Otevřít hlavní menu
Nejstarší dochované barevné vyobrazení znaku markraběcí Moravy (Gozzoburg)

Moravská orlice ve své současné podobě byla vytvořena v polovině 13. století Přemyslem Otakarem II., když se tento moravský markrabě stal českým králem a vedle stříbrného českého (původně moravského) lva v  červeném poli začal (nově) užívat stříbrno-červeně šachovanou moravskou orlici v modrém poli.[1][2] Stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí (tj. zobákem, jazykem a pařáty) na modrém štítě je v této a pozdější době zachycena uměleckými díly i úředními dokumenty.[3][4]

Obsah

Nejstarší barevná vyobrazení moravské orliceEditovat

Nejstarší barevné vyobrazení moravské orlice se nachází v sále městského hradu (paláce) GozzoburguKremži, neboť Přemysl Otakar II. vládl nad Rakouskými zeměmi.[5] Nejpozději od lucemburské doby byla orlice se stříbrnočerveným šachováním považována za zemský znak Moravy.[6] Podle některých badatelů tyto barvy byly odvozeny od barev českého lva (stříbrný lev na červeném štítě) a vyjadřovaly spojitost Moravy s českým králem a českou monarchií.[7]

Původ šachování moravské orliceEditovat

Moravská orlice se od mnoha jiných v heraldice se vyskytujících se orlic liší svým osobitým šachováním (aquila scacata), či podle heraldické terminologie někdy též kostkováním (aquila tesserata).[p 1] V barokním uměleckém provedení je šachování pojato jako routování. O vysvětlení původu šachování orlice se již pokusila řada badatelů.[8]

Teorie Bartoloměje Paprockého z Hlahol a Paprocké VůleEditovat

Tomáš Jan Pešina z Čechorodu ve svém díle Prodromus Moravographiae z roku 1663 šachování moravské orlice odvodil od chorvatského znaku.[9] Neudělal však tehdy nic jiného, než že přebral vysvětlení moravského genealoga a heraldika Bartoloměje Paprockého z Hlahol a Paprocké Vůle, jenž koncem 16. století v Zrcadle slavného Markrabství moravského zveřejněnil mýtus o příchodu Moravanů z Charvátské země, kde spojil šachování ve znaku chorvatských králů se šachováním moravské orlice.[10] Bartoloměj Paprocký z Hlahol a Paprocké Vůle došel k závěru, že „Na erb orla, který náleží slavnému Markrabství moravskému má býti orel bílý na červené šachovnici na štítu modrém na znamení toho, že předkové těchto krajin vyšli z Charvátské země a erb svuoj otcovský s nabytým erbem orlem v jedno složili.“.[8]

Teorie Rostislava NovéhoEditovat

S ohledem na státoprávní vývoj od patrimoniální k stavovské monarchii se snažil odvodit šachování orlice od tinktur obsažených v pozdějším znaku Čech (stříbrná a červená obsažená ve znaku dvouocasého lva) Rostislav Nový v syntéze K počátkům feudální monarchie v Čechách (K počátkům českého znaku) II.[11][12] Uvažoval, že markrabě orlicí ve štítu vyjadřoval své nároky v souvislosti s vládou Václava I., který ji též užíval. Podle Štěpána Valeckého se v tomto dostává do rozporu se svým výkladem o tom, že členové Přemyslovské dynastie měli užívat dynastického lva. Toto by šlo snad jedině tehdy, když by markrabě uvažoval ve smyslu seniorátu, a tímto chtěl vyjádřit svůj nárok na knížecí trůn. Markrabě Přemysl ale zemřel bezdětný, čímž nová dynastická větev nevznikla. Nebyl následník, který by tento erb nosil. Václav I. na uprázdněný markraběcí trůn dosadil svého syna Vladislava III. Vladislav III. ale nezanechal žádné listiny ani pečeti, jež by tento výklad mohly dále osvětlit nebo naopak dále zatemnit.[13]

Pokud se přebíraly symboly jako nárok na dědictví území, tak potom jako celé figury i s tinkturami, popř. se změněnými tinkturami, nikoliv pouhé tinktury.

Teorie Jindřicha ŠebánkaEditovat

S jiným vysvětlením přišel prof. Jindřich Šebánek z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V příspěvku k práci Václava Vojtíška K otázce erbu českého krále, který vyšel v Časopisu Matice moravské, napsal, že orlice moravská je barevnou obměnou orlice plamenné, přičemž mělo dojít k nahrazení v tinkturách odlišených původních plamenů přemyslovské orlice geometrickým šachováním.[14][12]

Teorie Kristiána TurnwaldaEditovat

Numismatik, který se věnoval i heraldice, Kristián Turnwald v článku O moravské orlici nastínil hypotézu, že moravská orlice může mít souvislost s rodným erbem papeže Inocence III. (1161–1216). Povšiml si, že se nápadně podobá jeho rodovému erbu. Rod Conti-Segni totiž používal zlato-černě šachovanou orlici na červeném štítu. Domníval se tedy, že papež mohl markraběti Vladislavu I. Jindřichovi udělit znak odlišený tinkturami.[15][12]

Teorie Františka ZvolskéhoEditovat

Turnwaldovu teorii vyvrátil František Zvolský, který doložil rozdílnosti znaku Vladislava I. Jindřicha, který měl na štítu lva. Tento moravský heraldik v článku Šachování moravské orlice došel k závěru, že význam šachování spočívá v odlišení moravské orlice od jiných orlic, které měl král a markrabě Václav II. právo používat. Stát se tak mělo v souvislosti s korunovací Václava II. 2. června 1297, kdy vedle sebe byly k ukázání jeho územní moci použity orlice moravských markrabat a krakovských knížat.[16][12] František Zvolský však neznal některé pozdější nové objevy, jakým je erbovní sál v Gozzoburgu, a tak je jeho vysvětlení o vzniku moravské orlice v souvislosti s korunovací Václava II. nutné odmítnout.[17]

Teorie Tomáše KrejčíkaEditovat

Všechny otázky, které znak šachované orlice nabízí, ze samostatných prací věnujících se pouze této konkrétní otázce pojmenovává a spíše shrnuje článek Tomáše Krejčíka Prvé století moravské orlice. Domníval se také, že šachování moravské orlice mohlo vzniknout z jejího emailového provedení.[18] V románském umění jsou doloženy orlice, jejichž pera jsou provedena ze střídavých barevně se lišících emailů.[19]

Teorie Jiřího BíléhoEditovat

Důkladně a podrobně se moravským znakem ve své studii zabýval právní historik Jiří Bílý.[20] Pomocí někdy složitých příbuzenských konstrukcí moravských markrabat se pokusil o zodpovězení otázky původu moravského znaku. Stejným způsobem vysvětluje vznik šachování orlice v době Přemysla Otakara II. Ale i když jsou jeho závěry zajímavé, ve všem s nimi nelze souhlasit.[17][13]

Podle Jiřího Bílého, který se kromě Rostislava Nového jako jediný zabýval právními aspekty používání moravské orlice, má její šachování úplně jiný původ. Stříbrná orlice a červeno-stříbrný štít byly podle něj spojeny králem Přemyslem Otakarem II. jako součást sponheimsko-andechsovského dědictví. Bratranec krále Přemysla Otakara II. Oldřich III. Korutanský ze Sponheimu, který vládl na Břeclavsku, byl spřízněn s Přemyslovci jako syn sestry Václava I. Jednookého Jitky (Judity) Přemyslovny. Jeho otec Bernard II. Korutanský si Jitku vzal jako dceru českého krále Přemysla Otakara I. V prosinci 1268 uzavřel bezdětný Oldřich III. Korutanský v Poděbradech smlouvu s králem Přemyslem Otakarem II. a odkázal mu všechny své země, přičemž pominul svého mladšího bratra Filipa Sponheimského († 1279), arcibiskupa solnohradského a patriarchu akvilejského. Po smrti Oldřicha III. Korutanského 27. října 1269 se král Přemysl Otakar II. stal pánem Korutan a Kraňska a dostal se do kontaktu s aquilejským patriarchátem a byl jmenován kapitánem. Členové starkenburské větve dynastie Sponheimů používali stříbrno-červeně šachovaný štít. Korutanští Sponheimové i Oldřich III. Korutanský po svých předcích zdědili tento šachovaný štít. Podle Bílého král Přemysl Otakar II. považoval šachování za jedno ze zděděných znamení, a proto ho měl spojit s markraběcí stříbrnou orlicí na modrém štítu.

Šachování moravské orlice tak podle Bílého může mít určitou spojitost i s chorvatským znakem, ale poněkud jinak, než složení orlice a šachovnice poeticky zdůvodnil Paprocký. Šachovaný štít jako svůj nárok na sponheimské dědictví užívali i Andechsové a s nimi se šachovnice měla dostat do uherské heraldiky. První ženou uherského krále Ondřeje II. se stala před roku 1199 Gertruda, dcera meranského vévody Bertolda IV, která svému bratrovi Bertoldovi pomohla, aby se stal chorvatsko-dalmatským bánem a sedmihradským vévodou. Z tohoto manželství vzešlo nejméně 5 dětí, jeho syn Béla IV. a syn jeho bratra Emericha Ladislav III. Uherský nastoupili jako králové, dcera sv. Alžběta Durynská se stala světicí v Německu, a syn Koloman Haličský (1208-1241) byl prosazen na chorvatský vévodský stolec i haličský trůn. Po jeho smrti bylo Chorvatsko s Uhrami spojeno personální unií. V období jeho vlády a jeho strýce podle Bílého můžeme hledat původ chorvatského znaku. Šachovaný štít prezentoval Kolomanovy nároky po matce na dědictví andechsovsko-sponheimské (Meran, Istrii, Kraňsko, případně Korutany).

Šachovaný červeno-stříbrný štít není ojedinělý. Kromě Chorvatska jej užívalo např. Lehnické knížectví a Hlohovské knížectví v Dolním Slezsku. Slezský kníže a pán Vratislavska Jindřich I. Bradatý měl za manželku Hedviku z Andechsu, dceru Meranského vévody Bertolda IV. z větve rodu Dessen-Andechs. Jejich potomci založili větve dolnoslezských Piastovců. Hedvika je dodnes uctívána jako světice a patronka Slezska. Společně s českou kněžnou Annou Přemyslovnou založila benediktinský klášter na Lehnickém poli. Svatá krev v žilách jejích potomků byla připomenuta přibráním stříbrno-červeného šachového pole vedle piastovské orlice s původním znamením stoupajícího měsíce s křížem nebo v klenotu šachované desky či šachovaného měsíce, který se objevuje výhradně ve znacích potomků Hedviky ve větvi dolnslezských knížat.[21]

Není rovněž vyloučeno, že Přemysl Otakar II. se pouze nechal inspirovat šachováním, které používaly rody, z nichž pocházeli jeho vojenští spojenci Oldřich III. Korutanský ze Sponheimu a Jindřich III. Hlohovský, který bojoval pod červeno-bílou šachovnicí po boku Přemysla II. Otakara na Moravském poli a udržoval kontakty i se synem Přemysla II. Otakara Václavem II., prvním polským králem z dynastie Přemyslovců.

Námitka proti teorii Jiřího BíléhoEditovat

Teorie Jiřího Bílého je ale jen nepodloženou hypotézou. U Sponheimů není před rokem 1260 (1269), kdy je doloženo šachování moravské orlice,[22][5] šachování štítu doloženo. To přiznává i Jiří Bílý, když neuvádí, ale jen zpětně odvozuje historii sponheimského znaku: "Domníváme se, že znamení šachovnice ... Korutanští Šponheimové ... zdědili znamení šachovaného štítu." Jiří Bílý sám uvádí: "Nemáme však toto znamení doloženo na jejich pečetích."[23] Je doloženo až na pečeti z roku 1299.[24] Oldřich III. Korutanský z rodu Sponhaimů nikdy nepečetil šachovnicí.[25] Jindřich III. Hlohovský pečetil orlicí.[26] Šachování ve znacích slezských Piastovců ve 13. století doloženo není vůbec. V této době je jejich erbem orlice. Šachování (z důvodu odlišení jednotlivých větví a drobení Slezska na menší a menší vévodství) je záležitostí až mnohem pozdější.[27][28]

Šachovnice a šachování u SponheimůEditovat

Objev pravidelně se střídajících barevných polí měl v přírodních kulturách mystický význam, nejspíše vyjadřující pochopení jednoduché dialektiky světa. Setkat se s ním dá například v krétské kultuře. Na Moravě se šachovnice objevuje v nálezech keramiky lidu s moravskou malovanou keramikou (lengyelská kultura).[29]

Šachování mělo často symbolicky představovat strukturu zdiva. Tuto strukturu kamenných kvádříků například napodobovalo šachované ostění z poloviny 12. století nalezené archeologickým výzkumem v bývalém benediktinském klášteře sv. Jana Křtitele na Ostrově sv. Kiliána u Davle.[30]

Podle německých historiků je šachování i v heraldice vyjádřením struktury zdiva. Proto považují tuto figuru v některých znacích za mluvící znamení, např. v případě znaku rodiny Dachenhausen (Dachenhausen = zastřešené domy, kde střechu symbolizuje černostříbrná šachovnice, která představuje zdivo).[30] Hrabě Hoverden v roce 1870 předpokládal, že mluvící znamení je i případ znaku Sponheimů.[30][p 2]

Další barevná vyobrazení moravské orliceEditovat

 
Jošt Lucemburský, miniatura v Kodexu Gelnhausen

Z roku 1361 pochází znaková galerie Karla IV. na hradě Laufu u Norimberka, který vybudoval císař Karel IV. roku 1356 na Říšské cestě mezi Prahou a Norimberkem na rozvalinách staršího štaufského hradu. V jeho erbovním sále jsou v galerii znaků přítomny znaky Moravy a Čech, dalších zemí, duchovních, šlechticů i měst.[31][32][33] Nástěnná malba moravské orlice je též ve špaletě vchodu do místnosti v prvním patře velké věže hradu Karlštejna.[34]

Jihlavská právní knihaEditovat

Četná vyobrazení moravské orlice zachycují iluminace v Jihlavské právní knize (Gelnhausenův kodex) z počátku 15. století (1407), kterou během necelých deseti let sepsal právník Jan z Gelnhausenu.[35]

Moravská orlice je zde použita v heraldické výzdobě textu, na štítech, čabrakách koní, ale také na praporech nesených moravskými markrabaty a českými králi ze 13. až 15. století, kteří jsou vyobrazeni u každého jimi vydaného městského privilegia: moravský markrabě v letech 1228 až 1239 Přemysl, český král v letech 1230 až 1253 Václav I., moravský markrabě v letech 1247 až 1278 a český král v letech 1253 až 1278 Přemysl Otakar II., moravský markrabě v letech 1333 až 1349 Karel I., král český v letech 1346 až 1378 a císař římský letech 1355 až 1378 Karel IV., moravský markrabě v letech 1349 až 1375 Jan Jindřich, moravský markrabě v letech 1375 až 1411 a římský král v letech 1410 až 1411 Jošt Lucemburský, zvaný též Moravský. Objevuje se tu samostatně i společně s českým lvem.[36]

Nejstarší písemné zmínky o moravské orliciEditovat

Nejstarší písemná zmínka o moravské orlici se nachází ve veršované kronice Ottokara Štýrského zachycující události, které se odehrály ve střední Evropě od poloviny 13. století do konce prvního desetiletí 14. století.

V rámci líčení bitvy u Kressenbrunnu 12. července 1260, v níž vojska českého krále a moravského markraběte Přemysla Otakara II. zvítězila nad vojsky uherského krále Bély IV., je vedle praporu Čech (bílý lev v červeném poli): „in einem rȏten samît ... ein lewe wîz" popsán prapor Moravy (bílo-červeně šachovaná orlice): „ein geschâchzabelten arn von rȏter und von wîzer varbe“.[37][38][39][p 3]

Vlastimil Brom (Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně) tyto verše překládá takto:

Své prapory měli také ti,

kteří byli z Moravy:

Šachovanou orlici

červené a bílé barvy

nad nimi bylo vidět docela

vlát ve větru.[40]

Erbovní listina císaře Fridricha III. HabsburskéhoEditovat

 
Miniatura v erbovní listině z roku 1462 vydané Fridrichem III. Habsburským

Erbovní list (znakové privilegium) římského císaře Fridricha III. vydaný 7. prosince 1462 z podnětu moravského zemského hejtmanamaršálka Českého království Jindřicha z Lipé morav­ským stavům měnil původní stříbrnou tinkturu moravské orlice tak, že stříbrná pole šachování moravské orlice změnil na zlatá, čímž vytvářel nový „sta­vovský“ znak („color albus in glaucum sive aureum transmutetur“ (barva bílá na žlutou neboli zlatou změněna)).[41][42][43][44][p 4] Jeho vydání je ukázkou mezinárodních vlivů ve složité době vlády českého krále Jiřího z Poděbrad a vměšování se do vnitřních záležitostí českých zemí, neboť Fridrich III. Habsburský ji udělil moravským stavům jako římský císař. Morava však byla součástí české koruny a podle císařem a králem Karlem IV. vydaných zákonů k takovému kroku římský panovník neměl pravomoc, protože Morava byla pod přímým panstvím českého krále.[45]

Toto císařské privilegi­um nebylo Jiřím z Poděbrad potvrzeno a nevešlo do běžné užívací praxe. Listina byla platná, protože měla všechny právní náležitosti, nebyla však účinná.[46] V roce 1628 se listina objevila v seznamu (výčtu) privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením, a byla tak společně s mnoha dalšími tehdy potvrzenými „neškodnými“ staršími privilegii ryze formálně schválena Ferdinandem II., aniž by byla výslovně řešena.[47] Tzv. Fridrichovo privilegium ovšem ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak nemělo žádný účinek, jak dokazují vydané sněmovní artikuly až do roku 1838, zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.[48][49] Potvrzuje to například i císařský exemplář rukopisu Müllerovy mapy Moravy z let 1714-1716, který byl věnován císaři Karlu VI.[50][51]

Skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Markrabství moravského formálně také potvrzují císařské dekrety druhé poloviny 18. století a 1. poloviny 19. století.[52] Pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny.[46] Znak zachycený er­bovním listem byl později, již na konci 18. století, ale zvláště pak od 1. poloviny 19. století, vydáván za znak Moravy a ve vztahu k Čechám uplatňován nikoli jako posilující a jednotící prvek státnosti, jako jím jsou od poloviny 13. století se shodující barvy českého lva a moravské orlice, ale naopak jako o pokus o její narušení. K vystupňování této situace došlo zvláště po roce 1848, kdy dvojí barevnost Moravany a zemskými úřady používaných symbolů vyvolávala spory. Listina tak není příkladem rozvoje vzájemné státnosti, ale naopak vnějšího mocenského zasahování s odstředivými tendencemi.[53]

NovověkEditovat

Kniha stavu rytířskéhoEditovat

 
Kniha stavu rytířského z roku 1671. Kresba Antonína Martina Lublinského se v roce 2018 stala námětem skládačky předvedené na výstavě Morava jako součást českého státu

Ilustrací krásného barokního barevného zobrazení moravského znaku je kresba nacházející se na titulní straně Knihy stavu rytířského, již namaloval Antonín Martin Lublinský. Múza dějepisectví Kleió pro budoucí pokolení zachycuje kresbu a barvy moravské orlice. Chronos nalevo, který je v předsokratovské filosofii a pozdější literatuře zosobněním času, ukazuje na červenobíle šachovanou orlici, která je jí vzorem, což pozoruje král Marobud napravo.

Antonín Martin Lublinský význam své kresby slovy vyjádřil takto: „Kdokoli hledáš na světě udatné hrdiny a toužíš poznat na zemi slavné muže, zde čti: poznáš hrdiny, jež zrodil kmen Markomanů, kmen bohatý na nejslavnější muže. V roce, v němž v tomto seznamu Morava šlechtické rody z hrdinského kmene prostřednictvím insignií - erbů - obnovila.“.

Heroismus rytířů je zde spojen s tradicí Markomanů – Moravanů a nejvyšší politické ctnosti s Markrabstvím moravským. „Zemská“ emblematika je Lublinským tvořena v duchu a stylu heroického baroka ctností, který jeho vznešené hodnoty spojuje se svojí zemí.[54]

Starý Zemský stavovský dům v BrněEditovat

Sněmovní a soudní sál moravských stavůEditovat

Starý Zemský stavovský dům v Brně (dnes Nová radnice v Brně), uchovává v prostorách, v nichž do roku 1878, kdy byla otevřena nová sněmovní budova (dnes budova Ústavního soudu České republiky na Joštově ulici postavená v letech 1875-1878), s přestávkou v době Bachova absolutismu zasedal moravský zemský sněm, doklady barokního ztvárnění moravského znaku.

V prostoru schodiště na přístupu k sněmovnímu sálu se nachází freska se znaky zemí, již v roce 1732 namaloval František Řehoř Ignác Eckstein. Znaky Čech a Moravy se nacházejí v severojižní ose této nástěnné malby, v západovýchodní znak Slezska a český lev. Proti nim jsou znak Uher, rakouských dědičných zemí a Kastilie-Leonu. Ty zastupovaly nárok Karla VI. na španělskou korunu.[55]

Autorem fresek Alegorie slávy a bohatství Moravy z let 1734-1735 na stropě sněmovního sálu ve velkém sněmovním sále je Daniel Gran (1694-1757). Větší část fresky tvoří hold řeckého Olympu Moravě. Ten představuje alegorii šťastné vlády Moravy. Sláva a vznešenost moravské země je dle dobového vkusu vyjádřena antickým námětem. Ve středu výjevu je bohyně hojnosti, nad ní jsou ctnosti Moravy, pod ní bohatství Moravy (lev střeží Moravu a odhání neřest). Oblaka, v nichž se vedle poletujícího anděla zvedá od geniů obklopený obelisk se znakem Moravy, jsou ohraničena matně sluncem ozářeným zvěrokruhem.

Znak Moravy pojatý v barvách zelené a žluté je namalován na obelisku v horní části stropní fresky jsoucím poblíž Dobré zvěsti (Buona Fama). Spojení Famy s obeliskem v barokní době vyjadřovalo nejvyšší stupeň všeho, co je trvalé a vznešené.

Výjev je v malbě Alegorie šťastné vlády Moravy, která je známá též jako Hold Olympu Moravské zemi, na olejové skice z doby před 1734, která je ve sbírkách Moravské galerie v Brně, popsán takto: „Pod zvěrokruhem, naznačujícím u horního okraje čas věčnosti, letí Fáma s pozounem, hlásající slávu Moravy. Vrchol tvoří symbol země, obelisk se znakem Moravy, šachovanou orlicí. K obelisku přilétají putti s vavřínovým věncem a korunou.“[56][57][55]

Jednotlivé postavy na nástěnné malbě Daniela Grana ve starém sněmovním a soudním sále moravských stavů v Brně ztělesňují „vlastnosti slavné, spravedlivé, zbožné, vzdělané, silné, krásné, bohaté, zdravé, úrodné a nebojácné jeho země“. To znamená, že znak Moravy na obelisku vyjadřuje vyvolenou příslušnost moravských zemských stavů sloužící účelům sněmovního a soudního sálu. Zároveň lze hold moravských zemských stavů chápat i jako příslušnost ke katolické Evropě, a také i jako vyjádření důležité a nepostradatelné funkce moravských zemských stavů v tehdejší společnosti, jež měla své pevné místo v tehdejším řádu světa.[58]

Druhá menší část se nachází nad průčelím sněmovního sálu v místech, kde při zasedáních soudu u středního okna pod moravskou orlicí stával vyvýšený markraběcí trůn, před nímž seděli soudci. Obsahuje apoteózu vlády Spravedlnosti neboli alegorii dobré vlády. Stěny byly rozděleny architektonickou kompozicí z umělého mramoru a vyzdobeny postavami moravských markrabat z habsburského rodu od Ferdinanda I. po Karla VI.

Malá zemská světnice (tribunální síň)Editovat

 
Velké zemské právo Moravské. Podle dnes již neexistující fresky od neznámého autora ze 30. let. 18. století nacházející se v tribunální síni Starého zemského domu (dnes Nová radnice). Kresba Mořice Viléma Trappa z roku 1858

Freska od neznámého autora na stropě malé zemské světnice (tribunální síň) ze 30. let 18. století zachycovala zasedání moravského zemského soudu. Její kopii v roce 1858 pořídil Mořic Vilém Trapp. Freska sama byla později v 19. století zamalována. Na Trapově kresbě s názvem Velké zemské právo Moravské je na trůně v čele sálu do kroje španělského granda oblečený Karel VI. Císař má na krku řád zlatého rouna. Po pravici mu stojí komorník s taseným mečem drženým oběma rukama. Na stole nalevo od něj spočívá koruna a markraběcí klobouk. Pod komorníkem sedí olomoucký biskup a družina šesti zemských soudců z panského stavu. Po panovníkově levici stojí jedenáct pánů, od sálu oddělených zábradlím. Mezi nimi jsou na zemském soudě zasedající zemský hejtman, nejvyšší písař a podkomoří. Před šraňky je ozdobná lavice se šesti zemskými soudci z rytířského stavu. Na vyvýšeném místě jsou posazeni dva písaři. Čtou a zapisují výroky soudu.[57][55]

Sál moravských zemských deskEditovat

Výmalbu v sálu moravských zemských desk v zemském domě v Brně provedl v roce 1777 Josef Winterhalder mladší (1743-1807). Pod fialovým baldachýnem, který zakončuje dvouhlavý orel s odznaky moci, je na trůnu sedící panovník s mohutným zlatým pláštěm. Hlavu mu zdobí vavřínový věnec a hruď řád zlatého rouna. Napravo od něj jsou říšské korunovační klenoty. Levou rukou ukazuje směrem k otevřené knize, již společně s obilným klasem drží putto. Výjev je u panovníkových nohou doplněn rohem hojnosti naplněný ovocem, a také medailony z drahých kovů a moravskou orlicí sedící na nádobě určené na víno. Bílá pole v jejím šachování mají lehký nádech do modra.

Výzdoba sálu je provedena jako oslava moravských zemských desk jako instituce, včetně jejich úředníků. Do tohoto pojetí jsou zapojeny podstatné scény z jejích dějin, rozšířené o alegorické prvky oslavující panovníka a zemské desky jako takové. Protějškem k historickým scénám je alegorie vzniku právních norem a nařízení, a stejně tak konečné sepjetí moravských zemských desek se zemí Moravou. Moravu představují atributy bohyně Kybelé, jež zde plní úlohu alegorie založené na vzájemné komunikaci jednotlivých symbolů.[59]

Sněmovní tiskyEditovat

 
Znak Moravy ve sněmovní závěrce moravského zemského sněmu roku 1608. Podle typologie Františka Píchy se jedná o typ VII.

Klíčové zemské instituce moravský zemský sněm a moravský zemský soud byly výrazem politické a zákonodárné moci moravských stavů. Na zemském sněmu probíhala vážná jednání mezi stavy a panovníkem týkající se politiky, daní, vojenství, bezpečnosti a náboženství, jež měla význam nejen pro Moravu ale v širších souvislostech pro celý český stát.[60]

Řada oficiálních tisků moravské stavovské zemské správy, sněmovních závěrek (snešení), jde od poloviny 16. století až do konce sněmování stavů v roce 1848. V v podstatě souvislé řadě více než dvou set moravských sněmovních snešení se nachází jen několik typů zobrazení moravského zemského znaku. Je tomu tak z toho důvodu, že se obrázky s ním tiskly z připraveného štočku, jenž se mohl používat několik let.

V případě sněmovního tisku z roku 1544 se znak Moravy nachází na první straně. Korunovaná rozkřídlená šachovaná nalevo hledící orlice, jejíž šachování je jen naznačeno, je umístěna v jednoduchém kolčím štítu. Barvy štítu a figury nejsou žádným způsobem vyjádřeny.

Na zvláštním titulním listu sněmovního tisku se znak Moravy poprvé nachází v roce 1550. Šachovaná korunovaná orlice na hladkém štítu je vprostřed oválného věnce z listoví.

Sněmovní závěrka sněmu, který se v Olomouci konal v květnu roku 1556, obsahuje stejný obrázek, jaký je na tisku z téhož roku s usneseními sněmu konaného v Olomouci v prosinci roku 1555. Dva andílci nesou oboustranně prolamovaný štítek se šachovanou orlicí. Nad štítem je ozdobná korunka. Jen u tohoto typu štočku orlice nemá korunu.

Tisk sněmovních závěrek byl v působnosti zemského místopísaře, ale ani on ani stavy, které byly nakladateli, se nestarali o to, zda podoba zemského znaku na sněmovních závěrkách odpovídá popisu znaku Moravy. Za ilustrace ve sněmovním tisku a tedy i za heraldickou výzdobu zodpovídal hlavně sám tiskař.

Výtvarná stránka tisků se většinou neměnila se změnou osoby, která tisk zadávala, ale spíše se změnou tiskaře (tiskárny). Moravští tiskaři, kteří získali privilegium na tisk sněmovních a jiných zemských úředních tisků, zemský znak patrně až tak dobře neznali a také neznali zásady pro heraldicky správné grafické vyjádření heraldických barev. Heraldické povědomí představitelů moravské zemské správy bylo malé, a to i ve vztahu k nejvyššímu zemskému heraldickému symbolu. Takto lze hodnotit i ostatní oficiální na Moravě vzniklé heraldické památky.

Přední stranu titulního listu s říšským orlem pravidelně před i po Bílé Hoře doprovází moravská orlice na zadní straně. Šrafování v 16.-17. století ještě nebylo ustálené, přesněji řečeno nebylo stanoveno. Je to vidět u všech znaků (erbů) z této doby.[61]

Moravská zemská zřízeníEditovat

Zemská zřízení byla základním zemským zákoníkem obsahujícím vedle soukromého šlechtického práva i řadu klíčových předpisů k veřejnému právu, uspořádání země a bezpečnostním otázkám.[62]

V tisku zemského zřízení z roku 1535 se heraldická výzdoba vůbec nevyskytuje. V zemském zřízení z roku 1545 je na titulním listu. Na zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1562,[63] kde je na listu za titulním listem, je dobře vidět, že vodorovné šrafování slouží jen jako stínování tmavého pozadí (plochy štočku) a červených polí šachování orlice.

 
Znak Moravy ve zřízení zemském Markrabství moravského z roku 1604

Zemské zřízení z roku 1604, které bylo vytištěno v Olomouci tiskařem Jiříkem Handlem, který již předtím v letech 1598-1604 vytiskl několik sněmovních tisků, v čemž pokračoval i v letech 1605-1608, je nejen nejrozsáhlejším, ale je zároveň graficky nejzdařilejším tiskem. V základním tisku moravské zemské zřízení z roku 1604 znak Moravy neobsahuje. Moravská orlice byla vevázána jen do dvou ze 46 známých exemplářů. Jejich součástí je celostránkový dřevořez s erbem nejvyššího písaře Markrabství moravského Viléma Zoubka ze Zdětína, nad nímž je heslo: „Má naděje jest v Bohu na nebi, kterážto mne nezmejlí nikoli“. Druhým celostránkovým dřevořezem, který se nachází v závěru tisku, je erb místodržícího nejvyššího písařství Markrabství moravského Jana Žalkovského z Žalkovic, nad nímž je heslo: „Nemůž se to změniti, co Pán Bůh chce míti“.

Zemský sněm a zemský soud byly v předbělohorském období velice důležitými institucemi stavovské monarchie. Zemské soudnice a sněmovní sály odrážely jejich velký význam. Moravské panské rody z 2. poloviny 15. století (doby Ctibora Tovačovského z Cimburka) mají svoji erbovní galerii na hradě Buchlově. Jejich erby však nevyjadřují jen obsazení zemského soudu, nýbrž hlavně význam panských rodů v dobových moravských stavovských strukturách. Nové soudnice Markrabství moravského, jež vznikly v dominikánských klášterech v Brně (postavena v letech 1582-1585) a v Olomouci (postavena v roce 1572), měly heraldickou výzdobu také.

Z předbělohorského období se zachovaly tři heraldické soubory s erby zemských úředníků a soudců. Prvním je erbovní galerie, která je v dnešní brněnské radnici, druhým jsou zemští soudci a jejich erby v Zrcadle slavného Markrabství moravského Bartoloměje Paprockého z Hlohol a Paprocké Vůle a třetím je mědiryt zasedání zemského soudu z roku 1604 (mědiryt moravské orlice s erby 21 úředníků a přísedících zemského soudu), který se nachází v některých exemplářích.

Rytině, již většina dochovaných tisků neobsahuje, vládne znak Moravy v perlovci, kolem něhož je 18 erbů, další tři jsou samostatně na ozdobné stuze nacházející se v horní části výjevu. Jedná se o jedinečnou ikonografickou památku moravského zemského práva.[64]

Rok poté, co byla Ferdinandem II. kodifikace českého zemského práva vydána pro Čechy (10.května 1627), byla 10. května 1628 kodifikace moravského zemského práva (Obnovené zřízení zemské) vydána i pro Moravu. Obě zemská zřízení byla českým králem a markrabím moravským Ferdinandem II. vydána bez souhlasu sněmu z panovníkovy pravomoci, a to na základě Ferdinandova předchozího vítězství nad proti němu povstalými stavy a teorie o propadlých právech.

19. stoletíEditovat

To, že se moravský znak vyskytoval ve dvojí podobě se na Moravě stalo problémem až v 19. století. Historickým staletí užívaným a oficiálně platným znakem byla stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí v modrém poli štítu. Listinou ze 7. prosince 1462 povolené používání červeně a zlatě šachované orlice, i když se v praxi neprosadilo, vedlo, jakmile se od konce 18. století začalo dostávat do určitého povědomí představitelů moravské zemské správy, zejména od 30. a 40. let 19. století k jejím stále silnějším snahám o uznání erbovní listiny císařem, který ji ale až do roku 1915 neuznal. Přesto některá z vyjádření vídeňských úřadů vyzněla tak, že se používání červeného a zlatého šachování orlice nebrání. Po celé 19. století tak bylo otázkou, zda má platná, ale oficiálně neúčinná erbovní listina Fridricha III. Habsburského, přednost před historicky užívaným a potvrzeným znakem Moravy.[65]

Stavovská uniformaEditovat

Dopis česko-rakouského kancléře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807 avizoval císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy. Moravským stavům, ale nikoliv Moravě jako zemi, bylo za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“. Tyto barvy však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, v němž je vzhled uniformy popsán, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice s červeno-stříbrným šachováním. Závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je rovněž bílý a červený. Ve 30. letech 19. století byl ale text i výklad tohoto dekretu moravskými úřady změněn tak, že orlice byla popsána jako červeno-zlatě šachovaná a taková orlice měla být podle nich i v zemském znaku.[66][p 5] V oficiálním znaku Rakouského císařství ale stále byla stříbrnočervená orlice.[67] Po celé 19. století se pak moravské zemské orgány na základě erbovní listiny Fridricha III. Habsburského snažily prosadit zlatočervené šachování moravské orlice do oficiálního znaku rakousko-uherské monarchie.

Antonín Bedřich MittrowskýEditovat

Ve dvacátých letech 19. století měl velký vliv na zavádění používání znaku červenozlaté orlice do běžné praxe Antonín Bedřich Mittrowský.[p 6] Moravské stavy chtěly v době 30. a 40. let 19. století, kdy ve slovanských částech Rakouska sílilo vědomí slovanství, ukázat svoji oddanost habsburské dynastii přihlášením se ke znaku popsanému v erbovní listině Fridricha III. Přitom však v roce 1838, kdy dvorskou kancelář ve Vídni požádaly o potvrzení červenozlaté orlice v modrém poli štítu coby znaku Moravy, neměly fyzicky k dispozici její originál (měly jen opis).[p 7] Moravský zemský výbor, aniž by počkal na jakékoli stanovisko nadřízených orgánů, současně 22. března 1838 nejvyššímu zemskému písaři zodpovídajícímu za tisk sněmovních usnesení vydal pokyn, aby byla na zadní straně titulního listu sněmovních závěrek použita zlatě a červeně šachovaná orlice v modrém poli.[p 8] V roce 1841 hrabě Mittrowský Fridrichovu erbovní listinu společně s jinými listinami, jež jím byly kdysi zachráněny před spálením, odevzdal moravskému zemskému výboru, jemuž v letech 1815-1827 jako moravský zemský hejtman předsedal.[p 9][68]

Snaha zemských úřadů o uznání červeně a zlatě šachované orliceEditovat

 
Nerealizovaný návrh zřízení pro Markrabství moravské přijatý na tzv. selském sněmu v září 1848

Na jaře revolučního roku se ke znaku Moravy vyjádřil i Alois Vojtěch Šembera, profesor české řeči a literatury v Olomouci, v Brně, od konce roku 1849 působící ve Vídni: „Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barvy Moravské, zdali bílá (stříbrná) a červená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdvojené a při nynějším zřizování obrany národní na tom záleží, by s jistotou se vědělo, jaká kokarda se při ní má zavésti.“, se závěrem, že: „Jest tedy barva politická markrabství Moravského zlato-červeno-modrá, a tou se označiti přísluší obyvatelům země této, buďtež Slované anebo Němci.“. O Šemberově příspěvku později napsal Vincenc Brandl v článku, který byl v roce 1886 otištěn v časopise Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského.[69] Mělo jít o Šemberův: „...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: „Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená.“.

V září 1848 se pak zemský „selský“ sněm usnesl, že: „... země moravská podrží dosavadní svůj erb zemský, totiž orlici vpravo hledící, v poli modrém a zlatočerveně kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená“.[p 10][70] Tento sněm byl v roce 1849 úředně rozpuštěn, ale tento požadavek měl být ministerstvem vnitra v roce 1849 potvrzen, a následně i v roce 1880.[71][p 11][72]

Na rozdílnost názoru na správnou podobu šachování orlice ve znaku Moravy poukazuje článek Vincence Brandla z roku 1886: „Známo jest, že různý panuje názor, jaké barvy na zemském znaku markrabství Moravského vlastně býti mají? V tom se shodují všichni, že zemský ten znak obsahovati má korunovanou, v pravo hledící orlici v modrém poli; v tom však jest různice, mají-li totiž kostky na té orlici býti červené a bílé, či červené a žluté? Vizme, jak takový spor povstati mohl. ...“, pokračuje: „... Nastává otázka, kterak to přišlo, že od několika let se užívá v erbu zemském orlice červenozlatě kostkované? ...“ a uzavírá takto: „Uvážíme-li bedlivě výsledky, jež z uvedených námi údajů historických vyvoditi sluší, zdá se nám, že pravým erbem markrabství moravského jest jedině orlice červenobílá; ... ti, kteří místo bílé barvy žlutou míti chtějí, odvolávají se na něco, co nikdy v platnosť a život nevešlo, jelikož privilej císaře Bedřicha IV. z roku 1462 od země moravské uznán nebyl, jinak by již v druhé polovici patnáctého, po celé šestnácté, sedmnácté, osmnácté století až do roku 1811 země místo červenobílé jistě byla užívala červenožluté orlice.[69][73]

Moravské zemské úřady používaly ve 2. polovině 19. století červenozlatě šachovanou orlici. Z toho důvodu se na ministerstvo vnitra 27. června 1878 ve věci určení barev v moravském zemském znaku, ačkoli jednání o jejich stanovení, které naposledy probíhalo v roce 1863, stále nebylo ukončeno, opět kvůli jednoznačnému stanovisku obrátil moravský místodržitel.[74] Za zemské barvy byly úřady v emblémech, na praporech, na objektech náležejících zemi považovány žlutá a červená. Pokud spolky veteránů zažádaly o svolení, aby byl na jedné ze stran jejich praporu říšský znak a na druhé zemský znak, byla při povolování praporu za zemský znak považována červenozlatě šachovaná orlice – prapory byly zemským výborem povolovány s poznámkou, že zemským znakem je červeně-zlatě šachovaná orlice v modrém poli. Ministerstvo vnitra tyto jemu kvůli užití říšského znaku na praporech ke schválení zasílané návrhy na konci 19. století vesměs doporučovalo. Udělení praporu Slovanskému gymnáziu v Olomouci, k němuž došlo jen o něco dříve, když jím byla roce 1871 zemská školní rada požádána o povolení užívat v praporu zemský znak – bíločervenou orlici v modrém poli, bylo ministerstvem kultu a vyučování zdůvodněno tím, že za moravskou orlici je považována červeně a stříbrně šachovaná orlice, dokud se bude v této podobě objevovat ve státním znaku: "dass der roth und silbern geschachte Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.".[p 12][75][76][77]

 
Znak Moravy společně se znakem Vyškova na kolorované pohlednici s panoramatem města. Vydána R. Šídlovou ve Vyškově okolo roku 1900. Ze stejné řady pohlednic pochází plastická pohlednice s panoramatem Vsetína, na níž je opět vidět rozdíl v barevném znázornění městského znaku oproti dnešnímu stavu.[78]

Na konci 70. let 19. století zemská školní rada pro národní školy vydala tablo znaků zemí habsburského mocnářství, v němž byl znak Moravy nakreslen jako červenozlatě šachovaná orlice v modrém poli. Místodržitel Franz Kallina von Urbanow[79] si vydání tabla s tímto znakem vyložil tím způsobem, že jeho požadavkům na změnu barev zemského znaku tím bylo vyhověno. Ministerstvo vnitra proto začátkem 80. let 19. století požádal o zaslání příslušného výnosu. Ministr vnitra Eduard Taaffe mu 25. května 1880 oznámil, že moravský znak ve velkém a středním císařském znaku zůstává nezměněn, Moravě se ovšem povoluje používání znaku, jak je zachycen na tablu pro národní školy, tedy s červenozlatě šachovanou orlicí.[80][71] Takto upravený znak byl potom nakreslen i v erbovníku Huga Gerharda Ströhla vydaném v roce 1890.[81]

Přes zmíněný souhlas ministerstva vnitra z roku 1880 s užíváním zlaté a červené v zemském znaku zůstávala nadále nevyřízena otázka moravských barev.[71][82][83][80] V mnohých případech byly ministerstvem vnitra a ministerstvem kultu a vyučování s odvoláním na oficiální říšský znak[84] tolerovány barvy bílá, červená a modrá.[85][82]

Názor jednotlivých skupin moravského obyvatelstva na správnou podobu moravského znaku přes přesvědčující snahu zemských úřadů po dlouhou dobu vycházel z jeho historické paměti. Ta hrála ve prospěch stříbrnočerveně šachované orlice v modrém poli. Nově se ale s touto tradicí v 19. století střetl výklad Fridrichova erbovního listu, který využíval v něm obsažený popis znaku zaměňující stříbrná pole šachování moravské orlice za zlatá. Ani na konci 19. století však tento směr uvažování, onen „mrzutý spor“, nutně nemusel odpovídat jen a pouze jazykovému rozdělení Moravanů na českou a německou složku.[86][p 13][p 14][87][p 15][p 16][88]. Od jeho 2. poloviny však ovlivňoval názor na zemské barvy (odvozené od barev znaku) vzhled používaných vlajek.[p 17][89][90][91]

20. stoletíEditovat

Až do roku 1915 se ve velkém a středním státním znaku používala stříbrnočerveně šachovaná orlice. V roce 1915 bylo šachování orlice představující ve středním znaku znak Moravy změněno na červenozlaté, když byla v říjnu 1915 veřejně oznámena změna rakousko-uherského státního znaku.[92][93]

 
Znak Moravy - moravská orlice

A tak teprve v roce 1915 byl pro Rakousko (předtím neúřední pojmenování pro „Království a země na vídeňské říšské radě zastoupené“), nyní název zdůrazňující význam ústřední vlády, stanoven vlastní znak, v němž byl znak Moravy uveden s orlicí červenozlatě šachovanou, přičemž do té doby se v Královstvích a zemích na vídeňské říšské radě zastoupených používal znak pro celé Rakousko-Uhersko, a v Uhrách (Země Koruny svatoštěpánské) se používal uherský znak.[94][95][96][97] Tento znak se pak používal v letech 1915-1918. Za těchto okolností se během války v novinách objevilo i konstatování: „Není proto přípustné tvrzení, že bílá, červená a modrá jsou zemskými barvami moravskými, jako nemohlo býti považováno v roce 1848 za „demonstraci“, když se objevily poprvé na domech brněnských a olomouckých prapory v barvách zlatočervených.[98][99]

Československá republikaEditovat

Po vzniku ČSR se do znaku Moravy, který se stal součástí státních symbolů Československé republiky, vrátila stříbrná barva. Od roku 1918 je tak šachování orlice ve znaku Moravy opět závazně stříbrno-červené. Tuto skutečnost potvrdil zákon č. 252/1920 Sb., a v době nedávné při vzniku České republiky zákon č. 3/1993 Sb., ve smyslu Ústavy České republiky, v němž se jasně píše o Čechách, Moravě a Slezsku.[100][101][102][103]

Česká republikaEditovat

Znak Moravy je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, který popisuje Zákon o státních symbolech České republiky: „Velký státní znak tvoří čtvrcený štít, v jehož prvním a čtvrtém červeném poli je stříbrný dvouocasý lev ve skoku se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve druhém modrém poli je stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zlatou zbrojí. Ve třetím zlatém poli je černá orlice se stříbrným půlměsícem zakončeným jetelovými trojlístky a uprostřed s křížkem, se zlatou korunou a červenou zbrojí.“[104]

21. stoletíEditovat

Znaky krajůEditovat

Po svém ustavení získaly nové kraje právo požádat Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky o udělení znaku a vlajky. Podvýborem pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny krajům bylo doporučeno, aby ve svých znacích (a vlajkách) zohlednily historickou příslušnost k původním zemím. Českým krajům byl doporučen český lev, Moravskoslezskému kraji slezská orlice, moravským krajům a krajům, jejichž část patří k Moravě, moravská orlice. Za moravskou orlici je v těchto znacích považována stříbrno-červeně šachovaná orlice, která vychází ze starého znaku českého království a ze znaku rakousko-uherské monarchie.

Pokud by tedy chtěla města, městyse a obce, a také další organizace, jež působí v oblastech náležejících k Moravě, připomínat příslušnost k Moravě, jsou současné znaky (a vlajky) Kraje Vysočina,[105] Pardubického kraje,[106] Jihomoravského kraje,[107] Olomouckého kraje,[108] Moravskoslezského kraje[109] a Zlínského kraje[110] právní oporou správného moravského znaku.

Znak Jihomoravského krajeEditovat

Ve znaku Jihomoravského kraje jsou orlice dvě. V prvním poli čtvrceného štítu je moravská orlice a ve čtvrtém poli zlato-červeně šachovaná korunovaná orlice se zlatou zbrojí. Tomu odpovídá vlajka kraje, na níž je v horním žerďovém modrém poli čtvrceného listu moravská orlice a v dolním vlajícím modrém poli žluto-červeně šachovaná korunovaná orlice se žlutou zbrojí.[111][112]

Český lev, slezská orlice a moravská orlice jsou jednoznačné heraldické a vexilologické figury. Není je proto třeba ještě dále podrobně popisovat.[45]

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Šachování orlice je doloženo na nejstarším známém typáři města Znojma z 1. září 1272. Jedná se o znak pána města českého krále Přemysla Otakara II. (od roku 1247 moravského markraběte).
  2. Ve starohornoněmeckém jazyce je "ga-span" či "gi-span" výrazem pro zdivo. Spanheim znamená zděný dům (zděný domov).
  3. Kronika Ottokara Štýrského, verše 7259-7268: "Hern Dietrich Spatzmanen / sach man die banier leiten: / in einem rȏten samît breiten / was gewohrt ein lewe wîz. / ouch heten ir baniere flîz, / die von Merhaeren wârn: / ein geschâchzabelten arn / von rȏter und von wîzer varbe / sach man ob in begarbe / waejen von dem winde."
  4. Josef Kalousek (ed.), Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, sv. X, č. 27, s. 273-274, upravení znaku markrabství moravského císařem Fridrichem 7. prosince 1462 jako odměna za pomoc proti rakouským stavům: „(...) Ideo prefati obsequii nobis grati intuitu, nobilis Heinrici de Lippa, marskalci regni Bohemie, pro tempore capitanei baronum, et nobilium marchionatus Moravie prefati supplicationibus, que nobis obtulerunt, hac gratia speciali concedenda, videlicet ut aquile scacate color albus in glaucum sive aureum transmutetur, gratiosius annuimus, et non per errorem aut improvide, sed matura mentis deliberatione, sano principum, comitum, baronum et procerum, aliorumque fidelium nostrorum ad id accedente consilio, de certa scientia nostra, auctoritate imperiali, de plenitudine nostre cesaree potestatis, predicte aquile scacate rubei et albi coloris, qua ipse marchionatus Moravie hactenus pro armis et insignibus usus est, colorem album in glaucum aut aureum transmutamus sic, ut is marchionatus Moravie exnunc inantea im perpetuum scacatam aquilam rubeo et glauco sive aureo colore mixtim superductum scacherii adinstar debeat deferre et habere, quemadmodum illa opificis magisterio in medio presentium sunt coloribus et figuris designata. Quibus armis taliter dispositis dictus marchionatus Moravie, quemadmodum prioribus usus et fretus est, in omnibus actibus similiter omnino uti debebit et gaudere perpetuis temporibus in futurum. (...)“
  5. Popis stavovské uniformy a šachování moravské orlice v dvorním dekretu Františka I. z 23. prosince 1807: „Diese Uniform soll, wie es die mitfolgende Abbildung zeiget, roth der Kragen und Aufschläge Kornblau, die Weste und Beinkleider aber weiβ, und nicht nur der Kragen und die Aufschläge, sondern auch die Uniform selbst mit einer einfachen Goldstikerey, dann mit goldenen Epaulets versehen, auf den Epaulets der mährische Adler nach seinen Farben das ist roth und weiβ erhaben gestickt, ferner der Hut mit keinen Quasten, sondern nur mit Federn, und einer einfachen goldenen Schlinge gezieret, endlich der Griff des Degens von Silber, und das Port d´Epee Silber und roth seyn.“
  6. Překlad dopisu nejvyššího kancléře hraběte Antonína Bedřicha Mittrowského zemskému hejtmanovi z 7. dubna 1838: „(...) Z mého podnětu jako tehdejšího zemského hejtmana byla ohledně opravy zemského znaku na základě tohoto privilegia - pokud si dobře vzpomínám - vedena v letech 1815-1817 podrobná jednání, která by se pravděpodobně měla nacházet, snad i spolu s oním ztraceným privilegiem, ve stavovských presidiálních aktech. Z mého nařízení byl tehdy přemalován na zemské pokladně, stavovské záložně atd. chybně namalovaný moravský orel, upraveny gala-uniformy moravského stavovského služebnictva i štít na bandalíru vrátných. (...) Je politováníhodné, že do nejvyššího státního znaku, který byl nově přijat a publikován v roce 1836, bylo nedopatřením zařazeno vyobrazení moravského zemského znaku, které nesouhlasí s tímto privilegiem. Ale za okolností, kdy byl tento nejvyšší zemský znak teprve nově vyhotoven a ve všech rakouských dědičných zemích uveden ve známost a je především používán v rakousko-císařských vyslanectvích v zahraničí, je změna státního znaku v této době nedosažitelná, a neočekával bych v žádném případě, že by jakýkoliv zákrok vedl u pánů stavů k žádanému úspěchu. Proto pokládám za dobré, aby se páni stavové omezili jen na to, aby se znakem zacházeli pouze tak, jak jim přísluší.“
  7. Překlad dopisu zemského hejtmana nejvyššímu kancléři hraběti Antonínovi Bedřichu Mittrowskému z 22. března 1838: „Toto znakové privilegium bylo k disposici v aktech zemské registratury, ale při následné prověrce se našla v dotyčném fasciklu poznámka, v níž bylo tehdejším registrátorem vlastnoručně uvedeno, ovšem bez označení osoby, „bylo předáno Jeho Excelenci 27. 6. 1818“. Protože se nyní nikdo z pánů tajných radů a nejvyšších zemských úředníků v současnosti nenachází u zemského výboru a, jak řečeno, osoba nebyla označena, nelze ji přesně určit“.
  8. Překlad pokynu moravského zemského výboru z 22. března 1838 nejvyššímu zemskému písaři: „Co se týče použití moravského zemského znaku na zadní straně titulního listu, má užít stejně velikou zlato a červeně šachovanou orlici na modrém poli a vyúčtovat náklady.“
  9. Překlad dopisu Antonína Bedřicha Mittrowského moravskému zemskému výboru z roku 1841: "(...) Odevzdávám 148 prastarých listin se seznamy, které patří pánům stavům (...) jež jsem jako bývalý zemský hejtman svou péčí zachránil od smrti ohněm, k níž byly určeny; tomuto osudu neunikl asi velký počet jiných listin, které s nimi byly hozeny do starých beden. (...) Mohu podotknouti jenom to, že se jimi mělo podpalovati dřevo v kamnech stavovských kanceláří, kdež jsem je - neočekávaně a nenadále - jak ležely, prozatím po hromadách sebral, do bedny uložil a uzamknul, abych je dal prohlédnouti, konsignovati a o to se postaral, aby byly uschovány v stavovské registratuře. Tehdy nebylo však mezi stavovským personálem a vůbec v Brně ani jediného člověka, který by byl k této práci způsobilý, a tak se stalo, že se tato bedna již před 15 lety (1826) stěhovala se mnou sem do Vídně".
  10. V konečném znění návrhu ústavy se jednalo o článek 6.
  11. V roce 1888 vyšel v poznámce č. 1 citovaný článek O barvách praporů (Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19), v němž jsou vyjmenovány moravské barvy: „Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli.“, který byl Zemskému výboru v Brně (ředitelství pomocných úřadů) zaslán téhož roku společně s průvodním dopisem napsaným 28. září 1888 dačickým okresním hejtmanem: „Da die in dem Artikel mit der Überschrift "O barvách práporů" der periodische Druckschrift Orlice No 19, welche am 8. September 1888 in Teltsch zur Ausgabe gelangte, enthaltene Bezeichnung der mährischen Landesfarben, mit dem diesbezüglichen Kundmachungen im Widerspruche zu stehen scheint beehre ich mich das diensthöfliche Ersuchen zu stellen, eine Abschrift der diesfälligen Kundmachung gefälligst anher übermitteln zu wollen.“
  12. Kadich, H. von, Blažek, C.: Der mährische Adel, Norimberk 1899: "1871 erhielt das slavische Gymnasium in Olmütz eine mit dem Landeswappen versehene Fahne zum Geschenke, auf welcher der Adler roth und silbern geschacht erschien. Die Direction frug deshalb an: "ob die Fahne angenommen werden dürfe, da der Adler nicht - wie allgemein angenommen werde - roth und golden, sondern roth und silbern geschacht sei." Im Gegensatze zu den oben citirten Hofkanzlei-Präsidial-Erlässen - welche zwischen dem richtigen Landeswappen und jenem, welches als mährisches Wappen im grossen Staatswappen erscheint, scharf unterscheiden und trotz des Privilegiums Friedrich III. (IV.) - wurde entschieden: "dass der roth und silbern geschachte Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.""
  13. Jan Havelka si v roce 1880 všímá, že: „S jedné strany užívá se jakožto zemského praporu barev dvou, totiž žluté a červené; prapor ten posud jistou měrou úředně byl schvalován, slavný zemský sněm při zasedáních svých tenže prapor rozvinuje a také v nejnovějších pomůckách učebných za zemské barvy moravské udávají se žlutá a červená, odpovídající barvám, jimiž orlice erbu našeho jest kostkována. Ale kdo bedlivě pozoroval u nás prapory za příčinou nějakých slavností vyvěšené, nemohl neznamenati, že řečený prapor žluto-červený jaksi se neujímá, že vztyčuje se poměrně velmi zřídka, což zajisté nápadno, když povážíme, že to má býti prapor zemský. Moravanům národnosti české prapor ten proto jest poněkud proti mysli, poněvadž mu schází potřebné tradice a poněvadž prý jeví se jakožto dvě třetiny praporu velkoněmeckého, z něhož schází jen jediná barva černá. S druhé strany, totiž se strany naší české zase se zálibou vztyčuje se jakožto odznak zemský prapor opatřený staršími barvami moravskými: červenou, bílou a modrou. Prapor ten jest sice u moravských Čechů velmi v lásce, ale až dotud míval proti sobě obyčejně cenzúru úřední jakož i výtku moravských Němců, kteří praví, že není to prapor zemský, nýbrž všeslovanský. Výtka ta není arci podstatná, poněvadž řečené tři barvy moravské: červeno-bílo-modrá jsou starší nežli trikolóra slovanská a tudíž zhola nemožno, aby starší naše trikolóra zemská pocházela od novějšího praporu všeslovanského.“ Činí závěr, že: „Ale postatnou zajisté námitkou proti červeno-bílo-modrému praporu moravskému jest ta okolnosť, že nyní již neodpovídá barvám erbu zemského, že jest anachronismem, že jest zastaralým. Tak tedy věci se mají s oběma nyní obvyklými zemskými prapory moravskými: o jednom, jenž není českému obyvatelstvu velmi sympathický, není určité tradice historické, kdy a kým byl zaveden; druhý zase jest zastaralý a obyvatelstvu německému ne po chuti.“
  14. Jan Havelka v roce 1880 navrhuje červeno-žluto-modrou trikolóru jako řešení: „Zdá se mi, že právě nynější doba smířovací byla by nejvhodnější, aby tento spor zajisté mrzutý se uklidnil. Podle skromného mínění mého dalo by se docíliti smíření a jednoty co do barev zemských dosti snadno. Netřeba nic jiného, než utvořiti podle platných v heraldice pravidel prapor z těch právě barev, které v nynějším erbu moravském jsou zastoupeny, totiž prapor červeno-žluto-modrý.“
  15. Orlice, časopis politický, 8. září 1888, Telč, příloha Orlice k číslu 19: „O barvách praporů. Při národních slavnostech shledáváme často, že i vzdělanci přicházejí do rozpaků při zřizování praporů, která že barva patří nahoru, která dolů atd. Obyčejně má se za to, že to jedno, jen když barvy červené a bílé neb modré jsou. Avšak není tomu tak. Seřadění barev různých národních, státních neb městských i spolkových a šlechtických praporů a znaků podléhá pravidlům tak dobře, jako pravopis různých řečí. Znak mluví barvou neb obrazem. Pohleďme nejdříve na náš znak národní a zemský: bílý lev v červeném poli. Jest tudíž barva bílá na půdě červené, proto má na prapoře českém, dvojbarevném, bílá prouha nad červenou umístěna býti (tudíž tak, by bílá vždy u hrotu žerdi byla). Je-li červená na hoře umístěna a bílá pod ní, jest taký prapor znamením města Vídně, jehož znak červený kříž v bílém poli jest (tudíž červená na bílé půdě). Při praporu rakouském patří vždy černá barva k hrotu žerdi, žlutá pod ní, protože ve znaku říském černý orel umístěn v zlaté (žlutém) poli. Podobně se to má se Slezským praporem. Při trikolorách záleží tím více na pořadu barev. Moravský pořad barev jest: červená, bílá, modrá: červenobíle kostkovaná orlice v modrém poli. Trikolora slovanská jest totožná s ruskou: červeno-modro-bílou. Bílá pak budiž nejvýše na žerdi připevněna.“
  16. Josef Alexander Helfert, Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen, 1897, s. 8: „Augenblicklich steht die Sache so, dass für die mit dem mährischen Landeswappen versehenen Vereinsfahnen in deutschen Gegenden des Landes meist Gold, in den slavischen meist Silber zur Geltung kommt. Die Bevölkerung selbst hält in überwiegender Mehrzahl an den ursprünglichen Landesfarben weiß-roth-blau bis zum heutigen Tage fest.“
  17. Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněný 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev: „Dotaz posl. dra. Jaroslava Budínského a soudr. na pana zemského hejtmana v záležitosti zemského erbu a zemských barev. V řeči své, v 18. schůzi 2. zasedání tohoto slavného sněmu pronesené, uvedl pan posl. dr. Woelhelm jako doklad národní prý tolerance šumperských Němců a Němců na severní Moravě vůbec, že naši čeští poutníci do Králík směli tam okrášliti lokomotivu i vozy slovanskými trikolorami a prapory, to jest červeněmodrobílými. Podepsaní jsou sice daleci toho, aby jakkoli váhali v naši zemi převážně české užívati trikolor a praporů slovanských, dokumentujících zjevně naši národně-osvětovou příslušnost k velkému plemeni slovanskému, ale v naši zemi moravské má otázka ta jednu důležitou tak říkajíc místní stránku, kteréž právě za příležitosti vývodův jmenovaného pana poslance bedlivěji všimnouti si jest. Nikoliv pan řečník sám, ale veškeré německoradikální časopisy a kruhy dávají používání červenomodrobílých barev u nás zhusta výklad tendenční a denunciační, jako bychom my jimi politicky šilhali za hranice na východ, a jakoby trikolora ta byla toho ostentativním projevem. Jest pravda, náš český lid na Moravě považuje ode vždy barvy červenomodrobílou za sobě nejmilejší a používá jich nejraději všude tam, kde běží o větší projevy oslavy a radosti veřejné. Tato citová disposice našeho lidu má však svůj historický a zákonný podklad, na nějž podepsaní co nejdůrazněji si dovolují poukázati. Jsoutě barvy červenomodrobílá našimi nejvlastnějšími barvami zemskými! Znakem našim zemským již počátkem třináctého století byla orlice červenobíle kostkovaná na modrém poli, a jakkoli za císaře Bedřicha druhého roku 1462. změněna byla barva bílá ve žlutou, resp. stříbrná ve zlatou, na odměnu prý za pomoc, jemu proti vybouřilým Rakušanům poskytnutou, přece heraldický privilej ten nevešel vůbec v život, ana dle výslovných údajů zesnulého zemského archiváře Vincence Brandla i dle veškerých dokladů historických země moravská i po vydání toho privileje pořád užívala staršího erbu, to jest orlice bílé a červeně kostkované na modrém poli. Vidno to i z tištěných zřízení zemských z let 1546, 1562, 1604 a 1628, i ze svědectví listu pana Karla ze Žerotína z roku 1591 k zemskému hejtmanu Hynkovi z Valdštejna, i z Paprockého "Zrcadla markrabství moravského" z roku 1593, i z Pešinova "Předchůdce Moravopisu" z roku 1663, i ze zpráv o usneseních sněmu moravského až do roku 1848, i z erbů, na různých zemských ústavech v jednom případě až do roku 1878 vyvěšených, nynější pak archiv zemský, jak rádi s povděkem uznáváme, vzornou píli archivních úředníků se vzácnou moderní účelností uspořádaný, při pouhé procházce četnými síněmi ukazuje přímo způsobem eklatantním, že téměř na veskrz užívaným znakem zemským byla orlice červenobílá na poli modrém. Když pak císař a král Ferdinand roku 1836 nastoupil na trůn, vydán byl popis znaků všech království a zemí monarchie a v něm náš znak zemský podle starobylého vzoru, to jest: orlice červenobílá v modrém poli. Remonstrace zemského sněmu a zemského výboru v roce 1848 a 1849 ve prospěch privileje Bedřichova zůstaly bezúčinnými a i ve velikém znaku říšském i ve veliké pečeti císařské zůstala starobylá moravská orlice červenobílá na poli modrém. Tak mají se věci dle skutečnosti, kdežto zemská správa moravská za poslední desetiletí užívala orlice červenožluté, a také na naší sněmovní budově jest vlajka červenomodrožlutá. Otázka našeho zemského znaku a našich zemských barev jeví se tudíž v theorii i praksi nejasnou, nepřesnou, nerozřešenou, kterýžto stav jest země naší zajisté nedůstojný. Přihlížejíce ke všem okolnostem uvedeným, vznášejí podepsaní na pana zemského hejtmana tento dotaz: 1. Jest pan zemský hejtman ochoten, vědeckými silami našeho zemského archivu dáti přesně zjistiti, vyšetřiti a vylíčiti dějinný vývoj našeho znaku zemského i našich barev zemských a zároveň konstatovati nynější právní i faktický stav otázky té? 2. Jest zemský výbor po případě ochoten, souhlasiti s oficielním užíváním obou historicky používaných barev zemských, červenomodrobílé i červenomodrozlaté? V Brně, dne 1. října 1908.“

ReferenceEditovat

  1. PÍCHA, František. O klenotu znaku moravského markraběte. Genealogické a heraldické informace 2010 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2011. Brno: 2011, roč. 15 (30), s. 7-32. (česky) 
  2. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 21. (česky) 
  3. RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2018-12-11]. Čís. 10, s. 20-22:22. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  4. SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr; MARTYKÁN, Jaroslav. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online. 
  5. a b KREJČÍK, Tomáš; PÍCHA, František. Český a moravský znak ve znakové galerii v Gozzoburgu v Kremsu. Genealogické a heraldické informace 2008 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2009. Brno: 2009, roč. 13 (28), s. 49-57. ISSN 0862-8963. (česky) 
  6. ADAMOVÁ, Karolina. K heraldické výzdobě Staroměstské mostecké věže. Právně historický pohled. Pražský sborník historický. Praha: Panorama, 1982, roč. 15, s. 44-62. ISSN 0555-0238. (česky) 
  7. RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2018-12-11]. Čís. 10, s. 20-22:21. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  8. a b BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 277. (česky)
  9. PEŠINA Z ČECHORODU, Tomáš Jan. Prodromus Moravographiae. Litomyšl: [s.n.], 1663. 
  10. PAPROCKÝ Z HLOHOL A PAPROCKÉ VŮLE, Bartoloměj. Zrcadlo slavného Markrabství moravského, v kterémž jeden každý stav, dávnost, vzáctnost i povinnost svau uhléda, krátce sebrané a vydané roku 1593 skrze Bartoloměje Paprockého. Olomouc: [s.n.], 1593. 
  11. NOVÝ, Rostislav. K počátkům feudální monarchie v Čechách (K počátkům českého znaku) II. Časopis Národního muzea v Praze 147. Praha: 1978, s. 147-161. (česky) 
  12. a b c d BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 278. (česky)
  13. a b VALECKÝ, Štěpán. Znaky zemí Koruny české ve středověku. Praha: [s.n.], 2013. Dostupné online. S. 48. (česky) 
  14. ŠEBÁNEK, Jindřich. K otázce erbu českého krále. Časopis Národního muzea v Praze 104. Praha: 1931, s. 51. (česky) 
  15. TURNWALD, Kristián. O moravské orlici. Rodokmen : časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické. 2. 1947, s. 21-24. (česky) 
  16. ZVOLSKÝ, František. Šachování moravské orlice. Moravské numismatické zprávy. Brno: 1959, roč. 6, s. 28-30. (česky) 
  17. a b VALECKÝ, Štěpán. Znaky zemí Koruny české ve středověku. Praha: [s.n.], 2013. Dostupné online. S. 21. (česky) 
  18. KREJČÍK, Tomáš. Prvé století moravské orlice. Genealogické a heraldické informace 1983: Moravská genealogická a heraldická společnost. Brno: 1983, roč. 3, s. 154-162. (česky) 
  19. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 278-279. (česky)
  20. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Ročenka Moravského národního kongresu. Moravský národní kongres 2002–2005. Brno: Moravský národní kongres, 2006. S. 261-328. (česky)
  21. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 281-284. (česky)
  22. Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  23. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 281. (česky)
  24. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 283. (česky)
  25. Pečeť Oldřicha III. Korutanského [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  26. Henryk III (I) głogowski [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  27. ARTYKUŁY I STUDIA MATERIAŁOWE, 1981: MAŁGORZATA KAGANIEC, ZE STUDIÓW NAD HERALDYKĄ PIASTÓW SLĄSKICH -PIASTOWIE OLESNICCY [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  28. "Jurek, Tomasz: Heraldyka Piastów slaskich 1146-1707" [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  29. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 286. (česky)
  30. a b c BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 287. (česky)
  31. RŮŽEK, Vladimír. Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361. Sborník archivních prací. 1988, roč. 38, čís. 1, s. 37-311. (česky) 
  32. BOBKOVÁ, Lenka. Hrady Karla IV. v Laufu a Tangermünde, Panovnická reprezentace vepsaná do kamene. Verba in imaginibus. Františku Šmahelovi k 70. narozeninám, Martin Nodl – Petr Sommer (edd.). Praha: 2004. (česky) 
  33. Česká znaková galerie na hradě Laufu u Norimberka z roku 1361 [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  34. Malba moravské orlice ve velké věži hradu Karlštejn v Čechách [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  35. Jihlavský archiv ukázal své nejvzácnější dokumenty, jinak nepřístupné. iDNES.cz [online]. 2012-11-03 [cit. 2019-04-21]. Dostupné online. 
  36. Gelnhausenův kodex (kodex A) - právní kniha. Jošt Lucemburský s moravským praporem v Jihlavské právní knize z roku 1407 na foliu 63r. [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  37. Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  38. Ottokar von Steiermark: 'Steirische Reimchronik' [online]. www.handschriftencensus.de [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  39. FRANTIŠEK, Pícha. Znaky a prapory v kronice Ottokara Štýrského. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3320-3323. (česky, anglicky) 
  40. Nejstarší zmínka o praporu Moravy v kronice Ottokara Štýrského [online]. [cit. 2019-05-02]. Dostupné online. 
  41. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 22. (česky) 
  42. HABRICH, Alexius (ed.). Iura primaeva Moraviae [online]. Brno: 1781. S. 38-42. Dostupné online. (latinsky) 
  43. KALOUSEK, Josef (ed.). Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, svazek X [online]. Praha: 1890. S. 273-274. Dostupné online. (latinsky) 
  44. BRETHOLZ, Berthold. Das mährische Landesarchiv, Seine Geschichte, seine Bestände [online]. Brno: 1908. S. 124. (německy, latinsky) 
  45. a b ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa [online]. [cit. 2018-12-11]. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  46. a b PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. ISSN 0862-8963. (česky) 
  47. ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9:8. Dostupné online [cit. 2018-12-11]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  48. Naše znaky státní (staré a nynější), s. 23.
  49. SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. Praha: Vláda České republiky, 2009. 42 s. Dostupné online. ISBN 978-90-97041-29-1. S. 10. (česky) 
  50. Císařský exemplář Müllerovy mapy Moravy [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  51. PALDUS, Joseph. Johann Christoph Müller. Ein Beitrag zur Geschichte vaterländischer Kartographie, in: Mitteilungen des K. u. K. Kriegsarchivs, 3. Folge, 5. Band. Vídeň: [s.n.], 1907. S. 79-82. (německy) 
  52. HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu [online]. 1995 [cit. 2018-12-11]. Čís. 3, s. 161. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02. ISSN 1211-9768. (česky) 
  53. MLATEČEK, Karel; ČERNUŠÁK, Tomáš. Morava jako součást českého státu. Společný vývoj od středověku do 20. století. Události – jevy – osobnosti. Brno: [s.n.], 2018. S. 130, 132. (česky) 
  54. VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy, 2. díl. Morava reformace, renesance a baroka. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost: Vlastivěda moravská. Nová řada Země a lid ; sv. 6, 1996. 275 s. ISBN 80-85048-62-0. S. 224-226. (česky) 
  55. a b c KROUPA, Jiří. Dějiny Brna. 7. Uměleckohistorické památky, historické jádro [online]. Brno: 2016. S. 499-519. ISBN 978-80-86736-46-4. (česky) 
  56. DŘÍMAL, Jaroslav. Nová brněnská radnice. Úprava sněmovny moravských stavů. 28.IX.1935. Vydáno k otevření nové radnice 28. září 1935. Brno: [s.n.], 1935. 36 s. (česky) 
  57. a b DŘÍMAL, Jaroslav. Zemský dům v Brně. Brno: Ústřední Národní výbor zemského hlavního města Brna, 1947. 189 s. (česky) 
  58. BORTLOVÁ, Michaela. Motiv obelisku ve výtvarné kultuře Moravy a Slezska kolem roku 1800 [online]. Brno: 2010. S. 15. Dostupné online. (česky) 
  59. VALEŠ, Tomáš. Josef Winterhalder ml. (1743-1807) - poznatky z jeho života a díla [online]. Znojmo - Rajhrad - Brno: 2008. S. 62-71. Dostupné online. (česky) 
  60. JANIŠ, Dalibor. Moravský zemský sněm na prahu novověku. Edice Památek sněmovních z let 1518-1570. 1. Památky sněmovní I. Praha: Historický ústav, 2010. S. 9. (česky) 
  61. PÍCHA, František. Zemský znak ve výzdobě moravských sněmovních tisků. Genealogické a heraldické informace 2016: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2017. Brno: 2017, roč. 21 (36), s. 67-81. (česky) 
  62. JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 11. (česky) 
  63. JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 153-162. (česky) 
  64. JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 206-219. (česky) 
  65. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 40-41. (česky) 
  66. PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67 ad. (česky) 
  67. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 166.
  68. PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 71-80. (česky) 
  69. a b BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. (česky) 
  70. Sněmovní jednání dne 14. srpna 1848. Moravský sněmovní list. Brno: 14. září 1848, čís. 27, s. 213. (česky) 
  71. a b c Jednání úřadů v 80. letech 19. století, 25. května 1880, Vídeň - odpověď moravskému místodržiteli ohledně barevnosti moravské orlice a moravských zemských barev [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  72. Průvodní dopis k zaslanému výtisku Orlice, roč. 3, čís. 19, Telč, 8. září 1888 - Příloha Orlice k číslu 19 s článkem O barvách praporů [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  73. Obzor – List pro poučení a zábavu – IX. ročník 1886 – Zemský erb čili znak markrabství Moravského – Píše Vincenc Brandl [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  74. Jednání úřadů v 70. letech 19. století, 27. června 1878, moravské místodržitelství ministru vnitra ve věci barevnosti moravské orlice [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  75. 14. října 1875, Vídeň - korespondence heraldicko-genealogického spolku Adler s moravským zemským výborem [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  76. Oscar Freiherr von Sommaruga, Das Wappen der Markgrafschaft Mähren, in: Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler, 1875 [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  77. BLAŽEK, Conrad. Der mährische Adel. Norimberk: [s.n.], 1899. Dostupné online. (německy) 
  78. Vsetín v obrazech. Vsetín od Žambošky východním směrem. Dopisnice se znakem Moravy a znakem města Vsetína [online]. [cit. 2019-07-01]. Dostupné online. 
  79. Zdeněk Koudelka: Moravský znak a vlajka (5. 7. 2017) [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  80. a b Ivan Štarha. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice Moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno: Matice Moravská, 2002. ISBN 80-86488-07-1. S. 165-170:169. (česky)
  81. STRÖHL, Hugo Gerhard. Oesterreichisch-ungarische Wappenrolle nach seiner kaiserlichen und königlichen apostolischen Majestät von Hugo Gerard Ströhl. Vídeň: [s.n.], 1890. (německy) 
  82. a b Odpověď moravského místodržitelského presidia z 15. května 1895 českému místodržitelskému presidiu v Praze ve věci moravských zemských barev [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  83. Jednání úřadů v 90. letech 19. století, 6. května 1895, Brno - moravské místodržitelství moravskému zemskému výboru ve věci moravských zemských barev popřípadě barev vlajky [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  84. Popis znaku Moravy ve státním znaku Rakouského císařství z roku 1836 [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  85. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 168–169.
  86. HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský [online]. 1880 [cit. 2018-12-11]. Roč. 8, čís. 29, s. 454-455. Dostupné online. (česky) 
  87. O barvách praporů. Orlice, časopis politický. Telč: 8. září 1888, roč. 3, čís. 19, s. Příloha Orlice k číslu 19. (česky) 
  88. HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2018-12-11]. S. 8. Dostupné online. (německy) 
  89. Moravský sněmovní list. Sněm moravský - 28. sezení 2. zasedání dne 6. října 1908 [online]. [cit. 2018-12-15]. S. 2038-2039. Dostupné online. (česky) 
  90. Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 28. Sitzung der 2. Session am 6. Oktober 1908 [online]. [cit. 2018-12-15]. S. 2039-2040. Dostupné online. (německy) 
  91. Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů v zasedání zemského sněmu 1. října 1908 na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev [online]. [cit. 2018-12-15]. Dostupné online. 
  92. 11. října 1915, Brno - nařízení tiskové policie ve věci vydání nového státního znaku [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  93. Das Wappen und die Landesfarben Mährens. Brünner Zeitung. 12. října 1915, čís. 233, s. 1. Dostupné online. (německy) 
  94. Vyhláška c. k. ministerského předsedy ze dne 3. listopadu 1915, kterou se stanoví a popisuje znak rakouských zemí [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  95. Kundmachung des k. k. Minister-präsidenten vom 3. November 1915, betreffend die Festsetzung und Beschreibung des Wappens der österreichischen Länder [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  96. Moravské zemské barvy v roce 1915 - otázka vyvěšování praporů, uveřejnění schválených nových znaků rakousko-uherského mocnářství a rakouských zemí v říšském zákoníku [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  97. 29. prosince 1915, Brno - stanovení znaku rakouských zemí a znaku rakousko-uherské monarchie a způsobu jejich užití [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  98. TRAUB, H. Jaké jsou zemské barvy markrabství Moravského. Národní listy (příloha). 12. března 1916, čís. 72, s. 9. Dostupné online. (česky) 
  99. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3683. ISSN 1211-2615. (česky) 
  100. Zákon ze dne 30. března 1920, kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  101. Nařízení ze dne 20. srpna 1920 k provedení zákona ze dne 30. března 1920, č. 252 Sb. z. a n., kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  102. Zákon ze dne 21. října 1936 o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů, jakož i stejnokrojů a odznaků, a o opatřeních proti závadným označením [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  103. Moravská orlice jako součást státních symbolů Československé republiky (1918-1939, 1945-1960), Protektorátu Čechy a Morava (1939-1945), České republiky (1993-) [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  104. Moravská orlice ve velkém státním znaku [online]. [cit. 2018-12-11]. Dostupné online. 
  105. KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Kraj Vysočina, s. 86-91. Dostupné online. (česky) 
  106. KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Pardubický kraj, s. 58-63. Dostupné online. (česky) 
  107. KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Jihomoravský kraj, s. 24-30. Dostupné online. (česky) 
  108. KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Olomoucký kraj, s. 54-57. Dostupné online. (česky) 
  109. KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Moravskoslezský kraj, s. 48-53. Dostupné online. (česky) 
  110. KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Zlínský kraj, s. 92-97. Dostupné online. (česky) 
  111. Interní normativní akt volených orgánů kraje. Směrnice: Znak, vlajka a logo JMK. Zásady pro použití znaku, vlajky a loga Jihomoravského kraje [online]. [cit. 2019-06-26]. Dostupné online. 
  112. KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků [online]. 2008 [cit. 2019-06-27]. Kapitola Jihomoravský kraj, s. 24-30. Dostupné online. (česky) 

LiteraturaEditovat

  • JANIŠOVÁ, Jana; JANIŠ, Dalibor. Moravská zemská zřízení a kodifikace zemského práva ve střední Evropě v 16. a na začátku 17. století. Praha: Scriptorium, 2016. 480 s. S. 11. (česky) 
  • KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků. Brno: [s.n.], 2008. 170 s. Dostupné online. (česky) 
  • MARÁZ, Karel. Sfragistika: studijní texty pro posluchače pomocných věd historických a archivnictví: Panovnická a státní sfragistika. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 268 s. Dostupné online. ISBN 978-80-210-7143-8. 
  • PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012: Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. ISSN 0862-8963. (česky) 
  • PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67-83. (česky) 
  • SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. = Symbols of The Czech Republic. Praha: Úřad vlády České republiky, 2007. 41 s. ISBN 978-80-87041-29-1. (česky) 
  • SEDLÁČEK, Pavel. Česká panovnická a státní symbolika. Vývoj od středověku do současnosti. Výstava Státního ústředního archivu v Praze. = Czech Souvereings' and State's Symbols. Their Evolution from Middle Ages up to the Present. Exhibition of the Central State Archives in Prague. Praha: Státní ústřední archiv v Praze. [Ed.]: Gregorovičová, Eva, 2002. 149 s. ISBN 80-85475-86-3. (česky) 
  • VALECKÝ, Štěpán. Erb českých králů: zobrazování českého znaku v době Přemyslovců a Lucemburků. Praha: NLN - Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 171 s. ISBN 978-80-7422-633-5. (česky) 
  • BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola Vznik znaku moravských markrabat, Šachování orlice moravských markrabat, s. 266-287.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat