Otevřít hlavní menu

Thun-Hohensteinové

český šlechtický rod původem z Jižního Tyrolska

Thunové, později Thun-Hohenštejnové, či Hohensteinové (německy Thun / Thun-Hohenstein) jsou šlechtický rod původem z Jižního Tyrolska. Svůj původ odvozují od panství Thun (dnešní obec Ton, Val di Non) se stejnojmenným hradem v dnešním severoitalském regionu Tridentsko-Horní Adiže.

Thun-Hohensteinové
Erb rodu Thun-Hohensteinů
Erb rodu Thun-Hohensteinů
země České království
mateřská dynastie Thunové
tituly Hrabata
zakladatel Kryštof Šimon z Thun-Hohensteinu
rok založení 11. století

Historie roduEditovat

 
Původní erb Thunů, který tvoří základ erbu Thun-Hohenštejnů.
 
Hrad ThunJižním Tyrolsku, původní rodové sídlo
 
Rakouský předseda vlády a místodržitel v Čechách František Antonín Thun-Hohenstein (1847-1916), kníže od 1911

.

Rod se připomíná od 11. století, později se rozdělil do několika větví, největšího významu dosáhla linie Castell-Brughier, která se v 17. století usadila v Čechách.

Thunové se významně uplatnili v církevních funkcích, čtyři členové rodu byli biskupy v Tridentu, dva zastávali post arcibiskupa v Salcburku, další se uplatnili i v jiných diecézích habsburské monarchie a Svaté říše římské (Pasov, Gurk, Seckau). V roce 1629 byl celý rod povýšen do hraběcího stavu.

Thun-Hohenštejnové v českých zemíchEditovat

Od 17. do 20. století vlastnili Thun-Hohenštejnové rozsáhlé statky v Čechách (Děčín, Klášterec nad Ohří, Benešov nad Ploučnicí, Choltice). V české linii se Thunové zapsali do dějin barokní architektury, jednak na venkovských sídlech (Děčín, Choltice), s jejich jménem je spojeno celkem pět paláců v Praze, jeden z nich je sídlem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, v dalším Thunovském paláci sídlí velvyslanectví Velké BritánieČeské republice. Česká linie se později rozdělila na čtyři větve, jejichž potomci vlastnili statky v Čechách do roku 1945. Řada členů rodu dosáhla vysokého postavení ve státních službách, diplomacii nebo armádě. František Antonín Thun-Hohenstein (1847–1916), rakouský předseda vlády a dlouholetý místodržitel v Čechách, byl v roce 1911 povýšen do knížecího stavu. Všechen majetek v Československu byl Thunům zkonfiskován v roce 1945, rod dnes žije převážně v Rakousku. Z moravské linie pochází významný rakouský herec Friedrich von Thun (* 1942).

V Čechách se jako první objevil Kryštof Šimon Thun (1582–1635), císařský hofmistr a vojevůdce ve službách johanitského řádu, který začal po Bílé hoře skupovat rozsáhlá severočeská panství (Benešov nad Ploučnicí, Bynov, Děčín, Egerberk, Felixburg, Jílové, Klášterec nad Ohří atd.), ale získal majetek také například ve východních Čechách, kde koupil Choltice (1623). O tom, jakým způsobem tehdy probíhaly majetkové transakce, svědčí například nákup Děčína, který Kryštof Thun získal za velmi nízký odhad 160 000 zlatých, přičemž hotově zaplatil jen 60 000 zlatých a zbytek měl splácet po 15 000 zlatých každoročně v následujících letech. Poslední splátky zaplatily až generace jeho prasynovců počátkem 70. let. 17. století. Pro uchování majetku pro své příbuzné musel Kryštof Thun získat papežské svolení, protože jinak by jeho statky připadly řádu sv. Jana, jehož byl Kryštof členem.

Dědicem Kryštofa Šimona Thuna byl jeho synovec Jan Zikmund (1594–1646), místodržící Českého království, který měl ze tří manželství devět synů, z nichž pět se uplatnilo v církevních službách; Guidobald (1616-1668) byl kardinálem a arcibiskupem v Salzburgu, Václav (1629–1673) biskupem v Pasově a Jan Arnošt (1643–1709) taktéž arcibiskupem v Salzburgu. Službu církvi a státu pak spojil další z bratrů František Zikmund (1639-1702), velkopřevor a admirál námořnictva Maltézského řádu, vrchní velitel papežského vojska a císařský maršál. Další tři bratři si rozdělili rodový majetek, a to tak, že nejstarší Michael Osvald (1631–1694) získal Benešov a Klášterec a sám navíc koupil Žehušice (1661), Ledeč nad Sázavou (1677) a Svojšice (1689). Michael Osvald také proslul jako aktivní stavebník, čehož jsou dokladem zámky v Klášterci a Žehušicích a dva pražské paláce. Michael měl však jen dvě dcery, které postupně převzaly Ledeč, ale převážnou část majetku (Benešov, Klášterec, Žehušice) po jeho smrti zdědil mladší bratr Maxmilián (1638–1701), který byl původně jen majitelem Děčína s přidruženými statky. Děčín se v době Maxmiliána Thuna stal předmětem velkorysé barokní přestavby zámku a celého města. Nejmladší z bratrů, Romedius Konstantin (1641–1700) byl generálem a zdědil Choltice. Jeho aktivita na poli kultury se projevila stavbou zámku v Cholticích, přičemž na jeho jméno dodnes upomíná kaple zasvěcená patronovi sv. Romediovi. Romediův jediný syn Romedius Jan František (1683–1719) však zemřel bez potomstva, takže i jeho majetek přešel na Maxmiliána, respektive jeho potomstvo. Maxmiliánův vnuk Jan Josef František Antonín (1711–1788) zdědil ve věku devíti let všech dvanáct panství v Čechách, mimoto také statky v Rakousku a Tyrolsku. V generaci jeho synů se rod rozdělil na čtyři větve (kláštereckou, děčínskou, choltickou a benáteckou). Koncem 19. století všem čtyřem větvím patřilo v Čechách a na Moravě přes 40 000 hektarů půdy[1].

Klášterecká větevEditovat

 
Josef Osvald II. Thun-Hohenstein (1849-1913), starosta v Klášterci nad Ohří, člen Panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna

Na počátku klášterecké větve stál František Josef (1734–1800), kromě Klášterce držel Benešov nad Ploučnicí a Žehušice, které se spolu s kláštereckým zámkem staly hlavním sídlem rodu. Josef Matyáš (1794–1868) se věnoval pečlivě správě svého majetku, nechal také empírově přestavět zámek v Žehušicích a založil zde ojedinělou oboru bílých jelenů. Josef Matyáš patřil k výrazným osobnostem českého společenského života v první polovině 19. století, kromě aktivit na poli kultury a vědy se věnoval i politice a jeho pražský palác se stal jedním z proslulých center odporu proti vídeňskému centralismu; roku 1848 byl pak členem Národního výboru. O výborné znalosti českého jazyka svědčí u Josefa Matyáše fakt, že do němčiny přeložil Královédvorský rukopis. Členové dalších dvou generací, Josef Osvald I. (1817–1883) a Josef Osvald II. (1849–1913) se věnovali především správě majetku; v Klášterci byli oba navíc dlouhodobě vázáni funkcí starosty města. Jinak tomu bylo u mladších synů členů klášterecké větve, kteří neměli na starost rozsáhlé hospodářské celky a mohli se věnovat státní službě. Učinil tak například Quido (1823–1904), dlouholetý diplomat, či Maxmilián Theodor (1857–1950), c.k. generálmajor a nejvyšší lovčí císařského dvora. K rozšíření majetku klášterecké větve došlo na konci 19. století, kdy vymřela hraběcí větev rodu Salm-Reifferscheidt, jehož poslední dědička Johanna (1827–1892) byla provdána za Josefa Osvalda Thun-Hohensteina (1817–1883). Jejich syn Josef Osvald (1849–1913) zdědil Lipovou a Světlou nad Sázavou (obě panství zahrnovala přes 8 500 hektarů půdy), ale také rozšířil rodové jméno do podoby Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheidt (1897). Po otci zdědil Klášterec, Žehušice a Benešov nad Ploučnicí (celková výměra velkostatků přibližně 10 000 hektarů půdy), užíval také rodový palácThunovské ulici v Praze, který byl po zániku monarchie prodán Velké Británii a dodnes je sídlem velvyslanectví Spojeného království v České republice. Posledním majitelem českých statků byl z klášterecké větve Josef Osvald III. Thun (1878–1942). Ten se po otcově smrti v letech 1913–1914 zbavil Žehušic a Světlé nad Sázavou, po provedené pozemkové reformě prodal i zbytek Lipové (1926) a zůstal mu jen Klášterec. Zemřel v průběhu druhé světové války, ale neměl děti a nevyjasněné majetkové poměry nebyly vyřešeny až do konce války, kdy byl Klášterec zkonfiskován.

Děčínská větevEditovat

 
Erb Thun-Hohensteinů nad hlavním vstupem děčínského zámku
 
Hrabě Bedřich Thun-Hohenstein, diplomat a dědičný člen Panské sněmovny

Děčínskou větev rodu založil Václav Josef Thun-Hohenstein (1737–1796), který sloužil v císařské armádě a dosáhl hodnosti c.k. polního maršála, v dobovém kontextu ale jeho vojenská kariéra nemá větší význam. Při dělení rodového majetku v roce 1785 kromě Děčína převzal Jílové a Šenštejn a hned poté přistoupil ke stavebním úpravám děčínského zámku. Sňatkem získal Chlumec u Chabařovic, jenž později dostala věnem jeho dcera Alžběta (1783–1860), provdaná hraběnka Westphalenová. Václav Josef měl jediného syna Františka Antonína (1786–1873), který patřil k předním osobnostem kulturního a společenského života v Čechách první poloviny 19. století. Kromě krátkodobé držby statků v okolí Prahy (Vysočany, Záběhlice) obohatil majetkový fond rodiny především o Peruc (1814) a Zdíkovjižních Čechách (1846). Jeho nejstarší syn František Antonín (1809–1870) se oženil se ženou nešlechtického původu, Magdalenou Königovou (1810–1899) a podle přísných fideikomisních zákonů tak nemohl převzít dědictví. Pro potomstvo z tohoto manželství byl vytvořen peněžní fideikomis, ale Františkovo vydědění se výrazně podepsalo i na společenském postavení jeho potomků až do 20. století, což je patrné především ve sňatkové politice. V této linii nicméně Thunové v roce 1911 zdědili po rodině Chotků velkostatek Nové Dvory se zámkem Kačina.

Děčín převzal mladší bratr Bedřich (1810–1881), který v letech 1847–1863 působil na mnoha místech v Evropě jako vyslanec. Jeho manželka Leopoldina, rozená hraběnka Lambergová (1825–1902) přinesla věnem panství Kvasice a Morkovice na Moravě, její další majetek – Zdounky – dostala v roce 1872 věnem dcera Marie Josefína (1850–1929), provdaná Thurn-Taxisová. Rodová kariéra vyvrcholila za jejich nejstaršího syna Františka Antonína (1847–1916), který byl rakouským předsedou vlády, dlouholetým místodržitelem Českého království a roku 1911 byl povýšen do knížecího stavu. Ze dvou manželství měl však jen jedinou dceru Annu (1903–1943), takže rozsáhlá česká panství po něm zdědil mladší bratr Jaroslav (1864–1929), taktéž významná osobnost své doby. Ten původně zdědil Kvasice na Moravě, kde byl starostou, byl také prezidentem Moravské kulturní rady a jako blízký příbuzný zavražděného následníka trůnu Františka Ferdinanda byl po roce 1914 poručníkem jeho dětí. V Kvasicích a Morkovicích na Kroměřížsku vlastnil přes 4 300 hektarů půdy spolu s průmyslovými provozy (Morkovice ale v roce 1911 prodal), po bratru Františkovi v roce 1916 zdědil knížecí titul a severočeské statky s hlavním sídlem v Děčíně. Posledním majitelem Děčína a dalších statků byl kníže František de Paula (1890–1973), nejstarší Jaroslavův syn, zatímco Kvasice získal mladší syn Arnošt (1905-1985, byl signatářem Národnostního prohlášení české a moravské šlechty v září 1939). Z děčínské větve se výrazně ve státních službách uplatnil ještě Bedřichův mladší bratr Leopold Lev (1811–1888), dlouholetý rakouský ministr školství. Z Arnoštovy kvasické odnože proslul jeho mladší syn Friedrich (* 1942) jako rakouský herec a režisér.

Choltická větevEditovat

 
Zámek Choltice

Zakladatelem choltické větve byl c.k. komoří Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1742–1811), který převzal Choltice a menší statky v Rakousku v rámci dělení rodového majetku v roce 1785. Choltický zámek byl opravován po požáru v roce 1795, v další generaci pak Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1786–1861) přikoupil zámek Barchůvek (1844–1859), kde trávil své stáří poté, co správu majetku předal synu Theodorovi (1815–1881). Theodorovi mladší bratři sloužili v armádě a dosáhli vysokých hodností – Konstantin Ludvík (1821–1876) byl c.k. generálmajorem, František Josef (1826–1888) byl účastníkem výpravy arcivévody Maxmiliána do Mexika a později v rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti c.k. polního zbrojmistra[2].

Choltický zámek byl upravován v letech 1880 a 1904, koncem 19. století měl velkostatek rozlohu přes 2 800 hektarů půdy. Další majitel Jan Nepomuk Thun-Hohenstein (1857–1921) proslul výstředním stylem života, z nějž se časem vyvinula psychická nemoc spojená i s alkoholismem. Jan Nepomuk zemřel v době, kdy se jej rodina snažila zbavit svéprávnosti, posledním majitelem Choltic byl jeho syn Leopold Marian (1888–1944). Ten se za první republiky angažoval ve státní správě a jako člen řady spolků, nakonec ale v roce 1940 vstoupil do NSDAP. Za druhé světové války se kvůli četným zdravotním problémům veřejného dění stranil a zemřel v Praze v roce 1944[3]. Podobně jako v případě klášterecké větve byly Choltice zkonfiskovány v roce 1945 ještě před dokončením dědického řízení. Leopoldův syn Berchtold (* 1939) žije v Itálii, v rámci soudních sporů o majetek v Československu po roce 1989 dosáhl dílčích úspěchů, když získal mobiliář z choltického zámku.

Benátecká větevEditovat

 
Zámek Liblice, sídlo benátecké větve ve 20. století

Antonín Josef Thun-Hohenstein (1754–1840), nejmladší syn Jana Josefa (1711–1788), při rodovém dělení majetku v roce 1785 sice nezískal žádné panství, ale jeho starší bratr, pasovský biskup Leopold Thun-Hohenstein (1748–1826), mu v roce 1805 koupil západočeské Poběžovice. Antonínův syn Leopold (1797–1877) byl nejvyšším sudím Českého království, v roce 1864 sice prodal Poběžovice, ale mezitím sňatkem s Alžbětou Mladotovou ze Solopisk (1805–1876) získal panství Benátky nad Jizerou, kde došlo k úpravě zámeckého parku. Benátky prodal v roce 1886 Leopoldův syn Hugo (1826–1887), další syn Leopold Bohumil (1842–1898) ale sňatkem s hraběnkou Kristýnou z Valdštejna (1854–1937) získal velkostatek se zámkem Liblice (cca 2 000 hektarů půdy). Dědicem Liblic byl jejich syn Kristián Thun-Hohenstein (1876–1970), jemuž byly v roce 1945 zkonfiskovány na základě Benešových dekretů.

Přehled rodových sídel v Čechách a na MoravěEditovat

Osobnosti roduEditovat

 
Kardinál Guidobald Thun-Hohenstein (1616-1668), arcibiskup v Salzburgu
 
Leopold Lev hrabě z Thun-Hohensteinu (1811-1888), rakouský ministr školství
 
Kníže Jaroslav Thun-Hohenstein (1864-1929)

Thunovské stavbyEditovat

 
Průčelí Kolovratského (Thunovského) palác v Nerudově ulici v Praze

ErbEditovat

V upraveném erbu byla dvě pole se zlatým břevnem, v modrém poli měli ještě další dvě s polovičním orlem a stříbrném břevnem v černém poli. Uprostřed v srdečním štítku nosili znak vymřelého rodu Caldes.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. Topographisch-statischischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen dostupné online
  2. Rodinný archiv Thunů Choltice 1630-1945 dostupné online
  3. HUKALOVÁ, Kateřina: Esoterické zájmy v životě Leopolda hraběte Thun-Hohensteina (1888-1944); Východočeská univerzita Pardubice, bakalářská práce dostupné online

LiteraturaEditovat

  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Thunové, s. 163-164. 
  •   z Thunu ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
  • KURTANIČ, Josef: Thun-Hohenstein. Klášterecká větev; 2009 ISBN 9788025442623

ReferenceEditovat