Otevřít hlavní menu

Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařství

seznam na projektech Wikimedia
František Thun-Hohenstein, předlitavský předseda vlády a český místodržící, od roku 1911 kníže Rakouského císařství

Knížata Rakouského císařství se dělila na knížata povýšená za doby existence tohoto císařství (viz následující seznam) a knížata „zděděná“ z předcházejícího období, většinou knížata z vůle císařů Svaté říše římské. Vedle nich žily na území císařství také knížecí rody, jejichž knížecí stav v Rakousku nebyl nikdy přiznán (např. pruští Blücherové z Wahlstattu vlastnící velkostatek Raduň nebo neapolský a italský knížecí rod Dentice di Frasso, jemuž náležel velkostatek Kravsko), ty však nebyly pro rakouskou knížecí společnost podstatné. Knížata povyšovaná v Rakousku v letech 1806-1918 jen minimálním dílem patřila ke „klasické“ zemské šlechtě a hraběcí aristokracii. Knížecí titul ve většině případů získaly mj. osoby hodné „zvláštního politického zřetele“, tedy morganatičtí potomci Habsburků nebo jiných suverénních dynastií, případně morganatičtí manželští partneři a partnerky těchto dynastií. Druhou velkou skupinu nových knížecích nobilitací pak tvořila potvrzení (tzv. konfirmace) dříve udělených knížecích titulů, většinou těch říšských a polských. Malé množství nových knížat z řad nejurozenějších a nejbohatších hrabat bylo zřejmě jistou reakcí na předchozí období, kdy, zejména v 18. století, došlo k velkému množství knížecích nobilitací. Lze tedy snad mluvit o jisté „nasycenosti“ šlechtické společnosti knížaty. Zbývalo tak jen málo rodů a osob, jejichž zásluhy, původ a majetek se panovníkovi zdály být dostatečné pro udělení knížecí důstojnosti. Rakouské knížecí nobilitace se svou nečetností podobaly nobilitacím v ostatních německých zemích s výjimkou Pruska, kde vyšší množství nových knížat, mnohdy protestantského vyznání, bylo reakcí na předchozí udílení (říšské) knížecí hodnosti Habsburky povětšinou jen svým stoupencům a katolíkům.[1]

ÚvodEditovat

Snahy o jednotnou Rakouskou šlechtuEditovat

Rakouské císařství během své existence v letech 1804-1867, resp. 1918 se snažilo o vytvoření vlastní a jednotné „státní“ šlechty. Z předchozího období zdědilo Rakousko šlechtu Svaté říše římské, šlechtu česko-rakouských dědičných zemí (od roku 1749 byly diplomy pro tuto šlechtu vydávány ze spojené Česko-rakouské dvorské kanceláře),[2][3] šlechtu Uherského království i šlechtické společnosti řady dalších zemí a celků. Nově povyšovaní šlechtici (jak nová šlechta, tak stávající šlechtici povýšení do vyššího titulu) začali získávat jednotné rakouské šlechtické tituly po zániku Svaté říše římské v roce 1806, nikoli bezprostředně po vyhlášení Rakouského císařství v roce 1804. Nové tituly ale zpočátku nezískávala veškerá nová rakouská šlechta. Problémy s uznáním titulu se přirozeně netýkaly šlechty, která byla na území habsburské monarchie usazená již z dřívějška a patřila ke šlechtické obci rakouské, české nebo uherské. Šlechta Haličského království i šlechta česká (s výslovně českými tituly či s diplomy vydanými před rokem 1749) byla víceméně respektována v celém Rakousku, i když obdržela diplom z „národní“ dvorské kanceláře, bývalá říšská šlechta pak byla v Rakousku uznávána prakticky automaticky. Vzájemné uznávání šlechtických diplomů v rakouské a uherské polovině říše zajistily podmínky vyrovnání roku 1867. Plnému začlenění šlechty v Lombardsku-Benátsku do rakouské šlechty bránily samy rakouské úřady, vědomé si jisté nekompatibility obou urozených společenství.[4]

Cesta k jednotné rakouské šlechtě
před rokem 1749/53 říšská šlechta (říšské jen tituly, jinak byl vždy nezbytný inkolát v některé zemi) česká šlechta (do roku 1753, knížata do roku 1808)[5] rakouská šlechta (do roku 1753)[5] uherská šlechta šlechta italských provincií a Rakouského Nizozemí (každá zem = vlastní stavovská obec, do roku 1805)[6]
1749/53-1772 česko-rakouská šlechta (poslední tituly, dokonce výslovně české, vydávány ještě krátce po roce 1811)[7]
1772-1806 haličská šlechta
1806-1815 rakouská šlechta (knížecí tituly od roku 1806, ostatní až od roku 1812)
1815-1849 lombardsko-benátská šlechta (do roku 1866)
1849-1867 rakouská šlechta
1867-1918 rakouská šlechta uherská šlechta

Právní postavení knížatEditovat

Oproti například Prusku, neexistoval v Rakousku prakticky doživotní knížecí titul (ad personam), což se týkalo i nižších šlechtických hodností. Doživotní tituly v Rakousku měla pouze duchovní knížata, která byla "knížaty z povolání", de facto ženy (jejich děti přebíraly manželův stav) a někdy byl ad personam udělen vévodský titul. Knížecí titul (Fürst) byl v Rakousku nejvyšším řádným stupněm z pěti stupňů šlechtické titulatury, což potvrdil šlechtický řád z 23. ledna 1873.[8] V Rakousku existoval také titul vévody (Herzog), chápaný jako vyšší než knížecí, který ale nebyl samostatným stupněm šlechtické hierarchie, ale představoval jen jakési polepšení a převýšení knížecího titulu, náležející naprostou většinou jen hlavě knížecího rodu a často vázaný na držbu autonomního vévodství (např. lichtenštejnského Opavska). Jinak byli vévodové v Rakousku považováni za část knížecího stavu, což se projevovalo především tím, že vévodský titul neměnil jejich pořadí v rámci knížecích rodů. Knížata v Rakousku, tak jako v dalších zemích Evropy, si totiž nebyla vzájemně rovná. Podle císařského výnosu z 9. února 1649, který se týkal císařské Tajné rady, bylo pořadí říšských knížat dáno jen stářím jejich knížecího titulu, což pro celý dvůr potvrdil i dvorský řád z roku 1655.[9] Vévodové slezských knížectví se ovšem řadili až za říšská knížata, pokud jimi sami nebyli.[10] Preciznější pořadí knížat, přihlížející k jejich odlišnému politickému významu a případnému majetku v říši, bylo poprvé určeno výnosem Karla VI. z 25. března 1728.[11] Podle něj měla knížata, která dosáhla virilního hlasu na říšském sněmu získat svou hodnost podle stáří tohoto virilního hlasu, zatímco ostatní knížata měla být řazena podle stáří knížecího titulu, přičemž i hlava knížecí rodiny s mladším titulem měla nárok jen na méně čestnou pozici než mladší a vedlejší člen jiného rodu s titulem staršího data.[12] V Rakousku byl společenský význam knížat a jejich posloupnost u dvora určeny dekretem Ferdinanda I. z 6. září 1836 (Rangliste der vormaligen Reichs- und der erbländischen Fürstehäuser), kteréžto nařízení platilo beze změny až do zániku monarchie.[13] Knížata byla rozdělena do tří skupin V první se řadily ty rody bývalých říšských knížat, které získaly místo a virilní hlas v knížecí radě říšského sněmu (např. SchwarzenbergovéLobkovicové či Auerspergové) a jejich pořadí bylo dáno ziskem onoho místa, nikoli vydáním knížecího diplomu. V druhé skupině se nacházela říšská knížata, která dosáhla jen kuriálního hlasu v některém z hraběcích kolegií (např. Colloredo-Mannsfeldové nebo Trauttmansdorffové). Jejich pořadí se naopak neurčovalo datem získání kuriálního hlasu, namnoze dosaženého ještě v době, kdy onen rod byl „pouze“ hraběcí, ale datem povýšení do knížecího stavu. Poslední skupinu tvořila jednak říšská knížata, která nedosáhla říšského stavovství, eventuálně o něj přišla před 6. srpnem 1806, a jednak nová knížata Rakouského císařství. I v této třetí skupině se knížecí rody řadily za sebou dle stáří knížecího titulu (např. Ligne, Kinští, Pálffyové nebo Rohanové). Dekret ovšem nezahrnoval knížata dosud panující (Lichtenštejnové, Schaumburg-Lippe), která v Rakousku měla přednost před všemi ostatními knížecími rody.[13]

Jakákoli šlechtická nobilitace, tedy i knížecí, sestávala v 19. století ze dvou fází. Jednak z vlastního panovnického povýšení (Nobilitierung, Standeserhebung), které se v případě knížat dělo prakticky výhradně panovnickým nejvyšším rozhodnutím (Allerhöchste Entschließung) či nejvyšším reskriptem (Allerhöchste Handschreiben)[14] a jednak z vydání příslušného diplomu (Fürstendiplom). Knížecí diplom byl v případě knížat někdy vydán i řadu let po panovnickém povýšení a jeho vystavení bylo závislé na uhrazení poplatku za nobilitaci. Knížata, tak jako ostatní šlechta v Rakousku, byla v případě povýšení do knížecího stavu povinná uhradit jednak kancelářský poplatek za vystavení nobilitačního (knížecího) diplomu a jednak tzv. povyšovací taxu, která v případě knížat činila 12 600 zl. v roce 1840, resp. 25 200 rakouských korun v roce 1914. Kancelářský poplatek za diplom pro knížete stál 1260 zl. v roce 1840 a 2520 rakouských korun v roce 1914.[15] Zajímavé je, že nejen povyšovací taxa, ale i kancelářský poplatek byl odstupňován podle výše titulu, tudíž knížecí diplom byl až nepřiměřeně drahý. Kancelářskou taxu také nebylo v žádném případě možné obejít, zatímco úředně stanovená povyšovací taxa se mnohdy odpouštěla, což sice u knížat bylo méně obvyklé, přesto např. všechny tři knížecí nobilitace z roku 1911 byly zproštěny povinnosti platit tuto taxu. Tyto poplatky ale neměly nic společného s vžitou představou o „kupování“ šlechtických titulů. Žádný šlechtický titul v Rakousku nebylo možné získat bez panovníkova souhlasu a rozhodnutí. Úřední poplatky také hrály při nobilitacích roli až druhotnou, kdy šlo především o formu doložení odpovídající majetnosti nobilitované osoby a tedy i schopnosti nový vyšší titul náležitě reprezentovat.[16]

Hodnosti rakouské šlechty po vyrovnání a vydání šlechtického řádu v roce 1873 (titul uveden vždy v češtině, v předlitavsku též německy, v zalitavsku maďarsky a latinsky)

  Předlitavsko   Zalitavsko
vyšší šlechta
 
  vévoda: Herzog[17] (nešlo o plně samostatný titul, vyšší stupeň knížecí hodnosti)
 
  vévoda: herceg / dux[17] (nešlo o plně samostatný titul, vyšší stupeň knížecí hodnosti)
  kníže: Fürst   kníže: herceg / princeps
  hrabě: Graf   hrabě: gróf / comes
 
  svobodný pán: Freiherr[18] (od roku 1879)[19]
 
  baron: báró / baró[18] (od roku 1879)[19]
nižší šlechta
 

  svobodný pán: Freiherr[18] (do roku 1879)[19]

 

  baron: báró / baró[18] (do roku 1879)[19]

  rytíř: Ritter (v Haliči hodnostně na úrovni prostého šlechtictví)   šlechtic: žádný titul, neoficiálně apród / nobilis vir
  šlechtic: N. von ..., resp. Edler[20] (v Haliči neexistoval)
Související informace naleznete také v článku Hierarchie vyšší šlechty v Německém císařství.

Titulární privilegiaEditovat

Knížecí rody v 19. století ve střední Evropě užívaly již prakticky všeobecně čestné predikáty „Vysoce urozený“ (Hochgeboren) a „knížecí Milost“ (fürstliche Gnaden). Vyšší čestné predikáty a tituly mohly být uděleny panovníkem. Šlo v první řadě o predikát „Jasnost“ (Durchlaucht), který zpočátku náležel jen panujícím knížecím a vévodským rodinám a také, díky rozhodnutí sněmu Německého spolku z 16. srpna 1825, hlavám mediatizovaných knížecích rodin. Postupně byl v Rakousku tento predikát udělen i princům mediatizovaných knížecích rodin (většinou r. 1869) a také knížatům titulárním, včetně těch povýšených až v dobách Rakouského císařství. Roku 1905 pak František Josef I. udělil knížecím rodům usazeným v mocnářství právo na čestné oslovení „Jasnost“ téměř paušálně. Predikát „Výsost“ (Hoheit) byl mimořádně exklusivní a náležel obvykle vzdálenějším členům některých královských rodin a princům v některých velkovévodských domech.[21] Od r. 1844 šlo rovněž o predikát německých panujících vévodů.[22] Zemská šlechta a titulární vévodové jej dosáhli jen za zcela mimořádných, politicky podmíněných okolností ve velmi vzácných případech. V Rakousku šlo jen o hlavu rodu Hohenbergů, morganatických potomků následníka trůnu, Františka Ferdinanda a o katolickou větev Sasko-Kobursko-Gothajského rodu, usazenou v Rakousku.

Seznam knížecích nobilitací Rakouského císařstvíEditovat

VysvětlivkyEditovat

  • Primogenitura - titul dědičný vždy pro prvorozeného syna
  • Pro veškeré potomky -  tj. dcery mužských členů rodu dědí otcův stav a jména, jejich děti však již patří do rodu otce, nikoli matky, během 19. století přijali členové takových knížecích rodů titul prince, zatímco titul knížecí zůstával hlavě rodu
  • ad personam - osobní šlechtický titul, platný jen doživotně
  • Ž - žijící rod
  • OK - rod zasedal mezi ostatními knížaty

Pokud není uvedeno jinak, pak datum nobilitace, uvedené v seznamu, je datem vystavení knížecího diplomu, nikoli datem vydání nejvyššího rozhodnutí.

čestné predikáty náležely, není-li uvedeno jinak, vždy všem osobám rodu knížecího stavu (tj. u primogeniturního dědění jen hlavě rodu), uvedené predikáty také nikdy nenáležely osobám stavu nižšího (např. hraběcího). Není-li uvedeno jinak, pak se datum udělení predikátu shoduje s datem udělení knížecího titulu

Knížecí nobilitace Rakouského císařstvíEditovat

Seznam nobilitací rakouských světských knížatEditovat

Knížecí erb Datum nobilitace Knížecí titul (v němčině) Jméno prvního knížete Typ udělení titulu Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu Dědičné členství v panské sněmovně říšské rady (v závorce zastupovaná korunní země) Poznámky
  1807 (8. června)[23] Fürst Bessaraba von Brancovan kníže Emanuel Bessaraba de Brancovean pro veškeré potomky 1833[23] ne Potvrzení říšského knížecího titulu z 30. ledna 1695[24]
  1807 (20. srpna)[25] Fürst von Hohenzollern-Hechingen princ Bedřich František Xaver z Hohenzollern-Hechingenu a jeho strýc, princ Friedrich Anton pro veškeré potomky 1847[26] ne
  • Dva generálové v rakouských službách[25]
  • Až do vstupu knížectví do Rýnského spolku byli oba jako vedlejší členové rodu jen hrabaty,[27] poté v roce 1806 přijali z rukou panujícího knížete Heřmana titul princů (Prinz),[28] eventuálně knížat.[27]
  • Titulu princ užívali s ohledem na panující hlavu rodu i v Rakousku, ačkoli zde měli nárok na knížecí titul.[29]
  • Od 12. července 1806 měli v Německu nárok na predikát Durchlaucht.[28] V Rakousku jim byl přiznáván,[29] není ale známo, zda jim byl výslovně potvrzen.
  1808 (15. září)[30] (diplom 21. července 1810)[31] Fürst Saluzzo Don Jaccopo de Saluzzo, vévoda de Corigliano, kníže de Santo Mauro primogenturně[31] 1924[32] ne Se současným povýšením neknížecích členů rodu na rakouská hrabata
  1813 (21. ledna)[33] Fürst von Auersperg princ Vincenz Karl Joseph von Auersperg pro veškeré potomky 1942[34] MK (14. června 1907) (Čechy)[35]
  • Přenesení druhého knížecího titulu Auerspergů, uděleného mladší žlebské linii rodu r. 1746 pro říši i České země.[36] Princ Vincenc Karel pocházel ze starší, vlašimské větve rodu, jejíž říšský knížecí titul ze 17. září 1653 byl 21. prosince 1791 rozšířen na veškeré potomky.[33] Nový kníže Vincenc takto zajistil pokračování žlebské linie.
  • Nejednalo se o povýšení hraběte, ale o osamostatnění osoby knížecího stavu s titulem princ (Prinz), která se takto stala knížetem (Fürst).
  • S predikátem Durchlaucht od 27. dubna 1869.
  1813 (20. října)[37] Fürst von Metternich-Winnenburg dědičný hrabě Clemens Lothar Wenzel von Metternich-Ochsenhausen, hrabě von Königswart pro veškeré potomky[37] 1992[38] MK (18. dubna 1861) (Čechy)[39]
  • Rozšíření doposud primogeniturně drženého říšského knížecího stavu z 30. června 1803. K rozšíření došlo ještě za života prvního knížete Františka Jiřího[37]
  • S predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září)[40] a s totožným predikátem pro celý rod od 27. dubna 1869.
  1815 (2. srpna)[41] Duca di Casa-Lanza (italsky, viz poznámky) svobodný pán Vinzenz Ferrerius von Bianchi primogeniturně Ž[42] ne
  1815 (15. listopadu)[44] Fürst Koháry hrabě Ferenc Jószef Koháry de Szábrág et Szitnya pro veškeré potomky 1826[45] ne Sňatkem dcery prvního knížete s princem Ferdinandem Sasko-Cobursko-Gothajským roku 1831 založen rod Sachsen-Coburg-Koháry[46] (spojení jmen bylo ovšem v Rakousku 12. prosince 1867 výslovně zakázáno).[47]
  1817 (27. ledna)[37] Fürstin von Metternich-Ochsenhausen hraběnka Pauline von Metternich, hraběnka von Königswart ad personam[37] 1855[38] ne Dcera prvního knížete Franze Georga Metternicha z Ochsenhausenu a sestra knížete Klemense Metternicha
  1817 (12. července)[48] (diplom 10. března 1818)[49] Fürst Soresina di Vidoni markýz Francesco Soresina di Vidoni primogeniturně[49] 1877[48] ne
  • Lombardská zemská šlechta z okolí Cremony
  • Titul udělen na základě spříznění s vyhaslým rodem říšských knížat Rasini[48]
  1817 (4. prosince)[50](diplom 22. července 1818)[51] Herzog von Reichstadt princ Napoleon František Josef Bonaparte pro veškeré potomky 1832[52] ne
  1818 (6. března)[53] (diplom 10. září)[54] Fürst Erizzo patricijové a šlechtici bratři Nicolo Andrea a Niccolo Guido Erizzové primogeniturně (pro oba bratry)[53] 1847[55] ne
  • Příslušník staletého benátského patriciátu
  • Pro všechny neknížecí členy rodu udělen titul rakouského hraběte[56]
  • Titul vyhasl již s jeho prvními držiteli, jejichž mužští potomci své otce nepřežili[55]
  1818 (12. července) (diplom 30. prosince 1837)[51] Fürst von Poniński kníže Karl Poniński herbu Łodzia pro celý rod, resp. pro v Rakousku usazené členy[57] 1920[58] ne
  • Rakouské potvrzení polsko-litevského knížecího titulu z 19. dubna 1773 (potvrzen sejmem 26. dubna 1774)
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[59]
  1820 (14. března) (diplom 18. března 1827)[60] Fürst Jabłonowski Ludwig, kníže Jabłonów-Jablonowski pro veškeré potomky 1921[61] ne
  • Potvrzení říšského knížecího titulu z 16. dubna 1743, 30. dubna 1744 a 8. srpna 1744
  • S predikátem Durchlaucht v Haliči od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[62]
  1822 (18. května)[63] Fürst zu Windisch-Graetz hrabě Weriand zu Windisch-Graetz pro veškeré potomky Ž OK (26. února 1912)[64] (Kraňsko)[65] S predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září)[40][66] a totožným predikátem pro celý rod a právem každého člena rodiny na titul Fürst a nikoli jen Prinz od 12. ledna 1902[67]
  1822 (18. května)[63] Fürst zu Windisch-Graetz kníže Alfred zu Windisch-Graetz pro veškeré potomky Ž MK (18. dubna 1861)[63] (Čechy)[68]
  • Rozšíření primogeniturního říšského knížecího titulu z 21. května 1804
  • S predikátem Durchlaucht pro hlavu rodu od 9. září 1825 (písemný dekret 24. září)[40] a totožným predikátem pro celý rod od 27. dubna 1869
  1822 (20. září) (diplom 30. září)[69] Fürst von Montléart Jules Max Thibaut, kníže de Montléart pro veškeré potomky 1887[70] ne
  1822 (22. listopadu)[71] Fürst von Collalto e San Salvatore hrabě Eduard (III.) von Collalto e San Salvatore primogeniturně 2004[72] OK (18. dubna 1861)[73] (Morava)
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905
  • Po vymření rodu povolil belgický král Albert II. dne 27. července 2004 spojení jmén Croÿ-Collalto pro spřízněnou rodinu Croÿ-Solre.
  1827 (14. února)[74] Fürst von Porcia
  • Alphons Gabriel, hrabě Porcia von Brugnera, Orttenburg und Mitterburg (1827)
  • Alphons Seraphin, hrabě Porcia von Brugnera, Orttenburg und Mitterburg (1875)
  • Ludwig, hrabě Porcia von Brugnera, Orttenburg und Mitterburg (1896)
primogeniturně 1874 (obnoveno a přeneseno 19. ledna 1875); 1896 (obnoveno a přeneseno 20. dubna 1896)[74];

1980

OK (1. dubna 1867) (kreace z roku 1827)

OK (22. května 1878) (kreace z roku 1875) (Korutany)[75]

  • Obnovení říšského knížecího stavu a jeho přenesení na jinou větev rodu. Původní titul z 3. září 1698 byl sám přenesením titulu říšského knížete ze 17. února 1662[74]
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[74]
  1829 (13. květen)[76] Prinz von Wasa princ Gustav Švédský pro veškeré potomky 1877[77] ne
  1832 (23. června) (diplom 15. května 1833)[79] Fürst Rohan Camille de Rohan, kníže de Rochefort et de Montauban pro veškeré potomky Ž OK (18. dubna 1861) (Čechy)[80] S predikátem Durchlaucht
  1837 (16. května) (diplom 23. června 1838)[81] Fürst von Blacas d’Aulps Pierre-Louis Jean Casimir de Blacas, vévoda d’Aulps primogeniturně Ž ne
  • Člen doprovodu krále Karla X. v exilu
  • Mladším (neprvorozeným) dětem rodu udělen titul rakouského hraběte
  1840 (25. února) (diplom 26. září 1845)[82] Fürst Sapieha-Kodeński kníže Leo Sapieha herbu Lis, pán na Kodeńi pro všechny členy rodu usazené v Rakousku Ž OK (18. dubna 1861) (Halič)[83]
  1846 (30. prosince)[84] Fürst Lichnowski Graf von Werdenberg, Edler Herr von Woschütz Felix Maria Winzenz, kníže Lichnowski, svobodný pán von Woschütz primogeniturně, viz pozn. Ž ne
  • Rakouské uznání (konfirmace) pruského knížecího titulu z 30. ledna 1773 byla udělena již 4. září 1824. Titul měl ale v Rakousku stále jen váhu titulu zahraničního. V roce 1846 byl udělen plnohodnotný rakouský knížecí stav a zároveň dáno povolení spojit jméno a erb s vymřelými hrabaty z Werdenbergu[84]
  • Nejstarší syn úřadujícího knížete a předpokládaný dědic je podle znění pruské nobilitace princem, v Rakousku byl ovšem titul potvrzen jen jako klasická primogenitura[85]
  1847 (17. října)[86] Fürst Giovanelli de Noris hrabě Andreas Giovanelli primogeniturně 1886[87] ne Lombardská rodina pocházející z Gandina u Bergama[88]
  1850 (19. listopadu)[51] Fürst Poniatowski Józef Michał Poniatowski a jeho bratr Karel, knížata di Monte Rotondo pro veškeré potomky Ž ne Legitimní knížecí větev Poniatowských herbu Ciołek vymřela roku 1833. Giuseppe Luci a jeho bratr Carlo, nemanželští synové posledního knížete Stanisława a Italky Cassandry Luci, byli v Toskánsku velkovévodou legitimizováni (8. července 1847) s příjmením svého otce a dne 20. září 1847 povýšeni oba na knížata di Monte Rotondo v primogenituře s hodností florentských patricijů a s titulem hrabat di Monte Rotondo pro případné mladší potomky. Titul knížete jim byl následně uznán i v Rakousku a to v podobě „kníže Poniatowski“ s právem dědění pro všechny potomky.[89]
  1855 (6. března)[90] Fürst/Fürstin von Hanau zu Horzowitz Gertrude, kněžna von Hanau a její děti pro veškeré potomky 1917[91] ne
  • Morganatická choť posledního hesenského kurfiřta Friedricha Wilhelma a jejich děti
  • Potvrzení hesenského titulu z 2. června 1853 s doplněním predikátu po středočeských Hořovicích, panství v majetku kurfiřta
  • Rodinným zákonem nařízena povinnost rovnorodých sňatků pod trestem ztráty hořovického fideikomisu a knížecího titulu. Přestupníkům by zůstal jen titul hraběte ze Schaumburgu s predikátem Erlaucht[92]
  • S hesenským predikátem Durchlaucht od 10. června 1862, potvrzeným v Rakousku 20. ledna 1877[90]
  1860 (25. února)[24] Fürst Bibesco de Brancovan Gheorge Bibescu, bývalý vládnoucí kníže valašský pro veškeré potomky Ž ne
  • Manžel fanariotské princezny Zoé Mavrocordato, adoptivní dcery a dědičky posledního knížete Grigora Bessaraba de Brancoveanu
  • Přenesení říšského knížecího titulu vymřelých Brancoveanů z 30. ledna 1695 a rakouského z 8. června 1807 na dědickou dynastii[24]
  1860 (7. července)[93] Prinz/Prinzessin von Leutenberg princezna Helene von Leutenberg a její bratr (dvojče) princ Günter Sizzo pro veškeré potomky 1896[94] ne
  • Rakouské potvrzení titulu Knížectví Schwarzburg-Rudolstadt z 21. června 1860[93]
  • Helene a její bratr byli dětmi z morganatického sňatku panujícího knížete Friedricha Günthera Schwarzburského a hraběnky Heleny von Rheina (ta byla nemanželskou dcerou prince Georga Anhaltsko-Desavského a adoptivní dcerou svého strýce, prince Wilhelma Anhaltsko-Desavského, čímž získala titul princezny z Anhaltu).
  • S predikátem Durchlaucht[93]
  1864 (21. ledna)[95] Fürst von Teck kníže Franz von Teck pro veškeré potomky 1917[96] ne
  1864 (20. července) (diplom 31. srpna)[98] Fürst von Montenuovo hrabě Wilhelm Albrecht von Montenuovo pro veškeré potomky 1951[99] OK (14. června 1907) (Dolní Rakousy)[100]
  1864 (28. září) (diplom nevydán)[101] Fürst von Noer princ Friedrich Emil August von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg pro veškeré potomky 1865[102] ne
  • Šlesvicko-holštýnský aristokrat podruhé morganaticky ženatý, takto anuloval příslušnost ke svém rodu
  • Titul se vztahoval na knížete a případné potomky, nikoli na jeho choť, američanku Mary Esther Lee.[101]
  • Titul vyhasl již s prvním knížetem
  • S predikátem Durchlaucht
  1868 (23. prosince) (diplom 20. března 1869)[103] Fürst von Dietrichstein zu Nikolsburg hrabě Alexander von Mensdorff-Pouilly primogeniturně 1964[104] OK (14. června 1907) (Morava)[105]
  1876 (29. prosince)[106] Herzog und Fürst von Beaufort-Spontin vévoda Karl Alfred von Beaufort-Spontin primogeniturně Ž OK (1. dubna 1867) (Čechy)[107]
  • Rakouské potvrzení vévodského titulu Rakouského Nizozemí z 2. prosince 1782 a navíc udělení rakouského knížecího titulu
  • S predikátem Durchlaucht od 28. února 1878[106]
  1876 (30. prosince) (diplom 21. ledna 1878)[108] Graf Pálffy-Daun ab Erdőd, Fürst von Teano hrabě Ferdinand Leopold Pálffy-Daun ab Erdőd, markýz di Rivola, hrabě von Preßburg pro celý rod Pálffy-Daun 1963[109] ne
  • Rakouské potvrzení neapolského titulu kníže z Teana uděleného Wirichu Daunovi 24. září 1711 a získané Pálffyi po vymřelých hrabatech z Daunu sňatkem[108]
  • Zřejmě šlo jen o čestný titul a ne o „skutečné“ povýšení rodu do knížecího stavu[110]
  • V Uhrách titul potvrzen a přiznán 23. ledna 1879[108]
  1882 (9. srpna)[111] Fürst Radziwiłł kníže Ludwig Radziwiłł pro celý rod, resp. pro v Rakousku usazené členy 1938[112] ne
  • Potvrzení říšského knížecího stavu z 10. prosince 1547
  • O právu Radziwiłłů užívat v Rakousku knížecí titul poprvé rozhodl soud ve Štýrském Hradci již 22. dubna 1822
  • Titul knížete v Rakousku znovu potvrzen Ludwigovu synovi Alexandru Fridrichovi 17. února 1917[113]
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[114]
 

(diplom 8. srpna)[116]

Fürst/Fürstin, resp. Herzog/Herzogin von Hohenberg hraběnka Žofie Chotková z Chotkowa a Wognina (1900 a 1909); kníže Maxmilián z Hohenbergu (1917) pro veškeré potomky (kníže) a ad personam (vévodkyně, 1909) a primogeniturně (vévoda 1917) Ž ne
  • Morganatická manželka následníka trůnu Františka Ferdinanda
  • Členové rodu jsou knížaty (Fürst), nikoli princi (Prinz)[117]
  • S predikátem Durchlaucht od 8. června 1905. S titulem vévodkyně a predikátem Hoheit ad personam od 4. října 1909 (pro vévodkyni)[115] a primogeniturně od 5. října 1917 (pro vévodu Maxmiliána)[117]
 
  • 1902 (9. dubna) (diplom nevydán)
  • 1904 (1. června) (obnovení privilegia)[118]
Prinz/Prinzessin von Hohenlohe-Waldenburg-Schillinsgfürst-Kaunitz princezna Marie von Hohenlohe-Waldenburg-Schillinsgfürst, rozená hraběnka Kounicová a její děti pro veškeré potomky 1931[119] ne
  • Nešlo o knížecí nobilitaci, ale jen o právo spojit jméno a erb vymřelých Kouniců se jménem a erbem dětí prince Egona Karla z Hohenlohe-Waldenburgu-Schillingsfürstu (pocházel z vedlejší linie rodu). Vzniklo tak rodové jméno nové.[118]
  • Marie, vdova po Egonu Karlovi odmítla zaplatit platnou taxu (privilegium z roku 1902) a učinila tak pouze proto, že na erbovní a rodovou alianci se vázalo převzetí dědictví po rodu Kouniců: fideikomisu Zahrádky-Česká Lípa a dalších majetků. Proto bylo r. 1904 vydáno privilegium nové.[118]
  • S predikátem Durchlaucht od 27. dubna 1869 (původně pro Hohenlohy žijící v Rakousku bez aliance s Kounici)
  1911 (21. června) (diplom 18. července)[120] Fürst Weikersheim svobodný pán Karl Ernst Johann von Bronn primogeniturně 1983[121] ne
  • Morganatický syn Karla. 5. knížete Hohenlohe-Langenburg a Marie Gratwohl, povýšený s matkou ve Württembersku r. 1862 do šlechtického stavu a r. 1890 do stavu svobodných pánů.[122]
  • Všem neknížecím členům rodu udělen titul rakouského hraběte se jménem Weikersheim[120]
  • S predikátem Durchlaucht[123]
  1911 (21. června)[124](diplom 19. července)[125] Fürst von Thun und Hohenstein hrabě František z Thunu a Hohenštejna primogeniturně Ž OK (20. září 1879) (Čechy)[126]
  1912 (11. července)[128] Fürst von Sayn-Wittgenstein Hermann Eugen, kníže von Sayn-Wittgenstein pro veškeré potomky 1959[129] ne
  • Potvrzení (Prävalierung) bavorského knížecího stavu z 20. ledna 1905, udělenému morganaticky oženěnému princi z mediatizovaného rodu Sayn-Wittgenstein-Hohnstein, který takto zpřetrhal svazky se svým rodem, z něhož se novým titulem vyčlenil.
  • S právem (již dle bavorského diplomu) nosit dál erb Sayn-Wittgensteinů[128]
  • Od mediatizované rodiny Sayn-Wittgenstein se rod odlišoval predikátem „von“ namísto „zu“.
  • V Bavorsku byli všichni členové rodu knížaty, v Rakousku směli potomci úřadujícího knížete užívat titul princ (Prinz).

Rakouské nobilitace duchovních knížatEditovat

Knížecí erb Datum nobilitace Církevní instituce První kníže Poznámka
  1816 (4. června)[130][131] Salcburské arcibiskupství hrabě Leopold Maximilian von Firmian Rakouské uznání říšského knížecího titulu z roku 1328. Arcibiskupské knížectví bylo sekularizováno r. 1803 a v roce 1805, resp. 1815 připojeno k Rakousku
  1880 (29. října)[132] Řád Maltézských rytířů (velmistr) Giovanni Battista Cecschi e Santa Croce
  • Udělení zvláštního rakouského knížecího titulu.
  • Již 27. října t. r. velmistrovi potvrzen v Rakousku říšský knížecí titul velmistrů z 20. března 1607 a 16. července 1620[132]
  • Knížecí titul je platný i v současnosti, protože velmistři řádu jsou hlavy subjektu mezinárodního práva, tedy fakticky „státu bez území“
  1881 (2. dubna)[133] Řád Maltézských rytířů (česko-rakouské velkopřevorství) hrabě Othenio Lichnowský z Werdenbergu
  • Velkopřevorství sídlilo v Praze, po první světové válce rozděleno na české a rakouské
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[134][135]
  1889 (19. ledna)[130] Krakovské biskupství rytíř Albín Dunajewski

Knížecí nobilitace Českého královstvíEditovat

České království mělo nejen vlastní šlechtickou obec, ale také šlechtické tituly vydávané z vlastní královské pravomoci (hierarchie těchto titulů se ale od roku 1627 zcela shodovala s rakouskou a z Čech známé rozdělení na panský a rytířský stav přebrala monarchie definitivně roku 1873). Ačkoli od roku 1749 existovala Spojená česko-rakouská dvorská kancelář, která vydávala od roku 1753 tituly s platností v celých dědičných zemích, přesto si mnozí šlechtici, často právě knížata, požádali o výslovně český knížecí titul. Navíc v zásadě ani nebylo možno v dědičných zemích jiný, než český knížecí titul udělit. Protože Rakouské země odvozovaly svá práva z Privilegia maius a byly formálně lénem římsko-německých panovníků. Privilegium maius tak rakouským arcivévodům umožňovalo jmenovat nová hrabata, nikoli ovšem knížata. Čeští králové ale byli na říši fakticky nezávislí, i když české země do Svaté říše římské náležely. Proto bylo možné jmenovat nová knížata (jen) z pravomoci českých králů, tak, aby nebyla dotčena práva říše.[137] Na platnost titulu v Rakousku to však nemělo žádný vliv a české tituly byly již dlouho před rokem 1804 zcela rovnoprávné s tituly Rakouských zemí a zde také plně uznávány což platilo i pro rovnoprávnost s novými tituly Rakouského císařství. Šlechta obou zemí byla navíc silně majetkově a příbuzensky provázaná a navíc vyšší šlechta ve většině případů měla svůj titul udělený i ve Svaté říši římské. V praxi tak titul udělený v rámci Českého království otevíral bez dalšího cestu do ostatních zemí monarchie. I Čechy se však staly součástí procesu vytváření jednotné rakouské šlechty a tak na počátku 19. století končí éra udílení jmenovitě českých šlechtických titulů. Proto byla první z obou větví Rohanů, která po Francouzské revoluci uprchla do Rakouska, povýšena ještě do českého knížecího stavu, ta v pořadí druhá, která získala po té první dědictví, již dosáhla povýšení na knížete rakouského.

Knížecí erb Datum nobilitace Knížecí titul (v němčině)[138] Jméno prvního knížete Typ udělení titulu Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu Dědičné členství v panské sněmovně říšské rady Poznámky
  1805 (10. dubna) Fürst von Trauttmansdorff kníže Ferdinand von Trauttmansdorff, okněžněný hrabě zu Umpfenbach, hrabě von Weinsberg, svobodný pán von Gleichenberg a von Neuenstadt primogeniturně Ž MK (18. dubna 1861) (Čechy)
  • Český titul udělen doplňkově k říšskému knížecímu titulu z 12. ledna 1805.
  • S predikátem Durchlaucht od 9. září (písemný dekret 24. září) 1825.
  1806 (14. prosince) (diplom 27. února 1807)[139] Fürst zu Lynar hrabě Moritz Ludwig zu Lynar primogeniturně Ž ne Již v roce 1817 rod prodal statky v Brandýse nad Orlicí a přesídlil do Pruska na dolnolužické stavovské panství Drehna, čímž přestal patřit k rakouské šlechtě.[139]
  1807 (4. listopadu)[140] (diplom 26. prosince)[108] Fürst Pálffy von Erdőd hrabě Karl Josef Pálffy von Erdőd, hrabě von Preßburg primogeniturně 1947[141] ne
  • Rytíř Řádu Zlatého rouna a bývalý uherský dvorský kancléř[140]
  • Titul udělen primogeniturně s vyloučením nástupnictví vedlejších větví[142]
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[108]
  1808 (27. listopadu)[143] Fürst von Rohan Henri Louis de Rohan, vévoda de Montbazon, kníže de Guémené pro veškeré potomky 1846[144] ne S predikátem Durchlaucht od 26. prosince 1825, potvrzeného v Čechách 7. ledna a v Haliči 9. února 1826

Dříve nobilitované knížecí rody s českým knížecím titulem najdete v článku Seznam knížat z vůle českých králů

Knížecí nobilitace Uherského královstvíEditovat

Uherském království sice knížecí titul existoval již od středověku jako součást platné šlechtické hierarchie, nebylo ovšem běžné, aby byl udělován z pravomoci uherského krále. Přinejmenším mimo Chorvatsko (kde byl knížecí titul častější) platilo, že knížetem či spíše vojvodou byl polosuverénní panovník autonomních území, především Sedmihradského knížectví. Takový panovník byl v jazycích království titulován latinsky Princeps či maďarsky Fejedelem. Od počátku novověku byla řada uherských magnátů a šlechticů povýšena do knížecího stavu, ti ale drželi své tituly z rukou římských císařů nebo českých králů, později také císařů rakouských. V Uhrách byly uherské šlechtě knížecí tituly jen potvrzeny jako platné. To byl rozdíl oproti titulům baronským (Báró) a hraběcím (Gróf), které uherští panovníci udíleli od roku 1608 z této pravomoci sami.[145] Změna nastala po rakousko-uherském vyrovnání r. 1867, kdy tituly knížat pro uherské občany začaly být udílené prostřednictvím uherských orgánů a formálně z vůle uherského krále, i když samozřejmě všechny tituly obou částí monarchie byly vzájemně uznávány. Maďarské slovo Herceg, užívané pro knížete v „moderním a západním“ smyslu, může znamenat také vévodu či prince, v kontextu následujícího seznamu jde však výlučně o knížata, a takto byly tyto tituly také překládány do jiných jazyků. Uhry, resp. s Uhrami spojené Chorvatsko ovšem jinak vévodský titul znalo (pro knížata Odescalchi a Erba-Odescalchi bylo v předchozím období zřízeno z panství Ilok a Srem Vévodství Sirmium).[146] Uherských knížecích titulů však bylo po roce 1867 vydáno jen málo a svou skladbou se neodchylovaly od poměrů běžných v celém Rakousku. Šlo tedy převážně o „politicky motivované nobilitace“ a konfirmace starších knížecích hodností.

Knížecí erb Datum nobilitace Knížecí titul (v maďarštině)[147] Jméno prvního knížete Typ udělení titulu Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu Poznámky
  1910 (17. října)[98] Herceg Erba ab Monteleone Don Eugenio Ugo de Erba, kníže de Monteleone primogeniturně 1924[148] Uherské potvrzení italského (potvrzeného) titulu knížete z Monteleone z 27. ledna 1906. Titul původně rodina získala sňatkem roku 1749 a ten se vztahoval na léno v Apulii, prodané rodinou již r. 1794.[98]
  1911 (21. června)[149] Herceg Festetics de Tolna hrabě Tassilo Festetics de Tolna primogeniturně Ž[150]
  1915 (8. února)[151] Herceg Batthyány ab Strattmann hrabě László Batthyány ab Strattmann primogeniturně Ž[152]
  • Obnovení českého knížecího titulu z 28. prosince 1763 a říšského z 3. ledna 1764 s právem na predikát Főméltósága od 20. července 1905 a jejich přenesení po vymřelé knížecí větvi (†29. října 1914) na příbuznou hraběcí větev rodu
  • S predikátem Főméltósága[151]
  1917 (9. února)[153] Herceg de Lónyay Elemér, hrabě Lónyay de Nagylónyi et de Vásárosnamény primogeniturně 1946[154]

Knížecí nobilitace Haličsko-lodoměřského královstvíEditovat

Haličsko-lodoměřském království nepředstavoval vznik Rakouského císařství ani pozdější zánik Svaté říše římské žádný mezník. Habsburské úřady tu šlechtický stav konfirmovaly průběžně od připojení Haliče k monarchii r. 1772 a součástí Svaté říše římské Halič nikdy nebyla (což se projevilo i značnou nezávislostí na poměrech říšské šlechtické obce). Proto není následující seznam omezen na léta po roce 1804 či 1806 a začíná již připojením Haliče. Haličská šlechta, nejen knížata, byla v první fázi po ověření jejího šlechtictví zapisována hromadně do zvláštních šlechtických matrik. Teprve dodatečně mohlo následovat vydání šlechtického diplomu. Rakouské úřady se snažily početnou haličskou šlechtu omezit, a pokud ta byla nemajetná a nemohla své šlechtictví doložit listinami, nebylo její šlechtictví přiznáno. To se ovšem knížat jako špičky šlechtické společnosti netýkalo a rakouské snahy se tu omezily na integraci knížat a bohatých magnátů do rakouské aristokracie. Původní polská szlachta ale nebyla rozdělena na tituly a pokud některý šlechtic, většinou bohatý magnát, nějaký titul nesl, nebyl v Polsku uznáván jako oficiální, i když právě titul knížecí byl v tomto ohledu poněkud výjimečný a velice vzácně (např. v případě Radziwillů) býval oficiálně potvrzen i v Polsku. Na rakouské administrativě spočíval tedy úkol místní šlechtu "roztřídit" podle titulů, přičemž kritériem mělo být bohatství, společenské postavení a také dřívější držba polských zemských a stavovských úřadů.[156] Větší problém vyvolaný neznalostí poměrů se vyskytl jen zpočátku. Rakouské orgány totiž chtěly knížecí titul přiznat rodům, z nichž pocházeli polští volení králové. To se ale neukázalo příliš šťastným, neboť polští králové jen zřídka pocházeli z řad nejpřednější a nejbohatší polské šlechty.[156] Proto se rakouské nobilitace (v tomto případě spíše renobilitace) omezily v případě knížat na potvrzení dříve udělených říšských či polských knížecích titulů. Patentem z 5. března 1817 si císař František I. vyhradil potvrzování haličských šlechtických titulů výlučně pro sebe a patent z 13. dubna téhož roku potvrdil rozdělení šlechty po rakouském vzoru na panský a rytířský stav,[157] přičemž do panského stavu patřili vedla knížat také hrabata a svobodní páni, přesně tak, jako v Rakousku.[158] Zvláštností haličské šlechty v rámci Rakouska bylo její osvobození od povinné vojenské služby, trvající ale jen do roku 1848.[159]

Knížecí erb Datum nobilitace Knížecí titul (v němčině)[138] Jméno prvního knížete Typ udělení titulu Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu Dědičné členství v panské sněmovně říšské rady Poznámky
  1777 (8. srpna)[62] Fürst Jabłonowski kníže Jan Kajetán Jabłonów-Jabłonowski, hrabě a svobodný pán z Ostrógu pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy[62] 1921[61] ne
  • Haličská legitimace ve šlechtických matrikách v knížecím stavu, potvrzující říšský knížecí stav z 16. dubna 1743, 30. dubna 1744 a 8. srpna 1744
  • Od 20. července 1905 (písemně vyhlášeno 26.) s predikátem Durchlaucht[62]
  1782 (3. prosince)[59] Fürst von Poniński kníže Adam Poniński herbu Łodzia pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy 1920[58] ne
  • Haličská legitimace ve šlechtických matrikách v knížecím stavu, potvrzující polsko-litevský knížecí stav z 19. dubna 1773 (potvrzeno sejmem 26. dubna 1774)
  • Od 20. července 1905 (písemně vyhlášeno 26.) s predikátem Durchlaucht[59]
  1782 (31. prosince)[160] Fürst Puzyna von Kozielsko kníže Stanisław Kostka Puzyna-Kozielski pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy Ž[161] ne Haličská legitimace ve šlechtických matrikách v knížecím stavu jako „Kniaz von Kozielsko“ a potvrzení knížecího původu od knížat ze Smolenska z rodu Rurikovců[160]
  1784 (28. července)[162] Fürst Giedroyć kníže Ignacy Giedroyć herbu Hippocentaurus a příbuzní pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy Ž ne Haličská legitimace ve šlechtických matrikách v knížecím stavu a potvrzení knížecího původu z řad litevských kmenových knížat[162]
  1784 (27. srpna)[114] Fürst Radziwiłł kníže Michal Radziwiłł a příbuzní pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy 1938[112] ne
  • Haličská legitimace ve šlechtických matrikách v knížecím stavu a potvrzení říšského knížecího stavu z 10. prosince 1547[113]
  • Od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905 s predikátem Durchlaucht[114]
  1785 (9. června)[163] Fürst Czartoryski kníže Josef Czartoryski, vévoda na Klewanech a Zukowu pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy Ž OK (13. dubna 1891) (Halič)[164]
  • Haličské potvrzení říšského knížecího titulu z roku 1623
  • S predikátem Celsissimus,[163] od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905 s predikátem Durchlaucht
  1785 (16. září)[165] Fürst Sanguszko kníže Hieronym Sanguszko herbu Pogoń Litewska, pán na Tarnowě a jeho bratr Wladysław pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy Ž OK (18. dubna 1861) (Halič)[166]
  • Legitimace v haličské šlechtické matrice v knížecím stavu jako potvrzení původu Sanguszků od Rurikovců a polského uznání knížecího stavu z roku 1569
  • Od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905 s rakouským predikátem Durchlaucht[165]
  1786 (6. května)[167] Fürst Lubomirski kníže Franz Xaver Lubomirski, hrabě z Wiśnicze a Jaroslawi[168] pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy Ž OK (25. listopadu 1867) (Halič)[169]
  • Haličské potvrzení říšského knížecího titulu z 8. března 1647
  • Mimo toto potvrzení řada legitimací v haličských šlechtických matrikách v knížecím stavu v letech 1785, 1786 a 1833
  • Od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905 s predikátem Durchlaucht[167]
  1821 (27. ledna) (diplom 22. května 1841)[51] Fürst von Poniński kníže Alexander Poniński herbu Łodzia pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy[57] 1920[58] ne
  • Haličské potvrzení polsko-litevského knížecího titulu z 19. dubna 1773 (potvrzen sejmem 26. dubna 1774)
  • Již 3. prosince 1782 legitimace v haličské šlechtické matrice v knížecím stavu
  • S predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[59]
  1836 (20. října)[82] Fürst Sapieha-Kodeński kníže Leo Sapieha herbu Lis, pán na Kodeńi pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy Ž OK (18. dubna 1861) (Halič)[83]
  • Haličské potvrzení polsko-litevského knížecího titulu z roku 1768 a indigenát v zemi[82]
  • S rakouským predikátem Durchlaucht od 20. července 1905
  1882 (7. září)[111] Fürst Radziwiłł kníže Ludwig Radziwiłł pro celý rod, resp. pro v Haliči usazené členy 1938[112] ne
  • Haličské potvrzení říšského knížecího titulu z 10. prosince 1547 a rakouského z 9. srpna 1882
  • S rakouským predikátem Durchlaucht od 20. července (písemně vyhlášeno 26.) 1905[114]

Knížecí nobilitace Lombardsko-benátského královstvíEditovat

V Lombardsku-Benátsku, nově vytvořeném království (formální vznik 7. dubna 1815)[170], vládla ve šlechtických otázkách velmi komplikovaná situace. Vzhledem k předchozí územní roztříštěnosti Itálie zde do šlechtického stavu povyšovala řada zeměpánů i republik, v tomto případě především benátská Serenissima. Italská šlechta tak měla nesjednocenou titulaturu, drobně se lišící v jednotlivých částech země. Především však byla tato šlechta velice početná a její honosné tituly, zejména v řadách vyšší šlechty, nekorespondovaly s jejím často slabým majetkovým zázemím.[171] Rakouské úřady, přesněji dvě heraldické komise, zřízené panovnickým nejvyšším rozhodnutím 26. října 1814,[172] se snažily, mj. i z ekonomických důvodů, počet italské šlechty omezit a zbavit ji také části jejích privilegií. Lombardsko-benátské šlechtě byla ponechána jakási autonomie v podobě zvláštních titulů, platných jen v rámci tohoto království, nikoli ze státoprávních ohledů vídeňských centrálních úřadů, ale naopak proto, že Vídeň rozhodně nepovažovala velkou část místní šlechty za rovnocennou se šlechtou rakouskou. Proto směly italské rody užívat své tituly i čestné predikáty výhradně v italské podobě, ani tak je ale nemohly užívat libovolně. Zvláště háklivé pak byly rakouské úřady na užívání predikátů Jasnost (Altezza serenissima) a Výsost (Altezza), pokud tyto nebyly potvrzeny panovnickou kanceláří. Ani v případě takového udělení v italské podobě ale nebylo dovoleno překládat takový predikát do němčiny, neboť v italské podobě nebyl německému predikátu ronoprávný.[173] Pokud se šlechtic z Lombardska-Benátska rozhodl přesídlit do jiné země monarchie, o titul sice přijít nemusel, ovšem byl výrazně titulárně degradován. Knížata (Principe) a vévodové (Duca) se stávali jen hrabaty, markýzové (Marchese) a hrabata (Conte) prostými šlechtici[174] a nižší šlechta jen svobodnými občany (prakticky tedy šlechtictví neztrácel pouze nositel hraběcího a vyššího titulu). V Lombardsku-Benátsku žila i šlechta zrovnoprávněná se šlechtou ve zbytku monarchie. Ta směla své tituly beze zbytku překládat do němčiny a v případě, že zůstávala u italského tvaru, mohla si psát za titul dodatek: dell´Impero Austriaco.[175] Mnohdy šlo o rody, které již z předcházejícího období držely statky v dědičných zemích, případně o rody z již dříve habsburských zemí: Milánska a Mantovy. Milánská (lombardská) šlechta také narážela u úřadů na menší nepochopení než šlechta bývalé Benátské republiky,[172] situaci ale v celé zemi komplikovalo uznávání titulů z napoleonského období. Žádný šlechtic, ať již s celorakouským či jen s lombardsko-benátským titulem nesměl užívat titul, který mu nebyl rakouskými úřady potvrzen. Úřady se v zemi ostatně v zásadě omezovaly na potvrzování starých titulů, a to ještě zdaleka ne ve všech případech, a novým kreacím se bránily, což bylo i v souladu s politikou císaře Františka I. Ke sjednocení místní šlechty s rakouskou mělo dojít její postupnou redukcí a dlouhodobým titulárním sbližováním. Proto bylo např. rozhodnuto, neudělovat již nové tituly vévodů, markýzů, případně vikomtů, které neměly ve zbytku monarchie ekvivalent.[173] Jak ukazuje následující tabulka, přinejmenším v případě vévodů se postupovalo benevolentně v těch případech, kdy šlo o přenesení titulu na příbuzného v rámci rodu. Zcela zrušen byl titul patricije (Patrizio), benátský patriciát ale v některých případech obdržel náhradou vysoký šlechtický titul. V následujícím seznamu jsou pouze knížata s titulem potvrzeným v rámci Lombardsko-Benátska. Lombardsko-benátská knížata s rakouským titulem jsou uvedena v seznamu výše. Rakouského knížecího titulu se nedočkaly dokonce ani některé bývalé říšské knížecí rody.

Knížecí erb Datum nobilitace Knížecí titul (v italštině)[176] Jméno prvního knížete Typ udělení titulu Datum vymření rodu po meči či vyhasnutí knížecího titulu Poznámky
  1816 (10. dubna)[177] Principe Barbiano di Belgioiso Don Rainardo, říšský kníže Barbiano di Belgioiso, markýz z Grumely primogeniturně 1944[178] Lombardsko-benátské potvrzení říšského knížecího titulu z 5. srpna 1769 a milánského z 24. srpna 1769
  1816 (13. května)[179] Duca Visconti di Modrone hrabě Don Carlo Marcello Visconti, vévoda di Modrone primogeniturně 1836[179]
  • S právem adopce v případě vymření rodu od 6. července 1832
  • Titul vyhasl již s prvním vévodou (viz rok 1837)[179]
  1816 (13. listopadu)[180] Duca di Lodi Don Francesco Melzi d´Eril, vévoda z Lodi primogeniturně 1816[181]
  • Lombardsko-benátské potvrzení Napoleonem uděleného titulu, resp. diplomu vydaného 20. prosince 1807 velkokancléři Italského království, Francescovi Melzimu d´Eril.
  • Titul vyhasl již s prvním vévodou v roce potvrzení vévodské hodnosti císařem Františkem I.[182]
  1816 (21. listopadu)[183] Principe Rasini Don Cesare Firmino Rasini, říšský kníže ze Saint Maurice, hrabě z Castelnovetto primogeniturně 1860[184]
  • Potvrzení říšského knížecího titulu z 29. ledna 1690
  • Zbytku rodu byl v rámci Lombardska-Benátska potvrzen titul markýze pro muže a prosté šlechtičny (s predikátem Nobile Donna) pro ženy.[183]
  1816 (2. prosince)[185] (obnoveno 21. října 1861)[186] Principe e marchese Gonzaga di Vescovado Don Francesco Luigi Gonzaga, pán na Vescovado a jeho bratři Francesco Carlo a Fabio (1817)[187] a Don Achille Gonzaga di Vescovado (potvrzení r. 1861)[186] pro veškeré potomky Ž[186]
  • Lombardsko benátské potvrzení říšského knížecího titulu z 1. března 1593.[187]
  • Gonzagové z Vescovada (dnes Vescovato), byli suverénními, resp. bezprostředními panovníky tohoto markrabství až do roku 1796 a do vpádu vojsk revoluční Francie
  • Titul potvrzený r. 1817 vyhasl již v roce 1832 smrtí prvního knížete a byl r. 1861 potvrzen jeho prasynovci Achilovi (vnukovi Francesca Carla).[186]
  • S predikátem Altezza[188] od 3. dubna 1819,[189] při renobilitaci 21. října 1861 patrně nepotvrzeno.[190]
  1817 (22. července)[191] Duca di San Gabrio Don Alessandro Serbelloni-Sfondrati, vévoda di San Gabrio, hrabě z Castiglione primogeniturně Ž Lombardsko-benátské potvrzení vévodského titulu Sicilského království z 13. listopadu 1684. Sicilský titul byl bez léna, San Gabrio (Svatý, resp. Archanděl Gabriel) je fiktivní lokalita a titul byl odvozen od křestního jména prvního vévody. Od 22. září 1689 byl titul prvního vévody, Gabria Giuseppeho, spojen s milánským lénem Gorgonzola, ovšem pod dosavadním názvem duca di San Gabrio. Jak Sicílie, tak Milánsko ležely ve španělské říši, proto král Karel II. umožnil transfer titulu v rámci svých zemí.
  1818 (5. září) (diplom 25. července 1829)[192] Duca de Melzi Giovanni Francesco Melzi d´Eril primogeniturně Ž Giovanni Francesco byl synovcem a adoptivním synem Francesca Melziho d´Eril, velkokancléře Italského království, 20. prosince 1807 jmenovaným Napoleonem vévodou z Lodi (viz výše). Namísto rakouskými úřady odmítaného napoleonského titulu vévody z Lodi byl císařem Františkem I. vytvořen a přiznán titul vévody z Melzi.[182]
  1837 (31. října) (diplom 4. března 1841)[179] Duca Visconti di Modrone hrabě Uberto Visconti di Modrone primogeniturě Ž[193] Uznání dědictví a titulu po zemřelém příbuzném Carlovi Marcellovi, s nímž měl Uberto totožného pradědečka.[179]

Knížecí nobilitace po zániku Rakouska-UherskaEditovat

Rodina Habsburg-Lothringen přistoupila v osobě aktuální hlavy rodu po první světové válce několikrát k vydání šlechtického diplomu pro ty členy rodiny, kteří porušili rodinný status a pořídili si nelegitimní či morganatické potomky. Platnost takových titulů není z hlediska šlechtického práva nesporná ani tehdy, pokud je udílí panovník v exilu. Ještě méně uznávané bývají tituly od pouhých pretendentů trůnu. Habsburkové ovšem celou záležitost interpretují jako vnitřní směrnici rodu s odvoláním na rodinný status, který zánikem monarchie nepozbyl platnosti. Z tohoto důvodu lze takový titul akceptovat, pokud nobilitace zůstává omezena na okruh členů dynastie. Jediným z těchto titulů, který odpovídá knížecí hodnosti a byl udělen hlavou rodu - tehdy korunním princem Ottou, je titul princů/princezen z Altenburgu (Prinz/Prinzessin von Altenburg). Byl v rámci rodiny udělen dvakrát. Poprvé jej získal arcivévoda Klement Salvátor z toskánské větve, který se morganaticky oženil s Elisabethou, hraběnkou Rességuier de Miremont z haličského rodu s francouzskými kořeny. Formální vyloučení z rodiny a titul prince z Altenburgu obdržel Klement Salvátor 2. dubna 1931. Dolnorakouská zemská vláda tehdy souhlasila se změnou občanského příjmení Habsburg-Lothringen na Altenburg, přirozeně bez formálních znaků šlechtictví, v Rakouské republice zakázaných. Titul princezny získala i arcivévodova manželka a jejich děti. Rod je i v současnosti (2017) rodem žijícím. Od 15. prosince 1949 si na titul princ/princezna z Altenburgu mohou činit nárok potomci arcivévody Karla Albrechta (1888-1951) z těšínské linie rodu z manželství s rodilou švédskou občankou a příslušnicí drobné švédské zemské šlechty, Alicí Ankarcrona (1889-1985), ovdovělou hraběnkou Badeni, vdovou po ministru Badenim. Sám arcivévoda získal pro svou osobu titul Prinz von Habsburg-Altenburg a musel se formálně vzdát příslušnosti k rodině Habsburg-Lothringen. Princeznou z Altenburgu se kromě dětí páru stala i sama hraběnka Alice.[194] Rod je i v současnosti (2017) rodem žijícím.[195]

Rakouská udělení predikátu JasnostEditovat

Rakouské císařství postupně přiznávalo knížecím rodům na svém území užívání predikátu Jasnost (Durchlaucht či Főméltósága). Kritériem byl společenský význam, postavení a urozenost rodu. Tak jako v jiných německých zemích se tohoto titulu dočkaly nejdříve mediatizované rody na základě rozhodnutí sněmu Německého spolku z 18. srpna 1825. Takto udělený predikát znamenal, že dotyčný kníže má nárok na toto oslovení ze strany císaře a státních úřadů v korespondenci i v rozhovoru. V praxi pak níže postavené osoby a zejména přímí podřízení oslovovali mnohdy knížete „Vaše Jasnosti i bez výslovného udělení této zdvořilostní formule.

Seznam udělení v RakouskuEditovat

Seznam nemusí být nezbytně úplný.

Seznam udělení jiných vysokých predikátů rakouským knížecím rodůmEditovat

  • 1819 (3. dubna) Gonzaga di Vescovado - udělen predikát Výsost (Altezza) celé větvi rodu, v tomto případě ale hodnostně odpovídal spíše jen predikátu Jasnost a navíc jej nebylo dovoleno překládat z italštiny.
  • 1917 (5. října) Hohenbergové - udělen predikát Výsost spolu s vévodským titulem dědičně a primogeniturně knížatům z Hohenbergu

Dědičné členství knížecích rodů v panské sněmovněEditovat

Možnost stát se dědičným členem v panské sněmovně předlitavské říšské rady (zřízena r. 1861) byla mimořádně exkluzivním privilegiem, které ze všeho nejvíce záviselo na císařově přízni. Jednou z oficiálních podmínek pro dědičné členství byl dostatečný majetek, nikoli ovšem zřízený fideikomis, který by tento majetek „na věčné časy pojistil.[206] Téměř neporušitelnou podmínkou bylo rakouské (předlitavské) občanství.[207] Zdaleka ne všechny knížecí rody v předlitavsku se této výsady dočkaly, i když členové těch rodů, kterým se dědičného členství nedostalo, bývali mnohdy přijati za členy doživotní (doživotní členství bylo obecně mnohem častější formou panovnického vyznamenání, počet dědičných členů však začal narůstat po změně ústavy v roce 1906, které panovníkovi omezily roční počet jmenování doživotních členů).[208] Důležité bylo, že členství v předlitavské říšské radě vylučovalo souběžné členství v uherském sněmu, resp. v případě knížat v uherské komoře magnátů (členství ale i tak bylo vázáno na dostatečný pozemkový majetek vždy v příslušné polovině monarchie). Každý do panské sněmovny povolaný velkostatkář, který vlastnil odpovídající majetek v obou polovinách říše, se proto musel rozhodnout, ve kterém z obou říšských parlamentů usedne. V předlitavské panské sněmovně zasedaly dědičně, z osob v knížecím stavu, vedle rodových knížat také všichni dospělí habsburští arcivévodové a také duchovní knížata (arcibiskup vídeňský, salcburský, gorický, pražský a olomoucký, biskupové tridentský, brixenský, seckavský, gurský, lavantský, lublaňský, vratislavský a krakovský). Z duchovních knížat nezískal dědičný hlas česko-rakouský maltézský velkopřevor, ačkoli všichni čtyři velkopřevorové v letech 1861-1918 se stali doživotními členy. Velmistr Řádu německých rytířů dědičné členství nepotřeboval, protože velmistrovství se po zániku Svaté říše římské udržovalo v rodině Habsburků, jejíž mužští členové měli členství v panské sněmovně zajištěné.[209] Rodová knížata se dělila na knížata panující (3 rody) přičemž ne vždy byl rakouským občanem přímo panující kníže, ale mnohdy jen člen panující rodiny (výjimkou nebylo ani zastoupení rodu ve více větvích), dále mediatizovaná knížata (17, de facto jen 16 rodů, někdy ovšem zastoupených ve sněmovně více větvemi) a zbývající knížata (16, de facto jen 15 rodů s dědičným členstvím). Rod Windisch-Graetz dokonce zasedal jak mezi mediatizovanými, tak mezi titulárními knížaty. Běžné bylo také to, že, spolu s některými knížecími rody, měla dědičné členství zajištěna i hraběcí, resp. lankraběcí větev rodu[210] (např. u Kinských, Trauttmansdorffů, Thun-Hohensteinů či Fürstenbergů). Některé rody daly přednost členství v uherské magnátské kurii (Porciové po roce 1896)[211] jiným byl výjimečně knížecí titul soudně odebrán (Lambergové, dědici jejich fideikomisu z téhož rodu však posléze rovněž získali dědičné členství)[212] a nebo se zasedání neúčastnily kvůli nespokojenosti s poměry v rakouském Benátsku, kde drželi část statků (Collaltové).[213] V některých případech měl v rodech knížat nárok na souběžné členství (dědičné a doživotní) jak otec a formální hlava rodu, tak jeho prvorozený dospělý syn a faktický správce rodinných záležitostí (Rohanové, Metternichové),[214] jindy držela knížata dědičné členství v panských sněmovnách několika německých států zároveň (Thurn-Taxisové).[215]

Související informace naleznete také v článku Panská sněmovna#Přehled dědičných členů.

Seznam dědičných členů panské sněmovny z řad knížatEditovat

Podtržením jsou označeny suverénní panující knížecí rody (včetně jejich nepanujících větví), standardním textem mediatizované knížecí rody (včetně sekundogenitur) a kurzívou rody titulárních knížat. U jednotlivých knížecích rodů je v závorce korunní země, kterou zastupovaly. Písmenem F jsou označeni držitelé fideikomisu.

V roce 1861 byl povolán rovněž šestaosmdesátiletý Mořic z Ditrichštejna (za Moravu, vlastník fideikomisu Rabenstein-Stübing ve Štýrsku) jako zástupce vymírající mediatizované větve Ditrichštejnů. Ten se ale pro nemoc a vysoký věk z jednání omluvil a nikdy nesložil sněmovní přísahu.[237] Navíc Mořic po smrti synovce a 9. knížete Josefa Františka (1858), syna Mořicova bratra Františka Josefa, odmítl užívat knížecí titul, který právem zdědil, a podepisoval se až do smrti, tak jako dříve, jen jako hrabě.[238]

Pozvání do panské sněmovny (mezi titulární knížata) obdržel jako fideikomisní držitel i Gustav Jáchym, 5. kníže Lamberg (1812-1862) jako zástupce Štýrska. Ten se ovšem omluvil pro nemoc.[239] Právo jeho prvorozeného syna Gustava Viléma držet fideikomis Steyr ovšem bylo zpochybňováno příbuznými jako odporující rodinnému ustanovení, neboť Gustav Jáchym uzavřel morganatický sňatek a děti z tohoto sňatku neměli právo dědit fideikomis a knížecí titul (samo rakouské právo morganatické sňatky mimo panovnickou rodinu umožňovalo, ale zároveň ctilo rodové dědické zákony).[240] Roku 1877 mu byl fideikomis (nikoli však knížecí titul) soudně odebrán.[239] Knížeti proto nebylo povoleno účastnit se jednání panské sněmovny a i jeho knížecí titul byl zpochybňován. Když Gustav Vilém r. 1886 zemřel byly knížecí titul i (de facto nikdy neumožněné) dědičné členství v panské sněmovně oficiálně prohlášeny za odumřelé. Zbylý majetek knížecí větve Lambergů pak přešel na hraběcí větev rodu, (tzv. linii Ottenstein-Steyr), která později sama dosáhla (v hraběcím stavu) dědičného členství.[240]

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta Rakouského císařství. 1. vyd. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 452 s. ISBN 80-86781-08-9. S. 162 (pozn. č. 9). 
  2. Cesta ke spojené česko-rakouské dvorské kanceláři byla ovšem velmi složitá a ovlivněná experimenty, které provázely v období tzv. osvícenského absolutismu zásadní byrokratickou reformu státní správy. V l. 1749-61 existovalo na místě obou kanceláří tzv Directorium in publicis et cameralibus, které roku 1753 navíc převzalo také agendu zrušeného Komerčního kolegia. 29. prosince 1761 vznikla poprvé Česko-rakouská dvorská kancelář, které od následujícího roku předsedal i spojený kancléř obou zemí. Spojenou kancelář však v l. 1782-90 nahradil Spojený dvorský úřad, v l. 1792-97 Directorium in cameralibus Germanicis et Hungaricis et in publico-politicis Germanicis a v l. 1801-02 znovu Spojený dvorský úřad. V mezidobích mezi těmito správními experimenty byla činnost Spojené kanceláře obnovována. K jejímu konečnému obnovení došlo roku 1802. Podrobně k tématu: HLEDÍKOVÁ, Zdeňka, JANÁK, Jan a DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. [2. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 570 s., ISBN 978-80-7106-906-5
  3. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 44, I přes jednotnou kancelář začaly být tituly spojených česko-rakouských dědičných zemí výslovně udíleny až od r. 1753, Viz SCHWARZENBERG, Karel, České tituly, Rodokmen: časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické, 2, 1947, s. 33-36, zde s. 35
  4. Podrobně k tématu vzniku jednotné rakouské šlechty kap. Vznik jednotné rakouské šlechty v knize Jan ŽUPANIČ: Nová šlechta Rakouského císařství, Praha, 2006, s. 38-94
  5. a b SCHWARZENBERG, Karel. České tituly. Rodokmen: časopis pro rodopis, znakosloví a ostatní pomocné vědy historické. 1947, roč. 2, čís. 2, s. 33-36, zde s. 35. 
  6. Jednotlivé odloučené provincie v Itálii a Nizozemí často měnily svého držitele a habsburská monarchie je střídavě získávala a ztrácela. Poslední takovou drženou provincií bylo Benátsko, ztracené v roce 1805 podpisem (čtvrtého) prešpurského míru. Šlechtické obce těchto zemí byly obvykle na sobě navzájem nezávislé.
  7. August von Doerr dovádí svůj seznam právě do roku 1811. Jak ale upozornil Jan Županič, Doerr sestavil svůj seznam ještě před archívní rozlukou po první světové válce, která odhalila ve vídeňském Všeobecném správním archivu ještě malé množství nobilitačních diplomů vydaných několik let po roce 1811. Viz: ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 88-89, pozn. č. 175
  8. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 32
  9. WINKELBAUER, Thomas. Fürst und Fürstendiener : Gundaker von Liechtenstein, ein österreichischer Aristokrat des konfessionellen Zeitalters. 1. vyd. Oldenbourg: Boehlau Verlag Jan, 1999. 656 s. (Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung: Ergänzungsband; sv. 34). ISBN 3702904409. S. 303, 308. (německy) 
  10. WINKELBAUER, ..., s. 306
  11. JUŘÍK, Pavel. Jihočeské dominium: Rožmberkové, Eggenbergové, Schwarzenbergové a Buquoyové v jižních Čechách. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 448 s. ISBN 978-80-7277-359-6. S. 111, 112. 
  12. Reichs fama, welche das Merckwürdigste von dem jenigen, so sich ganz kürtzlich auf dem Reichs-Convent, an dem Kayserlichen und anderen Höfen, auch mit denen übrigen Ständen des H. Römischen Reichs zugetragen: und besonders das, so in das jus publicum Germaniae tam universale, quam singulorum Statuum einschläget. 1. vyd. Svazek 4. Franckfurt und Leipzig: [s.n.], 1729. 13 svazků (810 s.). Dostupné online. S. 255-256. (německy) Psáno švabachem. 
  13. a b ŽUPANIČ, Jan. Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii in FEDERMAYER, Frederik, Magnátské rody v našich dějinách. 1. vyd. Martin: Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť, 2012. 16 (113-128) s. Dostupné online. ISBN 978-80-970196-6-2. S. 115. 
  14. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 11
  15. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 205
  16. Podrobně k vydávání šlechtických diplomů ŽUPANIČ, Nová šlechta.., kap. IV. Kancelářská praxe, s. 187-226
  17. a b Vévodskou korunu či klobouk s pěti viditelnými oblouky užívali obvykle vévodové vládnoucí. Šlechtičtí vévodové, včetně vévodů mediatizovaných, kryly obvykle své erbovní štíty jen korunou či kloboukem knížecím.
  18. a b c d V roce 1862 byla zavedena nová hodnostní korunka se sedmi viditelnými stínky a perličkami (celkem tedy s dvanácti). Viz ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 476
  19. a b c d Svobodní páni a baroni původně v habsburských zemích náleželi k vyšší šlechtě, což nebylo změněno ani titulární restrukturalizací vyšší šlechty a zavedením hraběcí a knížecí hodnosti za vlády Ferdinanda II. (např. v Čechách po vydání Obnoveného zřízení zemského roku 1627). Teprve časté udílení hraběcího titulu v průběhu 18. století způsobilo inflaci titulu svobodný pán/baron, což vedlo k jeho poklesu mezi nižší šlechtu. Znovu jej mezi vyšší šlechtu vrátil výnos Františka Josefa I. z r. 1879, a to navzdory tomu, že v Rakousku-Uhersku byl tento titul udílen velmi štědře (např. v porovnání s Německem) a navíc se množili případy nešlechticů povýšených rovnou do stavu svobodných pánů/baronů, aniž by kdy předtím byli šlechtici nebo rytíři. Viz ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 24
  20. Šlo vždy o šlechtice bez konkrétního titulu (něm. untitulierter Adel), predikát Edler nebyl z právního hlediska titulem, ale jen čestným označením, za který si navíc nositel nejnižšího šlechtického titulu musel zvlášť zaplatit, pokud jej chtěl užívat.
  21. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 97
  22. BOSELLI, Ferdinand. Die Grundgesetze des Deutschen Bundes, oder, Deutsche Bundes- und Schluss-Acte, nach Ordnung der Bundesacte vereinigt; nebst den wichtigsten Territorial-Bestimmungen und den organischen Gesetzen des Bundes. 1. vyd. Frankfurt am Main: [s.n.], 1845. 102 s. Dostupné online. S. 101. (německy) Psáno švabachem. 
  23. a b GRITZNER, Maximilian. Die europäischen Fürstengeschlechter nicht Römisch-Kaiserlicher oder Deutsch-Bundesfürstlicher Extraction. 1. vyd. Svazek 1. N rmberg: Bauer und Jaspe, 1894. 3 svazky (96 s.). Dostupné online. S. 27. (německy) 337 stran obrazových příloh. 
  24. a b c Diskuse na genealogickém fóru s citacemi archivních pramenů [online]. [cit. 2017-10-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. a b GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches. 1. vyd. Svazek 1 (A-L). Nürmberg: Bauer und Raspe, 1887. 2 svazky (559 s.). Dostupné online. S. 109. (německy) 
  26. Rodokmen Hohenzollernů [online]. [cit. 2017-10-20]. Dostupné online. 
  27. a b Heslo Friedrich Anton von Hohenzollern-Hechingen z Wurzbachova biografického lexikonu online na Wikizdrojích [online]. [cit. 2017-10-20]. Dostupné online. (německy) 
  28. a b Genealogie des Gesamthauses Hohenzollern : nach den Quellen. Příprava vydání Julius Grossmann, Ernst Berner, Georg Schuster. 1. vyd. Berlin: W. Moeser Buchhandlung, 1905. 590 s. Dostupné online. S. 84. 
  29. a b Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums. 1. vyd. Wien: k.k. Hof- und Staats-Druckerei, 1829. 704 s. Dostupné online. S. 7. (německy) 
  30. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 51. 
  31. a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 4. O-Sh.. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1973. 5 svazků (310 s.). S. 219. (německy) 
  32. Dějiny rodu Saluzzo [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. (italsky) 
  33. a b GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 3. 
  34. Rod Auerspergů žije i v současnost (2017), nikdo ale nadále nemá nárok na rakouský knížecí titul z roku 1813 (přenesený říšský a český knížecí titul z r. 1746). Ten roku 1942 vyhasl. Viz rodokmen: http://genealogy.euweb.cz/auersperg/auersperg5.html
  35. LANJUS, Friedrich Graf. Die erbliche Reichsratswürde in Österreich. 1. vyd. Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau: Selbstverlag, 1939. 214 s. S. 79, 155. (německy) 
  36. K povýšení na říšského knížete došlo 15. července a na českého 31. srpna toho roku. Viz: Seznam titulárních říšských knížat a Seznam knížat z vůle českých králů.
  37. a b c d e FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 3. K-N. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1972. 5 svazků (310 s.). S. 232. (německy) 
  38. a b Rodokmen rodu Metternichů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  39. LANJUS, Die erbliche..., s. 106, 155
  40. a b c WESSELY, Joseph. Zweite Lieferung, welche den Text der allg. Gerichtsordnung vom 32. Kap. bis zu Ende, dann die allg. Konkursordnung, ferner V Anhänge (das Verfahren in Ehe- und Ausziehsachen, bei Militär-, Berg- und Wechselgerichten), endlich die allg. Gerichtsinstrukzion, mit den bis auf die neueste Zeit erflossenen Deklaratorien, enthält. 2. vyd. Prag: Gottlieb Haase und Söhne, 1839. 1438 s. Dostupné online. S. 828-829. (německy) Psáno švabachem. 
  41. FRANK I..., s. 87
  42. Genealogie rodu Bianchi [online]. [cit. 2018-06-29]. Dostupné online. 
  43. Collezione delle leggi e decreti reali del Regno di Napoli Anno 1815. 1. vyd. Napoli: Stamperia reale 678 s. Dostupné online. S. 662-664. (italsky) 
  44. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 17. (německy) 
  45. Rodokmen Koháryů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  46. a b VOIT, David. Das Herzogthum Sachsen-Meiningen. 1. vyd. Gotha: Storch & Klett, 1844. 360 s. Dostupné online. S. 100. (německy) Psáno švabachem. 
  47. LANJUS, Friedrich. Die erbliche Reichsratswürde in Österreich. 1. vyd. Langenlois: [s.n.], 1939. S. 113. (německy) 
  48. a b c GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 53. 
  49. a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 5. Addenda at Corrigenda von .... Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1974. 5 svazků (288 s.). S. 23. (německy) 
  50. SOJKA, Jaroslav a kol. Ferdinand V. Dobrotivý a umění jeho doby: [1. června - 9. září 2012, Královský letohrádek a Císařská konírna]. 1. vyd. Praha: Správa Pražského hradu, 2012. 351 s. ISBN 978-80-86161-74-7. S. 23. Katalog výstavy. 
  51. a b c d Almanach de Gotha. 1. vyd. Gotha: Justus Perthes, 1922. Dostupné online. S. 429, 430. (francouzsky) 
  52. Rodokmen Bonapartů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  53. a b FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. 1. vyd. Svazek Bd. 1. A-E. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1967. 5 svazků (290 s.). S. 261. (německy) Primogenitura ustavena v obou knížecích bratrských liniích. 
  54. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben vom Souverainen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 12. 
  55. a b Rodokmen rodu Erizzo [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. (italsky) 
  56. SCHRÖDER, Franz. Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie venete. 1. vyd. Venezia: Tipografia di Alvisopoli, 1830. 512 s. Dostupné online. S. 308. (italsky) 
  57. a b Celým rodem se ovšem myslí jen potomci prvního knížete Adama, který získal 19. dubna 1773 v Polsko-litevské unii knížecí titul. V Rakousku, konkrétně ve Slezsku žila ještě také hraběcí větev Poninských.
  58. a b c Rodkmen Poninských [online]. [cit. 2017-10-24]. Dostupné online. 
  59. a b c d FRANK IV..., s. 94
  60. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 337. 
  61. a b Rodokmen Jablonowských [online]. [cit. 2017-06-28]. Dostupné online. 
  62. a b c d FRANK, Karl Friedrich von. Standeserhebungen und Gnadenakte für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erblande bis 1806 sowie kaiserlich österreichische bis 1823 mit einingen Nachtregen zum "Alt-Österreichischen Adels-Lexikon 1823-1918. Senftenberg. 1. vyd. Svazek Bd. 2. F-J. Senftenberg: Karl Friedrich von Frank, 1970. 5 svazků (277 s.). S. 256. (německy) 
  63. a b c Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 246. 
  64. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 248. 
  65. LANJUS, Die erbliche..., s. 155
  66. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1901. Dostupné online. S. 232. 
  67. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 249. 
  68. LANJUS, Die erbliche..., s. 155
  69. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 29. 
  70. Stručná historie rodu [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. (německy) 
  71. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 305. 
  72. Rodokmen Collaltů [online]. [cit. 2017-11-02]. Dostupné online. 
  73. LANJUS, Die erbliche..., s. 84
  74. a b c d Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  75. LANJUS, Die erbliche..., s. 108, 155
  76. Oesterreich. Regensburger Zeitung. 1829-05-29, čís. 127, s. 1. Dostupné online. (německy) 
  77. a b Rodokmen švédských Oldenburgů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  78. Zeitungs Nachrichte von Auslande/Baden. Bayerscher Beobachter, Ein Tagblatt. 29. 5. 1829, čís. 15, s. 57. Psáno švabachem. Dostupné online [cit. 2017-01-20]. (německy) 
  79. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 47. 
  80. LANJUS, Die erbliche..., s. 112, 155
  81. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 275n. 
  82. a b c d Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  83. a b LANJUS, Die erbliche..., s. 113, 155
  84. a b Rod Lichnowských na Nobility.eu [online]. [cit. 2017-01-20]. Dostupné online. (německy) 
  85. MERAVIGLIA-CRIVELLI, Rudol Johann, Graf von. Der böhmische Adel. 1. vyd. Mautern an der Donau: [s.n.], 1886. 296 s. Dostupné online. S. 236. (německy) 
  86. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes in Johann Siebmachers grosses und allgemeines Wappenburch. 1. vyd. Svazek 1 A-L. Nürmberg: Bauer und Raspe, 1888. 2 svazky (60 s.). Dostupné online. S. 13n, zde s. 14. (německy) 253 stran obrazových příloh. 
  87. Rodina Giovanelli na blogu Heirs of Europe [online]. [cit. 2017-08-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 13. 
  89. Rodokmen Poniatowských [online]. [cit. 2017-10-24]. Dostupné online. (italsky) 
  90. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 330. 
  91. Titul vyhasl již spolu se syny první kněžny, neboť žádný ze synů nesplnil otcovu podmínku o rovnorodém sňatku případně zemřel bezdětný. Třebaže jméno "Prinz/Prinzessin von Hanau" je z občanskoprávního hlediska užíváno i nadále, z hlediska evropského šlechtického práva je titul vyhaslý. Jména Prinz von Hanau však bylo užíváno i nadále, protože bavorský soud potvrdil dědici knížecího titulu jeho práva v roce 1931. Šlo však o občanskoprávní rozhodnutí, která nemá vztah k platnosti šlechtického titulu jako takového. Viz ŽUPANIČ, STELLNER, FIALA, Encyklopedie..., s. 93, 96
  92. ŽUPANIČ, STELLNER, FIALA, Encyklopedie..., s. 96
  93. a b c Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 349. 
  94. Princ Günter Sizzo byl roku 1896 uznán za legitimního člena rodu Schwarzburgů, kterému jinak hrozilo vymření. Titul prince z Leutenbergu tak ztratil na významu, ovšem princovi potomci po meči vymřeli až roku 1971.
  95. a b c Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  96. Titul byl jako "příliš německý" ve Velké Británii úředně zrušen se souhlasem rodiny. Stalo se tak v době silných protiněmeckých nálad uprostřed první světové války. Příslušníci rodu byli odškodněni hodnostmi britských peerů. V mužské linii rod vymřel roku 1981.
  97. ŽUPANIČ, Jan. Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 118 (pozn. č. 430). 
  98. a b c Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 380. 
  99. Rodokmen knížat Montenuovo [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  100. LANJUS, Die erbliche..., s. 107, 155
  101. a b ŽUPANIČ, Jan. Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 118 (pozn. č. 432). 
  102. Rodokmen rodu Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  103. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 317. 
  104. Rodokmen rodu Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  105. LANJUS, Die erbliche..., s. 90, 155
  106. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 268. 
  107. LANJUS, Die erbliche..., s. 79, 155
  108. a b c d e Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  109. Rodokmen rodu Pálffy-Daun [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  110. ŽUPANIČ, Jan. Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 117. 
  111. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  112. a b c [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  113. a b GÓRZYŃSKI, Sławomir; GRALA, Jolanta; PIWKOWSKI, Włodzimierz. Radziwiłłowie herbu Trąby. 1. vyd. Warszawa: Wydawnictwo DiG, 1996. 67 s. Dostupné online. ISBN 83-85490-62-0. S. 48-49. (polsky) 
  114. a b c d FRANK IV..., s. 134
  115. a b c Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. S. 336. 
  116. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 163, pozn. č. 16
  117. a b c ŽUPANIČ, Jan. Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 119 (pozn. č. 433). 
  118. a b c ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 187, 188
  119. Rodokmen Hohenlohů [online]. [cit. 2017-09-09]. Dostupné online. 
  120. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  121. Rodokmen rodu Weikersheim [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  122. ŽUPANIČ, Jan. Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 119 (pozn. č. 434). 
  123. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 458. 
  124. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 162, pozn. č. 10
  125. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 458. 
  126. LANJUS, Die erbliche..., s. 123, 155
  127. Almanach de Gotha. 1. vyd. Ročník 150. Gotha: Justus Perthes, 1923. Dostupné online. S. 578. (francouzsky) 
  128. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  129. Rodokmen rodu Sayn-Wittgenstein-Hohnstein [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  130. a b Seznam některých říšských a rakouských knížecích nobilitacích na webu Noblesse et Royauté [online]. [cit. 2017-04-08]. Dostupné online. (francouzsky) 
  131. STAFFLER, Johann Jakob. Tirol und Vorarlberg statistisch und topografisch mit geschichtlichen Bemerkungen. 1. vyd. Innsbruck: Felician Rauch, 1841. 974 s. Dostupné online. S. 860, 861. (německy) Psáno švabachem. 
  132. a b BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky: světská a církevní titulatura a reálie. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. 420 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 379. 
  133. BUBEN, Encyklopedie heraldiky..., s. 378
  134. a b c Kleine Chronik. Wiener Zeitung. 1905-07-26, s. 3. Psáno švabachem. Dostupné online. (německy) 
  135. a b Historik a přední znalec právních otázek šlechtictví, Jan Županič, uvádí bez udání pramene rok 1907. Ten ovšem přichází v úvahu jen jako datum vystavení příslušného listinného privilegia, nikoli jako datum panovnického nejvyššího rozhodnutí. Viz: ŽUPANIČ, Nová šlechta Rakouského císařství..., s. 108, 166, 260.
  136. PAVLÍČEK, Tomáš W. Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879-1918). nevydáno. vyd. [s.l.]: [s.n.], 2008. 134 s. Dostupné online. S. 62-63 (pozn. č. 236). Magisterská diplomová práce FF UK, vedoucí PhDr. Luboš Velek, PhD.. 
  137. SCHWARZENBERG, Karel, České tituly..., s. 35
  138. a b V Rakouském císařství i v Předlitavsku měla němčina postavení výlučného jazyka pro vnitřní úřadování a také jazyka většiny oficiálních dokumentů, což platilo i v Českých zemích a na Haliči. Příjemce úředního dokumentu sice mohl požádat o jeho překlad do rodného jazyka, v případě šlechtických diplomů to ale nebylo obvyklé a diplomům knížecím se takové případy vyhnuly zcela.
  139. a b GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben vom Souverainen des ehemaligen Deutschen Bundes. 1. vyd. Nürmberg: Paul und Raspe, 1888. 60 s. Dostupné online. S. 27. (německy) 
  140. a b FRANK IV..., s. 29
  141. Rodokmen Pálffyů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  142. GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souverainen des ehemaligen deutschen Bundes. 1. vyd. Nürmberg: Bauer und Raspe, 1888. 313 s. [42,%22view%22:%22toc%22} Dostupné online]. S. 32. (německy) 
  143. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 428. 
  144. Rodokmen Rohanů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  145. ŽUPANIČ, Nová šlechta.., s. 57
  146. K povýšení došlo 21. srpna 1697 a bylo s ním spojeno právo na oslovení: Vaše vévodská Jasnosti (Euer herzogliche Durchlaucht). Viz FRANK IV..., s. 5
  147. Do roku 1849 byla úředním jazykem v Uhrách latina a následně maďarština. Od vyrovnání se maďarština užívala ve všech uherských úředních dokumentech, zatímco němčina pouze ve styku s třemi centrálními ministerstvy monarchie a při korespondenci s předlitavskými úřady.
  148. Rodokmen rodu Erba-Monteleone [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  149. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 323. 
  150. Rodokmen Festetičů [online]. [cit. 2017-10-24]. Dostupné online. 
  151. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 265. 
  152. Rodokmen Batthyányů [online]. [cit. 2017-10-24]. Dostupné online. 
  153. a b Almanach de Gotha. 1. vyd. Ročník 149. Gotha: Justus Perthes, 1922. 1018 s. Dostupné online. S. 373. (francouzsky) 
  154. Rodokmen rodu Lónyayů [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  155. ŽUPANIČ, Jan. Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 119 (pozn. č. 435). 
  156. a b ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 64
  157. K tomuto rozdělení došlo již patentem ze 17. ledna 1775, tehdy ale ještě nebyl pro příslušnost k jedné či druhé vrstvě titul, protože většina šlechty ještě z dob Rzeczypospolité žádné tituly neměla. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 63-64
  158. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 65
  159. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 65; 91, zde pozn. č. 229
  160. a b FRANK IV..., s. 128
  161. Rodokmen Puzynů [online]. [cit. 2017-08-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-06. 
  162. a b FRANK II..., s. 90
  163. a b Text nobilitačního diplomu na diskusní skupině google group "Czartoryski". [online]. [cit. 2017-03-08]. Dostupné online. (anglicky, text diplomu v latinském originálu) 
  164. LANJUS, Die erbliche..., s. 85, 155
  165. a b FRANK IV..., s. 222
  166. a b LANJUS, Die erbliche..., s. 114, 155
  167. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 359. 
  168. Stručné dějiny rodu Lubomirských [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. (polsky) 
  169. LANJUS, Die erbliche..., s. 105, 155
  170. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 131
  171. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 70
  172. a b ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 72
  173. a b ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 78
  174. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 76
  175. SCHROEDER, Franz. Repertorio genealogico delle famiglie confermate nobili e dei titolati nobili esistenti nelle provincie Venete. 1. vyd. Venezia: Tipografia di Alvisopoli, 1830. 2 svazky (510 a 496 s.). Dostupné online. (italsky) 
  176. V Lombardsko-benátském království se němčina užívala především pro korespondenci s centrálními úřady ve Vídni a částečně pro úřadování vnitřní. Dokumenty expedované místním příjemcům bývaly psány italsky. Nobilitační diplomy šlechty s výslovnými lombardsko-benátskými tituly byly psány italsky také z důvodů uvedených výše.
  177. FRANK I..., s. 68
  178. Rodokmen rodu Barbiano-Belgioiso [online]. [cit. 2018-02-01]. Dostupné online. 
  179. a b c d e GRITZNER, Maximilian. Fürstengeschlechter, erhoben von Souvereinen des ehemaligen Deutschen Bundes in Johann Siebmachers grosses und allgemeines Wappenburch. 1. vyd. Nürmberg: Bauer und Raspe, 1888. 60 s. Dostupné online. S. 57. (německy) 253 stran obrazových příloh. 
  180. FRANK III..., s. 225
  181. Rodokmen rodu Melzi d´Eril [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  182. a b Titul však obnovilo Italské království v roce 1890, kdy nebyl naopak uznán rakouský, resp. lombardsko-benátský titul vévody z Melzi z roku 1829.
  183. a b FRANK IV..., s. 142
  184. Rodokmen rodu Rasini [online]. [cit. 2017-06-20]. Dostupné online. 
  185. FRANK II..., s. 108, jiné zdroje, zejm. SCHRÖDER..., s. 388-389 uvádějí totožné denní datum, ale rok 1817. S ohledem na to, že Schröder zároveň mylně uvádí, že kníže spolu s knížecím titulem obdržel i predikát Altezza, k čemuž ve skutečnosti došlo až roku 1819, zdá se být přesvědčivější Frankův údaj.
  186. a b c d Stránky o genealogii italské šlechty Mare Nostrum [online]. [cit. 2017-03-08]. Dostupné online. (italsky) 
  187. a b FRANK II..., s. 108
  188. Ačkoli Altezza znamená doslova "Výsost", ve zdejší praxi rakouských úřadů představoval titul spíše ekvivalent nižšího predikátu Durchlaucht ("Jasnost"). Ani takto však nesměl být překládán do němčiny.
  189. Circolari dell´I. R. Tribunale d´Appello generale. 1. vyd. Svazek 2. Milano: Imp. Regia stamperia, 1819. 275 s. Dostupné online. S. 190. (italsky) 
  190. GRITZNER, Maximilian. Fürsten des Heiligen Römischen Reiches: A-L. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 86. (německy) 
  191. FRANK IV.., s. 302
  192. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 356. Některé další zdroje také uvádějí datum 5. září 1819. 
  193. Rodokmen Viscontiů z Modrone [online]. [cit. 2017-10-24]. Dostupné online. 
  194. Genealogisches Handbuch des Adels II., Fürstliche Häuser. 1. vyd. Glücksburg/Ostsee: C. A. Starke, 1953. 652 s. Dostupné online. S. 172-173. (německy) Elektronická verze chybně datována do roku 1896.. 
  195. Rodokmen Habsbursko-Lotrinských [online]. [cit. 2017-08-18]. Dostupné online. 
  196. WESSELY..., s. 827
  197. WESSELY..., s. 827, 828
  198. WESSELY..., s. 828
  199. WESSELY..., s. 828, 829
  200. WESSELY..., s. 831
  201. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 208. 
  202. Odborná diskuse skupiy Google na téma Lobkowiczů [online]. [cit. 2017-07-10]. Dostupné online. (anglicky, předmětná citace německy) 
  203. a b Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 106. 
  204. Výpis z Gothaiského almanachu na webu Arenberské rodinné nadace [online]. [cit. 2017-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. (německy) 
  205. Fürst Christian Kraft zu Hohenlohe-Oehringen [online]. [cit. 2017-10-20]. Dostupné online. (německy) 
  206. Například žlebská větev Auerspergů, princové Hohenlohe-Langenburg, knížata Montenuovo, Salm-Reifferscheidt-Raitz, Schönburg-Hartenstein a Windisch-Graetz (Weriandova linie), jakož i řada rodů hraběcích nebo svobodných pánů žádný fideikomisně pojištěný majetek nevlastnilo a přesto se tyto rody staly dědičnými členy panské sněmovny. Viz ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 246, 265-266 (pozn. č. 138)
  207. Výjimka náležela ze všech dědičných členů (nikoli jen z řad knížat) pouze rodu Thurn-Taxisů, který v druhé generaci členů již toto občanství neměl. Viz LANJUS, Die erbliche.., s. 50
  208. LANJUS, Die erbliche..., s. 67
  209. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 265 (pozn. č. 113)
  210. Lankrabaty byla z jmenovaných pouze vedlejší větev Fürstenbergů, přijatá do panské sněmovny v r. 1868.
  211. Po smrti knížete Ferdinanda Porcii (1896), zdědil jeho fideikomis Spittal i knížecí titul hrabě Ludvík z uherské větve rodu a po něm prvorozený syn Aladár. Oba ovšem dali přednost účasti v uherské magnátské kurii a místa v předlitavské panské sněmovně se tak vzdali. Viz ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 247, 266 (pozn. 147)
  212. ŽUPANIČ, Nová šlechta.., s. 247
  213. LANJUS, Die erbliche..., s. 84; První do sněmovny povolaný kníže Eduard (1810-62) se zasedání neúčastnil z důvodů věku a nemoci, jeho syn Emanuel (1854-1924, plnoletý od r. 1876), dával přednost životu v ústraní a zakládal si na tom, že je nejen českým (moravským), ale i benátským aristokratem, což jej stavělo do opozice vůči trůnu.
  214. Stenografické protokoly zasedání panské sněmovny [online]. [cit. 2017-08-31]. S. 7-13. Desáté zasedání sněmovny (22. 9. 1885-23. 1. 1891). Dostupné online. (německy) 
  215. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 233. Šlo o sněmovny Rakouskou, Pruskou, Bavorskou a Württemberskou. 
  216. LANJUS, Die erbliche..., s. 102, 155
  217. ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 246, 266 (pozn. č. 141)
  218. a b c LANJUS, Die erbliche..., s. 103, 155
  219. LANJUS, Die erbliche..., s. 78, 155
  220. LANJUS, Die erbliche..., s. 85, 155
  221. Rodokmen Fürstenbergů [online]. [cit. 2017-08-31]. Dostupné online. 
  222. LANJUS, Die erbliche..., s. 92, 155
  223. LANJUS, Die erbliche..., s. 98, 155
  224. a b LANJUS, Die erbliche..., s. 104, 155
  225. a b c PAVLÍČEK, Tomáš W. Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879-1918). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 59 (pozn. č. 217). 
  226. LANJUS, Die erbliche..., s. 112, 155
  227. LANJUS, Die erbliche..., s. 113, 155
  228. LANJUS, Die erbliche..., s. 115, 155
  229. a b LANJUS, Die erbliche..., s. 116, 155
  230. LANJUS, Die erbliche..., s. 120, 155
  231. LANJUS, Die erbliche..., s. 128, 155
  232. LANJUS, Die erbliche..., s. 83, 155
  233. LANJUS, Die erbliche..., s. 84
  234. LANJUS, Die erbliche..., s. 99, 155
  235. Členství Paarů v panské sněmovně se ale oficiálně vázalo na jejich - v této době již jen čestný - úřad nejvyššího poštmistra monarchie a nikoli na miniaturní pozemkový fideikomis Hartenberg a Stein ve Štýrsku. Viz LANJUS, Die erbliche..., s. 107, 155
  236. PAVLÍČEK, Tomáš W. Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879-1918). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 59 (pozn. č. 217). 
  237. PAVLÍČEK, Tomáš W. Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879-1918). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 59-60. 
  238. Dějiny Ditrichštejnů na webu Regionálního muzea v Mikulově [online]. [cit. 2017-08-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  239. a b PAVLÍČEK, Tomáš W. Zákonodárcem na doživotí! Čeští členové Panské sněmovny Říšské rady mezi politikou a reprezentací (1879-1918). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. S. 59 (pozn. č. 216). 
  240. a b ŽUPANIČ, Nová šlechta..., s. 246, 247
  241. LANJUS, Die erbliche..., s. 123, 155
  242. LANJUS, Die erbliche..., s. 50, 113, 155
  243. Gothaischer Hofkalender. [s.l.]: [s.n.], 1917. Dostupné online. S. 141. 
  244. LANJUS, Die erbliche..., s. 97, 155

LiteraturaEditovat

  • ŽUPANIČ, Jan, STELLNER, František a FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Vyd. 1. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s., [54] s. barev. obr. příl. ISBN 80-86493-00-8.
  • ŽUPANIČ, Jan. Nová šlechta rakouského císařství. Vyd. 1. Praha: Agentura Pankrác, 2006. 452 s., ISBN 80-86781-08-9
  • ŽUPANIČ, Jan, Šlechta a aristokracie v podunajské monarchii, in Frederik Federmayer a kol., Magnátské rody v našich dejinách 1526-1948, Martin, Slovenská genealogicko-heraldická spoločnosť, 2012, s. 113-128, ISBN 978-80-970196-6-2, dostupne online
  • GRITZNER, Maximilian, J. Siebmacher´s grosses ung allgemeines Wappenbuch, Band 1, Abth. 3, Reihe 3, B, Fürstengeschlechter, erhoben vom Souverainen des ehemaligen Deutschen Bundes, Paul und Raspe: Nürmberg, 1888, 60 s. textu, 153 s. obrazových příloh, s vyobrazením knížecích erbů, dostupné online (německy)
  • BÄUERLE, Adolf, Was verdankt Oesterreich der beglückenden Regierung Sr. Majestät Kaiser Franz des Erstens?, Anton von Haykul, Wien, 1834, 510 s., s. 321-322 (kapitola Adelsverleihungen wegen unmittelbarer besonderer Verdienste um den österreichischen Kaiserstaat/I. Fürsten), dostupné online (německy)
  • LANJUS, Friedrich Graf, Die erbliche Reichsratswürde in Österreich, Selbstverlag: Schloß Haindorf am Kamp, Langenlois, Niederdonau, 1939, 214 s. (německy)
  • PROCHÁZKA, Johann F., Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Selbstverlag, Prag, 1880, 563 s., dostupné online (německy)

Externí odkazyEditovat