Jan Josef Khevenhüller-Metsch

rakouský kníže a politik

Jan Josef kníže Khevenhüller-Metsch (německy Johann Joseph Fürst von Khevenhüller-Metsch; 3. července 1706 Klagenfurt18. dubna 1776 Vídeň) byl rakouský šlechtic, diplomat, dvořan a státník, patřil k významným osobnostem doby vlády Marie Terezie. Svou kariéru zahájil v diplomacii, později zastával vysoké funkce u dvora, kde byl dlouholetým nejvyšším komořím (1745–1765) a nejvyšším hofmistrem (1769–1776). Od roku 1751 užíval jméno Khevenhüller-Metsch a v roce 1763 byl povýšen na knížete.[3] Po otci zdědil rodové statky v Korutansku (Hochosterwitz) a Dolním Rakousku (Hardegg). S manželkou koupil v Čechách panství Komorní Hrádek, které jeho potomkům patřilo do 20. století.[4]

Jan Josef
kníže Khevenhüller-Metsch
1. kníže z Khevenhüller-Metsch
Ve funkci:
20. prosince 1763 – 18. dubna 1776
Předchůdcečeský knížecí titul udělen 20. prosince, říšský 30. prosince
NástupceJan Zikmund z Khevenhüller-Metsch
Nejvyšší císařský hofmistr
Ve funkci:
1769 – 1776
PanovníkJosef II.
PředchůdceAntonín Corfitz z Ulfeldu
NástupceJosef I. Adam ze Schwarzenbergu
Nejvyšší císařský komoří
Ve funkci:
1745 – 1765
PanovníkFrantišek I. Štěpán
PředchůdceFerdinand Leopold Herberstein
NástupceAntonín Karel Salm-Reifferscheidt
Nejvyšší císařský maršálek
Ve funkci:
1742 – 1745
PředchůdceJindřich Josef Auersperg
NástupceKarel Maxmilián z Ditrichštejna
Vyslanec Českého království u říšského sněmu v Řezně
Ve funkci:
1737 – 1740
PanovníkKarel VI.
PředchůdceRudolf Josef Colloredo
NástupceFrantišek Filip ze Šternberka

Narození3. července 1706
Klagenfurt
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí18. dubna 1776 (ve věku 69 let)
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě
Hodnostní korunka náležící titulu kníže od 1763 kníže
Choť(1728) Karolína Marie Metschová (1706–1784)
RodičeZikmund Bedřich Khevenhüller a Ernestina Uršula Orsini-Rosenbergová
DětiJan Zikmund Khevenhüller-Metsch
Jan Josef František Quirin Khevenhüller-Metsch
Marie Anna Khevenhüller-Metschová
Marie Terezie Khevenhüller-Metschová
František Xaver Khevenhüller-Metsch
Johann Emanuel, Graf von Khevenhüller-Metsch
PříbuzníAnna Antonie z Khevenhüller-Metsche, František Maria z Khevenhüller-Metsche a Luitpoldina Gräfin von Khevenhüller-Metsch[1][2] (vnoučata)
Profesepolitik
CommonsJohann Joseph von Khevenhüller-Metsch (1706–1776)
1725 český inkolát
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis editovat

 
Knížecí erb rodu Khevenhüller-Metsch

Pocházel ze starého šlechtického rodu Khevenhüllerů,[5] narodil se jako nejstarší ze tří synů hraběte Zikmunda Bedřicha Khevenhüllera (1666–1742), dolnorakouského a korutanského místodržitele, po matce byl potomkem rodu Orsini-Rosenberg. Studoval práva ve Vídni, poté absolvoval kavalírskou cestu. Během pobytu v různých evropských zemích studoval ještě na univerzitách ve Štrasburku a Leidenu.[6] V roce 1727 byl jmenován císařským komořím a kariéru ve státních službách zahájil u dolnorakouské zemské vlády. V letech 1734–1737 byl císařským vyslancem v Dánsku, mezitím byl v roce 1735 jmenován členem říšské dvorské rady.[7] V roce 1737 se stal tajným radou a v letech 1737–1740 byl vyslancem Českého království u říšského sněmu v Řezně.[pozn. 1]

 
Zámek Riegersburg (Dolní Rakousy), letní sídlo rodu Khevenhüller-Metsch
 
Zámek Komorní Hrádek, majetek Khevenhüller-Metschů od roku 1733

Na počátku vlády Marie Terezie pobýval krátce jako vyslanec ve Varšavě (1740–1742), poté byl povolán zpět do Vídně a na řadu let zakotvil v nejvyšších dvorských úřadech. V letech 1742–1745 byl nejvyšším dvorským maršálkem, mezitím byl za války o rakouské dědictví pověřen dalšími diplomatickými úkoly, byl mimořádným vyslancem v Drážďanech nebo v Londýně, v roce 1745 se zúčastnil volby Františka Štěpána Lotrinského římským císařem ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1744 obdržel Řád zlatého rouna.[8] V letech 1745–1765 byl nejvyšším komořím císařského dvora, následně zastával post druhého hofmistra (1765–1769) a nakonec byl císařským nejvyšším hofmistrem (1769–1776). Jako člen Tajné konference byl zároveň státním ministrem. V roce 1763 byl povýšen do knížecího stavu.[pozn. 2] Byl též nositelem velkokříže Řádu sv. Štěpána a zastával také čestné funkce v různých dědičných zemích habsburské monarchie. Byl dědičným nejvyšším štolbou v Korutansku a v roce 1775 získal hodnost dědičného zemského hofmistra v Dolním Rakousku. Do smrti patřil k významným osobnostem vídeňského dvora, ale jako stoupenec konzervativních postojů a starých stavovských práv se vyjadřoval kriticky k tereziánským reformám ve státní správě na přelomu 40. a 50. let 18. století. I když jako diplomat v mládí hodně cestoval, v pozdějším věku upřednostňoval trvalý pobyt ve Vídni a vyhýbal se cestám mimo hlavní město. V doprovodu Marie Terezie nicméně navštívil například zámek Veltrusy hraběte Rudolfa Chotka nebo zámek Slavkov knížete Václava Antonína Kounice. Jako čerstvý nositel knížecího titulu se v roce 1764 zúčastnil korunovace Josefa II. římským králem.[9] Proslul mimo jiné jako autor soukromého deníku, který si vedl od roku 1742 a patří k důležitým pramenům doby vlády Marie Terezie. Deník vyšel tiskem v několika svazcích v Lipsku v letech 1907–1925 a dodnes bývá často citován v literatuře.[10][11]

Majetek editovat

Po otci zdědil kmenová rodová panství v Korutansku (Hochosterwitz, Landskron), dále pak panství Hardegg na rakousko-moravské hranici zakoupené v roce 1730. Zámek Riegersburg na panství Hardegg byl jedním z hlavních rodových sídel a ve 30. letech 18. století prošel výraznou přestavbou. Jan Josef kromě toho koupil v roce 1751 od maršála Dauna panství Ladendorf se zámkem poblíž Vídně. S manželkou (a s použitím jejího věna) koupil v roce 1733 v Čechách panství Komorní Hrádek za 240 000 zlatých od hraběte Františka Josefa z Valdštejna. S transakcí nesouhlasili Valdštejnovi vzdálení příbuzní, kteří se nechtěli vzdát nároku na starý rodový majetek, hrozbu soudního sporu vyřešil Jan Josef Khevenhüller urychlenou úhradou posledních splátek (1735).[12] Z panství Komorní Hrádek byl následně zřízen fideikomis. I když se zde Jan Josef Khevenhüller zdržoval jen zřídka, nechal přebudovat zámeckou zahradu (1750) a přestavět rokokovou zámeckou kapli (1758). Kromě toho v roce 1758 založil špitál v Choceradech.[13] Po roce 1770 zahájil další etapu přestavby zámku Riegersburg.[14]

Rodina editovat

V roce 1728 se oženil s hraběnkou Karolínou Marií Metschovou (1706–1784), císařskou palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže, dcerou říšského vicekancléře Jana Adolfa Metsche (1672–1740). Janem Adolfem Metschem tento rod vymřel a Jan Josef Khevenhüller požádal o spojení jmen obou rodů (Khevenhüller-Metsch, 1751). Měli spolu dvanáct dětí, z nichž pět zemřelo v dětském věku.[15]

Mladší bratr Jana Josefa Jan František Antonín (1707–1762) byl v letech 1734–1740 biskupem ve Vídeňském Novém Městě, nejmladší bratr Jan Leopold Petr (1710–1775) byl kanovníkem v Salcburku a Augsburgu. Švagr kníže Karel Maxmilián z Ditrichštejna (1702–1784) byl nejvyšším maršálkem císařského dvora.

Odkazy editovat

Poznámky editovat

  1. V Čechách byl domestikován velmi čerstvě, spolu s otcem obdržel v roce 1725 český inkolát a s manželkou koupil v roce 1733 panství Komorní Hrádek. Obyvatelské právo a vlastnictví majetku v českých zemích mu umožnilo stát se diplomatickým zástupcem Českého království v zahraničí.
  2. O udělení nejvyššího stupně šlechtické hierarchie požádal sám v roce 1763, aby se jako kníže mohl zúčastnit plánované korunovace Josefa II. římským králem ve Frankfurtu nad Mohanem. Český knížecí titul mu byl udělen 20. prosince 1763, o deset dní později obdržel knížecí stav pro celou říši (30. prosince 1763). Titul platil v primogenituře, to znamená že knížetem byl nejstarší syn, další členové rodu užívali nadále titul hrabat a hraběnek. Spolu s Khevenhüllerem byli v prosinci 1763 do knížecího stavu povýšeni říšský vicekancléř Rudolf Josef Colloredo a polní maršál Karel Josef Batthyány.

Reference editovat

  1. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  3. BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 95 ISBN 978-80-7464-461-0
  4. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl VII. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 202–203
  5. Ottův slovník naučný, díl 14.; Praha, 1899 (reprint 1998); s. 198–199 ISBN 80-7185-057-8
  6. KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 88 ISBN 978-80-7415-071-5
  7. GSCHLIESSER, Oswald von: Chronologische Liste der Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 163 dostupné online
  8. LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 272
  9. BRŇOVJÁK, Jiří: Šlechticem z moci úřední. Udělování šlechtických titulů v českých zemích 1705–1780; Ostravská univerzita, Ostrava, 2015; s. 304–305 ISBN 978-80-7464-461-0
  10. STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 178, 194 ISBN 80-7277-010-1
  11. Setkání Františka Štěpána Lotrinského s Augustem Saským v Olomouci 1745[nedostupný zdroj]
  12. HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; NLN, Praha, 2013; s. 150–152 ISBN 978-80-7422-233-7
  13. Historie zámku Komorní Hrádek
  14. Zámek Riegersburg na webu hrady.cz
  15. Rodina Jana Josefa Khevenhüllera-Metsche

Literatura editovat

  • CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; 756 s. ISBN 978-80-7106-977-5
  • KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. 978-80-7422-574-1
  • Der Landständische Adel des Herzogthums Steiermark; Landesarchiv Steiermark, Štýrský Hradec, 2020; heslo Khevenhüller, s. 245–260 dostupné online
  • SCHEUTZ, Martin: Die Elite der hochadeligen Elite. Sozialgeschichtliche Rahmenbedingungen der obersten Hofämter am Wiener Kaiserhof im 18. Jahrhundert, 195 stran dostupné online
  • Historie a současnost Komorního Hrádku; Ministerstvo obrany České republiky, Praha, 2009; 107 s. dostupné online Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.

Externí odkazy editovat