Monarchie

státní zřízení státu, v jehož čele je jeden panovník
(přesměrováno z Dědičná monarchie)
     Polokonstituční monarchie
     Commonwealth realms (konstituční monarchie v personální unii)
     Subnárodní monarchie (tradiční)
Britská královna Alžběta II. je nejdéle vládnoucí ženou v historii a po smrti thajského krále Rámy IX. (†2016) je zároveň nejdéle vládnoucím monarchou na světě.

Monarchie (starořecky μοναρχία monarchía, česky samovláda) je forma vlády ve které je panovník doživotně hlavou státu nebo do jeho abdikace. Panovník je nejvyšším představitelem a symbolem státu a jeho svrchovanosti. Panovník může vládnout absolutně nebo být omezen ústavou. Následnictví je tradičně dědičné, ale existují také volené monarchie. Panovnická autorita je symbolicky vyjádřena panovnickými klenoty, insignii a tituly.

Panovnickými tituly jsou například král, císař, chán, chalífa, car nebo sultán.

HistorieEditovat

Řecký výraz monarchia (μοναρχία) je klasický a byl použit Herodotem. Jedná se o složený výraz slov μόνος monos ‚jeden / sám‘ a ἀρχεῖν archein ‚vládnout / panovat‘.

Pravzor monarchie, v nichž vládce svou legitimitu odvozuje od některého božstva, však můžeme vysledovat již ve starém Egyptě, kde faraon byl uctíván jako božstvo. Podobný způsob existoval také v císařském systému ve staré Číně, kde byl panovník mj. označován za „Syna nebes“ (čínsky 天子 / tiānzi) a jeho úřad jako „Mandát Nebes“ (天命 / tchien-ming), který mu propůjčoval absolutní moc.

Úloha římských císařů jako ochránců křesťanství byla spojena s germánským pojetím posvátnosti panovníka, což vedlo k doktríně božského práva panovníka ve středověku. Japonští císaři byli považováni za žijící bohy až do moderní doby (viz také teokracie).

V řadě zemí byla monarchie zrušena v 20. století a staly se republikami v důsledku první a druhé světové války. Prosazování republiky je republikanismus, zatímco prosazování monarchie je monarchismus. V moderní době převládají monarchie spíše mezi malými státy.[1]

V některých historických státech existoval systém souběžného panování 2 či více panovníků, diarchie, duumvirát, triumvirát. Andorra je jediná konstituční diarchie.

CharakteristikaEditovat

Monarchie jsou asociovány s doživotní dědičnou vládou panovníka, jehož odpovědnost a moc jeho postavení přechází na následníka. Výhoda dědičné monarchie je okamžitá kontinuita vlády (jak dokládá fráze Král je mrtev, ať žije král). V absolutní monarchie vládne panovník jako autokrat s neomezenou mocí.[2] Absolutní monarchie nejsou nezbytně autoritární. V konstituční monarchii je panovníkova moc omezena ústavou.[3] Vláda panovníka začíná korunovací či intronizací.

Regent vládne pokud je panovník mladistvý či nepřítomný.

Abdikace je akt, kterým se panovník vzdává vlády.

 
Francouzský král Ludvík XIV. (vládnoucí v letech 16431715

NáslednictvíEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Následnictví.

Dědičná monarchieEditovat

V dědičné monarchii je postavení panovníka děděno podle zákonů nebo zvyklostí následnictví, obvykle v panovnické rodině na základě dynastického původu. Následník je obvykle znám již před svým nástupem na trůn.

V dědičné monarchii všichni panovníci pocházejí zpravidla ze stejné dynastie a koruna přechází z jednoho člena rodu na druhého. Tento systém má výhodu stability, kontinuity a předvídatelnosti, stejně jako vnitřních stabilizujících faktorů jakými jsou rodová náklonnost a loajalita.

Například, když král nebo královna dědičné monarchie zemře nebo odstoupí, koruna obvykle připadne další generaci, tj. jeho nebo jejímu potomkovi, obvykle v určité posloupnosti seniority. Když tento potomek zemře, koruna přechází plynule jeho potomkům, nebo pokud nemá dědice, pak dále na bratra či sestru, sestřenku, bratrance, nebo další přímé příbuzné. Dědičné monarchie nejčastěji určují následnictví podle legislativně daného, přesně určeného pořadí následnictví, tudíž je dlouho dopředu známo, kdo bude příštím panovníkem. Dnešní obvyklý typ následnictví je v dědičných monarchiích založen na určité formě primogenitury, ale existují i další metody jako například seniorát, tanistry nebo rotační následnictví, které byly obvyklejší v minulosti.

Volená monarchieEditovat

Podrobnější informace naleznete v článku Volená monarchie.

Volená monarchie je monarchie, ve které je panovník volen určenou skupinou šlechty. Polské království a Svatá říše římská německého národa byly až do svých posledních dní volebními monarchiemi. Některé státy se systémem volební monarchie fungují dosud, jsou čtyři: Vatikán, Kambodža, Malajsie a Spojené arabské emiráty.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Monarchy na anglické Wikipedii.

  1. W. Veenendaal, "Monarchy and Democracy in Small States: An Ambiguous Symbiosis," in S. Wolf, ed., State Size Matters: Politik und Recht I'm Kontext von Kleinstaatlichkeit und Monarchie (Wiesbaden: Springer VS, 2016), pp. 183–198, Šablona:Doi, ISBN 978-3-658-07724-2.
  2. Nathanial Harris. Systems of Government Monarchy. [s.l.]: Evans Brothers, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-237-53932-0. S. 10. 
  3. Blum, Cameron & Barnes 1970, s. 267–268.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat