Wikipedie

Habsbursko-lotrinská dynastie

rakouská panovnická dynastie
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Habsbursko-lotrinská dynastie (německy Haus Habsburg-Lothringen) je panovnický rod pocházející ze svazku Marie Terezie z rodu Habsburků a císaře Františka I. Štěpána Lotrinského z rodu lotrinských vévodů. Vládla v dědičných habsburských zemích v letech 1780–1918.

Habsbursko-Lotrinští
znak rodu
Země
Mateřská dynastieHabsburkové
Lotrinkové
Tituly
ZakladateléFrantišek Štěpán Lotrinský a Marie Terezie, první příslušník byl Josef II.
Rok založení1780
Konec vlády1806 – Svatá říše římská
1847 – Parma
1859 – Modena
1859 – Toskánsko
1867 – Mexiko
1918 – Rakousko-Uhersko
Poslední vládceFrantišek II. – Svatá říše římská
Marie Luisa – Parma
František V. – Modena
Leopold II. – Toskánsko
Maxmilián I. – Mexiko
Karel I. – Rakousko-Uhersko
Současná hlavaKarel Habsbursko-Lotrinský
Větve rodu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nástupnictví po přeslici (v ženské linii) v případě vymření rodu po meči (v mužské linii) zajišťovala Pragmatická sankce vydaná Karlem VI. roku 1713. Když Karel VI. 1740 zemřel, musela si jeho dcera Marie Terezie toto právo obhájit ve válkách o rakouské dědictví.

Historie

editovat

Potomci Marie Terezie vládli v letech 1780–1804 habsburské monarchii a zároveň byli císaři Svaté říše římské. Od roku 1804 používali titul rakouských císařů, který přetrval i po rozdělení země na Rakousko-Uhersko roku 1867. Užívali i další panovnické tituly, zejména titul krále českého a uherského, ale také například v letech 1765–1860 velkovévody toskánského, resp. ve vévody modenského.

Vzhledem k dějinnému významu Habsburků a velikosti jejich rodových držav, dalece přesahujícím lotrinskou dynastii, jež do té doby sehrávala v evropských dějinách úlohu spíše marginální, bývá označení habsbursko-lotrinská dynastie často zkracováno jako Habsburkové.

Čeští králové pocházející z habsbursko-lotrinské dynastie

editovat

Organizace, postavení a rodinný statut

editovat

Habsbursko-lotrinská dynastie byla v letech 1780–1918 v podstatě rodinným společenstvím všech legitimních příbuzných vládnoucího panovníka. Do roku 1918 všichni členové dynastie dostávali s narozením titul arcivévoda respektive arcivévodkyně, a to již od doby císaře Maxmiliána I.[1]

Vládnoucí panovník byl náčelníkem či hlavou domu (dynastie), což mu dávalo ve všech rodinných i dalších otázkách výjimečné autoritativní postavení.[2] Vzhledem ke svému společenskému postavení byla dynastie víceméně uzavřenou společenskou skupinou, jež se řídila vlastními pravidly. Rodinný statut z roku 1839 nepovoloval členům dynastie jiné než rovnorodé manželské sňatky, tzn. sňatky se členy jiných vládnoucích (či dříve vládnoucích) dynastii římskokatolického vyznání. Manželský svazek jakéhokoli člena nebo členky rodiny podléhal schválení hlavy domu a měl vždy také politickou dimenzi. Hlava domu také rozhodovala o finančních příjmech jednotlivých členů dynastie, volbě zaměstnání, stejně jako o místě jejich pobytu, a to včetně cest do ciziny.[3] Byl-li některý z členů císařského domu žalován, rozhodoval ve většině civilních sporů zvláštní soud nejvyššího dvorního maršálka. V trestních věcech mohl provádět jejich výslechy, pokud toho bylo ovšem zapotřebí.[4]

V případě odmítnutí poslušnosti a pravidel daných rodinným statutem (například uzavřením nerovnorodého sňatku) mohl být člen dynastie z dynastie vyloučen, což automaticky znamenalo ztrátu titulu, příjmů, a především jakéhokoli nástupnického nároku pro něj a jeho potomky.[5] K takové situaci došlo během 19. století několikrát. Arcivévoda Ferdinand se v roce 1827 oženil s dcerou poštmistra a byl z domu vyloučen.[6] Arcivévoda Jan Nepomuk Salvátor, syn Leopolda II. Toskánského se v roce 1890 pod jménem Johann Roth vydal v doprovodu tanečnice Ludmily (Milly) Stubelové (s níž se v Londýně oženil) na plavbu do Jižní Ameriky, odkud se nikdy nevrátil. Leopold Ferdinand, syn Ferdinanda IV. Toskánského odešel z rodiny dobrovolně v roce 1902 a žil pod jménem Ferdinand Wölfling. Synovec Františka Josefa I. arcivévoda Ferdinand Karel uzavřel nerovnorodý sňatek s dcerou vídeňského profesora Bertou Czuberovou, byl z domu vyloučen a pod jménem Ferdinand Burg musel žít mimo území habsburské monarchie.[7]

V tomto kontextu potom výběr životního partnera následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d'Este znamenal porušení rodinného statutu. František Ferdinand trval na sňatku s hraběnkou Žofií Chotkovou, která nepocházela z vládnoucího rodu. V roce 1900 František Josef I. sňatek nakonec povolil, ale jen jako sňatek morganatický, což znamenalo, že se František Ferdinand musel oficiálně vzdát nástupnického nároku svých (budoucích) dětí a ani jeho manželka, ani děti nikdy nebyly členy habsbursko-lotrinské dynastie, nýbrž obdržely titul vévodů z Hohenbergu.[8]

Habsbursko-lotrinská dynastie tak byla do roku 1918 striktně oddělena od ostatní společnosti a vnitřně se řídila domácími pravidly rodinného statutu, který zůstával až do roku 1918 před veřejností skryt.[9]

Dynastický erb

editovat
 
Erb habsbursko-lotrinské dynastie

Erb habsbursko-lotrinské dynastie vznikl spojením rodových znaků Habsburků a Lotrinských. Štít je rozdělen do tří polí. V prvním poli je červený lev s modrou zbrojí na zlatém pozadí (erb Habsburků). Ve druhém prostředním poli je červeno-bílo-červený znak Rakous a konečně v posledním třetím poli je úhlopříčné červené břevno se třemi stříbrnými aleriony na zlatém pozadí. Tento dynastický erb byl od roku 1804 umístěn do středu císařského dvouhlavého orla a stal se oficiálním znakem Rakouského císařství.[10]

Otázka následnictví po zániku monarchie

editovat

Císař Karel I. se pod tlakem hrozících nepokojů ve vídeňských ulicích na radu svého okolí den před vyhlášením republiky v tzv. Německém Rakousku vzdal výkonu panovnické moci na jeho území, s tím že bude respektovat rozhodnutí německo-rakouského obyvatelstva o své státní formě. Podle znění textu a výkladu samotného císaře Karla se rozhodně nejednalo o abdikaci jako takovou. Poté, co pod tlakem vlády Německého Rakouska byl nucen vycestovat do Švýcarska, dne 24. března 1919 ve Feldkirchském manifestu své prohlášení s vysvětlením odvolal.

Rakouská a československá republika nárok příslušníků dynastie neuznaly a svými zákony jim zabránily v působení na svých územích. Dynastii byl zkonfiskován téměř veškerý majetek: jak rodové dědictví, tak soukromé vlastnictví jednotlivých členů rodu, kteří se tak dostali do značných finančních nesnází. Podle usnesení mezinárodní konference dohodových mocností měly nástupnické státy (Polsko, Československo, Rumunsko a Jugoslávie) vyplácet rodině jako náhradu alespoň roční příspěvek, každý z nich 5 tisíc liber. Všechny čtyři státy však usnesení ignorovaly a nic nezaplatily. [11]

Rakousko

editovat

Rakousko vydalo 3. dubna 1919 zákon upravující vyhoštění a převzetí majetku rodu habsbursko-lotrinského (Habsburský zákon). Bývalý císař byl tímto zákonem vyhoštěn natrvalo, u ostatních příslušníků rodu bylo setrvání podmíněno tím, že se vzdají panovnického nároku a přihlásí se k občanství republiky. Téhož dne byl přijat Zákon o zrušení šlechty v Rakousku, který v Německém Rakousku zrušil statut šlechtictví. V druhé polovině třicátých let, kdy byl rakouským kancléřem Kurt von Schuschnigg, byly protihabsburské zákony postupně zrušeny a mluvilo se o možnosti obnovení rakouské monarchie, na trůně s Ottou von Habsburg, jako prostředku obrany národní identity Rakouska proti nacionálně socialistickému Německu. Adolf Hitler bral tuto možnost vážně a netajil se svým úmyslem Rakousko okamžitě vojensky napadnout, pokud by došlo k obnově monarchie. V únoru 1938, kdy se zcela zřetelně schylovalo k anšlusu a rakouská politická reprezentace byla v bezvýchodné situaci, nabídl Otto von Habsburg v otevřeném dopise kancléři von Schuschniggovi alespoň převzetí politické odpovědnosti ve funkci kancléře a vedení obrany Rakouska před Německou říší. Von Schuschnigg ale tuto možnost pokládal za předem odsouzenou k neúspěchu, a proto ji odmítl. [12]

Po obsazení Rakouska bylo jedním z prvních opatření nacionálně socialistické vlády obnovení Habsburského zákona v plném rozsahu z roku 1919. Po osvobození Rakouska roku 1945 se sice několik členů habsbursko-lotrinské dynastie do Rakouska vrátilo, ale rakouská vláda uvedla znovu v platnost ústavu z roku 1920, tedy opět včetně předtím zrušeného Habsburského zákona; roku 1946 tak museli členové rodu Rakousko opět opustit. [13] Od roku 1960 mnoho členů rodiny podepsalo prohlášení, jímž se zřekli rakouského trůnu, roku 1961 tak učinila i hlava rodu Otto von Habsburg, rodina však nadále usiluje o zrušení Habsburského zákona.

Článek 60 odst. 3 spolkové ústavy vyloučil členy rodu Habsburků a dalších dříve vládnoucích rodů z možnosti zastávat úřad spolkového prezidenta. Ulrich Habsburg-Lothringen, člen strany Zelených, v roce 2009 spolu se svou snachou ustanovení napadl u rakouského ústavního soudu, ústavní soud ale konstatoval, že nemůže rozhodnout dříve, než se volby uskuteční.[14] V dubnu 2010 se Ulrich Habsburg-Lothringen pokoušel kandidovat v rakouských prezidentských volbách, avšak nezískal potřebný počet podpisů pro podporu své kandidatury.[15] Cílem kandidatury údajně byla snaha ustanovení zdiskredidovat a umožnit ho soudně napadnout.[15] Lidová strana podala již na jaře 2010 návrh na zrušení tohoto ustanovení.[14] Po vyčkávání, zda rakouští politici nezruší ustanovení sami, těsně před uplynutím šestiměsíční lhůty pro volební stížnosti v říjnu 2010 Ulrich Habsburg ustanovení skutečně napadl u Evropského soudu pro lidská práva, přičemž do roku či do dvou očekával pozitivní rozhodnutí.[14] V červnu 2011 Rakouská republika na základě kritiky Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě zrušila paragraf volebního zákona, který omezoval kandidaturu členů rodu na funkci prezidenta republiky, a to i s podporou sociální demokracie, která dosud byla hlavním zastáncem tohoto omezení.[15][16]

Poté, co Otto von Habsburg 4. července ve věku 98 let zemřel, mu byl 17. července ve Vídni uspořádán pohřeb podle tradic habsbursko-lotrinského rodu ve Svatoštěpánském dómu a Kapucínské kryptě, který (ač nebyl oficiálně státní událostí) dosahoval okázalosti srovnatelné s pohřbem vládnoucího panovníka. Kromě tisíce pozvaných hostů (mezi nimi rakouských politiků i panovníků Švédska, Lucemburska a Lichtenštejnska) se jej na ulicích účastnilo až 100 000 lidí.[17][18]

České země

editovat

Československé Národní shromáždění se od habsbursko-lotrinské dynastie a jejího následnictví distancovalo tím, že v těsné návaznosti na konstatování zániku těchto vztahů aklamací zvolilo do funkce prezidenta republiky T. G. Masaryka. § 7 a § 13 československé prozatímní ústavy (zákon č. 37/1918 Sb.) ustanovily orgány a působnost republiky, k existenci české monarchie a jejích orgánů se však zákon nevyjadřuje. § 2 Ústavní listiny ČSR vyhlásil československý stát demokratickou republikou, v jejímž čele stojí volený prezident. § 17 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. členy habsbursko-lotrinského rodu zbavil československého občanství a znemožnil jim ho získat, zákon č. 354/1921 Sb. stanovil propadnutí jejich majetku, který vlastnili z titulu vládnoucího rodu. Zákon 61/1918 Sb. zrušil obecně šlechtictví a jeho řády a tituly. § 19 zákona č. 50/1923 Sb., na ochranu republiky, stanovil trestnost návratu členů bývalé panovnické rodiny nebo jejich pobytu na území Československa bez souhlasu republiky a podpory takového návratu.

Česká republika československý právní řád přejala, ale k těmto záležitostem se od svého vzniku výslovně nevyjádřila. Zákon zakazující používání šlechtických titulů není vymáhán a ty jsou tak i ve veřejné diskusi občas používány. Navíc dle názoru některých současných historiků[19] by tento zákon i při přesném uplatnění znamenal pouze zákaz šlechtických titulů (např. královská výsost) a nikoli šlechtických hodností (např. arcivévoda). Po pádu komunistického režimu začali také členové bývalé panovnické rodiny navštěvovat Českou republiku, aniž by byl vymáhán zákon zakazující jejich pobyt – naopak vystoupili v rámci různých oficiálních událostí, jako například Audience u císaře Karla I., a setkali se s mnoha veřejnými činiteli. Ottovi Habsburskému bylo uděleno čestné občanství některých měst (Františkovy Lázně, Brandýs nad Labem) a při určitých příležitostech byl veřejně oslovován plným titulem a byla mu vzdávána čest i důstojníky současné Armády České republiky.[20][21]

Nejsou známy případy, že by se členové rodu ucházeli o trůn nebo o funkci demokratické hlavy státu v některé z republik na území bývalého Rakouska-Uherska kromě Rakouské republiky. Otázkou následnictví českého trůnu se teoreticky zabývá Petr Nohel[22] a Josef Pejřimovský[23], jejichž texty zveřejnil zpravodaj a web politické strany Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska) a převzal nezávislý portál českých monarchistů.[24][25] o nichž však není známo, že by se v nich angažoval někdo s nárokem na následnictví, a volební úspěchy strany v parlamentních volbách se pohybovaly v desetinách procenta. Zastánci monarchie, kteří mají k habsbursko-lotrinskému rodu blízko, jsou i v jiných politických stranách, například Nina Nováková a Daniel Herman.[26]

Maďarsko

editovat

V Maďarsku byla po období politické nestability a bojů o moc 1. března 1920 hlasováním národního shromáždění obnovena monarchie, v níž měl panovníka dočasně zastoupit admirál Miklós Horthy jako říšský správce. Nárok habsbursko-lotrinského rodu na maďarský trůn nebyl oficiálně zpochybněn, ale zároveň ani nebyl král oficiálně povolán z exilu, aby se ujal maďarského trůnu. Horthy Karla I. (jenž byl roku 1916 korunován jako maďarský král Karel IV.) zpočátku v korespondenci ujišťoval o své loajalitě a o tom, že co nejdříve připraví Maďarsko na panovníkův návrat, ale když upevnil svou politickou pozici v zemi, jeho vstřícnost značně ochladla. Karel se dvakrát neúspěšně pokusil o návrat do Maďarska (měl v tom i ústní podporu francouzského ministerského předsedy Aristida Brianda, po nezdaru však dementovanou). Při prvním pokusu o restauraci přicestoval na jaře 1921 do Budapešti inkognito – Horthy Karla opět ujistil o tom, že brzy připraví zem k jeho oficiálnímu návratu, ale slib nedodržel. Podruhé se pokusil Karel převzít moc v Maďarsku vojensky za pomoci loajálního vojska pod vedením plukovníka Antonína Lehára. Tažení na Budapešť se změnilo v triumfální pochod, při kterém většina obyvatelstva Karlovi projevovala loajalitu jako svému králi. Neúspěch tažení byl způsoben několika nedorozuměními a zradou jednoho z Karlových velících důstojníků (generála Hegedüse). Šanci na úspěšnou restauraci habsbursko-lotrinské dynastie v Maďarsku však také snižovala nepříznivá mezinárodněpolitická situace (Československo, Jugoslávie a Rumunsko mobilizovaly svá vojska na hranicích Maďarska a hrozily opětovným vpádem do země v případě restaurace habsbursko-lotrinské dynastie).

Karel byl následně deportován na ostrov Madeira a národní shromáždění přijalo na nátlak západních mocností 6. listopadu 1921 zákon o detronizaci habsbursko-lotrinské dynastie. Karel však odmítl abdikovat a svého nároku na trůn se nikdy nevzdal, stejně tak ani jeho potomci, ačkoli o restauraci monarchie v Maďarsku se již nepokusili. Maďarsko bylo monarchií až do roku 1946, ale přes několik pokusů o vybrání nového panovníka zůstalo královstvím bez krále.[27]

Od roku 1993 v maďarském Šoškútu žije Jiří Habsbursko-Lotrinský, syn korunního prince Otty. V roce 1997 se jeho svatby s vévodkyní Eilikou Oldenburskou ve svatoštěpánské bazilice v Budapešti zúčastnily vrcholní představitelé Maďarska i evropských zemí. Jiří Habsbursko-Lotrinský hovoří plynně maďarsky a je předsedou maďarské pobočky Červeného kříže, působí v politice jako zvláštní vyslanec Evropské unie v Maďarsku a zasadil se o přijetí země do EU.

Současnost

editovat

Historicky jsou členové habsbursko-lotrinské rodiny přímými potomky nepřerušené linie českých králů od přemyslovských knížat.[28] V současné době žije většina členů rodiny v Bavorsku, Rakousku a Maďarsku, někteří členové žijí ve Švédsku (Valpurga). Dnes se členové dynastie aktivně účastní politiky např. Karlova vnučka Gabriela byla v letech 2009–2013 velvyslankyní Gruzie v Německu a její sestra Walburga (Valpurga) byla v letech 2006–2014 členkou švédského parlamentu.[29][30] Mimo podnikání a politiku se v současnosti někteří členové rodu věnují modelingu (Eleonora) nebo automobilovému závodnictví (Ferdinand Zvonimir).[31]

Habsbursko-lotrinská dynastie dnes

editovat

Současnou hlavou Habsbursko-lotrinské dynastie je Karel von Habsburg, který vystřídal svého otce Ottu v čele císařské dynastie poté, co se jeho otec v roce 2007 této role vzdal. Karel je nejstarší vnuk posledního císaře Rakousko-Uherska Karla I.

  •   Císař svaté říše římské Leopold II. (1747–1792)
    •   Císař František I. (1768–1835)
    •   Velkovévoda Ferdinand III. Toskánský (1769–1824), zakladatel toskánské větve císařské dynastie
      •   Velkovévoda Leopold II. Toskánský (1797–1870)
        •   Velkovévoda Ferdinand IV. Toskánský (1835–1908)
          • Arcivévoda Petr Ferdinand (1874–1948)
            •   Arcivévoda Gottfried (1902–1984)
              • Arcivévoda Leopold Franz (1942–2021)
                • (45) Arcivévoda Zikmund, velkovévoda toskánský (* 1966); ženatý s Elyssou Edmonstoneovou
                  • (46) Arcivévoda Leopold, velkokníže toskánský (* 2001)
                  • (47) Arcivévoda Maximilian (* 2004)
                • (48) Arcivévoda Guntram (* 1967); morganaticky (v Toskánsku) oženěn s Deborou de Sola, uznávanou jako hraběnka von Habsburg [sňatek se zpětnou platností schválen jako dynastický (pouze v Rakousku)]
                  • (49) Tiziano Leopold, hrabě von Habsburg (* 2004), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva
            •   Arcivévoda Jiří (1905–1952)
              • (50) Arcivévoda Radbot (* 1938); morganaticky ženatý s Caroline Proustovou, s potomky
              • (51) Arcivévoda Georg (* 1952).
        •   Arcivévoda Karel Salvátor, princ toskánský (1839–1892)
          •   Arcivévoda Leopold Salvátor, princ toskánský (1863–1931)
          •   Arcivévoda František Salvátor, princ toskánský (1866–1939)
            •   Arcivévoda Hubert Salvátor (1894–1971)
              • Arcivévoda Friedrich Salvator (1927–1999)
                • (53) Arcivévoda Leopold (* 1956)
                • (54) Arcivévoda Alexander Salvator (* 1959); ženatý s hraběnkou Marií-Gabriele von Waldstein
                  • (55) Arcivévoda Constantin Salvator (* 2002)
                  • (56) Arcivévoda Paul Salvator (* 2003)
              • (57) Arcivévoda Andreas Salvator (* 1936); ženatý s (1) [rozvod 2001 (a anulování 2002)] Marií de la Piedad Espinosa de los Monteros y Rosillo (2) 2001 (civilně) a 2003 (nábožensky) hraběnkou Valerií Podstatzky-Lichtenstein. Potomci pouze z druhého manželství.
                • (58) Arcivévoda Thadeus Salvator (* 2001)
                • (59) Arcivévoda Casimir Salvator (* 2003)
              • (60) Arcivévoda Markus (* 1946); morganaticky se oženil s Hildegardou (Hilde) Marií Jungmayrovou, s potomky
              • (61) Arcivévoda Johann (* 1947); morganaticky se oženil s Anne-Marií Stummerovou, s potomky
              • (62) Arcivévoda Michael (* 1949); oženěný v roce 1992 s Evou Antonií von Hofmann, s jednou dcerou
            •   Arcivévoda Theodore Salvator (1899–1978)
              • (63) Arcivévoda Carl Salvator (* 1936); ženatý s Edith Wenzlovou Frn von Sternbach [manželství zpětně schváleno jako dynastické (pouze v Rakousku)]
                • Hrabě Matthias Habsburský (1971–2024), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva
                  • (64) Hrabě Nikolaus Habsburský (* 2000), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva
                  • (65) Hrabě Jakob Habsburský (* 2001), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva
                  • (66) Hrabě Martin Habsburský (* 2011), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva
                • (67) Hrabě Johannes Habsburský (* 1974), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva, ženatý s Katharinou Lieselotte Riedl Edle von Riedenstein
                • (68) Hrabě Bernhard Habsburský (* 1977), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva
                • (69) Hrabě Benedikt Habsburský (* 1983), zachovává si svá rakousko-uherská dynastická práva******
                •   Arcivévoda Klement Salvátor (1904–1974); ženatý s Elisabeth Gfn Rességuier de Miremont [manželství zpětně schváleno jako dynastické (pouze v Rakousku)]
              • Clemens, kníže von Altenburg (1932–2022), zpětně integrován do dynastie; ženatý s Laurence Costaovou de Beauregard
                • (70) Philipp, kníže von Altenburg (* 1966), zpětně integrován do dynastie
              • (71) Georg, kníže von Altenburg (* 1933), zpětně integrován do dynastie
              • Peter, Prince von Altenburg (1935–2008), zpětně integrován do dynastie; ženatý s Juliane Gfn von Waldstein-Forni
                • (72) Friedrich, kníže von Altenburg (* 1966), zpětně integrován do dynastie; ženatý s Gabriele Gfn von Walterskirchen
                  • (73) Emanuel, kníže von Altenburg (* 2002)
                  • (74) Nikolaus, kníže von Altenburg (* 2008)
                • (75) Leopold, kníže von Altenburg (* 1971), zpětně integrován do dynastie
              • (76) Johannes, kníže von Altenburg (* 1949), zpětně integrován do dynastie
    •   Arcivévoda Josef, palatin uherský (1776–1847)
      •   Arcivévoda Josef Karel (1833–1905)
        •   Arcivévoda Josef August (1872–1962)
          •   Arcivévoda Josef František (1895–1957)
            • Arcivévoda Josef Arpád (1933–2017)
              • (77) Arcivévoda Joseph Karl (* 1960); ženatý s princeznou Margarete von Hohenberg
                • (78) Arcivévoda Joseph Albrecht (* 1994); ženatý s hraběnkou Sophie von Schaesberg
                • (79) Arcivévoda Paul Leo (* 1996)
              • (80) Arcivévoda Andreas-Augustinus (* 1963); ženatý s hraběnkou Marií-Christine von Hatzfeldt-Dönhoff
                • (81) Arcivévoda Friedrich-Cyprian (* 1995)
                • (82) Arcivévoda Pierre (* 1997)
                • (83) Arcivévoda Benedikt-Alexander (* 2005)
              • (84) Arcivévoda Nikolaus (* 1973); ženatý s Eugenií de Calonje y Gurrea
                • (85) Arcivévoda Nicolás (* 2003)
                • (86) Arcivévoda Santiago (* 2006)
              • (87) Arcivévoda Johannes (* 1975); ženatý s Maríou Gabrielou Montenegro Villamizarovou
                • (88) Arcivévoda Johannes (* 2010)
                • (89) Arcivévoda Alejandro (* 2011)
                • (90) Arcivévoda Ignacio (* 2013)
            • (91) Arcivévoda Géza (* 1940); dvakrát se morganaticky oženil s (1) [rozvod] Monikou Deckerovou a (2) [občansky] Elizabethou Jane Kunstadterovou. Potomci z obou manželství.
            • (92) Arcivévoda Michael (* 1942); ženatý s princeznou Christianou Löwensteinsko-Wertheimsko-Rosenberskou, švagrovou jeho bratra
              • (93) Arcivévoda Eduard (* 1967); ženatý s baronkou Marií Theresií von Gudenus
                • (94) Arcivévoda Paul Benedikt (* 2000)
              • (95) Otec Paul Habsburg (* 1968), kněz Legie Kristovy

Habsbursko-lotrinští panovníci

editovat

Rakouští arcivévodové a císaři

editovat
Související informace naleznete také v článku Seznam rakouských arcivévodů a císařů.
 
Znak Rakouského císařství

Titulární císaři Rakouska:

  • Galerie
  •  
    Josef II.
  •  
    Leopold II.
  •  
    František I.
  •  
    Ferdinand I.
  •  
    František Josef I.
  •  
    Karel I.

Parmští vévodové

editovat
 
Znak parmských vévodů
Související informace naleznete také v článku Seznam parmských vévodů.

Habsburští vévodové z Parmy:

  • Galerie
  •  
    Marie Luisa

Modenští vévodové

editovat
Související informace naleznete také v článku Seznam vévodů Modeny a Ferrary.
 
Znak modenského vévodství

Habsburští vévodové z Modeny:

Titulární modenští vévodové:

  • Galerie
  •  
    František IV.
  •  
    František V.

Toskánští vévodové

editovat
Související informace naleznete také v článku Seznam toskánských panovníků.
 
Znak Habsburských vévodů z Toskánska

Habsburští vévodové z Toskánska:

Titulární toskánští vévodové:

  • Galerie
  •  
    František I. Štěpán Lotrinský
  •  
    Leopold I.
  •  
    Ferdinand III.
  •  
    Leopold II.
  •  
    Ferdinand IV.

Mexičtí císaři

editovat
Související informace naleznete také v článku Mexický císař.
 
Znak mexického císařství

Habsburští císaři z Mexika:

  • Galerie
  •  
    Maxmilián I.

Členové rodiny Otty Habsburského

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Vocelka, Karl - Heller, Lynn: Die Lebenswelt der Habsburger. Kultur- und Mentalitätgeschichte einer Familie, Styria: Graz-Wien-Köln 1997, s.145.
  2. ↑ Urban, Otto: František Josef I. Mladá Fronta: Praha 1991, s. 70-71.
  3. ↑ Urban, s. 70-72.
  4. ↑ Princ, M. Soudnictví v českých zemích v letech 1848–1938 (soudy, soudní osoby, dobové problémy). Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 102.
  5. ↑ Urban, s. 70-71
  6. ↑ Urban, s. 67.
  7. ↑ Urban s. 254-256.
  8. ↑ Galandauer, Jan: František Ferdinand D'Este, Svoboda: Praha 1993, s. 66-67.
  9. ↑ Urban, Otto, c.d., s. 70.
  10. ↑ Vocelka, Karl - Heller, Lynn: c.d., s. 156.
  11. ↑ PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Smrt na Madeiře, s. 11. 
  12. ↑ PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Po císařově smrti, s. 245–249. 
  13. ↑ PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Po císařově smrti, s. 256–257. 
  14. ↑ a b c Habsburk si stěžuje u Evropského soudu: Mám právo kandidovat na prezidenta, iHNed.cz, 5. 10. 2010 ČTK, gaa
  15. ↑ a b c Rakousko zrušilo 92 let starý protihabsburský paragraf, iDnes.cz, 17. 6. 2011, ČTK, stf (Petr Štefan)
  16. ↑ Stane se Habsburg rakouským prezidentem? Šance ožívá téměř po 100 letech, iHNed.cz, 16. 6. 2011, ČTK
  17. ↑ Otto Habsburgs letzter Weg: Tausende nehmen Abschied. www.heute.at [online]. [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-18. 
  18. ↑ Otto von Habsburg měl být českým králem. Vídeň mu připravila pompézní pohřeb... tn.cz, 15. 7. 2011
  19. ↑ Richard Händl: Používejte šlechtické hodnosti Archivováno 4. 5. 2010 na Wayback Machine.
  20. ↑ Josef Pejřimovský: Audience u císaře Karla 2008 Archivováno 18. 1. 2012 na Wayback Machine.
  21. ↑ Pozvánka na Audienci u císaře Karla I.. www.historickaslechta.cz [online]. [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-02. 
  22. ↑ NOHEL, PETR, 1978-. Údělná knížata a markrabata moravská. 1. vydání. vyd. Praha: [s.n.] 24 s. ISBN 9788075680129, ISBN 807568012X. OCLC 972606827 
  23. ↑ PEJŘIMOVSKÝ, JOSEF,. Blahoslavený český král, císař Karel I. z Domu Rakouského. 2. doplněné vydání. vyd. [Czech Republic]: [s.n.] 119 pages, 6 folded leaves of plates s. ISBN 9788026015352, ISBN 8026015355. OCLC 886492725 
  24. ↑ Petr Nohel: Současní následníci českého trůnu Archivováno 27. 1. 2012 na Wayback Machine., Pro monarchii, nezávislý portál českých monarchistů, 1. 4. 2011, převzato z Monarchistického zpravodaje č. 31, zpravodaje Koruny české, monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska, březen 2011
  25. ↑ Petr Nohel: Mohli by Hohenbergové usednout na český trůn? Archivováno 11. 6. 2020 na Wayback Machine., Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, 21. 2. 2011
  26. ↑ Monarchisté jdou do volebního klání o Evropský parlament!. Koruna Česká [online]. [cit. 2019-05-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-05-25. 
  27. ↑ PERNES, Jiří. Poslední Habsburkové. Brno: Barrister & Principal, 2010. ISBN 978-80-87029-50-3. Kapitola Pokusy o návrat, s. 211–229. 
  28. ↑ Dědic a potomek Přemyslovců – Kruh přátel blahoslaveného Karla I.. mariaterez.sweb.cz [online]. [cit. 2011-06-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-11. 
  29. ↑ http://www.riksdagen.se/webbnav/index.aspx?nid=1111&iid=0181728423812
  30. ↑ http://www.lidovky.cz/princezna-uherska-a-ceska-gabriela-von-habsburg-bude-velvyslankyni-1fr-/ln_zahranici.asp?c=A100223_145321_ln_zahranici_mtr
  31. ↑ Potomci Habsburků mají k Česku blízko, někteří tu žijí a česky mluví. iDNES.cz [online]. 2019-06-01 [cit. 2022-08-30]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • GALANDAUER, Jan; HONZÍK, Miroslav. Osud trůnu habsburského. 3. přeprac. a dopl. vyd. Praha: Panorama, 1986. 397 s. 
  • HAMANNOVÁ, Brigitte. Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha: Brána ; Knižní klub, 1996. 408 s. ISBN 80-85946-19-X. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Habsbursko-lotrinská_dynastie&oldid=24354018“