Václav Antonín z Kounic-Rietbergu

český šlechtic, císařský rakouský politik

Václav Antonín z Kounic a Rietbergu (německy Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg, 2. února 1711, Vídeň27. června 1794, Mariahilf u Vídně) pocházel ze staré moravské šlechtické rodiny Kouniců. Byl prvotřídním císařským diplomatem a vyslancem. Od roku 1753 také působil ve funkci dvorského a státního kancléře Rakouského císařství. Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Reichsfürst) a roku 1776 i český knížecí titul.

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu
Václav Antonín Kounic-Rietberg, portrét v Mírovém (červeném) sálu radnice v Cáchách, olej na plátně z doby cca 1750-1752
Václav Antonín Kounic-Rietberg, portrét v Mírovém (červeném) sálu radnice v Cáchách, olej na plátně z doby cca 1750-1752
1. kníže z Kounic-Rietbergu
Ve funkci:
1764 – 1794
Předchůdceříšský knížecí titul byl udělen v roce 1764, český v roce 1776
NástupceArnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu
Domácí, dvorský a státní kancléř
Ve funkci:
1753 – 1792
PanovníkMarie Terezie, Josef II., Leopold II., František II.
Císařský velvyslanec v Paříži
Ve funkci:
1750 – 1753
PanovníkMarie Terezie
Ministr ve vládě Habsburského Nizozemí
Ve funkci:
1744 – ?
PanovníkMarie Terezie
Říšský dvorní rada
Ve funkci:
1737 – ?
PanovníkKarel VI.

Narození2. února 1711
Vídeň
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí27. června 1794 (ve věku 83 let)
Mariahilf
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbeníHrobka Kouniců v kapli sv. Jana Křtitele ve Slavkově u Brna
TitulHodnostní korunka náležící titulu kníže 1764 říšský knížecí titul a 1776 český knížecí titul
Choť(1736) Marie Arnoštka ze Starhembergu (1717–1749)
RodičeMaxmilián Oldřich z Kounic-Rietbergu (1679–1746) a Marie Arnoštka Františka z Rietbergu (1687–1758)
Děti1. Arnošt Kryštof z Kounic-Rietbergu (1737–1797)
2. Mořic Quirin (1738–1751)
3. Dominik Ondřej II. z Kounic-Rietberg-Questenbergu (1739–1812)
4. Maxmilián Oldřich (1741–1754)
5. František Václav (1742–1825)
6. Josef Klement (1743–1785)
7. Marie Antonie, provdaná Thürheim-Bibrachzellová (1745–1769)
Příbuzníbratr: Karel Josef z Kounic-Rietbergu (1715–1737)
vnuk: Alois Václav z Kounic-Rietbergu (1774–1848)
vnučka: Marie Eleonora, provd. Metternichová (1775–1825)
děd: Dominik Ondřej z Kounic (1654–1705)
babička: Marie Eleonora ze Šternberka (1656–1706)
Zaměstnánípolitik, diplomat
Profesešlechtic
Náboženstvířímskokatolické
Ocenění1749 rakouský Řád zlatého rouna (č. 725)
PodpisVáclav Antonín z Kounic-Rietbergu, podpis
CommonsWenzel Anton, Prince of Kaunitz-Rietberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

ŽivotEditovat

Mládí, studia a cestyEditovat

 
Václav Antonín Kounic-Rietberg s řetězem Řádu zlatého rouna (Jean-Étienne Liotard, 1762)
 
Václav Antonín Kounic, socha ve Vídni

Václav Antonín z Kounic-Rietbergu byl synem moravského zemského hejtmana Maxmiliána Oldřicha z Kounic. Jeho otec získal sňatkem i vestfálské hrabství Ostfriesland-Rietberg. Stejně jako otec a děd se i Václav Antonín vydal na diplomatickou dráhu. Vystudoval práva a historii v Lipsku (únor 1731 – červenec 1732). Posléze se vydal na kavalírskou cestu. Zavedla jej do obojího Nizozemí, Itálie (nejdéle pobýval v Římě – od ledna do června 1733), Francie (stěžejní je jeho pobyt v Paříži od srpna do prosince 1733) a Lotrinska. Z cesty se vrátil v únoru 1734 na počátku války o polské dědictví.

Státnická dráhaEditovat

Od roku 1735 byl Václav Antonín z Kounic-Rietbergu v císařských státních službách. Od roku 1737 byl říšským dvorním radou, od roku 1744 ministrem ve vládě Habsburského Nizozemí a od roku 1748 se účastnil vyjednávání míru v Cáchách. V letech 17501753 byl činný jako císařský velvyslanec v Paříži.

Po 39 let (1753–1792) byl Kounic odpovědný za císařskou zahraniční politiku jako domácí, dvorský a státní kancléř. V této funkci působil za vlády Marie Terezie, Josefa II., Leopolda II.Františka II. Zastával vnější politiku zaměřenou proti Britskému království, což byla zřetelná změna kurzu oproti jeho předchůdci Janu Kryštofu z Bartensteina. Se záměrem znovu nabýt Slezsko ztracené ve válce s Pruskem realizoval roku 1756 požadovaný obranný pakt s Francií, o který usiloval již od roku 1749, známý též jako „Změna aliancí“ (renversement des alliances), jakož i spolek s Ruskem, díky čemuž se Rakousko po vypuknutí sedmileté války roku 1756 mohlo o obě tyto mocnosti opřít. Během této války byl Kounic nejbližším poradcem císařovny Marie Terezie a mnoho vojenských rozhodnutí učinil i sám. Poté, co Rusko z paktu vystoupilo, podněcoval hrabě Kounic mírové snahy, které roku 1763 vyvrcholily uzavřením míru na zámku Hubertusburg. Poté uplatňoval protiruskou politiku, z čehož chtěl vyzískat podporu Pruska. Po neúspěchu této snahy se vrátil znovu ke spojenecké politice s Ruskem.

Roku 1761 se ve Svídnici stal svobodným zednářem a členem vídeňské lóže "U tří děl" (Zu den drei Kanonen). Do řádu iluminátů byl přijat pod jménem 'Caesar', přičemž doba přijetí a také řádové jméno nejsou jisté. Kounic obýval palác na vídeňské Herrengasse a také Kounický palác na dnešní Amerlingstraße č. 6, později využívaný jako škola.

Roku 1764 mu byl za zásluhy udělen říšský knížecí titul (Fürst von Kaunitz-Rietberg). Dne 27. ledna 1776 byl jmenován českým knížetem.

Jako poradce a spolutvůrce reforem Josefa II. prosadil Kounic proti Marii Terezii nabytí Haličeprvním dělení Polska. Varoval však před spolčením s Pruskem a válečným tažením proti revoluční Francii, stejně jako před druhým dělením Polska. V březnu 1792 nazval francouzského ministra jakobínem. Roku 1793 Kounic odstoupil z funkce poté, co František II. postoupil některá polská území Prusku a rakouské državy v Nizozemí chtěl vyměnit za Bavorsko.

Kromě zahraniční politiky se Kounic zabýval i vnitřními záležitostmi s cílem přivést monarchii oslabenou válkami zpět mezi evropské mocnosti. Prosadil řadu reforem, jimiž postupně reorganizoval státní správu, finanční správu, školství a posléze i správu zemskou.

Po smrti byl mumifikován a pohřben v rodové hrobce Kouniců ve Slavkově u Brna.

RodinaEditovat

Ve vídeňské katedrála sv. Štěpána se v květnu 1736 oženil s hraběnkou Marií Ernestinou ze Starhembergu (1717–1749), dcerou nejvyššího štolby Františka Antonína ze Starhembergu. Měli spolu sedm dětí, z nichž dva synové zemřeli v dětství. Další čtyři synové profitovali na otcově vlivném postavení a ještě za jeho života dosáhli vysokých postů v diplomacii, státní správě, u dvora a v armádě.

Jeho vnučka Marie Eleonora (1775–1825) se provdala za pozdějšího nástupce v jeho úřadě, knížete Klementa Václava z Metternichu.

OdkazyEditovat

LiteraturaEditovat

  • Alfred von Arneth: Biographie des Fürsten Kaunitz : Ein Fragment. – In: AÖG 88, 1900, S. 1-202
  • Georg Küntzel: Fürst Kaunitz-Rietberg als Staatsmann. – Frankfurt: Diesterwerg, 1923
  • Alexander Novotny: Staatskanzler Kaunitz als geistige Persönlichkeit. – Wien: Hollinek, 1947
  • Friedrich Walter: Männer um Maria Theresia. – Wien: Holzhausen, 1951
  • Grete Klingenstein: Der Aufstieg des Hauses Kaunitz: Studien zur Herkunft und Bildung des Statskanzlers Wenzel Anton. – Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 1975 <Neuauflage: Göttingen : Vandenhoeck und Ruprecht, 1997. – ISBN 3-525-35906-3>
  • Tibor Simanyi: Kaunitz oder Die diplomatische Revolution: Staatskanzler Maria Theresias. – Wien: Amalthea, 1984
  • Lothar Schilling: Kaunitz und das Renversement des alliances. Studien zur außenpolitischen Konzeption Wenzel Antons von Kaunitz. Historische Forschungen 50. – Berlin: Duncker & Humblot 1994.
  • Klingenstein, G.; Szabo, F. A. J. (Hrsg.): Staatskanzler Wenzel Anton von Kaunitz-Rietberg 1711–1794. Neue Perspektiven zu Politik und Kultur der europäischen Aufklärung. – Graz u. a. 1996.
  • VONDRA, Roman. Václav Antonín kníže Kounic: (1711-1794). Historický obzor, 2008, 19 (5/6), s. 132-134. ISSN 1210-6097.

Externí odkazyEditovat