Otevřít hlavní menu

Maxmilián Valentin hrabě z Martinic (asi 1620/162120. prosinec 1677, Praha) byl český šlechtic ze starobylého rodu Martiniců, řadu let zastával vysoké úřady ve správě Českého království, vlastnil rozsáhlé statky v různých částech Čech.

Maxmilián Valentin z Martinic
Erb Martiniců

Nejvyšší hofmistr Českého království
Ve funkci:
13. listopad 1658 – 20. prosinec 1677
Panovník Leopold I.
Předchůdce Kryštof Ferdinand Popel z Lobkowicz
Nástupce Vilém Albrecht Krakowský z Kolowrat

Nejvyšší zemský komorník Českého království
Ve funkci:
12. srpen 1656 – 1658
Panovník Ferdinand III., Leopold I.
Předchůdce Ferdinand Arnošt z Valdštejna
Nástupce Jan Bedřich z Trauttmansdorffu

Nejvyšší zemský sudí Českého království
Ve funkci:
1652 – 1656
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce Ferdinand Arnošt z Valdštejna
Nástupce Vilém Albrecht Krakowský z Kolowrat

Nejvyšší zemský sudí Moravského markrabství
Ve funkci:
1651 – 1652
Panovník Ferdinand III.
Předchůdce František Magnis
Nástupce Lev Vilém z Kaunitz

Komorník nad stříbry
Ve funkci:
1642 – 1644
Panovník Ferdinand III.

Osobní číšník císaře
Ve funkci:
1641 – ?
Panovník Ferdinand III.

Tajný rada

Císařský komoří

Narození kolem 1620
Úmrtí 20. prosinec 1677
Praha
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení Katedrála svatého Víta
Choť Anna Kateřina Bukůvková z Bukůvky
Rodiče Jaroslav Bořita z Martinic
a Marie Eusebie ze Šternberka
Děti Jaroslav Bernard z Martinic
Jiří Adam II. Bořita z Martinic
Maxmilián Quido z Martinic
Anna Františka Martinicová, provdaná Kinská
Zuzana Renata Martinicová, provdaná Czerninová
Příbuzní Jiří Adam z Martinic a Bernard Ignác Jan z Martinic (sourozenci)
Zaměstnání politik
Profese šlechtic
Náboženství římskokatolické
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéraEditovat

Narodil se pravděpodobně v roce 1620 nebo spíše 1621 (podle nejnovějších výzkumů historika Zdeňka Hojdy, dříve se udávalo chybné datum k roku 1612),[1] byl nejmladším ze sedmi synů z manželství nejvyššího purkrabího Jaroslava Bořity hraběte z Martinic (1582–1649) a jeho první manželky Marie Eusebie ze Šternberka. Díky otci od mládí nacházel uplatnění u dvora, od roku 1641 byl osobním šenkem císaře Ferdinanda III., v letech 1642–1644 vrchním komorníkem nad stříbry a poté císařským komořím, později se stal i tajným radou.

V zemských úřadech se prosadil nejprve na Moravě, odkud pocházela jeho manželka, a v letech 1651–1652 byl nejvyšším sudím Moravského markrabství. Mezitím po otci (1649) a bratrovi (1651) zdědil statky v Čechách, kam vzápětí trvale přesídlil. Následovala úspěšná kariéra v českých zemských úřadech – v Českém království byl postupně nejvyšším sudím (1652–1656), nejvyšším komorníkem (1656–1658) a nakonec nejvyšším hofmistrem (1658–1677)[2].

Majetkové poměryEditovat

V roce 1640 se oženil s Annou Kateřinou Bukůvkovou z Bukůvky (1624–1685), která sice nepocházela z nijak významné rodiny, přesto byla dědičkou poměrně velkého majetku na Moravě. Když v roce 1652 s manželem natrvalo přesídlila do Čech, zděděné moravské statky postupně prodala (Pačlavice 1649, Ivanovice na Hané 1652, Třemešek 1653)[3].

Po otci Jaroslavovi zdědil v roce 1649 Prunéřov, k němuž v roce 1652 získal od bratra Bernarda Ignáce Ahníkov a vytvořil spojené panství Ahníkov-Prunéřov. Po smrti bezdětného bratra Jiřího Adama I. (1651) zdědil v západních Čechách rozsáhlé panství Klenová s dvěma hrady, městečkem Strážovem a 18 vesnicemi. Od manželky Jiřího Adama I. navíc v roce 1651 koupil za 100 000 zlatých panství Bystré ve východních Čechách. V roce 1655 po vymřelém rodu Leskovců zdědil panství Horní Cerekev na Vysočině. Cerekev o pět let později vyměnil s bratrem Ferdinandem za západočeskou Plánici, která byla blíž jeho panství Klenová. Klenovou ovšem v roce 1669 prodal Šternberkům, zatímco Plánice zůstala v majetku Martiniců až do vymření rodu v roce 1789. Dočasně dostal od bratra Bernarda Ignáce do užívání také panství Hořovice. Po prodeji Klenové v roce 1669 zakoupil zadlužené panství Hořepník na Vysočině.

Po několika změnách a převodech se majetek Maxmiliána Valentina stabilizoval do podoby panství Bystré, Ahníkov-Prunéřov, Plánice a Hořepník, která byla od sebe značně vzdálená v různých částech Čech. K poddaným vystupoval velmi příkře, například na panství Bystré zvýšil robotu ze tří na šest dnů v týdnu a bysterským odmítl potvrdit jejich starší privilegia. V Bystrém nechal rozšířit zámek a po nálezu železné rudy založil nedaleko odtud vysokou pec. Další želený hamr fungoval v Lačnově u Poličky. I když produkce železářských výrobků měla jen krátké trvání, ve své době značně přispěla k výnosnému hospodaření bysterského panství. Jméno Maxmiliána Valentina a jeho manželky dodnes připomínají názvy osad Maksičky a Kateřinky v katastru obec Korouhev poblíž lačnovského hamru[4]. Robotní povinnosti zvyšoval také na svých severočeských panstvích (Ahníkov), naopak hned po zakoupení Hořepníku místním měšťanům potvrdil jejich privilegia a právo na pořádání trhů (1670)[5]. Spolu s bratrem Bernardem Ignácem patřil k významným mecenášům církve v době rekatolizace pobělohorských Čech, například finančně podpořil františkánský klášter v Hájku u Prahy.

Zemřel v Praze a je pohřben v martinické hrobce v katedrále sv. Víta. Majetek v západních a severních Čechách zdědili synové, vdova Anna Kateřina dostala do doživotního užívání panství Bystré.

PotomstvoEditovat

I když pocházel z početné rodiny, nakonec byl jediným ze svých bratrů, kdo zanechal mužské potomstvo a zajistil tak pokračování rodu Martiniců. Jeho nejstarším synem byl Jaroslav Bernard (1642–1685), další synové Jiří Adam II. (1645–1714) a Maxmilián Guidobald (1664–1733) patřili k vlivným osobnostem vídeňského dvora. Z dcer se Anna Františka provdala za Václava Norberta Kinského, mladší Zuzana Renata byla manželkou Tomáše Zachariáše Černína.

OdkazyEditovat

ReferenceEditovat

  1. HOJDA, Zdeněk. Bernard Ignác z Martinic – pokus o portrét fundátora. In: Slánské rozhovory 2008. Slaný: [s.n.] S. 12. 
  2. Ottův slovník naučný, díl XVI.; Praha 1900 (reprint 1999), str. 919-921 ISBN 80-7185-237-6
  3. BŘEZINA, Vladimír: Rod Bukůvků z Bukůvky od středověku do 20. století; České Budějovice, 2008, str]]. 32-33, 78-79 ISBN 978-80-86829-33-3
  4. GLOSER, Jaroslav jun.: Knížka o Bystrém; Bystré, 1993, str. 6-7
  5. KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Praha, 1997, str. 201-202 ISBN 80-85983-14-1

Externí odkazyEditovat