých králů.[3] V oblasti titulatury ale vévodský titul stál za titulem říšského knížete (nikoli ale knížete českého), protože tituly vydané císařem jako „hlavy západního křesťanstva“ měly mnohem vyšší prestiž než tituly jakéhokoli jiného evropského vládce.[1] Zvláštní českou přednost vévodů před knížaty ukončil s konečnou platností až dvorský řád z roku 1873, podle kterého se i na půdě Českého království řadí knížata i vévodové jen podle stáří titulu (lhostejno zda knížecího či vévodského) a podle toho, zdali někdy patřila k říšským knížatům. Přednost vévodů před knížaty, od zřízení Rakouského císařství také v Čechách již fakticky neuznávaná, tak zanikla docela.

Česká knížata a knížectví před bitvou na Bílé hořeEditovat

V raném středověku byly celé Čechy knížectvím. Knížecí titul nenáležel jen českému panovníkovi, ale také jeho příbuzným z přemyslovského rodu. Již tehdy došlo ke zřízení údělných knížectví na Moravě s centry v Olomouci, Brně a Znojmě. Konkrétně rozhodl poprvé o zřízení údělů kníže Břetislav a to, podle kronikáře Kosmy, na smrtelné posteli.[4] Dokud však český panovník nezískal královskou hodnost, musel se omezit na zřizování údělných knížectví rodovým knížatům, sám povyšovat do knížecího stavu nemohl.

Podrobnější informace naleznete v článku Moravské přemyslovské úděly.

Zcela výjimečně se knížecí úděly nacházely i ve vlastních Čechách. Před smrtí Břetislava I. držel jeho nejstarší syn Spytihněv údělné knížectví na Žatecku,[5] v závěru 12. století ve východních Čechách získali svůj dědičný úděl také Děpoltici, vedlejší větev Přemyslovců.[6] Svého druhu údělem bylo krátce také Budyšínsko. Václav I. užíval za života otce Přemysla Otakara I. vedle titulu „mladší král“ rovněž titul vévoda budyšínský. Budyšínsko, s centrem na hradě v Budyšíně, se teprve v 15. století sloučilo spolu se Zhořeleckem do Hornolužického markrabství.

Roku 1318 (3. července) povýšil Jan Lucemburský Mikuláše II. Opavského na knížete a zčásti Moravy pro něj zřídil knížectví, ačkoli Mikuláš se jako vévoda (Dux) tituloval svévolně již od počátku 80. let 13. století.[7] Zajímavý je kolísavý titul Mikulášovy Opavské země, protože zatímco v lenní listině Jana Lucemburského se mluví jen o vévodství, pak ve zlaté bule Karla IV. z roku 1348 se hovoří o „vévodství neboli knížectví“ (Ducatum sive Principatum).[8] Opavsko se navíc později rozdělilo na (vlastní) Opavské vévodství a na vévodství Krnovské a Hlubčické. Od 7. dubna 1348 tvořilo Opavsko přímé léno České koruny rovnocenné s Moravským markrabstvím i olomouckým biskupstvím.[9] V jeho držení se vedle Opavských Přemyslovců vystřídali také knížata Viktorin Minstrberský, Jánoš Korvín a Zikmund Jagellonský.

Podrobnější informace naleznete v článku Opavské knížectví.

Během vlády Jana Lucemburského a Karla IV. došlo postupně k inkorporaci Slezska do Českého státu. V rozděleném Slezsku vládla knížata z rodu Piastovců, která se stala vazaly České koruny. Piastovci o některá knížectví v průběhu času přišli a poslední piastovská větev, panující v Lehnicku, Břežsku a Volovsku vymírá po meči roku 1675.[10] V jednotlivých slezských knížectvích se v průběhu času ujímali vlády i panovníci z dalších panujících dynastií, kteří se v jejich držbě střídali jako čeští leníci a polonezávislí panovníci. V některých případech mohli některé ze slezských knížectví držet jako osobní majetek i příbuzní aktuálního českého krále. Slezská knížectví ovládali ve středověku či raném novověku např. Gábor Bethlen (Opolsko a Ratibořsko), polští Vasovci (Opolsko a Ratibořsko), Prokop Lucemburský (Svídnicko a Javorsko),[11] Hohenzollernové (Krnovsko, Krosensko, bez plných knížecích práv také krátce také Opolsko s Ratibořskem a rovněž s Bytomskem, které ale v té době již „pokleslo“ jen na stavovské panství),[12] Isabela Jagellonská a Jan Zikmund Zápolský (Opolsko a Ratibořsko),[13] Jan Olbracht (Hlohovsko), Zikmund Jagellonský (Hlohovsko, Opavsko), Opavští Přemyslovci (Ratibořsko), korunní princ Ferdinand Habsburský (Svídnicko a Javorsko),[14] Württemberkové (Olešnicko), Jakub Ludvík Sobieski (Olavsko) či Lotrinští (Těšínsko). Tak jako v případě moravského Opavska i ve Slezsku kolísá již v dobových pramenech terminologie mezi knížectvím a vévodstvím. Nacházelo-li se slezské knížectví v přímém majetku Koruny, vždy se hovořilo o dědičném knížectví (Erbfürstentum). Až do počátku 17. století nezískal žádný slezský kníže svůj titul od českého krále, i když knížecí tituly slezských knížat byli v Českých zemích chápány jako domácí a uznávány. Jejich uznání bylo však s tou výhradou, že knížecí titul nedával svému nositeli přednost před panským stavem v Českém království - ústřední zemi korunního svazku.

Podrobnější informace naleznete v článku Slezská knížectví.

V roce 1377 udělil Karel IV. svému nejmladšímu synovi Janu Zhořeleckému z pravomoci českého krále nově zřízené Zhořelecké vévodství. Kromě východní části pozdější Horní Lužice - vlastního Zhořelecka, zahrnovalo vévodství také úzký pruh na východě Dolní Lužice kolem Žárů a Gubína a tzv. Novou Marku ve východním Braniborsku (v okolí města Gorzów Wielkopolski). Vévodství zaniklo již s Janovou smrtí roku 1396.[15]

První slezská knížata, která nevzešla z panující dynastie, byli synové krále Jiřího z Poděbrad. Protože se narodili ještě před královským zvolením a korunovací svého otce, nenáleželo jim privilegium příslušnosti k panujícímu rodu ani titul českých královských princů. Jiří z Poděbrad zajistil svým synům Viktorinovi (31. července 1459 v Brně)[16] a Hynkovi s Jindřichem (7. prosince 1462 v Korneuburgu) titul říšských knížat z Minstrberka, který jim udělil císař Fridrich III.[17] Císař v obou listinách povyšuje Minstrbersko na „pravé knížectví a vévodství“ a Kladsko na „pravé hrabství“. K povýšení dříve piastovského knížectví tedy došlo z rukou císaře (Minstrbersko se tak stalo jediným říšským knížectvím ve Slezsku), vlastnická práva na Minsterbersko však svým synům udělil až král Jiří listinou z 16. prosince 1465.[18] Minstrberští Poděbradové posléze na Moravě získali vládu v Opavsku (jen zástavou v l. 1465–1485) a ve Slezsku v Olešnicku (1495–1647).[19] Rod Poděbradů definitivně ztratil Minstrbersko roku 1569 a jako knížata/vévodové v Olešnici vymřel po meči v roce 1647, načež Olešnicko sňatkem přešlo na sekundogenituru rodu Württemberků.[20]

Poněkud zvláštní postavení měl v Čechách v 1. polovině 16. století Arnošt Bavorský, nejmladší syn vévody Albrechta IV., který jako duchovní kníže (nepatřil k duchovnímu stavu, ale stal se administrátorem v biskupstvích Pasov a Salcburk), získal v roce 1549 v zástavu Kladsko a byl mu potvrzen i titul hraběte kladského. Patřil tak v l. 1549–1560 k české stavovské obci a usiloval v zemi i o prosazení svého knížecího stavu a vévodského titulu.

Česká knížectví po bitvě na Bílé hořeEditovat

Držba takovýchto knížectví či vévodství, dávali jeho držiteli jistá svrchovaná téměř vladařská práva jako např. soudní pravomoc nad poddanými, vlastní lenní šlechtu a lenní soud, lovecké právo, školský a církevní patronát, právo potvrzovat notáře a univerzitní diplomy i právo razit vlastní mince. Albrecht z Valdštejna dokonce ve Frýdlantském vévodství plánoval v Jičíně založit univerzitu a Krumlovské vévodství zase mělo až do počátku 20. století vlastní ozbrojenou gardu i s dělostřelectvem, i když v pozdějším období jen se symbolickým významem. V případě vévodství byla jeho držba spojená s dědičným vévodským titulem, který však náležel vždy jen hlavě rodu, zatímco ostatní byli knížaty, princi či hrabaty. Některá knížectví či vévodství mohla být navíc výslovně spjatá s udělením českého knížecího titulu.

Čechy a MoravaEditovat

Znak knížectví Název a knížecí rod/y Datum zřízení Jméno prvního vládce Rok zániku Poznámky
  Frýdlantské knížectví/vévodství

(Albrecht z Valdštejna)

1624 (12. března)

- knížectví

1627 (4. ledna)

- vévodství[21]

kníže Albrecht z Valdštejna 1634[22]
  • Spojeno s udělením českého knížecího titulu (viz níže)
  • Znakové privilegium pro frýdlantské panství uděleno již 15. září 1622[23]
  • Od 4. ledna 1633 s právem zachovat pro rod všechen majetek i v případě, že se některý z vlastníků dopustí velezrady na panovníkovi (toto privilegium bylo po Valdštejnově pádu popřeno)[21]
  Krumlovské vévodství

(Eggenbergové; Schwarzenbergové)

1628 (15. dubna)

- Eggenbergové[24]

1723 (25. září)

- Schwarzenbergové[25]

  • 1719 (vymření Eggenberků)[26]
  • 1918 (vznik ČSR)
Znakové privilegium (to jest právo včlenit znak vévodství do rodového erbu) bylo uděleno jen Eggenbergům.
  Knížectví Lichtenštejn

(Lichtenštejnové)

1633 (12. září)[27] kníže Gundakar z Lichtenštejna 1647[28]
Roudnické vévodství

(Lobkowiczové)

1786 (3. května)[29] kníže Josef František z Lobkowicz 1918 Vévodství nemělo uděleno znak a také jeho držba nezměnila erb Lobkowiczů
  Zákupské vévodství

(Zákupští/von Reichstadt)

1817 (4. prosince)[30] (diplom 22. července 1818) princ Napoleon František Josef Bonaparte 1832[31]

SlezskoEditovat

Znak knížectví Název a knížecí rod/y Datum udělení Jméno prvního vládce z řad „nových“ knížat Konec vlády Poznámky
  Opavské vévodství (Lichtenštejnové) 1614 (4. ledna)[32] kníže Karel z Lichtenštejna 1918
  Krnovské vévodství

(Lichtenštejnové)

1622 (15. března)[34] kníže Karel z Lichtenštejna 1918
  • Roku 1623 převedeno z Moravy do Slezska[33]
  • Od roku 1742 státoprávně rozděleno mezi Prusko a Rakousko
  Zaháňské vévodství

(Albrecht z Valdštejna; Lobkowiczové)

1628 (16. února)

- Albrecht z Valdštejna[21]

1646 (12. října)

- Lobkowiczové[35]

  • S titulem Vévoda z Frýdlantu a Zaháně (jen 1628, Valdštejn)[21]
  • Od roku 1632 držel Valdštejn také (Velko)Hlohovské vévodství. Jednalo se ale jen o dědičnou zástavu bez udělení vévodského titulu.[21]
  • Od 4. ledna 1633 s právem zachovat pro rod všechen majetek i v případě, že se některý z vlastníků dopustí velezrady na panovníkovi (toto privilegium bylo po Valdštejnově pádu popřeno)[21]
  Minstrberské vévodství (Auerspergové) 1654 (30. července)[36] kníže Jan Weikhardt z Auerspergu 1791[36] Po prodeji vévodství Pruskému státu bylo 11. listopadu 1791 pro hlavní větev Auerspergů v Kraňsku povýšeno na vévodství rodové hrabství Gotschee (dnes Kočevje ve Slovinsku)[36]
  Bílské knížectví/vévodství

(Sułkowští)

1752 (19. března)

- knížectví

1754 (2. listopadu)

- vévodství[37]

kníže Alexandr Josef Sułkowski 1918

Seznam českých knížecích rodůEditovat

Metodika výběruEditovat

V následujícím seznamu jsou uvedená knížata, která svůj titul obdržela v průběhu novověku z pravomoci českého krále a jejíž knížecí diplom byl vydán prostřednictvím české (či mimo jiné české) kanceláře. Jmenovitě jsou v seznamu zahrnuta:

  1. Knížata, která obdržela svůj titul před rokem 1749 (sloučení dvorských kanceláří, viz úvod) z pravomoci českého krále a jejich knížecí diplom byl vydán Českou dvorskou kanceláří
  2. Knížata, která obdržela po roce 1749 svůj diplom ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře, ale nechala si svůj titul výslovně udělit jako český. Takováto knížata jsou v seznamu bez ohledu na to, jestli v Českém království vlastnila statky
  3. Knížata, která po roce 1749 obdržela svůj diplom ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře bez výslovného udělení z pravomoci českého krále, ale která v království měla statky a inkolát

Seznam naopak nezahrnuje následující knížata:

  1. Knížata, která byla v zemích Koruny české osedlá a vlastnila zemský inkolát, ale byla povýšena pouze do stavu říšských knížat (např. Lambergové či Trautsonové).
  2. Knížata s cizími knížecími tituly, které nebyly v habsburské monarchii vůbec platné, která ale byla v Českých zemích alespoň částečně usazena a vlastnila tu statky (např. neapolská knížata Dentice di Frasso nebo pruští Blücherové z Wahlstattu)
  3. Knížata Rakouského císařství usazená v Českých zemích (např. Collaltové)

VysvětlivkyEditovat

  • Primogenitura - titul dědičný vždy pro prvorozeného syna, není-li uvedeno jinak, až po smrti otce
  • Pro veškeré potomky - tj. dcery mužských členů rodu dědí otcův stav a jména, jejich děti však již patří do rodu otce, nikoli matky, také omezeno na potomky manželské
  • Ž - žijící rod
  • MK - rod zasedal mezi mediatizovanými knížaty
  • OK - rod zase mezi ostatními knížaty
  • Hochgeboren - Vysokorodý či Vysoce urozený
  • Hoch- und Wohlgeboren - Vysoce urozený či Vysoko- a Blahorodý (považováno za nižší než Hochgeboren)
  • Dein Lieb - "Tvoje Láska" - kurtoazní oslovení ze strany výše a stejně postavených osob, až do první třetiny 17. století převažovalo v české i německé komunikaci tykání[38]
  • Oheim - doslova strýc sňatkem (manžel pokrevní tety, též strýc jure uxoris), panovník takto mohl zdvořile oslovovat vysokou šlechtu
  • Durchlaucht - Jasnost

SeznamEditovat

Knížecí erb Datum nobilitace Knížecí rod (knížecí titul) a jméno prvního knížete Typ udělení titulu Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu Dědičné členství v panské sněmovně říšské rady (v závorce korunní země, za níž kníže zasedal) Poznámky
České knížecí tituly
  1549 (8. srpna)[39] Pro veškeré potomky 1572[40] ne
  • Nešlo v pravém slova smyslu o českou knížecí nobilitaci. Jde o české potvrzení říšského knížecího titulu z 24. května 1548 svázaného s úřadem dědičného míšeňského purkrabího, vydané Jindřichovi, nejvyššímu kancléři království. Zároveň s tím ustanovení o přednostním postavení „knížat z Plavna“ před všemi českými panskými rody, vtělené i do zemského zřízení z roku 1549. Privilegium vedlo k dlouholetému sporu s Vilémem z Rožmberka, který přes kompromisní královský nález z 15. května 1564 "vyřešilo" teprve vymření plavenského rodu.[41] Protože před r. 1627 nemělo České království automatickou povinnost uznávat říšské tituly, lze toto uznání považovat za svého druhu český knížecí titul.
  • S predikátem Hochgeboren a s výslovným zákazem užívání predikátů Dein Lieb a Oheim ze strany Koruny české. Tyto predikáty obdržel Jindřich IV. spolu s říšským knížecím titulem, v Čechách se ale musel od krále spokojit s oslovením Du (Ty).[42]
  1608 (21. srpna) (diplom 20. prosince)[43] primogeniturně 1712[44] ne
  • Nešlo v pravém slova smyslu o český knížecí titul. Uherský král Matyáš vystavil knížecí diplom náhradou za zrušení plánovaného povýšení Karla z Lichtenštejna Rudolfem II. na říšského knížete z 8. srpna 1607. V listině není uvedeno, z jaké své pravomoci jej Matyáš vystavil. Odborná literatura spekuluje o arcivévodovi rakouském,[45] králi uherském[43] či dokonce markraběti moravském (uherským králem byl ale Matyáš zvolen až 11. listopadu a korunován až po vydání diplomu, tudíž pravomoc uherského krále nepřichází v úvahu[46]). Po nástupu Matyáše na český trůn byl však Karlův knížecí titul v zemi bez výhrad uznáván, i když s omezeními, jež kladl knížatům hrdý český panský stav.
  • S titulem Vladař Domu lichtenštejnského
  • S predikátem Hoch- und Wohlgeboren[47]
  1623 (30. dubna)[48] pro veškeré potomky 1717[49] ne
  1624 (12. března)

- kníže

1625 (13. června)

- vévoda[21]

  • primogeniturně (kníže, 1624)
  • pro veškeré potomky (kníže, 1625)
  • primogeniturně, pro nejstaršího syna ještě za života otce (vévoda, 1625)[21]
1634[22] ne
1624 (23. září)[50] pro veškeré potomky[51] Ž MK (18. dubna 1861 roudnická větev; 15. prosince 1883 mělnická větev[52] (Čechy - obě větve)[53]
  • S titulem Vladař Domu lobkovického již od 17. srpna 1624[50]
  • Rod se v roce 1722 rozdělil na roudnickou a mělnickou[54] (do r. 1752 jezeřskou)[55] knížecí linii a později se oddělilo ještě několik drobných sekundogenitur, z nichž křimické dnes náleží postavení hlavy rodu[56]
  • Od 9. září 1825[57] (písemný dekret 24. září)[58] s predikátem Durchlaucht pro hlavu roudnické linie rodu, od 22. února 1847 také pro hlavu mělnické linie rodu[59] a od 27. dubna 1869 s totožným predikátem pro celý rod
1629 (8. listopadu)[61] viz poznámky 1864[62] MK (18. dubna 1861), přijetí odmítnuto
  • Titul pro kardinála ad personam s právem jej po smrti odkázat synovci: hraběti Maxmiliánovi z Ditrichštejna a jeho rodu v primogenituře
  • Starší knížecí větev Ditrichštejnů
  • Od 9. září 1825[57] (písemný dekret 24. září)[58] s predikátem Durchlaucht
  1637 (16. ledna)[63] ad personam 1658 ne Morganatická manželka knížete Jindřicha Václava Minstrbersko-Olešnického[64]
  1650 (8. října) primogeniturně 1757[65] ne 20. února 1672 titul potvrzen dědici: Ottaviovu synovci Aeneáši Silviovi.[66]
  1685 (22. září)[67] primogeniturně 1690[68] ne
  • Mladší knížecí větev Ditrichštejnů, držící mj. panství Libochovice
  • Gundakar se dohodl na vzájemném dědění majetku s mikulovskou knížecí větví rodu, i když jiné větve rodu (hraběcí) mu byly příbuzensky blíže
  • Titul vyhasl již s prvním knížetem, který zemřel bez mužských potomků
  1689 (10. března)[69]
  • Buquoyové (kníže de Longueval)
  • hrabě Karel Filip Buquoy, kníže de Longueval
primogeniturně 1703[70] ne
  1746 (31. srpna)[72] pro veškeré potomky 1942[73] MK (14. června 1907) (Čechy)[74]
  • Mladší syn čtvrtého knížete Jindřicha Josefa, zakladatel druhé knížecí linie rodu
  • 21. ledna 1813 knížecí titul přenesen na prince Vincence Karla z hlavní rodové linie (tato větev vymřela a titul v Rakousku obnoven)
  • Od 27. dubna 1869 s predikátem Durchlaucht
  1746 (5. prosince)[72] pro veškeré potomky Ž MK (18. dubna 1861, hlubocká větev;[75] 20. září 1879 orlická větev (Čechy - obě větve)[76]
  • České a později říšské rozšíření titulu bylo knížeti uděleno jako součást kompenzace za nešťastnou náhodu na lovu u Hlavence, kde císař Karel VI. zastřelil jeho otce, Adama Františka[77]
  • Na základě českého knížecího diplomu se všichni členové rodiny titulují kníže (Fürst) a nikoli princ (Prinz), jak bývá obvyklé
  • Rod se roku 1802 rozdělil na hlubockou († 1979) a   orlickou větev
  • Od 9. září 1825[57] (písemný dekret 24. září)[58] s predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu, od 27. dubna 1869 s totožným predikátem pro celý rod
  1746 (22. prosince)[72] primogeniturně Ž OK (18. dubna 1861)[78] (Čechy)[53] S predikátem Hoch- und Wohlgeboren[79] a od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905 s predikátem Durchlaucht[78]
Česko-rakouské knížecí tituly (de iure až od r. 1753)
  1752 (18. března)[80]

primogeniturně (od 2. listopadu 1754 i pro sourozence prvního knížete veškeré potomky této první generace)[80]

Ž[81] ne
  • Výslovně český knížecí titul[80]
  • Primogeniturní knížecí stav z roku 1752 a vévodský z roku 1754 vázány na držbu Bílského knížectví (viz výše), rozšíření knížecího titulu z roku 1754 již ne.
  • Na základě českého knížecího diplomu se všichni členové rodiny titulují kníže (Fürst) a nikoli princ (Prinz), jak bývá obvyklé[82]
  • S predikátem Hochgeboren,[80] od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905 s predikátem Durchlaucht[83]
  1763 (20. prosince)[84] primogeniturně Ž[85] MK (18. dubna 1861)[86] (Čechy)[53]
  • Výslovně český knížecí titul[84]
  • Rod vlastnil v Čechách panství Komorní Hrádek
  • Od 9. září 1825[57] (písemný dekret 24. září)[58] s predikátem Durchlaucht
  1763 (24. prosince)[87] primogeniturně Ž MK (18. dubna 1861)[88] (Čechy)[53]
  1763 (28. prosince)[89] primogeniturně 1914[90] ne
  • Výslovně český knížecí titul
  • S právem přenést titul v případě vymření rodu na bratra Ludvíka a jeho potomky v prvorozenecké mužské linii[89]
  • Formální české udělení, Batthyányové jako uherská šlechta v Čechách nežili, i když zde vlastnili statky Třebešice a Nové Dvory, které ovšem hned roku 1764 prodali.[91]
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[92]
  1765 (13. listopadu)[93] primogeniturně Ž MK (18. dubna 1861)[94] (Štýrsko)[53]
  1765 (10. prosince)[95] primogeniturně 1813[96] ne
  1767 (27. ledna)[97] primogeniturně Ž OK (18. dubna 1861)[98] (Čechy)[53]
  • Výslovně český knížecí titul[97]
  • Titul vázán na držbu teplického majorátního fideikomisu
  • S predikátem Hochgeboren,[97] od 20. (písemně vyhlášeno 26.) července 1905 s predikátem Durchlaucht[99]
  1769 (1. srpna)[100] primogeniturně Ž OK (18. dubna 1861)[101] (Štýrsko)[53]
  • Výslovně český knížecí titul
  • Od 20. července (písemně vyhlášeno 26.)  1905 s predikátem Durchlaucht[102]
  1776 (27. června)[103] primogeniturně 1848[104] ne
  • Výslovně český knížecí titul
  • Od 9. září 1825[57](písemný dekret 24. září)[58] s predikátem Durchlaucht
  1783 (1. července)[105] pro veškeré potomky Ž ne
  • Esterházyové žili převážně v Uhrách, v Čechách vlastnili pouze statky Veliš a Vokšice[106]
  • S predikátem Hochgeboren,[105] od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září)[58] s predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu a od 27. dubna 1869 s totožným predikátem pro celý rod
  1783 (24. července)[107] primogeniturně 1851[108] ne
  • Výslovně český knížecí titul
  • Se zákazem duchovního povolání pro prvorozené syny (potenciální dědice) pod sankcí zániku knížecího titulu[107]
  • Titul získán díky velkorysým finančním darům pro humanitární účely, které nakonec přivodily hospodářské zhroucení rodu
  • S predikátem Hochgeboren[107]
  1784 (6. května)[109] primogeniturně 1841[110] ne
  • Výslovně český knížecí titul
  • Grassalkovičové v Čechách nežili. Český titul byl udělen, protože uherské zákony umožňovaly udílet uherské knížecí tituly jen korunovaným králům (a tím Josef II. nebyl).
  • S predikátem Hochgeboren[109]
  1805 (10. dubna)[111]
  • Trauttmansdorffové
  • kníže Ferdinand Trauttmansdorff, hrabě z Weinsbergu, okněžněný hrabě z Umpfenbachu
primogeniturně Ž MK (18. dubna 1861)[112] (Čechy)[53]
  • Výslovně český knížecí titul
  • Od 9. září 1825[57] (písemný dekret 24. září)[58] s predikátem Durchlaucht
  1806 (14. prosince) (diplom 27. února 1807)[113] primogeniturně Ž ne
  • Výslovně český knížecí titul
  • Rod vlastnil v Čechách panství Brandýs nad Orlicí, prodané roku 1817
  • S predikátem Hochgeboren
  1807 (26. prosince)[114] primogeniturně 1935[115] ne
  • Výslovně český knížecí titul
  • Titul udělen primogeniturně s vyloučením nástupnictví vedlejších větví.[114]
  • Od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905 s predikátem Durchlaucht
  1808 (27. listopadu)[116]
  • Rohanové
  • Henri Louis de Rohan, vévoda de Montbazon, kníže de Guémené
pro veškeré potomky 1846[117] ne
  • Výslovně český knížecí titul
  • S predikátem Hochgeboren, od 26. prosince 1825 s predikátem Durchlaucht, potvrzeným pro Čechy 7. ledna a pro Halič 9. února 1826[118]

Duchovní knížectví a knížataEditovat

KnížectvíEditovat

Znak knížectví a znak duchovní instituce Název knížectví a instituce Datum zřízení Jméno prvního vládce Datum zániku Poznámky
1290 (23. června) Tomáš II. Zaremba 1810/1918 Knížectví získáno biskupstvím díky závěti Jindřicha IV. Spravedlivého
1348 (7. dubna)[9] Jan VII. Volek 1869/1918
1368 Přeclav z Pohořelé 1810
1682 (4. listopadu) Jan Kašpar z Ampringenu 1684 Povýšeno ze stavovského panství (status minor), knížecí hodnost je ad personam pro velmistra Ampringena, pak knížectví (vévodství) zaniklo

KnížataEditovat

Znak duchovní instituce Název duchovní instituce Udělení knížecího titulu Jméno prvního knížete Datum zániku instituce či vyhasnutí knížecího titulu Poznámky
  Kolegiátní kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě (probošt) konec 13. století ? husitské války S papežskou exempcí (nezávislostí na biskupech), vyjádřenou právem proboštů nosit biskupskou mitru po potok Botič[122]
  Pražské arcibiskupství 1348 (obnoveno 15. června 1603) Zbyněk Berka z Dubé (1603) 1918
  Klášter svatého Jiří (abatyše) 1348 (1. května)[123] - viz poznámky Anežka (z Vřešťova)[124] 1782
  Olomoucké biskupství 1588 (10. října) Stanislav II. Pavlovský 1918 Fakticky obnovení privilegia z r. 1348
  Novoměstský ústav šlechtičen u sv. Andělů v Praze (abatyše) 1706 (23. září)[134] hraběnka Maria z Berlepsch, kněžna-abatyše 1755[135]

Postavení českých knížecích rodů, ceremoniální konfliktyEditovat

V období raného novověku i 19. století se velmi dbalo na postavení každého jedince ve společnosti, které mělo odpovídat „přirozenému řádu“. Protože toto postavení většinou nešlo přesně určit, vedlo to k řadě sporů o přednost, neboť nepsanou povinností každého bylo své postavení nejen zachovávat, ale též bránit. Obtížnost určení přesného místa ve společnosti pro každého člověka byla odvislá od toho, že jedinec hrál více sociálních rolí a také často držel více funkcí a titulů ve více hierarchických systémech. Tento rozpor se alespoň zčásti dařilo řešit tak, že stejné osobě náleželo jiné postavení v různých úřadech, prostředích, funkcích a zemích. Přísná hierarchizace se týkala všech vrstev i jedinců ve společnosti.

V případě českých knížat bylo jejich postavení do značné míry závislé na tom, zdali byla také knížaty říšskými a na tom v jakém prostředí se zrovna nacházeli. Vždy a za všech okolností záleželo na stáří knížecího titulu. V konkrétních případech dále ovlivňoval postavení každého šlechtice, tj. i knížete, jím zastávaný dvorský či zemský úřad. U českých knížat se rozlišovala působnost českého zemského sněmu a českých úřadů, zejm. soudu, dále půda říšských záležitostí a prostředí císařského dvora. Císař především usiloval o to, aby duchovní knížata měla vždy a všude přednost před knížaty stavu světského,[136] jako to již od středověku platilo na Moravě, kde olomoucký biskup předsedal zemskému sněmu. V Čechách i českých vedlejších zemích měli vévodové přednost před knížaty, garantovanou Obnovením zřízením zemským (čl. 28 ve zřízení pro Čechy z 15. května 1627 a čl. 27 ve zřízení pro Moravu z 10. května 1628).[3] Vévodové a knížata se mezi sebou se řadili podle stáří titulu a nehrálo roli, jestli kníže/vévoda byl navíc ještě knížetem v říši (směrodatné bylo datum udělení titulu platného v Čechách, tj. i titulu říšského, přímo český knížecí titul nutný nebyl). Takto měli tedy na zemském sněmu lehnicko-břežští Piastovci přednost před všemi říšskými knížaty, pokud ti nebyli vévody.[137] Vévodové i knížata měli být řazeni v rámci své skupiny řazeni podle stáří vévodského, resp. knížecího titulu, ovšem ani toto nařízení neplatilo bez výjimky. Před českou korunovací Karla VI. se o přednost během ceremoniálu přel Adam František ze Schwarzenbergu jako vévoda krumlovský s Filipem Hyacintem z Lobkovic jako vévodou zaháňským. Ačkoli Lobkovicové získali vévodský titul o 77 let dříve než Schwarzenbergové, císař rozhodl ve prospěch krumlovského vévody s odůvodněním, že při české korunovaci Ferdinanda III. roku 1627 měl tehdejší krumlovský pán, Jan Oldřich z Eggenbergu přednost před Zdeňkem Popelem z Lobkovic (oba dva byli tehdy ještě „jen“ knížaty) a navíc Vévodství krumlovské leží na rozdíl od Zaháně přímo uvnitř vlastních Čech, tedy mateřské korunní země.[138] Svou roli mohlo sehrát i to, že až do vydání Obnoveného zřízení měli čeští páni vždy přednost před slezskými knížaty, Rožmberkové měli v rámci panského stavu přednost z titulu „vladaře“ a navíc dle zemských desek bylo krumlovské panství tradičně největším panstvím v Čechách.[139] Historik Jiří Hrbek k tomuto sporu poznamenává, že je štěstím, že se korunovace roku 1627 nezúčastnil také Albrecht z Valdštejna (vévoda frýdlantský).[138]

Na jiné, než české zemské půdě (z právního, nikoli geografického hlediska), byla otázka sporů o přednost ještě složitější, protože do ní vstupovalo více hierarchických systémů. U císařského dvora např. neexistovalo přednostní postavení vévodů a říšská knížata měla přednost před ostatními knížaty. V 17. století, přesněji od vydání dvorského řádu z roku 1655,[140] se ale u dvora nijak nerozlišovalo mezi říšskými skutečnými a titulárními knížaty,[141] což přinesl až výnos z roku 1728, rozlišující mezi knížaty s virilním hlasem, hlasem kuriálním a titulárními knížaty, která rozdělil do tří kurií.[142] Řazení knížecích rodů u dvora se vždy dělo dle stáří (říšského) knížecího titulu, pokud některý kníže nezískal zvláštní přednost na základě výkonu úřadu.[143] Na půdě Svaté říše římské, především na říšském sněmu, nehrál roli vévodský titul, ani stáří říšského knížecího titulu, ale jen říšské stavovství a datum získání virilního nebo kuriálního hlasu. Titulární nebo neříšská knížata z pohledu říše právně „neexistovala“. Z hlediska konfliktu různých hierarchických systémů je názorný spor knížat Gundakara z Lichtenštejna s Václavem Eusebiem z Lobkovic v císařské tajné radě, tedy na půdě ústředních vídeňských dvorských úřadů, ke kterému došlo v polovině 50. let 17. století. Lichtenštejn si nárokoval přednost, protože jeho knížecí titul i datum přijetí do tajné rady byly staršího data než u Lobkovice. Lobkovic se bránil tím, že je říšským knížetem vládnoucím (za okněžněné hrabství Störnstein mu náležel od roku 1653/54 virilní hlas na říšském sněmu) a navíc drží v českých zemích vévodství: slezskou Zaháň, zatímco Lichtenštejn je jen titulárním říšským knížetem, dále že Lichtenštejn v Českých zemích drží pouze knížectví kolem Moravského Krumlova (Lobkovic zřejmě nevěděl o jeho zániku v roce 1647). Lichtenštejn ale tyto námitky odmítal s tím, že moravské Knížectví Lichtenštejn je sice jen knížectví, ovšem také alod, zatímco Zaháň je pouhé léno. Navíc přednost vévodů před knížaty se podle Lichtenštejna týkala jen českého zemského sněmu, se kterým on, jako člen moravské stavovské obce nemá vůbec co do činění (přičemž zatajil, že krátce před sporem zdědil rozsáhlý majetek východně od Prahy, mj. Kostelec nad Černými Lesy). Závažnějšími Lichtenštejnovými argumenty byl poukaz na to, že postavení říšského vládnoucího knížete (a z něj plynoucí přednost před knížaty titulárními) se týká jen říše samotné („se kterou on sám nemá co do činění“) a nikoli císařského dvora. Dále pak má význam Lichtenštejnovo upozornění na císařský výnos z 9. února 1649, podle kterého se v tajné radě nerozlišuje mezi říšskými knížaty skutečnými a titulárními. Císař Ferdinand III. se nakonec ve sporu přiklonil na stranu Gundakara z Lichtenštejna a zaručil mu přednostní postavení před Lobkovicem.[144]

ReferenceEditovat

  1. a b c SCHWARZENBERG, Karel. České tituly. Rodokmen: časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické. 1947, roč. 2, čís. 2, s. 33-36, zde s. 35. 
  2. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 452 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 44. 
  3. a b WINKELBAUER, Fürst und Fürstendiener..., s. 302
  4. WIHODA, Martin. Morava v době knížecí: 906-1197. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2010. 467 s. (Česká historie; sv. 21). ISBN 978-80-7106-563-0. S. 5. 
  5. VANÍČEK, Vratislav. Vratislav II. (I.): první český král: Čechy v době evropského kulturního obratu v 11. století. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2004. 269 s. (Velké postavy českých dějin; sv. 3). ISBN 80-7021-655-7. S. 42. 
  6. VANÍČEK, Vratislav, Vratislav II. (I.)..., s. 42
  7. ROBERT, Antonín a kol. Slezsko v dějinách českého státu. 1. vyd. Svazek 2. Od pravěku do roku 1490. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2012. 2 svazky (708 s.). ISBN 978-80-7422-167-5. S. 244, 245. 
  8. FICKER, Julius von. Vom Reichsfürstenstande. 1. vyd. Innsbruck: Wagnersche Buchdruckerei, 1861. 424 s. Dostupné online. S. 87. (německy) On-line na wikisorce. 
  9. a b ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. 2. opravené a doplněné. vyd. Praha: Libri, 1998. 820 s. ISBN 80-85983-67-2. S. 156. 
  10. Rodokmen slezských Piastovců [online]. [cit. 2017-07-13]. Dostupné online. 
  11. BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund: Kostnice, Hus a války proti Turkům. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. S. 55. 
  12. FUKALA, Radek. Hohenzollernové v evropské politice 16. století: mezi Ansbachem, Krnovem a Královcem (1523-1603). 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 234 s. (Knižnice Dějin a současnosti; sv. 28). ISBN 80-7106-782-2. S. 69-74, 94. 
  13. FUKALA, Hohenzollernové v evropské..., s. 91
  14. KOLLMANN, Josef. Valdštejn a evropská politika 1625-1630: historie 1. generalátu. 1. vyd. Praha: Akademia, 2001. 452 s. ISBN 80-200-0692-3. S. 167, 418 (pozn. č. 358). 
  15. BOBKOVÁ, Lenka. 7.4.1348 - ustavení Koruny království českého: český stát Karla IV.. 1. vyd. Praha: Havran, 2006. 163 s. ISBN 80-86515-61-3. S. 97. 
  16. FELCMAN, Ondřej a kol. Poděbradové: rod českomoravských pánů, kladských hrabat a slezských knížat. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2008. 761 s. (Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska; sv. 6). ISBN 978-80-7106-949-2. S. 85, 86. 
  17. FELCMAN a kol, Poděbradové..., s. 100
  18. FELCMAN a kol., Poděbradové...., s. 109
  19. FELCMAN a kol., Poděbradové.., s. 354nn.
  20. Rodokmen Poděbradů [online]. [cit. 2017-07-03]. Dostupné online. 
  21. a b c d e f g h Seznam Valdštejnovi udělených privilegií na Heraldik Wiki [online]. [cit. 2017-01-23]. Dostupné online. (německy) 
  22. a b Rodokmen Valdštejnů [online]. [cit. 2017-07-03]. Valdštejn měl původně právo svobodného odkazu titulu příbuzným, to však bylo po jeho pádu popřeno.. Dostupné online. 
  23. FRANK V..., s. 180
  24. KUBÍKOVÁ, Anna. Eggenberkové: z bankéřské lavice na knížecí stolec.. 1. vyd. Praha: NLN, 2016. 339 s. ISBN 978-80-7422-411-9. S. 52. 
  25. Genealogisches Taschenbuch der deutschen gräflichen Häuser. 7. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1833. 566 s. Dostupné online. S. 530. (německy) Psáno švabachem. 
  26. Eggenberkové jako rod vymřeli v mužské linii roku 1717, ovšem česká linie rodu, vlastnící Krumlov, vymřela již r. 1710. Vévodství ovšem existovalo až do smrti vdovy po posledním vévodovi Janovi Kristiánovi, Marii Arnoštce, rozené ze Schwarzenbergu. Víz např. KUBÍKOVÁ, Anna. Eggenberkové: z bankéřské lavice na knížecí stolec. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016. 339 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh. Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska; 14, ISBN 978-80-7422-411-9.
  27. SCHÖPFER..., s. 46
  28. DOPSCH, Knížecí stav a knížectví.., s. 33
  29. Gothaischer Hofkalender 144/1917..., s. 163
  30. SOJKA, Jaroslav a kol. Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby: [1. června - 9. září 2012, Královský letohrádek a Císařská konírna]. 1. vyd. Praha: Správa Pražského hradu, 2012. 351 s. ISBN 978-80-86161-74-7. S. 23. Katalog výstavy. 
  31. Rodokmen Bonapartů [online]. [cit. 2017-07-03]. Dostupné online. 
  32. ANTONÍN, Robert a kol. Slezsko v dějinách českého státu II.. 1. vyd. Praha: NLN, 2012. ISBN 978-80-7422-167-5. S. 74. 
  33. a b FELCMAN a kol, Poděbradové..., s. 349
  34. JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 419 s. ISBN 978-80-7277-403-6. S. 40. 
  35. KASÍK, Stanislav; MŽYKOVÁ, Marie; MAŠEK, Petr. Lobkowiczové: dějiny a genealogie rodu. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2002. 239 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 130. 
  36. a b c Gothaischer Hofkalender. 1. vyd. Ročník 144. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1202 s. Dostupné online. S. 113. (německy) Psáno švabachem. 
  37. Gothaischer Hofkalender 144. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 452. 
  38. MAŤA, Petr. Svět české aristokracie: (1500-1700). 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2004. 1060 s. (Česká historie; sv. 12). ISBN 80-7106-312-6. S. 652. 
  39. PÁNEK, Zápas o vedení..., s. 860
  40. Rodokmen Plavenských [online]. [cit. 2017-03-13]. Dostupné online. 
  41. PÁNEK, Jaroslav. Zápas o vedení české stavovské obce v polovině 16. století : (knížata z Plavna a Vilém z Rožmberka 1547-1556). Československý časopis historický. 1983, roč. 31, čís. 6, s. 857-884, zde s. 859-864; 879. 
  42. SCHMIDT, Berthold. Burggraf Heinrich IV. zu Meißen : Oberstkanzler der Krone Böhmen und seine Regierung im Vogtlande. 1. vyd. Gera: Griesbach, 1888. 416 s. Dostupné online. S. 189, 190. (německy) Psáno švabachem. 
  43. a b SCHÖPFER, Gerald. Klar und fest: Geschichte des Hauses Liechtenstein. 2. vyd. Graz: Arbeitsgemeinschaft für Wirtschafts- und Sozialgeschichte, 1996. 224 s. ISBN 3-901674-01-2. S. 37. (německy) 
  44. Dnes žijící knížata z Lichtenštejna pochází od Karlova bratra Gundakara, na nějž se knížecí titul z roku 1608 nevztahoval.
  45. DOPSCH, Heinz. Úsilí knížecího rodu Lichtenštejnů o získání a udržení vlastního státu: sborník textů resumé z referátů přednesených na mezinárodní konferenci konané ve dnech 15. a 16. listopadu na zámku Valtice. Příprava vydání Petr Kadlec, Michaela Závodná. 1. vyd. Ostrava: Centrum pro hospodářské a sociální dějiny Fiozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě, 2013. 70 s. (Documenta Liechtensteiniana. Series Miscellanea; tomus 1.). ISBN 978-80-7464-225-8. Kapitola Knížecí stav a knížectví, základní otázky k dějinám rodu Lichtenštejnů a vývoji jejich země, s. 31-39, zde s. 31-32. 
  46. KUBÍKOVÁ, Anna. Eggenberkové: z bankéřské lavice na knížecí stolec. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové Noviny, 2016. 339 s. (Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska; sv. 14). ISBN 978-80-7422-411-9. S. 31. 
  47. KLEIN, Thomas. Die Erhebungen in den weltlichen Reichsfürstenstand 1550-1806. Blätter für deutsche Landesgeschichte. 1986, roč. 122, čís. 122, s. 137-192, zde s. 141. Dostupné online. (německy) 
  48. a b FRANK I..., s. 264
  49. Rodokmen Eggenbergů [online]. [cit. 2017-06-21]. Dostupné online. 
  50. a b KASÍK, MŽYKOVÁ, MAŠEK..., s. 124
  51. Historik Petr Maťa ve své práci Svět české aristokracie (Praha, NLN, 2004, s. 69) uvádí s odvoláním na heslo "Lobkowitz v Zedler´s Universal Lexikon Bd. 18, S. 33 Online zde: https://www.zedler-lexikon.de/index.html?c=blaettern&seitenzahl=30&bandnummer=18&view=100&l=de, že knížecí titul Lobkowiczů (bez upřesnění zda říšský či český) byl zpočátku udělen jen primogeniturně a teprve později rozšířen. Rakouský genealog Karl Friedrich von Frank, který pracoval s originálními kancelářskými koncepty finálních diplomů ale nezmiňuje ani v říšském ani v českém případě nějaké omezení dědění titulu (FRANK III..., s. 101). Navíc neuvádí ani žádné další privilegium, které by knížecí stav následně rozšiřovalo. Diplom z roku 1672 byl pouze potvrzením říšského knížecího titulu (FRANK, tamtéž). Tvůrci Zedler's Universal Lexikon se patrně zmýlili.
  52. Gothaischer Hofkalender: Genealogisches Taschenbuch der f rstlichen H user 144. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1917. 1202 s. Dostupné online. S. 163;166. (německy) Psáno švabachem. 
  53. a b c d e f g h LANJUS, Friedrich. Die erbliche Reichsratswürde in Österreich. 1. vyd. Haindorf: Selbstverlag, 1939. 214 s. S. 155. (německy) 
  54. JUŘÍK, Pavel. Lobkowiczové: popel jsem a popel budu. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2017. 158 s. ISBN 978-80-242-5429-6. S. 75. 
  55. JUŘÍK, Lobkowiczové: popel jsem..., s. 33
  56. JUŘÍK, Lobkowiczové: popel jsem..., s. 153
  57. a b c d e f g BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. Heslo Durchlaucht, s. 100. 
  58. a b c d e f g h WESSELY, Joseph. Zweite Lieferung, welche den Text der allg. Gerichtsordnung vom 32. Kap. bis zu Ende, dann die allg. Konkursordnung, ferner V Anhänge (das Verfahren in Ehe- und Ausziehsachen, bei Militär-, Berg- und Wechselgerichten), endlich die allg. Gerichtsinstrukzion, mit den bis auf die neueste Zeit erflossenen Deklaratorien, enthält.. 2. vyd. Prag: Gottlieb Haase und Söhne, 1839. 1438 s. Dostupné online. S. 828-829. (německy) Psáno švabachem. 
  59. ŽUPANIČ, STELLNER, FIALA, Encyklopedie..., s. 146
  60. Horní erb je erbem kardinála Františka se znaky jeho duchovního úřadu a olomouckého biskupství, spodní erb je erbem rodovým, užívaným světskými knížaty v pozdějších staletích.
  61. LANJUS, Friedrich Graf. Die erbliche Reichsratswürde in Österreich. 1. vyd. Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau: Selbstverlag, 1939. 214 s. S. 89. (německy) 
  62. Rodokmen Ditrichštejnů [online]. [cit. 2018-04-27]. Dostupné online. 
  63. DOERR, August von. Der Adel der böhmischen Kronländer. [s.l.]: [s.n.] [Der Adel der böhmischen Kronländer Dostupné online]. S. 119. 
  64. Rodokmen Poděbradů [online]. [cit. 2018-03-10]. Dostupné online. 
  65. Rodokmen Piccolominiů d´Arragona [online]. [cit. 2017-06-03]. Dostupné online. (italsky) 
  66. KRÁL Z DOBRÉ VODY, Vojtěch, rytíř. Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien: genealogisch-heraldisches Repertorium sämtlicher Standeserhebungen, Prädicate, Beförderungen, Incolats-Erteilungen, Wappen und Wappenverbesserungen des gesamten Adels der Böhmischen Krone mit Quellen und Wappen-Nachweisen. 1. vyd. Prag: I. Taussig, 1904. 310 s. Dostupné online. S. 191. (německy) 
  67. LANJUS, Die erbliche..., s. 88
  68. Rodokmen Ditrichštejnů [online]. [cit. 2018-04-27]. Dostupné online. 
  69. MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudolf Johann, Graf. Der böhmische Adel. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1886. 296 s. Dostupné online. S. 109. (německy) 
  70. Rod Buquoyů přetrval až do 20. století, ovšem knížecí linie vymřela již druhým knížetem v pořadí. Protože titul již nebyl obnoven, zůstal rod v hraběcím stavu. Viz rodokmen: http://genealogy.euweb.cz/bohemia/buquoy1.html
  71. ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. 1. vyd. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 44, 47. 
  72. a b c DOERR, August von. Der Adel der böhmischen Kronländer; ein Verzeichnis derjenigen Wappenbriefe und Adelsdiplome welche in den Böhmischen Saalbüchern der Adelsarchives im k.k. Ministerium des Innern in Wien eingetragen sind.. 1. vyd. Prag: Ministerium des Innern, Adelsarchiv, 1900. 398 s. Dostupné online. S. 232. (německy) 
  73. Rod Auerspergů žije i v současnost (2017), nikdo ale nadále nemá nárok na český knížecí titul z roku 1746. Ten byl po smrti prvního knížete, který zemřel bez potomků, několikrát přenesen na příbuzné, až roku 1942 vyhasl. Viz rodokmen: http://genealogy.euweb.cz/auersperg/auersperg5.html
  74. LANJUS, Die erbliche..., s. 78, 155
  75. Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 212; 213
  76. LANJUS, Die erbliche..., s. 116, 155
  77. ŽUPANIČ, STELLNER, FIALA, Encyklopedie...., s. 244
  78. a b Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 339
  79. Gothaisches genealogisches Taschenbuch nebst diplomatisch-statistischem Jahrbuche auf das Jahr 1864, 1893, 1897. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1897. 1326 s. Dostupné online. S. 367-368. (německy) Psáno švabachem. 
  80. a b c d FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 5. Addenda et Corrigenda. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974. 5 svazků (288 s.). S. 78. (německy) 
  81. ŽUPANIČ, STELLNER, Encyklopedie..., s. 256
  82. Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 452nn.
  83. Gothaischer Hofkalender, 1917,...s. 252
  84. a b FRANK III..., s. 24
  85. Rodokmen Khevenhuellerů [online]. [cit. 2017-03-13]. Dostupné online. 
  86. ŽUPANIČ, STELLNER, Encyklopedie..., s. 114
  87. a b c FRANK I..., s. 187
  88. ŽUPANIČ, STELLNER, Encyklopedie...., s. 60
  89. a b FRANK I., s. 58
  90. Titul knížete byl po smrti 6. knížete bez potomků, r. 1915 přenesen na příbuznou větev rodu, Viz: Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 265
  91. MAŠEK, Petr. Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti. 1. vyd. Svazek I. A-M.. Praha: Argo, 2008. 2 svazky (668 s.). ISBN 978-80-257-0027-3. S. 50. 
  92. Gothaischer Hofkaleneder, 1917,... s. 264
  93. a b FRANK V..., s. 44
  94. Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 223
  95. a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 4. O-Sh.. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků (310 s.). S. 94. (německy) 
  96. Rodokmen Poniatowských [online]. [cit. 2017-06-21]. Dostupné online. 
  97. a b c FRANK I..., s. 183
  98. Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 303
  99. Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 303
  100. DOERR, Adel der..., s. 253
  101. Stenografické protokoly ze zasedání Rakouské říšské rady, první zasedání, [online]. [cit. 2017-03-13]. S. 1438. Psáno švabachem. Dostupné online. (německy) 
  102. Gothaischer Hofkalender, 1917..., s. 401
  103. FRANK III..., s. 12
  104. Rodokmen Kouniců [online]. [cit. 2017-06-21]. Dostupné online. 
  105. a b FRANK I..., s. 285
  106. MAŠEK, I. A-M...., s. 219
  107. a b c FRANK IV..., s. 30
  108. Genealogie knížat Palm-Gundelfingen [online]. [cit. 2017-06-03]. Dostupné online. 
  109. a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 2. F-J.. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 118. (německy) 
  110. Rodokmen Grassalkovičů [online]. [cit. 2017-06-21]. Dostupné online. 
  111. FRANK V..., s. 109
  112. Gothaisches Genealogisches Handbuch, 1897..., s. 258
  113. Gothaischer Hofkalender. Ročník 144. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 366. 
  114. a b GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souverainen des ehemaligen deutschen Bundes. 1. vyd. Nürmberg: Bauer und Raspe, 1888. 313 s. [42,%22view%22:%22toc%22} Dostupné online]. S. 32. (německy) 
  115. Rodokmen Pálffyů [online]. [cit. 2018-04-28]. Dostupné online. 
  116. DOERR, Adel der..., s. 278
  117. Rodokmen rodu Rohan-Guéméné [online]. [cit. 2017-07-03]. Dostupné online. 
  118. WESSELY..., s. 829
  119. BALCÁREK, Pavel. Kardinál František Ditrichštejn: 1570-1636: gubernátor Moravy. 1. vyd. České Budějovice: Veduta, 2007. 255 s. (Osobnosti českých a moravských dějin; sv. 5). ISBN 978-80-86829-30-2. S. 55. 
  120. BALCÁREK..., s. 102
  121. Heslo "Olomoucké arcibiskupstvíů z Ottova slovníku naučného online na wikizdrojích [online]. [cit. 2017-07-13]. Dostupné online. 
  122. BUBEN, Česko-moravská heraldika..., s. 161 (heslo Kapitula)
  123. a b PACOVSKÝ, Karel. Svatojiřské abatyše a korunovace českých královen. 1. vyd. Praha: nevydáno, 2016. 111 (28 stran příloh) s. Dostupné online. S. 58. Bakalářská práce FF UK. 
  124. Predikát abatyše Anežky: z Vřešťova je tradiční a uvádí ho Hammerschidt (viz poznámky). Dobové prameny ale znají jen křestní jméno abatyše. Hammerschidt patrně zaměnil abatyši Anežku († 1358) s řeholnicí Anežkou z Vřešťova, připomínanou v pramenech roku 1378. Viz PACOVSKÝ..., s. 58
  125. BUBEN, Česko-moravská heraldika..., s. 37 (heslo Abatyše)
  126. PACOVSKÝ..., s. 98
  127. VÁCHA, Štěpán et al. Karel VI. & Alžběta Kristýna: česká korunovace 1723. 1. vyd. Praha: Paseka, 2010. 520 s. (Historická paměť. Velká řada; sv. 18). ISBN 978-80-7432-002-6. S. 427. 
  128. PACOVSKÝ..., s. 67
  129. PACOVSKÝ..., s. 64
  130. PACOVSKÝ..., s. 94
  131. PACOVSKÝ..., s. 48-49
  132. PACOVSKÝ..., s. 71-77
  133. PACOVSKÝ..., s. 59; na klášter byl v době Alžbětiny korunovace uvale interdikt, i pouhá účast abatyše je tedy nanejvýš nepravděpodobná. Alžběta Pomořanská navíc byla s jistotou korunována Arnoštem z Pardubic.
  134. a b BUBEN, Heraldika..., s. 318 (heslo Routový štít)
  135. a b BUBEN, Heraldika..., s. 375 (heslo Ústavy šlechtičen)
  136. WINKELBAUER, Thomas. Fürst und Fürstendiener: Gundaker von Liechenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. 1. vyd. Wien: Oldenbourg, 1999. 656 s. (Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung; sv. 34). ISBN 3-7029-0440-9. S. 296. (německy) 
  137. WINKELBAUER, Fürst und Fürstendiener..., s.306, pozn. č. 100
  138. a b HRBEK, Jiří. České barokní korunovace. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 231 s. ISBN 978-80-7422-011-1. S. 226 (pozn. č. 560). 
  139. KUBÍKOVÁ, Eggenbergové..., s. 51
  140. WINKELBAUER, Fürst und Fürstendiener..., s. 308; Důsledně se ovšem dodržovala přednost duchovních knížat, takže první místo mezi knížaty u dvora náleželo kardinálu Arnoštu z Harrachu, knížeti-arcibiskupovi pražskému.
  141. STEPHAN, Jonas. Fürsten werden. Die Familie zu Salm im 17. Jahrhundert. nevydáno. vyd. Münster: Akademie-EDU, 2014. 157 s. Dostupné online. S. 34. (německy) 
  142. JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium: Rožmberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Buquoyové v jižních Čechách. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 111, 112. 
  143. WINKELBAUER, Fürst und Fürstendiener..., s.307, 308
  144. WINKELBAUER, Fürst und Fürstendiener...., s. 306-308

LiteraturaEditovat

  • ŽUPANIČ, Jan, STELLNER, František a FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Vyd. 1. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s., [54] s. barev. obr. příl. ISBN 80-86493-00-8.
  • KRÁL Z DOBRÉ VODY, Vojtěch, rytíř. Der Adel von Böhmen, Mähren und Schlesien: genealogisch-heraldisches Repertorium sämtlicher Standeserhebungen, Prädicate, Beförderungen, Incolats-Erteilungen, Wappen und Wappenverbesserungen des gesamten Adels der Böhmischen Krone mit Quellen und Wappen-Nachweisen. 1. vyd. Prag : I. Taussig, 1904. 310 s., dostupné online
  • DOERR, August von. Der Adel der böhmischen Kronländer; ein Verzeichnis derjenigen Wappenbriefe und Adelsdiplome welche in den Böhmischen Saalbüchern der Adelsarchives im k.k. Ministerium des Innern in Wien eingetragen sind, 1. vyd. Prag : Ministerium des Innern, Adelsarchiv, 1900. 398 s. dostupné online, (německy)
  • PROCHÁZKA, Johann, Freiherr von, Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Selbstverlag, Prag, 1880, 563 s. dostupné online, (německy)
  • SCHWARZENBERG, Karel, České tituly, Rodokmen: časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické, č. 2, ročník 2, Rodokmen: Praha, 1947, s. 33-36
  • STARÝ, Marek, Knížata jako členové českého panského stavu v době předbělohorské, Acta Historico-Iuridica Pilsnensia, 2006, s. 99-124, dostupné online