Fanarioti (řecky: Φαναριώτες, rumunsky: Fanarioţi, bulharsky:Фaнариоти) představovali vlivnou řeckou diasporu, včetně helenizovaných Rumunů a Albánců. Jejich centrem se stala tehdejší prominentní konstantinopolská čtvrť Fanar (česky: maják), kde měl své sídlo také ekumenický patriarcha.

Fanarioti se již od 17. století postupně prosazovali ve státní správě Osmanské říše, nejvíce ve Valašsku a Moldavsku, kde zastávali významné úřady. Spravovali částečně také i bulharská území.[1] Většina z nich stála v opozici vůči řeckému povstání, které propuklo ve 20. letech 19. století. Důvodem tohoto postoje byl strach ze zhoršení postavení řeckého živlu v rámci Osmanské říše. Přesto se zejména mladší členové Fanariotů naopak k tomuto povstání aktivně připojili a v rámci tajného spolku Filiki Eteria se účastnili i jeho přípravy (např. Alexandros a Demetrius Ypsilanti).

Příjmení hlavních fanariotských rodů

editovat
  • Argyropoulos
  • Callimach (Călmaşu), původně bojarský rod z Moldavska
  • Cantacuzino
  • Caradjas (Caragea)
  • Ghikas (Ghica, Ghyka či Ghika)
  • Kavadas (Kavvadas)
  • Manos
  • Mavrocordatos (Mavrocordat)
  • Mavrogenes (Mavrogheni)
  • Mourousis (Moruzi)
  • Musurus
  • Racovitza (Racoviţă), valašský šlechtický rod
  • Rosettis (Ruset či Russeti)
  • Soutzos (Suţu či Sutzu)
  • Ypsilantis (Ipsilanti), například Alexandros Ypsilanti
  • Vacarescu

Reference

editovat
  1. ŠEBA, Jan. Rusko a Malá dohoda v politice světové. Praha: Melantrich 652 s. Kapitola II., s. 63. 

Literatura

editovat
  • PEČENKA, M.; LUŇÁK, P. Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 1998. ISBN 80-85983-46-X. S. 135. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat