Mořic z Ditrichštejna

moravsko-rakouský šlechtic

Mořic Josef Jan Nepomuk kníže z Dietrichsteinu, počeštěně z Ditrichštejna (německy Moritz Joseph Johann Nepomuk Fürst von Dietrichstein-Proskau-Leslie; 19. února 1775 Vídeň27. srpna 1864 Vídeň) byl rakouský šlechtic, důstojník a dvořan. V mládí sloužil v armádě, později působil u císařského dvora. Od roku 1815 byl vychovatelem Napoleona II., později byl nejvyšším komořím císařského dvora (1845–1848). V roce 1858 zdědil po synovci Josefovi titul knížete, ale protože byl bezdětný, na základě rodinné dohody z roku 1856 rezignoval na rodové dědictví na Moravě, v Čechách a Rakousku. Zemřel v roce 1864 jako poslední mužský potomek rodu Ditrichštejnů. Jméno Dietrichtein spolu s knížecím titulem získal o několik let později manžel jeho praneteře Alexandriny, rakouský ministr zahraničí Alexandr Mensdorff-Pouilly.[1]

Mořic kníže z Dietrichsteinu
Mořic hrabě z Ditrichštejna (1828), litografie Josefa Kriehubera
Mořic hrabě z Ditrichštejna (1828),
litografie Josefa Kriehubera
9. kníže z Ditrichštejna[pozn. 1]
Ve funkci:
10. července 1858 – 27. srpna 1864
PředchůdceJosef z Dietrichstein-Proskau-Leslie
Nástupcetitul zanikl a v roce 1869 ve formě Dietrichstein-Nicholsburg přešel na Alexandra Mensdorff-Pouilly
Dědičný člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
1861 – 27. srpna 1864
PanovníkFrantišek Josef I.
Nejvyšší komorník rakouského císařského dvora
Ve funkci:
1845 – 1848
PanovníkFerdinand I.
PředchůdceJan Rudolf Czernin z Chudenic
NástupceKarel Lanckoroński-Brzezie
Ředitel rakouských císařských mincovních a antických sbírek
Ve funkci:
1833 – 1848
PanovníkFerdinand I.
Prefekt rakouské dvorní knihovny
Ve funkci:
1826 – 1848[zdroj?]
PanovníkFrantišek I., Ferdinand I.
Ředitel rakouských dvorských koncertů
Ve funkci:
1819 – 1826
PanovníkFrantišek I.
Tajný rada
Císařský komorník

Narození19. února 1775
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí27. srpna 1864 (ve věku 89 let)
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Choť(1800) Terezie Gilleisová (1779–1860)
RodičeKarel Jan z Dietrichstein-Proskau-Leslie (1728–1808)
Marie Kristina z Thun-Hohensteinu (1738–1788)
Děti1. Mořic Jan II. (1801–1852)
2. Karel Jan (1802–1804)
3. Ida (1804–1822)
4. Alexandr (1806)
5. Julie Františka (1807–1883)
Příbuznísynovec: Josef z Dietrichstein-Proskau-Leslie (1798–1858)
Profeseknihovník, voják a politik
Náboženstvířímskokatolické
CommonsMoritz Joseph Johann von Dietrichstein
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

 
Portrét Mořice Ditrichštejna v pozdějším věku od V. J. Bauera

Pocházel z významného šlechtického rodu Ditrichštejnů, narodil se ve Vídni jako čtvrtý syn knížete Karla Jana z Ditrichštejna (1728–1808), matka Marie Kristina (1738–1788) pocházela z rodu Thun-Hohensteinů. Mořic vstoupil v roce 1791 do armády a zúčastnil se bojů proti revoluční Francii. V roce 1798 dosáhl hodnosti plukovníka a v Neapoli byl pobočníkem generála Macka. V roce 1799 byl krátce ve francouzském zajetí a o rok později z vojenských služeb vystoupil. Po Vídeňském kongresu byl jmenován nejvyšší hofmistrem a vychovatelem Napoleona II., vévody zákupského (1815–1832). Mezitím začal zastávat další funkce u dvora, byl postupně ředitelem dvorských koncertů (Hofmusikgraf, 1819–1826), ředitelem Dvorního divadla (1821–1826), prefektem dvorní knihovny (1826–1848) a ředitelem císařských mincovních a antických sbírek (1833–1848). Nakonec byl v letech 1845–1848 nejvyšším komořím císařského dvora, v letech 1846–1848 byl souběžně i nejvyšším hofmistrem. Byl též c. k. tajným radou, komořím a čestným rytířem Maltézského řádu. V roce 1861 byl jmenován dědičným členem rakouské panské sněmovny (i když v té době již dědice neměl, ale členství v horní komoře rakouského parlamentu mu náleželo automaticky jako hlavě rodu).

V roce 1856 uzavřel rodinnou dohodu se svým synovcem Josefem o naložení s ditrichštejnským dědictvím. Mořicovi bylo v té době přes osmdesát let a přežil svého jediného syna, proto se vzdal nároků na dědictví majetku (s podmínkou vysoké apanáže 40 000 zlatých ročně). Z jeho potomstva byla tehdy naživu již jen nejmladší dcera Julie (1807–1883), provdaná do rodu Oettingenů. Pro ni Mořic vyjednal "odškodnění" z ditrichštejnského dědictví ve výši půl milionu zlatých v hotovosti. Po smrti synovce Josefa (1858) převzal titul knížete, rodový majetek na Moravě, v Čechách a Rakousku si rozdělily praneteře (Terezie, Alexandrina, Gabriela a Klotylda) v roce 1862.[2]

Zemřel ve Vídni 27. srpna 1864 jako poslední mužský potomek rodu Ditrichštejnů. Knížecí titul byl v roce 1869 přenesen na spřízněnou rodinu Mensdorff-Pouilly.

RodinaEditovat

 
Hrob knížete Mořice z Ditrichštejna na Vídeňském hřbitově v Hietzingu

V roce 1800 se ve Vídni oženil s hraběnkou Terezií Gilleisovou (1779–1860), c. k. palácovou dámou, ze starobylé rakouské šlechtické rodiny, mimo jiné byla švagrovou generála Ignáce Hardegga (1772–1848), prezidenta dvorské válečné rady. Měli spolu pět dětí, z nichž dva synové zemřeli v dětství (jsou pohřbeni v Ditrichštejnské hrobce v Mikulově).[3]

  • 1. Mořic Jan II. (4. července 1801 – 15. října 1852), c. k. tajný rada, komoří, diplomat, rakouský vyslanec v Belgii 1833–1837 a 1839–1844, velvyslanec ve Velké Británii 1844–1848
    • ⚭ (1842) Eva Sofia Potocka (1. prosince 1820 – 11. září 1882)
  • 2. Karel Jan (1802–1804)
  • 3. Ida (24. srpna 1804 – 15. dubna 1822)
  • 4. Alexandr (1806)
  • 5. Julie Františka (12. srpna 1807 – 22. dubna 1883)

OdkazyEditovat

PoznámkyEditovat

  1. Ve skutečnosti byl desátým knížetem, protože prvním knížetem byl už kardinál František z Dietrichsteinu (1570–1636).

ReferenceEditovat

  1. Ottův slovník naučný, díl 7; Praha, 1893 (reprint 1997), s. 508 ISBN 80-7185-057-8
  2. ŠVAŘÍČKOVÁ-SLABÁKOVÁ, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Mensdorffové-Pouilly v 19. století; Praha, 2007; s, 223–227
  3. BRICHTOVÁ, Dobromila: Pod tvými ochrannými křídly. Od loretánského kostela k hrobce Dietrichsteinů v Mikulově; Mikulov, 2014; s. 90 ISBN 978-80-260-6977-5

LiteraturaEditovat

Externí odkazyEditovat