Wikipedie

Lichnovští z Voštic

česko-slezský šlechtický rod

Lichnovští z Voštic jsou původně slezský šlechtický rod pocházející z Horního Slezska. V roce 1702 byli povýšeni do panského stavu, v roce 1727 do říšského hraběcího stavu a 30. ledna 1773 do pruského knížecího stavu. Platnost pruského knížecího stavu v Rakousku byla potvrzena až v roce 1824.[1]

Lichnovští z Voštic
Knížecí erb Lichnovských z Voštic
ZeměČeské královstvíČeské království České království
PruskoPrusko Prusko
Tituly
  • 1702 starý panský stav v Českém království (s predikátem urozený)
  • 1727 český hraběcí stav (s predikátem vysoce urozený)
  • 1773 pruský knížecí stav
  • 1824 rakouský knížecí stav (s predikátem Knížecí milost – Fürstliche Gnaden)
  • 1861 pruský predikát Jasnost (Durchlaut)
ZakladateléŠtěpán z Voštic, Hanuš Lichnovský z Voštic
Rok založení1377
Současná hlava(od 1975) Felix Lichnowsky (* 1940; v exilu)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie editovat

 
Zámek Lichnovských v Hradci nad Moravicí

Prvním známým předkem je Štěpán z Voštic, který v roce 1377 zakoupil fojtství v Lędzinách u Pštiny. V 15. století se rod rozdělil na dvě větve: Voštické z Voštic a Lichnovské z Voštic. Zakladatelem Lichnovských se stal Jan z Voštic, který v roce 1491 získal Lichnov na Bruntálsku sňatkem s Žofií z Drahotuš, vdovou po Mikuláši II. z Lichnova. Jan (Hanuš) Lichnovský byl služebníkem Jana IV. Osvětimského, který byl manžel krnovské kněžny Barbory Krnovské.[2] Jan z Voštic byl nejvyšším sudím Krnovského knížectví.[3] Po získáni Lichnova se začal psát jako Jan Lichnovský z Voštic.[4]

Od počátku 16. století se příslušníci rodu začali prosazovat ve veřejném životě na Krnovsku a Opavsku. V roce 1532 zde získali Neplachovice, které drželi až do roku 1685. V roce 1608 zakoupil Bernard Jiří Lichnovský z Voštic (1572–1637) panství Chuchelná, které se stalo v následujících letech sídlem rodu. V roce 1612 byly nucení Lichnovští zadlužený Lichnov odprodat krnovské knížecí komoře.[5] Bernard Jiří Lichnovský byl během stavovského povstání se svým nejstarším synem Václavem (1597-1650) stoupencem českého krále Friedricha Falckého. Po porážce povstání byl nucen projevit lítost římskému císaři a českému králi Ferdinandu II. a zároveň zaplatil pokutu. Václav po sobě zanechal česky psané paměti a svého druhorozeného dědice a opavského zemského sudího Karla Maxmiliána (1635–1688). Jeho syn František Bernard (1664-1747) byl krnovským a opavským zemským hejtmanem, který byl povýšen v roce 1702 do panského stavu a v roce 1727 na hraběte.[6][7] Lichnovští se opětovně stali katolíky. Syn Františka Bernarda, hrabě František Leopold (1690–1742) se v roce 1714 oženil s Marií Barborou z Werdenbergu a získal panství Odry, po vymření hrabat z Werdenbergu připojili ke svému jménu jejich jméno.[7] [8] Po pruském záboru Slezska se Lichnovští se svými majetky ocitli na obou stranách hranice. Jan Karel hrabě Lichnovský, nejstarší syn Františka Leopolda, byl současně jak poddaným pruského krále, tak i od roku 1746 císařským komořím císařovny Marie Terezie. V roce 1773 byli Lichnovští povýšení do pruského knížecího stavu, který byl pro Rakousko potvrzen až v roce 1824. V roce 1778 přikoupili Lichnovští panství Hradec nad Moravicí.[7]

Karel Alois (1761–1814), druhý kníže Lichnowský byl podporovatelem významných hudebníků, kterými byli Ludwig van Beethoven, Franz Liszt a Niccolo Paganinni.

Mezi nejvýznamnější členy rodu patřil Eduard Maria Lichnovský z Voštic (1789–1845), který se oženil s Eleonorou Zichy (1795–1873). Z manželství se narodilo sedm dětí z nichž vynikli především synové Felix, Robert, Othenio a Karel Maria.[9]

Po druhé světové válce byl majetek Lichnovských v Československu na základě Benešových dekretů konfiskován. Poslední majitel Hradce nad Moravicí z rodu Lichnovských Vilém se po válce s rodinou odstěhoval do Brazílie.[10]

Význačné postavy editovat

Erb editovat

V původním erbu byly na červeném štítě vedle sebe dva zelené stonky vinné révy o jednom listu a jednom modrém hroznu. V klenotu bylo stejné znamení jako na štítu a přikryvadla byla červeno-stříbrná. Od roku 1846 používali Lichnovští z Voštic rozšířený erb, ve kterém se původní rodový erb nacházel v (heraldicky) pravém červeném poli a v levém taktéž červeném poli byla stříbrná kostelní korouhev. Erb byl podložen knížecím pláštěm s knížecí korunou. Pod pláštěm byla stuha s heslem Non nobis, Domine, non nobis![11]

Panství rodu ve Slezsku editovat

Ve Slezsku patřila do majetku Lichnovských např.: Chuchelná u Hlučína, Hradec nad Moravicí, Křižanovice nedaleko Ratiboře (od roku 1775), panství Hrabůvka (od 1730), Lubovice (od poloviny 17. století do roku 1723). V roce 1788 Jan Karel Lichnovský založil rodové svěřenství, do kterého v době vrcholu patřilo do majetku rodu Lichnovských:

Lichnovští spravovali svěřenectví (majorát) do roku 1941.[zdroj?] Posledním vlastníkem majorátu byl Vilém Lichnovský, narozený 1. července 1905 v Hradci u Opavy.

Pohřebiště editovat

 
Hrobka knížat Lichnovských v Chuchelné

Chov plemenných ovcí editovat

I v našem současném slovníku se zabydlel libozvučný termín „hospodářská krize.“ Moc bych se divil, kdyby jej neznali i na panství Lichnovských. Knížata Lichnovští doplatila na svůj rozrod. Bylo třeba vyplácet podíly rodinným příslušníkům. A rovněž někteří z pánů Lichnovských si žili jaksi nad poměry a utráceli víc, než bylo záhodno. Dluhovým pastím se Lichnovští vyhýbali, jak jen mohli, ale nakonec se nevyhnuli. Nakoupili však ovce. Merinové plemeno. Jejich vlna se dobře prodávala a získala brzy dobré jméno doma i v cizině. Když už se všechno zdálo, že se to ubírá po dobré cestě, zámek Hradec vyhořel. Psal se únor 1796. A to byl teprve před nedávnem nákladně rekonstruován. Popelem lehlo celé první patro včetně cenné zámecké knihovny. Poté dostal areál úplně nový vzhled – hlavní budova byla přestavěna na Bílý zámek, v jeho sousedství vznikl pseudogotický zámek Červený.

Ve dvacátých letech 19. století se stalo Brno centrem šlechtitelů ovcí, a Lichnovští na svých statcích v Chuchelné a v Hradci u Opavy rozvinuli vědecky řízený chov ovcí. Na stráních Hanuše (což je blízký kopec) bylo původní stádo obohaceno křížením s ovcemi, pocházejícími ze saského královského chovu. Plemenné ovce Lichnovských putovaly nejenom do sousedních zemí, ale i do vzdáleného australského Nového Jižního Walesu, kde se staly základem tamějšího světově proslulého chovu ovcí. Cena jednoho plamenného berana dosáhla rekordní výše dvou a půl tisíc tolarů. Američané nakupovali na aukci ve Vratislavi berany ze stáda Lichnovských až po dvou tisících dolarů za kus. Statky Lichnovských navštívil i ruský car Alexandr I. a na místě dojednal dodávku plemenných ovcí pro Rusko. Ovčí chov rodiny Lichnovských čítal kolem dvaceti tisíc ovcí a dosáhl takové proslulosti, že byl označován za jeden z nejlepších v celé Evropě.[3]

Odkazy editovat

Reference editovat

  1. ↑ Lichnovští z Voštic (rod), knížata - Portaro - katalog knihovny. provenio.net [online]. [cit. 2022-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-07-05. 
  2. ↑ Lichnovští z Voštic. Statutární město Opava [online]. [cit. 2022-07-05]. Dostupné online. 
  3. ↑ a b 778. schůzka: Zpráva o životaběhu slezského knížete Felixe Lichnovského, dědice panství, vojáka, žurnalisty a literáta, duelanta, lva salonů a milence. Dvojka [online]. 2010-05-23 [cit. 2022-06-13]. Dostupné online. 
  4. ↑ UHLÍŘ, Dušan. Rodina knížat Lichnovských z Voštic mezi Vídní a Berlínem. In: BRŇOVJÁK, Jiří; GOJNICZEK, Wacław; ZÁŘICKÝ, Aleš. Šlechtic v Horním Slezsku : vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.-20. století) = Szlachcic na Górnym Śląsku : relacje między regionem i centrum w losach i karierach szlachty na Górnym Śląsku (XV-XX wiek). Ostrava ¡ Katowice: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě ¡ Institut Historii Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach, 2011. Dále jen Rodina knížat Lichnovských z Voštic mezi Vídní a Berlínem. ISBN 978-80-7368-936-0, ISBN 978-83-932082-0-3. S. 289.
  5. ↑ Památky obce Lichnov, politický okres Bruntál (Slezsko).. www.soupispamatek.com [online]. [cit. 2022-07-05]. Dostupné online. 
  6. ↑ STIBOR, Jiří; MYŠKA, Milan. Lichnovští z Voštic. In: DOKOUPIL, Lumír. Biografický slovník Slezska a severní Moravy 6. Ostrava: Ostravská univerzita, 1996. Dále jen Lichnovští z Voštic. ISBN 80-7042-447-8. S. 81.
  7. ↑ a b c Lichnov dal jméno šlechtickému rodu Lichnovských. lichnovskybadatel.blogspot.com [online]. [cit. 2022-07-05]. Dostupné online. 
  8. ↑ Významní občané obce - Oficiální stránky Obce Chuchelná. www.chuchelna.com [online]. [cit. 2022-07-05]. Dostupné online. 
  9. ↑ ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 142. Dále jen Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. 
  10. ↑ Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, s. 145.
  11. ↑ Lichnovští z Voštic, s. 78.

Literatura editovat

  • KOLÁŘOVÁ, Eva. Zámecká obrazárna knížat Lichnovských. In: GRŮZA, Antonín; VYMĚTALOVÁ, Martina. Sborník Národního památkového ústavu v Ostravě. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2005. ISBN 80-85034-31-X. S. 62–64.
  • MAŠEK, Petr. Modrá krev : minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upr. vyd. Praha: Mladá fronta, 2003. 330 s. ISBN 80-204-1049-X. S. 161–162. 
  • PILNÁČEK, Josef. Rody starého Slezska. 3. vyd. Brno: Ivo Sperát, 2010. 433 s. ISBN 978-80-904312-3-2. 
  • RUCKOVÁ, Iveta. Das Adelshaus der Lichnowskys : eine kulturelle Kontinuität. Ostrava: Ostravská univerzita, Filozofická fakulta, 2007. 163 s. ISBN 978-80-7368-322-1. (německy) 
  • STIBOR, Jiří; MYŠKA, Milan. Lichnovští z Voštic. In: DOKOUPIL, Lumír. Biografický slovník Slezska a severní Moravy 6. Ostrava: Ostravská univerzita, 1996. ISBN 80-7042-447-8. S. 78–87.
  • UHLÍŘ, Dušan. Rodina knížat Lichnovských z Voštic mezi Vídní a Berlínem. In: BRŇOVJÁK, Jiří; GOJNICZEK, Wacław; ZÁŘICKÝ, Aleš. Šlechtic v Horním Slezsku : vztah regionu a center na příkladu osudů a kariér šlechty Horního Slezska (15.-20. století) = Szlachcic na Górnym Śląsku : relacje między regionem i centrum w losach i karierach szlachty na Górnym Śląsku (XV-XX wiek). Ostrava ¡ Katowice: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě ¡ Institut Historii Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach, 2011. ISBN 978-80-7368-936-0, ISBN 978-83-932082-0-3. S. 289–302.
  • UHLÍŘ, Dušan. Slezský šlechtic Felix Lichnovský : poslední láska kněžny Zaháňské. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2009. 156 s. ISBN 978-80-7432-014-9. 
  • WOLNY, Reinhold. Fürst Felix Lichnowsky (1814-1848) : ein früh vollendetes Ritterleben : zum 150. Jahresgedenken an seine Ermordung im Frankfurter Septemberaufstand 1848. St. Ottilien: EOS-Verlag, 2003. 120 s. ISBN 3-8306-7152-0. 
  • ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. S. 140–145. 

Externí odkazy editovat

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lichnovští_z_Voštic&oldid=23597324“