Otevřít hlavní menu

Lužickosrbská oblast osídlení

Jako Lužickosrbská oblast osídlení se všeobecně označuje prostor na východě Saska a jihu Braniborska (historické Horní a Dolní Lužice), ve kterém je západoslovanský lid Lužických Srbů autochtonní (původní,domácí). Toto území bylo v minulých stoletích následkem asimilace, germanizace a nadměrnou těžbou hnědého uhlí stále zmenšováno. Dnes je lužickosrbské území vymezeno úředně vládami států Sasko a Braniborsko. Podíl Lužických Srbů se dále podle spolkových a zemských zákonů nesmí přezkoumávat, například při sčítání lidu.

Oficiálně uznaná oblast osídleníEditovat

 
Oficiální tradiční lužickosrbská oblast osídlení

Oficiálně je uznána tzv. "tradiční oblast osídlení" (angestammtes Siedlungsgebiet) která je definována podle státních zákonů a ustanovení států Sasko a Braniborsko. V Sasku je oblast vymezena podle zákona o právech Srbů v Sasku (Gesetz über die Rechte der Sorben im Freistaat Sachsen). Vymezení hranic je stále z velké části založeno na statistikách Arnošta Muky z roku 1880. Tato praxe odpovídá proklamaci, že stát Sasko chce zachovávat a chránit srbskou oblast osídlení, přestože v některých částech tradiční oblasti osídlení, zejména ve východní části zemského okresu Zhořelec, je lužickosrbský jazyk v každodenním životě sotva přítomen.

Naproti tomu Braniborský Zákon o právech Lužických Srbů (Vendů) - (Gesetz zur Ausgestaltung der Rechte der Sorben (Wenden)) vyžaduje od komunit, které chtějí patřit do tradiční oblasti osídlení, aby vykázaly „kontinuální jazykovou a kulturní srbskou (vendskou) tradici pokračující až do současnosti.“ Toto ustanovení kritizováno je zastánci Lužických Srbů a obhájci práv menšin, protože předpokládá dobrou vůli většinové komunity vůči menšinovým Lužickým Srbům a pro některé Lužické Srby je také obtížné předložit důkaz o kontinuální tradici kvůli asimilační politice a útlaku prováděnému v minulosti Pruskem a Německem.

Obce a sdružení v oblasti osídlení jsou zodpovědné za podporu a rozvoj lužickosrbského jazyka a kultury, například za dvojjazyčné dopravní značení, značení na budovách a přítomnost lužickosrbského jazyka na veřejnosti. Bilinguální názvy a značení jsou již předepsány. V praxi však toto nařízení kromě jádrové oblasti osídlení (viz níže) není provedeno důsledně.

Oblast v současné době zahrnuje následující obce nebo jejich části:

GermanizaceEditovat

Dnes je možno přihlásit se k srbskému národu podle spolkových a zemských zákonů svobodně a nesmí se přezkoumávat, například sčítání lidu (v minulosti tomu tak nebylo, například trestání dětí bitím za promluvení v mateřském jazyce - pramen osobní výpověď jedné respondentky - 40.léta 20.století). Dodnes v některých ohledech přetrvávající disproporce v lužickosrbsko-německých vztazích. Na území Lužic bylo do nedávné doby považováno za neslušné, promluvil-li Lužický Srb v přítomnosti občana německé národnosti lužickosrbsky. V tomto směru bylo dosaženo větší tolerance, ale přesto sejde-li se v radě jedné obce (nechci ji jmenovat) 12 zastupitelů, z nichž 2 jsou Němci, jednací řeč je německá, protože oni s jinou jednací řečí nesouhlasí, protože lužickou srbštinu neovládají. Také znalost jazyka je vyžadována jednostranně. Občané lužickosrbské národnosti v oficiálně dvojjazyčném území musí umět německy, po občanech německé národnosti znalost lužické srbštiny vyžadována není. (pramen - vlastní pobyty u Lužici, zde získané informace)

Historická oblast lužickosrbského osídleníEditovat

StředověkEditovat

Dnešní lužickosrbská oblast osídlení je malou částí této oblasti. Srbské historické území se rozprostíralo v polovině 9. století na západě od řeky Sály a na východě po řeky Bobr a Kwisa. Kraj, který srbské kmeny mezi 6. a 10. stoletím obydlily a ovládly, obsahoval celkem asi 40 000 kilometrů čtverečních. Slovansko-srbské kmeny se usídlily v kraji mezi lety 531 po rozpadu říše Durinků a do roku 620, do vytvoření první zapadoslovanské velké Sámovy říše. V této a následující době vyvine se v tomto Slovany osídleném kraji jednota srbských kmenů, které se ale s dalším vývojem kulturně a politicky rychle diferencovaly a od začátku 9. století se rozpadly na vícero kmenů.

Severně od lužického valu bydleli Lužičané se svým hustě osídleným střediskem mezi řekami Brěšća (Berste) a jejími přítoky na západě a Sprévou na východě. Nejvíce sídlišť tohoto kmene se koncentrovalo jednak v okolí řek Brěšće (Berste) a Žraki (Schrake)-Dobry, tak i v horních Blatech (německy Spreewald, dolnosrbsky Blota) v okolí Chotěbuze (německy Cottbus, dolnosrbsky Chośebuz). Okolo tohoto sídlištního jádra existovala další sídliště například při Malém Halštrově, severně a východně od Grabina (německy Finsterwalde), při Neuendorfském jezeře a při Gojacu (německy Goyatz), jakož i v okolí Bezkova. Také malá oblast osídlení ležela u Baršče (německy Forst). Podle pramenů v 9. století byl v kraji pouze jeden kmen - Lužičané, v kraji pozdější Dolní Lužice. Podle pramenů bavorského zeměpisce obsáhla sídliště Lužičanů do 9. století celý kraj mezi řekami Dubja (německy Dahme) a lesním pásmem při řece Bobr.

Jižně od Lužičanů, kteří byli po geografické stránce odděleni, ležel velmi hustě obydlený kraj kmene Milčanů. Milčansko se rozprostíralo v 9. století v asi 20 km širokém pásu mezi Kamencem a Biskopicemi na západě a Běłym Šepcem na východě. Asi od 10. století se sídliště rozšířila až do Lužických hor, do severní hole (hola je zvláštní výraz pro borovicovo-březový les, nacházející se na písčitých půdách) a do končin západně od Kamence (německy Kamenz) a Biskopic (německy Bischofswerda), k Połčnicy (německy Pulsnitz) a k střední Wjazońcy (jedná se o řeku). Také sídelní skupina okolo Mužakowa (německy Bad Muskau) zůstala izolována.

Další srbské kmeny byly například Surbi na západě. Dále Slubjeni, Žarované, Bjezunčené, Nižané (mezi Pernem a Míšní), Glomači-Dalemnici (mezi řekami Wulkeje Rědory (německy Groß Röder) a Freiberskeje Modły). Ještě i Nižičenné, Sciticini, Uolauki, Zliuvini, Koledičeni, Susloné, Chytyčené a další.

19.stoletíEditovat

 
Oblast osídlení podle Smolera 1843.Arnošt Muka provedl detailnější výzkum 40 let později ve větším rozsahu.

Dr.Arnošt Muka prováděl mezi lety 1884-1886 výzkum mezi Lužickými Srby (viz literatura) a vytvořil také daleko podrobnější a přesnější mapu, která je k dispozici v tištěné podobě ve Společnosti přátel Lužice, ale bohužel není k dispozici v digitální podobě.

Aktuální stavEditovat

Ideální rozsah jazykového území všech užívaných alternativ jazyka zobrazuje přiložená mapa. Nejsilnější zachování jazyka užívaného v každodenním životě je v nyní zejména v obcích katolické Horní Lužice, severozápadně od Budyšína. Jsou to místa: Ralbice (Ralbitz), Ralbice-Róžant (Rosenthal), Worklecy (Räckelwitz), Nebelčicy (Nebelschütz), Chrosčice (Crostwitz)[3], Pančicy-Kukow (Panschwitz-Kuckau), Radwor (Radibor), Wotrow (Ostro), Baćon (Storcha)[4], Hrubjelčicy (Grubschütz).

LiteraturaEditovat

  • Peter Kunze, Andreas Bensch: Die Sorben / Wenden in der Niederlausitz. Ein geschichtlicher Überblick. In: Wobrazki ze Serbow . 2., durchgesehe Auflage. Domowina, Bautzen 2000 (Erstausgabe 1996), ISBN 3-7420-1668-7.
  • Gertraud Eva Schrage: Die Oberlausitz bis zum Jahr 1346. In: Joachim Bahlke (Hrsg.): Geschichte der Oberlausitz. 2., durchgesehene Auflage, Leipziger Universitätsverlag, Leipzig 2004 (Erstauflage 2001), ISBN 978-3-935693-46-2 (S. 55–97).
  • Arnošt Muka: Statistika łužiskich Serbow [Statistik der Lausitzer Sorben]. Selbstverlag, Budyšin [Bautzen] 1884–1886; 5. Auflage unter dem Titel Serbski zemjepisny słowničk [Sorbisches geographisches Wörterbuch]. Budyšin 1927; Neudruck: Domowina, Bautzen 1979 (ohne ISBN).
  • Awtorski kolektiw: Stawizny Serbow Zwjask 1 - 4 Ludowe nakładnistwo Domowina Budyšin 1977
  • Hornolužickosrbský roční kalendář(brožura) s názvem Protyka
  • Dolnolužickosrbský roční kalendář(brožura) s názvem Pratyja, oba vycházející od 19.století

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. vgl. Anhang zum Gesetz in: Sächsisches Gesetz- und Verordnungsblatt, Nr. 7/1999
  2. Amtsblatt für Brandenburg, 19. Jahrgang, Nummer 19 vom 14. Mai 2008, S. 1234–1236. www.bravors.brandenburg.de [online]. [cit. 2013-05-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-11. 
  3. Jména obcí Ralbic a Chrosčic již zdomácněla v aktuální češtině a jsou proto skloňována dle českých pravidel
  4. Baćon=čáp (srovnej slov. bocian)

LiteraturaEditovat

  • TUROŇ, Daniel. Lužice a Slezsko jako součást České koruny. Plzeň: Západočeská univerzita, 2013. 96 s. Dostupné online. Diplomová práce.