Wikipedie

Alfred Windischgrätz

šlechtic a císařský polní maršál
Tento článek je o rakouském vojevůdci. O jeho vnukovi a předsedovi předlitavské vlády pojednává článek Alfred August Windischgrätz.

Alfred kníže Windischgrätz, někdy též Alfred z Windisch-Graetze (německy Alfred Candidus Ferdinand Fürst zu Windisch-Graetz (11. května 1787, Brusel – 21. března 1862, Vídeň)[2] byl česko-rakouský šlechtic a rakouský polní maršál[3]. Jako příslušník starého rodu Windischgrätzů obdržel v roce 1804 knížecí titul. Během dlouholeté kariéry v rakouské armádě proslul především nekompromisním zakročením proti revoluci v roce 1848. Během bojů v Praze byla zastřelena jeho manželka Eleonora ze Schwarzenbergu.[4] Vlastnil rozsáhlý majetek v různých částech Rakouského císařství, v Čechách sídlil na zámcích Tachov a Štěkeň. Z jeho potomstva vynikl vnuk Alfred III. Windischgrätz (1851–1927), rakouský předseda vlády v letech 1893–1895.

Alfred kníže Windischgrätz
Alfred kníže Windischgrätz
Alfred kníže Windischgrätz
1. kníže Windisch-Graetz
Ve funkci:
1804 – 21. března 1862
Předchůdce1804 udělen říšský knížecí stav dědičný pro prvorozeného syna, 1822 říšský kníže titul pro všechny členy linie, 1825 titul Jasnost
NástupceAlfred II. Windischgrätz
Dědičný člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci:
1861 – 21. března 1862
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdcePanská sněmovna zřízena
NástupceAlfred II. Windischgrätz
Guvernér pevnosti v Mohuči
Ve funkci:
1859 – 1862
PanovníkFrantišek Josef I.
PředchůdceHeinrich von Reitzenstein
Nástupcearcivévoda Vilém
Vrchní velitel v Českém království
Ve funkci:
1840 – 1848
PanovníkFerdinand V.
PředchůdceEmanuel Mensdorff-Pouilly
NástupceFrantišek Khevenhüller-Metsch
Vojenská služba
HodnostRakouský polní maršál
Velelpražská císařská posádka, velící generál v Čechách, vrchní velitel rakouské armády mimo Itálii, později vrchní velitel v Uhrách
Bitvy/válkySvatodušní bouře, (Revoluce v roce 1848), bitva u Schwechatu, bitva u Kápolny
VyznamenáníVelkokříž Vojenského řádu Marie Terezie; 1830: rakouský Řád zlatého rouna (č. 911)[1]
Narození11. května 1787
Brusel,
Rakouské NizozemíRakouské Nizozemí Rakouské Nizozemí
Úmrtí21. března 1862
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníkostel sv. Václava v Tachově, od 1886 hrobka Windisch-Graetzů v Kladrubech
Choť(1817) Marie Eleonora ze Schwarzenbergu (1796–1848)
RodičeJosef Mikuláš Windischgrätz (1744–1802) a Leopoldina z Arenbergu (1751–1812)
DětiAlfred II. (1819–1876)
August (1828–1910)
Ludvík (1830–1904)
Josef (1831–1906)
Příbuzníbratr: Weriand Alois Windisch-Graetz (1790–1867)
snacha: Hedvika z Lobkowicz (1829–1852)
švagr: Jan Adolf II. Schwarzenberg (1799–1888)
švagr: Felix ze Schwarzenbergu (1800–1852)
švagr: Bedřich Schwarzenberg (1809–1885)
švagrová: Marie Eleonora z Lobkowicz (1795–1876)
vnuk: Alfred III. August Windisch-Graetz (1851–1927)
synovec: Arnošt Ferdinand Windisch-Graetz (1827–1918)
tchán: Josef II. ze Schwarzenbergu (1769–1833)
tchyně: Pavlína z Arenbergu (1774–1810)
Profesedůstojník a politik
Oceněnírytíř Řádu zlatého rouna (1830)
Řád sv. Jiří 4. třídy
rytíř velkokříže Řádu sv. Štěpána Uherského
Řád sv. Ondřeje
velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie
… více na Wikidatech
CommonsAlfred, Prince of Windisch-Graetz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotopisEditovat

 
Rodový erb Windischgrätzů

Pocházel ze starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě. Jeho čeština byla špatná, ale je považován za příslušníka české nobility.
Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813–1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka Konstantinových Kyrysníků, jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády.

Vojenská kariéraEditovat

 
Jezdecký portrét maršála Windischgrätze

V letech 1840–1848 působil ve funkci velícího generála v Čechách se sídlem v Praze.[5] I když byl povýšený (traduje se jeho výrok, že „člověk začíná až baronem“) byl mezi vojáky českých pluků oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie.

Po březnové revoluci se ve Vídni stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl však pro revolucionáře stejně nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách.

Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. V Praze 12. června na počátku konfliktu byla náhodně zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová (vyhlížející z okna) a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.

 
Zámek v Tachově, rodové knížecí sídlo

Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. Následující ráno, kdy navzdory příměří v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky, se znovu ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů i když mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě.[zdroj?] Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.

S chorvatským bánem Josifem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem.

Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budína a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzívu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Prešpurku.

Jeho odvolání ale mělo i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovaly na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.

Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil. Zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, jeho ostatky byly převezeny do rodové hrobky v kostele svatého Václava v Tachově. V říjnu 1886 byly převezeny do nové hrobky v Kladrubech.

Majetkové poměryEditovat

 
Erb knížete Alfreda Windischgrätze s dekorací Řádu zlatého rouna na zámku Štěkeň

Dědicem rodového majetku se stal jako nezletilý v lednu 1802 po smrti otce Josefa Mikuláše. Po otci zdědil rozsáhlá panství v západních a jižních Čechách (Tachov, Štěkeň). Poručníci (matka Leopoldina a kníže Josef Schwarzenberg) mu v roce 1804 koupili svobodná říšská panství Eglofs a Siggen v Německu, na základě toho získal knížecí titul (1804), rozšířený v roce 1822 na celou rodinu. Tachovské panství rozšířil v roce 1823 nákupem statků Tisová a Trnová.[6] V roce 1825 koupil od státu panství zrušeného kladrubského kláštera. Z předepsané kupní ceny 275.000 zlatých zaplatil jen polovinu, druhá polovina mu byla odpuštěna za zásluhy o monarchii.[7] Ke kladrubskému panství patřilo 23 vesnic a více než 3.500 hektarů půdy. Své statky v Čechách příležitostně navštěvoval a upravoval, po nuceném odchodu do výslužby zaměřil pozornost především na Světce u Tachova, kde přistoupil k nákladné přestavbě kláštera a především k realizaci velkorysého projektu novogotické jízdárny.[8] Hodnota velkostatků v Čechách byla v pozůstalostním řízení v roce 1862 vyčíslena na tři a půl milionu zlatých.[9]

 
Novogotická jízdárna ve Světcích

Kromě statků v Čechách vlastnil velkostatky i v dalších částech monarchie, v roce 1845 koupil Rogatec (Rohitsch) v dnešním Slovinsku a o rok později Cerovou s hradem Korlátka v Uhrách.[10] K těmto panstvím náleželo přibližně 8.000 hektarů půdy. Ve Vídni byl jeho sídlem rodový palác v ulici Renngasse ve čtvrti Innere Stadt, kde také sídlila centrální správa velkostatků.

RodinaEditovat

 
Marie Eleonora, rozená princezna Schwarzenbergová (1796–1848), manželka knížete Alfreda Windischgrätze

Alfred Windischgrätz se v roce 1817 na zámku Hluboká oženil s princeznou Marií Eleonorou Schwarzenbergovou (1796–1848), nejstarší dcerou knížete Josefa II. ze Schwarzenbergu a tragicky zemřelé Pavlíny, rozené Arenbergové. Marie Eleonora byla starší sestrou rakouského předsedy vlády Felixe Schwarzenberga a dlouholetého pražského arcibiskupa a kardinála Bedřicha Schwarzenberga. Jako Windischgrätzova manželka byla později jmenována c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Kněžna Marie Eleonora byla za nevyjasněných okolností nešťastnou náhodou zastřelena během revoluce v roce 1848 v Praze. Pohřbena byla původně v Tachově, od roku 1886 jsou její ostatky uloženy v rodové hrobce v Kladrubech. Z manželství Alfreda Windischgrätze a Eleonory Schwarzenbergové se narodilo sedm dětí. Pět synů sloužilo v armádě a s ohledem na otcovo postavení všichni dosáhli vysokých hodností.[11]

Potomstvo:

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Zvláštní otisk ze zpravodaje Heraldika a genealogie; Praha, 1991; s. 278
  2. ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 458. 
  3. ↑ Služební postup Alfreda Windischgrätze in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 203 dostupné online
  4. ↑ Ottův slovník naučný; 27. díl; Praha, 1908, s. 251–252 dostupné online
  5. ↑ Kolektiv: Od knížecí družiny k posádkovému městu. Praha vojenská od nejstarších dob po současnost; Vojenský historický ústav Praha, Ministerstvo obrany České republiky; Praha, 2006; s. 27–28 ISBN 80-7278-347-5 dostupné online
  6. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 347
  7. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 141
  8. ↑ PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Tachov, 2014; s. 40–55 ISBN 978-80-87316-48-1
  9. ↑ Přehled majetku rodu Windischgrätzů in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 668–671 dostupné online
  10. ↑ Rodinný archiv Windischgrätzů; Státní oblastní archiv v Plzni, Plzeň, 1975; s. 23–27 dostupné online
  11. ↑ Rodina Alfreda Windischgrätze in: Gothaischer genealogischer Hofkalender, Gotha, 1876; s. 288–289 dostupné online
  12. ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Windisch-Graetzů 4 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2009-04-24 [cit. 2021-09-01]. Dostupné online. 

LiteraturaEditovat

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Alfred_Windischgrätz&oldid=21372249“