Otevřít hlavní menu

Císařský komorník, případně císařský komoří (německy kaiserlicher Kämmerer), později císařsko-královský komorník (většinou zapisovaný jako c. k. komorník), případně císařsko-královský komoří (c. k. komoří) byl dvorský úřad původně zajišťující obsluhu v císařských pokojích, který se však od 20. let 17. století z důvodu výrazného narůstu počtu jeho držitelů proměnil v čestný úřad a měl tedy spíše reprezentativní funkci.[1] Na počátku vlády Ferdinanda I. Habsburského (římským králem v letech 1531–1564, císařem od roku 1556) byli vedle nejvyššího komorníka jmenováni jen tři nositelé komornických klíčů, za vlády Matyáše (císařem 1612–1619) už jich bylo třicet (1615), o patnáct let později za Ferdinanda II. (císařem 1619–1637) přibližně tři sta.[1] V druhé polovině 16. století za vlády Maxmiliána II. Habsburského (císařem 1564–1576) se začalo rozlišovat mezi skutečnými a titulárními komorníky. Skuteční komorníci (wirklicher Kämmerer) fakticky vykonávali službu v pokojích císaře, u tabule a v kapli, zatímco titulární komorníci na císařském dvoře dlouhodobě vůbec nemuseli působit. Na přelomu 16. a 17. století došlo k další výrazné změně, kdy se oddělili placení komorníci od neplacených. Toto bylo počátkem přerodu úřadu v ryze titulární. Nositelé úřadu pocházeli z vyšší šlechty. Ziskem komornických klíčů bylo potvrzeno, že jejich nositelé patřili ke dvoru nejurozenějšího světského vládce Evropy. Skuteční komorníci byli součástí domácnosti panovníka a pobývali v jeho bezprostřední blízkosti. Pomáhali císaři s osobní hygienou, oblékali ho a obsluhovali ho během stolování. Doprovázeli ho při oficiálních i soukromých příležitostech, konkrétně na mše, do divadla, na procházky a vyjížďky, na lov, do jízdárny a míčovny, trávili s ním čas při hudbě, tanci nebo u biliáru. V roce 1708 obnášel roční plat skutečného komorníka 480 zlatých.[2] Často však za tuto službu nepobírali žádný stálý plat.[3]

Císař Ferdinand II. jmenoval v letech 1617–1637 více než 670 nových komorníků.[1] Zisk tohoto virtuálního úřadu byl především odměnou šlechticům za podporu v průběhu třicetileté války. Také Ferdinandův vnuk Leopold I. (císařem 1657–1705) jmenoval v prvních třiceti letech panování bezmála 700 komorníků.

V hierarchii stáli o stupínek výše nad císařskými komorníky tajní radové, takže při nejrůznějších dvorských slavnostech se komorníci řadili až za ně. Mezi jednotlivými nositeli tohoto čestného úřadu byl pak rozhodující služební věk šlechtice. Z pestrého davu císařského dvora se vedle čestných úřadů komorníků a tajných radů dále vydělovali rytíři Zlatého rouna.

Symbolem úřadu byl zlatý klíč, který šlechtic obdržel při jmenování do úřadu.[4] Nosili ho na černé stuze u opasku nebo na kapse kalhot.[5] V baroku císařský dvůr disponoval zhruba třemi sty klíči. Za počet a kvalitu komorníků zodpovídal nejvyšší komorník, právě on uděloval a odebíral klíče.[6] Po jmenování do úřadu komorníkem následovala přísaha právě do rukou nejvyššího komorníka.[7] Čestný titul komorníka existoval až do zániku Rakousko-uherské monarchie v roce 1918.

Sloužící komorníky měli i ostatní členové císařské rodiny.

Obsah

Císařští komorníci (výběr)Editovat

Letopočet udává rok jmenování.

16. stoletíEditovat

17. stoletíEditovat

18. stoletíEditovat

19. stoletíEditovat

20. stoletíEditovat

Skuteční císařští komorníci (výběr)Editovat

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. a b c BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3. S. 197. 
  2. VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 769. 
  3. VOKÁČOVÁ, s. 101
  4. VOKÁČOVÁ, s. 479
  5. VOKÁČOVÁ, s. 101
  6. HRBEK, Jiří. Barokní Valdštejnové v Čechách : 1640–1740. Praha: NLN a UK, 2013. 861 s. ISBN 978-80-7422-233-7. S. 604. 
  7. VOKÁČOVÁ, s. 98 a 583
  8. VOKÁČOVÁ, s. 339
  9. Almanach 2017, s. 55
  10. Almanach 2017, s. 55
  11. VOKÁČOVÁ, s. 350

LiteraturaEditovat

  • BŮŽEK, Václav, a kol. Společnost českých zemí v raném novověku : struktury, identity, konflikty. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 1025 s. ISBN 978-80-7422-062-3. 
  • VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. 

Související článkyEditovat