Alfred Windischgrätz
Alfred kníže Windischgrätz, někdy též Alfred z Windisch-Graetze (německy Alfred Fürst zu Windisch-Graetz (11. května 1787, Brusel – 21. března 1862, Vídeň) byl český šlechtic a rakouský polní maršál.
| Alfred kníže Windischgrätz | |
|---|---|
 Alfred kníže Windischgrätz | |
| 1. kníže Windisch-Graetz | |
| Ve funkci: 1804 – 21. března 1862 | |
| Předchůdce | 1804 udělen říšský knížecí stav dědičný pro prvorozeného syna, 1822 říšský kníže titul pro všechny členy linie, 1825 titul Jasnost |
| Nástupce | Alfred II. Windischgrätz |
| Dědičný člen rakouské Panské sněmovny | |
| Ve funkci: 1861 – 21. března 1862 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Předchůdce | Panská sněmovna zřízena |
| Nástupce | Alfred II. Windischgrätz |
| Guvernér pevnosti v Mohuči | |
| Ve funkci: 1859 – 1862 | |
| Panovník | František Josef I. |
| Předchůdce | Heinrich von Reitzenstein |
| Nástupce | arcivévoda Vilém |
| Vrchní velitel v Českém království | |
| Ve funkci: 1840 – 1848 | |
| Panovník | Ferdinand V. |
| Předchůdce | Emanuel Mensdorff-Pouilly |
| Nástupce | František Khevenhüller-Metsch |
| Vojenská služba | |
| Hodnost | Rakouský polní maršál |
| Velel | pražská císařská posádka, velící generál v Čechách, vrchní velitel rakouské armády mimo Itálii, později vrchní velitel v Uhrách |
| Bitvy/války | Svatodušní bouře, (Revoluce v roce 1848), bitva u Schwechatu, bitva u Kápolny |
| Vyznamenání | Velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie, Řád zlatého rouna[zdroj?] |
| Narození | 11. května 1787 Brusel, Rakouské Nizozemí |
| Úmrtí | 21. března 1862 Vídeň  Rakouské císařství |
| Místo pohřbení | Tachov |
| Choť | (1817) Marie Eleonora ze Schwarzenbergu (1796–1848) |
| Rodiče | Josef Mikuláš Windischgrätz (1744–1802) a Leopoldina z Arenbergu (1751–1812) |
| Děti | Alfred II. (1819–1876) August (1828–1910) Ludvík (1830–1904) Josef (1831–1906) |
| Příbuzní | snacha: Hedvika z Lobkowicz (1829–1852) švagr: Jan Adolf II. Schwarzenberg (1799–1888) švagr: Felix Schwarzenberg (1800–1852) švagr: Bedřich Schwarzenberg (1809–1885) vnuk: Alfred III. August Windischgrätz (1851–1927) |
| Profese | důstojník a politik |
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna Řád sv. Jiří 4. třídy rytíř velkokříže Řádu sv. Štěpána Uherského Řád sv. Ondřeje velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie … více na Wikidatech |
| Commons | Alfred, Prince of Windisch-Graetz |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
ŽivotopisEditovat
Pocházel ze starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574. Patřil tedy ke staré české zemské šlechtě. Jeho čeština byla špatná, ale je považován za příslušníka české nobility.
Rozhodl se pro službu v císařské armádě a prošel napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813–1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka Konstantinových Kyrysníků, jednoho ze dvou nejstarších pluků císařské armády.
Vojenská kariéraEditovat
Od roku 1840 působil ve funkci velícího generála v Čechách. I když byl povýšený (traduje se jeho výrok, že „člověk začíná až baronem“) byl mezi vojáky českých pluků oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie.
Po březnové revoluci se ve Vídni stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl však pro revolucionáře stejně nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách.
Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. V Praze 12. června na počátku konfliktu byla náhodně zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová (vyhlížející z okna) a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.
Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě Mensdorff-Pouilly. Následující ráno, kdy navzdory příměří v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky, se znovu ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů i když mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě.[zdroj?] Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.
S chorvatským bánem Josifem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem.
Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budína a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzívu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Prešpurku.
Jeho odvolání ale mělo i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovaly na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.
Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil. Zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, a jeho ostatky byly převezeny na rodové panství v Tachově.
OdkazyEditovat
LiteraturaEditovat
- PERNES, Jiří; FUČÍK, Josef; HAVEL, Petr, a kol. Pod císařským praporem. Historie habsburské armády 1526–1918. Praha: Elka Press, 2003. 555 s. ISBN 80-902745-5-2.
Související článkyEditovat
- Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství
- Alfred August Windischgrätz – vnuk, český šlechtic a politik, statkář v Kladrubech
Externí odkazyEditovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alfred Windischgrätz na Wikimedia Commons - Galerie Alfred Windischgrätz na Wikimedia Commons
- Kdo byl kdo
- Revoluční rok 1848–1849
- CoJeCo, Windischgrätz
