Moravské markrabství

historický útvar

Moravské markrabství či Markrabství moravské (německy Markgrafschaft Mähren) byl v letech 11821918 státní útvar na území Moravy. Šlo o politický útvar vybavený v průběhu historie různou mírou autonomie s vlastním stavovským zemským sněmem, oficiálně ustaveným v polovině 14. století, a později zemským výborem. Markrabství bylo po roce 1348 jednou ze zemí Koruny české a v jeho čele stál moravský markrabě, který byl volen zemským sněmem. Po vydání Obnoveného zřízení zemského v roce 1628 byli markrabími dědičně už jen habsburští panovníci.

Markrabství moravské
Markgrafschaft Mähren (de)
 Brněnský úděl
 Olomoucký úděl
 Znojemský úděl
11821918 První Československá republika 
Země Moravská 
Státní znak
znak
Geografie
Mapa
Moravské markrabství (červená) v rámci Svaté říše římské (žlutá) v roce 1618
Olomouc, Brno (společně do 1641)
Brno (od roku 1641)
Rozloha
22 222 km² (roku 1918 a bez tzv. Moravských enkláv ve Slezsku)
Nejvyšší bod
Praděd 1 492 m
Nejdelší řeka
Morava 354 km
Obyvatelstvo
Počet obyvatel
2 622 000 (v roce 1910)
Národnostní složení
Státní útvar
Svatá říše římskáSvatá říše římská Svatá říše římská (od vzniku do roku 1806)
Země Koruny českéZemě Koruny české Země Koruny české (od roku 1348)
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství (do roku 1867)
PředlitavskoPředlitavsko Předlitavsko (do zániku)
Země moravskoslezská (17821850)
Vznik
1182 – z rozhodnutí Fridricha I. Barbarossy
Zánik
1918 – rozpadem Rakousko-Uherska
Státní útvary a území
Předcházející
Brněnský úděl Brněnský úděl
Olomoucký úděl Olomoucký úděl
Znojemský úděl Znojemský úděl
Následující
První Československá republika První Československá republika
Země Moravská Země Moravská

Historie editovat

Související informace naleznete také v článcích Dějiny Moravy a Moravské markrabství za vlády Lucemburků.
 
Pečeť prvního markraběte Konráda Oty, již jako českého knížete

Markrabství na Moravě nevzniklo jednorázově, nýbrž postupným procesem. Nevznikl nový územní (státní) celek, nýbrž změna vlády na Moravě je spojená s přehodnocením vztahu mezi Čechami a Moravou. Vznik markrabství nebyl vyvolán vnějšími činiteli, měl původ ve vnitřních rozbrojích v přemyslovské dynastii.

Prvním markrabětem, který sloučil pod svou vládou všechny tři moravské přemyslovské úděly (Brněnský úděl, Olomoucký úděl, Znojemský úděl[1]), se stal Konrád III. Ota Znojemský (pozdější kníže Čech Konrád II. Ota). Tomu roku 1182 císař Fridrich I. Barbarossa udělil Moravu v léno. Po nastoupení Konráda na stolec v Praze sice hodnost markraběte zanikla, ale záhy (1197) ji trvale obnovil Vladislav Jindřich, který bratru Přemyslu Otakarovi I. ustoupil z vrchní vlády v Praze a spokojil se se svrchovaností nad Moravou.

I přes následné dlouhé cézury (způsobené přímou vládou českých králů nebo během husitských válek) už hodnost markraběte nezanikla. Od roku 1411 však už na Moravě nevládla samostatná markraběcí dynastie a moravští markrabí byli voleni zemským sněmem. V roce 1628 vydal Ferdinand II. jako moravský markrabě Obnovené zřízení zemské pro Moravu, kterým bylo ustanoveno, že moravské markrabství se stáva dědičným v habsburském rodě.

Územně-správní vývoj editovat

 
Moravský zemský sněm v 17. století
 
Budova poslední moravské zemské sněmovny v Joštově ulici v Brně

Součástí Moravského markrabství byla původně i oblast později vzniklého Opavského knížectví (1318) a Morava tak původně zasahovala i na území dnešního Slezska, resp. Polska. Se vznikem Koruny české (7. 4. 1348) přišly i dvě velké změny v rozloze markrabství: Karel IV. vydělil samostatné Biskupství olomoucké a definitivně i Opavské knížectví. Zatímco Opavsko už zůstalo samostatnou zemí (v průběhu 16. století připojivší se ke Slezsku), severní část Moravy (Olomoucko) se během 16. a 17. století podařilo moravským stavům díky vytrvalému tlaku na olomouckého biskupa znovuzačlenit do správní a soudní struktury země. Od 28. října 1526 bylo Moravské markrabství jednou z korunních zemí Habsburské monarchie.

Mezi lety 17821850 bylo markrabství spojeno s Vévodstvím Horní a Dolní Slezsko (Rakouské Slezsko) v jeden správní celek – tzv. Zemi moravskoslezskou, spravovanou moravskoslezským guberniem. Od roku 1783 byla území tzv. Moravských enkláv ve Slezsku převedena do správy Opavského kraje.

Od roku 1850 byla Morava opět samostatnou korunní zemí Rakouska, výše zmíněná území Moravských enkláv zůstala ve správě obnoveného Rakouského Slezska, avšak to je muselo spravovat na základě moravských zemských zákonů, daně z nich byly odváděny na Moravu a navíc tato území tvořila jeden z moravských volebních okresů. Požadavku některých českých poslanců z Čech i Moravy na státoprávní spojení všech tří zemí bývalé Koruny české do jednoho celku vídeňská vláda nikdy nevyhověla. Se vznikem Československé republiky roku 1918 markrabství zaniklo. Jako správní celek existovala Morava i nadále do roku 1928 jako Země moravská.

Správní členění editovat

 
Správní členění Moravy a Rakouského Slezska roku 1897

Původně se Morava (ještě za dob moravských přemyslovských údělů) členila na provincie. V pramenech byly zmiňovány provincie Brněnská, Olomoucká, Znojemská, Břeclavská, Holasická (později Opavská), Bítovská atd.[2] Postupně však byly prováděny správní reformy a z provincií se staly kraje.

Do roku 1849 se Markrabství moravské členilo na panství, která byla od roku 1535 součástí jednoho z krajů. Původně na Moravě existovaly kraje novojičínský, olomoucký, brněnský a hradišťský.

Územně-správní reforma Karla VI. z roku 1714 ustanovila (už stálé) kraje:

  1. Brněnský
  2. Jihlavský
  3. Znojemský
  4. Olomoucký
  5. Přerovský
  6. Hradišťský

Ty byly v letech 18501855 nahrazeny dvěma kraji (Brněnským a Olomouckým), dále členěných na 25 okresních hejtmanství. V letech 1855-1868 se pak Morava opět členila na 6 krajů a 76 okresů. Poté byly kraje bez náhrady zrušeny a Morava se členila pouze na okresní hejtmanství. Dne 19. 5. 1868 bylo Markrabství moravské rozděleno na 31 okresních hejtmanství a 6 městských okresů.

Symbolika markrabství editovat

Podrobnější informace naleznete v článcích Moravská orlice, Moravská vlajka a Heraldické znaky českých zemí.

Stříbrno-červeně šachovaná orlice editovat

Od druhé poloviny 13. století byla znakem Markrabství moravského stříbrnočerveně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí v modrém poli štítu,[3] jak ukazují např. i sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z 16. a 17. století.[4]

Znak Markrabství moravského je popsán v historických pracích (např. Zrcadlo slavného Markrabství moravského z roku 1593 Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle,[5] Mährisches Landes-Wappen aus der Historie und Herolds-Kunst illuminiret z roku 1699 Karla Ferdinanda Schertze,[6] Historischer Versuch über das Landeswappen des Markgrafthums Maehren z roku 1792 Josefa Vratislava Monseho[7] či Topographie vom Markgrafthum Mähren z roku 1793 Františka Josefa Schwoye[8]) a v císařských dekretech (např. dekret Ferdinanda V. z 22. srpna 1836 týkající se velkého znaku Rakouského císařství).[9][10]

Zlato-červeně šachovaná orlice editovat

V roce 1462 Fridrich III. vydal erbovní list, v němž je šachování orlice změněno na červeno-zlaté. Tuto změnu však Moravský zemský sněm nikdy nepřijal a nepotvrdil. Roku 1915 bylo šachování orlice ve znaku zastupujícím Markrabství moravské ve státním znaku Rakouska-Uherska změněno na červeno-zlaté.[11][12]

Červeno–zlatá moravská orlice byla také používána na praporech a znacích československých legií během první světové války. Červeno–zlatá orlice je také běžnou součástí znaků moravských měst.

Od roku 1918 je ve státní symbolice opět výlučně používáno původní stříbrnočervené moravské orlice v modrém poli. Právně bylo stříbrnočervené šachování ve znaku Moravy výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.[13]

Vlajka markrabství editovat

Související informace naleznete také v článku Moravská vlajka.
 
Vybarvený dřevořez Jacoba Kallenberga věnovaný Moravě

Před faktickým zánikem markrabství v roce 1918 bylo v prosinci 1916 II. odborem ministerstva vnitra spravujícím šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku upozorněno na to, že v případě Moravy při určení pořadí červené a žluté (zvolených zemských barev) na případném praporu v zemských barvách heraldické zvyklosti nepomohou. Moravský místodržící 29. ledna 1917 ministerstvu vnitra ohlásil, že moravským zemským výborem bylo jako správné pořadí zemských barev označeno pořadí červená-žlutá (zlatá), odpovídající zavedeným zvyklostem při vyvěšování praporů v zemských barvách. Tyto barvy neodporovaly popisu moravského znaku z 10. října 1915. Pro ministerstvo byla důležitá skutečnost, že se červená a žlutá na praporech v pořadí červená a žlutá skutečně používá. Věc uzavřelo v únoru 1917 s tím, že v učebnicích a jiných učebních podkladech má být uvedeno pořadí barev červená-žlutá. Podoba zemské vlajky však až do zániku Rakouska-Uherska nebyla Markrabství moravskému žádným zákonným předpisem určena. Ministerstvem vnitra bylo pouze nařízeno, aby byly moravské zemské barvy při ztvárnění vlajky nadále uváděny v pořadí červená a žlutá.[14]

Odkazy editovat

Literatura editovat

Reference editovat

  1. http://www.moraviamagna.cz/mapky/m_mudely.htm Moravské úděly - Moravia Magna, Společnost pro kulturu, historii a umění
  2. JAN, Libor. Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy [online]. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2000 [cit. 2020-05-26]. Kapitola Vznik moravských provincií. Dostupné online. ISBN 8021024801. 
  3. SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. Praha: Vláda České republiky, 2009. 42 s. Dostupné online. ISBN 978-80-87041-29-1. 
  4. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). [s.l.]: [s.n.], 1921. Dostupné online. S. s. 23. (anglicky) 
  5. PAPROCKÝ Z HLOHOL A PAPROCKÉ VŮLE, Bartoloměj. Zrcadlo slavného Markrabství moravského [online]. 1593 [cit. 2017-03-21]. Dostupné online. 
  6. SCHERTZ, Karel Ferdinand. Mährisches Landes-Wappen aus der Historie und Herolds-Kunst illuminiret [online]. 1699 [cit. 2017-03-21]. Dostupné online. (německy) 
  7. MONSE, Josef Vratislav. Historischer Versuch über das Landeswappen des Markgrafthums Maehren [online]. 1792. S. § II.. (německy) 
  8. SCHWOY, František Josef. Topographie vom Markgrafthum Mähren, sv. I. [online]. Vídeň: 1793. S. 11. (německy) 
  9. č. 78. Wappen und Titeln Seiner kaiserlichen königlichen Apostolischen Majestät Ferdinand des Ersten, Kaisers von Oesterreich, in: Sbírka zákonů a nařízení pro Moravu a Slezsko: Sammlung der politischen Gesetze und Verordnungen für Mähren und Schlesien. Herausgegeben auf allerhöchsten Befehl, unter Aufsicht des k. k. mähr. schles. Guberniums. Achtzehnter Band. Enthält die Verordnungen vom 1. Jänner bis 31. December 1836. Brno: [s.n.], 1837. Dostupné online. S. 517-540. (anglicky) 
  10. SOMMARUGA, FREIHERR VON, Oscar. Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler. [s.l.]: [s.n.], 1875. Kapitola Das Wappen der Markgrafschaft Mähren, s. 145–146. (německy) 
  11. Část CLV Reichsgesetzblatt für die im Reichsrate vertretenen Königreiche und Länder, pod č. 327 a 328. 327. Kundmachung, betreffend die Festsetzung und Beschreibung des Wappens der österreichischen Länder. - 328. Kundmachung, betreffend das für den Gebrauch bei den gemeinsamen Einrichtungen der österreichisch-ungarischen Monarchie bestimmte Wappen.. Wien: [s.n.], 6. 11. 1915. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Festsetzung des Wappens der österreichischen Länder sowie des Wappens der österreichisch-ungarischen Monarchie. Úřední část Wiener Zeitung z 12. 10. 1915 č. 236 a z 6. 11 1915, č. 257. anno.onb.ac.at. Wien: 12. 10. 1915, 6. 11. 1915. Dostupné online [cit. 2017-03-17]. (anglicky) 
  13. SEDLÁČEK, Pavel, Gregorovičová, Eva a další. Česká panovnická a státní symbolika: vývoj od středověku do současnosti: výstava Státního ústředního archivu v Praze - Archivní areál Chodovec 28. září-31. října 2002 (Czech Sovereigns´ and State´s Symbols. Their Evolution from the Middle Ages up to the Present). Praha: Státní ústřední archiv v Praze, 2002. Dostupné online. S. 19-126. (anglicky) 
  14. PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3371–3376. ISSN 1211-2615. 

Související články editovat

Externí odkazy editovat