Collaltové

šlechtický rod

Collaltové, přesněji páni z Collalto et San Salvatore (počeštěně z Collalta a San Salvatoru) je starý langobardský rod původem z italského Trevisa. Svůj původ odvozoval od muže jménem Rambaldo, kterému měla být langobardskými králi Adalbertem a Berengarem udělena první privilegia. První nesporné doklady o rodu pochází z roku 959, kdy Collaltové získali majetek v trevírské marce v sousedství Benátské republiky a roku 1191 hrady s panstvími Collalto a San Salvatore, podle kterých nesli následně rodové jméno (z italského colle alto= vysoký kopec).[1] Rod Collaltů byl v řadách rakouské aristokracie jedním z nejvýznamnějších.[2]

Collaltové (Páni z Collalto et San Salvatore)
Knížecí podoba erbu rodu Collalto z roku 1831
Knížecí podoba erbu rodu Collalto z roku 1831
Země České královstvíČeské království České království, Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Tituly svobodní páni, říšská hrabata, knížata
Rok založení 10. století

Zakladatelem rakouské větve rodu byl Marco Carlo, vyslanec Karla IV. na dvoře Inocence VI., moravské majetky však získal teprve Rambaldo XII., zvaný též Veliký (1579–1630). Rudolf II. jej v roce 1610 povýšil do stavu říšských hrabat. Rambaldo XII. dobyl Mantovu, stal se prezidentem dvorské válečné rady a proslul svými neshodami s Valdštejnem. V roce 1622 si od Ferdinanda II. zakoupil za 111 000 tolarů brtnický konfiskát po Zdeňku Brtnickém z Valdštejna, k němu připojil za 68 000 tolarů získané panství Německý Rudolec (dnes Rudolec) a Černá, konfiskát po Rafaelu Chroustenském, a za 10 000 tolarů přikoupil u Brtnice ležící Příseku, původně majetek Jana Vlka Křineckého z Ronova. Z těchto moravských statků vytvořil svou poslední vůlí fideikomis.[3]

Thomas Vinciguerra (1710–1768) připojil k moravskému fideikomisu v roce 1768 Uherčice, Písečné, Slavětín a alodiální Okříšky. O povýšení do knížecího stavu (pro knížecí linii rodu vázanou na moravské statky) se v roce 1822 zasloužil Eduard (1747–1833), který v Nových sadech (Neustift) u Písečného před rokem 1823 založil rodinnou hrobku. Jeho starší syn Anton Octavian II. kníže Collalto po sobě zanechal dvě dcery a dva syny. Z nich mladší syn Alfons získal v roce 1844 italské rodové statky se zámkem v San Salvatore a v Dolním Rakousku vyženil statek Staatz, starší syn Eduard Octavian, narozený roku 1810 ve Vídni, zdědil po otci moravský fideikomis a s ním i knížecí titul. Čtvrtým knížetem a správcem moravských statků se stal Eduardův syn Emanuel Josef (Emanele Giuseppe) a to zprvu pod dohledem svých poručníků. Emanuelův nástupce Manfred Collalto (Manfredo VII.) sjednotil italské i moravské statky a byl vynikajícím hospodářem. Manfred a po něm jeho syn Oktavián Collalto si pro své bydlení vybrali Uherčice, které vybavili cennými obrazy z ostatních moravských sídel.[4]

Majetek rodu Collaltů se v roce 1945 rozprostíral přes pět okresů – v okrese Jihlava (obce Brtnice, Hrutov, Brodce, Jestřebí, Kněžice, Uhřínovice, Příseka, Panská Lhota, Arnolec), v okrese Třebíč (obce Opatov a Okříšky), v okrese Nové Město na Moravě (obce Bohdalov, Rudolec, Chroustov), v okrese Velké Meziříčí (v obci Černá) a v okrese Moravské Budějovice (v obci Uherčice).[5]

Další rodové větve a generace žily v Itálii a Německu.[6] V současnosti je rod po měči vymřelý, na základě povolení belgického krále došlo ke spojení s rodem Croÿ, jehož současným představitelem je kníže Emanuel de Croÿ Collalto (*1990)[7].

Moravská větevEditovat

 
Hrabě Rambold XIII. Collalto et San Salvatore 1625
 
Hrad Collalto v Itálii (Susegana)
 
Zámek San Salvatore, poničený na konci 1. sv. války r. 1918

Prvním z Collaltů, který se na Moravě v Brtnici usadil, byl Rombaldo XIII., od roku 1617 ženatý s Blankou Polyxenou z Thurnu a Valsassiny. Během třicetileté války se účastnil řady bitev. Mezi ty nejúspěšnější patří bitva o dobytí Mantovy. Za jeho zásluhy mu byl císařem udělen řád zlatého rouna. V roce 1623 se mu podařilo výhodně zakoupit konfiskát po Zdeňkovi z Valdštejna († 1623) – moravské panství BrtniciJihlavy.[8] Rombald XIII. obohatil své majetky za krátkou dobu o Rudolec a Černou.[9]

Rombaldo započal také s přestavbou zámeckého kostela. Po jeho smrti v roce 1630Churu (ve Švýcarsku) panství spravovala vdova Blanka Polyxena s poručníkem Michalem Adolfem z Althanu a to až do její smrti na přelomu let 1646/1647, aby se jej následně ujal Rombaldův již dospělý syn Claudius III. Ten byl ženatý s Marií Isabelou Gonzagovou a nechal přestavět zničený zámek na nové reprezentativní sídlo. Po Claudiově smrti v roce 1661 vše zdědil jeho mladší bratr Antonín František, jenž nechal na návrší naproti zámku vybudovat kapli Panny Marie Pomocné (16721673).

Antonius Franciscus Ernestus, St. římské říše hrabě Collalto, St. Salvatore, Ray, Credazzo a Musestre, regirující pán na Brtnici, Rudolci, Černé a Zhoři, pán na Lukách, držitel města Ibského v Rakousích, J. M. G uherského a českého krále rada, skutečný komorník a nejvyšší soudce v markrabství moravském, jakož i J. V. K. M. Sigmunda Franc., arciknížete rakouského, komorník, Horních a Dolních Rakous regir. rada.

—Časopis Matice moravské, r. 1903, s. 252

Antonín František byl celkem třikrát ženat – s Marií Terezií de Portia, Marií Maxmiliánou Sinzendorfovou z Althanu a Marií Annou von Strattmann – a po jeho smrti v roce 1696 vše připadlo jeho nejstaršímu synovi z druhého manželství, Leopoldu Adolfu Rombaldovi. Ten byl ovšem již v roce 1707 v souboji s Augustem Jáchymem Sinzendorfem zabit a panství se na rok ujal administrátor Karel Ludvík z Rogendorfu.

V roce 1709 připadly veškeré majetky mladší z italských větví, která se posléze také usadila na Brtnici. Prvním z nich byl Antonín Rombaldo I., syn Vinciguerry V. Ten sem přijel jako čerstvý ženáč, neboť si v roce 1708 vzal Marii Eleonoru ze Stahrembergu. Brtnici nechal vyzdobit sochami od Davida Liparta a zámek pak obrazy Karla Františka Teppera. V roce 1715 postihl město mor. V roce 1723 Brtnici navštívil při příležitosti korunovační cesty na českého krále římský císař Karel VI.[10] Antonín Rombaldo zemřel v roce 1740 a majetek zdědil jeho syn Tomáš Vinciguerra VI., ženatý s Antonií Josefou Monte Santa de Silva. Po jeho smrti v roce 1768 zdědil majetky jeho syn Jan Nepomuk, který ovšem zemřel již o 4 roky později bezdětný. Vše tedy připadlo jeho strýci Františku Augustinovi, jenž si vzal za manželku svou neteř Cecilii.

Toto manželství zůstalo bezdětné a tak po smrti Františka Augustina v roce 1779 se pokračovatelem brtnické větve rodu stal Antonín Octavián z mladší italské větve. Ten se oženil s Laurou NaniBenátek a v roce 1793 zdejší majetky zdědil jejich syn Eduard III., od roku 1782 ženatý s Cecilií de Gradenigo. Eduard se v roce 1822 dočkal povýšení do knížecího stavu. V roce 1833 se do čela této větve dostal jeho syn Antonín Octavián Jan, jehož manželkou byla od roku 1810 Karolína Apponyi. Za něj také proběhla v roce 1842 klasicistní přestavba brtnického zámku. V roce 1854 vše zdědil Eduard IV. Alfons (manželka Karolína Marie Apponyi mladší) a v roce 1862 Emanuel Josef Antonín. Jeho manželství s Irmou Büttnerovou z Vídně však zůstalo bezdětné a jeho smrtí v roce 1924 vymírá jedna z mladších italských větví Collaltů.

Moravský fideikomisEditovat

Collaltovský majorátní fideikomis patřil v době knížete Emanuela svými 10 894 hektary k deseti největším na Moravě. Jeho centrem bylo brtnické panství o rozloze 6 638 hektarů s rozlehlým zámkem v Brtnici, menšími zámky v Kněžicích a Jestřebí, s dvorem v Heralticích, sklárnami v Opatově, s osmi lesními revíry a s jedním pivovarem, škrobárnou, cihelnou, dvěma mlýny a jednou palírnou. K brtnickému panství byl připojen (ale samostatně spravován) alodní statek Okříšky a Pokojovice.

Od Brtnice směrem na severovýchod, na hranici Moravy a Čech, leželo panství Černá a Německý Rudolec o velikosti 1 704 hektarů. V panství se nacházely dva zámky (v Černé a Rudolci), hospodářský dvůr v Měříně, tři lesní revíry, škrobárna a cihelna.

Na jihu u rakouské hranice, mezi Vranovem, Bítovem a Slavonicemi, leželo panství Uherčice o velikosti 1 621,43 hektarů. Uherčický zámek sloužil díky své poloze i podnebí jako odpočinkové sídlo Emanuelových rodičů i prarodičů, kromě něj se na panství nacházely tři lesní revíry, lihovar, cihelna, vápenka, mlýn a pila. Od Uherčic na západ se rozprostíralo menší panství Písečné a Slavětín o rozloze 641,53 hektarů, se zámečkem v Písečném a rodovou hrobkou v blízkých Nových Sadech, dvěma lesními revíry, lihovarem, mlýnem a pilou. V roce 1892 byla hodnota fideikomisu odhadnuta na 2 030 982 zlatých a 53 krejcarů.

Od poloviny 19. století byly hospodářské dvory pronajímány, v Rudolci byl dvůr pronajat celý, tři dvory v Brtnici a jeden v Uherčicích byly rozparcelovány a pronajaty po částech, panství Písečné bylo dáno do pachtu již v letech 1862-1880 celé. Ve vlastní režii se tak na panství obhospodařovalo sedmnáct dvorů, devět bylo pronajímáno. Pronajímány byly také pivovary a mlýny. Na přelomu století se na celém svěřeneckém zboží nacházelo patnáct lesních revírů, čtyři lihovary, dvě škrobárny, čtyři cihelny, vápenka, čtyři mlýny a pily, tři hostince a pivovar. Vzhledem k tomu, že hornatý a chladný ráz Vysočiny nebyl pro extenzivní zemědělství vhodný, zemědělský ráz fideikomisu si zachovaly pouze Uherčice se svými třemi lesními revíry.[11]

Vídeň - majorátní palác na Am HofEditovat

 
Vídeň - palác Am Hof na přelomu století (1900)
 
Vídeň - palác na Rathausstrasse 21

Eduard Octavian po sobě zanechal dceru Julii, v té době již vdanou za Eduarda Wildericha hraběte von Walderdorff a osmiletého syna Emanuela, který se po svém otci stal čtvrtým knížetem a správcem moravských statků. Kněžice a Uherčice sloužily Emanuelovi k pobytu poměrně často, po stavební stránce se však více zapsal ve Vídni, kde byl trvale bytem. Collaltům ve Vídni patřil již od dob Rambalda Velikého majorátní palác na náměstí Am Hof. Rambaldo XIII. získal od Ferdinanda II. jako konfiskát po Emerichu Thurzovi dva domy, na jejichž místě nechal jeho druhorozený syn Antonín František vystavět přepychový palác. Ten v roce 1724 Antonio Rambaldo nechal přestavět, po něm pak poslední velkou přestavbu prováděl první knížete Eduard v letech 1800-1804. Spodní část výstavného paláce rodina pronajímala, v části přízemí ale i bydlela, od dob Emanuelova otce se v přízemí nacházely obchody. V paláci se ráda v zimě zdržovala Emanuelova matka. Část paláce obrácenou do Schulhofu obýval Emanuelův strýc Alfons a jeho větev rodiny při svých pobytech ve Vídni, po první světové válce v něm bydlela Marie Therese Collalto. Emanuel jej využíval sporadicky.

Vídeň - palác na Rathausstrasse 21Editovat

V roce 1880 zakoupil kníže Emanuel ve Vídni pozemek na rohu Universitätstrasse a Rathausstrasse pro stavbu nového collaltovského paláce. Stavba čtyřpatrového domu v novorenesančním stylu byla dokončena o rok později. Hlavní vchod s iónskými sloupy a collaltovským erbem měla sice z Rathausstrasse, ale vzhledem ke své rohové poloze byla již ve stavebních účtech adresována na Universitätstrasse 9. Umístění paláce v prvním vídeňském obvodu, na dohled od radnice, s výhledem na sousední Votivkirche bylo přepychové, zrovna tak samotný palác, který Emanuelovi poskytoval prostorné místnosti zdobené mramorem, vykládaná dřevěná schodiště i dvůr s fontánou zdobenou sochou dívky s vázou. Kníže v něm obýval nejprve první dvě patra. Později bylo pronajímáno i druhé patro, snad v souvislosti s výstavbou vily v Döblingu. Od roku 1903 v něm měl ortopedickou ordinaci a až do roku 1930 i byt doktor Adolf Lorenz. Nyní se zde ve druhém patře domu nachází muzeum Adolfa Lorenze.[12]

Právě v domě na Rathausstrasse začal Emanuel žít se svou snoubenkou a později manželkou Irmou. Od roku 1904 v domě sídlila redakce časopisu Bautechniker, přízemí po dostavění pronajalo knihkupectví kupectví Friedrich Wolfrum & Co, méně honosné byty ve třetím a čtvrtém patře byly pronajímány jednotlivcům. V roce 1922 se dům ještě nacházel v majetku knížete Emanuela, ale jeho byt v prvním patře stále častěji využívala rodina Kielmaseggů. V roce 1924 dům vlastnila Nettie Kunitzer, vdova po Dr. Kunitzerovi (později znovu provdaná za Josefa Königsteina), která ho držela až do anšlusu Rakouska, kdy spáchala sebevraždu.[13]

Vídeň - vila na Armbrustergasse 33Editovat

V roce 1894 se kníže Emanuel Collalto rozhodl ke stavbě vily v XIX. vídeňském obvodu, v Heiligenstadtu a zakoupil obrovský pozemek na menším pahorku u ulice Armbrustergasse, nedaleko starého domu své matky. Stavba začala v roce 1894 a dokončena byla o rok později, architektem byl Anton Engert, mistrem stavitelem pak Friedrich Notthaft.[14][15]

Patrová novobarokní vila v obrovském anglickém parku – největším v XIX. obvodě – uspokojovala všechny nároky na pohodlí. Na západní straně byla velká terasa, v prvním patře pak balkon, na nějž se vcházelo z ložnice. Na opačné, vchodové straně byl menší vyhlídkový balkon, na nějž se vcházelo z hudebního sálu, jak terasa, tak balkon skýtaly výhledy do parku. Reprezentační místnosti vily byly situovány v přízemí, vévodil jim velký salon se vstupem do malé zimní zahrady situované na jih a po její pravé i levé straně vedly dveře na zmíněnou terasu. Lodžie na západní i východní straně prvního patra se vstupy ze šatny a z místnosti pro hosty nabízely z jedné strany výhledy na vinice a svahy Kahlenbergu, z druhé pak na Dunaj.

—Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore[16][17]

Vdova Irma prodala v roce 1928 vilu berlínskému spisovateli Adolfu Hahnovi. Ten ji po roce odprodal a novým vlastníkem se stal Adolf von Zsolnay. Po anšlusu Rakouska v ní byla zřízena ubytovna pro jednotky Heimwehru a v roce 1945 ji poničilo bombardování, takže následovala demolice vilového komplexu, na jehož místě byl postaven bytový komplex Rudolf-Sarközy Hof, sestávající ze dvanácti bytových domů (s 29 čísly popisnými) a celý pozemek rozdělen dvěma novými ulicemi.[18]

Manfred Eduard kníže Collalto et San SalvatoreEditovat

V roce 1891 císař mladého Manfreda hraběte Collato et San Salvatore, toho času poručíka v záloze u dragounského pluku č. 5, převelel k pardubickému dragounskému pluku č. 8, jehož další eskadry byly po jedné ubytovány v Přelouči, Bohdanči a Josefově.[19] Z Bohdanče ale tehdy 22letý Manfred v květnu 1892 utekl a byl vojenským soudem obviněn z padělání směnek a dezerce.[20] Následně se zdržoval v Meklenbursku na panství Teschendorf, kde v roce 1890 koupil jeho právní zástupce rytířský syndikát, právník Eduard Dahlmann z Rostock od Gustava Adolfa Kindermanna hospodářský dvůr Godow, který Kindermann do té doby držel společně se svým dědečkem Dr. med. H. Jungem z Hamburku.[21][22][23] Manfrédův otec Ottaviano si podal u soudu ve Štýrském Hradci žádost o prodloužení zákonného zastupování syna Manfreda na dobu neurčitou, což mu bylo 19. prosince 1893 zemským soudem povoleno.[24]

 
Velkostatek Teschendorf u Rostock (Německo), v letech 1899-1911 v držení Manfreda Collalto
 
Zámek Roßla, místo zásnub hr. Manfreda Collalto s Theklou, princeznou Ysenburg-Büdingen
 
Přírodní amfiteátr v obci Staatz (Dolní Rakousy) na místě vyhořelého zámku pod hradní zříceninou[25]
Hrabě podvodníkem. V Bohdanči u Pardubic nemalou sensaci působí zmizení poručíka u tamní dragounské posádky hraběte Manfreda Collalta. Týš nadělal mnoho dluhů a padělal mnoho směnek, načež v květnu zmizel z Bohdanče a podnes ke pluku se ještě nevrátil. Velitelství 8. dragounskébo pluku v Bohdanči rozeslalo okrušník následujícího obsahu: „Hrabě Manfred Collalto poručík v záloze, narozený r. 1870 v Susseganě, okres Treviso v Itálii, a příslušný do Staatsu, okres Mistelbašský v Dolních Rakousích, 171 cm vysoký, tělnatý, kulatého obličeje, rusých vlasů a obočí, modrých očí, malého nosa, kulaté brady, mluvící německy, francouzsky a anglicky, prchl v květnu letošního roku z Bohdanče a provinil se paděláním směnek.”

—Čech, 11.07.1892[26]

V roce 1899 dokoupil Manfred od Kindermanna celý alodiální velkostatek Teschendorf.[27][28][29] Dne 26. ledna 1901 se na zámku Roßla zasnoubil s 22letou Theklou, princeznou Ysenburg-Büdingen (* 16. říjen 1878), dcerou Bruna v. Ysenburg-Büdingen a jeho 2. manželky Berthy Castell-Rüdenhausen, a 9. května 1901 se na zámku Büdingen oženil.[30] Mladý pár odjel na svatební cestu do Itálie na zámek Conegliano. V závěru pak novomanželé navštívili i zámek San Salvatore, kde je přivítal otec Ottaviano a bratr Rambaldo.[31] V témže roce si Manfred ještě nedaleko Rostock propachtoval dvůr Sanitz.[32][33][34] Na Teschendorfu se také narodili všichni jeho potomci: dcera Giselda 21. září 1902, dcera Anna 7. května 1904, dcera Polyxena 16. října 1905, syn Oktavián 12. října 1906 a syn Rambold 27. července 1908.[35]

Ještě před smrtí svého otce se Manfred vrátil na dolnorakouský zámek Staatz, odprodal statek Teschendorf a po smrti otce dolnorakouský majetek ve Stožci (Staatz) převzal. Zde se také konaly 23. srpna 1922 v kostele sv. Martina společné zásnuby hraběnky Giseldy a hraběnky Anny. Giselda se provdala za hraběte Eduarda von Mensdorff-Pouilly, Anna za hraběte a markýze Ferdinanda Piatti.[36] Dcera Polyxena se již vdávala v Uherčicích za prince Alfréda z Liechtensteinu a syn Oktavián se oženil 23. července 1928 s Marií Camillou zu Windisch-Graetz v katedrále sv. Štěpána ve Vídni.[37][38] Svatba nejmladšího syna Rambolda s italskou šlechtičnou Cecilia Zeno se odehrála v Benátkách 11. září 1929.[39]

Po vypuknutí první světové války se hrabě Manfred Collalto stal členem dobrovolné Automobilové organizace pro přepravu zraněných válečníků.[40] Během války řídil tábor pro uprchlíky z Jižního Tyrolska v Mistelbachu (k. k. Flüchtlingsstation Mistelbach) a stanici v Asparnu (Flüchtlingsniederlassung Asparn an der Zaya). V roce 1917 obdržel od města Mistelbach titul čestného občana.[41][42] V květnu roku 1918 udělil císař Karel I. hraběti Manfredovi jako bývalému poručíkovi v záloze postavenému mimo službu a za jeho mladistvou dezerci s dodatkem z nejvyšší milosti a výjimečně titul „důstojnost tajného rady”.[43]

Pronájem a prodej dvorů Rotensee a Staatz v Dolním RakouskuEditovat

Oba hospodářské dvory Rotensee (Rothenseehof u obce Neudorf bei Staatz)[44] a Staatz v majetku hraběte Manfreda Collalto se nacházely od 1. října 1911 (popřípadě 1. dubna 1914) v pachtu Akciové společnosti pro cukrovarnictví v Hodoníně (Aktiengesellschaft für Zuckerindustrie in Göding), založené 30. srpna 1910 ve Vídni na základě povolení bankou k.k. priv. Allgemeine Österreichische Boden-Credit-Anstalt obchodním firmám Schoeller & Co. a bratří Redlich & Berger.[45] Vídeň byla před rokem 1918 střediskem rakouského cukrovarnictví a sídlem téměř všech nerolnických moravských cukrovarů. Nostrifikačním zákonem z prosince roku 1919 byly akciové společnosti donuceny zřídit sídla na území nové republiky, což učinila i Akciová společnost pro cukrovarnictví a přesídlila do Hodonína.[46] Část jejích bývalých propachtovaných pozemků zůstala na rakouské straně (Rotensee a Staatz hraběte Collalta, Steinabrunn hraběte Otta z Fünfkirchenu, Aichhof a Katharinenhof u Schwechatu majitelky pivovaru Käthe Dreher, Ebergassing majitelek Sophie a Františky Schloißnig a Neuhof u Mistelbachu továrníka Julia Kaszaby).[47]

V roce 1921 činila celková výměra dvora Rotensee 510 ha (430 ha polí, 22 ha luk, 8 ha pastvin, 50 ha neproduktivní půdy) a dvora Staatz 330 ha (303 ha polí, 22 ha luk, 1 ha pastvin a 4 ha neproduktivní půdy ve 44 roztroušených parcelách). Centrální ředitelství v Rotensee disponovalo nákladní rampou pro náklad po železnici a nejbližší železniční stanice se nacházela v Laa an der Thaya. Dvůr Staatz využíval železniční zastávku Enzersdorf a Staatz. Provoz dvorů zajišťovalo úřednictvo, sestávající z 1 ekonomického inspektora (kterému byly podřízeny vedle dvorů Rotensee a Staatz ještě hospodářské dvory Stutenhof, Steinebrunn, Haidhof, Pulgram a Voitelsbrunn), 2 ekonomických správců a 3 ekonomických adjunktů, další dozor nad dvory zajišťovali 2 šafáři, 2 švýcarští hofmistři (Oberschweizer), 7 polních dozorců (Feldausseher) a 1 dozorce pro sýpku (Schüttbodenaufseher). Vedle toho běžnou práci na dvoře provádělo 36 podkoních (Pferdeknechte), 7 voláků - čeledínů u volů (Zugochsenknechte), 23 čeledínů u krav (Kuhknechte und Kuhmägde), 4 mrvitelé (Düngerknechte), 11 řemeslníků (Professionisten), 2 noční hlídači (Nachtwächter) a 2 hlídači mladého skotu a hříbat (Jungvieh- und Fohlenwächter). Pro sezonní práce byli najímáni deputátníci z přilehlých oblastí Československa a ze Slovenska.[48]

V roce 1923 kníže Manfred Collalto propachtoval oba hospodářské dvory nově utvořené „Akciové společnosti pro zemědělské závody ve Vídni” (Aktiengesellschaft für landwirtschaftliche Betriebe in Wien),[49] která byla ve stejném roce zřízena za účelem převzetí bývalých propachtovaných pozemků Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický na rakouské straně (hospodářské dvory Aichhof, Ebergassing, Katharinenhof v okrese Schwechat a dvory Rotensee, Staatz, Steinebrunn a Stutenhof v okrese Laa an der Thaya) a kterou nadále kontrolovali akcionáři z rodiny Redlich a Auspitz, rakouská banka Allgemeine Österreichische Boden-Credit-Anstal a firma Schoeller. Prezidentem správní rady se stal Bedřich Redlich, který však v roce 1921 zemřel. Po něm byl zvolen předsedou Ferdinand Bloch-Bauer, člen správní rady banky Bodenkreditanstalt (od roku 1933 agrárník Viktor Stoupal).[50][51] Vedení rakouské akciové společnosti převzal dosavadní ředitel československé ASPC Hans Hamscha a vedení akciové společnosti v Československu Karel Pospíšil.[52]

V roce 1924 sestávala Akciová společnost pro zemědělské závody ve Vídni s celkovou rozlohou 2 828 ha ze dvou inspektorátů, pro které šlechtitelská a semenářská stanice Staatz (Saatzuchtanstalt Staatz bei Enzersdorf) pěstovala elitní sorty obilovin, řepy, luštěnin, brambor a jetele:

  1. Inspektorát Rotensee (1 288 ha, inspektor Ernst Ribarsch): se dvory Rotenseehof (509 ha, správce Ing. I. Witz), Staatz (329 ha, správce Josef Pirochta), Steinebrunn (240 ha, správce Franz Schidlo), Stutenhof (210 ha, správce G. Frohner),
  2. Inspektorát Aichhof u obce Klein-Schwechat (1 540 ha, inspektor Smekal): se dvory Aichhof (700 ha), Katharinenhof (480 ha), Ebergassing (360 ha).

Oba inspektoráty podléhaly ústřednímu ředitelství ve Vídni (ústřední ředitel Hans Hamscha), Akciová společnost pro zemědělské závody ve Vídni a sesterská firma Akciová společnost pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně podléhaly prezidentovi Ferdinandovi Bloch-Bauerovi.[53][54]

Akciová společnost pro zemědělské závody se dále věnovala výrobě mléka (Milchwirtschaft Staatz), k čemuž chovala kolem 1 600 krav alpských plemen (Montafoner, Simmenthaler, Tiroler Rotschecken, Tiroler Pinzgauer, Landschlag). V letech 1923-1925 započala úzce spolupracovat s akciovou mlékárnou ve Vídni (Vereinsmolkerei-A.-G. Wien, XVII., Ottakringerstraße 72, vymazána r. 1940),[55] modernizovala ustájení krav a na jednotlivých dvorech zřídila chladírny mléka (Milchkühlanlage Staatz). Mléko se pak dováželo do mlékárny ve Vídni, kde se dále v jejích 70 filiálkách zpracovávalo.[56][57]

Akciová společnost pro zemědělské závody ve Vídni nakonec obhospodařovala veškerý collaltovský dolnorakouský pozemkový majetek kolem zámku Staatz, sestávající z 1 348 ha (z toho 832 ha užitkové zemědělské půdy). V roce 1936, kdy se kníže Manfred Collalto rozhodl k odprodeji, získala dvůr Staatz s pozemky v obcích Kautendorf, Ernsdorf, Enzersdorf, Kottingneusiedl, Rothenseehof und Wultendorf akciová společnost Gustav & Wilhelm Löw,[58] která byla 8. prosince 1938 arizována berlínskou DAG (Deutsche Ansiedlungsgesellschaft in Berlin) pro účely wehrmachtu.[59] Akciová společnost pro zemědělské závody ve Vídni pokračovala ve své činnosti na základě rozhodnutí valné hromady z 10. října 1939 a 20. prosince 1939 a povolení ministerstva zemědělství ve Vídni z 14. prosince 1939 a nesla nový název: Aktiengesellschaft für landwirtschaftliche Industriebetriebe. Do čela představenstva a „Treuhänderem“ byl jmenován ministerský rada Ing. Josef Guth z Vídně, do dozorčí rady zemský místodržící pro župu Dolní Podunají Ing. Heinz Birthelmer z Vídně, právník Dr. Heinrich Wirtz z Düsseldorfu a prokurista Leonhard Wolzt z Vídně.[60]

V rámci výstavby NSDAP a její bojové organizace Sturmabteilung (SA) ve Východní marce (Ostmark) využívala NSDAP zámek Staatz už od léta 1938 jako svůj výcvikový tábor pro SA.-Gruppe Donau.[61] O ten Oktavian Collalto definitivně přišel kupní smlouvou z 22. května 1943, kdy se zámek stal majetkem Říšského svazu pro Německé mládežnické ubytovny v Berlíně (Reichsverbandes für Deutsche Jugendherbergen in Berlin).[62] Následně využívala zámek jako svůj školící tábor organizace Hitler Jugend.[63]

Pozemková reforma v ČeskoslovenskuEditovat

Celý majetek hraběte Emanuela Collalto et San Salvatore na území nové republiky zařadil Státní pozemkový ústav už v roce 1921 do prvního období prováděné pozemkové reformy. Jednalo se o celý velkostatek Brtnice-Okříšky-Pokojovice se dvorem Přímělkov, dvorem Střížov (ze dvora Okříšky jen do 50% výměry), o celý velkostatek Uherčice s Písečnou a Slavětínem a celý velkostatek Něm. Rudolec-Černá.[64] Zábor a oceňovací řízení pozemkové reformy v době smrti knížete Emanuela probíhaly na všech collaltovských statcích v Československu, v roce jeho smrti (1924) byly navíc zákonem č. 179/1924 Sb. zrušeny fideikomisy (v platnosti zůstala až do roku 1964 fideikomisní substituce).

Emanuel Josef 4. kníže z Collalto zemřel po krátké nemoci ve čtvrtek 11. prosince 1924 v pět hodin odpoledne v Sanatoriu Löw ve Vídni ve věku 69 let.[65] Jelikož zemřel bezdětný, majorátní fideikomis přešel na jeho o šestnáct let mladšího synovce Manfreda z italské větve rodu. Majetek mimo území fideikomisu (mimo Československo) zdědila až na majorátní dům ve Vídni na Am Hof jeho manželka Irma. Ta zemřela po těžkém utrpení o sedm let později 9. května 1931 ve Vídni ve věku 73 let.[66] Kníže Emanuel si podle poslední vůle nepřál pohřeb do rodinné hrobky v Nových Sadech (snad kvůli jejímu špatnému stavu a taktéž nejisté situaci v novém Československu), ale do prostého hrobu, který si předem zakoupil na hřbitově v Hietzingu, hned vedle zdi Schönbrunnského parku.[67]

 
Lovecký zámeček v lesním revíru Jestřebí (Haslicht)
Zdevastovaný bývalý dvůr v Karolínském údolí (Karolinental),[68] r. 1912 hospodářský správce Leopold von Nemák Kis Chliveny[69][70][71]
Zdevastovaný bývalý dvůr v Karolínském údolí (Karolinental),[68] r. 1912 hospodářský správce Leopold von Nemák Kis Chliveny[69][70][71]

V roce 1927 započal přídělový komisař ing. J. Malina společně s technickým úředníkem J. Puršem s prováděním poz. reformy na velkostatku Uherčice. Ze záboru bylo majiteli propuštěno 307,02 ha půdy, zestátněno 920 ha lesa (propuštěno 422 ha), k zbytkovým statkům přiděleno 198 ha půdy, rozparcelováno 88 ha a 12 ha ponecháno v záboru. V roce 1930 následovalo propuštění zámecké zahrady s parkem, lihovaru s cihelnou, vápenky a elektrárny. Pila propadla státu, k tomu také zřícenina hradu Frejštejna. Spojeným dvorům „Uherčice - Mitrovice” bylo ze 441 ha půdy nakonec ponecháno 390 ha, 39 ha rozparcelováno a 13 ha zestátněno. Po ukončení pozemkové a lesní reformy obhospodařoval velkostatek Uherčice 433,78 půdy, z toho 38,5 ha luk, 4 ha zahrad, 7 ha pastvin, 48,29 ha lesa v šesti nesouvislých dílech a 2 ha rybníků.[72]

Dvůr „Korolupy” (48 ha) přidělil státní pozemkový úřad téměř celý zemi Moravskoslezské, která obdržela z jeho polností 39 ha. Zbytek polností a lesů, náležejících ke dvoru, bylo zestátněno (8 ha). Zbytkový statek od státu odkoupil v březnu 1926 p. Tříletý z Police. Dvůr „Křeslík” (Grössinghof) v rozsahu 138 ha byl státním pozemkovým úřadem z části rozparcelován a odprodán jako zbytkový statek (94 ha) zemskému moravskému výboru, který jej převzal i s veškerými českými zaměstnanci.[73] Přislíben byl Františkovi Timmelovi, důstojníku čsl. armády v záloze (nadporučíku Vozatajského praporu č. 3 v Brně)[74] a zeti zemského vrchního stavebního rady doc. Ing. Gustava Dostála v Brně. Už v listopadu 1927 na statku hospodařil a v roce 1930 pak zbytkový statek Křeslík koupil.[75][76][77][78][79]

Dvůr Neuhof (Nový dvůr)) byl správou velkostatku jako jediný až do počátku pozemkové reformy v dlouhodobém pronájmu Antona Zawadila, hostinského z Vratěnína, později jeho syna Johanna Zawadila. Zbytkový statek „Neuhof” (55 ha) byl nejprve ponechán v záboru a pronajímán, v roce 1935 jako zbytkový odprodán jeho nájemci Františku Smejkalovi, předáku Národní jednoty.[80][81] Zestátněnou collaltovskou parní pilu v Uherčicích odkoupil r. 1935 Eduard Prager.[82] Rozloha zestátněných lesů na velkostatku Uherčice a dvora ve Slavětíně činila v roce 1926 1 093 ha.[83]

Reformě v Písečném bylo podrobeno 335 ha zemědělské půdy a 638 ha veškeré půdy, přičemž všechna tato půda byla přidělena drobným nabyvatelům, takže všechny pozemky byly rozparcelovány,[84] třem zbytkovým statkům bylo předáno 201 ha a zestátněno 284 ha. Dvůr v Písečném Státní pozemkový úřad rozdělil na dva zbytkové statky: 1. prodal О. Schillerovi (95 ha), 2. С. Mikovi (92 ha), kterému v roce 1930 přidělil i mlýn s pilou; dvůr Krokvice (110 ha) odprodal pozemkový úřad jako zbytkový statek ing. Z. a M. Kopuletému.[85] Lihovar získalo nově vzniklé české lihovarské družstvo. Zestátněný dvůr ve Slavětíně (90 ha) měl nejprve v pronájmu předseda slavětínského odboru Národní jednoty, který jej nakonec od státu odkoupil.[86][87]

Manfred se ukázal být vynikajícím hospodářem. Zabydlel se na zámku v Uherčicích, Kněžice upravil pro trvalý pobyt hraběte Eduarda Mensdorf-Pouillly, manžela nejstarší dcery Giseldy. Rodina Kielmanseggů se musela 20. května 1925 z brtnického zámku vystěhovat a Manfred (a po něm Oktavián Collalto) si zámek v Brtnici znovu zařídili k bydlení. Kníže Manfred Collalto et San Salvatore, italský občan příslušný do Susegany v okrese Treviso v Itálii, zemřel 22. července 1940[88] a v důsledku pohnutých událostí nebyl převezen do rodinné hrobky v Brtnici. Jeho ostatky byly uloženy na místním hřbitově ve Vratěníně.

Oktavian Bruno kníže Collalto et San SalvatoreEditovat

Posledním majitelem panství se stal Manfredův syn Oktavián Collalto et San Salvatore (1906–1973), jemuž byl velkostatek Uherčice intabulován dne 2. října 1944 na základě rozhodnutí soudu pro Vídeň I ze dne 13. září 1944. Pravděpodobně na začátku roku 1945 byl do zámku v Uherčicích přivezen do úschovy nábytek z rakouského zámku Schönbrunn.[89] Právě za Oktáviánova působení proběhla na collaltovských velkostatcích na československém území konfiskace veškerého majetku[90] podle účelově vyložených Benešových dekretů.[91]

  1. OKTAVIAN Bruno Rambald Kuno Rudolf Eilert kníže z Collalto et San Salvatore (* 12. říjen 1906, Teschendorf, Německo - † 13. říjen 1973, Benátky, Itálie) ∞ (23. červenec 1928, Vídeň) Maria Camilla princezna zu Windisch-Grätz (* 18. září 1907, Keszthely - † 10. leden 1991, Benátky)
    1. Alexandra Thekla Giselda Marie Bianca Polissena Antonia Juliane (* 30. březen 1930, Vídeň - † 10. leden 1996, Milano) ∞ Rinaldo dei Baroni Casana (* 20. červen 1917, Turín - † 12. červenec 1975, Milano)
    2. MANFRED Karl Erwin Rambald Antonius kníže Collalto et San Salvatore (* 26. září 1932, Vídeň - † 21. červenec 2004, San Salvatore) ∞ (1959 Pesadilla) Maria de la Trinidad Castillo y Moreno (* 13. květen 1937, Tangier, Maroko)
      1. ISABELLA Maria Aurora Alessandra Giselda Giuliana Marcellina (26. duben 1960, Frankfurt nad Mohanem)
      2. Giuliana Maria de la Trinidad Tecla Anna Cecilia (7. březen 1961, Frankfurt nad Mohanem)
      3. Alessandra Fernanda Maria de la Trinidad Aurora Polissena Giuliana (26. březen 1962, Mnichov)
      4. Maria de la Trinidad Polissena Fernanda Giuliana (18. březen 1964, Mnichov)
      5. Caterina Cecilia Maria Aurora Giuliana (13. březen 1970, Mnichov)[92]

Konfiskace majetkuEditovat

Konfiskace majetku Oktaviána Collalto et San Salvatore probíhala na základě vyhlášky Okresního národního výboru (ONV) v Jihlavě ze dne 11. července 1945, jejíž právní podklad tvořil dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.[93] Vzhledem k tomu, že dekret zahrnoval pouze osoby německé a maďarské národnosti, Oktavián Collalto se jako Ital, na které se konfiskace nevztahovala, odvolal. Stížnost zaslal k Moravskoslezskému zemskému národnímu výboru (ZNV) v Brně a ten konfiskační vyhlášku zrušil. V závěrečném usnesení ale výbor Oktaviána Collalta označil za italského fašistu.[94] Okresní národní výbor (ONV) v Jihlavě (místo správy collaltovského majetku) vydal novou konfiskační vyhlášku,[95] která byla zveřejněna nejen ve Velkém Meziříčí, Moravských Budějovicích, Třebíči a Novém Městě na Moravě, ale také ve všech obcích, kde měl rod Collaltů majetek.[96] Veškerý majetek byl zkonfiskován s okamžitou platností a bez náhrady.[97][90]

 
Zámek v Písečné, stav r. 2009
 
Uherčice - zámecká zahrada se skleníkem
 
Hrobka rodu Collalto et San Salvatore na hřbitově v Nových Sadech
 
Zámek Uherčice, od r. 1949 ve správě Státního statku Jaroměřice nad Rokytnou, od r. 1960 Státního statku Lesná

Předání majetku do národní správyEditovat

Podle přípravné zprávy ze dne 6. dubna 1946 spadaly pod centrální ředitelství v Brtnici:

O příděl uherčického velkostatku s výměrou kolem 55 ha se ucházely Státní lesy a statky a místní drobní zemědělci.[98] Lesní majetek 24. května 1946 obdržely Státní lesy a statky, zaměstnanci velkostatku měli prozatím zůstat na svých pracovních místech.[99] Majetek pod národním správcem vrchním lesním radou Ing. Stanislavem Krupicou byl rozdělen na část brtnickou a část uherčickou (hospodářský správce v Uherčicích Stanislav Jaš).[90]

Odvolání Oktaviána CollaltaEditovat

Oktavián Collalto et San Salvatore se za pomoci JUDr. Jana Krčala odvolal a uváděl, že nebyl ani Němec ani Maďar. Také vyzdvihl fakt, že v konfiskační vyhlášce chyběl skutkový předpoklad pro to, aby byl označen zrádcem nebo nepřítelem Čs. republiky. ZNV 7. ledna 1946 rozhodl znovu a tentokrát prohlásil Oktaviána Collalta za osobu spadající pod ustanovení §3 odst. 1 dekretu č. 12/45 Sb. Zemský národní výbor Oktaviána Collalta obvinil z účasti na fašistické vládě, z užívání německého jazyka, v jehož důsledku byl místním obyvatelstvem považován za Němce. Dále ho vinil z aktivní a záměrné pomoci německým okupantům.[90]

Collaltova argumentace v odvolání spočívala ve faktu, že „původní fašistická strana dopomohla ke svržení Mussoliniho vlády a že tato problematika představovala otázku italskou, jíž se mělo zabývat ministerstvo vnitra, ne však ZNV”. Používání německého jazyka považoval za irelevantní. Oktavián na svoji obhajobu uvedl, „že přispíval na sbírky pro německé dobročinné účely, které z něho byly vymáhány či spíš vydírány.” Poukazoval na skutečnost, že „se snažil chránit svůj majetek, aby jej ubránil před plundrováním.[100] Také uvedl, že „přispíval pouze na dobročinné účely”, „po rozpuštění Junáka v Brtnici poskytl k dispozici finanční prostředky ve výši 100 000 korun pro pokračování organizace”, „zaopatřoval rodinné příslušníky perzekvovaných osob” a že „byl německými úřady označen za nespolehlivou osobu”.[101][90]

Zemědělští a lesní zaměstnanci velkostatku Brtnice, Uherčice a Německý Rudolec v prohlášení ze dne 16. února 1946 uvedli na obranu knížete Oktaviána Collalta et San Salvatore:

„...kníže Oktavián Collalto měl vždy plné pochopení pro sociální poměry svých zaměstnanců, bez rozdílu, zda to byl dělník neb úředník. Byl proti přijímání německých zaměstnanců, při zatčení svého zaměstnance gestapem podporoval rodinu dotyčného a snažil se zakročit ve prospěch postiženého,...že když kníže Collalto přispíval na německé sociální účely, nečinil tak dobrovolně. Podporoval partyzány na svém území, když mohl. Jeho rodina nikdy nebyla občany považována za Němce, ale za Italy s pozitivním vztahem k českým zemím a českému obyvatelstvu a že jim „není známo, že by majitel (kníže Oktavián) byl zrádcem a nepřítelem českého národa.“

— Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945–1979[90]

Podle vyjádření ministerstva zemědělství měla být konfiskace odložena a majetek měl být sepsán pro lepší zachování stavu jeho majetku.[102] Vzhledem k tomu, že Ing. Stanislav Krupica dne 3. dubna 1947 zemřel, ustanovil ZNV v Brně 22. dubna 1947 nového národního správce vrchního lesního radu pana Františka Stejskala.[103][90]

Dne 12. května 1947 ZNV „rozhodl, že Oktavián Collalto et San Salvatore, vlastník velkostatku Brtnice, okr. Jihlava, spadá pod ustanovení §u 3 odst. 1 dekretu č. 12/45 Sb.[104][105] Následovalo další odvolání, na které reagovala 12. srpna 1949 rada Krajského národního výboru v Jihlavě zrušením národní správy a František Stejskal byl odvolán. Nepřidělené části majetku převzal IX. odbor Ministerstva zemědělství (Národní pozemkový fond).[106] Zámecký inventář z Uherčic (kromě inventáře Národní kulturní komise a inventáře pro aukční prodej) byl předán národnímu podniku Antikva a část odkoupil Čs. státní statek za 88 000 Kčs.[90]

Isabella Collalto et San SalvatoreEditovat

Členové rodu se v roce 1947 vrátili na své staré rodové sídlo Castello di San Salvadore, které se nachází u města Susegana. Poslední dědičkou je Isabella Collalto, nejstarší dcera hraběte Manfreda (1932-2004) a hraběnky Trinidad z Collalto, která od roku 2007 vede rodové vinařství Conte Collalto a od roku 2008 spravuje rodový zámek San Salvatore.[107] V prosinci 1989 se provdala za prince Guillauma de Croÿ, se kterým má dvě děti: syna Emmanuela (1990) a dceru Violette (1995).[108]

  1. Isabella Maria Aurora Alessandra Giselda Giuliana Marcellina hraběnka Collalto et San Salvatore (*26. dubna 1960, Frankfurt nad Mohanem, Německo) ∞ (1989 ) Guillaume Gabriel Joseph Juste Pierre Gaétan Marie Ghislain prince de Croÿ (* 10. dubna 1950, Rumillies, Belgie)
    1. Emmanuel Manfredo Juste de Croÿ-Collalto (* 9. prosince 1990, Rumillies, Belgie)
    2. Violette Maria Trinidad Giuliana de Croÿ (* 12. února 1995, Doornik, Belgie)[109]

Výstava „Z Trevisa do Brtnice”Editovat

Výstava, která se konala od 10. 9. 2019 do 17. 11. 2019 na zámku v Brtnici ve výstavní síni Domu Valdštejnů představovala dějiny italského rodu Collalto před jeho příchodem na Moravu v 17. století společně s výběrem nejstarších děl z rodinné obrazové sbírky. Výstava navazovala na stejnojmennou jarní výstavu v prostorách Moravského zemského archivu v Brně, kdy byly panely s texty mapující dějiny rodu Collalto v italské provincii Treviso od 10. století až po začátek třicetileté války (kdy panství Brtnici koupil Rambaldo XIII. Collalto) doplněny ještě vzácnými listinami a dalšími archivními dokumenty. K jarní výstavě byl pak vydán česko-italský katalog. Podzimní výstava v Brtnici byla rozšířena o 19 předmětů zapůjčených Národním památkovým ústavem. Ty se od roku 1945 nacházely v depozitáři na zámku Jaroměřice nad Rokytnou. Na téma přechodu z Itálie na Moravu pak navazovaly v obrazové části výstavy veduty italských rodinných hradů a dále čtyři veduty Brtnice (většinou z 19. století), z nichž tři byly veřejnosti představeny vůbec poprvé. Další obrazy kurátoři vybrali tak, aby si návštěvník mohl vytvořit lepší představu o rozsahu uměleckých sbírek, které začal budovat již první majitel Rambald XIII.[110] Kurátory výstavy byli: za Masarykovu univerzitu Petr Elbel, Ondřej Schmidt a Stanislav Bárta (též autoři katalogu brněnské části výstavy), Dana Novotná z Národního památkového ústavu, která koncipovala brtnickou část výstavy, vybrala exponáty z depozitáře a zpracovala panely u významnějších obrazů.[111]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Županič, Jan – Fiala, Milan – Stellner, František: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001.
  2. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  3. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  4. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  5. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20.
  6. Průvodcovský text. Národní památkový ústav.
  7. MORO, Pierandrea. Collatlo. Storia di un casato millenario. Roma: Viella, 2018. 196 s. ISBN 978-88-3313-111-5. S. 141. 
  8. Mašek, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílého Hory do současnosti. Díl I. A-M. Praha 2008–2010, s. 145.
  9. Bůžek, Václav – Král, Pavel: Paměť urozenosti. Praha 2007, s. 46.
  10. VÁCHA, Štěpán; A, kol. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. 1. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2009. 528 s. 
  11. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  12. Adolf-Lorenz-Verein - virtueller Rundgang. www.adolf-lorenz-verein.at [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné online. 
  13. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  14. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  15. ÖNB-ANNO - Der Architekt, Villa Sr. Durchlaucht des Fürsten Emanuel Collalto in Wien, Heiligenstadt, Armbrustergasse Nr. 33.. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné online. 
  16. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  17. ÖNB-ANNO - Der Architekt, Villa Sr. Durchlaucht des Fürsten Emanuel Collalto in Wien, Heiligenstadt, Armbrustergasse Nr. 33.. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné online. 
  18. Jan Koumar: Vídeňská a moravská sídla Emanuela Josefa 4. knížete Collalto e San Salvatore, HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2019/1, s. 33.
  19. Grazer Tagblatt, Di, 29. Dezember 1891, s. 5
  20. ANNO, Salzburger Volksblatt: unabh. Tageszeitung f. Stadt u. Land Salzburg, 1892-07-15, Seite 5,. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. 
  21. Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin, Mecklenburg-Schwerin, 1878, s. 164: Vor dem Justiz-Ministerium hat der Dr. med. H. Junge aus Hamburg heute den Lehneid wegen des von ihm angekauften Lehnguts Teschendorf c. p. Godow, Amts Ribnitz, am 3ten d. M. abgeleistet.
  22. Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin: Amtliche Beilage, Mecklenburg-Schwerin, 1889, s. 64: „Vor dem Justiz-Ministerium hat der Gustav Adolf Kindermann zu Teschendorf den Homagial-Eid wegen des von seinem Großvater, dem Dr. Junge, ihm zum Miteigenthum überlassenen Allodialguts Teschendorf c. p. Godow, Amts Ribnitz, am 21sten d. M. abgeleitet.”, s. 144: „Das Allodialgut Teschendorf c. p. Godow ist durch Vereinbarung zwischen den bisherigen Miteigenthümern, dem Dr. Junge und seinem Enkel Gustav Adolf Kindermann, in das alleinige Eigenthum des letzeren übergegangen. Schwerin am am 21sten Julius 1890.”
  23. Guts- & Herrenhäuser / Gutshäuser - G / Godow. gutshaeuser.de [online]. [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. 
  24. Vormundschaft-Verlängerung: Wiener Zeitung, Do, 4. Januar 1894, s. Seite 17.
  25. KLINKL, Margit. Die Totenbeschaubefunde der Pfarre Staatz zwischen 1822 und 1880 und die Möglichkeit ihrer Auswertung, 3.2 Kurzer geschichtlicher Rückblick über die Herrschaft und die Pfarre, s. 30 (Abbildung 1) [online]. Wien: 2013 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  26. Čech: politický týdenník katolický. Praha: Antonín Schmitt, 11.07.1892, 24(155). s. [3].
  27. Guts- & Herrenhäuser / Gutshäuser - T / Teschendorf, Rostock. gutshaeuser.de [online]. [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. 
  28. Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin: Amtliche Beilage zum Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin, Mecklenburg-Schwerin, im Verlage der Bärensprungschen Hofbuchdruckerei., 1899, Seite 234: Vor dem Justiz-Ministerium hat heute der österreichische Staatsangehörige Graf Manfred von Collalto den Homagial-Eid wegen des käuflich von ihm erworbenen Allodialgutes Teschendorf c. v. Godow Amts Ribnitz abgeleistet.
  29. Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin: Amtliche Beilage zum Regierungsblatt für Mecklenburg-Schwerin, Im Verlage der Bärensprungschen Hofbuchdruckerei., 1899, s. 231: „Bekanntmachung vom 13. September 1899, betreffend die Bestellung des Syndikus E. Dahlmann zu Rostock zum Vertreter des Grafen Manfred von Collalto auf Teschendorf c. v. Godow Amts Ribnitz in Ausübung der dem öffentlichen Rechte angehörenden Befugnisse desselben.”
  30. Wiener Salonblatt, So, 27. Januar 1901, s. 10
  31. Wiener Salonblatt, So, 2. Juni 1901, s. 13
  32. Collalto a San Salvatore, Manfred Eduard, kníže, 1870-1940 - Portaro - katalog knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2020-07-04]. Dostupné online. 
  33. Mecklenburg-Schwerinsches Staatshandbuch, Mecklenburg-Schwerin (Germany) Statistisches Landesamt, 1908, s. 393 (Vertreter: Justizrat Dahlmann zu Rostock).
  34. Guts- & Herrenhäuser / Gutshäuser - S / Sanitz, Hof. gutshaeuser.de [online]. [cit. 2020-06-28]. Dostupné online. 
  35. Wiener Salonblatt, Sa, 31. Mai 1919, s. 3.
  36. Wiener Salonblatt, Sa, 21. Oktober 1922, s. 3 a Sa, 2. September 1922, s. 5.
  37. Wiener Salonblatt, So, 22. Juli 1928, s. 6.
  38. OKTAVIAN Bruno Rambald Kuno Rudolf Eilert Fürst von Collalto und San Salvatore. geni_family_tree [online]. [cit. 2020-06-28]. Dostupné online. (česky) 
  39. Wiener Salonblatt, So, 15. September 1929, s. 8.
  40. Neue Freie Presse, Mi, 2. September 1914, s. 5.
  41. KRUSPEL, Thomas. Ehrenbürger der Stadt Mistelbach: "Manfred Graf Collalto (*1870, †1940) – Gutsherr in Staatz und Vorstand der Verwaltung der k.k. Flüchtlingsstation Mistelbach und der Flüchtlingsniederlassung Asparn a.d. Zaya." [online]. [cit. 2020-07-12]. Dostupné online. (německy) 
  42. Mistelbacher Rundschau, Nr. 6 / Dez. 2009, 100 Jahre Krankenhaus Mistelbach: "Auf Grund der Interventionen durch den Leiter der k.k. Flüchtlingsstation Mistelbach Manfred Graf Collalto und des bewilligten Finanzzuschusses durch die k.k.n.ö. Statthalterei wurde 1916 die Freihaltung von 35 Betten im Bezirkskrankenhaus für die Südtirol-Flüchtlinge aus dem Bezirk Mistelbach vereinbart. Darum wurde folglich von dem ursprünglich geplanten Bau eines eigenen Spitals in der k.k. Flüchtlingsstation gegenüber des Krankenhauses abgesehen."
  43. ANNO, Feldblatt, 1918-05-26, Seite 4: "Verleihungen: Die Würde eines Geheimen Rates: aus Allerhöchster Gnade und ausnahmsweise: Die früher bekleidete Lts Charge u. zw. i. d. R. dem ehem. Leutnant in der Reserve Manfred Gf. v. Collalto und San Salvatore, i. V. „außer Dienst".". anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-12]. Dostupné online. 
  44. Fotogalerie Rothenseehof - statek Rothenseehof. www.turistika.cz [online]. [cit. 2020-07-12]. Dostupné online. 
  45. RUBÁŠ, Stanislav. Vznik a vývoj Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický a možnosti využití ve výuce dějepisu, s. 23 [online]. Brno: Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta., 2007 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  46. RUBÁŠ, Stanislav. Vznik a vývoj Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický a možnosti využití ve výuce dějepisu, s. 23 [online]. Brno: Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta., 2007 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  47. Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, Sa, 5. Februar 1921, S. 2-3.
  48. ANNO, Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, 1921-02-05, Seite 2: Die Gutspachtungen Rotensee und Staatz in Niederösterreich.. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  49. ANNO, Reichspost, 1923-06-06, Seite 7-8: Ein moderner landwirtschaftlicher Betrieb. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  50. RUBÁŠ, Stanislav. Vznik a vývoj Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický a možnosti využití ve výuce dějepisu, s. 25-26 [online]. Brno: Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta., 2007 [cit. 2020-10-20]. Dostupné online. 
  51. Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, Sa, 21. April 1923, S. 4: Wie die „Reichspost" meldet, wird zur Uebernahme der in Oesterreich gelegenen Gutspachtungen der Aktiengesellschaft für Zuckerindustrie in Göding eine „Aktiengesellschaft für landwirtschaftliche Betriebe in Wien" errichtet, die die Gutsbetriebe Rotensee, Staatz, Steinabrunn, Aichhof und Katharinenhof bei Schwechat erwerben wird.
  52. Brünner Morgenpost. Brünn: W. Burkart, 25.04.1923, 58(95). s. [3].
  53. ANNO, Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, 1924-08-16, Seite 2-3: Die Saatzuchtwirtschaft Staatz. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  54. ANNO, Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, 1927-06-25, Seite 4: Exkursion auf die Domänen Rotensee und Staatz. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  55. Handbuch der deutschen Aktiengesellschaften, Svazek 48, Díl 1, s. 928.
  56. ANNO, Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, 1930-12-21, Seite 6: Aktiengesellschaft für landwirtschaftliche Betriebe, Wien, I. Wallnerstraße 9.. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  57. ANNO, Wiener Landwirtschaftliche Zeitung, 1931-09-12, Seite 16: Aktiengesellschaft für landwirtschaftliche Betriebe, Zentrale: Wien, I., Wallnerstraße 9, Domänen-Inspektorat Rotensee bei Laa a. d. Thaya, Domänen-Inspektorat Aichhof bei Schwechat.. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  58. Peter Melichar, Stefan Eminger, Ernst Langthaler: Niederösterreich im 20. Jahrhundert: Wirtschaft, Böhlau Verlag Wien, 2008, S. 618: Manfred (Fürst) Collalto hatte seinen sämtlichen Grundbesitz in Niederösterreich um Schloss Staatz, bestehend aus insgesamt 1 348 Hektar, davon 832 Hektar (61,7 %) landwirtschaftliche Nutzfläche an diese Gesellschaft verpachtet...Als Collalto 1936 sein Gut verkaufte, erhielt die Fa. Gustav & Wilhelm Low den Zuschlag. So wie Collalto hatten mehrere Großgrundbesitzer/-innen — die Brauereigroßaktionärin Käthe Dreher (Katharinenhof, Aichhof), Otto Fünfkirchen (Steinabrunn), Sophie und Franziska Schloißnig (Ebergassing) und schließlich der Fabrikant Julius Kaszab - große Teile ihrer Güter an die AG für landwirtschaftliche Betriebe verpachtet.
  59. NOWAK, Gerhard. Jüdische Unternehmer im österreichisch – slowakischen Grenzgebiet Angern an der March – Záhorská Ves im 20. Jahrhundert, Diplomarbeit, s. 42: Die OHG Gustav & Wilhelm Löw verkauft das Gut Staatz mit Grundflächen in den Steuergemeinden Staatz – Kautendorf, Ehrnsdorf, Enzersdorf, Kottingneusiedl, Rothenseehof und Wultendorf, dazu Grund und Gebäude in Angern. Die DAG übernimmt sämtliche Einrichtungsgegenstände in Wirtschaftsgebäuden sowie das gesamte „Zubehör“ und schließlich den „Anspruch auf Ausstellung und Auslieferung von 4000 Aktien der Gustav & Wilhelm Löw AG“ um insgesamt 2,800.000 RM. [online]. Wien: Universität Wien, Dezember 2012. Dostupné online. 
  60. ANNO, Wiener Zeitung, 1940-01-21, Seite 10. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  61. ANNO, Völkischer Beobachter, 1938-08-09, Seite 4. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  62. Helmuth Hiemer: Heimat rund um Staatz, s. 150, též Georg Markl: Staatz und Umgebung in früheren Jahrhunderten 1932.
  63. ANNO, Völkischer Beobachter, 1943-05-04, Seite 4: "In die Schulungsstätten des Gebietes Niederdonau in Sitzenberg, Stuppach, Staatz, Wartenstein und Harlanden, am Stankauer Teich und in die Wehrertüchtigungslager in St. Margarethen, Albern, Steinhäusl und Reichenau sind nun wieder neue Jungen eingezogen, um hier ihre vormilitärische Ausbildung zu erfahren oder für ihre Führertätigkeit geschult zu werden.". anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-12]. Dostupné online. 
  64. Venkov, orgán České strany agrární, 10. června 1921, s. 1-2.
  65. HHStA Wien, SB Partezettelsammlung, 16–58.
  66. ANNO Zeitungen, Wiener Salonblatt, 24. 5. 1931, s. 8.
  67. MZA, fond G169, inv. č. 261, kart. 396.
  68. Karlín, hospodářský dvůr. Mapy.cz [online]. [cit. 2020-07-19]. Dostupné online. 
  69. Neuester Schematismus der Herrschaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien sowie der auf den Gütern bestehenden Brauereien, Brennereien und sonstigen Industrien, deren Besitzer, Pächter und der dabei angestellten Beamten. Karafiat, Fr., 1912, 12. s. 128.
  70. Nemák v. Kis-Chlivény. Siebmacher: Wappenbuch - von Nemák Kis Chliveny (Kis Chliveny/Malé Chlievany/Kishelvény). www.arcanum.hu [online]. [cit. 2020-07-19]. Dostupné online. 
  71. ADLER Heraldisch-Genealogische Gesellschaft, Wien. tng.adler-wien.eu [online]. [cit. 2020-07-19]. Dostupné online. 
  72. Československá republika, ISSN: 1803-4853, Národní archiv, Rok vydání: 1922 - 1923, Ročník: 244, Datum vydání: 12.3.1923, Číslo: 70.
  73. Horácko týdenník hájící zájmy pracujících vrstev lidových, 11.3.1927, s. 5.
  74. Schematismus branné moci československé 1927, strana 386-387: Vozatajský prapor č. 3 v Brně.
  75. Venkov orgán České strany agrární, 11. ledna 1925, s. 4.
  76. Venkov orgán České strany agrární, 11. ledna 1925, s. 4.
  77. Rudé právo: orgán Československé sociálně demokratické strany dělnické. V Praze: [s.n.], 19.10.1928, 9(249). s. 4.. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. (česky) 
  78. Encyklopedie dějin města Uherské Hradiště: doc. Ing. Gustav Dostál,. encyklopedie.mesto-uh.cz [online]. [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. 
  79. Venkov orgán České strany agrární, 18. března 1930, s. 14: Hospodářský dozorce, ženatý, absolvent hospodářské školy, s delší praksí, obratný, dobrý polař, který rozumí hospodářským strojům a je zvyklý na přísnou službu, přijme se pro menší dvůr. Vyžaduje se znalost české a něm. řeči, u ženy dohled ve stáji. Nab. s opisy vysvědčení na: Frant. Timmel, Vel. dvůr, p. Štítary u Znojma. (Grössinghof přeložen do češtiny jako Vel. dvůr)
  80. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Středisko regionálních dějin (Olomouc, Czechoslovakia), Univerzita Palackého. Kabinet regionálních dějin, 1967, s. 182.
  81. NS RČS 1935-1938, PS, tisk 1199, část č. 1 (2. 11. 1918): 99/IX (překlad), interpelace poslance dr F. Hodiny předsedovi vlády, ministrovi vnitra a ministrovi školství a národní osvěty o ukládáni trestů na svobodě A. Dohnalovi, protože jeho děti nedocházejí do české menšinové školy ve Vratěníně. Citace: „Za celou touto věcí vězí »Národní jednota« a jako její zástupce majetník zbytkového statku Smejkal podal úřadu návrh, aby Dohnalovi byly děti odebrány, poslány do bývalé domovské obce Dohnalovy a tam se zřetelem k příslušnosti pěstounů české národnosti zapsány do české školy.”. www.psp.cz [online]. [cit. 2020-07-05]. Dostupné online. 
  82. Znaimer Wochenblatt, příloha Südmährerland; inzerce rok 1935, Fr. 9. August 1935, S. 8.
  83. Venkov orgán České strany agrární, 12. března 1926, s. 9.
  84. Voženílek, J: Předběžné výsledky československé pozemkové reformy, země Česká a Moravskoslezská. Praha.
  85. Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960, Svazek 12, Středisko regionálních dějin (Olomouc, Czechoslovakia), Univerzita Palackého. Kabinet regionálních dějin, Profil, 1967, s. 250.
  86. Venkov orgán České strany agrární, 7. května 1926, s. 6.
  87. Venkov, orgán České strany agrární, 3. června 1923, s. 15.
  88. ANNO, Völkischer Beobachter, 1942-04-05, Seite 9. anno.onb.ac.at [online]. [cit. 2020-07-11]. Dostupné online. 
  89. Muzejní a vlastivědná práce, Svazky 41–42, Národní muzeum, 2003, s. 193.
  90. a b c d e f g h Monika Krejčová: Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945 - 1979, bakalářská práce, 2013.
  91. Ondřej Schmidt, Petr Elbel, Stanislav Bárta: Z Trevisa do Brtnice / Da Treviso a Brtnice, Masarykova univerzita, 1. 1. 2019, předmluva.
  92. Collalto u.San Salvatore. www.angelfire.com [online]. [cit. 2020-07-14]. Dostupné online. 
  93. Dekret ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.
  94. Dle rozhodnutí Rady ZNV ze dne 19. 12. 1945.
  95. Konfiskační vyhláška č. A-386/46-X ze dne 20. února 1946.
  96. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Přípravná zpráva.
  97. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, ONV čj. A-386/46-10.
  98. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Přípravná zpráva z 6. 4. 1946.
  99. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Zápis z 24. 5. 1946.
  100. MZA, fond Ústřední správa Collaltů Brtnice, kart. 398., Vyhlášku ONV čj. B-466-VIII., Podle ZNV Brno čj. 10.625-VIII/28-45., Rozhodnutí ZNV Brno čj. 10.625-VIII/28-45.
  101. SOA Jihlava, fond Brtnice – konfiskát Collalto, inv. č. 19, kart. 5, odvolání do vyhlášky ONV ve Velkém Meziříčí.
  102. MZA, fond Rodinný archiv Collaltů Brtnice, inv. č. 398, kart. 318, Dopis ze 17. 10. 1946.
  103. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, ZNV čj. 10.229-VII-46.
  104. Rozhodnutí ZNV Brno čj. 10955/44-47.
  105. SOA Jihlava, fond Brtnice – korespondence konfiskát Collalto (1946–1951), inv. č. 20, Ministerstvo zemědělství 51.676/48-IX/Z-11.
  106. SOA Znojmo, fond Zámek Uherčice, kart. 29, Zpráva z 1. 12. 1949.
  107. Castello di San Salvatore. Dimore Storiche Italiane [online]. [cit. 2020-07-14]. Dostupné online. (italsky) 
  108. COLLALTO, Isabella. CURRICULUM VITAE [online]. Dostupné online. 
  109. ELWARD, Ronald. The Heirs of Europe [online]. 2010-01-10 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online. 
  110. Archiváři vystavují poklady rodu, jehož historie sahá do 10. století. iDNES.cz [online]. 2019-10-19 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online. 
  111. NOVOTNÁ, Dana. Vernisáž výstavy Z Trevisa do Brtnice, s. 6. Brtnický zpravodaj, dvouměsíčník: č. 230/2019 [online]. periodický tisk územního samosprávného celku, 15. října 2019. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

  • Z Trevisa do Brtnice. Příběhy šlechtického rodu Collaltů ukryté v českých archivech / Storie della famiglia nobile dei Collalto nascoste negli archivi cechi (Katalog výstavy), Brno, 2019 228 s. ISBN 978-80-210-9182-5
  • Bůžek, Václav – Král, Pavel: Paměť urozenosti. Praha 2007.
  • Fabiánová, Bohdana: Uherčice. Příběh zámku na hranici. Brno 2004.
  • Mašek, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílého Hory do současnosti. Díl I. A–M. Praha 2008–2010.
  • Štěpánová, Eva: Krátkých 14 let v dlouhé historii zámku v Uherčicích (přednáška). Moravská galerie 2009.
  • Uherčice 1312–2012. Uherčice 2012.
  • Županič, Jan – Fiala, Milan – Stellner, František: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001.
  • Genealogisches Handbuch des Adels, fürstliche Häuser, Bd. 3, C.A Starke Verlag, Limburg a. d. Lahn 1953 (německy)
  • Franz Gall: „Österreichische Wappenkunde“, Handbuch der Wappenwissenschaft, Verlag Böhlau, Wien-Köln-Weimar 1977, ISBN 3205053524, ISBN 9783205053521 (německy)

Diplomové a bakalářské práceEditovat

  • JANÁČEK, Michal. Kuchyňské účty moravské větve rodiny Collalto v první polovině 18. století, v období hraběte Antonína Rombalda Collalto. Pardubice, 2019 [cit. 2020-07-15]. Bakalářská práce. Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Vítězslav Prchal. Dostupné online.
  • KREJČOVÁ, Monika. Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945 - 1979. Brno, 2013 [cit. 2020-07-15]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Jiří Němec. Dostupné online.
  • Zuzana Brunová: Hrady a zámky jako objekty památkové péče v letech 1945–1989. Brno 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, historický ústav.
  • Písařík, Boleslav: Zámek Uherčice. Brno 1973. Diplomová práce. Univerzita J.E. Purkyně v Brně, Filozofická fakulta, katedra dějin umění a muzikologie.

Externí odkazyEditovat

  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu Collaltové ve Wikimedia Commons
  • Majitelé panství Brtnice
  • Fürst Emanuel Collalto. Döblinger Extrablatt Nr. 21, Seite 10-11. [online]. Jaro/léto 2019 [cit. 2020]. 
  • SEDLAR, Otto. Schloß Ungarschitz bei Freistein / Zámek Uherčice u Frejštejna, s. 278-279. Deutschmährische Heimat Blätter für ländliche Wohlfahrts- und Heimatpflege : Zeitschrift des Central-Verbandes der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften Mährens und Schlesiens in Brünn und des Vereines Deutsche Heimat in Brünn [online]. 09.-10.1932. Dostupné online.