Moravská vlajka

Nejstarší doložený prapor Moravy, dodnes používaný. Historická vlajka Moravy v podobě modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutou korunou a zbrojí je od roku 2014 vyvěšována na budově Nové radnice v Brně.[1][2][3][4][5][6]
Žluto-červená bikolóra používaná od 19. století[7][8], a to především německy hovořícími obyvateli Moravy. V současnosti považovaná některými organizacemi za moravskou vlajku[9]. Tato varianta je předmětem kritiky některých odborníků.[10][11][12][13]
Červeno-bílo-modrá trikolóra používaná ve 2. polovině 19. století a na začátku 20. století.[14][15] Příkladem užití červenobílomodré moravské vlajky na pohlednici je barevná pohlednice vydaná Vilémem Povondrou s textem Pozdrav z Kroměříže, prošlá poštou v roce 1901, kde je vyvěšena na stožáru; litografie, dotisk světlotiskem.[16]

Oficiální podoba moravské vlajky, na rozdíl od moravského znaku, neexistuje, neboť vlajka Moravě nikdy udělena nebyla. Existuje však několik doložených variant moravské vlajky užívaných v historii. První dochovaná varianta pochází z poloviny 13. století.[17]

Historicky existovalo několik verzí užívaných a doložených moravských vlajek, které byly především během 19. století používány paralelně v dvojí nebo trojí barevnosti, odvozené od tinktur zemského znaku.[18] Podle některých autorů je tedy moravská vlajka bílo-červeno-modrá, v uvedeném pořadí vodorovně pruhovaná.[19] Tato kombinace barev byla vlajkou moravských vlastenců už v 19. století.

Na Moravě byla až do roku 1848 v zemském znaku vedena červeně a stříbrně šachovaná orlice na modrém štítu. Lidé viděli červeně a stříbrně šachovanou orlici na veřejných zemských budovách, kde byla moravská orlice umístěna.[20] Bílá, červená a modrá jsou uváděny jako barvy Moravy i v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska z roku 1854 a v některých učebnicích z 19. století.[21] Na stavovských vlajkách zdobících vstup do sněmovního sálu moravského zemského sněmu, pod nimiž táhla do pole za císaře a vlast stará moravská domobrana, byla ještě v roce 1897 červeně a stříbrně šachovaná orlice v modrém poli.[20]

Podle názoru Ivana Štarhy byly heraldicky správné moravské barvy do roku 1915 bílá, červená a modrá a mezi roky 1915 a 1918 žlutá, červená a modrá.[22] Československá republika se vrátila k bílé/stříbrné barvě na moravském znaku, ale barevnost a status zemských vlajek/praporů zákon č. 252/1920 nijak nedefinoval. Zemskou vlajku neznají ani pozdější právní úpravy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).[23][24][25]

V současnosti bývá za moravskou vlajku někdy – zejména některými moravskými stranami, spolky a dalšími organizacemi – považována žluto-červená bikolóra.[9] Používání žluto-červeného praporu je podle vícerých autorů (L. E. Havlík, M. Hlinomaz) doloženo až v 19. století.[7][8] Jak uvádí M. Hlinomaz: "Zdá se, že žlutočervený prapor, logicky odvozený od sněmem v roce 1848 přijaté formy šachování moravské orlice, nesl oficiální posvěcení úřady a pro svou podobnost s říšskou vlajkou, i sympatie moravského obyvatelstva německé národnosti".[8] Historik I. Štarha argumentuje, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.[22] Na dnešní žluto-červenou bikolóru bývá někdy přidáván zemský znak. Obě tyto verze jsou ale kritizovány odborníky, kteří byli osloveni médii (konkrétně historik M. Řepa, vexilolog K. Müller, heraldik J. Louda).[10][11][12][13]

Historie moravské vlajkyEditovat

Nejstarší historieEditovat

 
Nejstarší dochované barevné vyobrazení znaku markraběcí Moravy

Historie moravské vlajky, resp. praporu (na rozdíl od vlajky pevně spojen s žerdí) je velice pestrá a začíná ve 13. století na pozadí uspořádáním vztahů mezi Čechami a Moravou v rámci budování centralizované monarchie posledních Přemyslovců. Nejstarší zmínka o moravském praporu a barvách je z kroniky Ottokara Štýrského z přelomu 13. a 14. století. Jedná se o popis bitvy u Kressenbrunnu, která se odehrála 12. července 1260. Znaky Čech a Moravy v kronice Bélovi IV. barvitě popsal jeho pobočník Jindřich Preissler. V čele nastupujícího českého vojska jel Přemysl Otakar II., v jehož blízkosti vlál prapor s bílým lvem na červeném sametu a vedle něj prapor s červeno-bíle šachovanou moravskou orlicí.[26][27][28]

Vlastimil Brom (Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně) tyto verše překládá takto:

Své prapory měli také ti,

kteří byli z Moravy:

Šachovanou orlici

červené a bílé barvy

nad nimi bylo vidět docela

vlát ve větru.[29]

Později se barevnost praporu odvozovala od barevnosti heraldického znaku.[17][30]

Od doby vlády Přemysla Otakara II. reprezentuje titul markraběte moravského znak stříbrno-červeně šachované orlice se zlatou korunou a pařáty, která hledí vpravo a je umístěna na modrém štítu.[31][32] Nejstarší barevné vyobrazení šachované orlice se nachází v Gozzoburgu, později se objevují na konci 13. a začátku 14. století. Fresková výzdoba sálu hradu Gozzoburg v Kremži byla namalována nejpozději kolem roku 1270 (1269), nebo v souvislosti s nově postavenou Kateřininou kaplí (1267), rozhodně po roce 1262. V sále jsou přítomny znaky Čech, Moravy, Rakous a Štýrska (viz typ jezdecké pečeti Přemysla Otakara II. po korunovaci na krále se čtyřmi znaky zemí, shodnými s Gozzoburgem), ne však znaky Korutan a Kraňska, které Přemysl Otakar II. zdědil v roce 1269.[33][31]

 
Moravský prapor Jošta Lucemburského v Gelnhausenově kodexu na foliu 63r (originál rukopisu). Kodex vznikl někdy v poslední třetině 14. až první třetině 15. století).[34][35]

Šachovaná orlice byla za zemský znak Moravy považována nejpozději od lucemburské doby.[36]

Původ šachování moravské orlice a jeho tinktur se snažila vysvětlit řada badatelů. Barevnost šachování orlice tak mohla být například odvozena od barevnosti českého lva (stříbrný lev na červeném štítě) a vyjadřovala spojitost Moravy s českým králem a českou monarchií, jak připomíná například historik V. Růžek.[37] Podle právního historika Jiřího Bílého nejsou tinktury moravské orlice odvozeny ze znaku Čech, ani z červených plamínků na svatováclavské orlici, ani z chorvatského znaku, jak říkají jiné teorie snažící se vysvětlit původ šachování moravské orlice. Původ šachování i jeho tinktur se snažil vysvětlit jako součást sponheimsko-andechsovského dědictví. Původně stříbrná orlice a červeno-stříbrný štít byly podle Jiřího Bílého spojeny králem Přemyslem Otakarem II. do jednoho znaku. Členové starkenburské větve dynastie Sponheimů pak měli používat stříbrno-červeně šachovaný štít, který měl po svých předcích zdědit Oldřich III. Korutanský vládnoucí na Břeclavsku. Oldřich III. Korutanský odkázal Přemyslovi II. Otakarovi všechny své země a král Přemysl II. Otakar pak měl podle této teorie šachování považovat za jedno ze zděděných znamení. U Sponheimů ale není před rokem 1260 (1269), kdy je doloženo šachování moravské orlice,[38][33] doloženo šachování štítu. To potvrzuje i Jiří Bílý, když sám uvádí: "Nemáme však toto znamení doloženo na jejich pečetích."[39] Toto znamení je doloženo až na pečeti z roku 1299.[40] Oldřich III. Korutanský z rodu Sponhaimů nikdy nepečetil šachovnicí[41] a Jindřich III. Hlohovský pečetil orlicí.[42] (podrobně popsáno v článku Moravská orlice).

Jedním z prvních doložených vyobrazení praporu s moravskou orlicí bylo zobrazení v Kodexu Gelnhausen, na kterém je postava moravského markraběte Jošta Moravského s modrým praporem, na kterém je položena moravská bílo-červeně šachovaná orlice se žlutou korunkou a žlutou zbrojí (logicky bez štítu).[17]

Po roce 1512 kresebně vznikal tzv. Triumfální pochod císaře Maxmiliána I. Habsburského (Triumphzug Kaiser Maximilians), jehož myšlenka vychází z triumfálních pochodů římských císařů. Součástí díla je list s jezdcem držícím prapor, na kterém je úplný znak Moravského markrabství (markraběte) a praporečnice („markraběnka“) a strážkyně štítku oblečená v šatech v barvách znaku držící moravský prapor. Praporový list slouží jako nosné médium, na němž je vyobrazena alegorie země a zemský znak jak v přirozené podobě tak ve formě praporu. Podle kreseb byly v letech 1516–1519 v Augsburgu vyřezány tiskařské štočky.[43] Vedle nich byla, patrně pro Maxmiliána I., zhotovena kolorovaná perokresba průvodu a pro španělský dvůr, zřejmě jako její kopie, ještě druhá kolorovaná kresba,[44] v níž jsou i kresby chybějící v originálu a v prvním vydání triumfálního pochodu tiskem z roku 1526.[45]

Erbovní listina císaře Fridricha III. HabsburskéhoEditovat

 
Miniatura v erbovní listině vydané Fridrichem III. Habsburským

Římský císař Fridrich III. Habsburský vydal jako výraz vděku za pomoc moravských stavů na žádost moravského zemského hejtmana a maršálka českého království Jindřicha z Lipé v prosinci roku 1462 erbovní listinu (znakové privilegium), která měnila barevnost orlice. Moravská orlice měla dostat zlaté a nikoliv už stříbrné šachování: "color albus in glaucum sive aureum transmutetur" (barva bílá na žlutou neboli zlatou změněna).[46][47][48][49] Osud erbovní listiny, respektive její právní platnost a konkrétní účinek na moravský znak a barvy jsou ale značně nejasné.

 
Jezdec držící prapor s úplným znakem Markrabství moravského a praporečnice a strážkyně štítku v tzv. Triumfálním pochodu císaře Maxmiliána I. Habsburského.

Erbovní listina byla udělena moravským stavům Fridrichem III. Habsburským jako římským císařem, zatímco Morava byla součástí české koruny a podle zákonů vydaných císařem a králem Karlem IV. neměl římský panovník takovou pravomoc, protože Morava příslušela pod přímé panství českého krále.[50]

Skutečnost, že český král Jiří z Poděbrad erbovní listinu nikdy neschválil (byla ryze formálně schválena v roce 1628 Ferdinandem II. mezi mnoha jinými potvrzenými „neškodnými“ staršími privilegii, aniž by byla explicitně řešena), a Fridrich III. Habsburský jejím udělením významně zasáhl do kompetencí českého krále uspořádání české monarchie, znamenala podle Ivana Štarhy, že "Fridrichovo privilegium" bylo od počátku neplatné, respektive nezískalo nikdy platnost.[51] Stejného názoru byl také V. Vojtíšek.[46] Jinak řečeno, erbovní listina byla platná (měla všechny právní náležitosti), ale nebyla účinná.[52]

Nicméně v roce 1628 se erbovní listina objevila v seznamu (výčtu) privilegii, které neměly být v rozporu s nově vydaným zemským zřízením a které císař Ferdinand II. Moravě potvrdil. Jak píše V. Vojtíšek, privilegium ale nemělo ani před tím ani po roce 1628 na moravský znak žádný účinek, což dokazují všechny vydané sněmovní artikuly do roku 1838 a nebo zemské řády z let 1545, 1562, 1604 a 1628.[53] Obdobně se vyjadřuje například Pavel Sedláček, když tvrdí, že český král "Fridrichovo privilegium" nikdy nepotvrdil a v praxi se zlatá barva neprosadila.[54]

Formálně potvrzují skutečnost, že stříbrnočerveně šachovaná orlice v modrém poli štítu je znakem Moravského markrabství, císařské dekrety. Nedílnou součástí dekretu o znaku habsburských dědičných zemí z 29. listopadu 1752 byla barevná příloha s kresbou znaku. 14. ledna 1766 byl vydán císařský dekret o znaku římského císaře, 5. listopadu 1804 byl vydán dekret o znaku rakouského císaře, 6. srpna 1806 byl stanoven znak Rakouského císařství, 22. srpna 1836 byl dekretem Ferdinanda V. definitivně upraven velký znak Rakouského císařství.[55] František Pícha hodnotí význam těchto císařských dekretů ve vztahu k otázce, pro koho a za jakým účelem byla Fridrichova listina vydána: "pokud by změna barev moravské orlice listinou Fridricha III. byla od počátku chápána jako změna státního znaku, pak všechny tyto císařské dekrety by představovaly akty rušící ustanovení této erbovní listiny."[52]

Habsburské období do roku 1800Editovat

 
Vybarvený dřevořez Jacoba Kallenberga věnovaný Moravě.

Moravské zemské vojsko bylo do pole posíláno pod praporem země. V roce 1529 byla na sněmu v Brně Morava rozdělena na čtyři kraje a pro každý kraj byl zhotoven jeden praporec. Bylo také nařízeno, aby byla zemská korouhev opatřena markrabským znakem. Pokud by došlo k bitvě, měla ji nést zvlášť k tomu vyvolená osoba.[56]

Práce Jacoba Koebela Wapen des heyligen Römischen Reichs Teutscher nation (1545), vedle popisu moravského znaku poskytuje názornou ukázku, jak prapor držený praporečníkem vypadá. Autorem dřevořezu zachycujícího vlajku Moravy je švýcarský rytec Jacob Kallenberg tvořící v Bernu v letech asi 1535–1565. Je zde vidět prapor obdélníkového tvaru s moravskou orlicí, který byl určen k vybarvení podle klíče tvořícího součást práce. Dílo vyšlo tiskem u Cyriacuse Jacoba ve Frankfurtu nad Mohanem. Údaje k barevné skladbě znaku jsou uvedeny v rejstříku. Vybarvený Koebelův tisk se nachází v Bavorské státní knihovně.[57]

Moravský prapor a barvy jsou zmiňovány ve zprávě o holdování králi Matyáši II. Habsburskému v roce 1611. Tehdy se jednalo o modré prapory s moravskou orlicí a modrobílé prapory obdélníkového tvaru. Není uveden způsob dělení listu praporu, zda byl "obdélný" modrobílý prapor rozdělen vodorovně nebo svisle. Zapsané pořadí barev modrá-bílá jde proti logice, která říká, že barva štítu, který je modrý, má být důsledně dole. Tato historická vlajka Moravy tudíž mohla a měla být bílomodrá, nemáme však její dobovou kresbu.[zdroj?][8][58]

Při příjezdu krále Matyáše do Prahy za ním nejprve jela moravská jízda se dvěma modrými kornetami, na nichž byl moravský znak, potom byl nesen obdélný modrý a bílý praporec, a za tímto praporcem jely pod dvěma modrými kornetami se zemským znakem dva prapory jízdy.[59][60] Podle jiné zprávy jela při této slavnosti část moravské jízdy pod pěti modrobílými praporci.[61][62][63] Před korunovací Matyáš přesídlil na Hradčany. Celý dvůr vyjel ze Starého Města za doprovodu pánů a rytířů českého království, předních úředníků Moravského markrabství a Uherského království, vojska a jeho velitelů, trubačů, bubeníků a panošů s modrým praporcem, na němž byl namalován znak Markrabství moravského.[64][65]

Propagandistický leták vydaný v roce 1619 (před bitvou na Bílé hoře a porážkou povstání), na němž je mezi pěti vojenskými oddíly (společně s českým, slezským, lužickým a rakouským) zachyceno i moravské vojsko, vyjadřuje naději katolické strany v císařovo vítězství. Na praporu neseném praporečníkem je moravská orlice. Za povšimnutí stojí i další šachovaný prapor (nepochybně dle moravské orlice).[66]

 
Znak Markrabství moravského v Knize stavu panského s vyobrazenou vedutou Brna (rok 1670)

V květnu 1745 bylo u sv. Tomáše v Brně slavnostně požehnáno deset praporů zemských milic, na nichž se v modrém poli nacházela moravská orlice se svatotomskou Madonou, ochránkyní celé země (Černá Madona, divotvůrkyně). Na praporu byl pak nápis „Sub tuum praesidium“ (pod tvou ochranou) a po straně obrazu, pod ním dole na orlici písmena M a T, což jsou iniciály Marie Terezie. Podle běžného uznávaného popisu orlice mohlo jít o orlici bíločerveně šachovanou.[67] Prapor z modrého taftu mohl být v této době čtvercový.[68]

Na zástavě jednoho z moravských praporů Legie arcivévody Karla z roku 1800 se v dochované podobě nachází na bílém listu praporu červenožlutě šachovaná orlice s červenožlutě šachovanou zbrojí na modrém štítu. Na praporu je ještě koruna nad štítem, růžové stuhy a list praporu je při okrajích nahoře i dole sledován řadou červených trojúhelníků.[69][70][71] Legie byla součástí moravské zemské domobrany, nikoliv ale rakouské císařské armády.[72] František Pícha přináší informaci o tom, že původně bílá pole moravských šachovaných orlic byla na jaře 1848 před předáním třem brněnským batalionům národní gardy v dubnu 1848, a dále pak jihlavskému, olomouckému a hradišťskému batalionu národní gardy na šesti praporech nacházejících se v zasedací místnosti moravského zemského sněmu v Brně upravena. Úprava, kterou provedl malíř písma a znaků Josef Wattrich, spočívala v jejich pozlacení. Historické prapory byly ve sněmovním sále trvale vystaveny na základě rozhodnutí moravského sněmu v roce 1801. Historické prapory, mezi nimiž byly jistě i prapory moravských pěších batalionů Česko-moravsko-slezské legie zřízené v roce 1800 měly připomínat historii stavovských dobrovolnických sborů a jejich vlasteneckou příchylnost k Rakouskému domu.[73][74]

Moravský znak, zemské barvy a zemská vlajka v 19. stoletíEditovat

 
Slavobrána postavená v Kuníně v roce 1845 u příležitosti návštěvy arcivévody Františka Karla. Na věžích vlající černožlutou a červenobílou bikolóru dobový popis označuje za rakouské a moravské zemské barvy.

Na začátku 19. století byla Morava v postavení nesamostatné země, která byla od roku 1804 součástí Rakouského císařství, jež vzniklo krátce před konečným rozpadem Svaté říše římské. Byla jednou z tzv. korunních zemí, v jejímž čele stál zemský místodržící. Vázaly ji předpisy vydávané ústředím státu ve Vídni. Z doby předtím je známo jen málo dokladů užití moravských zemských barev. Moravským panovníkem byl císař a jelikož markraběcí titul byl jen jedním z mnoha, které měl, nepotřeboval pro něj zvláštní obrazové vyjádření. Po téměř celou první polovinu 19. století tak zemské barvy neměly ten význam jako od jeho poloviny dále. Pravomoci orgánů stavovské správy země byly omezeny. Neměly pravomoc reprezentovat a být reprezentován.

Zemská samospráva dostala docela velké pravomoci až s vydáním prosincové ústavy v roce 1861, po níž byly vydány jednotlivé zemské ústavy. V nich však ani v žádném dokumentu nižší právní síly nebyly stanoveny zemské barvy či zemské vlajky. Tyto pojmy tak sice v 19. století existovaly, ale byly prázdné, tzn. nebyly určeny právně, ani obecně, ani konkrétně. Při popisování období před rokem 1918 nelze tedy napsat, že "zemská vlajka Markrabství moravského byla žluto-červená vodorovně dělená bikolóra", protože takto nebyla v žádném právním dokumentu stanovena. Dá se jen říct, že "jako zemské barvy používaly orgány zemské samosprávy v letech 1848-1918 červenou a žlutou", nebo pokud je to odůvodnitelné "ve funkci zemské vlajky Moravy se orgány zemské samosprávy v letech 1848-1918 používala (použila) červeno-žlutá bikolóra".

Nepřítomnost zákonného předpisu vysvětluje to, že v publikacích z této doby jsou "zemské vlajky" uváděny různě. Většinou si je autor odvodil vycházeje z několika skutečně známých vlajek a z heraldických pravidel z příslušných znaků. Zvláštním problémem na Moravě byla v 19. století skutečnost, že moravský znak se vyskytoval ve dvojí podobě. Jejím historickým po staletí používaným a oficiálně platným úředním popisem císařského znaku předepsaným symbolem byla stříbrno-červeně šachovaná orlice se zlatou korunou a zbrojí v modrém poli štítu. Nicméně císařem Fridrichem III. Habsburským listinou ze 7. prosince 1462 povolené užívání šachované orlice v barvách zlaté a červené, ačkoli se tato úprava v praxi neprosadila, vedlo, poté co se listina na přelomu 18. a 19. století dostala především do určitého povědomí představitelů moravské zemské správy, zejména od 30. a 40. let 19. století ke stále sílícím snahám zemské správy o uznání listiny císařem. A i když ji až do roku 1915 neuznal, řada prohlašujících vyjádření vídeňských úřadů vyznívala tak, že se nebrání užívání zlatého a červeného šachování orlice.

Otázkou po celé 19. století tak bylo to, zda má platná, ale oficiálně neúčinná erbovní listina Fridricha III. Habsburského, přednost před historicky užívaným a potvrzeným znakem Moravy. Otázka zemských barev, ke které se vztahovala otázka podoby (případné) zemské vlajky, byla růzností názoru na správnost (platnost) zemského znaku samozřejmě ovlivněna.[75]

Zemská vlajka Moravy v době nacionalismuEditovat

 
Historická moravská vlajka - červenobílomodrá trikolóra. Pozdrav z Kroměříže. Vydavatel Vilém Povondra. Pohlednice prošlá poštou v roce 1901.

V 18. století a především po francouzské revoluci se významně změnil význam vlajek a praporů. Do této doby prapory nebo vlajky reprezentovaly především feudálního pána nebo panovníka popřípadě stát. V době revoluce se vlajky začaly používat v politickém smyslu jako výraz spojení s národem nebo lidem a postupně se jejich vzhled i užití podřizovalo striktnějším pravidlům.[76]

Morava se během 19. století ocitla uprostřed dvou významných politických center a koncepcí. Na jedné straně tu byla národně česky zaměřená Praha s koncepcí jednotného českého národa (role a význam moravanství měla v tomto pojetí různé nuance) a státu. Na druhé straně potom stálo centralizační, a někdy také germanizační, úsilí Vídně. Situace byla o to složitější, že na Moravě žila velká skupina německy mluvícího obyvatelstva, které buď tíhlo k zemskému pojetí moravanství, nebo se hlásilo k centralizačním (a germanizačním) snahám Vídně.[77] Politické a kulturní vztahy mezi Moravou a Vídní byly silnější než v Čechách a na rozdíl od Čech tu byl i silnější moravský zemský patriotismus.[78] Vlajka se v této době na Moravě nutně stávala symbolickým vyjádřením různých a často i rozporuplných politických, zemských a národních identit a koncepcí.

Obecně je možné říci, že během 19. století se na Moravě plně projevuje existence dvou či tří souběžně existujících verzí moravské zemské vlajky a zemských barev.[18] Jejich barevnost má přitom určitou vnitřní symboliku a vztah k výše zmíněné erbovní listině císaře Fridricha III. Habsburského ale i k dobovému politickému kontextu.

 
Bílo-červená bikolóra. Bílo-červená i červeno-bílá varianta českého zemského praporu se údajně měly ve 2. polovině 19. století rozšířit i za hranice Českého království do Markrabství moravského, které nebylo součástí Českého království. Zde se s oběma bikolórami setkáváme vedle panslovanských trikolór a žluto-červeného/červeno-žlutého praporu. Nicméně na Moravě se podle autora článku Prapor země České prý nemá jednat o demonstraci moravské zemské příslušnosti, ale o projev české národní sounáležitosti. Proti takto přísnému výkladu však stojí doklady svědčící o užití barev moravského znaku na bikolóře a trikolóře a vnímání bílo-červené/červeno-bílé a modré jako zemských barev.[79][80][81]
 
Červeno-modro-bílá verze vlajky Moravy z 2. poloviny 19. a začátku 20. století. Na přelomu dubna a května roku 1848 měly být poprvé vyvěšeny slovanské prapory v Kroměříži.[82][83][84]
 
Červeno-bílá bikolóra.[85]
 
Příjezd prvního vlaku do Brna 7. července 1839.

V první polovině 19. století došlo k oživenému užívání zlaté (žluté) barvy namísto stříbrné (bílé), a to především z iniciativy moravských zemských (samosprávných) úřadů, ve kterých měly převahu německy mluvící elity.[17] Žlutočervená verze měla mít oficiální posvěcení z Vídně a sympatie především německy mluvících obyvatel Moravy. Na druhou stranu bílo-červeno-modrá verze byla upřednostňována česky mluvícími obyvateli Moravy.[8][17] Svoji roli hrála i skutečnost, že tyto barvy, odvozené od zemského znaku, byly zaměnitelné s tzv. všeslovanskými barvami, jejichž povědomí se mezi českým obyvatelstvem lavinově rozšířilo. Tyto barvy byly zvoleny na zasedání zástupců slovanských národů 23. března 1848 v Berlíně, které také stanovilo, že ve formě praporu budou uspořádány do svislých pruhů v pořadí modrá-červená-bílá, přičemž modrý pruh bude nejblíže žerdi.[86][87] Stejný prapor (spolu s českým) pak byl nesen i na čele slavnostního průvodu při zahájení Všeslovanského sjezdu v Praze 2. června 1848.[88] Moravané byli na sjezdu součástí česko-slovanského sboru, který byl jedním ze tří (ostatní dva byly polsko-rusínský a jihoslovanský).[89]

Dopisem česko-rakouského kanceláře zemskému hejtmanovi z 31. července 1807, v němž byl avizován císařův úmysl a zemský hejtman byl žádán o návrh uniformy, bylo moravským stavům, nikoliv ale Moravě jako zemi, za jejich věrnost v době Napoleonova vpádu, povoleno nošení uniforem „podle zemských barev“, jež však nebyly v reskriptu definovány. Dvorní dekret rakouského císaře Františka I. z 23. prosince 1807, který popisuje výsledný vzhled uniformy, udává červený kabát, bílou vestu, modré výložky, zlaté vyšívání a zlaté nárameníky, na nichž je vyšita orlice v červeno-stříbrném šachování. Rovněž závěsník šavle, tradičně v heraldických barvách, je bílý a červený. Ve 30. letech 19. století ale moravské úřady vědomě změnily text i výklad tohoto dekretu tak, že orlice má být červeno-zlatě šachována a že takováto orlice by měla být i v zemském znaku.[90]

Na oficiálním znaku Rakouského císařství ale stále figurovala stříbrnočervená orlice.[91] Po celé 19. století se moravské zemské orgány snažily na základě erbovní listiny Fridricha III. Habsburského prosadit žlutočervené šachování moravské orlice do oficiálního znaku rakousko-uherské monarchie. To ale neznamenalo, že by tato verze heraldických barev a z nich vycházející barevnost zemských vlajek a praporů byla na Moravě jediná.

Poté co začátkem roku 1848 proběhly nepokoje v Itálii, koncem února revoluce ve Francii, březnová revoluce v Německu a v Rakouském císařství, 13. března odstoupil kancléř Metternich. Nato byla zrušena cenzura tisku a slíbeno vytvoření ústavy. Již 14. března bylo povoleno zakládání Národních gard, které měly chránit osoby a majetek. Gardisté nosili jako odznak na levém rameni bílou pásku. Národní garda v Brně nosila v té době bílé kokardy "tu a tam doplněné červeným lemem, neboť červená a bílá jsou jak české, tak moravské barvy" také.[92][93]

7. dubna 1848 měla do Brna v souvislosti se snahou o opětovné spojení Čech s Moravou přijet delegace pražanů. Několik studentů se proto vydalo s červenobílým praporem na nádraží, kde je chtěli přivítat. Někteří brněnští Němci se však proti tomu vybaveni praporem v německých barvách (černá-červená-žlutá) postavili. Pražští vyslanci však toho dne do Brna nepřijeli.[94]

Nelze přesně určit, kdy byl na jaře 1848 poprvé vyvěšen prapor v barvách červené a žluté. Mohlo k tomu dojít například při tak důležité politické události, jakou bylo 14. dubna veřejné vyhlášení sněmovního usnesení o moravské samosprávě. Josef Alexander Helfert ve své práci k brněnskému zemskému sněmu v roce 1848 píše, že když bylo moravským sněmem vydáno jeho protičeské stanovisko, ulice v Brně byly vyzdobeny žlutočervenými prapory.[95] 20. dubna se v Mährich-ständische Brünner Zeitung objevila poznámka, v níž bylo kvůli "pochybnostem o správných moravských zemských barvách" vysvětleno, že protože je správným moravským znakem zlatočerveně šachovaná orlice, zemskými barvami jsou zlatá a červená.[96] Důvod pro vynechání modré barvy, jedné z barev znaku Moravy, je nejasný.[97]

25. dubna bylo z balkonu Reduty v Brně přečteno německé a české znění nové ústavy (tzv. Pillersdorfova). Matěj Mikšíček o tom podal zprávu uveřejněnou v Národních novinách. Byly vyvěšeny čtyři korouhve: rakouská, "stavovská červenožlutá", celá bílá a bíločervená.[98] Vyvěšení červeno-žluté bikolóry mimo Brno je doloženo již následující měsíc, při proněmecké akci v Novém Městě na Moravě.[97][99]

Když byl 4. května 1848 v časopisu Týdenník uveřejněn příspěvek Politické zemské barvy Moravské Aloise Vojtěcha Šembery[100], stalo se tak zřejmě v reakci na dopis Václava Kozánka, bratra Jana Kozánka, Janu Ohéralovi odpovědnému redaktoru Týdenníku z 27. dubna 1848 v záležitosti sporu o prapor národní gardy v Přerově, který tam probíhal na jaře roku 1848. Aloisi Vojtěchu Šemberovi, profesoru české řeči a literatury nejprve v Olomouci, později v Brně a ve Vídni, a spolupracovníku Týdenníku byl Kozánkův dopis zřejmě předán, čímž se vysvětluje jeho příspěvek, v jehož úvodu píše: "Došly nás dotazy, jaké jsou vlastně politické barvy Moravské, zdali bílá (stříbrná) a červená, neb žlutá (zlatá) a červená, jelikož mínění o tom jest rozdvojené a při nynějším zřizování obrany národní na tom záleží, by s jistotou se vědělo, jaká kokarda se při ní má zavésti.", a v němž po exkursu do historie dochází k závěru, že: "Jest tedy barva politická markrabství Moravského zlato-červeno-modrá, a tou se označiti přísluší obyvatelům země této, buďtež Slované anebo Němci.". O Šemberově příspěvku potom píše Vincenc Brandl ve svém článku otištěném v roce 1886 v časopisu Obzor pod názvem Zemský erb čili znak markrabství Moravského[101], že šlo o: "...článek, v němž dokazovati se jal, že na základě privileje z roku 1462. pravý zemský erb markrabství moravského jest červenožlutá orlice. Poslancové tehdejší názor Šemberův si osvojili a usnesli se při rokování o nové ústavě zemské, která však nikdy v život nevešla, na článku 5. takto znějícím: "Země Moravská podrží dosavádní svůj erb zemský, totiž orlici v pravo hledící v poli modrém a červenozlatě kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená."[102]. Šemberův výklad přesvědčil umírněné členy přerovské národní gardy k tomu, aby si pořídili prapor a kokardy v jemu odpovídající zemské barevnosti. Proněmecká vrstva ve městě, kterou podporovali i úředníci Přerovského kraje v čele s hejtmanem, ale přerovské gardě v souvislosti s agitací při volební kampani do Frankfurtského parlamentu vnutila prapor a kokardy v barvách velkoněmeckých: černé, žluté a červené.[103]

Úkolem tzv. Frankfurtského sněmu bylo vypracování tzv. celoněmecké ústavy. Na jaře roku 1848 byly velké tlaky na uskutečnění voleb do tohoto parlamentu i v dalších německy mluvících zemích, především v Rakousku. V dobovém českém tisku jsou stížnosti na většinou pouze německy mluvící a češtinu neznající úředníky, kteří se v souvislosti s přípravou těchto voleb snažili obyvatele Moravy přesvědčovat o tom, že jedinými správnými moravskými barvami jsou černá, červená, zlatá: "že barvy černá, červená a zlatá jsou barvy národní moravské, aby jich nosili a praporci takovými věže a jiná veřejná stavení zdobili, atp.".[104][105] Frankfurtský parlament odhlasoval i to, že Čechy a Morava jsou součástí Německé říše, a tak byli Moravané úředníky přesvědčování, aby používali německé barvy.[106]

 
Jedna z verzí vlajky Moravy v podobě bílo-červeno-modré trikolóry. Používali ji údajně zástupci česky mluvících Moravanů na Slovanském sjezdu v roce 1848.[107] V tomto pořadí zemské barvy uvádí zpráva z roku 1896 v Dačických listech.[108]
 
Odznak moravská vlajka - bíločervenomodrá trikolóra. Historickou moravskou vlajku v podobě bíločervenomodré trikolóry zachycuje i sklenice uložená v Moravském zemském muzeu (vlajka vlající na stožáru před Besedním domem v Brně, rok 1905).
 
Žluto-červeno-modrá trikolóra byla kompromisním řešením moravských vlastenců, o jehož praktickém naplnění ale téměř chybí zprávy.[8] V roce 1880 moravské místodržitelství údaj o "zlaté-červené-modré" jako zemských barvách, který se objevoval v různých v zemi vydávaných kalendářích, označilo za nesprávný a za moravské zemské barvy považovalo jedině "zlatou-červenou".[109] V rozporu s oficiálním stanoviskem je informace v Dačických listech z roku 1896, podle níž byly pro Moravu stanoveny zemské barvy žlutá-červená-modrá, jelikož původní barvy země bílá-červená-modrá byly úřady vykládány jako nepřípustné a zakazovány, protože prý představovaly "všeslovanské" barvy. Zlatá (žlutá), červená a modrá jsou s odkazem na zlatočerveně šachovanou orlici vyjmenovány jako moravské zemské barvy Matoušem Václavkem v Úvodu do zeměpisu markrabství Moravského z téhož roku.[108][110]

Stanovisko Aloise Vojtěcha Šembery vycházelo z předpokladu, že znakem Moravy je od roku 1838 povolená červenozlatě šachovaná orlice v modrém poli (jen dočasně se neslučující se státním znakem). O něco dříve koncem dubna 1848 podobně heraldicky (zemské barvy musí obsahovat barvy zemského znaku) o moravské zemské vlajce jako o červenožlutomodré trikolóře uvažoval úředník dvorské kanceláře ve Vídni Antonín Rybička.[111] Zlatočervené šachování orlice ale bylo z opačného pohledu chápáno jako nehistorické. A jako svévolný zásah byl Šemberův názor začátkem června 1848 v Týdenníku ideologicky, nikoli historicky kritizován, s jednoznačným závěrem, že "Protož byli a mají zůstati: bílá, červená a modrá barvy naše.".[112][113]

V revolučním roce 1848 se otázka zemských barev Moravy dostala na jednání tzv. „selského“ zemského sněmu, který byl zvolen podle nového volebního řádu, jenž zaručil značnou účast zástupců venkovských měst a okrsků. Byl zahájen 31. května v Brně a zasedal téměř 8 měsíců až do 24. ledna 1849. Nové zemské zřízení měla vypracovat třicetičlenná komise zvolená 20. června. První návrh byl v plénu představen rytířem Chlumeckým 9. srpna. Znění paragrafů bylo diskutováno ve druhém čtení 14. srpna. V pátém paragrafu bylo navrženo, že "Země Moravská podrží svůj dosavadní erb: v modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného korunovaného orla, za erb země". Poslancem Josefem Czibulkou bylo navrženo, aby byly ustanoveny i zemské barvy, totiž zlatá a červená. Poukázal také na to, že tyto barvy do své kokardy jako zemské přijala Brněnská národní garda. Pozměněný text § 5 byl po hlasování velkou většinou přijat.[114][115]

15. září byl vzhledem k předtím odhlasovaným změnám ve třetím čtení článek o zemském znaku přesunut a v definitivním znění schválen (§ 6): "Země Moravská podrží svůj dosavadní zemský erb, totiž: V modrém poli zlatem a červenou barvou šachovaného, korunovaného, napravo hledícího orla. Zemské barvy jsou zlatá a červená.".[114]

Konečný návrh nového moravského zemského zřízení byl přijat 20. září. Současně bylo rozhodnuto, že jeho text v němčině a češtině bude vytištěn a odeslán ministerstvu, aby byl předložen a potvrzen říšským sněmem a císařem. Návrh a doprovodná nóta, již podepsal předseda sněmu Johann Koppel, byl do Vídně odeslán 30. září, presidiu rakouského říšského sněmu. Až do rozpuštění moravského zemského sněmu (odročení na neurčito) v lednu 1848 se o zemském zřízení na sněmu dále už nejednalo. Nezabýval se jím však ani říšský sněm, přesunutý kvůli nepokojům ve Vídni v listopadu do Kroměříže, a tak se nedostal ani k císaři.[114]

V návrhu, který ale nebyl realizován (zůstal v podobě nepřijatého legislativního návrhu),[116][117] se píše o moravských barvách, nikoliv ale konkrétně o vlajce nebo praporu. Ze zápisu jednání sněmu v Moravském sněmovním listu vyplývá, že se nejednalo o podobu zemské vlajky, ale pouze o barvy moravské orlice na modrém štítu. Stanovisko sněmu z roku 1848 ve věci zemských barev bylo ovšem později částí politiků a tisku bráno coby jasné vyjádření většinové vůle tehdejší zemské reprezentace a používalo se jako argument pro legitimitu žluté a červené jako oficiálních zemských barev. Původně upřednostňovaná červeno-žluto-modrá trikolóra se tím ve druhé polovině roku 1848 přestává užívat a z Brna se zvolna začíná šířit užívání žluté a červené. Jednoznačně ale nelze určit, v jakém pořadí byly tyto barvy v roce 1848 používány na praporu (chybí například barevné vyobrazení), která barva byla "správně" nahoře a která dole, jelikož heraldické hledisko tuto otázku nerozhodne.[118]

Na jaře začátkem května 1848,[119][120] a potom na podzim na začátku listopadu informoval Karel Havlíček Borovský v Národních novinách o své návštěvě Moravy. Zmiňuje používání zemských barev v podobě bikolór, barev červená-bílá či žlutá-červená, a trikolór. Vedle německé trikolóry byly k vidění slovanské barvy červená-bílá-modrá (podle červeno-stříbrně šachované orlice v modrém poli). Nově je představena i kombinace žlutá-červená-modrá (podle stavů).[121][122][123][124][125][126]

Bílomodročervená trikolóra (slovanský prapor) obsahující barvy úředně platného znaku Moravy byla prosazována zvláště příznivci spojení Čech a Moravy jako slovanských zemí, což byli slovansky orientovaní čeští politici. Tyto barvy měly své příznivce na moravském venkově: "Většina dědin má barvy moravské, t. j. bílé-modro-červené, co staromoravské barvy. Národ neuznává (- a sice právem -) sněmem brněnským vytvořené barvy červeno-žluté, které brněnské a Holomoučtí gardy přijaly. ... My národové slovanští všichni buď bílou-modrou buď bílou-červenou buď bílou-modrou-červenou barvu jsme si od jaktěživa zalíbili a v nejnovějších časech tyto poslední barvy za význam ducha vůbec slovanského uznané jsou."[127]

Pořadí slovanských barev na moravských praporech bylo tehdy i později popisováno různě. Pokud moravský sněm ustanovil za zemské barvy žlutou a červenou: "přenáhlil se a chybil". V Olomouci byl císař Ferdinand V. 14. října přivítán jak černožlutými císařskými korouhvemi tak bíločervenomodrými prapory označovanými dobovým tiskem jako slovanské i jako moravské.[128][129] Těmito prapory byly vybaveny zejména slavnostní delegace venkovských obcí sjíždějící se do Olomouce, aby vzdaly hold císaři.[130] Ve venkovských obcích se zvolna probouzelo moravské smýšlení a obecně přijímaly bílou, červenou a modrou za moravské barvy.[131] V Brně sice na podzim roku 1848 převládala žlutočervená bikolóra, ale zaznamenána byla červenobílá bikolóra i slovanská trikolóra.[132][133] V Moravských novinách se 23. prosince také objevila myšlenka, že zdrojem slovanských barev jsou moravské barvy: "Proto to též není náhoda, že právě moravská národní barva, jest za barvu všeslovanskou vyvolena".[134]

24. ledna 1849 na konci svého projevu dr. Jan Koppel oznámil přerušení zasedání sněmu na dobu neurčitou, dokud nebude jeho opětovné svolání dovoleno ministerstvem. Na toto jeho opětovné svolání nikdy nedošlo, čímž se stalo zasedání 24. ledna 1849 poslední schůzí prozatímního moravského zemského sněmu. Zemská ústava žádaná prozatímním zemským sněmem, jakož i s ní související usnesení o barvě zemského znaku, nikdy nebyly předloženy k nejvyššímu schválení, a z toho důvodu nedostaly žádnou zákonnou platnost.[135][136][137]

Politické uvolnění roku 1848 skončilo krátce nato s rozpuštěním kroměřížského říšského sněmu a jednostranným vyhlášením říšské ústavy císařem Františkem Josefem I. 4. března 1849 (tzv. Březnová či Stadionova ústava). Při jejím slavnostním vyhlášení 9. března z balkonu guberniálního domu v Brně byly vyvěšeny černožlutý a žlutočervený prapor.[138] Byla pak základem ústav jednotlivých korunních zemí v rakouské části monarchie. Její § 8 zaručoval, že "Státní a zemské znaky a barvy zůstanou zachovány. [139]

Místo moravské ústavy vypracované zemským sněmem, která nikdy nevstoupila v platnost, byla 30. prosince 1849 zavedena nová moravská ústava (tzv. Bachova), jejíž § 5 obsahuje v souladu s § 8 říšské ústavy ze 4. března 1849 stručný pokyn "Moravské markrabství podrží svůj dosavadní znak a zemské barvy."[140][141] Zatímco "dosavadní znak" ve formulaci lze právně vykládat jen tak, jak je stanoven v poslední platné verzi císařského znaku z roku 1836, tedy jako stříbrno-červeně šachovanou orlici se zlatou korunou, jazykem a zbrojí v modrém poli, zemské barvy de iure předtím nikdy stanoveny nebyly, čímž je toto ustanovení prázdné, protože takto ke slovu dosavadní nelze právně přiřadit žádné barvy, leda ty, které platný moravský znak obsahuje. Březnová ústava však nenabyla účinnosti a po politické normalizaci byla tzv. silvestrovskými patenty z 31. prosince 1851 prohlášena za neplatnou. A ačkoli nebyly výslovně odvolány, se zneplatněním říšské ústavy zanikly i všechny zemské ústavy, které byly jejími prováděcími zákony. Nahradily ji Zásady organického řízení korunních zemí Rakouského císařství. Zemské sněmy nebyly až do roku 1861 svolávány. Země rakouské monarchie byly tak jako předtím řízeny centralizovaně ministerstvem vnitra ve Vídni, a stejně jako před rokem 1849 (resp. 1851) neexistovalo žádné právní nařízení, které by závazně upravovalo vzhled a používání moravských zemských barev.[139]

Přijetí barev žluté a červené schválených moravským zemským sněmem jako zemských probíhalo váhavě a rozpačitě a zeměpisně-politická literatura je zaznamenala teprve postupně. V práci Pantaleona Neumanna Zeměpis Moravy a Slezska s připojeným zeměpisem Čech vydané v Brně v roce 1851 se vedle popisu moravského znaku, který byl takto v jiném Neumannově díle popsán v roce 1846, tentokrát uvádí výslovně i moravské barvy, že "znak moravský je jednohlavý, bíle a červeně kostkovaný orel s roztaženýma křídlama v poli modrém; barvy tedy moravské jsou modrá, bílá a červená".[142][143][144]

Před rokem 1848 poznámky pražského profesora heraldiky první poloviny 19. století Johanna Helblinga von Hirzenfelda upozorňovaly na to, že slovanské barvy - červenou, modrou a bílou - měly též Kraňsko a Morava.[145] Podle I. Štarhy, například Nový prostonárodní popis Čech, Moravy a Slezska podle posledního politického a soudního dělení s přídavkem o uherském Slovensku (Praha 1854, s. 193) uvádí, že „znakem je bíle a červeně kostkovaná vpravo hledící orlice v modrém poli, pročež zemské barvy jsou: modrá, bílá a červená“. Také při návštěvě císaře a krále Františka Josefa I. v Rajhradě a v Brně v roce 1862 vlály modro-bílé-červené vlajky, což bylo vnímáno s nelibostí jako všeslovanský symbol. [21]

 
Modročervenobílá trikolóra (před (?)/od 1848). Totožné pořadí barev trikolóry modrá-červená-bílá jako zemských barev Moravy je použito v barevné příloze Rakouského univerzálního kalendáře Austria na rok 1844 vydaného ve Vídni Josefem Salomonem: Austria oder Oesterreichischer Universal-Kalender für das Schaltjahr 1844. Mit einer heraldischen Farbentafel. Tabulka (titulní mědirytina) se zemskými barvami jednotlivých provincií rakouského císařského státu pochází od J. P. Kaltenbaecka.[146]

Učebná knížka zeměpisu pro vyšší třídu obecných škol na Moravě a ve Slezsku z roku 1874 Antoňa Tilleho za moravský znak uznává "orla stříbrně kostkovaného s rozepjatýma křídly v modrém poli".[147] Podle první česky psané vexilologické publikace, která byla vydána v roce 1884, příručky Barvy zemské a národní všech známých států na zemi, jež se pokouší o definici symbolů územních celků: "Takovými symboly pak jsou zemské barvy (prapory) a znaky (erby)", jsou moravskými barvami zlatá, červená a modrá. A i když připomíná návrh zemské ústavy z roku 1848, určující, že zemskými barvami jsou žlutá a červená, dodává, že "v praxi užívá se však výše uvedené trikolóry, s připojením barvy pole k barvám obrazu znakového."[148][149][150] Jedním z mála případů, kdy se popis v příručce nebo učebnici neomezil jen na zemské barvy a slovně připomněl jejich použití na vexillu, je práce řídícího učitele v Osíku u Litomyšle Antonína Mikuláška z roku 1895, který uvádí červeně a zlatě "kostkovanou" orlici v modrém poli s tím, že "Barvy zemské (na praporu) jsou zlatá a červená.".[151] I v tradičním zdroji dobových informací, v kalendářích, které obsahují i zeměpisněpolitické údaje, se ohledně moravských zemských barev vyskytují časté rozdíly anebo přímé rozpaky, jakým je například konstatování: "Barvy zemské: bílo-červená a modrá (místo bílo-červené užívá se úředně žluto-červené)".[152][153]

Kritika červenožlutých moravských praporů, která se objevila 9. dubna 1861 v Národních listech připomínala, že zlato-červeně šachovaná orlice je znakem moravských stavů: "měl tedy národ korouhve červeno bílé a páni stavové měli orla červeno-zlatého": "Ach je to smutné, že mnohý poslanec tázati se musel, čí to barvy jsou ti červenožluté. Moravské barvy to jsou! zněla hrdě odpověď od jednoho pána (...) musím se dále přeptati, co to znamená, ač se již dovtipuji, neb byl jsem tak šťastný dostati od toho pána ku přečtení agendu zemského výboru, (...); poznal jsem úmysl, abych totiž poučil se, jaké jsou moravské barvy. Já sprosťák myslíval jsem vždy, že červenobílá barva jest moravská, a tak venku všudy náš lid toho se drží, a když potřebuje korouhve, tož jich má takové barvy a pravívá: máme stejné barvy jako v Čechách, inu vždyť jsme vlastně jedno; a kde jest co obecného k obarvení, činí se to červenobíle.". § 6 návrhu nového moravského zemského zřízení z 20. září 1848 s ustanovením o zemském znaku a zemských barvách, od čehož se odvíjelo následující, je hodnocen takto: "Tato dvojitost nebyla pánům milá, a jisté straně, kteráž ví, proč nenávidí všecko co na bratrství české zpomíná, jednalo se též o přemožení předsudku národního, a proto r. 1848 na sněmě to přivedli k řeči a tu bylo rozhodnuto, že za zemské barvy mají býti považovány červená a zlatá.", upozorňuje na neplatnost závěrů tohoto sněmu (viz také souvislost s neustálým opakováním fráze o sněmu 1848 ve výzvě k vyvěšení moravské vlajky v den červencového státního svátku sv. Cyrila a Metoděje[154]) a vliv na moravskou společnost: "Ale což na plat, z toho sněmu nepřijalo se mnoha na hoře ani dole.", a skvostně dojemný je celý závěr: "A jak víme dobře, národ toho si nevšímá cítě, že libost v jisté barvě má vnitřní původ v povaze a bytnosti osobní a že nezakládá se na žádném císařském privilegium ani rozkazu, a tak i nemůže ráz jistého národa svévolně změněn býti, neb jest samorostlý, přirozený, jest od Boha. Nelze lípě dubem býti; to dávno v Brně na divadle se zpívalo, a tenkráte nenapadlo žádnému o tom pochybovati. Nyní jest jináč; to jest znamení, že již nejsme v opovržení; nýbrž že ti, jenž moc mají, již všímají si ruchu v národu probuzeném".[142][155]

V souvislosti se zmiňovanou návštěvou císaře Františka Josefa I. v roce 1862 vyvolal 6. listopadu přednosta smíšeného okresního úřadu v Kloboukách u Brna nové jednání o moravských zemských barvách. Popsal v Rajhradě vztyčený prapor s modro-bílo-červenou trikolórou, která byla pokládána za prapor slovanské svobody, a uvedl, že při příchodu Františka Josefa I. do Brna docházelo na jednotlivých místech k pokusům o vyvěšení takové vlajky. Pořadím barev udaným v popisu zdůraznil spojitost se slovanskou trikolórou. Poukázal přitom na popis moravského zemského znaku v Novém prostonárodním popisu Čech, Moravy a Slezska od Karla Vladislava Zapa. Pořadí barev v popisu vlajky vyvěšené v Rajhradě se nápadně shoduje se způsobem použitým v učebnici zeměpisu z roku 1854, kde je moravská orlice nejprve popsána jako stříbrnočerveně šachovaná v modrém poli, a následuje výčet zemských barev: modrá, bílá, červená. Rakouské úřady nepřesně považovaly prapory v barvách bílé, červené a modré za údajné barvy všeslovanské, ty se však lišily pořadím barev. Požadavek, aby se vlajky v této barevnosti, kterou kloboucký přednosta považoval za mylnou, nemohly na Moravě používat, ale zůstal bez odezvy.[156]

[[Soubor:Pohled na Uherské Hradiště, 70. léta 19. století, autor obrazu neznámý.jpg|thumb|Obraz neznámého autora namalovaný v 70. letech 19. století zachycuje Uherské Hradiště. Na vlajkovém stožáru nacházejícím se na východě města (a levé straně obrazu) je vyvěšená vlající modročervenobílá vlajka (trikolóra) v moravských barvách. Tuto lze vykládat i jako slovanské barvy - bez ohledu na nějaké pořadí, které stejně kolísalo (většinou z libovolnosti, neznalosti apod.), které jsou ovšem stejné jako barvy slovanského obyvatelstva na Moravě. Pro dané období je to z hlediska výkladu variace na tyto tři barvy (lhostejno jak), kde základem je vždy "česká" bílá a červená, k nimž se "mezinárodně" přidala (v roce 1848) modrá, a s tím se pracovalo, bez ohledu na to, že ve znaku Moravy tyto tři tinktury jsou od počátku moravské orlice (Přemysl Otakar II.).

Na to, že "starší erb, totiž bílo- a červeno-šachtovaný orel, v následujících stoletích, bať až do nynější doby v úředních spisech a potřebách se udržel.", poukázal i moravský zemský archivář Vincenc Brandl v roce 1863 ve své práci Kniha pro každého Moravana, v kapitole Znak čili erb zemský, v níž citoval archiváře Josefa Chytila. Kniha byla vydána u příležitosti tisícího výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, s cílem podpořit národní a historické povědomí a je národopisnou a místopisnou publikací určenou pro širokou veřejnost.[157][158] Ve druhém rozmnoženém vydání je text této kapitoly dále podstatně rozšířen: "Nastává otázka, kterak to přišlo, že od několika let se užívá v erbu zemském orlice červeno-žlutě kostkované?"[159] Téhož roku se v Brně konala slavnost k uctění tisíciletého výročí od příchodu Cyrila (Konstantin) a Metoděje na Velkou Moravu. Místnosti čtenářského spolku byly 25. srpna 1863 vyzdobeny slovanskými trikolórami, černožlutými (rakouské barvy) a červenobílými prapory, označenými novináři z Klagenfurter Zeitung za moravské.[160] Národní listy psaly jednoduše o praporech v národních barvách.[161] Moravským znakem a barvami se jen o několik dní později zabýval i německý moravský tisk hájící barvy žlutou a červenou. Podrobně se znakem a jeho historií zabývá Brünner Zeitung, který přinesl i latinský text příslušné části Fridrichovy erbovní listiny. Edice části textu měla být důkazem toho, že se jednalo o znak Markrabství moravského a nikoli privilegium udělené pouze stavům.[162]

Příležitostí k používání moravských zemských vlajek byly i tábory lidu konané v letech 1868 a 1869. Například během příprav tábora lidu u Hulína ve svátek sv. Petra a Pavla noviny informovaly o tom, že vozy s účastníky "budou ozdobeny červenobílými a červenomodrobílými prapory", což znamená že v tomto kraji nebyly ani po dvaceti letech od roku 1848 vzaty na vědomí červená a žlutá barva. Při oslavách si vystačili s českými (moravskými) a slovanskými (moravskými) barvami.[163] Stejně tak následujícího roku při táboru lidu, který se konal 27. června 1869 na Julianovském kopci, píše Moravská orlice, že: "velké máje již ráno byly postaveny a na nich korouhve v moravských a slovanských barvách vztýčeny". Barvy praporů však nejsou přesně určeny: "Nad stolem předsedovým se vypínala moravská orlice, okolo řečniště byly prapory v moravských barvách".[164] V případě táboru lidu, který se konal 1. července 1869 u Hranic na Moravě byla první slavnostní brána na cestě k tábořišti ozdobena "dvěma prapory, červenobílým a modrobílým; druhá mnohem skvostnější ozdobena byla třemi prapory, z nich jeden byl trojbarevný, a znaky zemí koruny svatováclavské." Vedle modrobílých praporků se tu setkáváme s prapory ve slovanských barvách, jimiž byla ozdobena tribuna. Červenobílé prapory byly vyvěšeny po stranách řečniště.[165][166]

Při slavnosti svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871 v Brně na tehdejším Raduitově náměstí vlály prapory moravských barev a slovanské trikolory. Hlavní tribuna pro hosty a hodnostáře stála vedle Červeného kostela.[167][168][169][170]

Když bylo v roce 1876 hranickým hejtmanstvím nařízeno, aby sloupek nesoucí tabule u obcí byl žlutočervený, na nich nejprve německý a potom český nápis, na Kroměřížsku bylo učitelům přísně nařízeno zničit "všechny prápory, které nejsou barvy žluto-červené".[171][172]

Ale ačkoli se v červená a žlutá v některých částech Moravy prakticky používala, občas se v novinách vyskytly články upozorňující na tzv. správné, také "staré moravské" barvy: "Zemské barvy rakousko-uherského mocnářství. (...) Morava staré bílo-červenou, nové zlato-červenou".[173] Na Olomoucku je v srpnu 1880 doloženo, že k bíločervené zemské vlajce se přiklánělo obyvatelstvo česky mluvících moravských obcí. Zatímco okresní hejtman "uznal za zemské barvy moravské bílou a červenou", Josef Engel, starosta Olomouce, nejprve řekl, že "zemskými barvami moravskými jsou červeno-žluto-modrá", později však změnil názor a prohlásil, že zemskými barvami jsou červená a žlutá.[174][175][176] Ke změně postoje jej velice pravděpodobně přiměl výnos prezidia moravského místodržitelství č. 3205 z 10. srpna 1880 "ve věci moravských zemských barev v kalendářích", který byl určen policejnímu ředitelství v Brně a starostům Znojma, Jihlavy, Olomouce, Uherského Hradiště a Kroměříže. V něm se upozorňuje, že zlatá, červená a modrá, jež jsou často chybně uváděny, nejsou moravskými zemskými barvami, nýbrž jsou jimi zlatá a červená.[176][177]

 
Obraz Antonína Tomáše Becka, slavnostní brána k příjezdu císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III. do Kroměříže v srpnu 1885.[178]

[[Soubor:Bílomodročervená historická vlajka Moravy (1885).png|náhled|Bílo-modro-červená trikolóra. Toto pořadí barev modré, bílé a červené (panslovanské barvy), které byly v roce 1848 původně zvoleny ke zdůraznění sounáležitosti slovanských národů ve smyslu panslavismu, se shoduje s vlajkou Ruského carství a Ruského impéria používanou v letech 1699–1858 (vlajka Romanovců a Ruského impéria (1858-1883) byla černo-žluto-bílá), a vlajkou Ruského impéria (1883–1914). Její případné použití by tedy budilo a potvrzovalo dojem symboliky panslovanských barev. Při jejím obrácení vzniká červeno-modro-bílá verze vlajky Moravy z 2. poloviny 19. století a začátku 20. století.

V srpnu 1885 došlo v Kroměříži k setkání císaře Františka Josefa I. a cara Alexandra III.[179][180][181] Vedle moravských červenobílých bikolór[182] (chápaných buď jako českonárodní nebo jako zemské moravské podle pořadí barev bílá a červená v zemském znaku[80][183][184][185]) byly přítomny moravské červenobílomodré a také červenomodrobílé (bílomodročervené) trikolóry, označované jako slovanské. Ve městě byla výzdoba provedena také modrobílými bikolórami. Tyto barevné kombinace jsou popsány v dobovém tisku a také zachyceny na obraze Slavobrána k uvítání císařů kroměřížského malíře a sochaře Antonína Tomáše Becka (1835-1908). Bíločervená a bílomodrá bikolóra má však v případě použití na slavobráně, na níž vlály vedle rakouských (černá-žlutá) a ruských vlajek (černá-žlutá-bílá, což potvrzuje ruská verze hesla věnovaného historii ruské vlajky), význam barev dánských a bavorských (podle původu manželek obou panovníků). Modrobílá barevná kombinace je novináři považována buď za bavorskou nebo za moravskou. Červenomodrobílá trikolóra je jimi zase vedle moravské označována se stejným významem za slovanskou. Mohla být kvůli podobnosti dávána i do souvislosti s ruskou vlajkou.[186]

Četnými případy je doloženo, že obyvatelstvo Moravy bylo ke konci 19. století v používání zemských barev rozděleno na dva tábory. Jestliže mnozí Moravané hovořící německy se údajně přikláněli ke žluté a červené barvě, totiž k barvám orlice s červenozlatým šachováním, ostatní Moravané stáli za červenou, bílou a modrou, protože to byly barvy moravské orlice. Z nich bílá a červená jsou rovněž českými národními barvami, a v kombinaci s modrou se jedná i o slovanské (všeslovanské) barvy. Ukázkou nenávistného projevu zdůrazňujícího akcí jednotlivců běžný odpor Němců proti jinému než žlutočervenému praporu je příběh advokáta Jana Kučery, který v červnu roku 1888 u příležitosti návštěvy brněnského biskupa svůj dům v Hustopečích vyzdobil "praporem zemských barev moravských (bílá, modrá a červená)". Němci na jeho dům následně házeli kamení a prapor poničili. Na vrata domu napsali nápis "Weiss, roth, blau - trag jede böhmische Schwein", což přeloženo znamená: "Bílou, červenou, modrou nosí každé české prase".[187][188]

V roce 1892 byla výzdoba brněnského Besedního domu provedená českými národními (slovanskými) barvami: "Dasselbe stellt einen Baldachin vor, dessen Stoffe und sonstiges Arrangement in den tschechischen Nationalfarben die eigentlich panslavistische Farben sind, gehalten ist. Wie bekannt, wurde die Decoration in den national Dreifarben als unzulässig erklärt." a znaky Čech, Moravy a Slezska: "Dieselbe besteht aus dem böhmischen Wappen, das sich in der Mitte befindet und den Wappen von Mähren und Schlesien, die sich rechts und links anschließen und dem Ganzen ist die böhmische Krone aufgesetzt" kritizována novinami Tagesbote aus Mähren und Schlesien.[189] Výzdoba byla také moravským místodržitelstvím označena za "nepřípustnou politickou demonstraci". Brněnský policejní ředitel se vyjádřil, že "neručí, že nebudou vytlučena okna besedního domu, který jest také prapory barev slovanských vyzdoben". Starosta Brna Gustav Winterholler zase starostovi starobrněnské besedy osobně sdělil, že "nemůže dovolit, aby byly na domě prapory s českým lvem uprostřed". Když byla výzdoba po nátlaku ze strany politických orgánů správou bededního domu odstraněna, stala se po dobu několika týdnů problematika používání zemských symbolů, zvláště pak zemských znaků, tématem pro český tisk.[190] Moravští poslanci v této věci opakovaně vystoupili s interpelacemi. V Brně tak během císařské návštěvy vlály především černožluté prapory, a vedle nich i modrobílé (bavorské barvy na počest Alžběty Bavorské, manželky Františka Josefa I.). V tisku jsou zmiňovány i četné "velkoněmecké" a dokonce i říšské prapory. A i když Národní listy napsaly, že "nikde nevidíme praporu zemského" a "Vlastenci brněnští ozdobili hojně domy své prapory českými, bíločervenými. Trojbarevných praporů užíti nesměli", v Tagesbote aus Mähren und Schlesien je ovšem zmíněno i jedno vyvěšení moravské vlajky: "Vor dem Eingange in den Augarten wehen auf hohen Masten zwei Flaggen, die kaiserliche und die mährische.", což se dá v souvislosti popisu považovat za doklad vyvěšení červenožluté vlajky.[191][192] Až teprve v dalším roce se k použití zemských znaků ve znakové galerii vyjádřilo svým přípisem ministerstvo vnitra, když jejich užití v dané souvislosti označilo za nepřípustné: "ačkoliv není zakázáno užití jednotlivých znaků rakouských zemí k účelům dekorativním za přítomnosti Jeho císařské a královské Apoštolské Milosti - avšak dle platných předpisů není připustitelným sestavovati libovolně takové znaky ve formě tak zvaného alliančního znaku!". Samotné vyjádření a předchozí jednání okolo moravských symbolů ve dnech panovníkovy návštěvy na Moravě v zemském hlavním městě tak dokladuje dobový vztah moravských a rakouských úřadů k symbolům připomínajícím země Koruny české a jejich historickou jednotu.[193]

Když v roce 1895 žádal výbor pražské národopisné výstavy prostřednictvím presidia českého místodržitelství presidium moravského místodržitelství, aby jako moravské zemské barvy mohl na výstavě použít prapory v modro-bílo-červené barvě, to odpovědělo 15. května, že otázka moravských barev není dosud vyřízena, zmínilo však souhlas ministerstva vnitra s užíváním zlaté a červené na zemském znaku z roku 1880.[194][195][196][197] Ministerstvo vnitra však v mnohých případech nadále tolerovalo barvy bílou, červenou a modrou, stejně jako Ministerstvo kultu a vyučování (Ministerium für Cultus und Unterricht), odvolávající se na oficiální říšský znak.[198][195]

Z faktické situace vzešlé rozlišování mezi "starými" a "novými" moravskými barvami dokládá kritika jinak v Brně kladně přijaté publikace Národní katechismus aneb Co má věděti každý Čech vydané v Praze v roce 1895.[199] Jejímu autorovi se vytýkalo to, že "Na str. 14. uveden je znak moravský tak, jak je ve velkém říšském znaku (orlice červeno-bílá); dle str. 15 zemské barvy moravské jsou však žlutá, červená a modrá.". Podle autora zprávy o publikaci měl vysvětlit historii změny, "že červeno-bílá orlice jest původní, a kterak z ní povstala nynější žlutočervená", a to, že erbovní list z roku 1462 se nikdy nepoužil, "až na sněmu moravském r. 1848 prof. A. V. Šembera, dovolávaje se ho, dal podnět ke změně barev zemského znaku, kdežto ve znaku říšském z příčin diplomatických ponechána stará orlice červenobílá". V Národním katechismu uvedená trojice barev přitom autorem kritiky odsuzována není.[200][201]

Fejeton vydaný v Moravské orlici v roce 1899 zdůrazňuje, že moravští Češi užívají "praporů červenobílých, ale mládež naše učí se ve školách, že zemské barvy moravské jsou červenožlutá. Učitelé učí tak na základě obrazů, ve Vídni pro školy zdělaných". Připomíná se že, přestože bylo tzv. Fridrichovo privilegium potvrzeno Ferdinandem II. Habsburským, na jím vydaném obnoveném zřízení zemském je červenobílá orlice. Autor se opět pozastavuje nad tím, že "Bůh ví z jakých příčin" A. V. Šembera učinil návrh, aby "Morava na základě privileje z roku 1462 užívala barev červenožluté", načež byl "do nové ústavy zemské přijat článek, že Morava má barvy červenožlutou". Odkazuje na knihu Vincence Brandla z roku 1892 Kniha pro každého Moravana, a na jejím základě tvrdí, že "zemské barvy moravské jsou červená a bílá. Zopakujeme důvody: 1. Od prvopočátku po všecka staletí byly barvy červená a bílá, jakožto barvy zemské. 2. Císař německý Bedřich III nebyl oprávněn udíleti Moravě zemských barev, králem celé české koruny byl tenkráte Jiří z Poděbrad; také "privilej" císaře německého zůstal úplně nepovšimnut a nikdy se barvy červenožlutá do roku 1848 neobjevily. 3. Nová ústava zemská, na níž se sněm roku 1848 usnesl a do níž pojal též článek o barvách červenožluté, nevešla nikdy v život. 4. Ministerstvo císařského domu a zahraničních záležitostí změny nepovolilo a v císařské pečeti zůstává do dnes barva červenobílá".[202] Je však třeba upozornit na to, že A. V. Šembera, který se k otázce znaku a barev vyslovil v Týdenníku počátkem května 1848, nebyl zvolen poslancem zemského sněmu, a tak na něm nemohl osobně podat návrh na moravské barvy.[203] Stal se jím však natolik známým, že mu byl později tento návrh přeneseně přičítán. Ve fejetonu se dále kritizuje, že pokud "ministerstvo vyučování" vydává školní pomůcky, v nichž se udává, že moravskými barvami jsou červená a žlutá, buď se tím vědomě dopouští nesprávnosti, anebo neví, jaké barvy jsou v císařském znaku. Fejeton uzavírá: "Vídeň je Vídeň, se záležitostmi českými, třeba byly národu posvátny, jedná vždy nevážně a libovolně. Souhlasíme tedy úplně s orgánem našeho rolnictva, že však tak jednati nesmí moravské školství, a právem žádáme, aby veškeré školy moravské učily, což správné jest: že zemské barvy moravské jsou červená a bílá. Užívá-li odrodilá šlechta a vysoký klerus barev červené a žluté, toho dbáti nám nesluší, tam si pro vzor a poučení nechoďme.".[202][204]

Zajímavostí je, že v době, kdy bylo naprosto samozřejmé, že barvy různých měst a územních celků jsou duplicitní, si někdo povšiml, že "nové" moravské a pražské barvy jsou stejné. V Moravské orlici z roku 1901 se k tomu uvádí: "Červená a žlutá, barva lásky a žárlivosti, pojí se k sobě ve výmluvném souladu na zemské vlajce moravské. Při každém zasedání sněmovním vidíme tyto barvy vlát na praporcích, vztyčených na zemském domě. Naši historikové ovšem dokazují, že pravými barvami země nejsou a že historický znak země moravské nese barvy zcela jiné. Zatím však stalo se, že tyto barvy objevily se v Praze.". Autor krátkého článku tím však nemíní barvy vlajky nebo praporu Prahy, ale stožáry natřené červenožlutě. Hospodářský úřad to tak prý udělal proto, aby vhodně "mohl dle potřeby použíti jich volně k zavěšení praporů červenobílých i černožlutých. Tedy z každého praporu, zemského i říšského, kus barvy objevil se na stožárech." Z tohoto vysvětlení ale není zřejmé, jestli o původu pražských městských barev (vlajek a praporů), jak byly stanoveny v dubnu 1891 na zasedání rady královského hlavního města Prahy, nevěděl Hospodářský úřad nebo autor článku.[205][206]

Ve dnech 1. až 4. září 1897 proběhly v Bystřici pod Hostýnem manévry za účasti císaře Františka Josefa I. Zároveň se konala pouť na Svatý Hostýn, jíž se 1. září před zahájením vojenského cvičení zúčastnil.[207] Ještě před císařovým příjezdem vzrušil 31. srpna přeplněné bystřické náměstí mladík, který s červenobílým praporem (české barvy) vyšplhal po hromosvodu až téměř ke špici kostelní věže, kde prapor upevnil. Uvítání Františka Josefa I. na Moravě se zúčastnili zástupci místodržitelství a zemského výboru. Na nádraží v Hulíně panovníka jako první přivítal moravský místodržitel baron Alois Spens z Boodenu. Na nádraží v Bystřici pod Hostýnem byl František Josef I. uvítán nejprve zemským hejtmanem hrabětem Felixem Vetterem z Lilie. Město bylo vyzdobeno mnoha červenobílými a červenožlutými prapory.[208] Zpravodaje novin zaujalo, že: "Zvláštní jest při výzdobě města, že se tak příliš holduje zemským barvám stavovským červené a žluté.".[209]

Na konci 19. století se na spolkových vlajkách s moravským zemským znakem v německých oblastech země uplatňovala v šachování orlice většinou zlatá barva a ve slovanských stříbrná. Převažující většina českého a německého obyvatelstva zůstávala věrná původním zemským barvám bílé, červené a modré.[135]

Příležitostné návštěvy císaře byly příležitostí k použití nejrůznějších praporů a vlajek a veřejnost pozorně sledovala výzdobu měst. Při přípravě návštěvy Františka Josefa I. v Moravské Ostravě v červnu 1906 bylo v místech, jimiž měl projet, vztyčeno na tisíc červenobíle natřených stožárů: "Prapory jsou v barvách modro-bílé (městské), červeno-žluté (moravské stavovské), černo-žluté (rakouské) a sice vždy dva stejné proti sobě v určeném pořadu za sebou. ... Dnes v úterý odpol. objevily se i prapory velkoněmecké." Za povšimnutí stojí, že autor zprávy, uvedl červenou a žlutou ne jako zemské barvy ale jako moravské stavovské barvy.[210] Objevilo se však i postesknutí, že nebyl vyvěšen ani jeden červenobílý prapor.[211] Oficiálního uvítání se účastnily i české obce, korporace a spolky Ostravska a účastníci si měli připnout odznaky s českými trikolorami. Vlastníci domů nacházejících se v ulicích, jimiž měl panovník projíždět, byli 24. června Ostravanem vyzváni, aby své domy ozdobili zvláště prapory v trikolórách.[212] Vedle mnoha černožlutých bikolór se na Národním domě ovšem objevila i kombinace černožluto-červeněbílá.[213]

Batovcův almanach na rok 1908 přinesl vyobrazení moravské vlajky v podobě bíločervenomodré trikolóry ale s poznámkou: "V praksi užívá se na moravském praporu pouze barvy žluto-červené, jak i zemské samosprávné úřady pečetí.". Současně přinesl podrobný výklad o slovanské trikolóře.[214][211]

Po dlouhých přípravách byla 28. června 1908 v Kroměříži ve Květné zahradě zahájena hospodářská, průmyslová, umělecká, školská a národopisná jubilejní výstava. Celé město bylo vyzdobeno prapory v národních barvách. Cesta od nádraží až k výstavišti byla lemována dvouřadím stožárů s prapory v barvách českých a slovanských. Protektorem výstavy se stal František Ferdinand d'Este. Při slavnostním zahájení výstavy jej zastupoval místodržitel Karl Heinold. Přítomen byl zemský hejtman Otto Serényi.[215][216][217][218][219]

V dotazu poslance Jaroslava Budínského a soudruhů učiněného 6. října 1908 v zasedání zemského sněmu na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev jsou za zemské barvy pokládány barvy červená, modrá a bílá s poukázáním na červenostříbrně šachovanou orlici v modrém poli. Na budově zemského sněmu měla v té době být podle ve sněmovním protokolu otištěné verze dotazu vlajka červenomodrožlutá, což je však v rozporu se zněním dotazu napsaného 1. října 1908, kde se říká, že na sněmovní budově byla vlajka červenožlutá. Z popisu obou trikolór jako červenomodrožluté a červenomodrobílé není z obdobného seřazení barev ve vyjádření jasné, zda se v těchto případech má jednat o skutečnou vlajku s tímto pořadím barev. Červenomodrobílá slovanská trikolóra, jíž měli čeští poutníci do Králík okrášlit lokomotivu a vozy, byla ovšem již dříve namalována na obrazu Antonína Tomáše Becka.[220][221][222] Vyjádření Viktora Woelhelma, kdy je vedle sebe dávána německá (černá-červená-žlutá) a slovanská trikolóra, je názornou ukázkou Budínským kritizovaného podsouvání cizorodosti moravských barev bílá, červená a modrá na Moravě.[223] Na dochovaných fotografiích budovy zemského sněmu z 19. a začátku 20. století jsou ovšem často vidět jen prázdné stožáry.[224][225]

 
Vzor místní tabule dle výnosu moravského místodržitelství z roku 1876 vydaného na základě § 9 zákona o sčítání lidu z 29. března 1869. 22. dubna 1876 byl výnos zaslán všem okresním hejtmanům.

Na začátku září 1909 se konaly v okolí Velkého Meziříčí vojenské manévry, jejichž vrchním velitelem byl František Ferdinand d'Este, za účasti Františka Josefa I. a Viléma II. Pruského. Poté co bylo 26. května 1909 oznámeno, že se 8. až 11. září budou ve Velkém Meziříčí konat manévry, se naplno začalo s přípravami. Vznikl spor mezi okresním hejtmanstvím a obcemi o podobu nápisů na obecních tabulích.[226] Spor vznikl po vydání vyhlášky okresního hejtmana z 24. června 1909 o místním značení odvolávající se na § 9 zákona č. 69 říšského zákoníku z 29. března 1869, v níž byl tento paragraf citován a dále bylo řečeno, že: "v každé obci a to při vjezdu a výjezdu má býti umístěna tabulka (...) ve stavu snadno čitelném. Má obsahovat jméno osady, obce a politického okresu, k němuž patří. Tabulky ty mají býti vyhotoveny v jazyku českém a německém. (...) Nápis je černý na bílém poli a sloupec má být natřen pruhovaně (...) barvou červenožlutou.". Tabule měly být zhotoveny do konce července.[227][228][229] Příslušný výnos týkající se označení na místních tabulích, který byl několik let po vydání jmenovaného zákona vyžádán od místodržitelství, byl vydán 22. dubna 1876 a určen všem okresním hejtmanům. Tento výnos stanovil, že sloupek, na němž měla být upevněna tabule, měl být natřen (olejovými) zemskými barvami, za které byly úřady považovány červená a žlutá. V bílém poli tabule měl být umístěn černý nápis s textovými položkami, nejprve německy, potom česky.[230] Některé obce tohoto nařízení nejprve neuposlechly a nápis nechaly udělat jen česky nebo cíleně provedly záměnu barevného zobrazení obecního značení, aby následně po důrazném připomenutí hejtmanovy vyhlášky pod dojmem postihu ustoupily. Například v Tasově byly obecní tabule nejprve napsány červeným písmem a jen v české řeči, a také sloupy, na nichž cedule byly upevněny, byly červeno-bílé. 30. srpna již byly dle předpisu: "totiž bylá půda černý nápis v české i německé řeči vyhotoveny, na slaupcích žluto červeně pruhovitých upevněny." Nejspíš jedinou obcí v tomto kraji, která vytrvala, byla Osová Bítýška, kde se ještě v polovině srpna zjistilo, že obecní tabule jsou: "jen česky červeně na bílém podkladě a nikoli na sloupech, ale na c. k. budovách". Na přípis okresního hejtmana představitelé obce odpověděli pro hejtmana možná nečekaným způsobem, když proti jeho citaci zákona postavili citaci přímo z říšského zákoníku. Ještě 31. srpna byly podle hlášení četníků české tabule stále na svém místě, okresní hejtmanství však už nereagovalo.

Sledování barevných odlišností v četnických hlášeních mělo důvod v tom, že na území českých zemí měla v té době symbolika národních barev významnou úlohu již po několik desetiletí, protože se v ní projevovalo osobní ztotožnění s tím nebo oním národem. Používané barvy a jejich kombinace byly jednou z prvních věcí, jíž si pozorovatel mohl při slavnostních příležitostech všimnout. Červená a bílá mohly být barvami Čechů z Moravy, kteří vědomě nebo nevědomě hájili původní zemské barvy proti novým barvám červené a žluté používaným a prosazovaným od 2. poloviny 19. století zemským úřady, zemským výborem a místodržitelstvím.[135] Dále to mohly být barvy Čechů z Moravy, kteří používáním červené a bílé bikolóry usilovali o její sjednocení s českou bikolórou (böhmisch). A konečně se může jednat o barvy moravských Čechů používajících je v obecném smyslu "českých barev" (tschechische), kdy tímto způsobem uvažování již u nich byla popřena moravská odlišnost, či spíše podobnost.[227]

V době příjezdu Františka Josefa I. byla nádraží ve Střelicích, Studenci a dalších a ve Velkém Meziříčí slavnostně vyzdobena prapory v zemských žlutočervených a císařských (rakouských, říšských) černožlutých barvách. Ve Velkém Meziříčí vlály dále české a slovanské prapory. O výzdobu města se postarala podél cesty od nádraží k zámku obec a před zámkem majitel panství. Na nádraží a před ním uspořádala výzdobu společnost státních drah. Ostatní dekorace jako výzdoba domů chvojím, prapory, emblémy atd. byla provedena jednotlivci.[231] Červenobílé prapory vedle červenožlutých ve Velkém Meziříčí mohou být podle situace pokládány buď za městské[231] nebo za české.[232][227] Dopisovatel Národní politiky popsal svoji cestu do Velkého Meziříčí takto: "Vlaky míjí jednotlivé stanice, kde se již horlivě pracuje na výzdobě nádraží chvojí a prapory v českých a moravských barvách zemských - červené a žluté. Nezvyklé to barvy jsou zbytkem německé většiny na moravském sněmu, které byly ovšem trnem v očích barvy slovanské."[233]

 
Hanácko-Valašská výstava v Holešově 12. července - 31. srpna 1914.

Moravská orlice ještě 27. června 1914 před zahájením sokolského sletu v Brně informuje o vítání účastníků sokolských slavností slovanskými a českými barvami praporů v brněnských ulicích.[234] Červenobílé bikolóry měly vlát ještě na předčasně ukončené Hanácko-valašské výstavě v Holešově v létě 1914.[235]

 
Lázně Luhačovice na obrazu Stanislava Lolka. Červenobílá bikolóra. Pohlednice prošlá poštou v roce 1917. Pohled na střed lázní byl na začátku 20. století dále vydán na pohlednici podle obrazu Františka Skopalíka.[236][237]

V následujících měsících se situace změnila natolik, že okresní školní rada v Hustopečích považovala 14. února 1915 za nutné položit zemskému výboru dotaz ve věci ozdobování budov obecných veřejných škol. Šlo jí o to zjistit, jaká barevná kombinace je v roce 1915 správná, zdali jsou zemské barvy na praporech seřazeny ve dvojici červená-bílá nebo červená-žlutá. Referent dr. Bartoloměj Baratta si od Bertolda Bretholze vyžádal odpověď, na jejímž základě pak 4. března navrhl, aby bylo školní radě sděleno, že za autentické moravské barvy platí červená a žlutá (zlatá). Tato odpověď byla po schválení ve schůzi zemského výboru začátkem března 1915 odeslána.[85][238][239] Vývody Bertolda Bretholze z 1. března 1915 argumentačně stály na erbovní listině z roku 1462. Navázal v nich na své zpracování tématu z listopadu roku 1908, kdy od zemského výboru rovněž dostal za úkol ve smyslu dotazu učiněného ve sněmovním sezení 1. října 1908 napsat dobrozdání o zemském znaku. Podrobné zprávy obsahují vývody o dějinách zemského znaku a zemských barev Markrabství moravského.[240][241]

Teprve ve válečném období se nakonec podařilo prosadit zlatočervené šachování moravské orlice do oficiálního říšského znaku Rakouska-Uherska, když byla v říjnu 1915 veřejně oznámena změna rakousko-uherského státního znaku, což podle Ivana Štarhy znamenalo, že moravské zemské barvy byly mezi lety 1915 až 1918 žlutá, červená a modrá. Význam ústřední vlády byl zdůrazněn zavedením úředního pojmenování "Rakousko", což bylo předtím neoficiální označení pro "Království a země na vídeňské říšské radě zastoupené". Až teprve v roce 1915 byl pro "nové" Rakousko stanoven vlastní znak, v němž byl znak Moravy uveden s orlicí zlatočerveně šachovanou, přičemž do té doby se v Královstvích a zemích na vídeňské říšské radě zastoupených používal znak pro celé Rakousko-Uhersko, a v Uhrách se používal uherský znak.[242] Nelze se potom divit, že za těchto okolností se v novinách během války objevilo konstatování: "Není proto přípustné tvrzení, že bílá, červená a modrá jsou zemskými barvami moravskými, jako nemohlo býti považováno v roce 1848 za "demonstraci", když se objevily poprvé na domech brněnských a olomouckých prapory v barvách zlatočervených."[243][244]

Oficiální prapor nebo vlajka ale Moravě udělena nebyla.[22] Již předtím bylo v červnu 1915 v Moravské orlici a Brünner Zeitung otištěno úřední stanovisko k otázce vyvěšování praporů na úředních budovách a soukromými osobami "při událostech pro naši vlast zvláště radostných": "Prapory buďtež v prvé řadě v barvách rakouských (černo-žluté), pak v uherských barvách (červeno-bílo-zelené), v moravských zemských barvách (žluto-červené) a v barvách našich věrných spojenců Německa (černo-bílo-červené) a Turecka (červené s bílým půlměsícem a bílou hvězdou)" Informacemi došlými "z příslušného místa" se míní výnos moravského místodržitelství č. 34294 z 11. června 1915. Za moravské zemské barvy byly místodržitelstvím pokládány žlutá a červená.[245][246][247]

Moravská zemská školní rada požádala 7. října 1916 ministerstvo kultury a vyučování o změnu slov „Naše zemské barvy jsou bílá a červená“ v připravovaném slabikáři českého jazyka pro Moravu na znění „Naše zemské barvy jsou červená a zlatá“. Ministerstvo kultu a vyučování požádalo ministerstvo vnitra o stanovení správných zemských barev pro Moravu s ohledem na nový císařský výnos o státních znacích z 10. října 1915. Počátkem prosince 1916 se k záležitosti vyjádřil II. odbor ministerstva vnitra, který spravoval šlechtické záležitosti a také záležitosti erbů v Předlitavsku.[248] Odborem bylo zvláště upozorněno na to, že v případě Moravy při určení pořadí červené a žluté (zvolených zemských barev) na případném praporu v zemských barvách heraldické zvyklosti nepomohou. O vyjádření byl ministerstvem vnitra požádán moravský místodržící Karel sv. p. Heinold von Udynski. Ten se 10. ledna 1917 obrátil na moravského zemského hejtmana Ottu hr. Serényiho a ten o stanovisko 16. ledna 1917 požádal ředitele Moravského zemského archivu dr. Bertolda Bretholze.

Bertold Bretholz argumentoval ve prospěch pořadí červená-žlutá, ale z jiných důvodů než Šlechtický odbor ministerstva vnitra. S jeho stanoviskem, že správné pořadí barev červená a žlutá, když obě tinktury jsou v šachování orlice z heraldického hlediska rovnocenné, nelze určit, nesouhlasil. Podle něj je v textu Fridrichovy listiny jasně vidět, že barvy země Moravy mají být do budoucnosti uváděny v pořadí červená a žlutá, čímž je také určeno, že červená barva má být na pruhované vlajce nad žlutou. Ve stanovisku moravského zemského výboru zaslaném moravskému místodržícímu 25. ledna je tak za správné pořadí zemských barev Moravy považována červená-žlutá.

 
Červeno-žlutá bikolóra. Další z historických vlajek Moravy.

Poté 29. ledna moravský místodržící ohlásil ministerstvu vnitra, že pořadí barev červená-žlutá (zlatá) bylo moravským zemským výborem označeno jako správné pořadí zemských barev, což také odpovídalo zavedeným zvyklostem při vyvěšování praporů v zemských barvách.

Ministerstvu zaslané vyjádření Bertolda Bretholze bylo následně úředníky ministerstva vnitra odsouzeno jako chybné. Pro ministerstvo byla důležitá ta skutečnost, že podle zprávy moravského místodržícího je pořadí barev červená-žlutá na praporech v souladu se zavedenými zvyklostmi, že se na praporech v tomto pořadí skutečně používá. Věc byla ministerstvem uzavřena v únoru 1917 s tím, že v učebnicích a jiných učebních podkladech má být uvedeno pořadí barev červená-žlutá.

Moravský zemský hejtman dostal v březnu 1917 od moravského místodržícího pokyn, aby se podle stanoviska ministerstva vnitra v učebnicích a jiných výukových pomůckách pro zemské barvy užívalo pořadí barev červená a žlutá (resp. zlatá), protože toto pořadí odpovídalo zavedeným zvyklostem a neodporovalo popisu moravského znaku z 10. října 1915.

 
Náborový plakát od Vojtěcha Preissiga propagující protihabsburský odboj a boj za samostatnou republiku (1918). Grafický list ukazuje vojáky nesoucí pušky s bodáky a prapory se znaky Slezska, Moravy, Čech a Slovenska aj.[249]

Po celou dobu trvání Habsburské monarchie tak nebyla Markrabství moravskému ustavujícím způsobem zemská vlajka určena. Ze znakového privilegia císaře Fridricha III. z roku 1462 vůbec nelze odvodit, které ze tří barev v něm uvedeného zemského znaku se dají považovat za zemské barvy, a ani v jakém pořadí se mají uvádět. Ministerstvem vnitra bylo pouze nařízeno, aby byly moravské zemské barvy při ztvárnění vlajky nadále uváděny v pořadí červená a žlutá.[250]

S blížícím se koncem války ale vyvěšování zemských vlajek (praporů) na Moravě patrně poněkud ochablo. Národní politika s odvoláním na Moravské noviny informuje, že moravské zemské úřady nevyvěšují své barvy a prapory "a to ani tenkrát, vyvěsí-li prapory velkoněmecké, říšskoněmecké, turecké atd.".[251] Podobně k tomu píše olomoucký Našinec, když současně připomíná, že na zemském léčebném ústavu v Pasece se vyvěšují pouze černožluté a černo-bílo-červené prapory. Ústav tak činil důsledně, a jen když byla svěcena místní kaple, byly v přítomnosti přísedícího zemského výboru msgr. Šrámka vyvěšeny prapory v moravských zemských barvách, ale také českých.[252][244]

Dobové články dokládají tehdy složité národnostní složení Moravy a Čech. Na Moravě byla situace složitější v tom, že veřejnost se zde na rozdíl od Čech v tom, jaké jsou správné zemské barvy, stále neshodovala. Užívání červené a žluté bylo často spojováno s moravskými Němci, kteří se hlásili k červenozlaté orlici a dále ještě dávali přednost i německým barvám, tj. černé, červené a žluté.[244]

České červenobílé bikolóry respektive bíločervené prapory (národní barvy) a slovanské trikolóry (barvy červená, bílá a modrá) se pak znovu v Brně a jinde objevují při oslavách vzniku samostatného státu 28. října 1918 na přelomu října a listopadu.[253][254][255][256][257][258] Tehdy se v případě bikolóry skládající se z červené a bílé považovalo více než jednou za nutné upozornit na správné pořadí českých barev (bílá a červená), které jsou v té době již brány jako barvy státní: "Pozor na národní naše barvy! Jediné správné složení našich barev je: na konci žerdě čili "do ulice" bílá a pak (neboli k domu) červená! Není pravda, že je to jedno, ať se to převrátí jakkoli! Obrácená červenobílá je - brněnská! Mnozí majitelé domu už dle naší výzvy se řídili a prapor opravili. Doufáme, že tak i ostatní učiní. Ve vlastním státě přece snad nutno znáti - barvy státní". Červenobílá bikolóra, když jde o pořadí barev na vlajce, ačkoli vyvěšena ve smyslu českých (moravských) barev je přitom dokonce označena za brněnské barvy.[259][260] Nad zemským domem vlál 29. října prapor s moravskou orlicí a prapor červenobílý.[261] Současně byl na začátku listopadu 1918 požadován návrat k zemským barvám červené a bílé.[262]

Protože v té době ještě nebyly nové státní symboly, prozatímně se používaly bíločervené vlajky. V logicky se objevivší debatě, jaké jsou barvy jednotlivých zemí, z nichž je nový stát složen, např. v prosinci 1918 F. Bělehrádek ve fejetonu Naše barvy a znaky otištěném v Moravské orlici říká, že moravskými barvami jsou zlatá a červená, a že: "Moravský prapor by měl býti modrý a na něm orlice zlatě a červeně šachovaná.". Méně srozumitelně se pak odvolává na heraldika Vojtěcha Krále z Dobré Vody a tvrdí, že moravský prapor je odvozen pouze z barev zlaté a červené (barvy figury). Současně pak upozorňuje na to, že takového znaku se nepoužívá: "nýbrž znaku staršího, totiž: bíle a červeně šachovaná orlice v modrém poli. Správně by tedy měly býti barvy moravského praporu bílo-červeno-modrá, jak se také někdy na Moravě pozoruje. Ostatně i na Moravě užívá se s oblibou praporů českých: bílo-červených, a byli za to učitelé a učitelky za války trestáni vězením, když se tázali, proč prapor bíločervený nevyvěšen na škole.".[263] Téma v pokračování článku rozvíjí líčením historie znaku Moravy a na závěr konstatuje, že v roce 1462 polepšený znak "nevešel v užívání a jen ve volbě barev zemských nastalo kolísání".[264][265]

V roce 1919 jsou domy v Brně při oslavě prvního výročí 28. října vyzdobeny prapory v národních a slovanských barvách. Na Německém domě vlál prapor červenožlutý.[266]

Po roce 1918Editovat

Po vzniku Československa jako samostatného státu v roce 1918 vznikla nová státní vlajka a státní znak. Do oficiálního znaku se vrátilo v případě Moravy červenostříbrné šachování. Podle Z. Koudelky bylo důvodem k navrácení k této barevné variantě to, že odpovídala slovanským barvám.[72]

Milan Hlinomaz je toho názoru, že po roce 1918 byl ve zlatočerveném šachování "spatřován německý fenomén", a to i proto, že v březnu 1919 se takto zabarvená moravská orlice objevila v návrhu znaku Deutschösterreich. Německou inklinaci potvrdil také návrh znaku Protektorátu Čechy a Morava z pera Úřadu říšského protektora, kde bylo šachování orlice zlatočervené. Nepodařilo se jej prosadit díky pevnému postoji tehdejší znakové komise.[267]

Řešení protektorátní vlajky vychází z návrhů státní vlajky z let 1918-1920. Československá státní kontinuita je symbolizována užitím bíločervenomodré, státní trikolory. Stejně tak se podařilo zachovat tradiční zemské pojetí české státnosti, aniž by došlo ke změně barev, u znaků. Taková změna hrozila zvláště znaku Moravy, avšak požadavek na její zlatočervené šachování, oživený v dějinách již počtvrté v červnu 1939, tentokrát ze strany Úřadu říšského protektora,[268] nebyl uplatněn. Vlastenecký tradicionalismus znakové komise v době, kdy nad jednáním odborníků stály jako varovná připomínka zostřené represivní podmínky okupace, uhájil tradiční pojetí zemské znakové symboliky, zabránil odtržení od základních českých a moravských barev bílé a červené. Rozhodující odborný vliv měl přitom Karel Schwarzenberg. Lze konstatovat, že tito odborníci projevili velkou odvahu a zachránili, co se za takovýchto podmínek zachránit dalo.[269]

Vlajka Moravy se nezměnila ani po vzniku Československa, kdy byly recipovány dosavadní právní předpisy a § 3 zákona č. 269/1936 Sb. následně umožňoval Ministerstvu vnitra měnit zemské symboly, pokud nebyly součástí státních symbolů. Tedy moravský znak nemohlo ministerstvo změnit, protože byl součástí středního a velkého státního znaku, moravskou vlajku však ano. Žádná taková změna však přijata nebyla.[72] Zemskou vlajku jako právní pojem neznají ani další právní předpisy (zákon č. 269/1936, zákon č. 222/1939, č. 163/1960 a dnes platný zákon č. 3/1993 Sb. a č. 352/2001 Sb.).[23][270][271]

Po roce 1992Editovat

Podle zákona o státních symbolech České republiky (zákon č. 3/1993 Sb.) je vlajka ČR (česká vlajka) jedním ze státních symbolů. Ještě před vznikem České republiky byla pro legitimizaci barev modrá barva žerďového modrého klínu státní vlajky vyložena, mimo jiné, jako barva historické země Moravy (§ 4 Státní vlajka).[23][272][273][270][274]

Žluto-červená bikolóraEditovat

 
Historická moravská vlajka v podobě žlutočervené bikolóry na sbírkovém obrázku vydaném společností Abadie v roce 1928. [275][276]

Podle Lubomíra E. Havlíka tvořily moravskou trikoloru barvy zlatá (žlutá), červená a modrá, na praporech se nicméně používaly jen první dvě barvy (žlutá s červenou).[7] Podle historika Milana Hlinomaze z různých variant moravského praporu, které byly od 19. století užívané, to byla právě žluto-červená bikolóra, která byla posvěcena úřady[8] a která byla podle jeho názoru nejužívanější barevnou kombinací na praporech.[277] Na druhou stranu ale Hlinomaz připomíná, že na Moravě existoval v této věci po celé 19. století velký nelad a užívaly se "libovolně...prapory, vlajky a stužky v různých zemských barvách"[18], a to včetně bílo-červeno-modré a žluto-červeno-modré trikolóry.[278] Také I. Štarha informuje, že moravské zemské orgány v 19. století považovaly za barvy země žluto-červenou, a to včetně barevnosti praporů.[279] Nicméně také připomíná, že prapor nebyl Moravě nikdy udělen.[22] S ohledem na právní uznání barevnosti moravského znaku Štarha považuje za oficiální moravské barvy bílo-červeno-modrou pro dobu do roku 1915 a žluto-červeno-modrou pro roky 1915-1918.[22] M. Hlinomaz potom připomíná, že žluto-červená bikolóra se těšila oblibě především mezi německy mluvícími Moravany.[8] Žluto-červené bikolóry se nicméně v roce 1918 objevily také na některých soukromých českých domech v Brně vedle bílo-červených praporů národních.[280] Historik V. Vojtíšek považoval potom příklon k červenožluté variantě moravské orlice (a zemských barev) za projev moravského separatismu podporovaného Vídní v rámci její centralizační politiky.[281] O tom, že se význam žlutočervené bikolóry po roce 1918 různil, svědčí skutečnost, že němečtí obyvatelé Moravy vyvěšovali na československé svátky právě vlajku v této barevnosti (žlutočervenou) jako projev jejich loajality k zemi.[72] Tato varianta je barvami i uspořádáním totožná s vlajkami některých měst, například pražskou,[282] českobudějovickou,[282] varšavskou[283] či kladskou.[284] Kvůli možné záměně používá v současnosti řada příslušníků moravského hnutí variantu vlajky se zlatočerveně šachovanou orlicí.

Počátky snah o uznání zlatočerveně šachované orlice v moravském zemském znaku na základě pozapomenutého erbovního polepšení z roku 1462 spadají do 1. poloviny 19. století. Podstatnou úlohu měl při zavádění používání znaku zlatočervené orlice do běžné praxe ve dvacátých letech 19. století Antonín Bedřich Mittrowský. V době předbřeznové ve slovanských částech Rakouska sílilo vědomí slovanství a moravské stavy chtěly ukázat svou oddanost habsburské dynastii přihlášením se ke znaku popsanému v této erbovní listině Fridricha III., jejíž originál však v roce 1838, kdy jimi byla dvorská kancelář požádána o potvrzení zlatočervené orlice ve znaku Moravy, neměly fyzicky k dispozici (měly jen opis). Současně, aniž by moravský zemský výbor počkal na jakékoli stanovisko nadřízených orgánů, vydal téhož dne (22. března 1838) nejvyššímu zemskému písaři, jenž zodpovídal za tisk sněmovních usnesení, pokyn, aby byla na zadní straně titulního listu sněmovních závěrek použita zlatočerveně šachovaná orlice v modrém poli. V roce 1841 byla Fridrichova listina hrabětem Mittrowským společně s jinými listinami, které kdysi zachránil před spálením, odevzdána moravskému zemskému výboru, jemuž jako moravský zemský hejtman v letech 1815-1827 předsedal.[285]

V revolučním roce 1848 se zemský „selský“ sněm usnesl na tom, že: „... země moravská podrží dosavadní svůj erb zemský, totiž orlici vpravo hledící, v poli modrém a zlatočerveně kostkovanou. Zemské barvy jsou zlatá a červená“. Sněm byl následně úředně rozpuštěn, avšak ministerstvo vnitra tento požadavek v roce 1849 potvrdilo, a následně i v roce 1880.[194][286]

Článek Vincence Brandla, který vyšel v roce 1886, začíná slovy: „Známo jest, že různý panuje názor, jaké barvy na zemském znaku markrabství Moravského vlastně býti mají? V tom se shodují všichni, že zemský ten znak obsahovati má korunovanou, v pravo hledící orlici v modrém poli; v tom však jest různice, mají-li totiž kostky na té orlici býti červené a bílé, či červené a žluté? Vizme, jak takový spor povstati mohl. ...“, pokračuje: „... Nastává otázka, kterak to přišlo, že od několika let se užívá v erbu zemském orlice červenozlatě kostkované? ...“ a uzavírá takto: „Uvážíme-li bedlivě výsledky, jež z uvedených námi údajů historických vyvoditi sluší, zdá se nám, že pravým erbem markrabství moravského jest jedině orlice červenobílá; ... ti, kteří místo bílé barvy žlutou míti chtějí, odvolávají se na něco, co nikdy v platnosť a život nevešlo, jelikož privilej císaře Bedřicha IV. z roku 1462 od země moravské uznán nebyl, jinak by již v druhé polovici patnáctého, po celé šestnácté, sedmnácté, osmnácté století až do roku 1811 země místo červenobílé jistě byla užívala červenožluté orlice.[101][287]

27. června 1878 se moravský místodržitel obrátil na ministerstvo vnitra, ačkoli jednání o určení zemských barev, které naposledy probíhalo v roce 1863, stále nebylo ukončeno, moravské zemské orgány užívaly orlici zlatočerveně šachovanou.[195] Barvy žlutá a červená v emblémech, na praporech, na objektech náležejících zemi jimi byly považovány za zemské barvy. Pokud bylo spolky veteránů požádáno o povolení, aby na jedné straně jejich praporu byl říšský znak a na druhé straně zemský, za zemský znak byla při povolování považována zlatočerveně šachovaná orlice. Ministerstvo vnitra, kterému byly tyto návrhy kvůli užívání říšského znaku na nich zasílány ke schválení, je vesměs doporučovalo. Když ale předtím Slovanské gymnázium v Olomouci v roce 1871 zemskou školní radu požádalo o povolení užívat v praporu zemský znak, kterým je bíločervená orlice v modrém poli, ministerstvo kultu a vyučování tento znak schválilo, přičemž se odvolalo na podobu říšského znaku používajícího pro Moravu stejné barvy. Při udělení praporu Slovanskému gymnáziu v Olomouci bylo ve zdůvodnění rozhodnuto o tom, že za moravskou orlici je považována červeně a stříbrně šachovaná orlice, dokud se v této podobě bude objevovat ve státním znaku: „dass der roth und silbern geschachte Adler als der mährische zu betrachten sei, so lange er in solcher Form im Staatswappen erscheine.“.[288][289][290] Z toho důvodu bylo ve věci zemských barev opět žádáno o jednoznačné stanovisko. Koncem 70. let 19. století bylo zemskou školní radou pro národní školy vydáno tablo znaků zemí habsburského mocnářství, v němž byl moravský zemský znak nakreslen v podobě zlatočerveně šachované orlice. Místodržitel Kalina (Franz Kallina von Urbanow)[291] si to vyložil tak, že jeho požadavkům na změnu barev znaku bylo konečně vyhověno, a tak ministerstvo vnitra začátkem 80. let 19. století požádal o zaslání příslušného výnosu. Ministr vnitra Eduard Taaffe mu tedy 25. května 1880 osobním dopisem oznámil, že moravský znak ve velkém a středním císařském znaku zůstává nezměněn, že se však Moravě povoluje užívat znak v podobě zachycené na zmíněném tablu pro národní školy, tzn. se zlatočerveně šachovanou orlicí.[197][194]

Takto upraven byl pak moravský zemský znak nakreslen i v erbovníku Huga Gerharda Ströhla, který byl v roce 1890 vydán ve Vídni.[292][32]

Ve velkém a středním státním znaku bylo ovšem až do roku 1915 používáno původní stříbrnočervené šachování orlice. Až tehdy bylo šachování orlice představující ve středním znaku znak Moravy změněno na červenozlaté, což se používalo v letech 1915-1918.

Vyvěšování na radnicíchEditovat

 
Vyvěšená moravská vlajka 5. července 2016 na brněnské radnici.
 
Vyvěšená moravská vlajka na budově Městského úřadu Moravský Krumlov 4. července 2020.
 
Vyvěšená moravská vlajka na budově Městského úřadu Dolní Kounice 4. července 2020. V pořadí na prvním místě.
Podrobnější informace naleznete v článku Vyvěšování moravské vlajky.

Z iniciativy občanského sdružení Moravská národní obec začaly od roku 2010 při slavnostních příležitostech, zejména 5. července - v den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje některé radnice vyvěšovat vlajku odvozenou z historické moravské vlajky používané ve 2. polovině 19. století a na začátku 20. století některými moravskými úřady (žlutočervená/červenožlutá bikolóra). Počet zúčastněných radnic má od prvního ročníku akce podle informací ve statistice Moravské národní obce setrvale rostoucí tendenci a dosáhl z 75 v roce 2010 na 1552 účastnících se v roce 2020.[293]

 
Vyvěšená vlajka na budově Krajského úřadu Jihomoravského kraje v roce 2013

Na podobu používané historické vlajky není jednotný názor, a tak záleží na místních politicích, kteří o vyvěšení v zastupitelstvech rozhodují, jak se k vyvěšení moravské vlajky, k moravskému znaku, k symbolice a jejímu smyslu postaví. Jiný postoj zastává iniciátor akce Moravská národní obec, která propaguje žlutočervenou bikolóru se znakem - červenožlutě šachovanou orlicí se žlutou korunou a zbrojí a červeným jazykem v modrém poli štítu uprostřed vlajkového listu, jejíž předseda Jaroslav Krábek mj. řekl (2017), že je možné vyvěsit: „Jednak starou válečnou standartu markraběte, to je modré pole s moravskou orlicí, ale dneska už (lidé) znají i vlajku v barvách uzákoněných zemským sněmem v roce 1848, což je žlutá s červenou a opatřovaná orlicí.“, a jiný historikové. Podle ředitele Zemského archivu v Opavě Karla Müllera znak s orlicí na žlutočervenou bikolóru nepatří: „V žádném případě není vlajkou Moravy jakožto země. Je vlajkou nějakého hnutí. Vlajkou Moravy, historickou, byly dva pruhy - žlutý a červený, tak jak byla užívána od 19. století. (Po vzniku republiky už neměla žádnou vazbu na znak Moravy.)“.[294]

Na Nové radnici v Brně byla žlutočervená vlajka s červeno-žlutě šachovanou orlicí se žlutým jazykem, se žlutou korunou a zbrojí v modrém poli štítu položeného uprostřed listu vlajky vyvěšována v letech 2011-2013.[295] Mluvčí brněnského magistrátu Pavel Žára k prvnímu vyvěšení v roce 2011 řekl: „Vyvěšení vlajky odhlasovali radní. Podpoříme tuto akci hlavně proto, že Brno je hlavním městem Moravy, a proto se k jejím tradicím musí hlásit“.[296] Od roku 2014 je vyvěšována vlajka s moravskou orlicí (modrá vlajka s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutým jazykem, žlutou korunou a zbrojí). Primátor města Roman Onderka v roce 2014 řekl: „Obrátili jsme se na odborníky. A po jejich doporučení se rozhodli pro modrou“.[297]

Někde vlajka, ačkoli jsou představitelé samosprávy, iniciativou opakovaně osloveni, vyvěšována není. Tak je tomu např. v případě města Ostravy, kde bylo zastupitelstvem města opakovaně rozhodnuto o nevyvěšení moravské vlajky na budovu radnice.[298]

Některé obce jsou v seznamech uvedeny jako do iniciativy zapojené, ale vlajku nevyvěšují, i když iniciativu podporují. Např. v letech 2015 a 2016 byla tímto způsobem započítána Moravská Třebová.[299]

K důležitosti podpory a vyvěšování moravské vlajky, řekl v roce 2016 tajemník úřadu městyse Doubravníka, kde se v roce 2016 rozhodli pro vyvěšení historické vlajky Moravy v podobě modrého listu s bílo-červeně šachovanou orlicí se žlutou korunou a zbrojí, Zdeněk Šikula: „Dlouho jsme vyvěšovali žlutočervenou vlajku, ale tahle se nám zdá z historického hlediska lepší. Ale ať už zavlaje ta, či ona, důležité je přihlásit se k tomu, že jsme Moravané a že tu žijeme.“.[300]

Starosta Velehradu, jednoho z nejvýznamnějších poutních míst v České republice, kde se nachází velehradský klášter a kde se každý rok 5. července ve svátek svatých Cyrila a Metoděje koná národní pouť na Velehradě, Aleš Mergental k tomu, proč a jakou vlajku v tento den obec vyvěšuje, řekl: „Iniciativy se účastníme už několikerým rokem proto, že Velehrad je pokračovatelem sídla Velké Moravy. Je tedy logické, že moravskou vlajku symbolicky vyvěsíme. Používáme modrou variantu, jelikož podle odborníků je tato varianta ta správná.“.[301] Heraldik Zdeněk Kubík pak vysvětlil, že: „Heraldicky je zlatočerveně šachovaná orlice na dvoubarevné vlajce neplatná, moravskou orlici s červenobílým šachováním žádný zákon nezměnil.“.[302] Spor se však nevede o „správnost“, protože každá z těchto vlajek říká symbolicky něco jiného.[303]

Definice historického symbolu Moravy statními a krajskými symbolyEditovat

Moravská orlice je heraldický terminus technicus. Je popsána v zákonu o státních symbolech České republiky č. 3/1993 Sb., který je po ústavě České republiky a Listině základních lidských práv a svobod třetím nejdůležitějším zákonem republiky. Nic figurálně i tinkturami odlišného nelze zvát moravskou orlicí. Historický symbol Moravy je neměnný od svého začátku až dosud. Je definován statními a krajskými symboly.[304]

Vlajku s moravskou orlicí tak 5. července 2019 vyvěsila např. obec Křetín, protože: "Tato vlajka symbolizuje Moravu. Vychází z nejstaršího dochovaného zobrazení moravské standarty ze 13. století a je ve shodě s velkým státním znakem ČR". Příspěvek k vyvěšení moravské vlajky v Křetíně zahrnul také obrázky s grafikami na Moravě v den státního svátku vyvěšovaných vlajek, přičemž žlutočervenou bikolóru s modrým štítkem se žlutočerveně šachovanou orlicí dle popisku užívá občanské sdružení Moravská národní obec.[305]

Kontroverze a kritikaEditovat

Podoba vyvěšované vlajky (žluto-červené bikolóry, zpravidla se zemským znakem, a to nesprávně žluto-červeně šachovaným) se stala předmětem kritiky ze strany části odborné veřejnosti. Kritiku budí také vnitřní symbolika této barevnosti s ohledem na státoprávní historii.

 
Na dnešní vlajce Jihomoravského kraje je v dolním pravém okraji také žluto-červeně šachovaná orlice. Na vlajku byla umístěna jako symbol smíření a integrace různých jazykových, náboženských, národnostních skupin žijících historicky na jižní Moravě.[72]

Podle heraldika Karla Müllera má tato takzvaná moravská vlajka, která zavlála na radnicích nulový význam a platnost. Může být chápána jako spolková, něco jako hasičská či firemní. Dále Müller také upozorňuje, že žlutou a červenou obhajovali především německy mluvící Moravané.[306] Ivan Štarha k otázce barevnosti moravské vlajky napsal, že „moravská vlajka byla po více než padesáti letech po zániku Moravy kodifikována v horním žerďovém poli vlajek krajů Vysočina, Jihomoravského, Olomouckého a Zlínského a také v horním vlajícím poli vlajek krajů Pardubického a Moravskoslezského.“[51] Na těchto vlajkách (i krajských znacích) jsou moravské orlice bílo-červeně šachované.

 
Současná vlajka Zlínského kraje. Podle I. Štarhy horní žerďové pole například této vlajky kodifikuje dnešní vlajku Moravy.[51]

Archivář a historik Vladimír Růžek zase konstatoval, že vyvěšováním žluto-červené bikolóry by funkcionáři městské samosprávy vyjadřovali „...nevhodně a neloajálně vůči českému státu neexistující státoprávní uspořádání a příslušnost k neexistujícímu zemskému útvaru.“ Podle jeho názoru „je svébytnost Moravy jako historické země sdostatek vyjádřena ve velkém státním znaku České republiky, kde v druhém poli čtvrceného štítu je historický a správný znak Moravy.“[307] Růžek dále argumentuje, že verze červeno-žluté bikolóry je problematická z řady historických důvodů. Zmiňované znakové privilegium císaře Fridricha III. považuje Růžek za neplatné respektive nesměrodatné vzhledem k tomu, že na základě existujících právních vztahů mohl takové privilegium udělit nebo potvrdit jenom český král jako lenní pán Moravy. Římskému císaři taková kompetence nepříslušela, a to od doby Karla IV.[37] Tento argument potvrzuje také historik Ivan Štarha, když explicitně říká, že „Fridrich III. překročil své pravomoci a jeho privilegium bylo od počátku neplatné.[308]

Růžek je toho názoru, že v době, kdy vznikal moravský znak (ze kterého se barvy odvozují), tedy v době vlády krále Přemysla Otakara II., byl tento znak odvozen od tinktur znaku českého krále (a království) a vyjadřoval spojitost mezi Moravou a českým králem.[37] S ohledem k těmto okolnostem Růžek dovozuje, že užití červeno-žluté bikolóry vyjadřuje „...více či méně (vědomě či nevědomě) přerušení této státoprávní spojitosti Čech s Moravou a demonstruje se naopak souvislost Moravy se Svatou říší římskou... která měla tendenci považovat Moravu za bezprostřední léno říše...“[17] Ukazuje rovněž na to, že zlatou barvu prosazovali v 19. století především Moravané německé národnosti, zastoupení dominantně v samosprávných moravských orgánech a podařilo se jim ji prosadit až v roce 1915. Příklon ke zlaté barvě (ve znaku a na vlajce) tedy s sebou nese „vážnou vnitřní symboliku, jíž se vyjadřují i státoprávní stanoviska s patřičnými důsledky,“ připomíná V. Růžek. Růžek adresně tvrdí, že červeno-žlutá bikolóra podporovaná a prosazovaná MNO o.s. fakticky podporuje moravskoseparatistické záměry a vyzývá MNO přehodnotit podobu vlajky, kterou nepovažuje z odborného hlediska za historicky správnou.[17] Další námitkou V. Růžka proti verzi podporované a šířené MNO je skutečnost, že z vexilologického hlediska se znak nekladl na vlajku, což označuje Růžek za „estetický i symbolický nonsens“.[17] Podoba praporu by podle něj měla souznít s historickým znakem, ale také s platným znakem České republiky.[17]

Odborné vexilologické stanoviskoEditovat

V odborném vexilologickém stanovisku k moravské vlajce vydaném 1. června 2013 experty Podvýboru pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (podvýbor Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu) Zbyškem Svobodou, Pavlem Fojtíkem, Petrem Exnerem a předsedou České vexilologické společnosti Jaroslavem Martykánem se za historicky nejvhodnější moravskou vlajku a prapor považuje její nejstarší doložená podoba, tedy modrý list s bílo-červeně šachovanou orlicí.[30][309][310]

Moravská vlajka - jaká, a jak?Editovat

Moravská vlajka dnesEditovat

V článku Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část zveřejněném v časopise Vexilologie Pavel Fojtík na otázku, zda může existovat moravská vlajka, odpovídá, dle svého názoru na rozdíl od takto jím vykládaného údajného stanoviska k věci Vladimíra Růžka, kladně.[311] Vladimír Růžek se však svým textem Několik poznámek k moravskému praporu zveřejněným v roce 2013 ve stejném časopise staví proti novotvaru vlajky MNO a jeho předobrazu z poloviny 19. století a zároveň za jediný správný považuje historický prapor, a to pro jeho sílu nejstaršího dokladu.[312]

Existence vlajky se symbolickým významem, vztahující se k moravskému území, ačkoli je v současnosti bez přímého právního základu, je možná. Dokladů tohoto typu v dnešní Evropě, které tento argument podporují, je docela dost. Vlajky jsou běžně používány například pro historická francouzská území, i když ve Francii z většiny hranice těchto historických provincií departementy nerespektují.[311]

Právní postavení takových francouzských historických vlajek je podobné, jako je tomu u vlajky Moravy, bez ohledu na její podobu, protože Morava jako jednotný územní celek dnes ve správním členění České republiky není. I tak je ale moravská orlice (symbol Moravy) ve znacích a na vlajkách krajů rozkládajících se na zcela moravském území na čestném místě, u dalších pak ve druhém poli. Dokládá to jednoznačně, že Moravě se v symbolech státu a jeho regionů záměrně projevuje patřičná úcta.[313]

Žlutočervená vlajka se znakemEditovat

Žlutočervenou vlajku používá historicky od dubna 1891 Praha, od roku 1965 České Budějovice, od roku 1938 Varšava, od roku 1950 nizozemské Schagen, a další územní celky.[313]

V roce 1848 byla žlutá a červená barva moravským zemským sněmem (právně nezávazně) vyhlášeny za moravské barvy. Přesto je otázkou, jak má moravská vlajka vypadat a jak se má používat. O moravských zemských barvách se na Moravě diskutovalo od roku 1848.[313] V té době stejné barvy používaly v Německé říši např. Alsasko, Bádensko, Lauenbursko, Lippe (i se znakem) a Lotrinsko. Jedná se také o barvy Lichtenštejnů stanovené lichtenštejnským zákonem.[314]

V České republice se používání znaků na vlajkách, které není vhodné, na krajských a komunálních vlajkách ze zásadních důvodů nepřipouští. Je tolerováno pouze v případě historických vlajek měst, jež je měly ještě předtím, než byl v roce 1990 přijat zákon o obcích. Historická moravská žlutočervená bikolóra 2. poloviny 19. století doplněná kvůli odlišení sporným historickým moravským znakem se zlato-červeně šachovanou orlicí v modrém poli se tak opticky řadí do skupiny starších městských vlajek, a velmi se podobá četným zahraničním vlajkám. Znak na vlajce ale není při pohledu z dálky pro její rozlišení od podobných vlajek dostatečný.[314]

Takto sestavených vlajek je velké množství. V Německu mají žlutočervenou vlajku se znakem např. zemský okres Diepholz v Dolním Sasku a okresy Coesfeld a Lippe v Severním Porýní-Vestfálsku, města a obce Heek a Mülheim an der Ruhr, Körchow, Lüdinghausen a Redefin, Frankenthal aj. V Polsku takovou vlajku používá např. Lodž, okres Chodziez, město Gryfice a obce Troszyn a Jarocin.[314]

Účelem vlajek je určení totožnosti jejich uživatele, vlastníka nemovitosti apod. na dálku. Tento jejich smysl je na ně umístěným znakem, který tyto symboly často dělá nesrozumitelnými a zaměnitelnými, oslaben. I v Čechách jsou některé vlajky navzájem odlišeny jen znakem. To je případ vlajek např. měst Jičína a Chomutova. Z toho důvodu změnilo svoji vlajku v roce 2001 Kladno.[315] Na Moravě změnu provedla města Znojmo v roce 1994 a Olomouc v roce 1995, původně používající stejné žlutočervené vlajky.[316][317]

Vlajka s moravskou orlicíEditovat

 
Odznak moravská vlajka (2020)

Na otázku, zda je vhodná modrá vlajka Moravy s bíločerveně šachovanou orlicí, "modrá moravská vlajka", Pavel Fojtík odpovídá, že "nejvhodnější pro Moravu je modrý list s bíločerveně šachovanou korunovanou orlicí se zlatou zbrojí", a to z jednoduchého důvodu. Moravská orlice na vlajce je na Moravě jasně a jednoznačně nejstarším doloženým objektem připomínajícím moravskou státnost tohoto druhu, který je mnohem starší, než v roce 1848 zemským sněmem stanovené barvy žlutá a červená. Jedinečnost vlajky s moravskou orlicí a celosvětová nezaměnitelnost je její zásadní výhodou.[317]

Iniciativa Za vyvěšování moravské zemské vlajkyEditovat

Vedeni snahou o to upozornit na historické státoprávní postavení Moravy před zrušením země Moravskoslezské v závěru roku 1948 začali Moravané po roce 1989 používat historickou žlutočervenou bikolóru i historický heraldický prapor s moravskou orlicí. Dokládá to fotografie publikovaná v populárně naučné knize Jiřího Pernese určené mládeži Československo 1946-1992. Černobílý snímek, na němž mohou být přítomny obě historické moravské vlajky, i když barvy bikolóry nejsou jasně rozpoznatelné a zřetelná je jen vlajka s moravskou orlicí, zachytil okamžik ze setkání českých a slovenských představitelů jednajících 28. října 1990 ve Slavkově u Brna o budoucím státoprávním uspořádání Československa, kdy mezi okolostojícími občany projíždí auto. Jiný záběr lidí čekajících toho dne u slavkovského zámku na příjezd politiků je barevný a vedle historického praporu s moravskou orlicí je na něm vidět historický žlutočervený prapor.[318][319]

Vexilolog Pavel Fojtík chápe bez ohledu na vzhled vlajky aktivitu vyvěšování moravské vlajky jako snahu po lepší moravské identitě, podle jeho slov pošlapané zásadním způsobem zrušením země Moravskoslezské[320] zákonem č. 280/1948 Sb. Podle Jiřího Pernese bylo záměrem úplné ovládnutí společnosti a "vytvoření nového člověka": "Záměrně nové kraje stanovili tak, aby se nekryly s hranicemi historických zemí. Hlavním důvodem byla snaha komunistů o zrušení stávajících struktur a maximální oslabení vazeb občanů na minulost.".[321][322] Federální shromáždění České a Slovenské Federativní republiky 9. května 1990 uznalo, že "považuje zrušení země moravsko-slezské od 1. ledna 1949 v rámci nového územně správního uspořádání za akt nespravedlivý a poplatný totalitní byrokraticko-centralistické praxi, za krok, který byl v rozporu s principy demokracie a samosprávy, a který tak podstatně přispěl k deformovanému vývoji československé společnosti. ". [323] Tím ale snaha státu o napravení postavení Moravy v něm v podstatě skončila.[zdroj?] Žádný ze dvou návrhů zákona o zemské samosprávě České republiky předložených poslanci v České národní radě v březnu 1992 totiž nebyl schválen.[324][325] Návrh z 6. března 1992 v důvodové zprávě poznamenává, že "možnost stanovit symboly a znaky je aktuální zejména pro zemi Moravskoslezskou, protože Morava a Slezsko mají své historické znaky.".[326]

Do všeobecného povědomí vstoupila žlutočervená bikolóra doplněná o znak v roce 2010 díky občanskému sdružení Moravská národní obec, která připravila první ročník akce spojené se státním svátkem 5. července pojmenované Za vyvěšování moravské zemské vlajky, která ze své podstaty jako projev moravanství vzbuzuje sympatie.[327] Mnohými obcemi je moravská vlajka vyvěšována i jindy (např. v Uničově to v roce 2010 bylo i 1. října 2010 při příležitosti 600. výročí zvolení markraběte Jošta Lucemburského římským králem,[328] v roce 2012 zde byla moravská vlajka vyvěšena, aby jí bylo připomenuto 420. výročí narození Jana Ámose Komenského dne 28. března).[329][330] Díky upřímnému moravskému vlastenectví, a také kvůli neznalosti problematiky, a s upřímnou vírou, že žlutočervená bikolóra se znakem je skutečně historickou moravskou vlajkou, během let narůstal počet obcí, které se nějak zapojily do této iniciativy a vyvěsily 5. července žlutočervenou bikolóru se znakem. Občané byli mnohými zúčastněnými městskými a obecními úřady často zpravováni, že tato vlajka je moravskou zemskou vlajkou, a dokonce, že v moravském znaku je orlice šachována červeno-žlutě, jak to dokládá např. Uničovský zpravodaj.[331] Pojem "historická vlajka Moravy" je při používání názvosloví možné použít jen tehdy, když jde o vlajku přesně v té podobě, v jaké existovala v době do roku 1948. To ale není případ žlutočervené vlajky se znakem. A ke žlutočerveným barvám se v minulosti ani zdaleka nehlásili všichni Moravané.[332]

Pro žlutočervenou vlajku se znakem používanou na Moravě zvláště po roce 2007 se rozhodně nedá používat pojem "moravská zemská vlajka". Je to jednak proto, že v územně správním členění České republiky země Morava neexistuje, a je to proto, že žlutočervená vlajka se znakem jako vlajka Moravy nikdy neexistovala. Je možné používat obecné pojmy jako "moravská vlajka" či "vlajka Moravy". Tím, že byla žlutočervená vlajka se znakem za vlajku Moravy prohlášena jednou organizací - Moravskou národní obcí, z ní udělala velice diskutabilní záležitost.[332] Protože, jakkoli jsou její úmysly upřímné, poskytované informace, které tuto vlajku propagují, vedle toho, že nejsou přesné, jsou podávány jednostranně až účelově. Nezdá se totiž, i když se žlutočervená bikolóra od poloviny 19. století užívala, že by "prapory v těchto barvách zdobily nejen sídla zemských institucí, ale i nejrůznější lidové vlajkoslávy, a to až do zániku zemské samosprávy v roce 1948".[333] Červenožlutá bikolóra se sice užívala, ale určitě ne všude. Tvrzení, že byly žlutá a červená Moravanům uděleny jako zemské barvy, také není správné. I v samotném erbovním listu císaře Fridricha III. se píše o změně barev orlice v moravském znaku, a z toho rozhodně neplyne, že žlutá a červená jsou moravskými barvami, a to dokonce již od roku 1462.[334]

Fridrichův erbovní list nezmiňuje, že by se jako moravské zemské barvy stanovily žlutá a červená. Heraldické zvyklosti o odvozování zemských (i městských) barev také vždy respektují barvu štítu.[334]

Otázkou také je, proč je ve znaku doplněném na žlutočervenou bikolóru žlutočerveně šachovaná orlice. Tato orlice totiž není platným znakem Moravy. V poskytovaných materiálech a zveřejňovaných článcích se opakující tvrzení, že moravská orlice ve velkém státním znaku České republiky, a tím i moravská orlice na vlajce prezidenta republiky, nemá správné tinktury, se mýlí.[334] Platnou podobu moravského znaku stanovily zákony o státních symbolech z let 1920, 1990 a 1993 přijaté nejvyššími státními orgány svobodného státu. Stříbrné a červené šachování moravské orlice respektovalo i protektorátní vládní nařízení (č. 222/1939 Sb. z. a n.). Vychází se z předpokladu, že se jedná o všeobecně známý symbol, a o znaku Moravy se přímo hovoří v důvodových zprávách k návrhům zákonů.[334]

Důvodová zpráva k návrhu zákona z roku 1920 uvádí, že "znak moravský a slezský nepotřebuje zvláštního vysvětlení, pouze se poznamenává, že šachování moravské orlice bylo zvoleno červené a stříbrné, nikoliv červené a zlaté, jaké někdy hlavně v době Habsburské bylo užíváno.".[335] Bíločerveně (stříbrnočerveně) šachovaná orlice se objevila během 1. světové války jako jeden ze symbolů boje za osvobození českých zemí a Slovenska. Objevila se v dubnu 1919 v době před přijetím definitivních symbolů ČSR ve šrafované podobě v tzv. sdruženém znaku také na dvou papírových platidlech (státovky v hodnotě 1 a 50 korun).[336]

Je proto nemístné odvolávat se na Fridrichův erbovní list z roku 1462 a zdůvodňovat to tím, že šachování orlice dle svého znění změnilo "na věky". Tuto listinu není možné povýšit nad legislativu suverénního státu. Tím by byla popřena svrchovanost od roku 1918 nejprve československého a od roku 1993 českého státu, které měly a mají právo si svobodně stanovovat své vlastní státní symboly.[336]

Moravská národní obec, která propaguje zlatočerveně šachovanou orlici, překvapivě ve vlastním znaku používá stříbrnočervenou orlici, ovšem s roztrženým řetězem na pařátech a se zlatým obdélníkem a černými písmeny MN/O na hrudi.[337] Velice překvapující je to, že Moravská národní obec modrou vlajku s bíločerveně šachovanou orlicí prohlásila za svůj symbol: "Moravská národní obec užívá jako spolkový prapor modrý obdélný list (2:3), na němž je uprostřed umístěna bílo-červeně šachovaná, heraldicky vpravo hledící orlice, se žlutou královskou třícípou korunkou, žlutou zbrojí a s červeným jazykem. Oko orlice je bílé. Obrys figury je zvýrazněn černou konturou. Výška orlice se rovná 75 % šířky praporu.".[338] Pavel Fojtík toto vykládá tak, že si MNO chce pro sebe přivlastnit jako spolkovou vlajku nejvhodnější vexilologický symbol Moravy.[339]

Nelze tvrdit, že v roce 1848 moravský zemský sněm potvrdil a uzákonil moravský zemský znak a moravské barvy, že došlo k zavedení moravské vlajky moravským zemským sněmem. Návrh moravské ústavy z roku 1848, jejíž § 6 kodifikoval zemské barvy, nikdy nenabyl právní moci. Bylo až věcí dalšího vývoje, že se tyto barvy prosadily a dostaly do jistého užívání, a zlatočerveně šachovaná orlice byla konečně schválena až v roce 1915, jako součást rakouského státního znaku.[340]

Chybná tvrzeníEditovat

Jednou z nesprávných informací, které se v souvislosti s moravskou vlajkou objevují, je tvrzení o zrušení moravské zemské vlajky v souvislosti s přijetím ústavního zákona č. 121/1920 Sb. z 29. února 1920.[341] Tento zákon (Ústava Republiky československé) se ale nezabýval podobou státních symbolů, nebo dokonce zemskými barvami. Byly jím pouze schváleny barvy ČSR: bílá, červená a modrá. A ani zákon č. 252/1920 Sb. z. a n., kterým byla vydána ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti Československé republiky, takové zrušovací ustanovení neobsahoval. Během debaty ve sněmovně 30. března 1920 o návrhu tohoto zákona nebyl žádným poslancem podán pozměňovací návrh a nikdo nevystoupil, aby zkritizoval tinktury moravské orlice.[342][340]

V této souvislosti má význam zákon č. 269 Sb. z. a n., o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů, jakož i stejnokrojů a odznaků, a o opatřeních proti závadným označením z 21. října 1936, který platil až do roku 1960, kdy jej zrušil zákon č. 163/1960 Sb., o státním znaku a státní vlajce. Byl prvním právním předpisem platným pro celý československý stát, který připustil (potvrdil) existenci i jiných než státních symbolů. Po zrušení zemí již zákon z roku 1936 ve vztahu k moravské vlajce neměl význam.

V rozpravě k zákonu č. 269 Sb. z. a n. upozornil zpravodaj poslanec F. Richter, jenž tím odpověděl na vystoupení slovenského poslance Slušného, který tvrdil, že slovenskou národní vlajku zákon dostatečně nechrání, že "pokud jde o zemské vlajky a pokud snad nebyly tyto vlajky zákonem zřízeny, jsou chráněny §em 21, který ustanovuje, že nutno zachovávati ten stav, jaký byl, ať už byl vytvořen právní normou nebo t. zv. zvyklostí. Podle tohoto paragrafu jsou přípustny všecky vlajky, ovšem neodporující ustanovením tohoto zákona".[343] Senátním zpravodajem dr. Milotou bylo ve zprávě ústavně-právního výboru o usnesení Poslanecké sněmovny k vládnímu návrhu zákona zdůrazněna důležitost článků zákona týkajících se ochrany symbolů státní svrchovanosti a vzpomněl přitom i na zemské a městské symboly: "Podobně je tomu, byť v zmenšené míře, u symbolů svazků územní samosprávy, u nichž však je třeba ze státně prestižních i politických důvodů též zabrániti tomu, aby se takový územní symbol nestavěl proti symbolu státnímu, anebo aby se nad něj nevyvyšoval.".[344][345]

Jinou nesprávnou informací je tvrzení o vzniku žlutočervené vlajky dle návrhu Aloise Vojtěcha Šembery. Ten však za moravské barvy označil žlutou, červenou a modrou. Podobně zavádějící je tvrzení, že žlutočervenomodrá trikolóra (vlajka) se užívala od 7. prosince 1462.[346][345][347]

V souvislosti s vyvěšením moravské vlajky na budově hejtmanství Jihomoravského kraje za účinkování hejtmana Michala Haška v roce 2010 se objevila zpráva, že "žluto červenou vlajku se znakem orlice schválil Moravský zemský sněm v roce 1848".[348][349] Tatáž nesprávná informace byla zopakována i v následujících letech.[350][351][347]

Návrhy úplně nové moravské vlajkyEditovat

V roce 2011 navrhl Vladimír Olšanský vlajku vycházející z tinktur změněného moravského znaku z roku 1462. Vlajku tvoří žlutá, červená a modrá barva uspořádané do vodorovných pruhů. Na rozhraní žlutého a červeného pruhu Vladimír Olšanský u žerdi umístil změněný znak.[352][353]

Grafické detaily znaku původního návrhu byly postupem času vícekrát nepatrně pozměněny. Vexilologickým nedostatkem je použití znaku[352] a poměr stran, kterým se vlajka odlišuje od poměru stran vlajky České republiky (2:3). Sám znak je v rozporu se znakem Moravy, který se znaky Čech a Slezska tvoří státní znak České republiky.[354] Tuto vlajku, která byla celkem často k vidění na různých akcích, přijímali někteří Moravané kladně, ale hodně záporně ji vnímala Moravská národní obec.[355]

Později přišel Vladimír Olšanský s několika dalšími návrhy, jimž bylo společné jiné uspořádání žluté, červené a modré. Žlutá a červená barva zůstaly vodorovně a modrá se v podobě žerďového pruhu zaujímajícího třetinu délky listu přemístila k žerdi. Varianty byly odlišeny figurami, např. bíločerveně šachovaná moravská orlice doplněná "cyrilometodějským křížem" umístěná v modrém pruhu. Pod orlici byl umístěn nápis Morava napsaný hlaholicí.[354] Ve svém druhém a třetím návrhu Vladimír Olšanský upustil od použití pozměněné moravské orlice. V horní polovině modrého pruhu je "cyrilometodějský kříž" a v dolní polovině pod novotvarem, který představuje cyrilometodějskou tradici, bíločerveně šachovaná moravská orlice. Jeden z návrhů má ve střední části modrého pruhu opět hlaholicí bíle napsáno Morava. Všechny tyto návrhy lze chápat jako snahu o nalezení nové podoby moravské vlajky co nejvíce se lišící od stávajících vlajek.[356]

Anketa Kolokvia moravských subjektů konaného 4. února 2012 veřejnosti předložila tři návrhy: 1) žlutočervenou vlajku se znakem, 2) dnes neznámý návrh Mgr. Ing. Milana Horáka[357] a 3) návrh Vladimíra Olšanského. Anketa měla být ukončena 25. května 2012. Se zdůvodněním mnohokrát opakovaného hlasování z jednoho počítače byl návrh č. 3 20. května vedením Moravského národního kongresu vyřazen. Následně byl po dvou dnech stažen Milanem Horákem jeho návrh, a tak se stalo, že v anketě zůstala jedna vlajka, prosazovaná tradičně Moravskou národní obcí.[358]

Úvahy skupiny kolem Vladimíra Olšanského nad možnou novou vlajkou pokračovaly i poté, když byla v roce 2017 navržena žlutočervenomodrá trikolóra, do jejíhož středu byla dána další varianta pozměněné moravské orlice s roztrženými okovy na nohou, držící pravou nohou meč a levou nohou dvouramenný kříž s písmeny A a S v hlaholici.[356][359]

Vedle těchto aktivit kladoucích si za cíl nalezení možné nové moravské vlajky, byly zaznamenány i další. Moravskoslezská akademie pro vzdělání, vědu a umění se sídlem v Brně přijala začátkem roku 2008 vlajku tvořenou modrým žerďovým pruhem zabírajícím třetinu délky listu a žlutočerveně čtvrcené pole, jejímž autorem je Jaroslav Nesiba.[359] I tato vlajka byla dále upravována. Měla se stát kompromisním řešením mezi moravskou orlicí a červenozlatě šachovanou orlicí. Tato vlajka je tvořena modrým žerďovým pruhem širokým třetinu délky listu a bíločervenožlutočerveně čtvrcené pole. Znak země Morava byl navržen podobně: korunovaná orlice se zlatou zbrojí a jazykem v modrém poli, pravá polovina orlice je šachována stříbrnočerveně, levá polovina je šachována zlatočerveně. Zároveň byla navržena i vlajka "nejvyššího představitele země Moravy" (modrý čtvercový list s upravenou orlicí, lem tvořen modrými, bílými, červenými a žlutými plaménky) a podobná vlajka "vyššího představitele země Moravy" (bez plaménkového lemu).[360]

Ankety k moravským barvám, vlajce a znakuEditovat

Vedle ankety Kolokvia moravských subjektů proběhnuvší během února až května 2012 byla téměř současně ve čtyřech okresech Zlínského kraje a v Brně provedena anketa k moravským barvám, vlajce a znaku. Vyvolal ji budoucí člen následně 27. prosince 2012 založeného spolku Za Moravu. Účelem šetření, jehož se zúčastnilo dvě stě občanů, bylo od nečlenů moravských politických stran a klubů získat jejich názor na moravské barvy a znak. Anketa si kladla za cíl zjistit, zda a jak skutečnosti odpovídá tvrzení Moravské národní obce o vysoké příchylnosti obyvatel Moravy k v roce 2007 politickou stranou Moravané představené (z historické červenožluté bikolóry 2. poloviny 19. století odvozené) a Moravskou národní obcí pak od roku 2009 prosazované vlajce mající podobu žlutého vodorovného pruhu nahoře, červeného dole, s červenožlutě šachovanou žlutě korunovanou orlicí se žlutým jazykem a zbrojí v modrém poli uprostřed.

Účastníci ankety volili mezi třemi vzory utvořenými dle pravidel převodu tinktur z barev převzatých z historicky užívaných znaků. Vybírali mezi bikolórou a dvěma variantami trikolóry v tzv. zemských barvách - vlajkami žlutočervenou, žlutočervenomodrou a bíločervenomodrou. Vlajky byly složeny pouze z vodorovných pruhů. Dotazování nezahrnulo heraldickou variantu - modrý prapor s šachovanou orlicí. Nejvíce hlasů dostala bíločervenomodrá trikolóra. Následovala ji žlutočervenomodrá trikolóra. Jako třetí se se značným odstupem umístila žlutočervená bikolóra.

Organizátoři na základě výsledku ankety došli k závěru, že novotvar vlajky z roku 2007 (s přidaným znakem) je oblíben převážně mezi jejími tvůrci a propagátory, přičemž takto neorganizovaní moravští občané dávají přednost tradičním moravským barvám.

Ještě výraznější byl výsledek ankety zkoumající povědomí o dvou variantách moravského znaku. Oproti anketě věnující se moravským barvám a z nich odvozeným vlajkám se jí zúčastnil poloviční počet respondentů. První orlice byla šachována červenostříbrně, druhá orlice červenozlatě. Pro červenozlatě šachovanou orlici hlasovala jen dvě procenta dotázaných.[361]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Odpověď Magistrátu města Brna, Odboru vnitřních věcí, z 23. června 2014 Lence Holaňové, místopředsedkyni Moravské národní obce na žádost o vyvěšení moravské vlajky na budově magistrátu ve státní svátek 5. července 2014 [online]. [cit. 2019-12-28]. Dostupné online. 
  2. Historická moravská vlajka na brněnské radnici v červenci 2014 [online]. [cit. 2015-03-05]. Dostupné online. 
  3. Tisková zpráva z RMB č. R7/026 dne 16. 6. 2015. Souhlas s vyvěšením moravské vlajky na budově Nové radnice dne 5. července 2015, v den státního svátku – Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje [online]. [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. 
  4. Státní svátky vzpomenou věrozvěsty a mistra Jana [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  5. Na počest Cyrila a Metoděje vyvěsilo Brno moravskou vlajku [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  6. Tisková zpráva z Rady města Brna č. R8/028 dne 29. 5. 2019. Souhlas s vyvěšením moravské vlajky dne 5. července 2019 při příležitosti Dne slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje [online]. [cit. 2019-06-05]. Dostupné online. 
  7. a b c HAVLÍK, Lubomír Emil. Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků. Brno: Moravské občanské hnutí, 1990. 58 s. S. 31.  Dále jen Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků.
  8. a b c d e f g h Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 168.
  9. a b Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 165
  10. a b MOTÝL, Ivan. Morava s ilegální vlajkou. Týden. Červen 2011, s. 14. ISSN 1210-9940. (česky) 
  11. a b MOTÝL, Ivan. Jak jsem urazil Moravany. Týden. Červenec 2011, s. 12-13. ISSN 1210-9940. (česky) 
  12. a b ŠTĚPÁN, Petr. Moravskou vlajku vyvěsí téměř 400 obcí. Kvůli sporům není jasné, zda je to ta pravá. iHNed.cz. Červenec 2012. Dostupné online. ISSN 1213-7693. (česky) 
  13. a b Škromach: Že se vyvěšování moravských vlajek čecháčkům nelíbí? Jejich věc. Parlamentní listy. Červenec 2012. Dostupné online. ISSN 1214-3154 ISSN 1214-3154. (česky) 
  14. HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský [online]. 1880 [cit. 2015-12-15]. Roč. 8, čís. 29, s. 454-455. Dostupné online. (česky) 
  15. O barvách praporů. Orlice, časopis politický. Telč: 8. září 1888, roč. 3, čís. 19, s. Příloha Orlice k číslu 19. (česky) 
  16. SUCHOMEL, Dan. Místopisné pohlednice města Kroměříže, Část I. Rakousko-Uhersko 1896-1918. Stručný obraz kroměřížského poštovnictví. 1. vyd. Kroměříž: Česká numismatická společnost, pobočka Kroměříž, 2013. S. 100, 101. 
  17. a b c d e f g h i RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2013-06-07]. Čís. 10, s. 20-22:22. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  18. a b c Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 167.
  19. BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761. S. 50. 
  20. a b HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2015-12-14]. S. 3. Dostupné online. (německy) 
  21. a b Ivan Štarha. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice Moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno: Matice Moravska, 2002. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-16. ISBN 80-86488-07-1. S. 165-170:168. (česky)
  22. a b c d e Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 170.
  23. a b c Zemský registr erbů České republiky. Legislativa [online]. ZREČR [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  24. Sbírka zákonů a mezinárodních smluv České republiky. Zákon České národní rady o státních symbolech České republiky [online]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  25. Sbírka zákonů a mezinárodních smluv České republiky. Zákon o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů [online]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2013-01-03]. Dostupné online. (česky) 
  26. FRANTIŠEK, Pícha. Znaky a prapory v kronice Ottokara Štýrského. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3320-3323. (česky, anglicky) 
  27. Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2016-07-07]. Dostupné online. 
  28. Ottokar von Steiermark: 'Steirische Reimchronik' [online]. www.handschriftencensus.de [cit. 2016-07-07]. Dostupné online. 
  29. Nejstarší zmínka o praporu Moravy v kronice Ottokara Štýrského [online]. [cit. 2019-04-30]. Dostupné online. 
  30. a b SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr; MARTYKÁN, Jaroslav. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online. 
  31. a b VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 21. (česky) 
  32. a b PÍCHA, František. O klenotu znaku moravského markraběte. Genealogické a heraldické informace 2010 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2011. Brno: 2011, roč. 15 (30), s. 7-32. (česky) 
  33. a b KREJČÍK, Tomáš; PÍCHA, František. Český a moravský znak ve znakové galerii v Gozzoburgu v Kremsu. Genealogické a heraldické informace 2008 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2009. Brno: 2009, roč. 13 (28), s. 49-57. ISSN 0862-8963. (česky) 
  34. Gelnhausenův kodex (kodex A) - právní kniha. Jošt Lucemburský s moravským praporem v Jihlavské právní knize z roku 1407 na foliu 63r. [online]. [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. 
  35. Jihlavský archiv ukázal své nejvzácnější dokumenty, jinak nepřístupné [online]. [cit. 2016-06-28]. Dostupné online. 
  36. ADAMOVÁ, Karolina. K heraldické výzdobě Staroměstské mostecké věže. Právně historický pohled. Pražský sborník historický. Praha: Panorama, 1982, roč. 15, s. 44-62. ISSN 0555-0238. (česky) 
  37. a b c RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa [online]. 2013 [cit. 2013-06-07]. Čís. 10, s. 20-22:21. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  38. Ottokars Österreichische Reimchronik (MGH Deutsche Chroniken V,1) [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  39. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 281. (česky)
  40. BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola 1.2.1 Šachování orlice moravských markrabat, s. 283. (česky)
  41. Pečeť Oldřicha III. Korutanského [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  42. Henryk III (I) głogowski [online]. [cit. 2019-05-05]. Dostupné online. 
  43. Triumph of the Emperor Maximilian I [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (anglicky, německy) 
  44. Triunfo del Emperador Maximiliano I, Rey de Hungría, Dalmacia y Croacia, Archiduque de Austria... de quien están descritas y colocadas en esta colección las acciones gloriosas de S.M. Imperial, durante su vida, snímek č. 38 [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (španělsky) 
  45. SCHILHAN, Lisa; ZWICKLER, Wolfgang. Triumph of the Emperor Maximilian I [online]. [cit. 2017-01-27]. Dostupné online. (německy) 
  46. a b VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 22. (česky) 
  47. HABRICH, Alexius (ed.). Iura primaeva Moraviae [online]. Brno: 1781. S. 38-42. Dostupné online. (latinsky) 
  48. KALOUSEK, Josef (ed.). Archiv český čili staré písemné památky české i moravské, svazek X [online]. Praha: 1890 [cit. 2018-05-17]. S. 273-274. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-14. (latinsky) 
  49. BRETHOLZ, Berthold. Das mährische Landesarchiv, Seine Geschichte, seine Bestände [online]. Brno: 1908. S. 124. (německy, latinsky) 
  50. ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa [online]. [cit. 2013-06-07]. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online. ISSN 1213-6581. (česky) 
  51. a b c ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9:8. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  52. a b PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. ISSN 0862-8963. (česky) 
  53. Naše znaky státní (staré a nynější), s. 23.
  54. SEDLÁČEK, Pavel. Symboly republiky. Praha: Vláda České republiky, 2009. 42 s. Dostupné online. ISBN 978-90-97041-29-1. S. 10. (česky) 
  55. HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu [online]. 1995 [cit. 2013-01-01]. Čís. 3, s. 161. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-02. ISSN 1211-9768. (česky) 
  56. KAMENÍČEK, František. Zemské sněmy a sjezdy moravské: jejich složení, obor působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského líčí dle archivních pramenů František Kameníček. Díl 2., Soudnictví. Právo dědické, poručenské a odúmrtné na statcích svobodných. Vojenství. Účastenství Moravanů ve válkách tureckých. Styky Moravy se sousedními zeměmi. Brno: Zemský výbor markrabství Moravského, 1902. S. 199-200, 222, 224, 293. (česky) 
  57. KOEBEL, Jacob. Wapen des heyligen römischen Reichs teutscher Nation [online]. Frankfurt nad Mohanem: 1545 [cit. 2015-12-01]. S. 15, 145. Dostupné online. (německy) 
  58. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. Dostupné online. S. 53. (česky) 
  59. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 506. (V Praze), 24. března 1611 [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. 
  60. ZÁVĚTA ZE ZÁVĚTIC, Jiří. Vypsání slavného příjezdu nejjasnějšího a velikomocného knížete a pána, pana Matyáše z Boží milosti toho jména druhého, krále uherského, čekance Království českého, arciknížete rakouského, markraběte moravského, knížete štýrského, burgunského, korytanského a gránského, též hraběte v Habšpurku a Tyrolu ec., do hlavního v témž království města Prahy, ve čtvrtek po neděli smrtedlné, jinák xxiiij. dne m. března. Léta Páně M.DC.XI. S poznamenáním některých před tím stalých a zběhlých věcí. Z jistého dovolení vytištěno v Starém Městě pražském v impressí Šumanské. [online]. Praha: 1611 [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. (česky) 
  61. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější) [online]. Praha: Vesmír, 1921 [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. (česky) 
  62. Prapory a uniformy 17. století [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. 
  63. České sněmy, sv. XV., 1. část, 1611, č. 509. (V Praze), k 24. březnu 1611 [online]. [cit. 2015-12-08]. Dostupné online. 
  64. PAŘÍZKOVÁ, Kateřina. Pražská korunovace krále Matyáše 23. května 1611 ve světle dobových pramenů [online]. Praha: 2012 [cit. 2015-12-09]. S. 69. Dostupné online. (česky) 
  65. ZÁVĚTA ZE ZÁVĚTIC, Jiří. Korunování J. M. Matyáše [online]. Praha: 1611 [cit. 2015-12-09]. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. (česky) 
  66. Třicetiletá válka. Události a osobnosti 30leté války zobrazené na dobových rytinách: Pamětihodné tajemství již zcela vyplněného a ještě budoucího proroctví, které oznamuje uplynulý a dosud trvající stav českých nešvarů. [online]. 1619 [cit. 2015-12-07]. Dostupné online. (česky) 
  67. MACUROVÁ, Zuzana. Kapitoly z mecenátu Matouše Pertschera, představeného brněnského augustiniánského kláštera (1740-1777) [online]. Brno: 2009 [cit. 2015-12-01]. S. 18. Dostupné online. (česky) 
  68. Moravská orlice na praporech zemských milic, rok 1745 [online]. 2015 [cit. 2016-07-20]. Dostupné online. (česky, latinsky) 
  69. In: WALTER, Vilém. Prapor - znamení, které sjednocuje. Brno: Brněnský městský střelecký sbor, 2008. ISBN 978-802544-071-1. S. 103. (česky)
  70. Prapor legie arcivévody Karla z roku 1800 [online]. [cit. 2015-12-12]. Dostupné online. 
  71. Arcivévoda Karel, česko-moravsko-slezská legie roku 1800 a její prapory [online]. [cit. 2015-12-12]. Dostupné online. 
  72. a b c d e Zdeněk KOUDELKA. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: Sborník z konference MORAVA 1918. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2019. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-316-4. S. 58-73. (česky)
  73. PÍCHA, František. K praporu moravského regimentu legie arcivévody Karla z roku 1800. Genealogické a heraldické informace 2014. 2015, s. 129-132. (česky) 
  74. DVOŘÁK, Rudolf. Protokol dietálního sezení ze dne 23. září 1801, v: Jednání sněmů moravských v letech 1792-1835, Z protokolův a jiných akt sněmovních sestavil Rudolf Dvořák [online]. Brno: Matice Moravská, 1904 [cit. 2015-12-23]. S. 22. Dostupné online. (česky) 
  75. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 40-41. (česky) 
  76. FRAJDL, Jiří; ZÁLABSKÝ, Josef. Vexilologie. Hradec Králové: PF Hradec Králové, 1989. 127 s. S. 8. (česky) 
  77. Více viz ŘEPA, Milan. Moravané nebo Češi? Vývoj českého národního vědomí na Moravě v 19. století. Brno: Doplněk, 2001. 221 s. ISBN 80-7239-084-8. (česky) 
  78. HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha: Mladá fronta., 1999. 280 s. ISBN 80-204-0809-6. S. 78-80. (česky) 
  79. NEUDÖRFL, Martin. Prapor země České, in: Schwarzenberská granátnická garda [online]. Český Krumlov: Schwarzenberská granátnická garda, z. s., 2017 [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. (česky) 
  80. a b Die Kaiserbegegnung in Kremsier. Norddeutsche allgemeine Zeitung [online]. 24. srpna 1885, večerní vydání [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  81. Norddeutsche allgemeine Zeitung - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži [online]. [cit. 2017-05-16]. Dostupné online. (německy) 
  82. SPÁČIL, Jindřich. Kroměřížská kronika. K 700. výročí trvání města. Kroměříž: Redakce okresních novin Kroměřížská Jiskra, 1963. S. 57. (česky) 
  83. PINKAVA, Jaroslav. Kroměříž ve dnech ústavodárného říšského sněmu: (22. listopadu 1848 až 7. března 1849). Kroměříž: Pálková, 1996. 114 s. S. 6-8. (česky) 
  84. KARÁSEK, Miroslav. Jubilejních let s osmičkou je daleko víc. Kroměřížský zpravodaj [online]. Květen 2008 [cit. 2015-12-29]. Čís. 5, s. 3. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-07. (česky) 
  85. a b C. k. okresní školní rada. Hustopeče, 14. února 1915: Ozdobování budov veřejných škol obecných [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  86. Kurze Mittheilungen. 3.. Jahrbücher für slawische Literatur, Kunst und Wissenschaft (Jordans Slawische Jahrbücher) [online]. J. P. Jordan a J. E. Schmaler, 1848. Roč. 6, čís. 15, s. 123-124. Dostupné online. (německy) 
  87. HNÁT, Ladislav. Die Flagge der lausitzer Sorben. Der Flaggenkurier. 2006, čís. 21-22, s. 3. (německy) 
  88. Prag, 3. Juni. Slavische Rundschau, Beiblatt zu den Slawischen Jahrbuchern [online]. 17. června 1848. Čís. 10, s. 43-44. Dostupné online. (německy) 
  89. Národní noviny. Otevření sjezdu slovanského v Praze dne 2. června 1848 [online]. 6. 6. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-03-05]. S. 205-206. Dostupné online. (česky) 
  90. PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67 ad. (česky) 
  91. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 166.
  92. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 44. (česky) 
  93. Moravia. 23. března 1848, čís. 36, s. 143. Dostupné online. (německy) 
  94. Národní noviny. archiv.ucl.cas.cz. 1848, čís. 8, s. 29-30. Dostupné online [cit. 2018-05-23]. (česky) 
  95. HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2018-05-23]. S. 4. Dostupné online. (německy) 
  96. Mährich-ständische Brünner Zeitung. 20. dubna 1848, čís. 110, s. 876. Dostupné online. (německy) 
  97. a b PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 47. (česky) 
  98. Národní noviny. archiv.ucl.cas.cz. 1848, čís. 24, s. 94. Dostupné online [cit. 2018-05-23]. (česky) 
  99. Národní noviny. archiv.ucl.cas.cz. 1848, čís. 37, s. 146. Dostupné online [cit. 2018-05-23]. (česky) 
  100. ŠEMBERA, Alois Vojtěch. Politické zemské barvy Moravské. Týdenník, listy ponaučné a zábavné. Brno: 4. května 1848, čís. 18, s. 139. (česky) 
  101. a b BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. (česky) 
  102. Sněmovní jednání dne 14. srpna 1848. Moravský sněmovní list. Brno: 14. září 1848, čís. 27, s. 213. (česky) 
  103. FIŠER, Zdeněk. Spor o prapor národní gardy v Přerově roku 1848. Sborník Státního okresního archivu Přerov / odpovědný redaktor Jiří Lapáček. Přerov: 1995, čís. 3, s. 74-78. ISSN 1214-4762. (česky) 
  104. Květy. 20. května 1848, čís. 61, s. 260. (česky) 
  105. Dopis. Z Vídně. Květy [online]. 20. května 1848 [cit. 2018-05-28]. Čís. 61, s. 260. Dostupné online. (česky) 
  106. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3669. ISSN 1211-2615. (česky) 
  107. HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. (česky) 
  108. a b Slavnosť odhalení pamětní desky M. Mikšíčkovi v Dačicích. Dačické listy: oznamovatel pro politický okres dačický. Časopis věnovaný národním hospodářským, obchodním a průmyslovým zájmům politického okresu dačického [online]. 25. července 1896 [cit. 2015-12-17]. Čís. 18, s. 2, 3. Dostupné online. (česky) 
  109. BROŽEK, Aleš. Zemské Barvy Moravy v knižních kalendářích 19. století. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3377-3379. ISSN 1211-2615. (česky) 
  110. VÁCLAVEK, Matouš. Úvod do zeměpisu markrabství Moravského [online]. 2. vyd. Meziříčí nad Bečvou: František Vaněk, 1896. S. 6, 7. Dostupné online. (česky) 
  111. RYBIČKA, Antonín. Welche Farben soll die mährische provinzial Fahne haben [online]. Vídeň: 1848 [cit. 2018-05-22]. Dostupné online. (německy) 
  112. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 45-46. (česky) 
  113. SK. Barvy moravské. Týdenník, listy ponaučné a zábavné. Brno: 8. června 1848, čís. 23, s. 179-180. Dostupné online. (česky) 
  114. a b c PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 48. (česky) 
  115. DVOŘÁK, Jindřich. Moravské sněmování roku 1848-49. Na padesátiletou památku novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn vydal a úvodem do dějů roku 1848 opatřil Jindřich Dvořák [online]. Telč: 1898 [cit. 2016-01-20]. S. 169. Dostupné online. (česky) 
  116. JANÁK, Jan. Návrh moravského zemského zřízení z roku 1848 o složení zemského sněmu. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. s. [81]-90 [online]. 1994 [cit. 2015-12-27]. Roč. 43, čís. C 41, s. 89. Dostupné online. (česky) 
  117. Historie parlamentarismu a české ústavnosti [online]. Praha: Poslanecká sněmovna parlamentu České republiky [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. (česky) 
  118. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 49. (česky) 
  119. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. (Cestou do Haliče) V Holomouci [online]. 5. 5. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 104. Dostupné online. (česky) 
  120. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Cestou do Haliče [online]. 1848 [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (česky) 
  121. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 3. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 691-692. Dostupné online. (česky) 
  122. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 4. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 696. Dostupné online. (česky) 
  123. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Národní noviny. Z Moravy [online]. 5. 11. 1848. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2016-02-24]. S. 699-700. Dostupné online. (česky) 
  124. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Duch národních novin. 2. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1898. S. 74-85. (česky) 
  125. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Články z Národních novin 1848-1850: Z Moravy [online]. 1848 [cit. 2016-02-24]. Dostupné online. (česky) 
  126. BOROVSKÝ, Karel Havlíček. Karel Havlíček o Moravě a Olomouci roku 1848. 1. vyd. Olomouc: Olomouc: Městská rada, 1928. S. 1-3. (česky) 
  127. Lípa slovanská. Brno: 26. října 1848, čís. 8, s. 32. (česky) 
  128. Pražský posel [online]. 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 43, s. 344. Dostupné online. (česky) 
  129. Moravské noviny [online]. 1. listopadu 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 1, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  130. Moravské noviny [online]. 5. listopadu 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 4, s. 13. Dostupné online. (česky) 
  131. Moravské noviny [online]. 10. listopadu 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 8, s. 29. Dostupné online. (česky) 
  132. PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 49-50. (česky) 
  133. Z Moravy [online]. 3. listopadu. vyd. Vojtěch Deym, 1848 [cit. 2018-05-25]. S. 691. Dostupné online. (česky) 
  134. Příloha k Moravským novinám. Moravské noviny [online]. 12. prosince 1848 [cit. 2018-05-25]. Čís. 44, s. 176a. Dostupné online. (česky) 
  135. a b c HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2015-12-14]. S. 8. Dostupné online. (německy) 
  136. JANÁK, Jan. Osnova moravského zemského zřízení z revolučního roku 1848. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. C, Řada historická. s. [111]-123 [online]. 1995 [cit. 2015-12-27]. Roč. 44, čís. C 42, s. 119, 120. Dostupné online. ISSN 0231-7710. (česky) 
  137. Landesgesetzblätter für Mähren [online]. [cit. 2015-12-27]. Dostupné online. 
  138. Rakouské mocnářství. Moravské noviny [online]. 12. března 1849 [cit. 2018-05-26]. Čís. 57, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  139. a b PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 51. (česky) 
  140. Císařský patent od 30. prosince 1849, jímžto se prohlašuje ústava zemská pro markrabství Moravské s náležejícím k ní řádem volebním sněmu zemského. Obecný Zákoník říšský a Věstník vládní pro císařství Rakouské. Částka XI. Rozeslána 20. ledna 1850. 1. vyd. [s.l.]: [s.n.], 1850. 
  141. Landesverfassung für die Markgrafschaft Mähren. Wiener Zeitung. 1850, roč. 22. 1. 1850, čís. č. 19, s. 1. (německy) 
  142. a b BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3673. ISSN 1211-2615. (česky) 
  143. NEUMANN, Pantaleon. Stručný dějepis český s krátkým přehledem zeměpisu českého a moravského pro mládež a pěstouny. Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846. S. 102. (česky) 
  144. NEUMANN, Pantaleon. Zeměpis Moravy a Slezska s připojeným zeměpisem Čech. Brno: Karl Winiker, Ritsch & Groß, Bussák a Irrgang, 1851. S. 14. (česky) 
  145. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 159.
  146. Zemské barvy v barevné příloze Rakouského univerzálního kalendáře Austria na rok 1844 [online]. [cit. 2018-03-18]. Dostupné online. 
  147. TILLE, Antoň. Učebná knížka zeměpisu pro vyšší třídu obecných škol na Moravě a ve Slezsku. Část I.. Praha: Fr. A. Urbánek, knihkupec, 1874. S. 32. (česky) 
  148. Barvy zemské a národní všech známých států na zemi. Příruční knížečka s historickými vysvětlivkami k poučnému a praktickému účelu. Praha: Alois Hynek, 1884. S. 32. (česky) 
  149. BROŽEK, Aleš. Sto let první vexilologické publikace v češtině. Vexilologie. Praha: 1984, čís. 56, s. 1154-1156. (česky) 
  150. BROŽEK, Aleš. Nejstarší vexilologická publikace v češtině, in: Bibliograf mezi regály: k životnímu jubileu doc. PhDr. Jaromíra Kubíčka, CSc.. Brno: [s.n.], 2017. S. 103-109. (česky) 
  151. MIKULÁŠEK, Antonín. Říše rakousko-uherská, III. část Markrabství Moravské a vév. Slezské. Litomyšl: Antonín Mikulášek, 1895. S. 7. (česky) 
  152. JOSEF, Kafka. Grégrova příručka. Politicko-národohospodářský kalendář na rok 1913. Litomyšl: Dr. Eduard Grégr a syn, 1912. S. 149. (česky) 
  153. ALEŠ, Brožek. Zemské barvy Moravy v knižních kalendářích 19. století. Vexilologie. 2014, čís. 172, s. 3377-3382. (česky) 
  154. Výzva k vyvěšení moravské vlajky (2018) [online]. MNO [cit. 2018-05-29]. Dostupné online. 
  155. Koruna Česká. Z Moravy. Národní listy. 1861, roč. 1, čís. 97, s. 2-3. Dostupné online. (česky) 
  156. Dopis klobouckého okresního představeného místodržitelskému presidiu 6. listopadu 1862 [online]. [cit. 2015-12-26]. Dostupné online. 
  157. BRANDL, Vincenc. Kniha pro každého Moravana. Znak čili erb zemský. [s.l.]: [s.n.], 1863. Dostupné online. S. 51-52. (česky) 
  158. Kniha pro každého Moravana. Národní listy. 1862, roč. 2, čís. 284, s. 1-2. Dostupné online. (česky) 
  159. BRANDL, Vincenc. Kniha pro každého Moravana. Znak čili erb zemský. [s.l.]: [s.n.], 1893. S. 43-46. (česky) 
  160. Mähren. Brünn, 25. August. (Das czechische Fest). Klagenfurter Zeitung. 31. srpna 1863, čís. 197, s. 786-787. Dostupné online. (německy) 
  161. Národní slavnost v Brně. Národní listy. 26. srpna 1863, roč. 3, čís. 198, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  162. Das Wappen und die Landesfarben Mährens. Brünner Zeitung. 13. září 1863, čís. 209, s. 1715-1717. Dostupné online. (německy) 
  163. Olomoucké noviny. 1868, čís. 52, s. 3. (česky) 
  164. Tábor lidu na Julianovském kopci čili na "Bílé hoře" u Brna dne 27. června 1869. Moravská orlice [online]. 1869. Čís. 146, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  165. Tábor lidu u Hranic. Moravská orlice [online]. 1869. Čís. 153, s. 1. (česky) 
  166. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3675-3676. ISSN 1211-2615. (česky) 
  167. DOLEŽEL, Michal. Folklorismus v Sokole. Lidová kultura jako zdroj národní identity sokolské organizace v letech 1862-1948: Karel Maixner, rozvinutí praporu Sokola Brněnského, 1871. Archiv T. J. Sokol Brno I. - obrazová příloha: obr. č. 62 [online]. Brno: 2014 [cit. 2015-12-26]. S. 130. Dostupné online. (česky) 
  168. Slavnost svěcení praporu brněnského Sokola 29. května 1871 [online]. Encyklopedie dějin města Brna [cit. 2015-12-26]. Dostupné online. 
  169. Moravská orlice [online]. 1. června 1871 [cit. 2015-12-26]. Čís. 124, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  170. Moravská orlice [online]. 2. června 1871 [cit. 2015-12-26]. Čís. 125, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  171. Našinec. 22. září 1876, čís. 111, s. 2. (česky) 
  172. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. 187 (2018), s. 3676. ISSN 1211-2615. (česky) 
  173. Zemské barvy rakousko-uherského mocnářství. Národní listy. 3. září 1880, roč. 20, čís. 212, s. 2. (česky) 
  174. Spor o barvy. Národní listy. 19. srpna 1880, roč. 20, čís. 199, s. 2. (česky) 
  175. Lokales und provinzielles. Olmütz, 2. August. Aufruf. Mährisches Tagblatt. 2. srpna 1880, čís. 40, s. 4. Dostupné online. (německy) 
  176. a b BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. 187 (2018), s. 3677. ISSN 1211-2615. (česky) 
  177. 10. srpna 1880, Brno - presidium místodržitelství 1) policejnímu ředitelství v Brně, 2) starostům v Jihlavě, ve Znojmě, v Uherském Hradišti, Olomouci a Kroměříži ve věci moravských zemských barev v kalendářích [online]. [cit. 2018-06-08]. Dostupné online. 
  178. Vlajky na slavobráně, srpen 1885 - setkání Františka Josefa I. a cara Alexandra III. v Kroměříži [online]. [cit. 2016-11-03]. Dostupné online. 
  179. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - I. část [online]. Jana K [cit. 2015-12-18]. Dostupné online. 
  180. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - II. část [online]. Jana K [cit. 2015-12-18]. Dostupné online. 
  181. Setkání rakouského císaře a ruského cara v Kroměříži - III. část [online]. Jana K [cit. 2015-12-18]. Dostupné online. 
  182. Z Kroměříže. Moravské noviny [online]. 20. srpna 1885, 21. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  183. Kremsier, 22. August. Die Presse [online]. 23. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  184. Zur Kaiser-Entrevue in Kremsier. Die Presse [online]. 25. srpna 1885 [cit. 2015-12-13]. Dostupné online. 
  185. Zur Kaiser-Entrevue in Kremsier. Mährisches Tagblatt [online]. 21. srpna 1885. Roč. 1885, čís. 190, s. 3. Dostupné online. 
  186. FIŠER, Zdeněk. Tři dny, které otřásly Kroměříží. Příběh setkání ruského cara a rakouského císaře v srpnu roku 1885. 1. vyd. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně pro Arcibiskupský zámek v Kroměříži, 1994. S. obálka. 
  187. Surový čin "inteligence" hustopečské. Národní listy. 27. června 1861, roč. 1, čís. 177, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  188. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. 187 (2018), s. 3678. ISSN 1211-2615. (česky) 
  189. Die Ausschmückung der Stadt. Tagesbote aus Mähren und Schlesien. 24. června 1892, roč. 42, čís. 143, s. 4-5. Dostupné online. (německy) 
  190. Z Brna, 25. června. Národní listy. 26. června 1892, roč. 32, čís. 175, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  191. Císař v Brně. Národní listy. 27. června 1892, roč. 32, čís. 176, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  192. Heil dem Kaiser!. Tagesbote aus Mähren und Schlesien. 25. června 1892, roč. 42, čís. 144, s. 2. Dostupné online. (německy) 
  193. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3678-3679. ISSN 1211-2615. (česky) 
  194. a b c Jednání úřadů v 80. letech 19. století, 25. května 1880, Vídeň - odpověď moravskému místodržiteli ohledně barevnosti moravské orlice a moravských zemských barev [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  195. a b c Odpověď moravského místodržitelského presidia z 15. května 1895 českému místodržitelskému presidiu v Praze ve věci moravských zemských barev [online]. [cit. 2015-12-20]. Dostupné online. 
  196. Jednání úřadů v 90. letech 19. století, 6. května 1895, Brno - moravské místodržitelství moravskému zemskému výboru ve věci moravských zemských barev popřípadě barev vlajky [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  197. a b Ivan Štarha. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Předsedovi Matice Moravské, profesoru Masarykovy univerzity věnují k sedmdesátinám jeho přátelé a žáci. Brno: Matice Moravska, 2002. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-16. ISBN 80-86488-07-1. S. 165-170:169. (česky)
  198. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 168–169.
  199. ŠTECH, Václav. Národní katechismus aneb Co má věděti každý Čech. Praha: [s.n.], 1895. S. 14-15. 
  200. V. Literární listy. Časopis věnovaný zájmům literárním [online]. 16. ledna 1895. Roč. 16, čís. 4, s. 75-76. Dostupné online. (česky) 
  201. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3679-3680. ISSN 1211-2615. (česky) 
  202. a b Které jsou zemské barvy moravské?. Moravská orlice [online]. 13. července 1899. Čís. 156, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  203. DVOŘÁK, Jindřich. Moravské sněmování roku 1848-49. Na padesátiletou památku novodobého sněmu a zrušení roboty na Moravě, jakož i nastoupení císaře a krále Františka Josefa I. na trůn vydal a úvodem do dějů roku 1848 opatřil Jindřich Dvořák [online]. Telč: 1898 [cit. 2018-06-14]. S. 134. Dostupné online. (česky) 
  204. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3680. ISSN 1211-2615. (česky) 
  205. Brněnské zprávy. Červeno-žlutá a černo-červeno-žlutá. Moravská orlice [online]. 9. června 1901. Čís. 131, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  206. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3680-3681. ISSN 1211-2615. (česky) 
  207. Císař a král na moravě. Lidové noviny [online]. 3. září 1897 [cit. 2015-12-25]. Čís. 200, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  208. Císař a král na moravě. Moravská orlice [online]. 2. září 1897 [cit. 2015-12-25]. Čís. 200, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  209. Císař a král na moravě. Lidové noviny [online]. 2. září 1897 [cit. 2015-12-25]. Čís. 199, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  210. Ostravan. Neodvislý list ku hájení zájmů českého lidu na Ostravsku, Místecku, Kravařsku a Valašsku. Fr. Sokol-Tůma, 27. června 1906, čís. 28, s. 2. (česky) 
  211. a b BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3681. ISSN 1211-2615. (česky) 
  212. Panovník na Moravě. Ostravan. Neodvislý list ku hájení zájmů českého lidu na Ostravsku, Místecku, Kravařsku a Valašsku. Fr. Sokol-Tůma, 24. června 1906, čís. 27, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  213. Císař v Mor. Ostravě. Ostravan. Neodvislý list ku hájení zájmů českého lidu na Ostravsku, Místecku, Kravařsku a Valašsku. Fr. Sokol-Tůma, 1. července 1906, čís. 29, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  214. Batovcův almanach. Politický kalendář, schematismus, statistika a Adresář zemí Koruny české. XVI. ročník na rok 1908. [s.l.]: F. B. Batovec, 1907. 
  215. Jubilejní výstava v Kroměříži. Lidové noviny. Ranní vydání [online]. 30. června 1908 [cit. 2015-12-29]. Roč. 16, čís. 176, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  216. Jubilejní výstava v Kroměříži. Lidové noviny. Večerní vydání [online]. 30. června 1908 [cit. 2015-12-29]. Roč. 16, čís. 176, s. 1-2. Dostupné online. (česky) 
  217. Zahájení jubilejní výstavy v Kroměříži. Moravská orlice [online]. 1. července 1908 [cit. 2015-12-29]. Čís. 148, s. 1, 2. Dostupné online. (česky) 
  218. Fotografie z Jubilejní výstavy v Kroměříži v roce 1908 [online]. [cit. 2015-12-29]. Dostupné online. (česky) 
  219. DOLEŽAL, Jan. Jubilejní všeobecná hospodářsko-průmyslová výstava v Kroměříži od 28. června do 1. září 1908 ve květné zahradě. Kroměříž: Výkonný výstavní výbor, 1908. 82, přílohy s. (česky) 
  220. Moravský sněmovní list. Sněm moravský - 28. sezení 2. zasedání dne 6. října 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 2038-2039. Dostupné online. (česky) 
  221. Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 28. Sitzung der 2. Session am 6. Oktober 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 2039-2040. Dostupné online. (německy) 
  222. Dotaz poslance Jaroslava Budínského a soudruhů v zasedání zemského sněmu 1. října 1908 na zemského hejtmana v záležitosti zemského znaku a zemských barev [online]. [cit. 2015-12-19]. Dostupné online. 
  223. Landtagsblatt Mähren. Mährischer Landtag. 18. Sitzung der 2. Session am 17. September 1908 [online]. [cit. 2015-12-19]. S. 1400. Dostupné online. (německy) 
  224. Zemský dům. Zemská sněmovna v Brně [online]. [cit. 2016-02-27]. Dostupné online. 
  225. Zemský dům. Zemská sněmovna v Brně [online]. Österreichische Nationalbibliothek. AKON Ansichtskarten Online [cit. 2016-02-28]. Dostupné online. Dostupné také na: [4]. Dále dostupné na: [5]. 
  226. Germanisační snahy c. k. úřadů v ryze českých okresích na Moravě.. Lidové noviny [online]. 3. září 1909 [cit. 2016-01-05]. Roč. 17, čís. 242, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  227. a b c VÁCHA, Zdeněk. Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909). Západní Morava : vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, roč. 5, s. 82-106. ISSN 1211-8931. ISBN 80-7275-019-4. (česky) 
  228. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869 (číslo 67 listu říšského zákoníku) [online]. [cit. 2016-01-05]. S. 307. Dostupné online. (německy) 
  229. Zákon o sčítání lidu z 29. března 1869 (číslo 67 listu říšského zákoníku), § 9 [online]. [cit. 2016-01-05]. S. 309. Dostupné online. (německy) 
  230. Obecní cedule, vzor místní tabule z roku 1876 [online]. [cit. 2016-01-05]. Dostupné online. (česky, německy) 
  231. a b Dva císaři na Moravě. Ve Střelicích. Výzdoba Střelic. Ve Velkém Meziříčí. Výzdoba města. Lidové noviny [online]. 9. září 1909 [cit. 2015-12-28]. Roč. 17, čís. 248, s. 1-4. Dostupné online. (česky) 
  232. Panovník na Moravě. Ve Velkém Meziříčí. Moravská orlice [online]. 10. září 1909 [cit. 2015-12-28]. Roč. 47, čís. 205, s. 1-2. Dostupné online. (česky) 
  233. Národní politika. 9. září 1909, roč. 28, čís. 249, s. 2-3. (česky) 
  234. Vítejte nám!. Moravská orlice [online]. 27. června 1914 [cit. 2015-12-14]. Čís. 119, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  235. HRDINA, Josef; KÜHN, Josef Ludvík. Katalog Hanácko-valašské krajinské výstavy v Holešově 12. července - 31. srpna 1914. Holešov: Hanácko-valašská výstava v Holešově 1914, 1914. Dostupné online. (česky) 
  236. TOMAN, Prokop. Nový slovník československých výtvarných umělců. 3. značně rozš. vyd. Sv. 2., L-Ž. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 1993. S. 454. (česky) 
  237. Masarykův slovník naučný: lidová encyklopedie všeobecných vědomostí. Sv. VI. Praha: [s.n.], 1932. S. 664. (česky) 
  238. Bertold Bretholz: Die mährischen Landesfarben, 1. března 1915 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (německy) 
  239. Průvodní dopis z 1. března 1915 k přiloženým vývodům Bertholda Bretholze o dějinách zemského znaku a zemských barev markrabství moravského: Ozdobování budov veřejných škol obecných [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  240. Bertold Bretholz: Gutachten in Betreff des mährischen Landeswappens, listopad 1908 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (německy) 
  241. Bertold Bretholz: Dobrozdání o zemském znaku, listopad 1908 [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. (česky) 
  242. Das Wappen und die Landesfarben Mährens. Brünner Zeitung. 12. října 1915, čís. 233, s. 1. Dostupné online. (německy) 
  243. TRAUB, H. Jaké jsou zemské barvy markrabství Moravského. Národní listy (příloha). 12. března 1916, čís. 72, s. 9. Dostupné online. (česky) 
  244. a b c BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3683. ISSN 1211-2615. (česky) 
  245. K otázce o vyvěšování praporů. Moravská orlice [online]. 14. června 1915 [cit. 2018-06-18]. Čís. 127, s. 4. Dostupné online. (česky) 
  246. Zur Frage der Beflaggung. Brünner Zeitung. 14. června 1915. (německy) 
  247. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3682. ISSN 1211-2615. (česky) 
  248. Landesfarben Mährens - moravské zemské barvy - správné pořadí zemských barev po změně státního znaku na podzim roku 1915 podle výkladu ze začátku roku 1917: Abschrift. Aeusserung des Departements für Adelsangelegenheiten des Ministeriums des Innern zur Zahl: 1989/A ex 1916. [online]. [cit. 2016-01-17]. Dostupné online. (německy) 
  249. Library of Congress. Czechoslovaks! Join our free colors! [online]. [cit. 2018-03-23]. Dostupné online. 
  250. PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Roč. 2014, čís. č. 172 (2014), s. 3371-3376. ISSN 1211-2615. (česky) 
  251. Vyvěšování zemských barev moravských. Národní politika. 5. února 1918, roč. 28, čís. 29, s. 4. Dostupné online [cit. 2018-06-18]. (česky) 
  252. Našinec. 7. února 1918, roč. 54, čís. 31, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  253. Nadšení v Brně. Moravská orlice [online]. 31. října 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 249, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  254. V jiných moravských městech. "Král. Pole tone v záplavě slovanských barev.". Moravská orlice [online]. 31. října 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 249, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  255. Slavné převzetí radnice. Moravská orlice [online]. 7. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 254, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  256. Obrovská manifestace českých socialistů v Brně. Moravská orlice [online]. 6. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 253, s. 1. Dostupné online. (česky) 
  257. Dne 8. listopadu nebude českého studenta, který by neměl červenobílý praporek Českého srdce v Brně. Moravská orlice [online]. 8. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 255, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  258. Brněnští policajti už mají kokardy červenobílé. "Česky se naučili během 48 hodin. Ve svých strážnicích zpívají i česky. Nejraději zpívají: "Šup sem, šup tam, nám už je to všecko jedno.". Moravská orlice [online]. 9. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 256, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  259. Pozor na národní naše barvy!. Moravská orlice [online]. 1. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 250, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  260. Znalost národních státních barev patří ke kázni národní!. Moravská orlice [online]. 7. listopadu 1918 [cit. 2015-12-14]. Roč. 56, čís. 254, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  261. Slavnostní nálada v Brně. Moravské noviny [online]. 30. října 1918 [cit. 2016-01-10]. Roč. 39, čís. 259, s. 3. Dostupné online. (česky) 
  262. Dr. František Weiner, notář v Konici - dopis ze 7. listopadu 1918 ve věci opravy zemských barev markrabství Moravského [online]. [cit. 2016-01-10]. Dostupné online. (česky) 
  263. BĚLEHRÁDEK, F. Naše barvy a znaky. Moravská orlice [online]. 20. prosince 1918 [cit. 2018-06-20]. Čís. 291, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  264. BĚLEHRÁDEK, F. Naše barvy a znaky (Pokračování). Moravská orlice [online]. 21. prosince 1918 [cit. 2018-06-20]. Čís. 292, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  265. BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3684-3685. ISSN 1211-2615. (česky) 
  266. Oslava 28. října v Brně. Moravská orlice [online]. 30. října 1919 [cit. 2015-12-18]. Roč. 57, čís. 248, s. 2. Dostupné online. (česky) 
  267. HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu. 1995, čís. 3, s. 178. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. ISSN 1211-9768. (česky) 
  268. HAVLÍK, Lubomír. Morava a československý státní znak. Vlastivědný věstník moravský [online]. 1968. Roč. 20, čís. 3, s. 378-384. Dostupné online. (česky) 
  269. HLINOMAZ, Milan. Vývoj československé státní symboliky v letech 1918-1990. Sborník archivních prací [online]. 1992. Roč. 42, čís. 1, s. 119. (česky) 
  270. a b Zákon České národní rady ze dne 17. prosince 1992 (zákon č. 3/1993 Sb.) o státních symbolech České republiky [online]. [cit. 2017-02-24]. Dostupné online. 
  271. Zákon ze dne 18. září 2001 (zákon č. 352/2001 Sb.) o užívání státních symbolů České republiky [online]. [cit. 2017-02-24]. Dostupné online. 
  272. Návrh zákona České národní rady ze dne 4. prosince 1992 o státních symbolech České republiky [online]. [cit. 2017-02-24]. Dostupné online. 
  273. Státní symboly ČR: Jejich historie a význam. Velký státní znak. Malý státní znak. Státní barvy. Státní vlajka. Vlajka prezidenta republiky [online]. [cit. 2017-09-22]. Dostupné online. 
  274. Vlajku společného státu si Češi nechali, i když Slovensko bylo proti [online]. [cit. 2017-12-17]. Dostupné online. 
  275. ABADIE: Flaggen und Wappen der Welt. Wien: Abadie, 1928. S. 65. (německy) 
  276. Abadie : Flaggen und Wappen der Welt [online]. [cit. 2016-01-27]. Dostupné online. (anglicky, německy) 
  277. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 173.
  278. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918, s. 169.
  279. Moravské barvy a moravská zemská vlajka, s. 169.
  280. PERNES, Jiří. Pod moravskou orlicí aneb Dějiny moravanství. Brno: Barrister & Principal, 1996. 285 s. ISBN 80-85947-12-9. Kapitola Československý stát prohlášen, s. 75. 
  281. VOJTÍŠEK, Václav. Naše státní znaky (staré a nynější). Praha: Vesmír, 1921. 92 s. S. 68-69. (česky) 
  282. a b VÝBĚR Z DATABÁZE DLE ZADANÝCH PARAMETRŮ [online]. České vexilologické stránky [cit. 2011-03-13]. Dostupné online. 
  283. Herb, flaga i logo Warszawy [online]. Miasto stołeczne Warszawa [cit. 2011-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-21. 
  284. Symbole miasta [online]. Klodzko.pl [cit. 2011-03-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-16. 
  285. PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013 : Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 71-80. (česky) 
  286. Průvodní dopis k zaslanému výtisku Orlice, roč. 3, čís. 19, Telč, 8. září 1888 - Příloha Orlice k číslu 19 s článkem O barvách praporů [online]. [cit. 2017-06-08]. Dostupné online. 
  287. Obzor – List pro poučení a zábavu – IX. ročník 1886 – Zemský erb čili znak markrabství Moravského – Píše Vincenc Brandl [online]. [cit. 2017-06-08]. Dostupné online. 
  288. 14. října 1875, Vídeň - korespondence heraldicko-genealogického spolku Adler s moravským zemským výborem [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  289. Oscar Freiherr von Sommaruga, Das Wappen der Markgrafschaft Mähren, in: Jahrbuch der k. k. heraldischen Gesellschaft Adler, 1875 [online]. [cit. 2017-06-10]. Dostupné online. 
  290. BLAŽEK, Conrad. Der mährische Adel. Norimberk: [s.n.], 1899. Dostupné online. (německy) 
  291. Zdeněk Koudelka: Moravský znak a vlajka (5. 7. 2017) [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  292. STRÖHL, Hugo Gerhard. Oesterreichisch-ungarische Wappenrolle nach seiner kaiserlichen und königlichen apostolischen Majestät von Hugo Gerard Ströhl. Vídeň: [s.n.], 1890. (německy) 
  293. Vyvěsíme. Iniciativa „Za vyvěšování moravské vlajky na radnicích“. Radnice zapojené do iniciativy nebo opakovaně vyvěšující moravskou vlajku [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné online. 
  294. Tomáš Kabát: Moravané se přou o podobu vlajky. iRegiony.cz, 5. 7. 2017 [online]. [cit. 2017-07-06]. Dostupné online. 
  295. Tisková zpráva z RMB č. R6/029 dne 15. 6. 2011 [online]. [cit. 2017-12-22]. Dostupné online. 
  296. Vlajku za Moravu vyvěsí i v Čechách [online]. [cit. 2017-12-22]. Dostupné online. 
  297. Žlutočervená, nebo modrá? Zuří spor o vlajku Moravy [online]. [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  298. Usnesení 6. zasedání zastupitelstva města konaného 10. 6. 2015: Žádost občanů města Ostravy o vyvěšení moravské vlajky na budovu Radnice města Ostravy dne 5. července 2015. [online]. [cit. 2016-01-09]. Dostupné online. 
  299. Východ Pardubického kraje se vlajkou přihlásí o svátcích k Moravě [online]. iDNES.cz / Pardubice a Pardubický kraj [cit. 2016-01-09]. Dostupné online. 
  300. Na počest věrozvěstů zavlají dvě vlajky Moravy. Každá má jiné příznivce [online]. iDNES.cz / Brno a jižní Morava [cit. 2016-09-06]. Dostupné online. 
  301. Moravskou vlajku vyvěsí v 1420 vesnicích a městech. Třetina z nich je v Čechách [online]. Deník.cz [cit. 2018-07-05]. Dostupné online. 
  302. Moravské vlajky na radnicích? Přidají se také Čechy a cizina [online]. Vyškovský deník.cz [cit. 2018-07-05]. Dostupné online. 
  303. Velehrad vyvěšuje moravskou vlajku [online]. [cit. 2018-07-05]. Dostupné online. 
  304. Státní symboly České republiky [online]. [cit. 2019-07-05]. Dostupné online. 
  305. Moravská vlajka na křetínské radnici 5. 7. 2019 [online]. [cit. 2019-07-05]. Dostupné online. 
  306. MOTÝL, Ivan. Nad Moravou vlálo 378 falešných moravských praporů. Týden [online]. 2012-07-05 [cit. 2013-06-13]. Dostupné online. (česky) 
  307. RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 10, s. 20-23:20. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  308. ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9:8. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  309. Podvýbor pro heraldiku a vexilologii Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky [online]. [cit. 2016-01-31]. Dostupné online. 
  310. České vexilologické stránky: tiskové zprávy a stanoviska České vexilologické společnosti: odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce [online]. [cit. 2016-02-10]. Dostupné online. 
  311. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3799. ISSN 1211-2615. (česky) 
  312. RŮŽEK, Vladimír. Několik poznámek k moravskému praporu. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2013, čís. č. 169 (2013), s. 3325-3326, 3328-3331. Dostupné online. ISSN 1211-2615. (česky) 
  313. a b c FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3800. ISSN 1211-2615. (česky) 
  314. a b c FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3801. ISSN 1211-2615. (česky) 
  315. MUCHA, Ludvík. Vlajky a prapory československých měst. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 1979, čís. č. 32-33 (1979), s. 529. ISSN 1211-2615. (česky) 
  316. MUCHA, Ludvík. Vlajky a prapory československých měst. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 1979, čís. č. 32-33 (1979), s. 540, 545. ISSN 1211-2615. (česky) 
  317. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3802. ISSN 1211-2615. (česky) 
  318. Václav Havel a Slavkov u Brna [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-05. 
  319. PERNES, Jiří. Československo 1946-1992. Dějiny v obrazech. Občanské fórum a Veřejnost proti násilí zaručí jednotu země. Praha: Albatros, 1997. (česky) 
  320. FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3819. ISSN 1211-2615. (česky) 
  321. Komunisté zrušili samosprávu Moravy, aby zbořili tradice, říká historik [online]. [cit. 2019-10-07]. Dostupné online. 
  322. Zákon o krajském zřízení, č. 280/1948 Sb. Sbírka zákonů republiky Československé, částka 101, s. 1581-1610 [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  323. Usnesení Federálního shromáždění č. 212 o obnovení moravsko-slezské samosprávy z 9. května 1990 [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  324. Česká národní rada 1992. Návrh poslanců České národní rady na vydání zákona České národní rady O zemské samosprávě České republiky (zemské zřízení) [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  325. Česká národní rada 1992. Návrh skupiny poslanců České národní rady na vydání zákona ČNR ze dne........ 1992 o zemské samosprávě v České republice [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  326. ČNR 1990-1992. Tisky. Zvláštní část k § 1 - 8 a 51 [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné online. 
  327. FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3803. ISSN 1211-2615. (česky) 
  328. Uničovský zpravodaj. Uničov: Roč. 2010, čís. č. 16, s. 8. (česky) 
  329. Uničovský zpravodaj. Uničov: Roč. 2012, čís. č. 5, s. 6. (česky) 
  330. Uničovský zpravodaj. Uničov: Roč. 2013, čís. č. 6, s. 8. (česky) 
  331. Uničovský zpravodaj. Uničov: Roč. 2010, čís. č. 12, s. 8. (česky) 
  332. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3804. ISSN 1211-2615. (česky) 
  333. Moravská vlajka. Informační materiál Moravské národní obce [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné online. 
  334. a b c d FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3805. ISSN 1211-2615. (česky) 
  335. Zasedání Národního shromáždění československého roku 1920. Tisk 2659. Zpráva výboru ústavního o vládním návrhu zákona tisk č. 1773, kterým se vydávají ustanovení o státní vlajce, státních znacích a státní pečeti [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné online. 
  336. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3806. ISSN 1211-2615. (česky) 
  337. Stanovy Moravské národní obce, článek 4, odst. a [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné online. 
  338. Stanovy Moravské národní obce, článek 4, odst. b [online]. [cit. 2019-09-05]. Dostupné online. 
  339. FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3806-3807. ISSN 1211-2615. (česky) 
  340. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3807. ISSN 1211-2615. (česky) 
  341. Historie moravského praporu [online]. [cit. 2019-09-06]. moravského praporu.pdf Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  342. Stenografické protokoly. Úterý 30. března 1920 [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné online. 
  343. Zpráva výboru ústavně-právního k vládnímu návrhu zákona (tisk 559) o užívání vlajek, znaků a jiných symbolů, jakož i stejnokrojů, a o opatřeních proti závadným označením (tisk 632). Čtvrtek 15. října 1936 a pátek 16. října 1936 [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné online. Dostupné také na: [6]. Dále dostupné na: [7]. 
  344. Stenografický záznam z jednání senátu Republiky československé z 21. října 1936 [online]. Dostupné online. 
  345. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3808. ISSN 1211-2615. (česky) 
  346. ŠTĚPÁN, Petr. Historické prapory [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné online. 
  347. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3808-3809. ISSN 1211-2615. (česky) 
  348. HAŠEK, Michal. Hašek (ČSSD): Morava je kolébkou naší státnosti [online]. [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. 
  349. HAŠEK, Michal. 5. 7. 2010 Moravská vlajka nad jihomoravským hejtmanstvím. Michal Hašek: Morava je kolébkou naší státnosti [online]. [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. 
  350. HAŠEK, Michal. Na sídle Jihomoravského kraje zavlála moravská vlajka. Michal Hašek: Jsme hrdi na historii Moravy [online]. [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. 
  351. HAŠEK, Michal. Nad krajským úřadem zavlála moravská vlajka [online]. [cit. 2020-02-18]. Dostupné online. 
  352. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3809. ISSN 1211-2615. (česky) 
  353. OLŠANSKÝ, Vladimír. Návrh nové moravské vlajky a jeho zdůvodnění. Praha: Vladimír Olšanský. Materiál věnovaný Pavlovi Fojtíkovi 17. srpna 2011, 8. 8. 2011. 3 s. (česky) 
  354. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3810. ISSN 1211-2615. (česky) 
  355. Usnesení MNO k závěrům Moravského kulatého stolu z 9. srpna 2012 [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné online. 
  356. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3811. ISSN 1211-2615. (česky) 
  357. Milníky moravského praporu [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné online. 
  358. Která z uvedených vlajek by se měla stát oficiální vlajkou Moravy?. Výsledky aktuální ankety [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné online. 
  359. a b FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3812. ISSN 1211-2615. (česky) 
  360. Symbolika země Moravy [online]. [cit. 2019-09-06]. Dostupné online. 
  361. Anketa o moravských barvách [online]. [cit. 2019-12-19]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • BRANDL, Vincenc. Zemský erb čili znak markrabství Moravského. Obzor : List pro poučení a zábavu. 1886, roč. 9, čís. 1, s. 1-3. (česky) 
  • BROŽEK, Aleš; FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 1. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2018, čís. č. 187 (2018), s. 3667-3690. ISSN 1211-2615. (česky) 
  • BROŽEK, Aleš. Lexikon vlajek a znaků zemí světa. 2. vyd. Praha: Kartografie, 2003. 223 s. ISBN 8070117761. 
  • FOJTÍK, Pavel. Moravská vlajka. Jaká, a jak? 2. část. Vexilologie : zpravodaj České vexilologické společnosti. Praha: Roč. 2019, čís. č. 192 (2019), s. 3799-3821. ISSN 1211-2615. (česky) 
  • HAVLÍK, Lubomír Emil. Symboly moravské identity. Moravskoslezská orlice. 1990, čís. 14, s. 12. (česky) 
  • HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 28, s. 434-436. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. (česky) 
  • HAVELKA, Jan. Erb a zemské barvy markkrabství moravského. Komenský. 1880, roč. 8, čís. 29, s. 451-455. Dostupné online [cit. 2015-12-15]. (česky) 
  • HELFERT, Josef Alexander. Der Brünner Landtag im Jahre 1848 und das mährische Landeswappen [online]. Brno: 1897 [cit. 2015-12-16]. Dostupné online. (německy) 
  • HLINOMAZ, Milan. Ke státní a zemské symbolice českého státu v období 1526–1918. Paginae historiae. Sborník Národního archivu. 1995, čís. 3, s. 152-194. ISSN 1211-9768. 
  • KARPÍŠKOVÁ, Lucie. Proces tvorby krajských znaků. 1. vyd. Brno: Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Karel Maráz, 2008. 170 s. Dostupné online. 
  • KOUDELKA, Zdeněk. Znaky a vlajky Moravy a Slezska. In: NOVOTNÝ, JIŘÍ. Sborník z konference MORAVA 1918. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2019. Dostupné online. ISBN 978-80-7418-316-4. S. 58-73. (česky)
  • KOUDELKA, Zdeněk. Moravský znak a vlajka. In: text na webu. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky)
  • MUCHA, Ludvík; VALÁŠEK, Stanislav. Vlajky a znaky zemí světa. 1. vyd. Praha: Kartografie, 1974. 186 s. (česky) 
  • PÍCHA, František. K 550 letům erbovní listiny císaře Fridricha III. pro moravské stavy. Genealogické a heraldické informace 2012: Moravská genealogická a heraldická společnost, o. s. 2013. Brno: 2013, roč. 17 (32), s. 60-80. ISSN 0862-8963. (česky) 
  • PÍCHA, František. Poznámky k historii moravského zemského znaku v 1. polovině 19. století. Genealogické a heraldické informace 2013: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2014. Brno: 2014, roč. 18 (33), s. 67-83. (česky) 
  • PÍCHA, František. Příspěvek ke studiu historie moravské zemské vlajky. Vexilologie: zpravodaj České vexilologické společnosti. Roč. 2014, čís. 172 (2014), s. 3371-3376. ISSN 1211-2615. (česky) 
  • PÍCHA, František. Moravské barvy a vlajky v revolučním roce 1848. Genealogické a heraldické informace 2017: Moravská genealogická a heraldická společnost, z. s. 2018. Brno: 2018, roč. 22 (37), s. 38-56. (česky) 
  • RŮŽEK, Vladimír. Cesty k definici (nejen) moravského znaku a praporu. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 10, s. 20-23. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  • SIMBOECK, Michael. Der Codex Gelnhausen und seine Miniaturen. Jihlava: [s.n.], 1903. (německy) 
  • SVOBODA, Zbyšek; FOJTÍK, Pavel; EXNER, Petr; MARTYKÁN, Jaroslav. Odborné vexilologické stanovisko k moravské vlajce. Vexilologie. Zpravodaj České vexilologické společnosti, o.s.. Praha: 2013, čís. 169, s. 3319, 3320. Dostupné online. 
  • ŠTARHA, Ivan. Moravské barvy a moravská zemská vlajka. In: CHOCHOLÁČ, Bronislav; MALÍŘ, Jiří. Pocta Janu Janákovi. Brno: Matice moravská, 2002. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-16. ISBN 80-86488-07-1. Kapitola I. Správa, právo, politická moc..., s. 165-170.
  • ŠTARHA, Ivan. Historie, moravské barvy a moravská vlajka. Veřejná správa. Roč. 2013, čís. 9, s. 8-9. Dostupné online [cit. 2013-05-30]. ISSN 1213-6581. (česky) 
  • VÁCHA, Zdeněk. Červená a bílá jsou barvy naše? Národnostní problematika v době příprav a konání císařských manévrů u Velkého Meziříčí (8.-11.9.1909). Západní Morava : vlastivědný sborník. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2001, roč. 5, s. 82-106. ISSN 1211-8931. ISBN 80-7275-019-4. (česky) 
  • BÍLÝ, Jiří. Moravská orlice, symbol panovníka, země a národa. In: Moravský národní kongres. Moravský historický sborník. Brno: Moravský národní kongres, 2006. Kapitola Vznik znaku moravských markrabat, Šachování orlice moravských markrabat, s. 266-287.

Externí odkazyEditovat