Karel Havlíček Borovský

český novinář, spisovatel, básník a politik

Karel Havlíček Borovský, pseudonymem Havel, vlastním jménem Karel[p 1] Havlíček (31. října 1821 Borová u Přibyslavi[1]29. července 1856 Praha[2]), byl český novinář, spisovatel, básník a politik. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Karel Havlíček Borovský od Jana Vilímka
Rodné jménoKarel Havlíček
Narození31. října 1821
Borová, Rakouské císařství
Úmrtí29. července 1856 (ve věku 34 let)
Praha, Rakouské císařství
Příčina úmrtítuberkulóza
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
PseudonymBorovský, Havel
Povoláníbásník, novinář, politik
Národnostčeská
StátRakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
VzděláníGymnázium v Německém Brodě
ObdobíNeoabsolutismus
Žánrrealismus
Významná dílaObrazy z Rus,
Epigramy,
Duch Národních novin,
Epištoly kutnohorské,
Tyrolské elegie,
Král Lávra (báseň),
Křest svatého Vladimíra
DětiZdeňka Havlíčková
RodičeJosefína Havlíčková
PříbuzníKarel Baxa
Bohumil Baxa
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Mládí a studiaEditovat

 
Rodný dům v Borové

Karel Havlíček byl synem Matěje Havlíčka, kupce, a Josefíny Dvořákové, dcery sládka z Horní Cerekve.[1] V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině a v Německém Brodě, kam se rodina v roce 1830 přestěhovala.[3] Jeho otec měl zde na náměstí živnost (dnes je v tomto domě muzeum se stálou expozicí věnovanou životu a dílu Karla Havlíčka Borovského). V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Německém Brodě gymnázium. V roce 1838 gymnázium dokončil. Od toho samého roku studoval filosofii v Praze. Osobní zbožnost a také touha po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vedly 19letého Havlíčka k vstupu do pražského kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Zejména pro svůj příklon k ruštině, v níž byla viděna schizmatická východní ortodoxie, byl 9. září 1841 ze semináře vyloučen (strávil tam tedy od října 1840 dohromady necelý rok; v jeho hodnocení mu jistě nepřidaly ani jeho epigramy a žertíky, stejně jako slabý prospěch).[4] Stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Vystupoval rovněž proti celibátu, který byl dle jeho názoru proti přírodě a lidské přirozenosti.[5]

Pobyt v RuskuEditovat

Zprvu byl vlivem Jána Kollára a dalších přátel zastáncem rusofilství a všeslovanské vzájemnosti. Svůj názor výrazně korigoval po ročním pobytu v carském Rusku, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nereálná. Po návratu z Ruska vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus.[6]

Počátky novinářské dráhyEditovat

Roku 1846 se stal na doporučení Františka Palackého redaktorem Pražských novin. Psal také do satirické přílohy časopisu Česká včela s názvem Žihadlo. Roku 1845 se proslavil ostrou kritikou nového Tylova románu Poslední Čech.[7][8]

Rodinný životEditovat

První vážnou známostí Karla Havlíčka byla jeho snoubenka Františka (Fany) Weidenhoffrová (1821–1878), později provdaná Judmanová. Její zámožní němečtí rodiče měli v Německém Brodu obchod se střižním zbožím. Vztah se začal rozvíjet po Havlíčkově návratu z Ruska roku 1844. Zachovala se řada dopisů, které si snoubenci vyměňovali poté, co Havlíček na jaře 1845 odešel do Prahy, v roce 1846 stanovoval (a odkládal) datum svatby. Ke svatbě však nedošlo.[9][10]

Manželka Karla Havlíčka Borovského Julie, rozená Sýkorová (16. dubna 1826 Svojšice – 16. dubna 1855 Praha[11]) byla dcera hraběcího lesního. S Havlíčkem se seznámila v módním salonu matky jeho přítele, který Karel navštěvoval a kde Julie pracovala.[12] Svatba se konala 4. března 1848 v Praze.[13] Zemřela na tuberkulózu v době, kdy byl Havlíček ještě internován v Brixenu.

Jediná dcera Karla a Julie Havlíčkových Zdeňka Havlíčková (1848–1872) zemřela na tuberkulózu, jako její rodiče.

Revoluční rok 1848Editovat

 
Pamětní deska na domě v Kroměříži, kde bydlel v době konání sněmu v roce 1848

V revolučním roce 1848 odešel z Pražských novin a za finanční pomoci šlechtice Vojtěcha Deyma[4] založil vlastní Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Národní noviny byly první česky psaný deník v českých zemích. Ačkoli byl Havlíček jedním z největších zastánců národní myšlenky, formu revoluce spíše odsuzoval. Byl si vědom slabé síly Čechů a případných následků, které mohly vrátit politiku o řadu let zpět. Obě tyto obavy se následným vývojem potvrdily.[5]

Podílel se na organizaci Slovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu.

Byl členem Národního výboru. Roku 1848 po potlačení povstání v Praze byl poprvé zatčen a několik dnů vězněn.[5] Z důvodu získané imunity jej vojenští správci Prahy propustili. V této době byl totiž ve volbách roku 1848 zvolen do rakouského ústavodárného Říšského sněmu. Zastupoval volební obvod Humpolec v Čechách. Uvádí se jako redaktor.[14] V Národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni na Říšském sněmu však působil více jako novinář než jako poslanec.[5] V prosinci 1848 na svůj poslanecký mandát rezignoval.

 
Pomník Havlíčka v Kutné Hoře

Havlíček nadále vystupoval velmi ostře proti vládě. V důsledku zavedení kaucí na politická periodika byl nucen přestat vydávat satirickou přílohu Národních novin nazvanou Šotek. Po vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a okolím v důsledku tzv. májového spiknutí pražské vojenské velitelství v červnu 1849 Národní noviny zakázalo.[15] Další vydávání bylo povoleno za Havlíčkův příslib, že se zdrží zásadní kritiky březnové oktrojované ústavy. Pro pokračující kritiku vládní politiky byly Národní noviny v lednu 1850 pražským vojenským velitelstvím zakázány.[15] Havlíček hledal místo, kde by mohl pokračovat ve své žurnalistické činnosti mimo oblast výjimečného stavu. Usadil se v Kutné Hoře, kde založil časopis Slovan, který vycházel dvakrát týdně. Úřední orgány se však snažily jeho dosah komplikovat, redaktor byl sledován, podrobován domovním prohlídkám, několik čísel Slovana bylo zkonfiskováno a s Havlíčkem byly vedeny soudní procesy pro porušení tiskového zákona, což Havlíček ve Slovanu s osobitým humorem komentoval.[16] Vládní strana se jej neúspěšně snažila přimět k loajalitě. V reakci na činnost opozičních žurnalistů bylo v létě 1851 vydáno opatření, na jehož základě bylo možné zakázat vydávání protivládních periodik, pokud obdrží dvě úřední výstrahy. Poté, co byly Slovanu tyto výstrahy uděleny, Havlíček sám v srpnu jeho vydávání zastavil.[15] Žurnalistickou práci přerušil, nechtěl se však literární činnosti a veřejného působení zcela vzdát. Plánoval vydávat neperiodické publikace (na ty se nevztahovaly tak přísné zákony jako na noviny a časopisy); aby byl hmotně zabezpečen, chtěl si najmout a spravovat nějaký dvůr (pomýšlel při tom na panství Chotkovo, Valdštejnovo nebo Sylva Tarouccy).[17] Na radu Františka Palackého vydal knižně soubory svých článků Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské. Prodej Epištol byl policií zakázán, ale část výtisků se podařilo distribuovat před jejich konfiskací. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před kutnohorský soud a obviněn z několika přečinů. Soud ho ale i na základě jeho brilantní obhajoby osvobodil.

Konfinace v BrixenuEditovat

Z Kutné Hory se Havlíčkovi vrátili do domu na náměstí Německého Brodu. Havlíček žil spíše v ústraní a společensky se neangažoval. Těšil se na práci v hospodářství, které mu nalezl jeho bratr František. Na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Františku Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Císař však pobyt v tomto významném městě zřejmě nepovažoval za dostatečné opatření a zvolil odlehlý Brixen v tehdejším jižním Tyrolsku.

 
Havlíčkův dům v Brixenu

Dne 16. prosince 1851 kolem třetí hodiny ranní vstoupil do Havlíčkova bytu policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky (akci dozoroval i brodský okresní hejtman Ferdinand Voith, jenž se s Havlíčkem znal[18]) a vyzval jej, aby ho následoval. V doprovodu dalších tří strážníků byl spěšným dostavníkem dopraven do tyrolského Brixenu. Cesta přes zasněžené Alpy byla velmi náročná. V Brixenu byl Havlíček zpočátku ubytován v hotelu Zum Elephanten (U slona, nebo U slonů), kde se rychle seznámil s dalšími vyhnanci – s Johannem Aloisem Schallhammerem, účastníkem revoluce roku 1848, a důstojníkem Rudolfem Hebrem, jenž se zde ocitl kvůli dluhům.[19]

V roce 1852 za Havlíčkem přijela jeho manželka Julie s dcerou Zdeňkou. Cestovní náklady ve výši 150 zlatých zaplatilo policejní ředitelství.[20] Havlíček dostával od rakouského ministerstva vnitra v měsíčních splátkách 400, po urgenci 500 zlatých ročně, což odpovídalo platu vyššího státního úředníka.[21] Rodina si v Brixenu pronajala domek se zahradním altánem, jídlo si nechali nosit z hotelu U Slona. Havlíček byl ovšem pod stálým policejním dozorem a byla sledována veškerá jeho korespondence. V roce 1854 se manželka Julie s dcerou vydaly zpět do Prahy. Julii se totiž zhoršila její tuberkulóza a vedle toho si rodiče přáli, aby Zdeňka chodila do školy v Čechách.[21]

Teprve poté, co Havlíček podepsal protokol, jímž se zavázal nepokračovat ve veřejných aktivitách, byl po téměř čtyřech letech konfinace i on propuštěn zpět do Čech.[21] Do Prahy přijel 15. května 1855. Cestou se dozvěděl smutnou zprávu, že jeho manželka Julie před měsícem, 16. dubna 1855, zemřela na tuberkulózu. Tato nemoc byla brzy po návratu zjištěna i u Havlíčka a nakažena byla i jejich dcera Zdeňka. Po návratu z vyhnanství se Havlíček ocitl bez práce a bez finančních prostředků. Většinu svých peněz totiž půjčil švagrovi, který je investoval do své pokrývačské firmy. Jelikož měl Havlíček zakázaný pobyt v Praze, žil v Německém Brodě u matky a dceru nechal u své švagrové. Měl v plánu přijet si pro ni, až získá nové stálé místo.[5]

 
Reliéf na lázeňské vile ve Šternberku, kde se Karel Havlíček Borovský léčil.

Nemoc a smrtEditovat

Karel Havlíček Borovský měl úředně zakázáno opouštět Německý Brod. Na každou cestu musel žádat o povolení. Zapovězenou měl především Prahu, kam se snažil přestěhovat především proto, aby byl blíže dceři. Pobyt v Praze byl Havlíčkovi povolen až poté, co byla zjištěna jeho nevyléčitelná nemoc.[5] Roku 1856 si začal stěžovat na stálou únavu a kašel. 18. června 1856 dostal chrlení krve a poté doktoři rozhodli o jeho pobytu ve Šternberku u Smečna na Kladensku, kde se léčil u místních lázeňských pramenů. 24. července 1856 Havlíček požil větší množství prášků na spaní.[21] Druhý den dorazil spěšným kočárem doktor Josef Podlipský a odvezl pacienta do Prahy.[21] O pět dní později Havlíček zemřel v bytě svého švagra Františka Jaroše[p 2] ve věku 34 let, na stejné posteli jako o rok dříve jeho žena Julie.[22]

 
Havlíčkův hrob, Olšanský hřbitov č. II/10/68

Pohřeb zorganizoval sládek Ferdinand Fingerhut-Náprstek, bratr Vojty Náprstka, a pořadatelství se ujal Josef Němec,[23] manžel Boženy Němcové, spolu s Josefem Václavem Fričem. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí a policie jmenovitě zaznamenala přítomnost např. Františka Palackého, Františka Ladislava Riegra, Václava Hanky nebo Karla Jaromíra Erbena. Josef Němec byl po pohřbu následně za svou aktivitu odsouzen k osmi dnům vězení. Na pohřbu Božena Němcová údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako symbol mučednictví, ale vavřínový věnec dle zjištění Vladimíra Macury dal do hrobu Ferdinand Náprstek.[24] Josef Ladislav Turnovský, který se pohřbu osobně zúčastnil, napsal (str. 263, citace): „O věnec vavřínový, kterým byla Božena Němcová rakev Havlíčkovu ozdobila, rozdělili se nejbližší účastníci pohřbu, vzavše si po lístku na památku.“

Před Havlíčkovou smrtí se mu lidé vyhýbali a jeho veřejnou činnost odsuzovali i v tisku. Po své smrti se stal, slovy historika Jiřího Raka, „předmětem sentimentálního kultu, proti kterému celý život vystupoval“.[25] Havlíček je pohřben v Praze na Olšanských hřbitovech. Jeho matka Josefína Havlíčková zemřela v Německém Brodě 1. července 1884 ve věku 93 let.

DíloEditovat

ŽurnalistikaEditovat

Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Působil v Pražských novinách a v příloze Česká včela (viz výše), v Národních novinách, které sám založil, a konečně také ve vlastním časopise Slovan.

  • Pražské noviny – V tehdejší době to byl jediný česky psaný list. Právě v příloze Česká včela vyšel i článek, v němž Havlíček kritizoval Josefa Kajetána Tyla. Na Tylovi mu vadilo také to, že vlastenectví uznával jako prakticky jediné téma tehdejší literatury. Do těchto novin Havlíček psal také politické články.
  • Národní noviny – Po práci v Pražských novinách, z nichž se následně stal provládní list, se Havlíček rozhodl založit list nový, a to rovnou deník. Měl zde i satirickou rubriku Šotek. Snažil se noviny co nejvíce politizovat a vést čtenáře k národnímu uvědomění a češtině, vysvětloval zde například rozdíly mezi politickými systémy, v čem spočívají jednotlivé politické funkce a také zde kritizoval absolutismus, což nakonec vedlo k zákazu.
  • Slovan – Časopis, ve kterém se opět snažil o politickou osvětu. Nakonec Havlíček časopis dobrovolně zastavil.
  • Obrazy z Rus (1843–1846) – Cestopis, který je též první českou realistickou studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale „proti srsti“ mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva – bojaři kontra obyčejný lid.
  • Epištoly kutnohorské (1850) – kritika církevní hierarchie sloužící nastupujícímu neoabsolutismu.[26]
  • Duch Národních novin (1851) – výbor novinových článků z období působení Karla Havlíčka Borovského v Národních novinách.

V pohledu na ekonomii zastával Karel Havlíček Borovský pozici klasického liberalismu. Byl pro svobodný obchod, proti clům[27] a odmítal nekryté papírové peníze.[28]

V roce 1846 Havlíček navštívil litoměřický biskupský hřbitov, kde se zhrozil, že není nijak označen hrob Karla Hynka Máchy. Zasadil se o vytvoření náhrobku, který je dnes na pražském Vyšehradě.[29] V roce 1848 navrhl Karel Havlíček přejmenování pražského Koňského trhu na Václavské náměstí[30] a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí a zasadil se o ně. Neúspěšně se zasazoval o zřízení první české průmyslové školy.[31]

Literární kritikaEditovat

  • Kapitola o kritice (1846) – V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenčení bez činu a „hospodské“ kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví, nikoli umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou. Tímto dílem položil základy pro budoucí literární kritiku.
  • O literatuře (1955) – knižní soubor původně časopisecky zveřejněných článků.

BeletrieEditovat

  • Křest svatého Vladimíra (rukopis: 1843–1844, vydáno 1877, torzo) – příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Car dal Peruna chytit a utopit. Dílo je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu.
  • Epigramy (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, parodii či satiru.
  • Tyrolské elegie (1852, vydáno 1861) – název „elegie“ (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.
  • Král Lávra (1854) – alegorická satirická skladba, jejímž námětem je stará irská pohádka o králi s oslíma ušima, přizpůsobená českému prostředí.

PomníkyEditovat

Známým zpodobením Karla Havlíčka je jeho socha z hořického pískovce od Josefa Strachovského, která je od roku 1883 před Vlašským dvorem v Kutné Hoře. Další autorské pískovcové kopie této sochy byly vytvořeny pro Vysoké nad Jizerou (v roce 1891) a Havlíčkovu Borovou (v roce 1901). V roce 1911 vznikly podle původního originálu dva bronzové odlitky, jeden je umístěn na Havlíčkově náměstí v Praze na Žižkově, druhý v Chicagu. Další pomníky jsou např. v Jedovnicích (František Voleský, 1900), v Jičíně (Jindřich Říha, 1906) nebo v Prostějově (Julius Pelikán, 1921).

Odkaz v první světové válceEditovat

V roce 1918 byl nově vznikající pěší střelecký pluk nově utvářené 3. divize Československých legií na Rusi pojmenován „pluk Karla Havlíčka Borovského“.[32]

Odkaz v socialistickém ČeskoslovenskuEditovat

V letech 1988 a 1989 působilo v Havlíčkově Brodě a okolí neoficiální protikomunistické hnutí pojmenované Havlíčkova mládež, hlásící se k odkazu Karla Havlíčka[33]. Činnost spolku spojovala odpor proti komunistickému režimu s prvky studentské recese a uměleckého happeningu. Po sametové revoluci spolek zanikl.

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Pokřtěn jako Karel Boromejský, Oldřich (zápis v matrice „Karel Boromaus Woldřich“.)
  2. Dům stojí v dnešní Havlíčkově ulici, naproti pražskému Masarykovu nádraží. Nad vchodem je pamětní deska.

ReferenceEditovat

  1. a b SOA Zámrsk, Matrika narozených 1821-1837 v Borové u Přibyslavi, sign.593, ukn.2039, str.2. Dostupné online
  2. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Karla Havlíčka farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  3. BERÁNKOVÁ, Milena. Karel Havlíček Borovský. Praha: Horizont – nakladatelství Socialistické akademie ČSSR, 1980. 100 s. 
  4. a b MORAVA, Jiří. C.k. disident Karel Havlíček. Praha: Panorama, 1991. 312 s. ISBN 80-7038-059-4. 
  5. a b c d e f DRAŠNER, František. Karel Havlíček Borovský na Vysočině. Havlíčkův Brod: vlastním nákladem, 2003. ISBN 80-239-1708-0. S. 308. 
  6. DOLEŽAL, Bohumil. Havlíčkova zkušenost s Ruskem. Slovan a Čech [online]. 17.7.-26.7.2006. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  7. RANDÁK, Jan. Karel Havlíček Borovský a „jeho“ Poslední Čech [online]. Rozhlas.cz, 17.8.2011. Dostupné online. 
  8. DOLEŽAL, Bohumil. Havlíčkova kritika Tylova Posledního Čecha [online]. 17.7.-26.7.2006. Dostupné online. 
  9. MACUROVÁ, Alena; JANÁČKOVÁ, Jaroslava. in: Karel Havlíček: Korespondence III.. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-7422-476-8. Kapitola Příběh jedné lásky na dějinném rozhraní, s. 7-34. 
  10. QUIS, Ladislav. Milostné listy Havlíčkovy. S. 577,579. Světozor [online]. 1898-10-21 (a následující) [cit. 2021-05-30]. S. 577,579. Dostupné online. 
  11. Matrika zemřelých, sv. Jindřich, 1846-1860, snímek 164 [online]. Archiv hl. m. Prahy. Dostupné online. 
  12. 814. schůzka: Nebezpečné individuum. Dvojka [online]. 2015-01-30 [cit. 2021-02-05]. Dostupné online. (česky) 
  13. Matrika oddaných, sv. Havel 1844-1853, snímek 68 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2021-05-30]. Dostupné online. 
  14. Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy) 
  15. a b c WÖGERBAUER, Michael; PÍŠA, Petr; ŠÁMAL, Petr, JANÁČEK, Pavel a kol. V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749-2014. Praha: Academia – Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., 2015. 2 svazky (1661 s.). ISBN 978-80-88069-11-9, ISBN 978-80-200-2491-6. Kapitola Magdaléna Pokorná: V zájmu svobody a řádu. Literární cenzura v revoluci a neoabsolutismu, s. 345-920. 
  16. Slovan, Kutná Hora, červen-srpen 1851
  17. KAZBUNDA, Karel. Rakouská vláda a konfinování Karla Havlíčka [část 1/2]. Český časopis historický. 1924, roč. 30, čís. 2, s. 287-288. Dostupné online. ISSN 0862-4356. 
  18. STEINBAUER, Jan. O předcích zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda. Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád. [online]. [cit. 2013-08-11]. Dostupné online. 
  19. MORAVA, Jiří. C.k. disident Karel Havlíček. Praha: Panorama, 1991. 312 s. ISBN 80-7038-059-4. Kapitola Normalizace po brixensku, s. 231-247. 
  20. BAUER, Jan. Klasikové v nedbalkách. [s.l.]: MOBA s.r.o., 2006. S. 168. 
  21. a b c d e VESELÝ, Josef. Toulky českou minulostí. 817. schůzka: Připadám si jako Robinson Crusoe. Rozhlas.cz [online]. Dostupné online. 
  22. Matriční záznam o úmrtí a pohřbu Julie Havlíčkové farnosti při kostele sv. Jindřicha na Novém Městě pražském
  23. BAUER, Jan. Klasikové v nedbalkách. [s.l.]: MOBA s.r.o., 2006. S. 174. 
  24. MACURA, Vladimír. Český sen. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 224 s. Kapitola Sen o trnové koruně, s. 119–128. 
  25. DENČEVOVÁ, Ivana Chmel. Byl Karel Havlíček Borovský národním mučedníkem? [online]. Rozhlas.cz, 18. 11. 2020. Dostupné online. 
  26. HAVLÍČEK, Karel. Epištoly kutnohorské. Havlíčkův Brod: Jiří Chvojka, 1949. 114 s. S. 93n. Vydavatelské poznámky připravil Miloslav Novotný. 
  27. HAVLÍČEK, Karel. Svobodná výroba, svobodný obchod [online]. Dostupné online. 
  28. HAVLÍČEK, Karel. Peníze [online]. Dostupné online. 
  29. JANSKÝ, Karel. Karel Hynek Mácha. Život uchvatitele krásy. Praha: Melantrich, 1953. 
  30. Praha, město věží. Věže Václavského náměstí [online]. Česká televize, 16. 3. 2008. Dostupné online. 
  31. DOLEŽAL, Bohumil. Národní Noviny. Havlíček a radikálové. Havlíčkův politický realismus. [online]. 17.7.-26.7.2006. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. 
  32. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie. Karviná: Paris, 2019. 219 s. ISBN 978-80-87173-47-3. S. 17-25, 33-45, 70-76, 101-120. 
  33. Havlíčkova mládež provokovala parodováním svazáckých akcí. Paměť národa [online]. [cit. 2020-07-23]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat