Moravština

podoba češtiny používaná na Moravě

Moravština, též moravský jazyk, je souhrnné označení podob češtiny užívaných na Moravě. Termín má význam především pro odlišení od podoby jazyka užívané v Čechách, neboť fakticky jednotný moravský jazyk ani jednotné moravské nářečí neexistuje; moravské území je poměrně značně nářečně rozrůzněné, výrazně rozrůzněnější než území Čech,[1][2] a to především na středomoravská, východomoravská a lašská nářečí.[3]

Moravská a slezská nářečí na území Moravy a Slezska (historická hranice mezi Moravou a Slezskem není na mapě vyznačena)

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí.[4]

I poté, co se v roce 1991 dosavadní jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou, respondenti hlásící se ke zvláštní moravské národnosti uváděli jako svůj mateřský jazyk češtinu.[5] K příležitosti sčítání lidu v roce 2011 však vydal Český statistický úřad prohlášení, že bude moravský jazyk sčítán jako plnohodnotný údaj s vlastním číselným kódem odděleně od jazyka českého.[6] Při tomto sčítání lidu v roce 2011 uvedlo moravštinu jako mateřský jazyk 108 469 respondentů.[7] Z tohoto počtu byla moravština pro 62 908 osob jediným mateřským jazykem, zbylých 45 561 osob považovalo za svůj mateřský jazyk jak moravštinu, tak češtinu.[7] Dle sčítání lidu je moravština mateřským jazykem hlavně pro Moravany (55 424), ale i pro Čechy (2 498), Slezany (69), Slováky (26), Poláky (14) a další.[8]

DějinyEditovat

 
Obyvatelstvo moravské a moravská nářečí v roce 1878

Označení jazyka na Moravě jako moravského se objevuje ve 14. století a souvisí s tím, že se slovanští (i germánští) obyvatelé Moravy považovali především za Moravany. V tomto smyslu se pojem „moravský jazyk“ někdy užíval (především mezi šlechtou na půdě zemského sněmu) vedle označení „český jazyk“ i v dalších stoletích až do novověku a přežíval až do 19. století.[zdroj?]

V průběhu 19. století byla slovanská veřejnost českých zemí rozvířena činností vzdělanců, která byla nepřesně zvána „moravský jazykový separatismus“. Iniciátoři tohoto úsilí byli rodáci z Čech, přišlí na Moravu, jimž se zalíbila tamní nářečí a kteří se rozhodli jejich prvky vnést do spisovné češtiny. K hlavním osobnostem tohoto hnutí patřili František Dobromysl Trnka, František Cyril Kampelík a Vincenc Pavel Žák. Nesnažili se tedy o vytvoření nového jazyka, ale přesto se proti jejich činnosti postavil František Palacký, po jehož intervenci zásahy do češtiny ustaly.

Při sčítáních lidu v druhé polovině 19. století, kdy se poprvé začala na území dnešního Česka zjišťovat národnost obyvatelstva, se národnost v Předlitavsku určovala podle tzv. obcovacího jazyka (Umgangssprache), kterým musel být jeden ze stanovených devíti jazyků:[9]

  1. němčina
  2. čeština (v něm. originále böhmisch, tj. jazyk Čech)-moravština-slovenština[10]
  3. polština
  4. rusínština
  5. slovinština
  6. srbochorvatština
  7. italština
  8. rumunština
  9. maďarština

Respondenti, kteří v letech 1880 a 1890 uvedli v Předlitavsku jako svou obcovací řeč češtinu-moravštinu-slovenštinu jsou v současnosti uváděni z národnostního hlediska zjednodušeně jako "Češi".[11][12] Z české strany byla uvedená sčítání lidu považována za zmanipulovaná. Podle dobových zpráv např. němečtí sčítací komisaři v Liberci odmítali místním Čechům zapisovat češtinu jako obcovací řeč, protože s místními německými úřady jednají německy. Obdobně v Mošnově německý sčítací komisař Josef Wank v dotaznících škrtal češtinu a nahrazoval ji moravštinou s tím, že „Češi žijí v Čechách a Moravci na Moravě.[13]

Podle tzv. moravského paktu z roku 1905 byly na Moravě výslovně jmenovány jako dva zemské jazyky pro veřejnou správu i školství čeština (böhmische S.) a němčina (deutsche S.). Vznik 1. ČSR pak přinesl do těchto uspořádání změnu: byl zrušen koncept zemských jazyků a nahrazen jedním jazykem státním (oficiálně, v duchu ideologie čechoslovakismu, jazykem „československým“ o dvojím spisovném vyjádření, českém a slovenském) a dalšími jazyky menšinovými.

Kratším obdobím, kdy byla v části Moravy zrušena výuka spisovné češtiny a proti ní postaveno na oficiální úroveň jedno z moravských nářečí, bylo období německé okupace za druhé světové války. Tehdy nacistické orgány stanovily vyučovacím jazykem na území Moravského Slovácka slovácké nářečí (na popud iredentistické organizace Národopisná Morava).[14]

Jazyk „Moravců“ v Pruském SlezskuEditovat

Jako moravština se oficiálně označovala též řeč obyvatelstva žijící v okolí dnešní česko-polské hranice v Horním Slezsku (Hlučínsko, Ratibořsko a Hlubčicko),[15] a používající lašské dialekty (tzv. po našemu). Toto území v pruském Slezsku totiž církevně nadále náleželo pod území Olomoucké arcidiecéze. Byla to právě římskokatolická církev, která se zasloužila o uchování zdejšího jazyka, jenž byl díky příslušnosti jižní části Ratibořska k Olomoucké arcidiecézi nazýván „moravským“ (lidově byl označován jako „po našemu“). „Moravština“ se vyvinula ze zdejších lašských (slezských) dialektů češtiny, které byly před rokem 1742 silně ovlivněny polštinou. Po roce 1742 do nářečí zdejšího obyvatelstva pronikají četné germanismy, a tak vzniká nářečí tolik typické pro tehdejší jižní část Ratibořska. Tato moravština byla dokonce do roku 1872 vyučovacím jazykem na základních školách. „Moravštinu“ po změně základního školství na německojazyčné bylo možné nadále studovat jako jeden z předmětů jen na gymnáziu v Ratiboři a v Hlubčicích. Udržela se však nadále v domácí mluvě a v kostele. Zdejší obyvatelstvo se na základě svého jazyka a příslušnosti k Olomoucké arcidiecézi v rámci Pruska a pruského Slezska identifikovalo jako „pruští Moravci“. Ve sčítání lidu 1930 bylo zjištěno v oblasti Hlučínska 92 % obyvatelstva moravské národnosti s mateřským moravským jazykem.[16] Tato národnost však byla za první republiky obyvatelům regionu proti jejich vůli vnucována československými úřady, jelikož zdejší obyvatelstvo tehdy i přes oficiální název jazyka tíhlo k národnosti německé a se zemskou či národní identitou si své moravectví nespojovalo.[17]

Moravské varianty spisovné češtinyEditovat

Spisovná čeština používá kromě neutrálních jazykových prostředků i jiné varianty, mezi nimi i moravské, označované např. ve Slovníku spisovného jazyka českého jako „obl.“, tedy oblastní, někdy jako „obl. mor.“ tedy oblastní moravské.

Mezi takové moravismy patří např. dědina proti českému ves nebo vesnice, zavazet proti čes. překážet. U mor. kačena (proti čes. kachna) je uvedeno pouze "ob.", tedy obecné. U mor. haluz proti čes. větev není v SSJČ žádná specifikace. Slova sodovka, v Čechách ve významu „sodová voda“, na Moravě „šumivá limonáda“ se používá stále méně často a tak se tento rozdíl vytrácí z úzu. Jako slovotvorné varianty lze uvést např. slunko proti čes. slunce, sluníčko. Mor. okurek (proti čes. okurka) je uvedeno také jako "obl. mor." Podobně je tomu s mor. kredenc m. proti čes. kredenc f.[18] Oproti tomu moravské varianty v mužském rodě Olomouc m., Kroměříž m., Litovel m. aj. jsou považovány na nespisovné nebo nářeční.

Rozdíly mezi Čechami a Moravou najdeme i ve výslovnosti.[19] Nápadným rozdílem tu je např. asimilace znělých a neznělých hlásek, tedy mor. výslovnost zhledáňí, zháňí, zhoda, zhromážďeňí, zhrbeňí proti čes. schledáňí, scháňí, schoda, schromážďeňí, schrbeňí.

Spisovný jazyk na Moravě je tak totožný jako spisovný jazyk v Čechách, pouze v konkrétních variantách se liší. Situace se tak podobá rozdílům mezi němčinou a rakouskou němčinou, kde jsou varianty jak hláskoslovné, tak slovotvorné či lexikální všeobecně používány na daném území, jinak je spisovný jazyk společný a naprosto srozumitelný. Proto se zde většinou také nazývá němčina, nanejvýše, pokud potřebujeme odlišit lokální variantu, užije se název rakouská němčina.[20]

Moravština jako nově tvořený jazykEditovat

Od konce 20. století se objevují snahy některých moravistů o vytvoření zvláštního moravského spisovného jazyka z moravských nářečí. Mluvnice tohoto jazyka se má nazývat „moravopis“. Tento projekt je jazykovědci z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně vnímán jako kontroverzní a politicky podbarvený.[4] Někteří moravisté totiž tvrdí, že Morava se dočká nezávislosti jedině tehdy, když bude stát na národním principu,[21] a proto je nutné vytvořit moravský jazyk jako nejdůležitější znak národa.

Ukázka návrhu spisovné moravštiny podle kopřivnického spolku Ústav jazyka moravského, o.s. [22]
spisovná moravština spisovná čeština
naša naše
tvoja tvoje
mět mít
stolař truhlář
ruža růže

ReferenceEditovat

  1. Mapka českých nářečí. www.osu.cz [online]. [cit. 03-08-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 01-12-2012. 
  2. https://web.archive.org/web/20120229141525/http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/igstema1.htm ÚTVARY ČESKÉHO NÁRODNÍHO JAZYKA, Pavlína Kuldanová, 3. kapitola
  3. PAVLÁSEK, Michal. Promýšlet Veliké Srediště. Etnologická brikoláž sociokulturních aspektů života krajanů v jižním Banátu [online]. 2013 [cit. 2014-01-09]. Disertační práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Miroslav Válka. Dostupné z: <http://is.muni.cz/th/110312/ff_d/>; str. 199
  4. a b Moravané tvoří spisovnou moravštinu
  5. Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  6. POSPÍŠILOVÁ, Dagmar. Stanovisko ČSÚ k moravskému jazyku a národnosti [online]. Brno: 2011-02-26 [cit. 2011-03-26]. Dostupné online. 
  7. a b Obyvatelstvo podle věku, mateřského jazyka a pohlaví
  8. Výstupní objekt VDB. vdb.czso.cz [online]. [cit. 2020-01-30]. Dostupné online. 
  9. Šlonzaci a volkslista. www.bruntal.net [online]. [cit. 2010-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-29. 
  10. JAN, Němeček; JAN, Kuklík. Od národního státu ke státu národností?: Národnostní statut a snahy o řešení menšinové otázky v Československu v roce 1938. [s.l.]: Karolinum Press 450 s. Dostupné online. ISBN 978-80-246-2377-1. (česky) Google-Books-ID: PA03BAAAQBAJ. 
  11. Rozdělení národností Rakouska podle obcovací řeči (obrázek)
  12. Gabriela Šamanová: Národnost ve sčítání lidu v českých zemích (pdf)
  13. Sčítání na Těšínsku ukončil krvavý střet Poláků s Čechy (Týden)
  14. Slováci chtěli získat Slovácko, myšlenka přišla z Moravy | Domov. Lidovky.cz [online]. 2011-06-12 [cit. 2020-03-25]. Dostupné online. (česky) 
  15. Franz Chocholatý Gröger: Územní československo-polské spory a osud Moravců
  16. Senát Národního shromáždění. www.senat.cz [online]. [cit. 2020-03-25]. Dostupné online. 
  17. KOLEKTIV AUTORŮ. Národnostní statistika v českých zemích 1880-1930: mechanismy, problémy a důsledky národnostní klasifikace. Ostrava: Ostravská univerzita, 2016.  ISBN 978-80-7422-551-2
  18. http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=200
  19. http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?art=246
  20. https://theses.cz/id/11borf
  21. Archivovaná kopie. www.moravane.cz [online]. [cit. 2008-07-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-06-15. 
  22. Rejstřík firem: Ústav jazyka moravského, o.s.

LiteraturaEditovat

  • BLÁHA, Ondřej. Moravský jazykový separatismus: zdroje, cíle, slovanský kontext. In: Studia Moravica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica - Moravica. Olomouc: UP v Olomouci, 2005. ISSN 1801-7061. Svazek III.. S. 293–299.
  • STICH, Alexandr. O spisovné moravštině a jiných „malých“ jazycích. Naše řeč. Listopad 2000, roč. 83, čís. 5, s. 260–264. ISSN 0027-8203. 

Externí odkazyEditovat