Seznam knížecích nobilitací v německých státech
Tento článek přináší seznam všech nobilitací knížat a knížecích rodů ve státech na území dnešního Německa s výjimkou nobilitací knížat Svaté říše římské, která získala svůj titul od římsko-německých králů a císařů.
Úvod editovat
Německé země a jejich šlechta se staly kolébkou knížecího titulu v západním smyslu. Od raného středověku až hluboko do novověku jedinými knížaty v Německu byla panující knížata Svaté říše římské, zhruba od sklonku 16. století přibyla také říšská knížata titulární. Právo jmenovat říšská knížata, světská i duchovní, zůstalo až do roku 1806 nezadatelným právem římských císařů, což ale neznamenalo, že postupem času nezačalo docházet ke jmenování "národních" knížat z pravomoci králů a dalších panovníků drobnějších států v rámci Svaté říše. První taková knížata byla nobilitována v Českých zemích a v Burgundském vévodství a to zhruba od 15. století. Ve vlastním Německu se císařskému monopolu na povyšování do knížecího stavu vzepřelo pouze Pruské království, a to až v polovině 18. století, v souvislosti s událostmi války o dědictví rakouské (1740-1748). Po zániku Svaté říše římské a po tzv. mediatizaci pohltily větší německé státy řadu drobných německých knížectví a dalších držav méně významných říšských knížat. Zbylí němečtí panovníci takto získali do své stavovské obce jako své leníky také knížata, což před rokem 1806 nebývalo mimo habsburskou monarchii a Prusko příliš obvyklé. Mediatizovaným knížatům i hrabatům byla po napoleonských válkách uznán status německé a evropské vysoké aristokracie, rovnorodé s vládnoucími dynastiemi včetně královských. Již od počátku 19. století ale přistupovali někteří němečtí králové, velkovévodové a další panovníci k nobilitacím "nových" knížat, jmenovaných obvykle z řad lidí a rodů zaslouživších se o stát či z řad panovnických oblíbenců. Tyto knížecí rody nikdy nevládly, nanejvýš držely v zemi panství se zvláštním autonomním charakterem. Proto tyto rody, ač se honosí knížecím titulem, nejsou urozeností rovnocenné s rody mediatizovanými, s dynastiemi bývalých říšských vládců. V průběhu 19. století povýšily německé monarchie jen málo rodů a osob do knížecího stavu. Většinou navíc šlo o morganatické manželky členů vládnoucí dynastie a jejich děti, o povýšení mediatizovaných hrabat do "národního" knížecího stavu nebo o uznání dříve a v jiné zemi získaných knížecích titulů. Více "klasických" povýšení se objevilo jen v Rakousku a zejména v Prusku. Na rozdíl od Svaté říše římské, ustalo v zemích Rýnského a Německého spolku zcela jmenování knížat duchovních. V německých státech mimo Rakouské císařství vládli povětšinou protestantští či sekulárně smýšlející vladaři, kteří považovali duchovní knížata za anachronismus (naopak poslední léta Svaté říše římské přinesla hromadný zánik duchovních knížectví). Vznik Německého císařství v roce 1871 neznamenal sjednocení německé šlechty do jedné obce a pokračovalo se v praxi, stanovené po zániku Svaté říše. Mimo mediatizovaných rodů neměl žádný německý šlechtic, bez ohledu na stáří svého titulu a erbu, automatický nárok na to, aby jeho titul z jednoho spolkového německého státu byl uznán panovníkem státu jiného. Teoreticky toto opatření postihovalo i rody stovky let staré, i když v praxi byli němečtí panovníci obvykle shovívaví. Až do roku 1919 a oficiálního zrušení posledních šlechtických privilegií ale v Německu žádná celostátní šlechtická obec nevznikla, což se týkalo i šlechtických špiček: "nových" knížecích rodů.
Postavení "mladých" německých knížecích rodin a rodů se lišilo v závislosti na státě, v němž žili. Oproti knížatům (i hrabatům) z řad mediatizovaných rodů neměla nová titulární knížata automatický nárok na dědičné členství v horních sněmovnách parlamentů jednotlivých německých států ani na stavovských sněmech zemských, provinciálních a krajských. Značně omezena byla ostatně i jen možnost, být do knížecího stavu vůbec povýšen. I některé významné německé státy (Saské království) žádná knížata nepovyšovaly. Vedle místních zvyklostí působila jako omezující faktor také nepsaná zvyklost mezi vladaři Německého spolku a Německého císařství, podle které mohl vládnoucí kníže povyšovat novou šlechtu nejvýše do hodnosti svobodného pána, vévoda do hodnosti hraběte, velkovévoda do hodnosti knížete a jen král, případně (rakouský) císař směl jmenovat i nové vévody. To omezovalo knížecí nobilitace na větší německé státy, a protože nikdy nebyla jmenována nová knížata z pravomoci německých císařů, nemělo sjednocení Německa do spolkového státu v roce 1871 na tuto skutečnost žádný účinek. Německá knížata bývala v 19. století již takřka automaticky titulována jako "knížecí Milost" (fürstliche Gnaden) případně jako "Vysokorodý" (Hochgeboren). Vyšší čestné tituly a oslovení byly odvozeny od panovnického rozhodnutí a milosti (Gnadenakt). Šlo především o predikát Jasnost (Durchlaucht), o jehož udělení hlavám mediatizovaných knížecích rodů rozhodl sněm Německého spolku v letech 1825 a 1829, který zavázal německé vladaře, aby úřady jejich zemí tento predikát skrz panovnický majestát těmto knížatům přiznaly. Predikáty zemských titulárních knížat 19. století byly ovšem odvislé výhradně od vůle panovníka jejich země. Následující seznam uvádí knížecí nobilitace v Německu mimo knížat říšských a knížat rakouských, kterým jsou věnovány samostatné články.
Seznam nobilitací editovat
Vysvětlivky editovat
Ž - žijící rod (stav k r. 2018)
Není-li uvedeno jinak, náleží predikát Durchlaucht dědičně všem osobám povýšeným do knížecího stavu.
Pruské království editovat
Po roce 1815 se na území pruského státu nacházela bývalá říšská léna mediatizovaných knížat Arenbergů, Bentheim-Steinfurt, Bentheim-Tecklenburg-Rheda, Croÿ-Dülmen, Kouniců z Rietbergu, Looz-Corswarem, Salm-Salm, Salm-Kyrburg, Salm-Horstmar, Sayn-Wittgenstein-Berleburg, Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, Solms-Braunfels, Solms-Lych und Hohensolms a Wiedů. Roku 1849 (připojení Hohenzollernska) k nim přibyly ještě Fürstenbergové a Thurn-Taxisové, r. 1866 (připojení Hannoverska, Hesensko-Kasselska, Nasavska a Frankfurtu) dále přibyla knížata Isenburg-Birstein a Isenburg-Wächtersbach, usazená v Hesensku. Rovněž jediný mediatizovaný hraběcí rod v Prusku v hranicích z roku 1825: Stolbergové, byl ve všech třech rodových větvích povýšen do knížecího stavu koncem 19. století (hraběcí rody Bentheimů a Salmů se dočkaly povýšení již krátce po r. 1815). Na základě rozhodnutí sněmu Německého spolku z 18. srpna 1825 a 13. února 1829 byli panovníci německých spolkových monarchií povinováni přiznat hlavám mediatizovaných knížecích rodů právo na oslovení Jasnost (Durchlaucht), v případě hlav hraběcích rodů potom oslovení Osvícenost (Erlaucht). V Prusku bylo toto usnesení spolkového sněmu provedeno 21. února 1832 (zveřejnění 28. dubna téhož roku), ovšem král Fridrich Vilém III. záhy rozšířil toto privilegium na veškeré knížecí členy těchto rodů (netýkalo se hraběcího rodu Stolbergů). Král se přitom odvolával jednak na již provedená individuální udělení tohoto predikátu celému knížecímu rodu, zejména v souvislosti s povyšováním mediatizovaných hrabat (např. r. 1817 u Bentheimů), jednak na královskou směrnici § 7 příslušné instrukce z 30. května 1820 a na výše jmenované oznámení státního ministerstva z 28. dubna 1832. K rozšíření predikátu Jasnost na všechny členy mediatizovaných knížecích rodů v Prusku definitivně došlo královským nejvyšším kabinetním nařízením (Allerhöchster Kabinettsorder) již 3. března 1833. Prusko bylo také státem, které vytvářelo vedle mediatizovaných panství a slezských knížectví a stavovských panství další feudální léna s autonomním statusem, ačkoli míra autonomie byla v 19. století již jen omezená a šlo především o virilní hlas na sněmech pruských provincií a po r. 1854 také v pruské panské sněmovně, který se k takovému autonomnímu panství vázal. Pokud byl držitelem takového panství mediatizovaný knížecí rod z jiné části Německa, byl postaven na roveň "domácím" mediatizovaným knížatům (např. rody Hohenlohe-Oehringen skrz držbu vévodství Ujest a Hohenlohe-Schilingsfürst skrz držbu Ratibořského vévodství a knížectví Corvey). Mezi mediatizované rody Pruska byl přijat rovněž knížecí rod Hohenlohe-Ingelfingen, který v zemi vůbec žádné mediatizované ani jiné autonomní léno nevlastnil.
Prusko bylo v 19. století spolu s Rakouskem jedinou německou monarchií, kde došlo k většímu počtu povýšení do knížecího stavu a prakticky jedinou zemí, kde byli ve větší míře do knížecího stavu povyšováni "řadoví" šlechtici, tedy osoby, které nepocházely ani z mediatizovaných rodů ani z rodů levobočků a morganátů panovnických rodin. To byl rozdíl oproti Rakousku, kde převažovaly nobilitace morganátů a konfirmace (potvrzení) knížecích titulů, udělených v jiných zemích. Pruští králové jmenovali poměrně velké množství "nových" knížecích rodů prý proto, aby posílily řady protestantské vysoké šlechty proti katolíkům, kteří v nejvyšších šlechtických patrech dosud dominovali. Těmto novým knížatům nebyla v Prusku odepřena ani držba autonomních lén (zejména slezských knížectví a stavovských panství, která ovšem držely i rody nižšího stavu než knížecího) ani predikát Jasnost, který obdržela první titulární knížata dokonce ještě před mediatizovanými rody. Téměř paušální udělení predikátu Jasnost titulárním knížecím rodům nebo alespoň jejich hlavám potvrdil král Vilém I. během holdovacích oslav při svém nástupu dne 22. října 1861. Pruský stát také uznával a udílel vévodský titul, který mohl být vázán na držbu vévodství či byl udělen jen jako čestný titul a. Vévodský titul byl udílen knížatům mediatizovaným i titulárním, ovšem neznamenal zvláštní hodnost ve šlechtické hierarchii; spíše šlo jen o jakési "polepšení" a "převýšení" titulu knížecího, jak to odpovídalo praxi v celém Německu. Proto např. vévodský titul neměnil ceremoniální pořadí knížecích rodů u pruského dvora. Mimo predikát Jasnost byly v Prusku uděleny také některé vyšší predikáty a oslovení, ovšem výlučně vedlejším liniím vládnoucích německých dynastií, jejichž postavení bylo ještě prestižnější, nežli hodnost mediatizovaných knížat. Konkrétně byl 20. března 1850 udělen predikát Výsost (Hoheit) v primogenituře hlavám příbuzných rodů Hohenzollern-Hechingen a Hohenzollern-Sigmaringen a to bezprostředně po jejich mediatizaci pruským státem. Hlavám sigmaringenského rodu byl následně vždy ad personam udělen ještě predikát královská Výsost (königliche Hoheit): Karlu Antonínovi (18. října 1861), Leopoldovi (3. července 1891) a Vilémovi (22. září 1910). Po smrti posledního hesenského kurfiřta, Bedřicha Viléma, přenesl 22. ledna 1875 pruský král Vilém I. titul lankraběte (nikoli kurfiřta) hesensko-kasselského a predikát královská Výsost na lankraběte Fridricha Viléma Hesensko-Rumpenheimského. Titul s predikátem byl dědičný vždy v primogenituře tak, že dědic titulu (nejstarší syn) užívá s otcem stejný predikát již za otcova života. Ostatním členům rumpenheimské větve Hesenských byl udělen predikát Výsost, který následně 18. července 1881 připadl také všem členům zbývajících hesenských sekundogenitur: Hessen-Philippstal a Hessen-Philippstal-Barchfeld. Vévodovi Ernestu Güntherovi Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Augustenburskému přiznán 1. dubna 1885 titul vévody šlesvicko-holštýnského s predikátem Výsost, obojí v primogenituře, jeho příbuzným, vévodům šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburským byl 6. listopadu 1876 potvrzen pro celý rod dánský predikát Výsost udělený Kristiánem IX. 19. prosince 1863.
Knížectví editovat
Vedle mediatizovaných lén bývalých vládnoucích říšských knížat existovala v Prusku dále knížectví ve Slezsku i jiná knížectví nově vytvořená. V seznamu nejsou uvedena knížectví mediatizovaná (která Prusko oficiálně označovalo jen jako Standesherrschaft - stavovské panství) ani území knížat, která neměla titul vévodství či knížectví. První pruská knížectví začala vznikat ve Slezsku již krátce po uzavření příměří Fridricha II. s Marií Terezií v Klein-Schnellendorfu 9. října 1741, kterou byla většina Slezska připojena k Prusku (definitivně zpečetěno Vratislavsko-berlínským mírem r. 1742). V souvislosti s tím Prusko získalo také několik slezských knížectví, která již držely české knížecí rody (např. Lobkovicové a Zaháňsko).
| Znak knížectví | Název | Vznik (kurzívou knížectví zděděná po Klein-schnellendorfské dohodě, standardním textem pak v závorce datum vzniku) | Zánik | Rody držitelů | První držitel(é) | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|
|
Vévodství opavské (pruská část) | 1741, 9. října (1614, 4. ledna) | 1918 | Lichtenštejnové | kníže Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna | |
|
Vévodství krnovské (pruská část) | 1741, 9. října (1622, 15. března) | 1918 | Lichtenštejnové | kníže Jan Nepomuk Karel z Lichtenštejna | |
|
Vévodství zaháňské | 1741, 9. října (1646, 12. října) | 1918 |
|
|
|
|
Vévodství olešnické | 1741, 9. října (1648, 15. prosince) | 1918 | |||
|
Münsterberské vévodství | 1741, 9. října (1654, 30. července) | 1791 | Auerspergové | kníže Jindřich Josef z Auerspergu | |
| Knížectví Carolath-Oberbeuthen | 1741 (6. listopadu) | 1918 | Schöneichové | hrabě Hans Carl von Schöneich | ||
| Knížectví/Vévodství Trachenberg | 1741 (6. listopadu)/1900 (1. ledna) | 1918 |
|
hrabě Franz Philipp Adrian von Hatzfeld zu Gleichen | ||
|
Knížectví Wartenberg | 1806 (26. března) | 1918 | Bironové z Kuronska | princ Gustav Kalixt Biron von Curland | Knížectví se nacházelo v držbě vedlejší větve rodu Bironů. |
|
Knížectví Krotoschin | 1819 (29. května) | 1918 | Thurn-Taxisové | kníže Karel Alexandr Thurn-Taxis | Knížectví vytvořeno a darováno pruským státem jako kompenzace za odebrání poštovního monopolu rodině Thurn-Taxisů v pruských zemích. |
|
Vévodství Ratibor | 1821 (9. června) | 1918 |
| ||
|
Knížectví Corvey | 1821 (9. června) | 1918 |
|
| |
.svg){kind=small}
|
Knížectví Pleß | 1826 (14. července) (diplom 1. března 1827)[1] | 1918 |
|
Knížata editovat
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul a jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Autonomní území | Dědičné členství v horní sněmovně | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
1741 (6. listopadu) |
|
primogenitura | 1794 |  Knížectví Trachenberg ve Slezsku
|
ne | Spolu s povýšením slezského stavovského panství Trachenberg na pruské lenní knížectví |
|
1741 (6. listopadu) |
|
primogenitura, od 18. ledna 1753 pro veškeré potomky | Ž | Knížectví Carolath ve Slezsku | 12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
1742 (23. dubna) |
|
pro veškeré potomky | 1804[2] | ne | ne | Pruské potvrzení říšského knížecího titulu z 18. února toho roku |
|
1744 (16. března) |
|
ad personam | 1795[3] | ne | ne | Kanovník olomoucký a prelát vratislavský, budoucí kníže-biskupvratislavský, biskupský kandidát protlačovaný králem Bedřichem II. |
,_Schlo%C3%9Fstr._7,_Wappen.JPG){kind=small}
|
1744 (28. července) |
|
pro veškeré potomky | Ž | ne, po roce 1866 část mediatizovaného stavovského panství  Isenburg-Birstein (bývalého Knížectví Isenburg)
|
|
Pruské potvrzení titulu říšského knížete z 23. března toho roku |
|
1744 (29. prosince) |
|
pro veškeré potomky | Ž | ne (v 19. století jen větev Schilingsfürst-Ratibor-Corvey - viz nobilitace r. 1840) | ne | Pruské potvrzení říšského knížecího titulu z 21. května toho roku |
|
1773 (30. ledna) |
|
primogenitura, viz poznámky | Ž | ne | 12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
1786 (15. října) |
|
pro veškeré potomky | 1799 | ne | ne | Titul vyhasl již s prvním bezdětným knížetem, jeho příbuzným byl roku 1832 udělen knížecí stav v Rusku. |
|
1798 (21. prosince) |
|
pro celý rod | Ž | ne | ne | Pruské uznání knížecího stavu odvozovaného od rurikovského původu |
|
|
1803 (10. července) |
|
primogenitura, viz poznámky | Ž | Knížectví Trachenberg (od 1. ledna 1900 vévodství) | 12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
1806 (26. března) |
|
pro veškeré potomky | Ž | Knížectví Wartenberg
|
12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
1814 (3. června) |
|
ad personam | 1819[4] | ne | ne | S predikátem Durchlaucht |
|
1814 (3. června) |
|
primogenitura, viz poznámky | 1822, viz poznámky | Stavovské panství Hardenberg v Braniborsku od 11. listopadu toho roku | 12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
1816 (28. dubna) (zveřejněno 27. června) |
|
pro veškeré potomky | 1888[5] |
|
12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
1816 (22. listopadu) (diplom 11. března 1817) |
|
pro veškeré potomky | Ž |  mediatizované Stavovské panství (bývalé říšské hrabství) Horstmar ve Vestfálsku
|
12. října 1854 (v Prusku) | S predikátem Durchlaucht pro celý rod |
|
1817 (17. ledna) |
|
pro veškeré potomky | Ž |
|
|
S predikátem Durchlaucht pro celý rod (v Prusku od povýšení do knížecího stavu, v Hannoversku od 18. dubna 1823) |
|
1817 (17. ledna) (diplom 6. února) |
|
primogenitura | 1854[6] |  Hrabství Putbus na Rujáně (od 15. října 1840, vytvořeno z rodových statků)
|
ne |
|
|
1817 (20. června) |
|
pro veškeré potomky | Ž | mediatizovaná vestfálská stavovská panství  Rheda a  Limburg (býv. říšské panství resp. hrabství)
|
12. října 1854 (v Prusku) | S predikátem Durchlaucht pro celý rod |
|
|
1819 (29. května) |
|
primogenitura | Ž | Knížectví Krotoschin v Poznaňsku (dnes Krotoszyn) | 12. října 1854 (v Prusku) | Knížectví a titul darovány rodu Thurn-Taxis v náhradě za zrušení poštovního monopolu a práva na území Pruského království |
|
1819 (4. listopadu) |
|
pro veškeré potomky | 1909[7] |  majorát Reisen (dnešní Rydzyna) v Poznaňsku
|
12. října 1854 (v Prusku) |
|
.svg){kind=small}
|
1821 (9. června) |
|
pro veškeré potomky | 1834[8] |
|
ne |
|
|
1822 (10. června) |
|
primogenitura | 1871 | Stavovské panství Muskau v Dolní Lužici | ne |
|
|
1824 (9. listopadu) |
|
ad personam | 1873[9] | ne | ne |
|
|
1834 (1. května) |
|
pro veškeré potomky | Ž | ne | ne |
|
|
1840 (15. října) |
|
pro veškeré potomky, viz poznámky | Ž |
|
12. října 1854 (v prusku) |
|
|
1840 (15. října) |
|
primogenitura | Ž |  Knížectví Rheina-Wolbeck v Poemží, bývalé mediatizované stavovské panství, resp. říšské knížectví
|
12. října 1854 (v Prusku) |
|
_(Restauration).svg){kind=small}
|
1846 (19. června) |
|
primogenitura, viz poznámky | Ž | slezské Vévodství Sagan
|
ne |
|
|
1850 (15. října) (diplom 10. prosince 1858) |
|
primogenitura, viz poznámky | Ž |
|
12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
1859 (29. ledna) |
|
ad personam | 1900[10] | ne | ne | Pruské potvrzení knížecího stavu pro člena fanariotské knížecí rodiny a pruského poručíka kyrysníků |
|
1859 (10. září) |
|
pro veškeré potomky | Ž |  Hrabství Przygodzyce v Poznaňsku (od 10. září 1840, vzniklo povýšením rodových statků)
|
12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
|
1861 (4. března) |
|
primogenitura | 1907[6] | Hrabství Putbus na Rujáně
|
4. března 1861 (v Prusku) |
|
|
1861 (31. srpna) |
|
primogenitura | Ž | Stavovské panství Drehna v Dolní Lužici | 12. října 1854 (v Prusku) |
|
|
|
1861 (18. října) | viz poznámky | Ž | ne | 28. ledna 1869 (v Prusku) |
| |
|
1861 (18. října) |
|
primogenitura | Ž | Slezské vévodství Ujest (dnešní Ujazd) vytvořené k tomuto datu ze svobodného stavovského panství Slawentitz (Slavěnčice) | 12. října 1854 (v Prusku) | Nešlo o knížecí nobilitaci v pravém smyslu, ale o pruské udělení vévodského titulu a vlastního autonomního vévodství mediatizovanému knížecímu rodu |
|
1863 (15. listopadu) |
|
pro celý rod | Ž | ne | ne |
|
|
1870 (10. května) |
|
primogenitura, viz poznámky | 1941[11] | .svg){kind=small} mediatizované rytířské panství Wildenburg
|
12. října 1854 (v Prusku, reálně se účastnili až od roku 1856) |
|
|
1871 (13. února) |
|
primogenitura | Ž | ne | 1. července 1876 (v Prusku) |
|
|
|
1876 (28. července) |
|
pro veškeré potomky | 1938,[12] viz poznámky | ne | ne |
|
|
1888 (16. dubna) |
|
primogenitura | Ž | Hrabství Jaroschin v Poznaňsku (od 17. února 1836) | 20. srpna 1879 (v Prusku) | S predikátem Durchlaucht |
|
1888 (16. dubna) |
|
primogenitura | Ž | Stavovské panství Baruth v Provincii Sasko | 12. října 1854 (v Prusku, reálně se účastnili až od roku 1855) |
|
|
|
1890 (20. března)[13] |
|
ad personam | 1892 | ne | viz nobilitace r. 1871 |
|
|
1890 (22. října) |
|
viz poznámky | Ž |  mediatizované stavovské panství Wernigerode (bývalé říšské hrabství)
|
12. října 1854 |
|
|
1891 (21. září) |
|
ad personam | 1893,[14] viz poznámky | ne | 12. října 1854 (v Prusku) | Nešlo v pravém smyslu o knížecí nobilitaci, ale jen o rozšíření knížecího titulu v rámci mediatizovaného primogeniturně knížecího rodu. Když dědic knížecího titulu v roce 1893 následoval po svém otci, rozšíření pozbylo smyslu. Princezna Marie Charlotte byla již od roku 1890 provdána za knížete Erweina von der Leyen a titul tudíž nikdy neužívala, princezna Rosa se roku 1890 provdala za knížete Moritze zu Hohenlohe-Schilingsfürst (syna kancléře Chlodwiga) a titul se jménem pro ni od této doby také pozbyl na významu. |
|
1893 (22. března) |
|
viz poznámky | Ž |  mediatizované stavovské panství Stolberg (bývalé říšské hrabství)
|
12. října 1854 |
|
|
1893 (22. března) |
|
viz poznámky | Ž | ne | 12. října 1854 |
|
|
1899 (29. srpna) |
|
ad personam | 1902 | ne | 16. listopadu 1867 |
|
|
1900 (1. ledna) |
|
primogenitura | 1978 | ne | 16. listopadu 1867 (v Prusku) |
|
.jpg){kind=small}
|
1900 (1. ledna) |
|
primogenitura | Ž | ne | 27. ledna 1900 (v Prusku) | S predikátem Durchlaucht |
|
1900 (1. ledna) |
|
primogenitura | Ž | Hrabství Dohna ve Východním Prusku (vzniklo 10. září 1840, spoluvlastnictví s ostatními liniemi rodu) | 12. října 1854 | S predikátem Durchlaucht |
.jpg){kind=small}
|
1901 (18. ledna) |
|
primogenitura | Ž |  Slezské stavovské panství Beuthen
|
12. října 1854 (v Prusku) | S predikátem Durchlaucht |
|
1905 (6. června) |
|
ad personam | 1929 | ne | ne |
|
|
|
1905 (20. prosince) | ad personam | 1907 | viz nobilitace 1850 | viz nobilitace 1850 | Ad personam vyznamenání pruskému nejvyššímu dvorskému lovčímu a oblíbenému knížeti císařů Viléma I. a Viléma II. | |
|
|
1908 (8. ledna) |
|
primogenitura | 1927[6] | Hrabství Putbus na Rujáně, viz nobilitace v l. 1817 a 1861
|
| |
|
|
1909 (22. března) |
|
ad personam | 1922 | ne | 16. listopadu 1867 |
|
|
1914 (18. dubna) |
|
ad personam | 1919 | ne | ne | S predikátem Durchlaucht |
Švédské Pomořany editovat
Švédsko získalo vestfálským mírem v říši území na severozápadě Německa (Brémské vévodství a Verdenské knížectví) i na jeho severovýchodě (město Wismar s částí ostrova Poel a zrušeným klášterem Neukloster v Meklenbursku a především rozlehlé vévodství Předních Pomořan s Rujánským knížectvím). Na všech těchto územích nobilitovali švédští králové tamní obyvatelstvo (např. maršála Königsmarka, který byl roku 1651 povýšen na hraběte) bez ohledu na práva císaře a říše. Oproti vlastnímu Švédsku si však severoněmecká území udržela dosavadní zemská zřízení a stavovskou obec. Jejich šlechta tedy nebyla automaticky součástí stavovské obce ve Švédsku. Do povyšování se ovšem proti vůli římských panovníků nepouštěli a knížecí titul byl navíc mezi švédskou šlechtou zcela neznámý. Za celé trvání Švédské říše došlo jen ke dvěma knížecím nobilitacím, přičemž jedna se vůbec nevztahovala ke švédským severoněmeckým državám a navíc pouze potvrzovala již udělený knížecí titul říšský a ke druhé nobilitaci (v Pomořansku, resp. na Rujáně) došlo až po zániku Svaté říše římské, kdy již byl švédský král ve zbytku svých německých držav neomezeným vládcem. Ani jeden z těchto knížat, jejichž knížecí titul vyhasl s nimi, se nestal součástí švédské stavovské obce sdružené v radě Riddarhuset.
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul a jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Autonomní území | Dědičné členství v horní sněmovně | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
1785 (28. dubna) |
|
pro veškeré potomky | 1808 | ne | ne |
|
|
|
1807 (25. května) |
|
primogenitura | 1854[6] | ne | ne |
|
Bavorské království editovat
V Bavorském království se k roku 1815 nacházela mediatizovaná panství knížat Schwarzenbergů, Oettingenů ze Spielbergu, Oettingenů z Wallersteinu, Löwensteim-Wertheim-Rosenberg, Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, Hohenlohe-Schilingsfürst, Leiningen, Fuggerů z Babenhausenu, Esterházyů, Sinzendorfů a Waldburg-Zeil-Trauchburg. Dále se v zemi nacházelo mnoho panství mediatizovaných hrabat a některá mediatizovaná knížata (Thurn-Taxisové, Waldburgové z Wolfeggu) vlastnila v království klasický šlechtický pozemkový majetek, nikoli ale mediatizovaná panství. Bavorsko patřilo k těm státům, které mediatizovaným rodinám vyšly relativně vstříc a garantovalo většinu svobod, které žádal Německý spolek, ovšem stavělo se proti tomu, aby mediatizovaní drželi práva přesahující hranice země, zejména pak odmítalo požadavek na kuriální hlas všech německých mediatizovaných rodů v Německém spolku, který nakonec německé dříve panující rody nezískaly. Predikát Jasnost (Durchlaucht) byl hlavám v Bavorsku usazených mediatizovaných knížecích rodů (všech výše jmenovaných bez ohledu na typ pozemkového majetku v království drženého) přiznán panovnickým nejvyšším rozhodnutím z 18. srpna 1825. Bavorsko také vedle Pruska a Rakouska povýšilo v průběhu 19. století nejvíce osob a rodů do knížecího, případně vévodského stavu (titul vévody v Bavorsku, stejně jako jinde v Německu byl pouze polepšením titulu knížecího, nikoli samostatným šlechtickým hodnostním stupněm). Bavorští králové se přitom neomezovali jen na nobilitace svých příbuzných a povyšování mediatizovaných hrabat, jako tomu bylo v řadě dalších států. Bavorsko ovšem jako jediný stát v Německu odmítalo přiznat knížatům titul princ (Prinz) a princezna (Prinzessin) pro mladší členy jejich domu. Na základě nejvyšších rozhodnutí krále Ludvíka I. z 11. ledna a 2. prosince 1837 se titul princů a princezen rezervoval pro královskou rodinu. Knížecí rody, které měly svůj titul udělen pro veškeré potomky, užívaly od tohoto data knížecí titul pro všechny své členy. Bavorsko se tak stalo jedinou zemí v Německu, kde byl titul prince nadřazen knížecímu. Až 12. března 1911 vydal princ-regent Luitpold nejvyšší rozhodnutí, podle kterého se napříště "tolerovalo" užívání titulu princ a princezna u mediatizovaných knížecích rodin. Toto nejvyšší rozhodnutí také rozšiřovalo právo užívat predikát Jasnost (Durchlaucht) a Osvícenost (Erlaucht, u hrabat) na všechny členy mediatizovaných knížecích a hraběcích rodů. Jako protiústavní ovšem nebylo toto nejvyšší rozhodnutí oficiálně publikováno ve sbírce zákonů a nařízení. Navíc se netýkalo "nových" knížat, pokud nešlo o povýšená mediatizovaná hrabata. Některé bývalé bavorské knížecí rody tak i po roce 1919 a po zrušení šlechtických titulů mají Fürst a Fürstin jako součást jména. Zákon z roku 1919 totiž nejen činil ze zrušených šlechtických titulů součást příjmení, ale také likvidoval primogeniturní tituly. Německá knížata včetně hlav rodu proto od té doby užívají v příjmení titul prince (případně hraběte), bavorských titulárních knížat z 19. století se to ovšem netýká (kníže v Bavorsku nebyl primogeniturní titul pokud byl do knížecího stavu povýšen celý rod). Bavorští panovníci ojediněle povyšovali knížata na vévody a mimo mediatizovaná stavovská panství zřídilo Bavorsko dvě nová území se zvláštním statusem, obě vzniklá z bývalých a sekularizovaných biskupských knížectví.
Mimo niže uvedená knížata a knížata mediatizovaná upravovaly zvláštní dekrety a zákony v Bavorsku již jen titulaturu vládnoucího rodu. Potomci prvního krále Maxmiliána I. Josefa měli od vzniku království 1. ledna 1806 právo na titul princ/princezna von Bayern a oslovení královská Výsost (königliche Hoheit), zatímco potomci králova příbuzného Viléma z linie Pfalz-Zweibrücken-Birkenfeld získali titul vévoda/vévodkyně in Bayern (namísto von Bayern, tedy doslova "vévoda v Bavorsku") a oslovení Jasnost, které jim ovšem král Ludvík I. 21. března 1845 polepšil na predikát královská Výsost.
Knížectví editovat
| Znak knížectví | Název | Vznik | Zánik | Rody držitelů | První držitel(é) | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|
|
Knížectví Eichstätt | 1817 (14. prosince) | 1833 | Leuchtenbergové | princ Eugéne de Beauharnais-Bonaparte | Bývalé říšské knížecí biskupství |
| Vévodství Wörth a Donaustauf | 1899 (8. května) | 1918 | Thurn-Taxisové | kníže Albert Thurn-Taxis | Bývalé říšské Knížecí biskupství Řezno |
Knížata editovat
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul a jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Autonomní území | Dědičné členství v horní sněmovně | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
1812 (19. listopadu) |
|
pro veškeré potomky | Ž |  mediatizované stavovské panství Wertheim (dříve říšské hrabství, v držbě jen část, leželo v Bavorsku a Bádensku), panství Freudenberg (v Bádensku)
|
v Bavorsku a Bádensku | Knížecí titul pro rod mediatizovaných říšských hrabat |
|
1814 (9. června) (diplom 3. ledna 1819) |
|
pro veškeré potomky | Ž | ne | v Bavorsku | S predikátem Durchlauchtig-Hochgeboren ad personam od 2. prosince 1829, s predikátem Durchlaucht ad personam od 8. června 1839 (vždy pro aktuální hlavu rodu) a s predikátem Durchlaucht dědičně pro hlavu rodu od 1. dubna 1882 |
|
1817 (14. prosince) | pro veškeré potomky, viz poznámky | 1974[16] | Knížectví Eichstätt
|
| ||
|
1834 (25. června) |
|
ad personam | 1858[17] | ne | ne | |
|
1838 (17. srpna) |
|
pro veškeré potomky | Ž | ne | ne | |
|
1899 (8. května) |
|
primogenitura | Ž | Vévodství Wörth a Donaustauf (v Bavorsku) |
|
|
|
1901 (7. března) |
|
primogenitura | Ž | mediatizované stavovské panství (bývalé říšské hrabství) Castell-Castell | 26. května 1818 (v Bavorsku) |
|
|
|
1901 (7. března) |
|
primogenitura | Ž | mediatizované stavovské panství (bývalé říšské hrabství) Castell-Rüdenhausen | 26. května 1818 (v Bavorsku) |
|
|
1901 (12. března) |
|
primogenitura | Ž | mediatizované stavovské panství (bývalé říšské hrabství) Isny (ve Württembersku) |
|
|
|
1905 (20. ledna) |
|
pro veškeré potomky | 1959 | ne | ne |
|
|
1909 (22. července) |
|
primogenitura | 1942[18] | ne | ne | |
|
1913 (30. prosince) |
|
primogenitura | 1981[19] | mediatizované stavovské panství Glött (bývalé říšské hrabství) |
|
Württemberské království editovat
Pod svrchovaností Württemberska se v roce 1815 nacházela panství dříve bezprostředních knížat Colloredo-Mannsfeldů, Ditrichštejnů, Fürstenbergů, Hohenlohe-Kirchberg, Hohenlohe-Oehringen, Hohenlohe-Langenburg, Hohenlohe-Waldenburg-Schilingsfürst (linie Waldenburg), Löwenstein-Wertheim-Rosenberg, Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, Oettingen-Spielberg, Oettingen-Wallerstein, Schwarzenbergů, Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, Solms-Braunfels, Thurn-Taxisů, Waldburg-Wolffegg-Waldsee, Waldburg-Zeil-Wurzach, Waldburg-Zeil-Trauchburg a Windisch-Graetzů. Predikát Jasnost (Durchlaucht) byl přiznán na základě rozhodnutí sněmu Němuckého spolku pouze hlavám těchto rodů a nikdy nebyl württemberskými králi rozšířen na ostatní členy rodu v rámci paušálního dekretu, ale jen privilegii pro konkrétní rod. Takto jej získali Hohenlohové, resp. všichni v zemi usazení příslušníci tohoto rodu bez ohledu na rodovou větev. Privilegium bylo uděleno 3. února 1902. Udělení predikátu Osvícenost (Erlaucht) se rovněž týkalo pouze hlav rodů v zemi usazených mediatizovaných hrabat, kterých bylo velké množství. Pro přiznání privilegií mediatizované šlechty byla nutná setrvalá držba mediatizovaného stavovského panství. Ve Württembersku byl zaveden vévodský titul, ovšem byl udílen jen morganatickým potomkům vládnoucího rodu. V království neexistovaly, mimo mediatizovaných stavovských panství, žádné feudální domény s autonomním postavením. Udílení knížecího titulu se v podstatě omezilo na potvrzování zahraničních knížecích diplomů a stavovské povyšování příbuzných panující dynastie.
Zvláštní tituly a oslovení upravené zákony se ve Württembersku týkaly jen titulů samotné panující dynastie. Při vzniku království k 1. lednu 1806 měl všem potomkům každého panujícího krále náležet titul princ/princezna von Württemberg a oslovení královská Výsost (königliche Hoheit), bratrům (nikoli sestrám) prvního krále Fridricha I. i jejich potomkům pak titul vévoda/vévodkyně von Württemberg a oslovení Výsost (Hoheit), ostatním členům dynastie potom titul princ/princezna von Württemberg a oslovení Jasnost (Durchlaucht).[20] Dne 29. května 1825 byl titul vévody/vévodkyně a predikát Výsost přiznán králem Vilémem I. všem členům vedlejších linií a 11. listopadu 1865 byl všem těmto vedlejším liniím, jejichž členové patřili sice k vládnoucí dynastii, ale nebyli potomky prvního krále, přiznán králem Karlem I. predikát královská Výsost.
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul a jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Autonomní území | Dědičné členství v horní sněmovně | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
.svg){kind=small}
|
1816 (31. července) |
|
pro veškeré potomky | 1852,[21] viz poznámky | ne | ne |
|
|
1863 (1. prosince) |
|
|
1917, viz poznámky | ne |
| |
|
1867 (28. května) (diplom 10. ledna 1868) |
|
|
Ž | ne |
| |
|
|
1901 (2. dubna) |
|
primogenitura | Ž | mediatizované stavovské panství Isny (bývalé říšské hrabství) |
|
|
Hesenské kurfiřtství editovat
Pod svrchovanost Hesenského kurfiřtství se po roce 1816 ocitla pouze knížata Isenburg-Birnstein a několik mediatizovaných hraběcích rodů. Hesensko jim garantovalo práva mediatizovaných rodů dle rozhodnutí sněmu Německého spolku. V oblasti titulatury byly knížatům Isenburg-Birstein ediktem z 29. května 1833 přiznány dědičné predikáty pro hlavu rodu: "Jasně-vysokorodý Pane kníže" (Durchlauchtig Hochgeborner Herr Fürst) a "Jasnosti" (Durchlaucht). V letech 1815-1866 došlo jen ke dvěma knížecím nobilitacím, přičemž se jednalo v jednom případě o morganatické potomstvo samotného kurfiřta a ve druhém o polepšení titulu mediatizovaného hraběcího rodu. Mimo mediatizovaná území nevznikla v Hesenském kurfiřtství žádná feudální panství se zvláštním statutem.
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul a jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Autonomní území | Dědičné členství v horní sněmovně | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
1853 (2. června) |
|
pro veškeré potomky | 1917 | ne | ne |
|
_Scheibler339ps.jpg){kind=small}
|
1865 (17. srpna) |
|
pro veškeré potomky | Ž | mediatizované stavovské panství Wächtersbach (bývalé říšské hrabství) |
|
|
Hesenské velkovévodství editovat
Na území Hesenského velkovévodství se po Vídeňském kongresu nacházela území mediatizovaných knížecích rodů Isenburg-Birstein, Leiningen, Solms-Braunfels, Solms-Lich und Hohensolms a Löwenstein-Wertheim-Rosenberg a také území několika mediatizovaných hraběcích rodů z nichž rodům Löwenstein-Wertheim-Freudenberg, Isenburg-Büdingen a Erbach-Schönberg byl posléze přiznán knížecí stav. Predikát Jasnost (Durchlaucht) pro hlavy mediatizovaných knížecích rodů, jak požadovalo rozhodnutí Německého spolku, přiznalo velkovévodství na základě výnosů ze 17. února 1820 a z 18. července 1858. K rozšíření titulu na všechny členy knížecích rodů ve velkovévodství, na rozdíl od rodin hraběcích, nedošlo. Výjimku tvořily pouze rody, které byly povýšeny do knížecího stav až ve velkovévodství a predikát jim byl výslovně přiznán spolu s knížecím titulem. V Hesenském velkovévodství nebyla zřízena žádná autonomní knížectví mimo držav mediatizovaných rodů.
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul a jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Autonomní území | Dědičné členství v horní sněmovně | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
|
1812 (17. prosince) |
|
pro veškeré potomky | Ž | mediatizované stavovské panství Wertheim (dříve říšské hrabství, v držbě jen část, leželo v Bavorsku a Bádensku), panství Freudenberg (v Bádensku)
|
v Bavorsku a Bádensku | Hesensko-darmstadtské potvrzení bavorského knížecího titulu z 19. listopadu toho roku. |
|
|
1821 (14. června) |
|
pro veškeré potomky | 1864[23] | ne | ne |
|
|
1840 (17. srpna) |
|
pro veškeré potomky | 1965[24] | mediatizované stavovské panství Büdingen (bývalé říšské hrabství) | 17. prosince 1820 (v Hesenském velkovévodství) |
|
|
1858 (26. prosince) |
|
pro veškeré potomky, viz pozn. | 1917, viz poznámky | ne | ne |
|
.svg){kind=small}
|
1903 (18. srpna) |
|
pro veškeré potomky | Ž | mediatizované stavovské panství Erbach-Schönberg (bývalé říšské hrabství) | 17. ledna 1820 (v Hesenském velkovévodství) |
|
Německá suverénní knížectví editovat
Vládnoucí kníže v principu nemohl povyšovat šlechtice stejným titulem, který sám nosil. Výjimkou z tohoto pravidla byla ale nobilitace vlastních příbuzných, zejména pak tehdy, když hrozilo vymření hlavní knížecí větve rodu a očekávalo se nástupnictví rodové sekungenitury. V letech 1806-1918 proto došlo i k několika nobilitacím z rukou německých knížat.
Lippe editovat
V knížectví Lippe se udílení knížecích titulů (princů, princezen) i titulů hraběcích omezovalo na pokrevní a sešvagřené příbuzné panující dynastie. Hrabě Leopold von Lippe-Biesterfeld se po smrti vládnoucího knížete Alexandra stal 13. ledna 1905 sám knížetem jako Leopold IV. Svým bratrům a sestrám udělil při té příležitosti tituly princů a princezen s oslovením Jasnost (Durchlaucht), ačkoli jejich rodiče byli toliko hraběcího rodu. Manželka nejstaršího z knížecích bratrů, prince Bernarda: hraběnka Armgarda Kunigunda z Oeynhausenu, rozená von Cramm a babička královny Beatrix, získala jako morganatická Bernardova choť tentýž titul a predikát Jasnost 24. února 1916. O čtyři dny později (28. února) byl titul prince/princezny i oslovení Jasnost přiznán i dvěma členům vedlejší větve Lippe-Weißenfeld: hraběti Klementovi dědičně a doživotně (ad personam) Anně, vdově po hraběti Ernstovi, rozené princezně Isenburg-Büdingen-Büdingen.
Schwarzburg-Rudolstadt editovat
Vládnoucí kníže Fridrich Günther se morganaticky oženil s hraběnkou Helenou von Rheina, nemanželskou dcerou prince Jiřího Anhaltsko-Desavského a zároveň adoptivní dcerou Jiřího bratra, prince Viléma. Na základě adopce se Helena sice stala princeznou z Anhaltu, její manžel ji ovšem ještě povýšil i s potomky z jejich manželství na princeznu von Leutenberg. K povýšení a udělení predikátu Jasnost pro celý rod došlo 21. června 1860, ovšem členům rodu byl vyhrazen výlučně titul princ, nikoli kníže, aby se zdůraznilo postavení boční větve vládnoucího rodu Schwarzburgů. Princové z Leutenbergu v současnosti (2018) stále žijí, neužívají ale již původní jméno a titul. Po smrti posledního schwarzburského knížete, Günthera Viktora r. 1925, v té době již sesazeného, přijal princ Sizzo z Leutenbergu na základě adopce titul a jméno knížat ze Schwarzburgu a on i jeho potomci se stali pretendenty na schwarzburský knížecí stolec.
Reuss, mladší linie editovat
V knížectví Reuss-Schleiz, zvaném od r. 1848 Reuss, mladší linie, měla vládnoucí knížecí rodina hraběcí sekundogenituru Reuss-Köstritz, které patřily statky převážně v Pruském Slezsku v okolí Hirschbergu. Tato hraběcí sekundogenitura byla po částech povyšována do knížecího stavu. Nejprve byl 9. dubna 1806 povýšen Heinrich XLIII. povýšen císařem Františkem II. povýšen do říšského knížecího stavu pro všechny potomky. Jeho rod po meči vymřel roku 1856.[25] Již 6. října 1817 rozšířil vládnoucí kníže z Reussu-Schleizu, Heinrich XLII. tento říšský knížecí titul také na hraběte Heinricha XLIV. z Reuss-Köstritz, z tzv. prostřední větve, vzdáleného příbuzného knížete Heinricha XLIII. Heinrich XLIV. směl užívat i s potomky pouze titul prince/princezny, protože hlavou rodu Reuss-Köstritz byli prvorození potomci Heinricha XLIII., nikoli Heinricha XLIV. Titul nebyl potomkům Heinricha XLIV. polepšen dokonce ani po vymření starší větve v roce 1856. Tato linie je i v současnosti (2018) rodem žijícím. Naposledy byl knížecí titul v rodu Reuss-Köstritz rozšířen 12. listopadu 1853 z rukou vládnoucího knížete Heinricha LXVII. z Reussu, mladší linie na hraběte Heinricha LXIX. z Reuss-Köstritz. i toto rozšíření titulu se vztahovalo pouze na titul prince dědičný opět pro veškeré potomky. Princ ovšem zemřel r. 1877 bez potomků.[25] Od zániku Svaté říše římské (6. srpna 1806) měli všichni členové rodiny Reuss-Köstritz v knížecím stavu nárok užívat v Knížectví Reuss-Schleiz/Reuss, mladší linie titul Jasnost (Durchlaucht).
Hannoverské království editovat
V Hannoverském království žily po roce 1815 mediatizované knížecí a vévodské rody Arenbergů, Bentheimů-Steinfurt a Looz-Corswarem, které v Hannoversku měly i své mediatizované državy. Království řešilo vztahy k těmto rodům na základě individuálních smluv a nikoli všeobecných výnosů, přičemž ovšem i zde byla dodržována ustanovení sněmu Německého spolku. Vévodům z Arenbergu byl 9. května 1826 přiznán pro celý rod predikát Jasnost (Durchlaucht) a hlavě rodu oslovení "Nejjasnější" či "Nejjasněji-vysokorodý" (Durchlauchtigster, Durchlauchtigst-Hochgeboren), přičemž ale oslovení pro hlavu rodu bylo přiznáno jen pro kancelářskou korespondenci méně významného charakteru, tedy pro dokumenty, které nebyly vydány jménem krále. Arenbergové se navíc dočkali výslovného potvrzení titulu vévodství pro své mediatizované stavovské panství, což byla v německých monarchiích spíše výjimka (mediatizovaným územím se obvykle říkalo bez ohledu na jejich dřívější titul jen stavovské panství - Standesherrschaft). Rod vévodů von Looz-Corswarem prodal již roku 1824 zvláštní práva nad svým mediatizovaným panstvím hannoverskému státu a o tři roky později jeho mediatizovaná linie po meči vymřela. Složitější byla však situace knížat zu Bentheim-Steinfurt, která získala svůj knížecí titul roku 1823 od pruského krále a hannoverský stát tedy nebyl nijak povinován jim knížecí titul v zemi přiznat. Navíc rodina Bentheim-Steinfurt měla v Hannoversku držet bývalé říšské hrabství Bentheim, které ovšem bylo již v roce 1751 dáno do zástavy Hannoverským a nikdy nebylo vyplaceno zpět. K tomu se rodina o toto hrabství soudila v dědickém sporu s příbuznými knížaty zu Bentheim-Tecklenburg-Rheda. Teprve 18. dubna 1823 mohl král Jiří IV. upravit vztahy státu a knížecí rodiny tak, že se rod mohl ujmout stavovského panství Bentheim bez vyplacení staré zástavní sumy, která byla prominuta. Zároveň byl rodu uznán pruský knížecí titul a udělen pro celý rod predikát Jasnost. V Hannoversku ale nedošlo k žádné nobilitaci titulárního knížete.
Knížectví editovat
| Znak knížectví | Název | Vznik | Zánik | Rody držitelů | První držitel(é) | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|
.svg){kind=small}
|
Vévodství Arenberg-Meppen | 1826 (9. května) | 1918 | Arenbergové | vévoda Prosper Ludwig von Arenberg, kníže von Recklinghausen | Bývalé říšské vévodství, kterému byl potvrzen původní titul jako mediatizovanému stavovskému panství. |
Knížata editovat
| Knížecí erb | Datum nobilitace | Knížecí titul a jméno prvního knížete | Typ udělení titulu | Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu | Autonomní území | Dědičné členství v horní sněmovně | Poznámky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
|
|
1823 (18. dubna) |
|
pro veškeré potomky | Ž |
|
|
S potvrzením pruského predikátu Durchlaucht pro celý rod |
Saské království editovat
V Saském království žil po roce 1815 jen jeden mediatizovaný knížecí rod Schönburgů, který se ale rozdělil v roce 1813 vnitrorodinou dohodou na rody von Schönburg-Waldenburg a von Schönburg-Hartenstein. Toto rozdělení bylo uznáno v obou státech, kde rod žil: v Sasku i v Rakousku. Postavení Schönburgů vůči saskému státu bylo značně problematické. K mediatizaci Schönburgů došlo již v roce 1740 za císařské sedisvakance a Habsburkové se tuto mediatizaci marně později pokoušeli zvrátit. I povýšení rodu císařem Leopoldem II. do říšského knížecího stavu v roce 1790 bylo provedeno "natruc" saskému kurfiřtovi. Postavení schönburských panství bylo od r. 1740 upraveno bilaterální dohodou se Saskem (jejich dříve svrchované domény se pak označovaly jako Schönburgische Rezessherrschaften). Těšínským mírem r. 1779 byla formálně ukončena také česká lenní svrchovanost nad těmito majetky. Postavení Schönburgů v saském státě bylo lepší a neslo s sebou větší míru samosprávy než tomu bylo u pozdějších mediatizovaných panství. Mediatizací nebylo dotčeno ani říšské stavovství Schönburgů, které přetrvalo až do zániku Svaté říše. Schönburgové se přesto nevzdali ve svém úsilí obnovit státní svrchovanost a jejich požadavek byl dokonce projednáván na Vídeňském kongresu, i když pro rod neúspěšně. V roce 1828 uzavřeli zástupci knížecího a hraběcího rodu finální dohodu s králem Antonínem, podle které se Schönburgové vzdali nároků na suverenitu, ale byl jim potvrzen dosavadní příznivý poměr saského státu vůči jejich panstvím. K této autonomii se navíc přidala práva mediatizovaných rodů, kterýžto status byl rodině saským králem a vládou přiznán. Oblasti titulatury upravil reces z 9. října 1835, který přiznával hlavám obou větví knížecího rodu predikát Jasnost (Durchlaucht) a hlavě hraběcí linie von Schönburg-Glauchau predikát Osvícenost (Erlaucht).[26] Tento reces byl revidován novým dne 29. října 1878, podle kterého zanikla dosavadní autonomie schönburských recesních panství a za to byly predikáty Jasnost a Osvícenost přiznány všem členů knížecí, resp. hraběcí větve rodu. V Sasku nedošlo k nobilitaci žádného "nového" knížete.
Odkazy editovat
Reference editovat
- ↑ Die Protokolle des preu ischen Staatsministeriums 1817-1934/38. Příprava vydání Christina Rathgeber. 1. vyd. Svazek 1, 19. März bis 30. Dezember 1829. Hildesheim, Z rich, New York: Berlin-Brandenburgischen Akademie der Wissenschaften, 2001. 443 s. (Acta Borussica, Neue Folge). Dostupné online. ISBN 3-487-10-998-0. S. 208. (německy)
- ↑ Rodokmen rodu Stolberg-Gedern [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Schaffgotschů [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Blücherů [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen rodu Salm-Reifferschidt-Dyck [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ a b c d Rodokmen rodu Putbus [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Sulkowských [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Hesensko-Rotenburských [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Harrachů [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen knížat Handjery [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Hatzfeldů [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Hesensko-Philipsthalských [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Článek v Die Welt [online]. [cit. 2018-03-26]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Rodokmen rodu Salm-Reifferschidt-Krautheim und Dyck [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Stručná genealogie Hessensteinů [online]. [cit. 2018-02-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-02-06. (švédsky)
- ↑ Rodokmen Leuchtenbergů [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen rodu Doria [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen rodu de La Rochefoucauld [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Fuggerů z Glöttu [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ DEMIAN, Johann Andreas. Statistik der Rheinbundstaaten: ¬Die Königreiche Baiern, Würtemberg, Sachsen und Westphalen enthaltend. 1. vyd. Svazek 1. Frankfurt am Main: Varrentrapp und Sohn, 1812. 367 s. Dostupné online. S. 171. (německy) Psáno švabachem.
- ↑ Rodokmen Bonapartů [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen vévodů z Tecku [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Hesensko-Darmstadtských [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ Rodokmen Isenburgů [online]. [cit. 2018-02-03]. Dostupné online.
- ↑ a b Rodokmen Reussů [online]. [cit. 2018-03-23]. Dostupné online.
- ↑ KLÜBER, Johann Ludwig. Öffentliches Recht des teutschen Bundes und der Bundesstaaten. 1. vyd. Frankfurt am Main: Andreä, 1840. 962 s. Dostupné online. S. 499. (německy)
Literatura editovat
- GRITZNER, Maximilian, Chronologische Matrikel der Brandenburgisch-Preussischen Standeserhöhungen und Gnadenacte von 1600–1873, Berlin, 1874 dostupné online
- GRITZNER, Maximilian, J. Siebmacher’s grosses ung allgemeines Wappenbuch, Band 1, Abth. 3, Reihe 3, B, Fürstengeschlechter, erhoben vom Souverainen des ehemaligen Deutschen Bundes, Paul und Raspe: Nürmberg, 1888, 60 s. textu, 153 s. obrazových příloh, s vyobrazením knížecích erbů, dostupné online (německy)
- STILLFRIED-ALCANTÁRA, Rudolf, Graf von, Ceremonial-Buch für den Königlich Preußischen Hof, Berlin, 1876, dostupné online (německy), zejména pořadí knížecích rodů u dvora v příloze (Beilage) 10., Hof-Rang-Reglement, H-L
Související články editovat
- Seznam světských říšských knížat a knížectví
- Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství
- Seznam titulárních říšských knížat
- Seznam knížat z vůle českých králů
Externí odkazy editovat
- Jednotlivé ročníky Gothajského almanachu do r. 1923 (německy, francouzsky)