Dědičné habsburské země

Dědičné habsburské země (německy Habsburgische Erblande) je pojem označující oblasti, v nichž v podobě[zdroj?!] personální unie dědičně vládli rakouští Habsburkové (do roku 1918). Obsah tohoto pojmu se v průběhu času měnil, slouží však k odlišení od dalších zemí Svaté říše římské – v níž Habsburkové od roku 1273 často a od roku 1438 téměř nepřetržitě jako římští králové či císaři vládli, byť pokaždé museli být zvoleni sborem kurfiřtů – a také od celku zemí Koruny svatoštěpánské (tj. Uherského království a dalších zemí), kterým též Habsburkové vládli, ale jednak se při nástupu na uherský trůn museli rovněž podrobovat volbě a jednak Uhry nespadaly do rámce Svaté říše římské.

Dědičné země Habsburků
Habsburgische Erblande
 Rakouské vévodství
 Štýrské vévodství
 Korutanské vévodství
 Země Koruny české
12731918 Německé Rakousko 
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů 
Italské království 
geografie
Mapa
Dědičné habsburské země do roku 1635 (do uzavření pražského míru):
     15. století – rakouské země
     1500 – Gorice s Gradiškou, Terstem, Istrií a Rijekou
     1627 – české země
obyvatelstvo
státní útvar
Svatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
státní útvary a území
předcházející:
(z předcházejících států žádný nezanikl)
Rakouské vévodství Rakouské vévodství
Štýrské vévodství Štýrské vévodství
Korutanské vévodství Korutanské vévodství
Země Koruny české Země Koruny české
následující:
Německé Rakousko Německé Rakousko
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
Italské království Italské království

Pro území připojená pod dědičnou habsburskou vládu až v dobách po třicetileté válce (například Halič, Bukovina, Dalmácie, Solnohradsko, Benátsko-Lombardsko) se již pojem „dědičné země“ nepoužívá.[zdroj?!]

SkladbaEditovat

„Dědičné země“ byly od roku 1526 složeny ze dvou velkých celků, zemí rakouských a zemí českých. Až do tereziánských správních reforem v polovině 18. století však nebyly spolu tyto celky propojeny; rakouské země navíc neměly ani tu úroveň integrace jako země České koruny a byly až do roku 1619 dále děleny na dva podcelky s oddělenými habsburskými panovnickými liniemi: vlastní Rakouské arcivévodství (složené z Rakous nad Enží a pod Enží) pod albertinskou linií a Vnitřní Rakousy pod linií leopoldinskou. Postupně však české i rakouské země byly sjednocovány na vyšší úroveň než pouhou personální unii a z politicko-správního hlediska si byly stále více podobné. Také je jako jeden celek císař František I. přihlásil do Německého spolku (181566). Po jeho přeměně v Německo a omezení habsburské vlády výhradně na neněmecké země (tzv. maloněmecká koncepce), tvořily „dědičné země“ hlavní část Cislajtánie v rámci Rakousko-Uherska.

Rakouské zeměEditovat

Do nich nejsou počítány Přední Rakousy, původní rodové habsburské državy v jihoněmeckém Švábsku (včetně části dnešního Švýcarska), kterým až do roku 1665 vládla boční větev leopoldinské linie. Habsburkové tyto oblasti postupně ztráceli a nakonec se jich úplně na Vídeňském kongresu (1815) vzdali.

Vlastní Rakousy
Vnitřní Rakousy

České zeměEditovat

Český trůn drželi Habsburkové už od roku 1526, ale teprve porážka stavovského povstání (1620) jim otevřela cestu k prosazení dědičnosti de iure – což bylo formálně potvrzeno Obnoveným zřízením zemským (1627/28). Státoprávní soudržnost českých zemí byla postupem času habsburskou centralizační politikou záměrně oslabována, zejména správní reformou z roku 1749, takže zbylé české země spolu už moc nesouvisely.

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat