Moravština

podoba češtiny používaná na Moravě

Moravština, též moravský jazyk, je označení slovanského jazyka používaného na Moravě.[1] Moravština byla a je pojímána buď jako samostatný jazyk, češtině i slovenštině velmi blízký, nebo jako moravské označení společného jazyka používaného v různých varietách na Moravě, v Čechách a případně i na Slovensku, resp. jako souhrn podob češtiny užívaných na Moravě, případně i jako označení zamýšleného jednotného moravského jazyka, který by byl vytvořen na bázi moravských nářečí podobně, jako byla uměle vytvořena spisovná čeština. Fakticky jednotný moravský jazyk ani jednotné moravské nářečí neexistuje; moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné, výrazně rozrůzněnější než území Čech,[2][3] a to především na středomoravská, východomoravská a lašská nářečí.[4]

Nářečí na území Moravy

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí.[5]

I poté, co v roce 1991 statistický úřad umožnil samostatně kódovat vedle české národnosti i moravskou a slezskou, uváděli respondenti hlásící se ke zvláštní moravské národnosti jako svůj mateřský jazyk češtinu.[6] K příležitosti sčítání lidu v roce 2011 však vydal Český statistický úřad prohlášení, že bude moravský jazyk sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem odděleně od jazyka českého.[7] Při tomto sčítání lidu v roce 2011 uvedlo moravštinu jako mateřský jazyk 108 469 respondentů.[8] Z tohoto počtu byla moravština pro 62 908 osob jediným mateřským jazykem, zbylých 45 561 osob považovalo za svůj mateřský jazyk jak moravštinu, tak češtinu.[8] Dle sčítání lidu je moravština mateřským jazykem hlavně pro Moravany (55 424), ale i pro Čechy (2 498), Slezany (69), Slováky (26), Poláky (14) a další.[9]

DějinyEditovat

 
Obyvatelstvo moravské a moravská nářečí v roce 1878

Označení jazyka na Moravě jako moravského se objevuje ve 14. století a souvisí s tím, že se slovanští (i germánští) obyvatelé Moravy považovali především za Moravany. V tomto smyslu se pojem „moravský jazyk“ někdy užíval (především mezi šlechtou na půdě zemského sněmu) vedle označení „český jazyk“ i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století.[zdroj?]

V době předbarokní národy český a moravský ještě nesplývaly v jeden, ale byly pojímány teritoriálně, podle zemské příslušnosti, nikoliv podle jazyka, a v tomto smyslu Komenský oslovoval „národ český a moravský“, třebaže současně je označoval souhrnně jako lid český. Jména „Čech“, „český“ nabývala jednoznačnosti z hlediska národnostního až s postupujícím procesem konstituování českého národa (současně byl výraz „böhmische“ vytlačován novým výrazem „tschechische“ s odlišným významem), ale ještě roku 1848 rodem Moravan František Palacký odmítl účast na všeněmeckém sněmu tím, že je „Čech rodu slovanského“. Teritoriální chápání národa vedlo k označování jazyka podle názvů jednotek geograficko-politických, i když šlo o jazyk společný několika zemím. Slovanský jazyk používaný v Čechách tak byl označován jako jazyk český a na Moravě jako jazyk moravský, bez ohledu na míru podobnosti či rozdílů. Tomáš Pešina z Čechorodu v předmluvě k svému Předchůdci Moravopisu (1663) psal: „Že pak v jazyku českým tuto mou práci na světlo vydávám …, to činím ku poctivosti … jazyka svého českého, jako i moravského, jenž se od našeho nemnoho dělí.“ Karel Havlíček Borovský roku 1846 v článku „Slovan a Čech“ psal: „Naše Čech značí výhradně obyvatele království, a Moravan, Slovák, již nenazve sebe Čechem, aniž jazyk svůj českým, nýbrž moravským, slovenským.“[10] Historik a filolog Alois Vojtěch Šembera nazval v roce 1842 svoji první filologickou stať „Jazyk moravský v pruském Slezsku“.[11] Tentýž Šembera v listě Martinu Hamuljakovi z 21. února 1842 psal: „Díla Hollého jsou zde s velkou oblibou přijaty, jazyk moravský více se blíží slovenskému a tudíž považuje Moravan spisy slovenské za své.“[12] Ovšem odedávna existovalo i povědomí o jednotě a totožnosti slovanského jazyka v Čechách a na Moravě, například Jan Blahoslav ve své Gramatice české roku 1571 v rámci popisu nářečí psal, že „Moravané … českým jazykem mluví“.[10]

V průběhu 19. století byla slovanská veřejnost českých zemí rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, přišlí na Moravu, jimž se zalíbila tamní nářečí a kteří se rozhodli jejich prvky vnést do spisovné češtiny. K hlavním osobnostem tohoto hnutí patřili František Dobromysl Trnka, František Cyril Kampelík a Vincenc Pavel Žák. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.

Při sčítáních lidu v druhé polovině 19. století, kdy se poprvé začala na území dnešního Česka zjišťovat národnost obyvatelstva, se národnost v Předlitavsku určovala podle tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), kterým musel být jeden ze stanovených devíti jazyků:[13]

  1. němčina
  2. čeština-moravština-slovenština[14] (čeština v něm. originále böhmisch, tj. jazyk Čech, nikoliv tschechisch)
  3. polština
  4. rusínština
  5. slovinština
  6. srbochorvatština
  7. italština
  8. rumunština
  9. maďarština

Respondenti, kteří v letech 1880 a 1890 uvedli v Předlitavsku jako svou obcovací řeč češtinu-moravštinu-slovenštinu, byli zjednodušeně sčítáni jako Češi.[15] Z české strany byla uvedená sčítání lidu považována za zmanipulovaná. Podle dobových zpráv např. němečtí sčítací komisaři v Liberci odmítali místním Čechům zapisovat češtinu jako obcovací řeč, protože s místními německými úřady jednají německy. Obdobně v Mošnově německý sčítací komisař Josef Wank v dotaznících škrtal češtinu a nahrazoval ji moravštinou s tím, že „Češi žijí v Čechách a Moravci na Moravě.[16]

V roce 1848 na základě konstitučního patentu se uzákonilo, aby "moravský jazyk kostelích a školách, v úřadě a před právem s německým stejně se postavil."[17]

Teprve podle tzv. moravského paktu z roku 1905 byly na Moravě výslovně jmenovány jako dva zemské jazyky pro veřejnou správu i školství čeština (böhmische S.) a němčina (deutsche S.). Vznik 1. ČSR pak přinesl do těchto uspořádání změnu: byl zrušen koncept zemských jazyků a nahrazen jedním jazykem státním (oficiálně, v duchu ideologie čechoslovakismu, jazykem „československým“ o dvojím spisovném vyjádření, českém a slovenském) a dalšími jazyky menšinovými.

Kratším obdobím, kdy byla v části Moravy zrušena výuka spisovné češtiny a proti ní postaveno na oficiální úroveň jedno z moravských nářečí, bylo období německé okupace za druhé světové války. Tehdy nacistické orgány stanovily vyučovacím jazykem na území Moravského Slovácka slovácké nářečí (na popud iredentistické organizace Národopisná Morava).[18]

Jazyk „Moravců“ v Pruském SlezskuEditovat

Jako moravština se oficiálně označovala též řeč obyvatelstva žijící v okolí dnešní česko-polské hranice v Horním Slezsku (Hlučínsko, Ratibořsko a Hlubčicko),[19] a používající lašské dialekty (tzv. po našemu). Toto území v pruském Slezsku totiž církevně nadále náleželo pod území Olomoucké arcidiecéze. Byla to právě římskokatolická církev, která se zasloužila o uchování zdejšího jazyka, jenž byl díky příslušnosti jižní části Ratibořska k Olomoucké arcidiecézi nazýván „moravským“ (lidově byl označován jako „po našemu“). „Moravština“ se vyvinula ze zdejších lašských (slezských) dialektů češtiny, které byly před rokem 1742 silně ovlivněny polštinou. Po roce 1742 do nářečí zdejšího obyvatelstva pronikají četné germanismy, a tak vzniká nářečí tolik typické pro tehdejší jižní část Ratibořska. Tato moravština byla dokonce do roku 1872 vyučovacím jazykem na základních školách. „Moravštinu“ po změně základního školství na německojazyčné bylo možné nadále studovat jako jeden z předmětů jen na gymnáziu v Ratiboři a v Hlubčicích. Udržela se však nadále v domácí mluvě a v kostele. Zdejší obyvatelstvo se na základě svého jazyka a příslušnosti k Olomoucké arcidiecézi v rámci Pruska a pruského Slezska identifikovalo jako „pruští Moravci“. Ve sčítání lidu 1930 bylo zjištěno v oblasti Hlučínska 92 % obyvatelstva moravské národnosti s mateřským moravským jazykem.[20] Tato národnost však byla za první republiky obyvatelům regionu proti jejich vůli vnucována československými úřady, jelikož zdejší obyvatelstvo tehdy i přes oficiální název jazyka tíhlo k národnosti německé a se zemskou či národní identitou si své moravectví nespojovalo.[21]

Moravské variety ve spisovné češtiněEditovat

Spisovná čeština používá kromě neutrálních jazykových prostředků i jiné varianty, mezi nimi i moravské, označované např. ve Slovníku spisovného jazyka českého jako „obl.“, tedy oblastní, někdy jako „obl. mor.“ tedy oblastní moravské.

Mezi takové moravismy patří např. dědina proti českému ves nebo vesnice, zavazet proti čes. překážet. U mor. kačena (proti čes. kachna) je uvedeno pouze "ob.", tedy obecné. U mor. haluz proti čes. větev není v SSJČ žádná specifikace. Slova sodovka, v Čechách ve významu „sodová voda“, na Moravě „šumivá limonáda“ se používá stále méně často a tak se tento rozdíl vytrácí z úzu. Jako slovotvorné varianty lze uvést např. slunko proti čes. slunce, sluníčko. Mor. okurek (proti čes. okurka) je uvedeno také jako "obl. mor." Podobně je tomu s mor. kredenc m. proti čes. kredenc f.[22] Oproti tomu moravské varianty v mužském rodě Olomouc m., Kroměříž m., Litovel m. aj. jsou považovány na nespisovné nebo nářeční.

Rozdíly mezi Čechami a Moravou najdeme i ve výslovnosti.[23] Nápadným rozdílem tu je např. asimilace znělých a neznělých hlásek.

Psaná forma Moravská forma Forma na území čech
shledání zhledáňí schledáňí
zhaní zháňí scháňí
shoda zhoda schoda
shromáždění zhromážďeňí schromážďeňí
shrbení zhrbeňí schrbeňí

Spisovný jazyk na Moravě je tak totožný jako spisovný jazyk v Čechách, pouze v konkrétních variantách se liší. Situace se tak podobá rozdílům mezi němčinou a rakouskou němčinou, kde jsou varianty jak hláskoslovné, tak slovotvorné či lexikální všeobecně používány na daném území, jinak je spisovný jazyk společný a naprosto srozumitelný. Proto se zde většinou také nazývá němčina, nanejvýše, pokud potřebujeme odlišit lokální variantu, užije se název rakouská němčina.[24]

Kozohorského moravopisEditovat

Od konce 20. století moravisté sdružení v kopřivnickém spolku Ústav jazyka moravského (amatérský jazykovědec Jan Kozohorský, sdružený zde s dalšími dvěma osobami) usilovali o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí a sepsali mluvnici moravštiny, v níž navrhovaný nový pravopis moravštiny nazývají moravopis. Jana Zemanová z Ústavu českého jazyka Masarykovy univerzity v Brně tuto snahu vnímá jako vytváření jazykového slepence z různých částí Moravy, takže ve výsledku by lidé byli nuceni používat jazyk, které žádné z oblastí Moravy není vlastní. Politolog Martin Bastl připomenul, že podobné snahy se vyskytly už v devadesátých letech, ale označil je za bizarní a okrajovou záležitost, která Moravu nijak neobohatí, a jde spíše o politické zviditelnění autorů projektu.[5] Hana Konečná z Ústavu pro jazyk český Akademie věd uvedla, že jí taková myšlenka přijde absurdní.[25] Veronika Bromová z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně mínila, že myšlenka nemá naději na úspěch.[25] Redaktorka Eliška Kolínková v iDnes.cz také zdůraznila, že představitel ústavu Jan Kozohorský je jako jazykovědec amatérem, profesí byl podavačem tiketů a číšníkem v Tipsportu.[25]

Kozohorského návrh moravštiny byl spojen s radikální reformou pravopisu. Měkké „i“ povýšil na univerzální, přičemž „y“ ponechal jen po tvrdých souhláskách. Pro hlásku „ch“ zavedl písmeno „x“ a dosavadní písmeno „x“ navrhl rozepisovat jako „ks“. Písmena ď, ť, ň navrhl nahradit spřežkami „dj“, „tj“, „nj“ a zrušit písmeno „ě“.[25]

Příklady slov z Kozohorského slovníku moravštiny:[25]

  • amerycký – vztahujúcí sa k Spojeným státóm Ameryckým
  • bezvósatý – súcí bez vósú
  • hraxovica – hraxová polévka
  • lanja – samica jelenja
  • lednjica – skladjišče leda
  • masnjík – gdož poráží a zpracovává jatečná zvjéřata
  • nedjela – sedmídenj v tydnju
  • rožnút – uvest v činnostj svjetlo
  • točáda – pokrm z stočeného pláta pečeného tjesta či masa z náplnjú
Ukázka návrhu spisovné moravštiny podle kopřivnického spolku Ústav jazyka moravského, o.s.[zdroj?]
spisovná moravština spisovná čeština
naša naše
tvoja tvoje
mět mít
stolař truhlář
ruža růže

ReferenceEditovat

  1. Übersetzung Tschechisch Deutsch, Übersetzung Deutsch Tschechisch: Übersetzungsbüro probicon. www.probicon.de [online]. [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. 
  2. Mapka českých nářečí. www.osu.cz [online]. [cit. 03-08-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 01-12-2012. , Ostravská univerzita
  3. Pavlína Kuldanová: Útvary českého národního jazyka, Ostravská univerzita, 2003, 3. kapitola, původní umístění, dostupné na web.archive.org
  4. PAVLÁSEK, Michal. Promýšlet Veliké Srediště. Etnologická brikoláž sociokulturních aspektů života krajanů v jižním Banátu [online]. 2013 [cit. 2014-01-09]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Válka. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/110312/ff_d/>; str. 199
  5. a b Barbora Zemanová: Moravané tvoří spisovnou moravštinu, Brněnský deník, 12. 11. 2008
  6. Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk, Český statistický úřad, ediční plán 2005 Archivováno 9. 3. 2016 na Wayback Machine
  7. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar. Stanovisko ČSÚ k moravskému jazyku a národnosti [online]. Brno: 2011-02-26 [cit. 2011-03-26]. Dostupné online. 
  8. a b Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví, Český statistický úřad, sčítání 2011, Archivováno 27. 6. 2015 na Wayback Machine
  9. Tab. 153 Obyvatelstvo podle národnosti, mateřského jazyka a podle pohlaví. Veřejná databáze [online]. Český statistický úřad [cit. 2020-01-30]. Dostupné online. 
  10. a b Jaromír Bělič:K otázce češtiny jako národního jazyka, Slovo a slovesnost, ročník 13 (1952), číslo 2, s. 71-86
  11. Jaroslava Hlavsová: Počátky české dialektologie, Naše řeč, ročník 70 (1987), číslo 2, s. 75-81
  12. Richard Pražák: Jungmannovci a druhá bernolákovská generace, Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech : (meziliterárnost a areál). Pospíšil, Ivo (editor); Zelenka, Miloš (editor). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 123-136
  13. Franz Chocholatý Gröger Bc.: Šlonzaci a volkslista. www.bruntal.net [online]. [cit. 2010-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-29. , Bruntál.net, 17. 6. 2005
  14. JAN, Němeček; JAN, Kuklík. Od národního státu ke státu národností?: Národnostní statut a snahy o řešení menšinové otázky v Československu v roce 1938. [s.l.]: Karolinum Press, 2013. 450 s. Dostupné online. ISBN 978-80-246-2377-1. (česky) Google-Books-ID: PA03BAAAQBAJ. 
  15. Gabriela Šamanová: Národnost ve sčítání lidu v českých zemích (pdf), časopis Naše společnost, 1/2005, Centrum pro výzkum veřejného mínění AVČR, anotace s odkazem, původní umístění, web.archive.org
  16. Ivan Motýl: Sčítání na Těšínsku ukončil krvavý střet Poláků s Čechy, Týden.cz, 26. 3. 2011
  17. HAVLÍK, Lubomír Emil. Moravské letopisy. Brno: [s.n.], 1993. ISBN 80-85617-10-2. 
  18. Slováci chtěli získat Slovácko, myšlenka přišla z Moravy | Domov. Lidovky.cz [online]. 2011-06-12 [cit. 2020-03-25]. Dostupné online. (česky) , ost (Ondřej Stratilík)
  19. Franz Chocholatý Gröger: Územní československo-polské spory a osud Moravců, červen 2005, upravená verze vyšla v Go East, listopad 2008
  20. Interpelace senátora Václava Sladkého, Senát Národního shromáždění, 4. volební období, 3. zasedání, 28. schůze, 27. března 1936, str. 1, str. 2, přehled
  21. KOLEKTIV AUTORŮ. Národnostní statistika v českých zemích 1880-1930: mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2016.  ISBN 978-80-7422-551-2
  22. Rod podstatných jmen, Internetová jazyková příručka, Ústav pro jazyk český AVČR
  23. Otto Malec: Moravská varianta spisovné výslovnosti české (Příspěvek k diskusi), Slovo a slovesnost, ročník 4 (1938), číslo 2, s. 90-96
  24. Ivana Skřivánková: Rakouská němčina v beletrii - Typické znaky rakouské variety německého jazyka a jejich výskyt v dílech současných rakouských autorů, diplomová práce, zveřejněno 11. 5. 2010, obhajoba 26. 5. 2010, Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Libuše Spáčilová.
  25. a b c d e Eliška Kolínková: Amatérský jazykovědec prosazuje moravštinu jako nový jazyk, iDnes.cz, 30. 12. 2008

LiteraturaEditovat

  • BLÁHA, Ondřej. Moravský jazykový separatismus: zdroje, cíle, slovanský kontext. In: Studia Moravica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica - Moravica. Olomouc: UP v Olomouci, 2005. ISSN 1801-7061. Svazek III.. S. 293–299.
  • STICH, Alexandr. O spisovné moravštině a jiných „malých“ jazycích. Naše řeč. Listopad 2000, roč. 83, čís. 5, s. 260–264. ISSN 0027-8203. 

Externí odkazyEditovat