Otevřít hlavní menu

Svěřenství (neboli fideikomis, případně též rodinný fideikomis) je nezcizitelný majetkový soubor, jehož vlastnictví náleží všem čekatelům svěřenství, avšak držitelem je v konkrétním okamžiku vždy osoba určená posloupností stanovenou zakladatelem svěřenství a uvedená ve zřizovací listině (například nejstarší žijící potomek zakladatele svěřenství). Svěřenství tak bránilo zchudnutí a tím i zániku rodu. V římském právu byl fideikomis druh odkazu pro případ smrti.

Obsah

SvěřenstvíEditovat

Jedná se v podstatě o druh děleného vlastnictví, typického pro období feudalismu. Svěřenství bylo zřizováno zejména šlechtici k jejich rodovému majetku a mělo zajistit pokračování rodu. Takový majetek se tedy pouze dědil v předem dané posloupnosti, kterou ani zůstavitel nemohl změnit. Svěřenství bránilo jeho drobení, zcizení (prodej, dar) a zatížení dluhy. Soupis majetku náležejícího do svěřenství musel být v novověku uložen u soudu.

V českých zemích bylo v minulosti možné zřizovat svěřenství se souhlasem císaře, avšak v roce 1924 byla stávající svěřenství zrušena a nová svěřenství nebylo možné nadále zřizovat. Nebyla-li ve stanovené lhůtě předložena svěřenskému soudu ke schválení dohoda držitele svěřenství s čekateli a opatrovníkem potomků (potenciálních budoucích čekatelů) o tom, kdo bude nadále vlastníkem majetku náležejícího do svěřenství, stal se vlastníkem tohoto majetku ten, kdo byl ke dni účinnosti zákona č. 179/24 Sb. z. a n. jeho držitelem, přičemž nabyvatel svěřenství bude omezen svěřeneckým náhradnictvím ve prospěch prvního čekatele, který by podle zřizovací listiny byl povolán k nástupnictví.

Současná česká právní úprava zřizování ani existenci svěřenství neumožňuje.

Fideikomis v římském právuEditovat

Původně šlo o právně nevynutitelné přání zůstavitele, aby po jeho smrti připadla na úkor pozůstalosti určitá majetková výhoda někomu, kdo jinak jeho testamentárním dědicem nebyl. Vyjádřeno bylo nejčastěji formou prostého dopisu, tzv. kodicilu, a právě jak svou nevynutitelností, tak svou bezformálností se tento druh odkazu lišil od jinak odkazu klasického, legata. Odkázat jím šlo jak konkrétní věc, tak i případně celou pozůstalost či její poměrnou část, v tomto případě pak šlo o tzv. univerzální fideikomis.

Závazky z něj vzniklé se posuzovaly jen z hlediska morálky, z čehož vznikl i jeho název (fidei = víra a commissum = svěření). Až postupným vývojem začaly být vynutitelné i právně, díky čemuž a díky postupné formalizaci se fideikomisy postupně sbližovaly s civilními legáty. Úplné sjednocení obou odkazovacích možností pak bylo realizováno justinánskou kodifikací římského práva.

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat